ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Stevenson Robert Louis Balfour (*13.11.1850 - †03.12.1894)

­­­­

Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda (4)

Jekyllovo podrobné vylíčení vlastního případu

Narodil jsem se roku 18-- jako dědic velkého jmění, mimo to obdařený výtečným nadáním, s povahovým sklonem k píli. Velice mi záleželo na tom, aby si mne rozumní a dobří bližní vážili, a dalo se předpokládat, že mám tedy zaručenu skvělou budoucnost, která mi bude ke cti. Mou nejhorší vadou byl dost nezřízený sklon vesele užívat života, který je pro mnohé lidi štěstím, ale u mne se špatně snášel s nepřekonatelnou touhou nosit hlavu vysoko a před veřejností se honosit kromobyčejnou vážností. Proto jsem se snažil své záliby tajit, a když jsem byl v letech, kdy je člověk schopen rozumně uvažovat, začíná se rozhlížet kolem sebe a odhadovat své postavení ve společnosti, jak daleko to ve světě dotáhl, už tehdy jsem si uvědomoval, že jsem hluboko zabředl do dvojakého života. Mnohý by se byl třeba pyšnil takovými výstřednostmi, jaké jsem si dovoloval já, ale poněvadž jsem si vytkl tak vysoké cíle, ukrýval a tajil jsem své výstřelky až s chorobným pocitem studu. Byla to tedy spíše má příliš náročná ctižádost než nějaká skutečná, obzvláštní zkaženost, co ze mne udělalo to, co jsem byl, a vytvářelo ještě hlubší předěl než u většiny lidí mezi dobrými a zlými vlastnostmi, které se spájejí a sváří v dvojaké povaze každého člověka. Za takového stavu věcí jsem měl hluboké, neodbytné nutkání hloubat o tvrdém zákonu, který je úhelným kamenem náboženství a nejmocnější vzpruhou v soužení. Přestože jsem žil tak hluboce rozdvojeným životem, nebyl jsem vůbec pokrytec - obě stránky mé povahy byly smrtelně vážné: byl jsem stejně sám sebou, když jsem se přestal krotit a vrhal do hanebností, jako když jsem se na denním světle rval o vědní pokrok nebo o úlevu v soužení a utrpení. A tak se stalo, že mé vědecké studium, které veskrze tíhlo k mystice a transcendentálním jevům, bylo silně ovlivněno snahou probádat tajemství toho vědomého boje mezi dvěma stránkami mé povahy. Každým dnem a obojí poznávací schopností, mravní i rozumovou, jsem se takto ustavičně přibližoval pravdě, jejíž částečné objevení mě nevyhnutelně přivedlo k tak strašlivému ztroskotání: že člověk vlastně není bytost celistvá, ale rozdvojená. Pravím rozdvojená, protože dosavadní mé vědomosti dál už nepokročily. Jiní mě budou následovat, jiní mě v tom vědění předčí, a tak si troufám skoro předpokládat, že se nakonec dojde k poznání, že člověk je pouhý shluk různorodých, neslučitelných a nezávislých jedinců. Já jsem svým způsobem života nepochybně spěl jedním směrem, jen tím jediným. Dospěl jsem k poznání naprosté, základní dvojakosti člověka jen z hlediska mravního, a jen pokud šlo o mou osobu. Bylo mi jasné, že v mém vědomí spolu bojují dvě povahy, a i kdybych mohl právem prohlásit, že je mi vrozená jen jedna, bylo by to jen proto, že se v podstatě skládám z obou. Velmi záhy, ještě než jsem ve svých vědeckých objevech pokročil tak daleko, abych vůbec tušil holou možnost takového zázraku, začal jsem se kochat představou, jakoby nějakým zamilovaným snem, že by se ty dva prvky možná daly oddělit. Říkal jsem si: kdyby se každý z nich mohl vtělit v jiného jedince, zbavil by se život nesnesitelné trýzně - ten hříšný by si mohl jít svou cestou, osvobozený od ctižádostivých snů a výčitek svědomí svého ctnostnějšího dvojníka, a spravedlivý by mohl vytrvale a spolehlivě kráčet svou strmou stezkou, konat dobré skutky, v nichž nachází zalíbení, a nebyl by už vystaven hanbě a pokání za cizí hříchy. Je to kletba lidstva, že dva tak nesourodé pruty jsou svázány do jedné otepi - že ti protinožci musí spolu ustavičně zápasit ve zmučeném lůně vědomí. Jak je tedy rozpojit?

Až potud jsem dospěl ve svých úvahách, a tu se mi při práci v laboratoři ten problém začal ponenáhlu objasňovat. Začínal jsem pronikat hlouběji, než bylo dotud zaznamenáno, chvějivou nehmotností, mlhavou pomíjivostí té zdánlivě hutné tělesné schránky, v níž přebýváme. Objevil jsem určité reagencie, které mají schopnost způsobit otřesy a trhliny v tom masitém obalu, tak jako vítr rozevlá stanové závěsy. Ze dvou vážných příčin se nechci důkladněji zabývat vědeckou stránkou své zpovědi. Předně proto, že jsem dospěl k přesvědčení, že člověku je na věky souzeno nést na svých bedrech břímě života, a kdykoli se pokusí je shodit, vždycky na něho opět dolehne ještě nevídanější a strašlivější tíhou. A za druhé proto, že z mého vyprávění bude bohužel až příliš zřejmé, jak byly mé objevy nedokonalé. Nechť tedy postačí, že se mi podařilo nejen rozeznat mé tělo, dané přírodou, od pouhé aury, kterou vyzařují jisté síly, z nichž se skládá můj duch, ale i vyrobit chemickou sloučeninu, jejímž působením ty síly ztrácejí svou svrchovanou moc a mohou se nahradit jinou tělesnou podobou, pro mne neméně přirozenou, protože se v ní zračí nižší prvky mé duše, jimiž byla výstižně poznamenána.

