ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Halliburton Richard (*09.01.1900 - †24.03.1939)

   
­­­­

Toulky světem

  • kniha Toulky světem je výborem z autorových cestopisů Královská cesta za dobrodružstvím (The Royal Road to Romance), Za novými světy (New Worlds to Conquer), Nádherné dobrodružství: po stopách Odysseových (The Glorious Adventure), Létající koberec (The Flying Carpet) a Sedmimílové boty (Seven League Boots)
  • výbor se skládá ze čtyř částí podle oblastí, v nichž se Halliburtonovy zážitky odehrály (čímž se ovšem ztratila jejich časová návaznost): Toulky Amerikou, Toulky Evropou, Toulky Afrikou, Toulky Asií a Oceánií
  • přeložili Jiří Pober s Jaroslavou Vojtělkovou, Taťána Peřinová a Olga Kořánová (Albatros, 1969)

Královská cesta za dobrodružstvím

Konečně byl v Princetonu máj. Nebylo o tom pochyby. Větřík šelestící dokořán otevřenými okny naší ložnice přinášel svěží vůně jabloňových sadů a nehmatatelnou lahodu pučících stromů i květin. Během dne jsem si této vůně nepovšiml, ale teď, když nastala noc, plnila vzduch a vnikala do naší studovny. Přikrčen na sedátku u okna, vyhlížel jsem na pláň zalitou měsíčním svitem, když zaznělo na hodinách v Nassau Hallu jedenáct temných úderů. Jedenáct hodin! A já jsem ještě ani nezačal číst svou povinnou ekonomickou stať na zítřek. Podíval jsem se na těžkou učebnici, kterou jsem držel v ruce, a proklínal člověka, jenž ji napsal. Ekonomie! - Jak je možno očekávat, že se člověk bude lopotit s něčím tak nudným, když mu v hlavě víří vůně, měsíční svit a všecko podvratné kouzlo májového večera?
Ohlédl jsem se po svých čtyřech spolubydlících, kteří se hrbili nad svými stolky a oddaně se dřeli k smrti. John se mračil do svého účetnictví; měl vbrzku nastoupit ve skladu svého otce. Penfield zíval nad statí o spolkovém peněžnictví; měl v úmyslu prodávat cenné papíry. Larry se hroužil do protoplazmy; chtěl se stát lékařem. Irvine (občas sníval) se bez úspěchu pokoušel věnovat svou pozornost konstituční vládě. Jaká je to však marnost - hltat neužitečné údaje a čísla, když zásadní a krásné věci života - měsíční svit, jabloňové sady, Sirény širého kraje - volají a prosí o uznání.
Zmocnila se mne vzpoura proti prozaickému kadlubu, do kterého nás všech pět bylo naléváno. Odhodil jsem knihu a vyběhl ven z domu na ševelící stinnou pláň. Jezero v údolí se bude jistě jiskřit, i zamířil jsem k němu. Bylo mi, jako bych na chvíli unikl z vězení. Chladný a čistý vítr se proháněl alejí, čechral mi vlasy a vířil krev. Nikdy jsem nezažil noc tak překypující krásou a poezií. Když jsem si vzpomněl na své druhy v naší trestanecké kobce, byl bych zlostí křičel. Až na Irvina byli tak dokonale ovládnutí, tak neomylní, tak velerozumní, tak naprosto neteční k božskému šílenství jarní měsíční noci.
