ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Rolland Romain (*29.01.1866 - †30.12.1944)

­­­­

Dobrý člověk ještě žije

  • přeložil Jaroslav Zaorálek
  • název francouzského originálu: Colas Breugnon
  • svérázný kratší román, jehož děj se odehrává za vlády Ludvíka XIII. v autorově rodném Burgundsku, zachycuje v podobě vnitřního monologu veselé i vážné pohledy do života Mikuláše (Colase) Breugnona, rozverného truhláře z Burgundska během jednoho roku na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století

Svatému Martinovi
patronu města Clamecy

Upozornění čtenáři

Čtenáři "Jana Kryštofa" jistě nečekali tuto novou knihu. Nepřekvapí je o nic víc než mne.
Připravoval jsem jiná díla - drama a román s dvěma náměty současnými a v poněkud tragickém ovzduší "Jana Kryštofa". Ale najednou jsem byl nucen zanechat všech poznámek a připravovaných scén a dát se do tohoto bezstarostného díla, na něž jsem den předtím vůbec nemyslel.
Tato kniha je reakcí na desetiletou stísněnost v brnění "Jana Kryštofa", které bylo sice ukováno na mou míru, ale nakonec se mi stalo příliš těsným. Pocítil jsem nepřekonatelnou touhu po volné galské veselosti, ba až bujnosti. V téže době mě návrat do rodného kraje, jejž jsem od mládí nespatřil, sblížil zase s mou zemí v neverském Burgundsku a probudil ve mně minulost, kterou jsem měl za zesnulou navždy, a všechny ty Colase Breugnony, jež mám ve své kůži. Byl jsem přinucen mluvit za ně. Ti zatrolení žvanilové se za svého života ještě dost nenamluvili! Využili toho, že se jednomu z jejich vnuků dostalo šťastné výsady písaření (často mu to záviděli), a udělali si ze mne tajemníka. Marně jsem se bránil: "Ale, dědoušku, vy jste si své přece již odbyl! Teď nechte mluvit mne. Každý má svůj čas."
Odpovídal mi: "Chlapče, ty budeš mluvit teprve potom, až domluvím já. Vždyť ani nemáš, co zajímavého bys řekl. Tady se pěkně posaď, poslouchej a ani slůvko ať ti neujde. Nu tak, hošku, udělej to pro svého staříka! Uvidíš později, až budeš tam, kde jsme dnes my. Víš, nejtrapnější na smrti je mlčení."
Co dělat? Musil jsem povolit a psát, co mi diktovali.
Teď je skončeno a jsem opět volný (jak aspoň doufám). Budu zas pokračovat ve svých vlastních myšlenkách, nenapadne-li však některého z těch starých žvanilů, aby opět vylezl z hrobu a diktoval mi své listy pro potomstvo.
Neodvažuji se doufat, že by společnost mého Colase dovedla pobavit čtenáře tak, jak bavila autora. Kéž aspoň přijmou tuto knihu, jaká je, docela upřímná, bez nejmenší falše, bez nároků na přeměnu nebo výklad světa, bez politiky, bez metafyziky, kniha zdravě, bodře francouzská, smějící se životu, protože se jí zdá dobrý a protože se v něm má dobře. Zkrátka, jak říkávala naše Panna orleánská (jejíhož jména je nutné vzpomenout na začátku takového starogalského vypravování): "Přátelé, užijte ve zdraví."

V květnu 1914
Romain Rolland

Předmluva poválečná

Kniha byla celá vytištěna a připravena k vydání již před válkou. Nic na ní neměním. Krvavá epopej, jejímiž hrdiny a oběťmi byli vnukové Colase Breugnona, se postarala o důkaz, že "dobrý člověk ještě žije".
Doufám, že evropské národy, ať už vítězné, nebo poražené, si i přes pochroumaná těla najdou aspoň špetku rozumu v těchto úvahách "beránka mezi vlkem a pastýřem".

Listopad 1918
R. R.


