ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Vratislav z Mitrovic Václav (*1576 - †1635)

­­­­

Příhody (2)

Kniha první: Výjezd císařského poselství z města Vídně až do Konstantinopole
(první část)

Léta Páně tisícího pětistého devadesátého prvního byl jsem dán já, Vácslav Vratislav z Mitrovic, za pachole komorní panu Fridrichovi Krekvicovi, ktery od J. M. Císařské Rudolfa za orátora neb posla k sultánovi Amuratovi do Konstantinopole s presentem poslán, u kterýhožto v městě Vídni několik měsícův byvše na present, totiž na klínoty, hodiny a jiné znamenité dary, které pán můj jak císaři tureckému, tak jeho bašům a officírům darovati a presentirovati od J. M. Císařské měl, jsme očekávali, aby z Augšpurgku přivezeny byly; zatím pan orátor šífy, na kterýchž sme až do Komárna jeti měli, i jiné potřeby, na touž cestu náležející, sobě přihotovil. Když pak již všeckno spraveno a do Vídně přivezeno bylo, tehdy pan orátor se všemi, kteří do Konstantinopole jeti měli, u J. M. arciknížete Arnošta audiencí měl a J. M. ruku políbivše, prvního dne měsíce září léta 1591, rozžehnavše se s milými přátely, na šífy sme vsedli a po Dunaji do Višemundu, města uherského, čtyry míle od města Vídně vzdáli, kdež jeden rakouský pán, Unfercokt jménem, na nás ačekával, přijeli. Na zámku jeho týž pan Unfercokt pankyt držel a velmi dobře nás choval. V témž městě jsme dva dni zůstali; nebo ještě některé listy a postranní dary, které jsme u porty presentirovati měli, přihotoveny a nám odeslány nebyly.

Čtvrtého pak dne téhož měsíce září, když pak již všeckno přihotoveno bylo, z Višemundu sme do Komárna přijeli. Tu jest na ráno do Ostřehova k Mahometovi begovi napřed odesláno a o příjezdu pana orátora oznámeno, tak aby co nejdříveji pro lepší bezpečnost proti nám šífy s průvodci poslal; zatím nám pan Erazmus Braun, který nejvyšším na Komárnu byl, pankyt držel. A po obědě procházeli jsme se v městečku, ano i pevnost spatřivše, tu jsme na Komárně až do sedmého dne září odpočívali, až když konečný kundšoft přišel, že Turci na nás v obyčejném místě v pěkných rovinách, aby nás přijali, očekávají. Tehdy my všickni téhož dne září z Komárna jsme vyjeli a provázelo nás knechtů, avšak bez ručnic, toliko s zbraněmi při boku, s hejtmanem jejich okolo 300 osob po zemi a husařů našich uherských okolo 50 na koních a po Dunaji 15 nasadišt aneb šífů, střelby tři kusy na každém šífu, uherských vojákův 20 osob s ručnicemi, dlouhými dardami a jejich praporečky. A tak sme po Dunaji několik hodin jeli, až jsme turecký nasadisty aneb šífy, jichžto deset bylo, uzřeli.

Kteréžto šífy rovny a podobny ve všem našim byly, toliko že na špici jeden kousek, a naši po dvouch měli; po zemi okolo sto koní Turkův velmi pěkných a oupravně připravených, ti také proti nám vyjeli a jak nás uhlédali, koně své zabodše, až k samému Dunaji harcovali. Tu pan orátor šífy zastaviti poručil, a vystoupivše na břeh, s Turky přátelsky sme se vítali a hned tak společně na šífích obědvali. Bylo se jistě člověku, který toho prvé nikdy neviděl, nač podívati, jak Turci pěkné koně, kopí s praporci, šavle stříbrem a zlatem a drahým kamením vykládané, šaty velmi pěkné, modré a červené, uzdy, sedla, rystunky pozlacené měli; a summou hned smejšlím, že jsou se tak naschvále oupravně vypravili.

Když pak přední Turci se panem orátorem obědvali, tu se naši husaři i Turci po těch rovinách procházeli a spolu přátelsky rozmlouvali a germekové nebo pacholata jim koně a kopí drželi. Tu vznikla nevole mezi naším jedním husařem a jedním Turkem, takže jsou se i tu hned potkati a kopí lámati chtěli, ale od jejich nejvyzších to přísně zapověděno bylo, a až se někde jinde na štráfu shledají, to odložili; oba dva velmi chtiví jeden proti druhému byli a my bychom se jim byli rádi podívali, ale nedali k tomu přijíti.

Tu po obědě s křesťany jsme se rozžehnali a Turci nás v svou ochranu přijali, a svázavše svý šífy k našim, nás po Dunaji až k Ostřehovu, kteráž jest nejprvnější pevnost a zámek panství tureckého, táhli. Tu nám Machomet Sanžak (tím slovem Turci jmenují, jimž od sultána sanžak, to jest praporec, na jehož vrchu jest pozlacená koule, znamení jízdných, dán a svěřen bývá) tři janičaře k stráži, kteří by nás opatrovali a jako za guardii byli, poslal.