Celé dnešní odpoledne jsem strávil v lesích u Kamenitého potoka, začten do knihy Obraz Doriana Graye. A když j sem teď putoval z kopce k jezeru, jal jsem se nahlas přednášet stromům a hvězdám úryvky z románu, které mi uvízly v paměti plamenným písmem: "Uvědomte si své mládí, dokud je máte...," polekal jsem se zvuku vlastního hlasu, ale lesy odpovídaly uznalou ozvěnou, a to mě vzmužilo. "Neplýtvejte zlatem svých dní, neposlouchejte nudné ani neobětujte život hloupému a obyčejnému. To jsou neduživé cíle, falešné ideály vašeho věku .Neduživé cíle, neduživé cíle," cvrkali po mně cvrčci. "Žijte! Žijte nádherný život, který je ve vás. Nebojte se ničeho. Vaše mládí potrvá tak kratičko. Tep radosti, jenž v nás tepe ve dvaceti letech" - mně bylo už rok přes dvacet - "zleniví. Mládí! Mládí! Na světě není nic než mládí!"
Pronikl mnou pocit vítězoslávy. Mládí - nic jiného na světě nemá cenu. A já mám mládí, pomíjivé, prchavé, mám je teď, mám ho dost a dost. Ale co s ním udělám? Rozhodně nevyplýtvám jeho zlato na všední dobývání bohatství a ctihodnosti, abych potom potají oplakával cenu, kterou jsem musil zaplatit za tyto pomíjivé ideály. Ať si mají ctihodnost ti, kdo po ní touží - já toužím po svobodě, abych se mohl kochat jakýmkoli rozmarem, který mě napadne, svobodě, abych mohl hledat v nejzazších koutech světa krásu, radost a dobrodružství.
Dobrodružství - to je ono. Lačnil jsem po romantice moře, cizích přístavů a cizích úsměvů. Toužil jsem vydat se na přídi lodi, jakékoli lodi, a odplout, snad do Číny, snad do Španělska, snad na ostrovy jižních moří, nedělat tam celý den nic než ležet na břehu, oplachovaném příbojem, a házet kokosy na opice.
Lačnil jsem po romantice velehor. Od dětství jsem snil o výstupu na Fudžisan a Matterhorn a měl jsem v úmyslu vydat se na Olymp na návštěvu k tamním bohům. Přál jsem si plavat v Helespontu, kde plaval lord Byron, plavit se po Nilu v křehkém člunu, vyznávat lásku bledé kašmírské krásce u Šalimaru, tančit při kastanětách granadských cikánů, sdílet samotu měsícem ozářeného Tádžmahálu, lovit tygry v bengálské džungli - všecko najednou. Chtěl jsem si uvědomit svou mladost, pokud ji mám, a podlehnout pokušení, dřív než mi přibývající léta a odpovědnost uloupí odvahu.
Červen a závěrečné zkoušky... Teď jsem se už nemusel ohlížet ani vpravo ani vlevo a směl jsem jít, kam mě ďábel povede. Pryč s baretem a talárem. Oblékl jsem si overal a lehkým krokem jsem se vydal do New Yorku v doprovodu spolubydlícího Irvina (kterého jsem nemusel příliš přemlouvat, aby zradil obchod pro dobrodružství). Rozhodl jsem se, že se vydám na moře jako prostý námořník u stožáru a že až do poslední kapky vychutnám všechna dobrodružství, o kterých jsem snil, když jsem putoval sám a sám kolem jezera Carnegie v máji za svitu luny.
Vniknout do aristokracie práce nebylo tak snadné, jak jsme se domnívali. Byli jsme trochu přivedeni z míry, když jsme shledali, že zájem palubních náhončích opadá, máváme-li jim pod nosy princetonskými diplomy bakalářů umění. V zoufalství jsme se s Irvinem pokusili zaútočit jinak. Ostříhali jsme se navzájem "podle rendlíku", oděli se v zelené flanelové košile a začali hovořit co nejjadrněji. Zaútočili jsme na kapitána malé nákladní lodi Ipswich. Namluvili jsme mu, že jsme po jedenadvaceti letech opět poprvé na pevnině. Lodník byl poněkud nedůvěřivý, naše účesy však situaci zachránily.
A tak, když konečně jednoho červencového rána vyplul náš malý Ipswich z newyorského přístavu k Hamburku, zamával jsem na paní Svobodu. Ale ona si mne nevšimla. Zřejmě nelaškuje s obyčejnými námořníky.

