ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Monyová Simona (*17.03.1967 - †03.08.2011)

­­­­

Citová divočina

  • ukázka
  • 2011 (nakladatelství Belami)

Už jako malé holky jsme lezly po kolenou a hledaly čtyřlístky v trávě, marně doufajíce, že nám přinesou štěstí. Stejně jako miliony jiných žen i my nebyly schopny pochopit, že štěstí nepřichází zvnějšku, ale každá si ho musíme nalézt uvnitř sebe samé. Minimálně půlku života máme za sebou a ještě pořád my - čtyři kamarádky, věříme na čtyřlístky, na štěstí, na romantickou lásku, ještě pořád se plazíme po čtyřech. A přitom jediný čtyřlístek, který kdy stál za trochu vynaložené námahy, jsme vytvořily právě svým přátelstvím...

Pilíře spokojeného života
Silvana

Zadýchaně se proplétám mezi chodci rovněž spěchajícími do práce. Oproti většině z nich jsem pravděpodobně ve výhodě, chvátat vlastně nemusím. Svatební salón se symbolickým názvem Čtyřlístek, kde trávím řadu hodin šest dní v týdnu, jsem založila sotva mi oschlo maturitní vysvědčení ze střední průmyslové školy textilní. Na módní návrhářku jsem byla málo talentovaná, na prodavačku v butiku zase nadaná příliš. A jiné možnosti se nenabízely. Vytvořila jsem si vlastní příležitost, a jsem na tento počin náležitě pyšná.
Vlastně je to jediné, nač můžu být pyšná. V soukromí zdaleka neslavím takové úspěchy jako v životě profesním.
Pohledem přelétnu výlohu, jestli uklízečka nenadělala na skle šmouhy jako posledně. Sehnat spolehlivou uklízečku je dnes takřka nemožné. Dle známého přísloví jejich koště dobře mete zpočátku, po pár měsících začnou úklid flákat. Šmouhy na zrcadle anebo chuchvalečky prachu v rozích místnosti jsou ve svatebním salónu naprosto nepřípustné. Asi jako švábi v pekárně.
Krámek je malý, nájmy v centru Brna se šplhají do astronomických výšin, proto bylo nutné zužitkovat každý centimetr čtvereční plochy. Pokreslila jsem dva skicáky, než jsem do nevelkého prostoru dokázala nacpat půjčovnu šatů i kadeřnictví. Nabízíme nevěstám takzvaný full servis. Pokud si nevěsta bude přát sochu Karla Gotta z ledu, růžový umělý sníh anebo cvičeného medvěda ve fraku, zajistím to. Dokážu sehnat prakticky cokoliv kromě jediného: pořádného chlapa pro sebe. Na chlapy jsem byla vždycky levá.
"Sakra! Někde tady musí být!" heká kamarádka Nataša pod kancelářským stolem, látka minisukně jí obepíná zadek těsně jako neoprén a tučná stehna vyzývavě symbolizují pilíře spokojeného života. Pokud tedy sklouzneme k triviální povrchnosti a budeme jako většina lidí středního věku svoji pohodlnost vydávat za spokojenost.
"Co hledáš? Včerejší den?" ptám se žoviálně. Ani s kamarádkou nedokážu mluvit zcela uvolněně, pořád se stylizuji do té holky, co je děsně v pohodě. Štve mě to. Ve čtrnácti letech na základě posudku pro střední školu jsem navlékla kostým milé a společenské dívky, který mě škrtí a omezuje v pohybu, ale dodnes se mi ho nepodařilo sundat. A tak si všichni myslí, kdovíjak nejsem společenská a veselá.
Pokud bych se měla co nejobjektivněji zhodnotit, jsem v podstatě velmi smutná, melancholická až depresivní, a především značně osamělá osoba. I tohle přiznání, které jsem se odhodlala nedávno před kamarádkami vyslovit, vyvolalo salvu smíchu. Ale klauni přece nemusejí být veselí, to spíš lidé, co se jim dokážou smát...
