ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Rolland Romain (*29.01.1866 - †30.12.1944)

   
­­­­

Petr a Lucie (5)

  • přeložil Jaroslav Zaorálek (Práce, 1985)

Pařížské předměstí za Malakovem. Ulice jako chrup s vylámanými zuby, mezi jednotlivými domy ještě nezastavěné pozemky, ztrácející se v pustých polích, a za prkennými ohradami chatrče hadrářů. Šedivé, kalné nebe leží nízko nad celým tím bezbarvým krajem; z jeho hubených boků dýmá mlha. Vzduch je syrový. Je snadné najít hledaný dům: Jsou na té straně ulice jenom tři. Je to poslední z nich: naproti němu je prázdný pozemek. Má poschodí, dvorek ohrazený laťkovým plotem, dva nebo tři nuzné keříky, obdélníček zelinářské zahrady, zaváté sněhem.
Petr vešel docela tiše, neboť sníh ztlumil jeho kroky. Ale záclonky v přízemí se pohybují; a když se blíží ke dveřím, dveře se otvírají a Lucie stojí na prahu. V šeru chodby se vítají zadrhlým hlasem; a Lucie ho vede do první místnosti, používané za jídelnu. Tam maluje; stojan má postaven u okna. Zprvu nevědí, co by si řekli: přespříliš se v myšlenkách na toto setkání připravovali: a teď nechce žádná z připravených vět vyplynout na rty: a mluví spolu tlumeně, ačkoli v domě nikdo není. Snad právě proto. Sedí několik kroků od sebe a bojí se pohnout; a Petr si ani neshrnul límec na zimníku. Povídají si o tom, jaká je venku zima a kdy jezdí elektriky. Hrozně je oba mrzí, že se cítí tak hloupí.
Lucie se konečně odhodlává a ptá se ho, zdali přinesl fotografie. A jakmile je vytáhl z kapsy, hned oba zase oživují. Z těch obrázků se stávají prostředníci umožňující rozhovor; milenci teď již nejsou tak docela sami; dívají se teď na ně ještě jiné oči, a nejsou to oči stísňující. Petr měl dobrý nápad (ale záludného v něm nebylo nic): přinesl všechny své fotografie od tří let; na jedné z nich byl ještě v sukničce. Lucie se radostí směje; promlouvá k obrázku lichotivá, čtveračivá slůvka. Což je pro ženu něco slastnějšího než vidět, jak její milenec vypadal v útlém dětství? V duchu ho kolébá, kojí ho, ba málem sní, že ho sama porodila! A pak (och, není tak hloupá), je to velmi pohodlná záminka, aby tomu maličkému řekla všechno to, co nemůže říci velkému. Když se jí Petr ptá, která z fotografií se jí líbí nejvíce, bez váhání odpovídá: "Tady ten roztomilý človíček..."
Jak je už vážný! Téměř vážnější než dnes. Ovšem, kdyby se odvážila (a zrovna se odvažuje) podívat se a srovnat s tím obrázkem dnešního Petra, uviděla by v jeho očích výraz odevzdanosti a radosti tak dětské, že není ani v očích toho dítěte; neboť oči dítěte, toho pečlivě ošetřovaného a hlídaného měšťánka, jsou jako ptáčata v kleci, nemající dosti světla; a světlo přišlo, pravda, Lucie? Teď zase Petr chce vidět fotografie Luciiny. Ukazuje mu šestiletou holčičku s tlustým copem a s malým psíkem v náručí; a když se tak vidí, šibalsky si říká, že tenkrát nemilovala méně ani o mnoho rozdílněji; všechno, co v srdci měla, již tenkrát dávala svému Petrovi, svému psíčkovi: již tenkrát to dávala Petrovi, na něhož čekala. Ukázala také třináctiletou nebo snad čtrnáctiletou slečinku, koketně a trochu strojeně kroutící krčkem; naštěstí byl přitom v koutku rtů stále ten tichý čtveračivý úsměv, jako by říkal: "Víte, to já se jen tak bavím; vážně to nemyslím..."
Teď již úplně zapomněli na rozpaky.