Kteřížto jančaři ve všem tureckém panství u velké vzáctnosti jsou; neb jsou císaře tureckého dvořani a vojáci pěší, kterýchžto bývá při sultánovi tureckým obyčejně dvanácte tisíc. Po všech téměř končinách a zemích jeho císařství, budto na zámcích a pevnostech osazeni proti nepříteli, aneb aby židů a křesťanův proti bezprávím lidu obecného bránili, rozptýleni jsou. Ani se která velká ves, město aneb městečko lidnatější najde, aby v něm několika jančarův nebydlelo, kteřížto křestany a židy i jiné lidi potřebující pomoci před rozpustilostí nešlechetné chasy chrání a opatrují. Odění užívají dlouhého až do kůtkův, však soukenného a ne hedvábného, nebo to na ně nenáleží. Místo kloboukův nosí jako rukávy od sukně, do nichž po širším konci hlavy strkají, a ty jsou dvojnásobny; ostatek jednoduchý visí jim přes krk až na hřbet; po předu nad čelem stojí cívka stříbrná; pozlacená, perlami a prostějším kamením prosazovaná, do nichž v čas války peří nastrkají. Jsou na větším díle branci anebo děti křesťanské sedláků huldovních, kteří pod Turkem bydlejí, a každý tři léta jich několik set se vybírá a přivozují se pacholata okolo 8, 9 neb 10 let do Konstantinopole. A tu jsou doktoři a jejich učení, kteří podlé physiognomie jednoho každého, k čemu by se budoucně hoditi mohl, soudí. Ti se nejprv k službě sultána, potom bašův a jiných officírův berou, ostatek co tupější hlavy do Anatolie aneb Asie za jeden dukát, kdokoliv chce, dávají a do jmenovitého času, totiž do 18 let nebo nejdéle do 20 let se tam zanechávají, v nouzi, bídě, zimě, horku, hladu, nahotě se vychovávají, turecké řeči a náboženství zvyknou a téměř za nic, jako psův, sobě jich neváží; toliko kdo tak kterýho k sobě přijme, povinen jest, bude-li živ, k portě v letech nahoře psaných jeho zase dodati; pakli jest umřel, kádymu nebo sudímu a rychtáři v jeho kraji, který taková pacholata všechny zapsána má, povědíti, aby jej z register vymazal. A když pak již okolo 18 nebo 20 let staří jsou, všecni horkem a sluncem osmahlí a všem dílům a prácem zvyklí, do Konstantinopole ze všech stran, kde jsou tak rozptýleni byli, se přivedou. Tu některé čerstvější začam oglany nebo jančařity a mladé janičaře zapisují a jiným starým jančařům pod jejich správu, aby se stříleti, šavlí fechtovati, dardami házeti, přes příkopy skákati, na zdi lézti učili, dávají; kteřížto musejí všeckno, co jim starší rozkáží, podniknouti, jim jídla vařiti, dříví sekati, a cožkoliv zapotřebí jest, činiti dotud, dokud nějaká vojna nejni. Když pak na vojnu s staršími jančary táhnou, ačkoliv jsou v počet jejich zapsáni, však jim předce sloužiti, stany rozbíjeti, velbloudů a mezků, kteří jim jejich profanty a potřeby nesou, opatrovati musejí. Když pak k bitvě nebo k šturmu běžeti přijde, tu oni napřed musejí a jeden přes druhého statečnost svou prokázati hledí. Teprv když se kteří z těch pacholat aneb z mládenců hrdinsky chovají, tehdy v počet starých jančařův přijati bývají a jim mladší (jako oni prvé) sloužiti a na ně hleděti musejí. Z nichž potom bývají ukrutné šelmy a mezi všemi tureckými vojáky proti křesťanům nejstatečnější, na něž se císař turecký také nejvíce bezpečí. Toto proto při spatření jančarův o životu jich jsem vypsal, poněvadž jsem to potomně v Konstantinopoli očitě spatřil, a jak oni hned z mládi ne k rozkošem, ale prácem zvykati musejí a z nich ti nejlepší vojáci bejvají. A nejprv jsem je tu viděl, kteřížto panu orátorovi ruku políbili a na službu se postavili.

A poněvadž již pozdě bylo, nemohli jsme nic při Sanžagbegovi strany J. M. C. jednati, kteřížto však nás s dostatkem máslem, vínem, vyzinou, rybami a slepicemi opatřiti poručili. Tu jsme ponejprv počali na kobercích líhati, poněvadž peřin ani žádných modrací jsme neměli; tak jeden každý, jak kdo mohl nejlépe, nocleh sobě opatřiti musil.