Říše Alexandra Selkirka

Přibližně v době Pizzarova skonu založili španělští průkopníci na chilském pobřeží, asi tři tisíce dvě stě kilometrů na jih od limského přístavu Callaa, město a nazvali je Valparaíso - Rajské údolí. Roku 1570 se mezi těmi dvěma přístavy plavil španělský námořník jménem Juan Fernández. Aby se vyhnul příbřežnímu protisměrnému proudu, odvážil se odchýlit od pevniny na širý Tichý oceán o víc než šest set kilometrů a přitom narazil v zeměpisné šířce Valparaísa na ostrov, který předtím lidské oko nespatřilo.
Ten pruh země, dvacet kilometrů dlouhý a pět široký, s množstvím ponurých útesů vulkanického původu, čnících do výšky přes tisíc metrů, poskytoval podívanou zcela mimořádnou.
Našemu mořeplavci se u něho podařilo přistát jen s velkými potížemi, protože pobřeží obepínala sto padesát až tři sta metrů vysoká a skoro jednolitá hradba skal, do níž Pacifik vztekle bušil v jednom kuse. Juanu Fernándezovi se konečně poštěstilo najít malou zátoku s písčitou pláží. Vylodil se na ní, nazval ostrov svým jménem a prohlásil ho za vlastnictví španělské koruny.
Při podrobnější prohlídce nově objeveného území našel četné prameny pitné vody, santálové háje, tisíce tuleňů a takové spousty obřích krabů, že pokrývali pobřeží souvislým kobercem.
Zpráva o ostrově a jeho bohatství se brzy rozhlásila široko daleko. V následujících dvou stoletích sloužil jako občasné místo setkání a zásobovací stanice pro všelijaké ty pochybné poloválečné lodi, jimiž se jižní Pacifik v oněch pirátských dobách jen hemžil.
Roku 1704 se tu zastavil jistý britský koráb, aby nabral vodu a dříví. Mezi kapitánem a kormidelníkem došlo k hádce. Kormidelník rezolutně prohlásil, že na takové lodi dál nepopluje, to že raději zůstane na tomhle nehostinném, neobydleném ostrůvku. Velitel ho vzal za slovo, reptala vysadil a odfrčel do Anglie.
Ten důstojník se jmenoval Alexander Selkirk.
Žil úplně sám v mělké jeskyni u moře čtyři roky a čtyři měsíce, chytal do ok divoké kozy, vyráběl si z jejich kůží součásti garderoby, ubíjel langusty, když se vyštrachaly na souš, a pochutnával si na nich. Každý den vystupoval úžlabinou na horský hřeben nad svým příbytkem, odkud měl rozhled po celém obvodu své říše, a vyhlížel nějaké plavidlo.
Tisíc pět set osmdesát dní držel hlídku, než se konečně na obzoru objevila plachta. Upoutal na sebe pozornost mohutnou vatrou, a tak se dočkal záchrany - od jiné britské lodi.
Selkirk se vrátil do Anglie roku 1711 a jeho vyprávění o životě v úplném osamění na Juan Fernándezu vyvolalo všeobecný zájem.
Doneslo se i k sluchu Daniela Defoea a toho inspirovaly Selkirkovy zážitky k sepsání smyšlených příhod Robinsona Crusoea. Kniha vyšla roku 1719. Defoe v ní přikrášlil skutečné události do té míry, že jsou takřka k nepoznání. Mimo jiné si dal velmi záležet na tom, aby čtenáře přesvědčil, že Crusoe vůbec nežil na ostrově v Tichém oceánu, nýbrž docela jistě na západoindickém Tobagu.
Přestože se idol mých klukovských let Robinson Crusoe zdržoval přibližně sedm tisíc kilometrů od ostrova Juan Fernández, toužil jsem se tam podívat, a moje touha se splnila.
Pobytem v Selkirkově říši a toulkami po ní jsem strávil celý měsíc. Lezl jsem po skaliskách, lovil kozy a chytal langusty. Od jeskyně svého předchůdce, v níž jsem si zřídil hlavní stan, jsem se skoro každé odpoledne vydával úžlabinou na vrcholek hřebenu a díval se odtud, jak slunce v celé své slávě klesá do moře.
Na skalní stěně jsem poblíž té pozorovatelny našel proslulou bronzovou desku, kterou tam sto padesát let po Selkirkově zachránění zasadila skupina jeho krajanů a obdivovatelů, nemenší milovníci moře, než býval on sám.
Nápis na desce zní přesně takto:

NA PAMÁTKU
ALEXANDRA SELKIRKA,
NÁMOŘNÍKA,

RODÁKA Z OBCE LARGA V HRABSTVÍ
FIFE VE SKOTSKU,
KTERÝ ŽIL NA TOMTO OSTROVĚ
V NAPROSTÉM OSAMĚNÍ PO ČTYŘI ROKY
A ČTYŘI MĚSÍCE.