Dlouho jsem váhal, než jsem si tuto teorii začal ověřovat praktickými pokusy. Dobře jsem věděl, že mi při tom hrozí smrt, protože každá droga, která má schopnost tak mocně a otřesně účinkovat na samé jádro mé totožnosti, mohla by při nejnepatrnějším zvýšení dávky, nebo při jen trochu nevčasném požití nadobro zničit to nehmotné jádro, v němž jsem se snažil vyvolat změny. Ale můj zvláštní a závažný objev mě tolik lákal, až pokušení nakonec zvítězilo nad bojácnou předtuchou. Už dávno jsem si připravil potřebný roztok - nakoupil jsem v jednom drogistickém velkoskladu značné množství určité chemikálie, o níž jsem se při svých pokusech přesvědčil, že je poslední nutnou přísadou, a jednoho proklatého večera jsem v pozdních hodinách ty součástky smíchal ve skleněném poháru, pozoroval jsem, jak přitom vrou a jak se z nich kouří, a když vření ustalo, s odvážným zápalem jsem tu kapalinu vypil.

Přepadly mě ukrutně bolestné křeče: lámání v kostech, smrtelné mdloby a duševní hrůza taková, že ji snad nepředčí ani úzkosti v hodině rození nebo smrti. Pak ta muka začala rychle polevovat a přišel jsem zas k sobě, jakoby po nějaké těžké nemoci. Měl jsem podivné pocity, nějak nepopsatelně nové, a právě pro tu novost neuvěřitelně příjemné. Cítil jsem se tělesně mladší, lehčí, blaženější, a uvědomoval jsem si, že se mne v nitru zmocňuje opojná bezstarostnost, v obraznosti mi závratnou rychlostí kolotaly víry smyslných představ, má duše jako by se byla uvolnila z pout odpovědnosti a zakoušela neznámý, ale nikoli nevinný pocit svobody. Sotva jsem začal dýchat tím novým životem, ihned jsem poznal, že jsem hříšnější, desateronásobně hříšnější, že jsem se otrocky zaprodal prvotnímu hříchu, a v té chvíli mě to vědomí vzpružilo a rozjařilo jako víno. S rozevřenou náručí jsem jásotně přivítal nové pocity, ale vtom jsem si najednou uvědomil, že se má postava smrskla.

Tehdy jsem neměl v pokoji zrcadlo - to, které tu vedle mne stojí, co tohle píši, dal jsem si sem přinést později a právě proto, abych tyhle proměny mohl sledovat. Ale noc se už hodně přiblížila k ránu - a ráno, ačkoli zachmuřené, dozrávalo k početí dne - moji spolubydlící v domě byli ještě pohříženi v nejhlubším spánku, a já jsem se v zápalu naděje a vítězství rozhodl, že se ve své nové po,době odvážím až do ložnice. Prošel jsem dvorem, kam na mne shora shlížela souhvězdí - skoro se mi zdálo, že s údivem nad prvním takovým tvorem, jakého zbádala jejich bdělá všudypřítomnost, proplížil jsem se chodbami jako cizí ve vlastním domě, a když jsem přišel do své ložnice, ukázal se mi po prvé zjev Edwarda Hyda.

To, co povím dále, je ovšem jen teoretická domněnka - nemohu tvrdit, že to vím, ale pokládám to za nejpravděpodobnější vysvětlení. Zlá stránka mé povahy, která účinkem drogy ve mně nabyla drtivé převahy, nebyla tak silná a tak vyvinutá jako ta dobrá, které jsem se zbavil. A pak, při životě, jaký jsem vedl, tedy z devíti desetin nakonec přece jen ovládaném prací, ctností a sebezapřením, měla mnohem menší příležitost uplatnit se a vyčerpat. A proto se, myslím, stalo, že Edward Hyde byl o mnoho menší, tělesně slabší a mladší než Henry Jekyll. Tak jako jednomu vyzařovala z obličeje dobrota, bylo v tváři druhého zřejmě a jasně vepsáno zlo (o němž kanec konců stále věřím, že je smrtelnou částí člověka). To zlo rovněž poznamenalo i tělo znetvořením a zchátralostí. Ale přesto, když jsem v zrcadle uviděl ten ošklivý přelud, nepocítil jsem vůbec odpor, spíše radostné překvapení. Tohle jsem tedy také já! Zdálo se mi to přirozené a lidské, v mých očích to bylo živějším projevem ducha, zdálo se mi to výraznější a jednolitější než nedokonalá, dvojaká podoba, jakou jsem si do té doby přivykl nazývat svou. A tak dalece jsem bezpochyby měl pravdu. Pozoroval jsem, že když jsem se vtělil do podoby Edwarda Hyda, nemohl se mi nikdo přiblížit bez očividného mrazení v zádech. Soudím, že snad proto, poněvadž ve všech lidských tvorech, s kterými se setkáváme, je směsice dobra a zla, jenom Edward Hyde, jediný z celého lidstva, byl čisté zlo.

Zdržel jsem se před zrcadlem jen chvíli: musel jsem se podejmout ještě druhého, rozhodujícího pokusu. Zbývalo ještě přesvědčit se, zda i sem svou totožnost neztratil nenávratně a nemusím před rozedněním uprchnout z domu, který mi už nepatří. Honem jsem běžel zpátky do pracovny, znovu jsem namíchal a vypil tu kapalinu, znovu jsem pocítil křeče rozplývání a opět jsem se z nich vzpamatoval s povahou, postavou a tváří Henryho Jekylla.