Osmého dne září poslal k našim šífům Sanžagbeg velmi pěkných patnácte tureckých koní s pěknejmi rystunky a sedly, stříbrem vobitými a pozlacenými, kamením a perlami krumplovanými, na nichž jeli napřed stavu rytířského, kteří s panem orátorem do Konstantinopole jeli; po nich šli všickni služebníci řadem dva a dva, kteří Sanžagovi present nesli, za nimi šlo čtvero pacholat stavu rytířského, kteří před pánem zbraně nesli, totiž jeden šavli stříbrem vobitou a pozlacenou (pošva perlami a drahým kamením vysázena), druhej buzikan stříbrem vobitej, pozlacený a kamením drahým vysázený; třetí uherskou sekeru (rukovět také kamením i drahými perlami pěkně byla vysázena) ; čtvrtý čekan uherský velmi pěkně drahejm kamením vykládanej a všecken pozlacenej. Za ním jel pan orátor na velmi pěkným, hlavním, bílým jako křída, tureckém koni a za ním jeho hofmistr.

Když jsme pak za chvilku jeli, uhlídali jsme Sanžaka lozument, starý, nepěkný stavení, však dům dosti prostraný. Tu do něho přijevše, pan orátor a my za ním nahoru jsme šli a na mazhauz přišli, kdežto beg panu orátorovi audienci dal a jeho naproti sobě na stolici posaditi kázal. Okolo bega stáli jeho nejpřednější rady a krygsmanové a my za pánem. Když pan orátor od J. M. C. begovi psaní nebo listu dodal, povstav s náležitou uctivostí je přijal a zase se posadil. Tu mu present od J. M. C. odveden byl, totiž 300 širokých tolarův duplovaných jeden na druhým, stříbrnej, pozlacenej koflík, medenici a umyvadlo stříbrný, pozlacený.

Po audiencí bylo nám dovoleno na zámek Ostřehovský jíti a jej spatřiti, v němž prvé arcibiskup bydlel. Do kostela přijevše, v kterejmž Turci své náboženství provozují, viděli sme pěknou kapličku, všecku vnitř mramorem obkládanou, v níž byl pěkný, mramorový obraz zvěstování Panny Marie mramorem rozličných barev vykládaný. Odtud jsme šli vysokými schody nahoru do obvzláštní kaple pěkný, v kteréž byly figury svatých malovány (však jim oči vydrápali). Podlé tý kaple byl pěknej dosti veliký palác, v němž byly obrazy předešlých králův uherských malovány. Hned za palácem jest pěkná pavlač všudy vůkol pěknými, mramorovejmi sloupy okrášlená, z níž se daleko do polí a rovin viděti mohlo, na město a Dunaj. Pod tou pavlačí jest dole znamenitá studnice a z skály vytesaná a tak převelice hluboká, že když do ní kámen vhodil, po dobré chvíli, že teprv do vody upadl, slyšeti bylo. A vede se divným a předce znamenitým nákladem voda nahoru z Dunaje - převelmi pěkný vaserkunst. A musil prvé uherského krále anebo arcibiskupa, kterýž tu svou residenci míval, mnoho tisíc dukátův týž vaserkunst státi. A tak vstavše - spatřivše v pevnosti, co tak viděti bylo navrátili jsme se k šífům a obědvali jsme. A po vobědě zase s našimi průvodci, totiž s těmi desíti šífy, kteří naše k svým přivázali, skrze šifbruk, který odevřeli, po Dunaji jsme se plavili mimo zámek Vyšehradský, po pravé ruce Dunaje na velikém vrchu ležící (a proti témuž zámku na druhé straně velká ves, Maroč řečená, po levé straně Dunaje) a přijeli jsme k večerou do Vacova, kdež také stolice neb residencí biskupská byla; biskup tu nebydlí, však nám toho zprávu dávali, že předce důchody odtud se mu dodávají.

Devátého dne září ranním jitrem jsme vyjeli a ve třech hodinách jsme Budín spatřili. Když sme pak asi půl míle k Budínu připlouli, poslal proti nám baša 19 nasadistů aneb šífů velmi správných, praporečky okrášlených. Ty když proti nám jely a nás dojížděly, ze všech kousků a ručnic salve učinily a naši provazeči zase jim odpověděli : a to po několikrát se stalo. Bylo se nač podívati, kterak po všem Dunaji těch všech 29 šífů se příčkou postavilo, s tak mnohými dardami, s praporečky i většími praporci, jako by mák květl, jichžto všech do 700 bylo na těch šífích. Když jsme pak blíže k Budínu připlouli, tu opět všickni vystřelili a k břehu přitrhli; baše budínský nás dobře profianty opatřiti a guardii od jančařů dáti poručil.