BYL ZDE VYSAZEN Z GALÉRY CINQUE
PORTS, 96 TUN, 16 DĚL, L. P.
1704, NAČEŽ ODTUD ODVEZEN STÍHACÍ
LODÍ DUKE DNE 12. ÚN. 1709.

SKONAL JAKO PORUČÍK NA KŘIŽNÍKU J. V.
WEYMOUTH L. P. 1723 VE VĚKU 47 LET.

TUTO DESKU ZŘÍDIL
NEDALEKO SELKIRKOVA POZOROVACÍHO
STANOVIŠTĚ KOMODOR POWELL A
DŮSTOJNÍCI NA LODI J.V.TOPAZE L. P. 1868.

Chudák Richard Crusoe
(Pan Daniel Defoe nechť laskavě promine...)

Narodil jsem se na samém počátku tohoto století z dobré rodiny v menším městě státu Tennessee, kamž se moji předkové ze šestého kolena vystěhovali z Anglie. Rodičové mi dlouho nemohli přijíti na jméno, až mě konečně nazvali Richard po významném místním hodnostářovi, jehož život se vyznačoval převelikou moudrostí a rozšafností. Doufali, že s jeho jménem získám i jeho ctnosti. Historie, kterou se nyní chystám vyprávěti, dokazuje však jasně, že osud jejich nadějím nepřál.
V dětství jsem se těšil všestrannému pohodlí a požíval rozličných výhod, přesto jak jsem dospíval, nemohl si otec, chystavší pro mne život usedlého gentlemana, neuvědomovat, že jsem povahy neklidné a vzdorovité a že se pravděpodobně jeho radami říditi nebudu. Největší mou zálibou se staly knihy dobrodružné a zeměpisné. Četl jsem Robinsona Crusoea tak dlouho, až jsem jej znal téměř nazpaměť, a tento román mi již ve velmi útlém věku zmátl hlavu myšlenkami na toulky víc než co jiného.
Když mi táhlo na osmnáctý rok, dohnala mě touha následovati Robinsonova příkladu k útěku z domova. Nikoli, neměl jsem k tomu ani sebemenší důvod, vždyť snad žádný chlapec na světě nemohl žíti v prostředí spořádanějším a s rodiči štědřejšími či ohleduplnějšími. Neodvážil jsem se s nimi poraditi, neboť jsem věděl, že bych nebyl s to čeliti jejich rozumným a střízlivým námitkám proti mému odchodu ve studentském věku, a rozhodl jsem se tudíž zmizeti potají.
A tento plán jsem také uskutečnil: vytratil jsem se z domova - z domova, v němž by se každý prozíravý jun cítil neskonale šťastným. Avšak bůh je mi svědkem, že bych nedokázal býti ani prozíravý ani šťastný nikde, asi ani v Buckinghamském paláci ne, kromě na moři. Nečekaje na otcovské požehnání, bez ohledů na okolnosti i následky, vytratil jsem se ve slabé chvíli do New Orleansu, abych si vyhledal práci na lodi.
Domnívám se, že žádnému mladému milovníkovi dobrodružství nezačaly trampoty dřív ani, že netrvaly déle než mně. V New Orleansu tenkrát ochromila veškerou dopravu stávka námořníků. Přidal jsem se k stávkokazům, a než se týden sešel s týdnem, ležel jsem v nemocnici s rozbitou lebkou a vysokou horečkou.
Jakmile se těžce zkoušený tatíček dověděl o mém neblahém stavu, poslal mi pro případ, že bych chtěl změniti své záměry, jízdenku na zpáteční cestu, avšak k návratu mě nikterak nenutil. Abych zapudil i poslední zbytky nerozhodnosti, jízdenku jsem roztrhal, a když horečka ustoupila, oddal jsem se pití ve společnosti mořských vlků, o čemž jsem se domníval, že to musejí prováděti všichni, kdož hledají dobrodružství. Tímto způsobem jsem překonal výčitky svědomí tak dokonale, jak se to musí podařiti každému mladému muži, který pojme úmysl nedati se jimi znepokojovati.
K svému nepopsatelnému potěšení jsem se konečně dostal do seznamu mužstva jednoho docela malého a velice bídného kutru. Jeho posádku tvořili tak prohnaní darebáci, že horší si lze jen těžko představiti, ačkoli se mému nezkušenému pohledu nezralého romantika jevili zpočátku jako rytíři bez bázně a hany. Sotva jsme opustili Mississippi, zdvihl se prudký vítr a ukrutné vlny, a ježto jsem se plavil po moři prvně v životě, přišlo mi nevýslovně zle a strašlivě jsem se bál.