(2. února)

První jarní skřivan

O Hromnicích musí skřivan vrznout,
i kdyby měl zmrznout.

Blahoslaven budiž svatý Martin! Práce mi už neslouží. Je zbytečné se dřít. Napracoval jsem se v životě už dost. Užijme také trochu dobrých časů. A tak si sedím za stolem, korbel vína po pravici a kalamář po levici; a krásný, zbrusu nový sešit na mne otvírá svou náruč. Na tvé zdraví, milý hochu, a popovídejme si trochu! Dole hromuje má žena. Venku fičí severák a hrozí válka. Nech je být!
Jaké blaho, ty můj chlupáči, ty věčně žíznivý břicháči, sedět si tak pěkně tváří v tvář! (To mluvím s tebou, ty pijácká, krásně zarudlá papulko, ty zajímavá, smíchem zajíkavá bambulo s tím dlouhým burgundským nosem, jenž trčí jako věšák na klobouk.) Ale pěkně tě prosím, jenom to mi pověz, jaká podivná radost je to pro mne vidět tě opět, sklánět se sám a sám nad svou starou tváří, procházet se vesele jejími vráskami a jako z hluboké studny v mém sklepě (brr, čert vzal vodu!) vypít ze svého srdce doušek starých vzpomínek? Copak snění, to ještě ujde, ale psát o tom, o čem sním. Snít? Co to povídám? Mám přece oči pěkně dokořán, zvrásněné v koutcích, pokojné a posměvavé; prázdné sny, to nechávám jiným! Vypravuji, co jsem opravdu viděl, říkal a dělal. Není to dokonalé bláznovství? Pro koho to vlastně píši? Jistě ne pro svou slávu; nejsem přece hlupák, vím chválabohu dobře, zač stojím! Pro svá vnoučata? Co zůstane ze všech těch mých lejster za nějakých deset let? Moje panímáma na ně žárlí a pálí všecko, co najde. Pro koho tedy? No přece pro sebe! Pro svou vlastní potěchu. Byla by to má smrt, kdybych nepsal. Nejsem jenom tak nadarmo vnukem toho svého děda, který nemohl nikdy usnout, dokud si před spaním nepoznamenal, kolik korbelů vyzunkal a zase ze sebe vyžbluňkal. Musím si popovídat; a tady v Clamecy se v jazykových turnajích nikdy nevybiju dosyta. Musím se vymluvit, jinak mě všecko tísní jako toho holiče krále Lávry. Mám trochu prostořeký jazyk, a kdyby mě někdo slyšel, jistě bych neušel hranici. Ale tím hůř, na mou věru! Kdyby se člověk ničeho neodvážil, zalkl by se nudou. Rád si k večeru přežvýkám, jako ti naši velicí bílí volci, všecko, co jsem za den do sebe vsoukal. Jak je příjemné ohmatat, pohladit, pohrát si se vším, co člověk přes den myslel, viděl a nasbíral; vychutnat zobáčkem, okusit a znovu ochutnat, nechat rozplývat na jazyku a pomalu, pomalu polykat, vypravovat si zvolna všecko, co nebylo možné v klidu smlsat, protože to člověk jen tak ve spěchu zachytil! Jak to lahodí, obcházet ten svůj malý vesmír a říkat si hrdě: "Je můj! Tady jsem pánem a vladařem já. Není tady ani zima, ani mráz. Ani král, ani papež, ani války. Ani má stále hromující panímáma." No ale teď bych měl ten svůj vesmír trochu popsat!