"Jestli ty jsi smutná a melancholická, tak já jsem anorektička!" vypískla tehdy Nataša.
Nic jsem už nevysvětlovala. Nerada lidi obtěžuju svými problémy, to jim raději zahraju tu pohodu a dobrou náladu, přesně jak ode mě očekávají.
"O včerejším dnu mi ani nemluv," funí pod stolem Nataša. "Takové dny je třeba vyškrtnout, a ne hledat. Před čistírnou mi odtáhli auto, z chlápka, o kterém jsem si myslela, že mě balí, se vyklubal žebrající bezdomovec, a ve finále jsem zjistila, že nemám klíče od bytu. Skoro tři čtvrtě hodiny jsem zvonila na Zajíčka, než mi milostivě otevřel..."
"Myslela jsem, že je hluchej, jen když na něho mluvíš, ne když na něho zvoníš," demonstruju falešnou bezstarostnost nezadaných. A přitom jsem zcela opačného názoru. Být sám, znamená nemít se o starosti s kým podělit. Logicky by tedy bezstarostnější měl být člověk žijící v páru, nikoliv singl. Taky díky tomu nejspíš zadaní podle celosvětových statistik mnohem méně trpí závažnými chorobami a umírají o několik let později než my, osamělí.
"Nesnáším ho," nevědomky nahlodává moji teorii Nataša.
Jistěže vím o párovém soužití prd, proto je dost dobře možné, že si ho poněkud idealizuji. Nejdelší vztah v životě, pokud nepočítám siamského kocoura Freda, jsem měla s ženatým kunsthistorikem. Vztah trval téměř tři a půl roku, dvakrát týdně po třech hodinách. V přepočtu tedy nějakých pět set padesát hodin.
Být singl se ale zvenčí taky jeví lákavěji než ve skutečnosti.
Doma mi sice nikdo nedělá nepořádek, ale to ticho je někdy k zešílení. Raději bych se tu a tam s někým třeba i pohádala, než sama pořád mlčela.
Pro Mirka Zajíčka - Natašina manžela, mám vyloženě slabost. Zajíček se naprosto odlišuje od všech těch pochybných existencí, od všech těch lhářů a děvkařů, se kterými jsem měla kdy co do činění. Vlastně nechápu, jak by někdo mohl toho velkého neohrabaného dobráka nemít rád.
"Proč ho nesnášíš? Připadá mi takovej hodnej..."
Mám sto chutí Nataše vyčinit, ať se nerouhá a je ráda, že svého plešatícího Zajíčka má. Já bych ho brala všemi deseti! Ale to taky není žádné velké plus mluvící v Zajíčkův prospěch. Já bych totiž všemi deseti brala už nejspíš kohokoliv, kdo by si byl ochoten vzít mě.
Nejhezčí holka z ročníku! Tenkrát na střední mi to přišlo úplně samozřejmé. Vlastně bych se asi divila, kdybych nevyhrála. Teď už vím, že to výhra nebyla. Hezké holky zůstávají na ocet. Slušní kluci se jich bojí, nevěří si, že by o ně krásky stály, netroufnou si. To grázlové, ti mají laťku nastavenou úplně jinde, ale pro život se nehodí.
"Jo hodnej, to on je. Hodnej trouba," vzdychá Nataša, a oprašuje si tučná kolena v silonových punčocháčích.
Zase přibrala, všimnu si a současně zjišťuju, že Natašu tloušťka nikterak netrápí. Její sebejistota je očividná. Pořád má dojem, že by si zasloužila nějakého lepšího Zajíčka. Zajíčka s platinovou kartou v náprsní kapse a se schopností polárního zajíce měnit barvu dle potřeby. Z hnědé na bílou, z drsňáka na něhu. Nebo tak nějak. Hlavně ať se něco děje.
"Včera jsem mu v posteli řekla, že už ho nemůžu ani vidět," povídá Nataša. "A víš, co on na to? Ať prý teda zhasnu!"
Zasměju se. Spíš z povinnosti než že bych se skutečně bavila.
"Možná by nám pomohla pauza," přemítá Nataša.
"Jedině tak menopauza! Sexuální chutě na zakázané ovoce pak zmizí..."
"Moje už dávno zmizely," sarkasticky odsekne Nataša.