Lucie začala načrtávat Petrův portrét. Protože teď se již nesměl hýbat a promluvit směl jen tu a tam nějaké slůvko, Lucie mluvila téměř stále sama. Původně se bála mlčení. A jak se to vždy stává upřímným lidem, když mluví trochu déle, brzy došlo k tomu, že se mu svěřovala s důvěrnostmi o sobě a o své rodině, jež původně nikterak nemínila vypravovat. Překvapilo ji, že se slyší tak mluvit; ale couvnout nebylo již možné: i Petrovo mlčení bylo jako svah, po němž splýval proud jejích slov...
Vypravovala mu o svém dětství na malém městě. Pocházela z Tourainska. Její matka, dcera bohatých rodičů a vážených měšťanů, zamilovala se do učitele, venkovského synka. Její měšťanská rodina odepřela dát svolení k sňatku; ale milenci byli umínění; dívka čekala s ohláškami až do své dospělosti. Rodiče se k ní od toho sňatku neznali. Mladí manželé prožívali léta vyplněná láskou a nouzí. Manžel se vysiloval prací; a přišla nemoc. Žena statečně vzala na sebe i tuto novou strast; pracovala za dva. Její rodiče, zatvrzele setrvávající v uražené pýše, odmítali poskytnout jí sebemenší pomoc. Nemocný muž umřel několik měsíců před začátkem války. A matka s dcerou se nijak nesnažily navázat styky s matčinou rodinou. Ta by jistě byla Lucii přijala vlídně, kdyby sama byla přišla se žádostí o smír, neboť taková žádost by byla posuzována jako pokání za matčino chování. Ale to mohla pyšná rodina čekat! To by byly raději kamení chroupaly!
Petr se divil tvrdému srdci těch měšťanů. Lucii se to nezdálo nijak zvláštní.
"Patrně nevíte, že takových lidí je mnoho. A nejsou to lidé zlí. Ne, můj děd a babička jistě nejsou zlí a jistě se jen s bolestí přemáhali, aby nám nenapsali: 'Vraťte se!' Ale jejich ješitnost byla příliš pokořena. A u takových lidí není nic tak silného jako ješitnost. Ta je silnější než všechno ostatní. Kdykoli jim někdo nějak ukřivdí, není to jenom křivda spáchaná na nich, nýbrž je to Křivda. Všichni ostatní jim křivdí, jenom oni jediní jsou vždycky v právu. A třebaže nejsou zlí (ne, oni opravdu nejsou zlí), raději by vás nechali vedle sebe pozvolna umřít hladem, než by uznali, že možná nejsou v právu! Ach, nejsou sami! Takových je! A ještě horších! či myslíte, že se mýlím? Nejsou takoví, jak říkám?"
A Petr přemýšlel. A byl vzrušen, protože si říkal: "Ale ano, jsou takoví..."
Najednou očima této dívenky uviděl chudobu srdce, pustinnou vyprahlost buržoasní třídy, jejímž byl členem; vyschlou, úplně vyčerpanou půdu, která pozvolna vysála všechny životní šťávy a již je neobnovuje, podobně jako ty asijské pouště, v nichž plodné řeky kapka za kapkou zmizely pod rozžhaveným pískem. I ty, o nichž se domnívají, že je milují, milují jenom jako svůj majetek; obětují je svému sobectví, své zatvrzelé pýše, svému omezenému, tvrdohlavému rozumu. Petr v této souvislosti zarmouceně myslil na své rodiče a sám na sebe. Mlčel. Okna v pokoji se zachvívala dalekou střelbou z děl. A Petr se rozpomněl na ty, kteří tam na frontě umírají, a zahořkle řekl: "A také toto je jejich dílo."
Ano, chraplavý štěkot vzdálených děl, světová válka, celá ta hrozná katastrofa - vyschlé srdce a nelidskost ješitné a omezené měšťanské vrstvy měla v tom ve všem velikou část odpovědnosti. A teď( a to bylo spravedlivé!) se obluda puštěná z řetězu již nezastaví, dokud nepohltí také ji.
A Lucie řekla: "Tak je to správné."
Neboť ani to netušíc, myslila na totéž jako Petr. A Petr se zachvěl, když slyšel tu ozvěnu. "Ano, tak je to správné," řekl; "spravedlivé je všechno, co se děje. Tento svět byl již příliš stár; musil, musí zhynout."