Především mám sebe - a to je v celé věci nejlepší - mám sebe, Colase Breugnona, dobrého chlapíka, Burgunďana, člověka kulatých způsobů a kulatého bříška, daleko za prvním mládím, dobře odzvoněných padesát, ale ještě s páteří pevnou a zuby zdravými, s okem bystrým jako ryba a s vlasy pevně držícími v kůži, třebaže už zešedlými. Neříkám ovšem, že bych nebyl raději, kdyby byly tmavší, ani že bych ohrnoval nos, kdybyste mi nabídli, abych omládl o dvacet nebo o třicet let. Ale celkem vzato, je to přece jenom pěkné, taková padesátka! Jen se usmívejte, mládenečci! Nedožije se jí každý, kdo by chtěl. Myslíte, že to není nic, prohánět se za dnešních časů celých padesát let po cestách Francie? Pane Bože, kolik slunce a kolik dešťů nám, panečku, dopadlo na záda! Pekli jsme se, přepékali a zase deštěm zalévali! Do toho vylouhovaného pytle jsme nacpali něco slastí i strastí, kousků veselých i zlomyslných, zkušeností i bláznovství, sena i slámy, fíků i hroznů, ovoce zeleného i slaďounce uzrálého, růži i hloží, všech možných věcí viděných, vyčtených, věděných, nabytých, prožitých! A to všecko je v naší brašně nacpáno páté přes deváté. Jak těší hrabat se v tom! Ale počkej,
Colasi! Hrabat se v tom budeme až zítra. Začnu-li dnes, jakživ to nedokončím. Zatím udělejme jenom soupis všeho toho svého zbožíčka.
Mám dům, ženu, čtyři kluky, dceru (provdanou, chválabohu!), zetě (bez toho to nejde!), osmnáct vnoučat, šedivého osla, psa, šest slepic a vepříka. No, jsem to boháč! Nasaďme si řádně okuláry a podívejme se na ty své poklady zblízka. O těch posledních mluvím však jenom tak, na památku. Zažily války, vojáky, nepřátele a také přátele. Vepřík byl nasolen, oslík kulhá, sudy jsou vypité, kurník vyjedený.
Ale ženu, tu mám, namoutě, tu věru mám! Jen ji slyšte, jak burácí. Na toto štěstí nelze zapomenout, ten krásný ptáček je můj, můj a jenom můj: já jsem jeho šťastným majetníkem. Saprlotský Breugnone! Celý svět ti ji závidí! Ale, pánové, stačí, řeknete-li slovo. Chcete-li ji někdo z vás, prosím, račte si posloužit! Je to žena hospodárná, čilá, čistotná a bezúhonná, zkrátka ctností plná (ale neztloustla z toho a já, hříšník, zpovídám se a vyznávám, že než sedm hubených ctností mám raději jeden baculatý hřích; ale buďme ctnostní, když to jinak nejde). Hoj, jak statečně si počíná, ta naše Marie milosti prázdná; naplňuje celý dům svým kostnatým tělem, slídí, supí, hubuje, skučí, bručí a běhá od sklepa po střechu, prohání prach a šíří všude strach! Bude tomu pomalu třicet let, co jsme se vzali. Čert ví proč! Měl jsem rád jinou, ale ta se mi jenom vysmívala; tato zase chtěla mne a já jsem nechtěl ji. Bylo to tenkrát takové bledé tmavovlasé děvčátko a jeho tvrdé oči by mne byly zaživa snědly a pálily jako dvě kapky vody prožírající ocel. Ráda mě měla, tak hrozně ráda, že by z toho snad byla umřela. Když mě tak pořád pronásledovala (jsou ti muži hlupáci!), tak trochu ze soucitu, trochu z ješitnosti, hodně také z omrzelosti, abych se konečně zbavil té posedlosti (věru, neklamný prostředek!), udělal jsem to jako ten trumbela, který jenom proto, aby ho déšť nesmočil, do vody skočil: stal jsem se jejím mužem. A od té doby ji mám, mám tu vtělenou ctnost pěkně doma. A ona, ona se mi mstí, to sladké stvoření. Zač? Za to, že mě mívala ráda. Zblázní mě; aspoň by to chtěla; ale není nebezpečí; mám svůj klid tak rád a tak hloupý také nejsem, abych pro nějaké slůvko věšel smutně hlavu. Prší-li, ať si prší! Hřmí-li, přizvukuju. A když stará křičí, směji se.