Té noci jsem se octl na osudném rozcestí. Kdybych byl k svému pokusu přistupoval s ušlechtilejší pohnutkou, kdybych se ho byl odvážil pod nepřekonatelným nátlakem šlechetné a zbožné ctižádosti, bylo by všecko dopadlo jinak a z mučivých úzkostí rození a smrti bych byl vyšel jako anděl, a ne jako zloduch. Ta droga neměla jen ten či onen účinek, nedělala z člověka výlučně ďábla nebo tvora k podobě boží, ale otřásla stěžejemi mého žaláře a jako vězňové filipenští to, co bylo uvnitř, vyhrnulo se ven. V těch chvílích, kdy mé ctnosti byly uspané, mé zlé vlastnosti, ustavičně burcované náruživostí, chopily se hbitě a rychle příležitosti, a tak vznikl Edward Hyde. Uchoval jsem si nadále obojí povahu i obojí vnější podobu, ale jedna byla skrz naskrz špatná, a druhá byla pořád ten starý Henry Jekyll, ta nesourodá směsice, v jejíž nápravu a polepšení jsem už dávno přestal doufat. Proto veškeré proměny směřovaly veskrze jen k horšímu.

Ani tehdy jsem ještě nepřekonal nechuť k suchopárnému životu vědce. Časem jsem se rád povyrazil, a poněvadž mé zábavy byly (při nejmenším) nedůstojné, a přitom jsem byl osobnost nejen hodně známá a velice vážená, ale i pomalu už stárnoucí pán, byl mi takový život, plný nesrovnalostí, den ze dne víc na obtíž. Z té příčiny mě má nová schopnost pokoušela víc a víc, až si mě úplně zotročila. Stačilo vypít pohár, abych shodil zevnější podobu věhlasného profesora, a v té chvíli jsem se jako tlustým pláštěm přikryl tělesnou schránkou Edwarda Hyda. Při tom pomyšlení mi bylo do smíchu - tehdy se mi to zdálo zábavné a připravoval jsem se na to co nejpečlivěji. Pronajal a zařídil jsem si ten dům v Soho, kde Hyda vystopovala policie, a za hospodyni jsem přijal ženu, dobře mi známou jako mlčenlivé stvoření, které si hned tak z něčeho nedělá svědomí. Zároveň jsem svému služebnictvu oznámil, že jakýsi pan Hyde (kterého jsem popsal) má mít do mého domu na náměstí úplně svobodný přístup a může si tam dělat, co chce, a abych předem odvrátil nějakou nehodu, ukázal jsem se tam ve své druhé podobě, aby se s ní seznámilo. Potom jsem sepsal závěť, proti které jsi měl tolik námitek, pro případ kdyby mě něco postihlo v osobě doktora Jekylla, abych se bez peněžních ztrát mohl převtělit v Edwarda Hyda. Takto jsem se podle svého přesvědčení zabezpečil ze všech stran a začal jsem těžit ze svého prapodivně nedotknutelného postavení.

Už dříve si lidé najímali zákeřné ničemy, aby za ně na objednávku páchali zločiny a jejich vlastní osoba a pověst zůstala pěkně v suchu. Já první jsem tohle dělal pro svou zábavu. Já první jsem se mohl vláčet na veřejnosti, zatížený věhlasem počestného učence, a ve chvíli jsem jako školák mohl strhnout ty trety dlužené a střemhlav se vrhnout do bezhraničné svobody. Ale já osobně jsem byl v tom neproniknutelném přestrojení naprosto v bezpečí. Jen si pomysli - vždyť jsem ani neexistoval! Stačilo, abych vklouzl do dveří k laboratořím, v několika minutách namíchal a vypil roztok té drogy, kterou jsem měl pořád. přichystanou, a ať se Edward Hyde dopustil čehokoli, v mžiku se ztratil jako zamžená stopa dýchnutí na zrcadle - místo něho se doma v pracovně objevil Henry Jekyll a pokojně si chystal lampu k nočnímu studiu jako člověk, který se každému podezření může vysmát.

Zábavy, v nichž jsem se ve svém přestrojení utápěl, byly nedůstojné, jak jsem už řekl - nechce se mi pojmenovat je drsnějším názvem. Ale poněvadž se jim oddával Edward Hyde, brzy začaly nabývat nestvůrné podoby. Když jsem se vracel z těch výprav, často jsem nevycházel z údivu nad svým neřestným dvojníkem. Ten můj nerozlučný druh, kterého jsem vyvolal ze své vlastní duše a poslal samotného na honbu za zábavou, byl tvor vrozeně ničemný a zločinný, veškerým svým myšlením a konáním sledoval jen sobecké zájmy, zvířecky chtivě slintal rozkoší, jak jen mohl co nejvíc ztýrat druhého - nemilosrdný jako člověk z kamene. Henry Jekyll se někdy děsil skutků Edwarda Hyda, ale byl v postavení nepostižitelném zákony pro obyčejné smrtelníky a záludně se vymykal hryzení svědomí. Nakonec to byl Hyde a jedině Hyde, kdo se provinil. Jekyllovi to nemohlo nikterak škodit, ráno se zas probouzel se svými dobrými vlastnostmi, zdánlivě neporušenými - dokonce si pospíšil, pokud to bylo možné, odčinit zlo spáchané Hydem. A tak si uspával svědomí.