Na ráno totiž desátého octobris poslal baša k šífům pěkných šestnácte koní oupravně rystunky a sedly s třmeny pozlacenými přistrojených, na nichž pan orátor a jiní dvořané stavu rytířského tím způsobem jako v Ostřehově k audienci jeli. Hned na předměstí počnouc až právě k lozumentu bašovýmu po vobouch stranách ulic krygsmani a vojáci řadem stáli, skrze něž pan orátor jel. Až když jsme k bráně lozumentu přijeli, tu okolo 200 jančařův jakožto bašova životní guardie až k schodům stáli. Pak jsme na palác přišli, kdež baše v prostředku stěny drahejmi čalouny a polštáři krumplovanými obestřené seděl; okolo něho přední čaušové a jeho rady a krygsmanové seděli a jiní stáli. Proti bašovi byla aksamitová, červená stolice, do nížto po ruky podání bašovi pan orátor se posadil, a nás okolo 50 osob k tý audienci puštěných za panem orátorem sme stáli. Všecken palác, ač byl dosti velkej, však po zemi naskrze pěknejmi koberci položen a stěny čalouny obestřeny byly.

Když pak pan orátor psaní bašovi od J. M. C. dodal, tehdy baše povstav to psaní políbil a na hlavu neb punt položiv v rukou je držel. Tu pan orátor present mu odevzdal, totiž 3000 širokých tolarův, dvě velké, stříbrné flaše v způsob půlměsíce, medenici stříbrnou, pozlacenou s umyvadlem a velmi pěkný, mistrovský, bijící hodiny. Potomně dlouho s bašetem pan orátor mluvil a do některých krygsmanů, že by našim štráfy a zajímáním dobytka škody činili, si stěžoval, žádaje, aby to přetrženo a zapovědíno bylo. Též dodal jest pan orátor bašovi od arciknížete Arnošta psaní, kteréž on beze vší reverencí přijal; a tak tu audienci majíc do tří hodin jsme zůstali. Proti tomu daroval baše panu orátorovi zlatohlavovej tureckej mantek anebo sukni, kteroužto pan orátor na znamení vděčnosti na sebe vzíti a tak až k šífu v ní jeti ráčil.

Když jsme pak již k šífům přijeli, zvěděli jsme, že jeden z našeho tovaryšstva, Vlach jménem Nicolao de Bello, z vostrova Krety aneb Kandie rodilý, se poturčil, kteréhožto pan orátor na jeho velikou a snažnou žádost a supplikování k sobě přijal, poněvadž jest pravil, že má bratra zajatého mezi Turky, toho že by zase po moři do křesťanstva s sebou odvésti a duši jeho zejskati chtěl. Ten tehdy Vlach, když jsme my u audiencí byli, z šífu vystoupil a k jančařům, kteří nám k stráži přidáni byli a na velikém vršku na břehu stan rozbitý měli, šel, s nimi pil, známost učinil, a že Turkem býti chce, oznámil, jakož pak hned klobouk svůj s hlavy sňal, na zemi nohama šlapal a rozřezav jej do Dunaje vhodil, vobojek tolikéž na kusy roztrhal. Ihned mu od jančařův turecký punt aneb tulbant přinesen, na hlavu vstaven a on preč do města odveden jest. Týž Vlach stavěl se velmi nábožně na cestě, často vzdychal, až mu slzy z vočí tekly, lituje záhuby bratra svého. Ale tu sám, šelma ošemetná, na duši svou zapomněl a se poturčil, ačkoliv před tím, nežli jsme na Dunaj vsedli, se zpovídal a communicíroval.

Téhož dne poslal baša velmi pěkný šíf pro pana orátora, aby k němu přijel. Což jest tak učinil a toliko s pěti osobami jel a dlouhou, velmi pěknou, vykládanou ručnici a pěknýho, bílýho, velkýho psa englického, kteréhož J. M. arcikníže Arnošt panu orátorovi daroval, bašovi presentíroval.

Mezi tím, když pan orátor u tý druhý audiencí byl, my jejich pěkné lázně teplé anebo teplice sme spatřovali a v nich se myli, kteréžto nedaleko od našich šífů byly. A jsou jistě znamenité, rozkošné teplice, tak teplé, že sotva v nich oseděti může, od přirození tekoucí. Praví, že jsou velmi zdravé a samy od sebe teplé a z pramenů jistých pocházejí a do těch lázní tekou. A nad míru čistotně od Turkův chovány jsou, a kdokoliv se v nich myje, všelijaká služba a pohodlí za mírné peníze od nich se děje. Před láznou jest velká síň a široká lavice vůkol a vůkol; tu se rozhošují a šatův nechávají. V prostřed té síně stojí mramorová kašna dosti široká a z tý síně se jde do pravé mycí lázně, kteráž jest mnohem podobnější k nějaké okrouhlé kaple nežli k lázni, všeckna zevnitř volověným plechem a vnitř mramorem - rozličnejmi barvami - dlážděna a obložena. Vnitř pak jest ta teplice jako nějaký kotl mramorem obložený v okrouhlosti 43 kročejův, v kterémžto voda tak hluboko jést dobře člověku prostředního vzrostu pod bradu. Jestliže pak nechce tak hluboce státi v vodě, jsou dvoje mramorové lavičky nebo jako svrchnice, takže může na jedné pod paždí, na druhé pak pod pás seděti a na třetí kranc pod kolena. Pakli chce plovati a všelijakou kratochvíl v vodě provozovati, také dosti prostranství míti může.