Proč by si nezakřičela? Jakým právem bych v tom mohl bránit té ženě? Nechci přece její smrt. Kde žena přebývá, tam ticha nebývá. Jen ať si zpívá svou, já si také zpívám svou. Dokud ji nenapadne zavřít můj zobáček (a toho se dobře střeží, ví, zač by toho byl loket), může si popěvovat, jak je jí libo: každý má svou písničku.
Ostatně, ať už jsou naše instrumenty sladěny nebo ne, zahráli jsme na ně spolu přece dost pěkné kousky: dceru a čtyři kluky. Všechny zdravé, údy správné: nešetřil jsem látkou ani prací. A přece z celé té líhně jediné děcko, v němž poznávám dokonale své sémě, je ta šelmička Martina, dcerka, liška podšitá! Ta mi dala něco starostí, než jsem s ní bez pohromy doplul k manželskému přístavu! Uf, puf, teď už dělá dobrotu! Spoléhat na to ovšem příliš nelze; ale to už není moje starost. Nastaral a naběhal jsem se pro ni už dost a dost. Teď je řada na mém zeti! Florimond, cukrář sladký, nechť si hlídá svou pícku! Hádáme se pořád, kdykoliv se vidíme; ale není druhého člověka, s kterým bych si tak dobře rozuměl. Hodná dcera, opatrná i v těch svých bláznovstvích a poctivá, pakliže poctivost zná bujný smích: neboť největším zlem pro ni je to, co je nudné. Práce se nebojí, práce, to je zápas, a zápas je radost. A má ráda život, ví, co je dobré, stejně jako já: je to má krev. Jenomže jsem jí vydal patrně příliš mnoho, když jsem ji plodil.
Chlapci se mi tak nepovedli. Matka k nim přimísila ze svého a těsto se srazilo. Ze čtyř jsou dva po ní: pobožnůstkáři, a k tomu ještě růženečkáři, každý v jiném ovčinci. Jeden se plete pořád mezi černokabátníky, faráře a potměšilce, a druhý je hugenot. Marně přemýšlím, jak jsem mohl vysedět takové kačery. Třetí je voják, válčí a toulá se, ani nevím kde. A čtvrtý, ten není nic, docela nic: takový ubohý kramář, ztracený, beranovitý. Chce se mi zívat, jak si naň vzpomenu. Poznávám svou krev jenom u talířů, když sedíme, všech nás šest, kolem stolu. U stolu žádný nepodřimuje, jsme tam jedna duše jedno tělo; a je to krásná podívaná, když nás šest pracuje statně čelistmi, poráží oběma pěstmi chléb a spouští víno bez provazu a bez kladky do svých sklepů.
Po zařízení mluvme o domě. To je taky můj syn. Vystavěl jsem jej, kus po kuse (nejenom jednou, ale třikrát), na ospalém, tučném a zeleném, trávou, hlínou a hnojem pěkně vypaseném břehu Beuvronu, u vchodu do předměstí, u předmostí, ten schoulený baráček, jehož bříško omývá říční proud. Právě naproti se tyčí pyšná a štíhlá svatomartinská věž v krajkové suknici a květované náprsence, k níž z předměstí vedou černé a strmé starořímské schody jako k ráji. Můj domeček, hlemýždí zámeček, sedí za městskými zdmi; tak se stává, že město pokaždé, když z věže spatří na rovině nepřítele, zavře brány a nepřítel přijde ke mně. Rád si popovídám, ale bez takových návštěv bych se obešel. Obyčejně se seberu, odejdu a klíč nechám pode dveřmi. Ale když se vrátím, nejednou se stává, že nenajdu ani klíč, ani dveře: zbývají jenom čtyři holé stěny. To potom stavím znovu. Lidé mi říkávají: "Ty hlupáku! Pracuješ pro nepřítele. Nech ten svůj krtčí brloh a pojď za hradby. Tam budeš v bezpečí."