Kromě toho se z rytířů brzičko vyklubali hanebníci, kteří můj beztak těžký úděl ztrpčovali dvojnásobně. Začal jsem vážně přemítati o tom, co jsem to učinil, a když jsem dospěl k hlubokému přesvědčení, že otcovy připomínky měly své opodstatnění, rozhodl jsem se zanechati své šílené kariéry v nejbližším přístavu a jako pravý marnotratný syn zamířiti nazpět k domácímu krbu.
A přesně tak jsem učinil. Otec s matkou se mezitím uchýlili do Virgínie - a můj koráb spustil kotvy šťastnou shodou okolností v Hampton Roadsu. S úmyslem už nikdy se nevrátit požádal jsem kapitána o krátkou dovolenou a on mi ji v naději, že budu definitivně dezertovati, milerád poskytl.
Zlomen na těle, nikoli však na duchu, vyhledal jsem rodiče předpokládaje, že mě přivítají s otevřenou náručí. To sice učinili, a srdečně, avšak vzápětí mě ohromili sdělením, že musím opět na moře, anžto co jsem začal, musím také přivésti ke konci; prý kdybych ustoupil před překážkami hned napoprvé, ztratil bych všechnu sebeúctu a už nikdy bych neměl odvahu čeliti osudu. Otec by se býval dal obměkčiti a nechal mě v lůně rodiny, ale tentokrát nabyl nad jeho city vrchu rozvážný a nesobecký úsudek matčin. A já, přesvědčen, že mě nemohlo potkati větší neštěstí, jsem byl nucen znovu se odebrati na ono prokleté plavidlo.
Kapitán uvítal ukončení dovolené svého neschopného lodníka se zaťatými zuby a já znovu vyplul, nyní s rozhodnutím, že budu místo naříkání nad situací bojovati o svá práva, že předčím v pití i klení všechny členy posádky, a tím u nich získám náležitý respekt. Abych tuto truchlivou partii vyprávění rychle skončil, dodám jen, že jsem se prostě stal námořníkem ve všem všudy a utopil své pokání ve zhýralosti.
Třebaže jsem ještě včas obnovil studia na universitě a korunoval je promocí, na moře jsem v pravém smyslu slova nezanevřel ani na chvíli, a jakmile jsem k tomu měl možnost, podlehl jsem jeho lákání znovu.
Lodi a sny a štěstěna mě přivedly do Španěl i do země Egyptské, do Indie i Japonska, zpátky do Itálie a Řecka, a posléze do Nového světa iberských objevitelů. Přes rok jsem křížem krážem sledoval Latinskou Amerikou Kolumba a Corteze, Balbou a Pizarra, až jsem konečně přivandroval do trestanecké kolonie na Ďábelských ostrovech ve Francouzské Guayaně a prožil tam celý měsíc ve společnosti nešťastných provinilců, držených zde ve vězení.
Když mě odtamtud pustili na svobodu, sžírala mě touha po domově, avšak v prvním větším přístavu Britské Guayany, kam jsem přicestoval, mi bylo souzeno zvěděti, že odtud podle plavebního řádu nepojede k břehům Severní Ameriky žádný parník plných čtrnáctero dnů. Nerozumná netrpělivost mě ponoukala uprositi jednoho rybáře, aby mě dopravil podle pobřeží na sever k Trinidadu, vzdálenému přes šest set kilometrů, svou plachetnicí; kojil jsem se totiž nadějí, že odtamtud budu bohdá míti lepší spojení.
Občas mi vrtá hlavou, zdali je člověk skutečně schopen vzíti si ze zkušenosti aspoň nějaké poučení. Přinejmenším na sobě jsem nikdy nic takového nezpozoroval. Tak třeba po šestisetčtyřicetikilometrové plavbě na rybářské šalupě k Selkirkovu ostrovu v Tichém oceánu jsem se zařekl, že se v takové kocábce na širé moře jaktěživ nepustím. Jenže paměť krátká, netrpělivost velká - a tak jsem ve slabé chvíli zavrhl výstrahy rozumnější partie své šedé kůry mozkové a udělal jsem to znovu.