Jsou také v té mycí lázni devět výstupkův vokrouhlých a v každým vejstupku dvě studánky mramorový a při zdi řápky aneb kohoutky mosazné, do nichž jedním čípkem horkou a druhým studenou vodu napustiti a zase z týž studánky spustiti může. A summou kratochvílných a rozkošných lázní jsem mnoho v Turcích viděl i v nich se mýval. Jsou pak po straně ještě dvě jiné, také okrouhle stavené lázničky a teplice, v nichž se nemocní, nezdraví a nestateční lidé mýti a sobě pohodlí činiti mohou. Z týchž pak kotlův anebo van každou noc se voda vypouští a čistotně se vymete a na ráno čistotnou se napouští. Jakož pak obzvláštní pozor na to Turci dávají, a kdyby shledali v nejmenším, že by se lazebník čistotně nechoval nebo vody každou noc nespouštěl, s velikým trestáním a pokutou se potkává. Jakož jsem pak já v Konstantinopoli očima svýma viděl, že jeden lazebník proti našemu lozumentu říkají v královské lázni přistižen byl, že patochy nečistý lidem dával, tak od subbaši, to jest nejvyššího císařského rychtáře, pokutován byl: kázal jej kyjmi bíti a tisíc ran dáti, totiž na hřbet 200 ran, na paty 300 ran, na lejtky 200 ran, na břicho 300 ran, takže jest všecken nejináč než jako holoubě se nadul a pro votok, člověk-li jest, znáti se nemohlo. Ač se někomu to k víře nepodobná věc zdá býti, ale jistě není jináč, jakož jsem pak po druhý, byvši u vězení, jednomu Němci též 1000 ran dáti viděl, o čemž nížeji oznámím. To jsem proto o lázních, jak velmi pěkné a čistotné jsou, oznámil, poněvadž v Serví i v Thrací a po všem tureckém panství nesčíslný počet jich se nachází, aby čtenář o jejich veliké čistotě věděti mohl. Nebo Turci vedlé svého Alkoranu živi jsouce, každodenně se myjí a to za smrtedlný hřích sobě pokládají, kdyby s ženským pohlavím pošprýmovali, aby nato hned do lázny jíti a se zmejti neměl; jakož pak i při svatbách ženy sobě to vymiňují a jest obzvláštní to jejich privilegium, aby jim muži do lázní choditi, kteréž vony v obvzláštních místech mají a žádné mužské pohlaví pod hrdlem do nich jíti nesmí, nezabraňovali, tím se hájíc, že od nejsvětějšího proroka Mehemeta v zákoně o tom poručeno a dovoleno, a ženy obzvláštně čistotu milovati mají.

Jedenáctého octobris, totiž v pátek, kterýžto den Turci jako my neděli světí, s velkou pompou sme viděli baše do kostela jeti, kterýžto kostel právě proti našim šífům byl. Předně před ním okolo 300 jančarů, potomně mnoho čaušů a spahů nebo rejtarů několik set jelo, po nich sám baša v zlatohiavové sukni; a zůstal okolo dvou hodin v kostele, potom zase tím pořádkem domů jel.

Po obědích šli jsme nahoru do .města, kteréžto i s zámkem na vršku leží po pravé ruce Dunaje; jsou v něm ještě stará uherská stavení. Bylo by dlouho o Budínu městu psáti; to toliko, co jsem spatřil, doložím. Leží město Budín v místě náramně veselém a rozkošném, v kraji velmi hojným, ourodným, při vršku postavené, takže s jedné strany vinohrady aneb hory viničné s ním se stejkají, s druhý strany jest vyhlídnutí na Dunaj mimo město tekoucí, a za Dunajem na město Pešť. Za ním, okolo něho přeširoké roviny - jistě místo bylo obvzláštně pro královskou residenci vybrané. V městě před časy domy slavně vystavené byly, v nichž přední páni uherští bydleli; ale již na díle se zbořily a padly, na díle trámy jsou podepřeny a podštemflovány, na větším díle turečtí vojáci v nich bydlejí. Ti nemají žoldu více na den, nežli co stráví, snědí a vypijí; nemají také nač domů opravovati a stavěti, a protož, prší-li kde střechou, nemnoho na to dbají, když jen místo jest, kde by v suše koně postavili a lože sobě ustlali. A protož ve všem tureckém panství nebrzo se najdou - kromě v hlavních městech domové nebo paláce bašův a předních oficírův jaké pěkné, vystavené, nákladné domy, nebo lid vobecnej v chalupách a v katrčích obyčejně bydlí. Velicí pak bašové a páni na zahrady a lázně, na koně pěkné, ženy a šatstvo nakládají. A taky čeládka jejich, kde by se schrániti mohla; dům staví. V městě jsme tak nic obvzláštního kromě těch starých domův nespatřili.