Nemám v úmyslu pouštět se do podrobného líčení hanebností, nad nimiž jsem takto přimhuřoval oko (vždyť se ani dnes nemohu pevně zaručit, že jsem se jich dopustil). Chci jen poukázat na výstrahy a jiné zásahy, jimiž se ohlašoval blízký trest. Potkala mě příhoda, o které se zmíním jen stručně, poněvadž neměla vzápětí žádné následky. Krutě jsem ublížil děvčátku, a to proti mně pobouřilo. mimojdoucího, s kterým jsem se onehdy seznámil jako s tvým příbuzným. Přidali se k němu rodiče děvčátka a lékař - byly chvíle, kdy jsem se bál o život - a nakonec, aby Edward Hyde uchlácholil jejich úplně spravedlivé rozhořčení, musel je odvést před svůj dům a zaplatit jim šekem, který zněl na jméno Henryho Jekylla. Ale tomuto nebezpečí jsem se pro příště snadno vyhnul tím, že jsem si v jiné bance otevřel účet na jméno Edwarda Hyda, a jakmile jsem jej svému dvojníkovi zajistil podpisem, jenže písmem skloněným na opačnou stranu, byl jsem přesvědčen, že jsem se vymkl z dosahu osudu.

Asi dva měsíce před zavražděním sira Danverse jsem zase byl na jedné ze svých dobrodružných výprav, vrátil jsem se domů hodně pozdě a ráno jsem se v posteli probudil s trochu podivnými pocity. Marně jsem se rozhlížel kolem sebe, marně jsem se ubezpečoval, že jsem ve své ložnici v domě na náměstí, s vysokým stropem a slušným nábytkem, marně jsem poznával vzorek na závěsech kolem postele a vyřezávané ozdoby na mahagonu - pořád mi něco říkalo, že nejsem tam, kde jsem, že jsem se neprobudil tam, kde se mi zdá, že jsem, ale v pokojíku v Soho, kde jsem někdy spával v podobě Edwarda Hyda. Musel jsem se nad tím usmívat a psychologickým rozborem jsem ospale začal pátrat po příčinách té bludné představy, jenže jsem přitom chvílemi zase upadal do příjemné ranní dřímoty. Během těch úvah jsem v jednom bdělém okamžiku najednou zahlédl svou ruku. Jak sis jistě často povšiml, ruka Henryho Jekylla byla tvarem i velikostí rukou odborného lékaře - velká, pevná, bílá a hezká. Ale ruka, kterou jsem v té chvíli uviděl docela jasně ve žlutavém světle začouzeného londýnského jitra, jak lehce sevřená leží na ložním povlaku, byla hubená, šlachovitá, kostnatá, sinavě bledá a hustě ochmýřená tmavými chloupky. Byla to ruka Edwarda Hyda.

Civěl jsem na ni jistě aspoň půl minuty, úplně zpitomělý úžasem, ale najednou se v mém nitru probudil strach, prudce jako když třesknou cimbály - vyskočil jsem z postele a letěl k zrcadlu. Při podívané, která se mi v něm zjevila, krev se mi proměnila jakoby v úplně ledovou vodu. Ano, ulehl jsem do postele jako Henry Jekyll a probudil jsem se jako Edward Hyde. Jak si to mám vysvětlit? ptal jsem se sám sebe - a pak jsem sebou znovu škubl hrůzou; jak to mám napravit? Bylo už hezky pozdě ráno, služebnictvo bylo vzhůru, všechny mé drogy byly v pracovně - dlouhá cesta: dvoje schody dolů, chodbou k zadnímu vchodu, nekrytým dvorem a anatomickou posluchárnou - daleko od místa, kde jsem v té chvíli stál přimrazený hrůzou. Mohl bych si třeba zakrýt obličej, ale co by to bylo platné, když nemohu utajit svou změněnou postavu? A pak mi s neodolatelně sladkým pocitem úlevy napadlo, že služebnictva je už zvyklé na mé druhé já, které si svobodně chodí sem a tam po domě. Ve chvíli jsem se ustrojil, jak nejlíp se dalo, do obleku šitého na mne, jekylla, rychle jsem prošel chodbou, kde Bradshaw vyvalil oči a ucouvl, když spatřil Hyda tak časně a tak podivně přistrojeného, a za deset minut se už doktor Jekyll zase vrátil do své vlastní podoby a se zachmuřeným čelem seděl u snídaně, které se snad ani nedotkl.

Měl jsem věru moc malou chuť k jídlu. Ta nevysvětlitelná příhoda, která vyvracela mé dosavadní zkušenosti, byla jako prst píšící na zdi babylonské můj ortel, a já jsem se vážněji než kdy jindy zamyslil nad možným rozuzlením svého dvojakého bytí. Tu svou část, kterou jsem byl schopen ze sebe vyloučit, jsem v poslední době hodně zaměstnával a hodně jsem jí hověl, a tak se mi zdál, jako by byl Edward Hyde postavou nějak vyrostl - když jsem přebýval v jeho těle, jako by se v něm byla krev čerstvěji rozproudila - a začínal jsem tušit nebezpečí, že kdyby to tak bylo dál, mohla by se provždy zvrátit má přirozená rovnováha, mohl bych ztratit tu moc dobrovolné proměny a neodvolatelně bych si mohl osvojit povahu Edwarda Hyda. Účinek drogy se neprojevoval vždycky stejně. Jednou, hned na počátku této mé dráhy, úplně selhala a od té doby jsem byl nejednou nucen zdvojnásobit, a jednou s vysloveným nebezpečím smrti dokonce ztrojnásobit její dávku - ale dosud jen zřídka tato jediná nejistota zkalila mou spokojenost. Jenže následkem té ranní příhody jsem si chtě nechtě musel uvědomit, že z počátku záležela svízel v tom, když jsem se chtěl zbavit podoby Jekyllovy, kdežto v poslední době se ponenáhlu, ale citelně ta svízel přesouvá směrem opačným. Zdála se tedy, že to všechno nasvědčuje jednomu: že pomalu ztrácím vládu nad svým původním a lepším já a pozvolna se ztotožňuji s tím druhým a horším.