Ale já odpovídám: "Láry fáry! Je mi dobře tam, kde jsem. To vím, že za silnou zdí budu bezpečnější. Ale co bych viděl za silnou zdí? Zeď. Uschl bych tam nudou. Chci mít volné lokty. Chci mít možnost pěkně se natáhnout na břehu svého milého Beuvronu, a když nepracuji, dívat se ze zahrádky na odrazy vystřižené v klidné vodě, na kola, jež na hladině dělají ryby, a na chundelaté trávy houpající se u dna. Chci mít možnost zalovit si tam na udičku, vyprat si tam hadry a vylít do řeky nočník. A potom přece: ať bylo zle nebo dobře, vždycky jsem byl zde. Je příliš pozdě na to, abych měnil místo. Nic horšího se mně už nemůže stát, než co se mi stalo. Říkáte, že mi zboří dům ještě jednou? To je možné. Lidé dobří, vždyť já nehodlám stavět pro věky věků. Ale nepůjde to, u všech rohatých, tak snadno, vyrvat mě z místa, do něhož jsem zarostl. Vystavěl jsem domek dvakrát, vystavím ho třebas desetkrát. Ne že by mě to bavilo. Ale desetkrát víc by mě mrzelo měnit místo. Byl bych jako tělo bez duše. Vy mi nabízíte dům jiný, krásnější, bělejší, novější? Byl by pro mne tak veliký, že by na mně dělal faldy, nebo naopak by praskal jako šaty příliš malé. Ne, ne, milejší je mi můj."
Tak si zopakujeme: žena, děti a dům; popsal jsem celý svůj majetek? Zbývá mi ještě to nejlepší, co si nechávám na zákusek: své zaměstnání.
Jsem z bratrstva svaté Anny - truhlář. Při pohřbech a procesích nosívám cechovní hůl, na níž je vyřezáno, jak babička dobrého Pána Boha učí číst maličkou děvečku, Marii milosti plnou, když byla ještě drobeček. Vyzbrojen sekerou, rydlem a dlátem, s hoblíkem v ruce ovládám u své stolice sukovitý dub a hlaďounký ořech. Co z nich vytvořím? To není stejné; závisí to na náladě a na štědrosti kupců. Kolik a jakých tvarů spí schouleno nehybně v těch kusech dřeva! Chceš-li probudit Šípkovou Růženku, stačí, pronikneš-li - jako ten její milenec - hustým křovím. Ale krása, kterou já nalézám pod svým dlátem, není žádná upejpavá cimfrlínka. Milejší než taková nějaká hubená italská Diana, vpředu nic, vzadu nic, je mi burgundský kus nábytku s bronzovou patinou, pevný v kloubech, kyprý v tvarech, obtížený ovocem jako révový keř, taková nějaká krásná břichatá truhlice nebo skříň vyřezaná v bujné, drsné fantazii mistra Huga Sambina. Vykládám stěny lidských příbytků řezanými vlysy a římsami. Rozvíjím závity točitých schodů a pod mou rukou vyrůstají ze stěn jako jablka na sadě široké a pevné skříně a truhlice, přizpůsobené právě jen onomu místu, na něž jsem je naočkoval. Ale pohnutkou je mi, když mohu řezat do prkna to, co se směje a jásá v mé obraznosti, pohyb, výraz, hluboce prohnutou páteř, plné oblé hrdlo, květnaté závity, věncoví a nápady nejnemožnější; nebo také když mrknutím oka zachytím a hned přibiji na desku pitvornou tvář některého chodce. To já jsem vyřezal (a je to mé nejlepší dílo) pro potěchu svou i farářovu na kůru montréalského kostela ty lavice, na nichž je vidět dva občany, vesele popíjející a řehtající se před plnou konvicí, a dva lvy, řvoucí a vztekle se rvoucí o holou kost.