Když jsme pak v městě mimo turecký chrám šli, uzřeli jsme devět Turkův v kole; jeden druhého za ruku držel a vprostřed kněz jejich stál. Kněz i oni všickni kolem se obraceli a točili a nic jiného nežli Allahu - jako by řekli: Bože, uslyš nás - velikým, hrozným hlasem, že se všudy rozlíhalo, křičeli, a to tak dlouho, až vokřapěli a mdlobou na zem padli a tak chvíli leželi. A praví Turci, když tak který v tom usne, co se mu koliv zdá, to jako nějaké proroctví mají; a že to jistá pravda bývá, se poznamenává a svým časem se vyjevuje.

Tu v městě sme do kostela křesťanského šli, v kterémž kalvinista predikant za faráře byl. Při tom kostele jest dosti vysoká věže, do níž se až pod zvon po 151 schodech jde, však zvoniti nesmí. Na tý věži jsou také bicí hodiny; ty sme první a poslední v Turcích viděli, nebo oni dokonce žádnejch hodin, leč malejch bicích, které jim potentátové křesťanští posílají, nemají a s nimi dokonce nic zacházeti neumějí. Někteří se ve dne sluncem a v noci měsícem spravují; a obzvláště pak v městech mají své talismany, kněží a kaplany, kteříž části dne jistými mirkami vody rozměřují; z těch znajíce, že brzy svítati bude, s vysokých věží, kterýž při kostelích okrouhle vystavené sou, velikým hlasem volají a křičí, tudy lidí k službě boží napomínajíce. Po druhé křičí a svolávají místo zvonění do kostelů jejich uprostřed času, kterýž jest mezi východem slunce a polednem, a opět v poledne, potom o nešpořích, nejposléze, když slunce zapadá. Hlasu k tomu užívají vysokého ze vší moci a síly své, zahrazujíce sobě prsty uši. V Konstantinopoli, protože v pokoji zůstávají a zahálčivý život vedou, sedmkrát k modlení skrze talismany neb kněží svoláváni bývají. První čas modlení jmenuje se turecky Temsi, to jest dvě hodině přede dnem. Druhý slove Sabahnamasi, když se rozednívá, třetí Kusluk, u nás říkají Nona, okolo třetí hodiny před polednem, ale v pátek, jejž oni za neděli světí, nětco časněji, ranněji. Čtvrté jest o pravém poledni a slove po turecku Oile; páté Ikindinamas, okolo třetí hodiny po poledni, u nás jest čas nešporní; šesté Absanamas jest modlitba večerní, když den pomíjí a tma se začíná; sedmé a poslední modlení noční Jadsunamasi řečené, kteréž obyčejně okolo třetí hodiny na noc vykonávají. K těm modlitbám nejsou všickni Turci ouhrnkem zavázáni, toliko dvořani, ležáci a přední lidé; kupci aneb řemeslníci, nechtějí-li z dobré vůle, nežli pětkráte za den se modliti jsou povinni, nemůž-li bejti v chrámě, ale tu, kde chtějí, v domích, verštatích, a kde zastihne je křik kněží jejich. Kněží jejich křičí, co u nás pohůnci, když povolávají, aneb jako židé v svých školách; kterýchžto jich hlas mnohem dáleji, než tomu člověk uvěřiti může, slyšán bejvá.

Druhého dne opět sme do města šli a je spatřovali; když sme pak zase k šífům se navracovali, viděli jsme toho lotra vlašského, kterej se poturčil, kteréhož s velikým komonstvem Turci do města provázeli. Proto o tom něco dotknouti musím.

Předně šlo okolo 300 tureckých soldátů neb azajů s dlouhejmi ručnicemi, kteřížto provyskovali a někteří vystřelili; za nimi několik jízdních jako jejich hejtmané jelo; po nich 5 fendrychů, kteříž červené praporce nesli; za těmi turecká, nepříjemná muzika na šalamaje, housličky a kobzy; za nimi jel ten šelma poturčenej Vlach na pěkným ozdobném koni, podlé něhožto na každé straně jeden přední Turek jel a on v prostředku. Měl na sobě šarlatovej červenej kožich liškami podšitej a punt tureckej s několika jeřábími péry, v ruce držel šipku a jeden prst vzhůru zdvižený, tím čině professí svého tureckého náboženství. Za ním jelo několik trubačů, kteří ustavičně troubili, za kterýmižto jelo do 300 tureckých husařův, pěkně, ozdobně s jejich strakatejmi luxovejmi kůžemi a oupravě přistrojených, kteřížto časem provyskovali, časem se s koňmi zatáčeli a znamení radosti okazovali. Když jsou pak do brány vjeli, tu se zastavili a se pomodlili a s velikejm křikem po třikrát všickni: Allaha, illallaha, Mehemet resullach, to jest: Jeden pravý bůh, krom toho boha žádný jiný bůh a jeho nejpřednější prorok Mehemet, vyznání víry učinili a po třikrát vystřelili. Potom tak v témž ordunku mimo naše šífy jeli, vždy provyskujíce, bezpochyby nám na vzdory.