Moje plavidlo o circa šesti brutto registrovaných tunách mělo na palubě dvoučlennou posádku a kapitánova velkého, hloupého psa. Zásobili jsme se takovým množstvím potravin, že bychom s nimi bohatě vystačili plné dva týdny, ačkoli jsme předpokládali, že se s příznivým větrem dostaneme do Puerta de Espani na Trinidadu za čtyři pět dní. O manýrách svých nastávajících společníků jsem toho příliš mnoho nevěděl, proto jsem se pro jistotu vyzbrojil bambitkou a vzal jsem si s sebou závěsné lůžko z agávových vláken, abych mohl spáti na palubě.
Ještě téhož dne, kdy jsme dali vale Britské Guayaně, stočili jsme se natrvalo k severoseverozápadu, neboť jsme měli v úmyslu držeti se stále na dohled pobřeží. Kromě úmorného vedra se celou cestu až k Orinoku nedalo počasí nic vytknouti. V ústí této řeky nás znenadání zastihla prudká bouře od jihu a úplně nás z našeho kursu vyšinula. Nápory vichru znemožňovaly ovládání lodi; nezbývalo než dáti se jimi unášet, zatímco pevnina mizela našim zrakům a my tonuli v obavách o svou bezpečnost. Trpěl jsem mořskou nemocí sice hanebně, ale ani z poloviny ne tolik jako pes Adam, který sice strávil většinu života na moři, nicméně ležel teď úplně bez vlády a jeho vizáž připomínala zelenou sedmu.
Vichřice neochabovala a kapitán se v této nebezpečné situaci vzdal veškeré naděje, že se dostane k Trinidadu. Rozhodl se stočiti kormidlo k Tobagu, kterýžto ostrov ležel za předpokladu, že se směr větru nezmění - přímo v naší nynější dráze. A skutečně při rozbřesku čtvrtého dne plavby z Britské Guayany zvolal kapitán: "Země!", a když jsme si vzali k ruce mapu, usoudili jsme, že to může býti jedině Tobago.
Bouře se mezitím trochu utišila, a proto se nám podařilo zakotviti nedaleko pobřeží, spustiti na hladinu miniaturní člun a doveslovati k ostrovu, o němž jsem věděl, že je to týž, na kterém nechal pan Daniel Defoe ztroskotati Robinsona Crusoea.
První letmé zhodnocení situace mě poněkud uklidnilo, a tak jsem se začal kolem sebe rozhlížeti, abych zjistil, jak ten ostrov, na němž jsem se octl, vlastně vypadá a co musím udělat nejdříve, když po nějakém obyvatelstvu není nikde vidu ni slechu. Zároveň jsem se jal se stísněným srdcem uvažovati, jaký že osud by mě asi čekal, kdyby na tom kousku země žila dravá zvěř, leč potom jsem si vzpomněl, že mám na plachetnici bambitku s náboji, a přestal jsem si dělat starosti.
Za útulek se mi nabízela prostranná jeskyně ve strmém vápencovém útesu, tyčícím se přímo nad pláží. Donesl jsem si z lodě zbraň a síťové lůžko, které jsem si pak ve sluji zavěsil, a jelikož mě zmáhala únava, hned jsem v něm tvrdě usnul a spal tak klidně, jak by to podle mého skromného názoru dokázal za daných okolností jen málokdo. Probudil jsem se naprosto odpočinutý.
Pláž před jeskyní, kterou budu vzhledem k tomu, že pravděpodobně nikdy nikomu nepatřila, nazývati od nynějška svou, tvořil čisťounký bělostný písek a stínily ji neobyčejně vysoké a štíhlé palmy. Mezitímco osazenstvo lodi spravovalo plachty a lanoví, šel jsem si zaplavati v příboji. Koupel byla tak příjemná a osvěžující a celé okolí se mi tolik zamlouvalo, že jsem se rozhodl nechati plachetnici odplout a zůstati sám. Robinsonem na Robinsonově ostrovu.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 09.01.2014

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
­­­­

Související odkazy







MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­