Pít a potom pracovat a pracovat a potom pít, jaký to krásný život! Vidím kolem sebe škarohlídy, jak bručí. Říkají, že jsem si to zvolil pěknou dobu na své zpívání, časy jsou dnes smutné. Není smutných časů, jsou jenom smutní, zamračení lidé. A z těch já chválabohu nejsem. Lidé že se okrádají? Jeden druhého že odírá, kde se dá? Tak tomu bude navěky. Ruku dám do ohně na to, že za čtyři sta let se naši pravnukové budou tahat za vlasy a odírat si kůži zrovna tak vztekle jako dnes my. Neříkám však, že nebudou znát čtyřicet nových způsobů, jak se to dělá lépe než dnes. Ale ručím za to, že nenajdou lepšího způsobu pití, ba pochybuji, že by to dovedli lépe než já dnes. Kdož to ví, co všechno budou ti čtveráci za čtyři sta let dělat? Možná že za pomoci bylinek meudonského faráře, toho jeho zázračného pantagruelionu, budou moci navštěvovat měsíc, kovárny, v nichž se kují blesky, a prameny, z nichž se spouští déšť, že se budou dokonce moci ubytovat v nebi a popíjet po sousedsku s bohy. Dobře tak, to půjdu s nimi. Což nejsou z mého semene a nevyšli z mého bříška? Jen se množte, drobotino! Kdo ví, jestli za čtyři století bude vínko zas tak dobré?
Žena mi vytýká, že mám příliš rád tělesný požitek. Pravda, ničím nepohrdnu. Mám rád všechno, co je dobré, dobré papání, dobré vínko, krásné, kypré radosti, a také ty s pletí jemnější, vzdušné a hebce ochmýřené radosti, které zakoušíme při snění, to božské lenošení, v němž se přece vykoná tolik věcí! (Člověk je ve snu pánem celého světa, je mladý, krásný, dobyvačný, proměňuje celou zem, všemu navlas rozumí, dovede mluvit se stromy, se zvířaty i s bohy.) A rád mám ovšem také tebe, stará moje družko, která nikdy nezrazuješ, přítelkyně věrná, Práce! Jak je to milé, stát s nářadím v ruce u stolu a řezat, štípat, hoblovat a rýpat, hladit a dlabat, stloukat a pilníkem rovnat, křivit a dělit krásnou a pevnou hmotu, která se vzpouzí a vzdává, měkké a kypré ořechové dřevo, které se chvěje pod rukou jako pás víly, ta růžová a bílá, hnědá a zlatá těla našich lesních nymf, oloupených sekyrami o své závoje! Je to radost z jisté ruky, z vnímavých prstů, z těch silných prstů, z nichž vychází křehké umělecké dílo! Radost ducha, který ovládá síly zemské a který do dřeva, kovu i kamene vpisuje rozmarné nápady své ušlechtilé obraznosti. Cítím, že jsem vládcem v království svých snů. Pole mi dává své maso a vinice svou krev. Duchové mízy pěstují pro mé umění, prodlužují, nalévají, protahují a kolem dokola uhlazují krásné údy stromů, jež budu milostivě hladit svou dlaní. Mé ruce jsou poslušní dělníci, řízení mým nejlepším tovaryšem, mým starým mozkem, který však sám je mi podřízen a dělá jenom to, co se líbí mé fantazii. Kdo měl kdy lepší sluhy než já? Ó, jaký to krásný malý král! Což nemám tedy právo připíjet si na zdraví? A ovšem (nejsem nevděčný) také na zdraví svých poslušných poddaných. Pochválen budiž onen den, kdy jsem přišel na svět! Kolik je zde na této kulaté zemičce slavných věcí smějících se v oči a lahodících chuti! Veliký Bože! Život je tak dobrý! Marně se stále jimi krmím, pořád mám hlad, pořád ještě se po nich olizuji. Patrně jsem nemocen: po celý boží den se mi před tím stolem, který prostírají země a slunce, sbíhají sliny na jazyku.