Pravil nám jeden Němec, čauš, rodem z Augšpurgku, který se také před mnoha lety poturčil, že jest mu baša, totiž tomu Vlachu, pěkného koně daroval a služby na den 20 asper dávati připověděl. Ale není podobno, aby mu tak mnoho platu dávati měl, poněvadž přední jančarové tak mnoho služby nemají, a jak nám jiní pravili, po roce že chleba žádostiv bude. Ale proto nám to čauš pravil, zdali by ještě kterého, aby taky k Turkům připadl, namluviti mohl, však děkuje Bohu, nestalo se toho.

Po obědích šli jsme taky zámek spatřiti. Když sme k branám zámku přišli, stálo tu několik soldátů jakožto guardie. Skrze ně prošedše, do pěkného placu čtverhranného jsme vešli, v kterémžto placu po obou stranách děla na kolích stála, jichžto 30 kusů bylo, a ještě na zemi jich bez kol 20 leželo; mezi těmi 30 jsou některý tak hrubý, že by do nich člověk vlíst mohl. Také nám toho zprávu dávali, že po dobytí Sikitu jsou do Budína přivezený. Z toho placu sme skrze druhou bránu do druhého placu a z téhož skrze třetí bránu do třetího placu šli. V tom třetím placu jest pěkná kašna z zvonoviny udělaná a vosum trub nahoru vyzdvižených, z kterejchž voda týkává do tý kašny, ale tehdáž jest nešla. Vůkol a vůkol tý kašny jest zevnitř německý písmo a pod písmem starej rakouskej erb, totižto 8 skřivanů slitejch a hadi, 4 raci a jiní živočichové mistrovsky slití. Odtad jsme šli nahoru šnekem na jednu pěknou a prostranou pavlač, a z ní do pokoje vokrouhlého, kterej byl za času krále Matyáše kapla; z té pak kaply do jiného pokoje se jde, v kterémžto měl míti král svou bibliotéku. Pokoj byl malovaný: totiž běh nebeský s planetami a dva astronomi proti sobě, pod nimižto tento verš byl napsán:

Cum rex Mathias suscepit seeptra Boemae
Gentis, erat similis lucida forma poli.

Podlé též bibliotéky byl královskej pokoj, kde on vlastně bydlel. Jest velmi pěkně malovanej a pěkný mi čalouny po stranách obestřenej, kdežto postaven jako majestát pěknejmi koberci přikrytej, pod kterýmž baša, když na zámek přijede, sedává a radu držívá. Potom jsme šli schody dolů a přišedše dolů, šli jsme po dřevěnejch schodech zas nahoru do věže, kterážto velmi hluboká pod zem jest a dobře opatřená, v nížto tehdáž, jak nám pravili, do 70 vězňů křestanských sedělo, kteřížto, leč samým řízením božským, vyjíti nemohou, kromě kdyby se nad míru mnoho šacovali a se vyplatili. Okolo té věže sou bašty, který tu věž obvzláště pevní a stojí na ní tři kousky děla na kolách; mezi těmi jeden kus, který biskup ostřehomský líti dal. Item na témž zámku jest pěkný palác, v němž nic obvzláštního viděti nebýló. Tak jsme dolů přes šiffbruk, kterej 600 kročejův dlouhej jest, do města Peštu proti Budínu šli a je spatřili. Jsou tam křesťanští i turečtí kupci, ale zlá stavení; nic sme pěknýho v něm neviděli, nýbrž zase k našim šífům se navrátili. Téhož dne kurýr z Vídně za námi přijel.

Třináctého dne octobris povolal baša pana orátora i s tím kurfirem k sobě a poslal pro něho svůj šíf, do kteréhožto pán s šesti osobami vstoupil a k bašovi jel. Po audiencí sám také pán do města Budína šel a náš kaplan v kostele křestanském mši sloužil. Po vobědích hnuli sme se z Budína. Tu nám baše svýho kapici bašu za špenditora, který by nás stravou na cestě opatřoval, a čtyry čauše, kteří by nás až do Konstantinopole bezpečně provodili, přidal, a čtyry jančary. Čaušové povinnost komisařův aneb poslův vykonávají a všeckny mandáty buď od císařův nebo od bašův, kdež potřeba, donášejí. Jest to ouřad u toho národu velmi poctivej. Přidali nám též 6 šífů, na kterýchžto ti jistí čaušové jeli a naše šífy k svým uvázali a po vodě táhli. Také jeden profiantšíf velikej za námi táhli, v němž nemálo nebohejch, zajatejch křesťanův na prodej do Konstantinopole se vezlo, ale nedali nám s nima mluviti. Noclehovali jsme v jakýchs velmi pěknejch luzích a na lodi odpočívali.