A Lucie sklonila se smutnou resignací hlavu a přisvědčila: "Ano."
Vážné dětské tváře, skloněné pod strašným Osudem a nesoucí pod mladým čelem, zbrázděným starostlivými vráskami, takové zoufalé myšlenky!
V pokoji se šeřilo. Nebylo nijak teplo. Lucie měla již tak zkřehlé ruce, že zanechala práce; ale nedovolila Petrovi podívat se na ni. Přistoupili k oknu a dívali se na večer nad smutnými poli a lesnatými návršími. Fialové lesy tvořily půlkruh na zeleném nebi, posypaném světlým zlatým popraškem. Něco z duše Puvise de Chavannes se vznášelo prostorem. Kterési prosté Luciino slovo ukázalo, že umí vnímat takovou ztajenou harmonii. Skoro se tomu podivil. Ale jeho podiv se Lucie nedotkl nijak nepříjemně; odpověděla, že je přece možné cítit i to, co nedovedeme vyjádřit. Maluje-li tak špatně, není to jenom její vina. Z šetrnosti, možná špatně pojaté, nedokončila studia na malířském oddělení průmyslové školy. Ostatně k malování ji přivedla jenom chudoba. Nač malovat bez potřeby? Nebo Petr nemyslí, že téměř všichni umělci se uměním zabývají bez opravdové nutnosti, z ješitnosti, aby měli nějaké zaměstnání, nebo také proto, že se zprvu domnívají, že je to niterná potřeba, a potom se již nechtějí přiznat, že se mýlili? Umělcem by se měl stávat jenom ten, kdo naprosto nijak nemůže sám pro sebe uchovat všechno, co cítí, jenom ten, kdo toho v nitru má příliš mnoho.
"Ale já toho v sobě mám tak zrovna pro jednoho - ne, pro dva," dodala, protože Petr zklamaně našpulil rty.
Krásné zlaté odstíny oblohy temněly. Pustá pláň zase nabývala tvářnosti žalostně smutné. Petr se Lucie zeptal, zdali se v té samotě nebojí.
"Nebojím se."
"Ani když se vracíte pozdě domů?"
"Nehrozí zde žádné nebezpečí. Pařížští flinkové sem nechodí. Ti mají ustálené zvyky. Jsou to také takoví buržoové. A pak, máme zde v sousedství starého hadráře se psem. A vůbec: Nebojím se. Ach, nijak se tím nechlubím! Není to statečnost nijak záslužná. Statečná nejsem. Ale ještě nikdy jsem neměla příležitost zažít opravdový strach. Možná že toho dne, kdy se s ním někde střetnu, budu zbabělejší než kterákoli jiná žena. Cožpak ví někdy člověk, co v něm vězí?"
"Já vím, co všechno ve vás je," řekl Petr.
"Ach, to je mnohem snadnější. Já to o vás také vím. O druhém to člověk vždycky ví lépe." Vlhký večerní chlad pronikal zavřenými okny. Petr se lehce zachvěl. Lucie hned postřehla, jak mu na šíji naskočila husí kůže, a odběhla mu připravit hrníček čokolády; ohřívala ji na lihovém vařiči. Posvačili. Lucie s mateřskou starostlivostí přikryla Petrova ramena svým šálem; a Petr to přijímal jako kočka, která má radost z teplé látky. Myšlenky je znovu přivedly nazpět k Luciinu přerušenému vypravování. Petr se zeptal: "Teď, když jste, vaše maminka a vy, tak samy, tak docela samy, jistě se máte nesmírně rády."
"Ano," řekla Lucie, "měly jsme se velmi rády."
"Měly?" opakoval po ní Petr.
"Och, milujeme se ještě stále!" odpověděla Lucie, ale byla poněkud na rozpacích pro to slovo, jež jí tak nenadále uklouzlo. (Proč mu stále říkala víc, než chtěla? A on se přece na nic neptal, neodvažoval se ptát. Ale viděla, že jeho srdce se jí vyptává. A je tak příjemné svěřovat se někomu, když jsme se ještě nikdy nikomu svěřit nemohli. Ticho v celém domě i to šero v místnosti ji ponoukalo, aby se svěřila se vším.) Řekla: "Něco se již čtyři léta děje. Všichni lidé se změnili."