Věděl jsem, že je čas, abych mezi nimi volil. Mé dvě povahy měly společnou paměť, ale všechny ostatní schopnosti byly mezi ně rozděleny velmi nerovnoměrně. Jekyll (který se skládal z obou) ve chvílích, kdy ze sebe vyloučil Hyda a bral účast v jeho zábavách a dobrodružstvích, měl někdy přitom zlé předtuchy, jindy se zas do toho pouštěl s náramnou chutí, ale Hyde jekylla vůbec nedbal, leda jen do té míry, jak si horský bandita někdy připomíná jeskyni, v níž se skrývá před pronásledováním. Jekyll měl víc než otcovský zájem, Hyde byl lhostejnější než syn. Rozhodnout se provždy, pro Jekylla znamenalo pro mne umrtvit v sobě všechny choutky, jimž jsem se dlouho oddával potají a které jsem teprve v poslední době bezuzdně ukájel. Rozhodnout se pro Hyda znamenalo provždy odumřít tisícerým zájmům a ctižádostivým snům, rázem se octnout bez přátel a upadnout v opovržení. Mohlo by se zdát, že to byla volba nerovná, ale padala zde na váhu ještě jedna okolnost: Jekyll by musel snášet muka v žáru odříkání, kdežto Hyde by si ani nebyl vědom toho, co ztratil. Octl jsem se sice v prapodivných okolnostech, ale podmínky tohoto lidského zápasu jsou odvěké a známé - velmi podobné svody a výstrahy byly souzeny každému hříšníkovi, který upadl v pokušení a chvěl se bázní, a se mnou to dopadlo stejně, jako to dopadá s ohromnou většinou mých bližních: zvolil jsem si svou lepší stránku, ale neměl jsem sdostatek sil, abych se jí přidržel.

Ano, vybral jsem si postaršího mrzutého doktora, obklopeného přáteli a utěšujícího se ctnostnou nadějí, a odhodlaně jsem dal vale svobodě, poměrnému mládí, lehké chůzi, zrychlenému tepu a tajným náruživostem, jež byly mým lákavým údělem v přestrojení za Hyda. Snad jsem se rozhodl pro tuto volbu s určitou bezděčnou výhradou, protože jsem se nevzdal domu v Soho, ani jsem nezničil obleky Edwarda Hyda, které mám pořád přichystány ve své pracovně. Ale dva měsíce jsem se svému předsevzetí nezpronevěřil - dva měsíce jsem vedl život tak bezúhonný, jako jakživ předtím, a za odměnu jsem získal pochvalu svědomí. Ale časem se mé obavy začínaly zmírňovat, pochvaly svědomí mi začínaly být něčím samozřejmým - začínal jsem pociťovat muka neukojených chtíčů, jako by se Hyde dral na svobodu, až konečně jsem jednou v slabé chvíli znovu namíchal a polkl nápoj vyvolávající proměnu.

Domnívám se, že když se piják zamyslí nad svou neřestí, nenapadne mu snad ani v jediném případě z pěti set, aby uvážil nebezpečí, jakým se svou zvířeckou tělesnou otupělostí vydává - a právě tak já, byť jsem o svém postavení uvažoval hezky dlouho, přesto jsem si dostatečně nepřipouštěl možnost úplného mravního otupění a zběsilý sklon k páchání zla, jimiž se především vyznačoval Hyde. Ale právě ty dvě věci mě vytrestaly. Ďábel ve mně byl dlouho zavřen v kleci - vyřítil se z ní zuřivý. Jakmile jsem lektvar polkl, pocítil jsem ještě bezuzdnější, ještě divočejší sklon ke zlu. Ten patrně v mém nitru rozpoutal bouřlivý vztek, s jakým jsem poslouchal zdvořilé otázky své nebohé oběti - mohu prohlásit před Bohem, že žádný mravně normální člověk nebyl by se býval takovou nepatrnou záminkou nechal vydráždit k tak těžkému zločinu, a že jsem jej spáchal asi v natolik rozumném stavu, v jakém třeba choré dítě rozbije hračku. Ale já jsem samovolně odvrhl všechny instinkty, které i nejhoršímu z nás napomáhají udržet rovnováhu a do jisté míry odolávat pokušením - jenže v mém případě jakékoli pokušení, třeba nepatrné, znamenalo, pád.