Čtrnáctého octobris ranním jitrem sme od břehu od strčili a velkou ves na pravý ruce Dunaje, Sadum řečenou, nechali a tu sme nejprvnější hospodu, kterouž oni karavanseraj jmenují, spatřili. Jest plechem volověným všecka přikryta, jakož pak všechny jejich hospody. O polednách sme k vinohradům přistali a vobědvali; k večerou sme do vsi Malá Pakša po pravé ruce Dunaje ležící přijeli a tu noclehovali.

Patnáctého dne octobris jeli sme mimo Velkou Pakšu; jest velmi pěkný městečko po pravý ruce Dunaje ležící, v němž jest karavanseraj a dva křestanské kostely, jeden před městečkem na vrchu a druhej, větší, v městečku. Vo polednách, poněvadž již nic tak nebezpečného po Dunaji nebylo, svázali sme naše lodi všechny jedny k druhejm a tak sme vobědvali, ustavičně se plavíce až do Bělehradu; protož již o tom víceji, kde sme obědvali, psáti nebudu. K večerou přistali jsme k městečku Tolma: jest nejposlednější městečko uherské, v němž posavad na věčím díle křestané huldovní Turku zůstávají a tam svůj kostel mají, svýho kalvinského predikanta i školu, v nížto mládež vyučují. Velmi dobrá vína sme tu dostali a svý flaše naplnili.

Šestnáctého octobris jeli sme přes poledne na šífích obědvajíce; o nešpořích zůstali jsme u městečka Seremian; jest v něm také křestanský kostel, ale všecken spuštěnej a téměř zbořenej, však předce v něm své náboženství křestané vykonávají. Tu sme noclehovali.

Sedmnáctého octobris jeli sme mimo velmi pěkné luhy a po vobouch stranách Dunaje přerozkošné louky; a na té cestě labutí, husí, řežábů, čápat, káčat mnoho jsme viděli a některé stříleli a jich dostali. A tak celej den přepěknejmi luhy jedouce, na noc do vsi Pericmarta po pravý ruce Dunaje jsme přistali a tu noclehovali.

Osmnáctého teprv sme v deset hodin vyjeli z té příčiny, že jeden šíf náš, když od břehu se odstrčil, na kterémž koně a vozy byli, do písku se zaryl a hnouti sebou nedal, protož jiné tři turecké šífy na pomoc přispěly a jej mocí z toho písku vytáhnouti musely. Noclehovali jsme v luzích pěkných.

Devatenáctého octobris ranním jitrem jsme se plavili asi půl míle nad Erded, kde řeka Dráva do Dunaje vpadá; jest zámek na vrchu po pravé ruce Dunaje a pod ním dosti velká ves. O nešpořích přistali jsme k Valpovaru a tu asi hodinu zůstali. Jest pěkné městečko pod zámkem a pěkně vystavenej zámek; při městečku jest dřevěnej most, aby mohli po suchu na dědiny dojížděti, nebo když se Dunaj rozvodní, jest týž most velmi potřebný. Tu sme se dobrejmi profianty i vínem opatřili. K večerou minuli sme ves Sodin řečenou po pravé ruce Dunaje, při kteréž vsi velkej pustej zbořenej zámek viděti. Nedaleko od vsi v luzích sme noclehovali.

Dvacátého octobris plouli sme mimo Moštin; jest zbořenej zámek na vrchu, pod zámkem jest ves, v nížto křesťanský kostel jest, po pravé ruce Dunaje ležící. Potom sme mimo Illoi plouli; jest milostný, veselý aněstečko a zámek při něm leží na vrchu po pravé straně Dunaje. Byla před lety tu biskupská stolice. Potom sme jeli mimo ves Panestra; leží po pravé ruce Dunaje a jest starý, zbořený zámek při vsi. Dále sme mimo Skervetu plouli; jest městečko na vrchu a zámek v něm. A na noc sme do Petrovaru připlouli. Jest zámek na vrchu velkou zdí vůkol vopatřenej. Říkají mu Petruvaradin. Pod zámkem jest čistý městečko, tu jsme noclehovali a se profantírovali.

Dvacátého prvního octobris ráno sme se vypravili mimo Karlovic po pravé ruce Dunaje; jest velký městečko, v němž jsou dva kostely křestanské řeckého náboženství a třetí katolickej. A po levé straně Dunaje viděli jsme Tytel; jest pěkné město, tak jakž nám zprávu dávali, a zámek na vrchu ležící. Potom jsme mimo Selemkem se plavili; jest na velikéán vrchu; již nejsou nežli zdi a pílíře zbořené a věže některé staré, které od dešťů nepadly. Podlé toho zbořenýho zámku jest městečko zdí obehnané a věžmi mnohými okrášlené, ale již některé věže sešlé na zboření sou, poněvadž Turci opravovati nedopouštějí. Hned vnaproti tomu městečku po levé ruce řeka Tisa, kteráz skrze sedmihradskou zemi do vrchních Uher teče a do Dunaje vpadá.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 05.12.2013

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
Brigda     Fajn-brigady.cz
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Příhody
Čítanka-Příhody, Příhody (2), Příhody (3)
Životopisy - autorův životopis nenalezen






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­