"Tobě zmizela jen chuť na Zajíčka..."
"Asi máš pravdu," připouští. "Nepřitahuje mě. Spíš odpuzuje. Vadí mi dokonce už i to, že pije každý ráno mlíko. Jako by mě utvrzoval, že je moje děcko. Mlíko není nápoj pro chlapy..."
A co je nápoj pro chlapy? Fernet?Připomenu si věčně opilého, agresivního otce, a hned se mi udělá zle. "Mlíko pijí i sportovci," chrabře lobuju za Natašina muže.
"To jeho rybaření je sport asi jako šachy," odfrkne.
"Loví ryby, a ne ženský! Taky klad!" uzavřu debatu. Je za dvě minuty devět, nejvyšší čas otevřít.
Odjakživa si přehnaně zakládám na dochvilnosti. A rovněž na vyrovnaných účtech, zakládám si na předvídavosti, na dokonalé přípravě a rutině. Každý večer si pečlivě vybírám oblečení, které si druhý den ráno obléknu na sebe, chodím do práce stejnou cestou, kupuji totožnou značku sýru, kočičího žrádla i vlasového šamponu. Nesnáším inovace. Ani nové obaly starých výrobků. Mám ráda pořádek, svoje drobné jistoty a pevný řád. Možná proto, že jsem vyrostla v rodině, kde byl neuvěřitelný chlívek, kde nebylo jisté ani to, zda nás zítra nevystěhují pro neplacení nájmu, a kde víkend splýval s pracovním dnem jako šedivá myš na asfaltu.
"Pomoct, prosím pomoct... Já budu hodná, moc hodná..." šeptávala jsem plyšovému medvědovi schovaná pod peřinou v posteli, abych neslyšela křik. "Mami, mami!" volala jsem s pláčem tu, která měla dost starostí, aby uchránila sebe.
"Nech ji! Slyšíš? Nech ji!" skočila jsem mu asi v sedmi letech na záda a bušila do něho malými pěstičkami, zatímco on bušil těmi velkými do obličeje mé matky. Odhodil mě lehce jako neposlušný pramen vlasů.
Týden jsem nesměla do školy, aby se učitelky neptaly, od čeho ty boule a modřiny. Nenáviděla jsem ho! A postupem času začala nenávidět i ji. Za to, že od něho neodešla, že mě nechala v té hrůze vyrůstat, že do mě zasela celoživotní strach a pocit osamění.
Mým ostrůvkem v té odporné bažině bylo snění.
Snění o princi, který mě vysvobodí ze špinavé domácnosti plné nadávek a řevu, prázdných lahví, rozbitých talířů a polámaných kostí jako princeznu zakletou ve věži. Můj sen pokaždé končil velkolepou svatbou. Jako malá holka jsem věřila, že se můj život svatbou radikálně změní. Jako velká jsem docílila, že se mi změnil mnoha svatbami.
Ale na tu vlastní stále ještě čekám. Svatby jsou můj úděl, vlastní svatba se pak měla stát mým životním vrcholem.
V šestatřiceti letech je můj vrchol pořád ještě v nedohlednu, což je na druhou stranu i dobře, protože z vrcholu už je cesta zase jen zpět. Mnohdy dokonce strmý pád.
Každé druhé manželství se rozvádí, některé nevěsty už k nám do salónu přišly i opakovaně. Vím, že manželství je těžké, že ve vztahu nic není zadarmo a že šťastných párů je pomálu. Jenže porodní bába taky vidí život jinak než hrobník. Jsem porodní bába sňatků. Společně s kamarádkami tvoříme dobrý tým. Nataša se postará o vlasy a líčení, Miluška dodává čerstvé květiny, pragmatická Debora nám to pěkně všechno spočítá. A já dělám zbytek. Od zajištění šatů přes limuzíny, látkové ubrousky a svatební oznámení. Holka pro všechno, pro všechno, co souvisí se svatbami.
Elektronický bzučák nad vstupními dveřmi spustí upištěnou karikaturu Mendelssohnova svatebního pochodu, přichází první zákaznice.