V mžiku se ve mně zuřivě rozpoutal pekelný zloduch. Jako u vytržení jsem s nepříčetnou rozkoší zasazoval rány bezvládnému tělu, a teprve když mě začínala zmáhat únava, ve vrcholném záchvatu třeštění mi najednou zmrazil srdce pronikavý strach. Jako by se rozplynula mlha - viděl jsem, že jsem prohrál život, a uprchl jsem z místa zločinu, nadutý pýchou a zároveň roztřesený bázní: s hříšným chtíčem ukojeným a zároveň vydrážděným, s láskou k životu vybičovanou do krajnosti. Utíkal jsem do domu v Soho, abych se dvojnásob pojistil, spálil jsem všechny své papíry a pádil osvětlenými ulicemi, pořád v tom rozdvojeném vytržení - v duchu jsem se dychtivě pásl na svém zločinu, v opojeni jsem osnoval příští, a přitom jsem na úprku ostražitě napínal sluch, zda za zády neuslyším kroky mstitele. Hyde si připravoval ten nápoj s písničkou na rtech, ale sotva jej vypil, byl odsouzen k smrti. Jakmile přešly drásavé křeče proměny, Henry Jekyll s obličejem zalitým slzami vděčnosti a kajícnosti padl na kolena a sepjaté ruce pozdvihl k Bohu. Závoj sebeklamu se roztrhl - uviděl jsem svůj život jako celek: sledoval jsem jej od dětských let, kdy si mě otec vodil za ruku, přes odříkavou dřinu lékařské praxe až do chvíle, která se mi znovu a znovu zjevovala pořád jako něco neskutečného, kdy jsem prožíval proklaté hrůzy toho večera. Chtělo se mi hlasitě křičet, snažil jsem se pláčem a modlitbami zahnat shluky ohavných obrazů a zvuků, které se mi děsivě rojily v paměti, a přesto mi při úpěnlivém modlení každou chvíli nakoukla do duše ošklivá tvář mých nepravostí. Když mé prudké výčitky začínaly polevovat, pocítil jsem najednou radost. Můj životní problém byl rozřešen. Hyde byl nadále znemožněn, chtě nechtě jsem se musel omezit jen na svou lepší stránku. Tolik jsem se zaradoval při tom pomyšlení! Ochotně a pokorně jsem se chtěl znovu podřídit přirozenému životu! S upřímným odhodláním jsem uzamkl dveře, jimiž jsem tak často odcházel a přicházel, a podpatkem rozdupal klíč! Nazítří přišla zpráva, že se přihlásil svědek vraždy, že Hydova vina vyšla najevo a že oběť byla vážená osobnost, známá ve veřejnosti. Byl to tedy nejen zločin, bylo to tragické šílenství. Myslím, že mi ta zpráva přišla vhod - snad jsem byl rád, že ta .je vzpruha pro mé lepší pohnutky, zbystřené hrůznou představou popraviště. Jekyll byl už mé jediné útočiště - ať si jen Hyde zase vystrčí růžky, celé lidstvo po něm napřáhne ruce a ubije ho.

Umínil jsem si, že svým příštím jednáním vykoupím svou minulost, a mohu poctivě říci, že mé rozhodnutí přineslo dobré ovoce. Víš sám, jak jsem se poslední měsíce minulého roku opravdově snažil ulevovat lidem v utrpení - víš, že jsem vykonal hodně pro druhé a že jsem prožíval klidné, téměř šťastné dny. Nemohu opravdu říci, že by mě ten dobročinný, ctnostný způsob života byl omrzel, naopak myslím, že mě den ze dne víc těšil, ale tu proklatou dvojakou povahu jsem si uvědomoval pořád, a jak se ponenáhlu otupovalo ostří kajícných výčitek, začínala se vztekle hlásit o slovo má horší stránka, jíž jsem tak dlouho hověl a kterou jsem teprve nedávno spoutal. Ani se mi nesnilo, že bych měl Hyda vzkřísit - pouhé pomyšlení na něco takového by mě bylo rozzuřilo. Nikoli - v mé vlastní osobě mě to znovu začínalo pokoušet, abych si zahrával se svědomím, a podlehl jsem nakonec útočným svodům pokušení jen jako obyčejný tajný hříšník.

Všechno má svůj konec - i neobjemnější míra se jednou naplní, a když jsem třeba jen nakrátko povolil zlu, zničilo to nakonec mou duševní rovnováhu. A přece mě to nevylekalo - můj pád se mi zdál přirozený, jako návrat do starých časů, než jsem udělal ten objev. Byl pěkný lednový den, jinovatka pod nohama mokvala, ale obloha byla bez mráčku a v Regentově parku se rozléhalo zimní švitoření a šířily se tam jarní vůně. Seděl jsem na lavičce na slunci, ta šelma ve mně olizovala zbytky mých vzpomínek - má duchovní stránka trochu podřimovala, slibovala, že se hned začne kát, ale nějak se jí do toho nechtělo. Vždyť jsem nakonec stejný jako mí bližní, říkal jsem si, a musel jsem se usmívat, když jsem se porovnával s jinými lidmi, když jsem svou činorodou dobrou vůli porovnával s jejich nedbalou, lenivou krutostí. A v té chvíli honosivých úvah mě začala zmáhat mdloba, udělalo se mi hrozně špatně a roztřásl jsem se zimou, jako by na mne sáhla smrt. Pak to přešlo a byl jsem z toho zesláblý, a jak mě začínala přecházet i ta slabost, uvědomil jsem si ponenáhlu jakousi změnu vlastní letory, zvýšenou smělost, opovržení nebezpečím, uvolnění pout odpovědnosti. Sklopil jsem oči, a šaty mi beztvárně visely na smrsklém těle, na koleně mi ležela šlachovitá, chlupatá ruka. Znovu jsem byl Edwardem Hydem. Ještě před chvílí jsem měl zabezpečenu úctu všech lidí, zámožnost a oblíbenost - doma jsem měl v jídelně prostřeno k večeři, a najednou ze mne byl mrzký štvanec uprostřed lidstva, pronásledovaný, bez domova, známý vrah, zralý pro šibenici.