Ale jsem já chlubil, brachu! Slunce již pohaslo a v mém vesmíru přituhuje. Ta setsakramentská zima vnikla ke mně až do pokoje. Pero mi klopýtá ve ztuhlých prstech. Pane Bože, odpusť mně hříšnému: ve sklenici mi zamrzá víno a nos mi nějak zesinal; ohavná barva, taková umrlá! Děsím se všeho, co je bledé! Hola, protřesme se trochu! Svatomartinské zvony hlučně vyzvánějí. Dnes je přece mariánský svátek! "O Hromnicích zima mosty boří nebo naopak tvoří." Darebnice, přituhuje! Ale nešť, nebojme se jí! Pojďme ven, na silnici, postavit se jí tváří v tvář!
Krásný mráz! Stovka jehliček mě bodá do lící. Vítr, číhající za nárožím, vyskakuje a cloumá mi vousy. A hned je mi horko. Chvála budiž Bohu vzdána, už zas mě polévá červená. Rád slyším pod nohou zvonit zmrzlou zem. Cítím se hned bujný a čilý! Proč jenom se všichni ti lidé tváří tak žalostně, tak mrzutě?
Jde se! Zvesela, zvesela! Sousedko, na koho se to tak mračíte? Na tu šelmu vítr, že vám odhrnuje sukně? Dobře tak, vždyť je mladý; že já už nejsem mlád! Zakusuje se do správného místečka, ten mlsný šibal, ví, kde hledat nejlepší sousta. Jenom trpělivost, kmotra, každý chce přece žít. A kam to vlastně spěcháte, jako by vám hořelo u zadku? Na mši? Chvála Bohu! Ten vždycky zvítězí nad zlým duchem. Smát se bude, kdo dnes pláče, a kdo mrzne, upeče se. No tak vida, už se smějete? Tak je to v pořádku. A kam že běžím já? Jako vy kmotra, jako vy: taky na mši. Ale ne k faráři. Já jdu na mši do polí.
Zastavuji se napřed u dcery pro svou malou Glodii. Chodíváme denně spolu na procházku. Je to má nejlepší přítelkyně, má ovečka malá, má žabička, švitořivá vlaštovička. Její něco přes pět let, čilejší než myšička a bystřejší než lištička. Jak mě spatří, hned za mnou běží. Ví, že mám vždycky plnou krosnu povídání; má je ráda stejně jako já. Beru ji za ruku.
"Pojď, bobku, půjdeme naproti skřivánkovi."
"Skřivánkovi?"
"Vždyť jsou dnes Hromnice. Či nevíš, že zrovna dnes se skřivan vrací z nebe?"
"A co tam dělal?"
"Letěl nám tam pro oheň."
"Pro oheň?"
"Pro ten oheň, který zahřívá sluníčko, pro oheň, který rozpaluje hrnec naší matičky země."
"Tak on byl pryč?"
"Ale ovšem; odlétl o Všech svatých. V listopadu každého roku odlétá rozehřát zase nebeské hvězdičky."
"A jak se potom vrátí?"
"Letěli pro něho tři malí ptáčci."
"Vypravuj."
Cupitá po silnici. Je teple zamotána do kabátku z bílé vlny a na hlavě má modrou čepici, takže vypadá jako sýkorka. Zimy se nebojí; ale její kulatá líčka jsou zarudlá jako panenská jablíčka a z nosíčku, podobného knoflíčku, jí teče jako ze studánky.
"Tu máš, ty knote, foukni a zhasni ty svíčky! Či je rozžíháš pro Hromnice? Dnes se na oslavu rozsvěcuje veliké světlo na nebi." "Vypravuj, dědečku, o těch třech ptáčcích."
Rád se dávám prosit.