"To chcete říci, že vaše matka se změnila? Nebo že jste se změnila vy?"
"Všichni lidé," opakovala Lucie.
"A v čem se změnili?"
"To se nedá říci. Ale je cítit, že všude, mezi známými a dokonce i v rodinách, vzájemné styky nejsou již takové, jaké bývaly. Dnes nemá člověk nic jistého; ráno si říká: 'Co uvidím dnes večer? Poznám jej?' Žijeme jako na prkně nad vodou; stále nám hrozí ztroskotání."
"Tak co se vlastně stalo?"
"Nevím," řekla Lucie, "neumím to vysvětlit. Ale začalo to zároveň s válkou. Cosi je ve vzduchu. Kdekdo je rozrušen. V rodinách je vidět, jak ti, kteří se dříve nemohli obejít jeden bez druhého, jdou teď každý svou cestou. A každý běží, jako by byl zpit, s nosem na stopě."
"Ale kam běží?"
"To nevím. A myslím, že ani oni to nevědí. Tam, kam je pohání náhoda a touha. Ženy si opatřují milence. Manželé zapomínají na manželky. A ti dobří lidé, kteří se v mírových dobách zdávali tak klidní a tak spořádaní! Všude je slyšet o rozvrácených manželstvích. A stejný poměr je mezi rodiči a dětmi. Má matka..."
Zarazila se a potom dodala: "Má matka si také žije po svém."
Znovu se zarazila, ale přece řekla: "Je to ovšem docela přirozené. Je ještě mladá; a neužila, chudinka, mnoho štěstí; neměla příležitost vybít ze sebe všechnu svou lásku. Má právo chtít ještě kus nového života."
Petr se zeptal: "Chce se znovu vdát?"
Lucie zavrtěla hlavou. Vlastně ani neví... A Petr se neodvážil vyptávat se na podrobnosti.
"Má mě ještě stále ráda. Ale takové, jak to bývalo, to již není. Teď se beze mne již obejde... Chudák maminka! Jistě by byla velice ztrápená, kdyby věděla, že její láska ke mně dnes již není v jejím srdci na prvním místě! Nikdy by nes volila uznat to..."
Jak divný je život!
Lucie se usmívala něžně, smutně, a přece potutelně. Petr zlehka položil dlaň na její ruce, opřené o stůl, a zůstal tak nehybně sedět.
"Jsme ubozí tvorové," řekl.
Lucie po chvilce odpověděla: "My? Jak pokojně žijeme! Jiní lidé mají horečku. Válka. Továrny. Všechno to spěchá a štve se. Pracovat, žít, užít... "
"Ano," řekl Petr, "chvíle vyměřená životu je krátká."
"O důvod víc, aby se nechvátalo!" řekla Lucie. "To
je pak člověk u cíle příliš brzy. Jděme raději drobnými" krůčky."
"Ale když ta chvíle sama prchá tak rychle!" řekl Petr. "Držme ji pevně."
"Však já ji držím, dobře ji držím," řekla Lucie, držíc ho za ruku.
Tak spolu něžně nebo zas vážně rozmlouvali jako dobří staří přátelé. Ale přitom se měli na pozoru, aby stůl byl stále mezi nimi.
A najednou si uvědomili, že v pokoji je tma. Petr chvatně vstal. Lucie ho nijak nezdržovala. Krátká chvíle uplynula. Báli se chvíle, která by možná teď přišla. Rozloučili se stejně stísněně, hlasem stejně tichým a zaškrceným, jako když přišel. Na prahu se jejich ruce téměř ani neodvážily stisku.
Ale když se dveře zavřely a Petr již vycházel ze zahrádky, obrátil hlavu k přízemnímu oknu a v posledním měděném záblesku zimního soumraku uviděl na skle Luciinu siluetu, sledující ho vášnivým pohledem v tom nejistém ztlumeném světle. A vrátiv se k domu, přitiskl ústa na zavřené okno. Jejich rty se tou skleněnou přehradou políbily. Potom Lucie ustoupila do temna místnosti a záclonka okno opět zastřela.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: veronika001, 17.02.2011

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­