Můj rozum zakolísal, ale nenechal mě úplně na holičkách. Nejednou jsem pozoroval, že v té mé druhé podobě se mé schopnosti jaksi zbystřují, můj duch je pružnější - a tak se stala, že ve chvíli, kdy by Jekyll možná byl ztratil hlavu, Hyde se v takovém osudném okamžiku dovedl vzchopit. Mé drogy jsou ve skříni v mé pracovně: jak se k nim dostat? To byla otázka, kterou jsem se s dlaněmi přitisknutými ke skráním snažil rozřešit. Dveře k laboratořím jsem zamkl. Kdybych se pokoušel vejít domem, mé vlastní služebnictvo by mě poslalo na šibenici. Viděl jsem, že musím použít cizí pomoci, a vzpomněl jsem si na Lanyona. Ale jak se k němu dostat? Jak ha přesvědčit? I kdyby mě nechytili na ulici, kdybych jim utekl, jak bych mohl před něho předstoupit? A jak bych mohl já, neznámá a nepříjemná návštěva, přemluvit věhlasného lékaře, aby se vloupal do pracovny svého kolegy doktora jekylla? Pak jsem se upamatoval, že mi přece jen zbylo něco z mé původní osobnosti: mohl jsem psát svým rukopisem. Jakmile mi vysvitla ta jiskřička naděje, viděl jsem už docela jasně před sebou cestu, kterou se mám brát, od jednoho konce až na druhý.

Poté jsem na sobě co nejlépe upravil oblek, zavolal .jsem drožku, která náhodou jela mimo, a dal jsem se zavézt do jednoho hotelu v Portlandské ulici, na jehož název jsem si náhodou vzpomněl. Drožkář nemohl utajit smích, když mě uviděl (vypadal jsem věru hodně směšně, třebaže se pod těmi šaty ukrýval osud tak tragický). V návalu ďábelské zuřivosti jsem na něho vycenil zuby a úsměv se mu ihned vytratil z obličeje - na štěstí pro něho - ale tím víc na štěstí pro mne, poněvadž za chvíli bych ho už byl jistě strhl z kozlíku. Když jsem vešel do hotelu, rozhlédl jsem se kalem tak zamračeně, až ze mne zřízenci dostali strach - ani se v mé přítomnosti na sebe udiveně nepodívali, ale úslužně vyslechli mé příkazy, zavedli mě do oddělené místnosti a přinesli mi psací náčiní. Hyde v nebezpečí života byl pro mne něčím novým - třásl se nepříčetným vztekem, byl by málem vraždil, dychtil někomu ublížit. Ale byl to tvor prohnaný - s velkým vypětím vůle ovládl zuřivost, sepsal dva důležité dopisy, jeden Lanyonovi a druhý Poolovi, a aby měl v rukou důkaz, že byly dány na poštu, odeslal je s příkazem, že se musí poslat doporučeně.

Potom proseděl celý den u krbu v oddělené místnosti a hryzl si nehty; tam se také osamělý se svým strachem naobědval - číšník se před ním očividně chvěl bázní - a sotva se úplně setmělo, dal se odtamtud odvézt zavřenou drožkou: schoulil se v rohu a nechal se vozit sem a tam londýnskými ulicemi. Píkám: on - nemohu říci, že já. Ten pekelník neměl se mnou nic společného - nežil ničím jiným než strachem a nenávistí. A když se mu zdálo, že ho drožkář začíná už podezírat, vystoupil z drožky a pustil se dál pěšky, v plandavých šatech, v nichž byl terčem pozornosti nočních chodců, mezi něž se vmísil, a ty dvě mrzké náruživosti v něm řádily jako bouře. Šel rychle, poháněný obavami, pořád si něco bručel, loudal se méně frekventovanými ulicemi a počítal minuty, které mu ještě zbývaly do půlnoci. Jednou ho oslovila jakási žena, snad mu nabídla krabičku zápalek, ale udeřil ji do obličeje a utekla.

Když jsem u Lanyona přišel k sobě, zapůsobilo asi na mne trochu to, jak se mne starý přítel zhrozil, nevím - ale byla to jen kapka do moře hnusu, s nímž jsem vzpomínal na ty chvíle. Zatím se totiž se mnou udála změna. Už mě nedrásala hrůza ze šibenice, ale z vědomí, že jsem Hyde. Lanyonovo odsouzeni jsem vyslechl skoro jako ve snu, a skoro jako ve snu jsem se dostal domů do postele. Po celodenním vysílení jsem spal hlubokým tvrdým spánkem, jejž se nepodařilo rušit ani těm nočním můrám, které mě tlačily. Ráno jsem se probudil celý polámaný, zesláblý, ale občerstvený. Pořád jsem se nemohl zbavit nenávisti vůči šelmě, která ve mně dřímala, a nemohl jsem samozřejmě zapomenout na děsivé nebezpečí předešlého dne, ale byl jsem zase doma, ve svém vlastním domě a u svých drog, a vděčnost za záchranu mi natolik rozjasňovala duši, že málem soupeřila s nejskvělejší nadějí.