Jako ve většině případů se jedná o matku s dcerou. Podoba je výrazná, nepřehlédnutelná. Jen matka dokáže to pěkné lépe podtrhnout, dcera s dary přírody zatím marnotratně hazarduje. Ještě jí nedochází, že mládí je dočasné a že doba, kdy bude muže okouzlovat na každém kroku, je časem surově limitována.
Moje máma je scvrklá, kostnatá ženská s neupravenými cáry šedivých vlasů. Rtěnku snad nepoužila nikdy v životě. Pamatuju si, jak mě před prodlouženou v tanečních spontánně objala Natašina maminka. Spala jsem tehdy u nich, vstala ve čtyři ráno a v rukách si došívala svoje první plesové šaty vlastní výroby. "Pocem, holka," chytla mě paní Kovandová a přitiskla na měkké polštáře poprsí a tuku. Tehdy jsem pochopila, co je to mateřské objetí. Měkkost, teplo a bezpečí. Moje matka mi nedala ani jedno. Možná proto mě stále tak fascinují matky a jejich dcery.
"Mohu vám poradit?" nabídnu pomoc zákaznicím.
Mladá sklopí oči, starší po mně šlehne neklidným pohledem: "Jen se prozatím díváme..."
Jako většina zákaznic nechtějí být při prvním rozkoukávání se rušeny. Výběrem svatebních šatů se z matek a jejich dcer stávají štěbetavé nejlepší přítelkyně, mají k sobě tak blízko, jako nikdy v životě, tak blízko, že tam není místo pro nikoho jiného.
Závidím. Jediné, co lidem skutečně závidím je láska. Závidím dívkám jejich mámy, závidím ženám jejich muže.
Závidí, prosím, někdo mně mého starého tlustého kocoura?
"Pokud mě budete potřebovat, budu vedle," odklidím se k Nataše do kadeřnictví. Zatím tam nikoho nemá. Cpe se rohlíkem, přikusuje k němu trojúhelníček sýra, a listuje časopisem. Flegmatička. Ta o lásku nikdy nemusela usilovat, seděla na zadku, cpala se sýrovými křupkami, a počkala, až k ní láska přijde sama.
To já usiluju, držím diety, cvičím, čtu psychologické příručky, abych lépe rozuměla sama sobě i ostatním, učím se vařit složitá jídla, a nikdy nejdu spát neodlíčená. Snažím se, ale láska mě míjí. Možná proto, že mě v dětství zapomněli naučit milovat.
"Klasika. Matka s dcerou," říkám trochu víc nahlas, než je zapotřebí. Vždycky když se dojímám sama nad sebou, těžko ovládám svůj hlas: Buď skřípavý nebo moc ječivý, bodrý anebo kuňkavý. Nikdy tak akorát.
"Vypadají nadějně. Myslím, že si vyberou," dodávám ještě tím divným, cizím hlasem.
"Dlouhý nebo krátký?" sonduje Nataša délku vlasů potenciální zákaznice. "Doufám, že dlouhý. Ta holka, co jsem ji česala v sobotu, vypadala před oltářem jako dikobraz. Nagelovaný ježek a svatební šaty, to nejde dohromady..."
"Dlouhý, rovný, přírodně tmavý... nevěsta je krásná, pokud si u nás vyberou, budeš spokojená."
Nataše se v očích prokmitne podivný záblesk, jako když někomu zaskočí sousto a oči se na chvíli zalijí slzami. "Nebudu spokojená... protože jsem kráva!" frká najednou do kapesníku.
"Kráva a Zajíček? To taky nejde dohromady!" laškovně zahrozím, protože vůbec nevím jak reagovat. Jak jde o city, jsem fakt naprostý dřevo. Proto ty srandičky.
Ale Nataša náladu na humor zjevně nemá. "No, právě... vůbec nám to nejde dohromady. Chtěla bych se rozvést," povídá, a já si najednou připadám, jako bych chtěla vlastním tělem zastavit utržený vagón plný dětských pasažérů.
"To nemůžeš... Hrozně bys toho litovala!" tvářím se jako expertka přes mezilidské vztahy, ovšem důvěryhodnost nulová. Jak bych já mohla někomu radit?

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 04.08.2011

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­