"Ti tři ptáčci se vydali na cestu. Tři stateční kamarádi: Střízlíček, Čermáček a náš přítelíček Skřivánek. Střízlíček, stále čilý a neposedný jako malíček a pyšný jako páv, první spatří ve vzduchu krásný oheň, o nic větší než prosné zrnko letící po obloze. Rozlétne se k němu a křičí: 'Já, já ho mám. To já!' A druzí křičí za ním: 'Já, Já, Já!' Ale Střízlíček jej už v letu zachytil a letí s ním dolů jako šíp. 'Pozor! Pozor! Hoří!' A Střízlíček jej překuluje z jednoho koutka zobáčku do druhého jako horkou kaši; nemůže to už vydržet, otvírá pusu, jazyk má celý spálený; vyplivne ohníček a schovává si jej pod křidélka. 'Ouvej, to pálí! Křidélka hoří.' (Všimla sis těch jeho spálených skvrn a zkadeřeného peří?) Čermáček mu hned spěchá na pomoc. Zobáčkem chytá ohnivé zrníčko a klade si je opatrně na svou měkkou náprsenku. Ale krásná náprsnička rudne, rudne a Čermáček křičí: 'Já toho mám už dost, dost! Spálil jsem si kabátek!' A tu přiletuje Skřivánek, náš statečný hošánek, chytá v letu plamen, který už utíkal nazpět k nebi, a rychle, přímo, přesně jako šíp dopadá k zemi a zobáčkem zahrabává to krásné zrníčko slunce do našich zmrzlých brázd a ty se hned rozplývají blahem."
Skončil jsem svou povídku. Teď žvatlá zase Glodie. Když jsme vyšli z města, posadil jsem si ji na záda, protože to jde do kopečka. Nebe je šedivé, sníh chrupá pod dřeváky. Keře a nuzné stromky s útlými údy jsou vystlány bělostným prachem. Kouř z chaloupek stoupá přímo k nebi, pomalý a modrý. Neslyšet nic než žvatlání mé žabky. Přicházíme na návrší. U nohou mám své město, opásané stuhami lenivé Yonny a čtveráckého Beuvronu. Třebaže je celé zasypané sněhem, zkřehlé, zchřadlé a zimou roztřesené, přece mi zahřívá srdce, kdykoli je spatřím.
Město krásných barev a mírných pahorků! Jako stébla slámy kolem hnízda se kolem tebe ovíjejí lehké linie pilně obdělávaných návrší. Protáhlá pásma zalesněných hor se měkce vlní v pěti nebo šesti řadách; v dálce se modrají: je to jako moře. Ale toto naše moře nemá nic společného s proradným živlem, který zmítal ithackým Odysseem a jeho družinou. Žádné bouře. Žádná úskalí. Vše je klidné. Jenom tu a tam jako by hluboký vzdech vypjal prs některého pahorku. A od jednoho hřebene vlny k druhému jdou přímé cesty, nechvátají a zanechávají za sebou jakoby zpěněnou brázdu. V dálce, na hřbetě vln, tyčí se stožáry vézelayského kostela svaté Magdalény. A zcela blízko, v zátočině klikaté Yonny, vystrkují bassevillské skály své kančí zuby z hustých lesů. A v klíně pahorků sklání zanedbané i vyšňořené město nad břehy svých vod zahrady, hradní zdi, své cáry i své šperky, špínu i ladnost svého protáhlého těla, a svou hlavu, na níž je jako koruna vsazeno cimbuří věže.
Obdivuji se té skořápce, jejímž jsem slimákem. Zvony mého kostela zaznívají údolím a jejich čistý hlas se rozlévá promrzlým a jemným vzduchem jako křišťálový proud. A zatímco se tak rozplývám blahem a nasávám jejich hudbu, hle, sluneční paprsek protrhl šedivý závoj, zakrývající dosud oblohu. A právě v tom okamžiku tleská má drahá Glodie a volá: "Dědečku, už ho slyším! Skřivánek, skřivánek!"
A tu já, jehož ten drobný svěží hlásek radostí rozesmál, ji objímám a povídám: "ho také slyším. Skřivánek, posel jara."

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 18.10.2018

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­