Po snídani jsem zvolna kráčel přes dvůr a s rozkoší jsem vpíjel chladný čerstvý vzduch, když se mne najednou zase zmocnily ty nepopsatelné pocity, které věštily proměnu - jen tak tak jsem doběhl do pracovny, svého útočiště, a rozzuřily se ve mně Hydovy náruživosti - lomcovaly mnou jako zimnice. Abych se honem zase proměnil v sebe, požil jsem tentokrát dvojnásobnou dávku, ale běda! Uplynulo šest hodin, seděl jsem u krbu, smutně zahleděný do ohně, a křeče se vrátily a musel jsem znovu polknout drogu. Zkrátka a dobře, od toho dne jsem si zřejmě s velkým úsilím, s vypětím veškerých sil a jen pod bezprostředním účinkem drogy mohl uchovat podobu Jekyllovu. V kteroukoli hodinu denní i noční jsem dostával výstražné mrazení, a hlavně: sotva jsem usnul, nebo jsem si jen na chvilku zdříml v lenošce, po každé jsem se probudil jako Hyde. Při tom ustavičném napětí v očekávání nevyhnutelného osudu a při nespavosti, k níž jsem se sám odsoudil až za mez lidských možností, stal se ze mne v mé pravé podobě tvar užíraný a stravovaný horečkou, tělesně i duševně zemdlený a zesláblý, posedlý jen jediným pocitem: hrůzou ze svého druhého iá. Ale když jsem spal, nebo když droga přestala působit, takřka bez přechodu (neboť křeče proměny byly den ze dne neznatelnější) jsem se rázem octl ve spárech obraznosti, v níž se rojily spousty hrůzných představ, najednou jsem měl duši, v níž kolotaly bezdůvodné nenávisti, a tělesně byl ze mne slaboch, který se hroutil pod náporem životni energie. Čím víc Jekyll skomíral, tím jako by Hydovi přibývalo sil. A jejich vzájemná nenávist byla jistě na obou stranách stejná. U Jekylla prýštila z pudu sebezáchrany. Pochopil už plně zrůdnost toho tvora, který s ním sdílel některé jevy vědomí a byl k němu připoután až do smrti: ale až na ta společná pouta, která už sama o sobě byla nejbolestnější složkou jeho utrpení, byl pro něho Hyde při vší své životní site nejen něčím, co zplodilo peklo, ale takřka i čímsi neorganickým. Tohle bylo to nejhnusnější: že ten propastný sliz jako by vydával hlasité skřeky, že ta amorfní hmota posunkovala a hřešila, že si to mrtvé a beztvárné osobovalo životní funkce. A ještě tohle: že Jekyll byl s tím odporným povstalcem spoután pevněji než manželským poutem, že byl na něho odkázán víc než na vlastní oči, že ho měl uvězněna ve svém vlastním těle, Me ho slyšel reptat a cítil, jak se rve na denní světlo, že v každé chvilce slabosti, v každém důvěřivém zdřímnutí se snažil nad ním zvítězit a připravit ho a život. Hydova nenávist vůči Jekyllovi byla jiného druhu. Strach ze šibenice ho ustavičně doháněl, aby páchal dočasnou sebevraždu a navracel se do svého podřízeného postavení jen částí své bytosti, ale ta nutnost se mu protivila, hnusila se mu malomyslnost, do níž Jekyll upadl, a pohoršovala ho nechuť, jakou mu Jekyll dával najevo. Proto mi tropil všelijaké zlomyslné kousky: mým rukopisem drápal rouhavé poznámky do mých knih, spálil dopisy a zničil podobiznu mého otce, a kdyby se nebyl tak děsil smrti, byl by se snad dávno sám zahubil, aby mě zahubil s sebou. Ale má podivuhodnou lásku k životu, a co víc: přestože se mi dělá nanic a zamrazí mě při pouhém pomyšlení a pocitu, jak mrzce a vášnivě na mně lpí, nebo když si uvědomím, jak se toho bojí, že mám moc zbavit se ho sebevraždou, ozývá se mi v srdci téměř soucit s tím netvorem.

Je zbytečné a také mi ani nezbývá past času, abych prodlužoval toto líčení - nechť postačí, že nikdy nikdo nevytrpěl taková muka, ale přivykl jsem jim, a to přináší - ne, nikoli úlevu - ale zatvrzuje to duši, člověk se do jisté míry smiřuje se svým zoufalým údělem, a talc bych ten trest mohl snad snášet ještě kolik let, nebýt poslední pohromy, která mě teď stihla a s konečnou platností mě odloučila od mé vrozené podoby a povahy. Má zásoba drogy, která od prvního pokusu nebyla vůbec doplňována, začala se tenčit. Poslal jsem nakoupit novou a namíchal jsem si nápoj: vření nastalo, i první změna zbarvení, ale druhá ne. Vypil jsem to, ale bez účinku. Dozvíš se od Poola, jak se naběhal po celém Londýně, ale marně. Dospěl jsem k přesvědčení, že má původní zásoba byla látka nějak znečištěná, a že to neznámé znečištění bylo příčinou, proč droga měla takový účinek.

Minul asi týden a já své líčení končím pod vlivem poslední dávky původní látky. Ted už naposledy, ledaže by se stal nějaký zázrak, je Henry Jekyll schopen myslit vlastním mozkem a vidět v zrcadle svou vlastní tvář (tak žalostně změněnou!). Nesmím už otálet, musím tohle honem dopsat, protože unikla-li dosud má psaná zpověď zkáze, podařilo se mi to jen s velkou obezřetností a zároveň s velkou dávkou štěstí. Kdybych při psaní upadl do křečí proměny, Hyde by ji roztrhal na kousky, ale uplyne-li nějaký čas od té chvíle, kdy své líčení někde uschovám, má Hyde tak pozoruhodně sobecký smysl jen pro bezprostřední přítomnost, že je přece snad uchráním před jeho opičí zlomyslností. Ortel, který nám oběma teď každou chvíli hrozí, už ho změnil a zdrtil. Vím, že za půl hodiny, až se znovu a provždy převtělím do toho nenáviděného individua, budu roztřesený a ufňukaný sedět v lenošce, nebo s nepříčetně a vyděšeně napjatým sluchem budu bez ustání přecházet sem a tam po pracovně (posledním svém pozemském útočišti) a lehat se každého zlověstného šramotu. Zemře Hyde na popravišti? Nebo v poslední chvíli sebere odvahu a sám se sprovodí ze světa? Mně na tom nezáleží, ví Bůh - tohle je má skutečná hodina smrti, a co bude následovat, to se mne už netýká. Proto teď odkládám pero, zapečetím svou zpověď, a tak ukončím život nešťastného Henryho Jekylla.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: Cheza, 28.04.2006

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­