ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Corneille Pierre (*06.06.1606 - †01.10.1684)

­­­­

Polyeuktos (6)

AKT TŘETÍ

SCÉNA ČTVRTÁ

Felix, Albinus, Pavlína, Stratonika.

FELIX: Je konec, Albine?
ALBINUS: Nearchos odpykal své žití zločinné.
FELIX: A Polyeuktos náš zřel padat jeho hlavu?
ALBINUS: Ó, zřel ji, pane, žel, a závidí mu slávu. Plá touhou za ním jít, co měl by couvnout vzad, je vzpružen jeho duch, jenž měl se polekat.
PAVLÍNA: Má bázeň splněna! Můj otče, prosím znovu, já-li jsem tvému kdy se podřídila slovu, ty-lis ho vyvolil, ty-lis ho miloval...
FELIX: Tvé lásky, Pavlíno, se nedůstojným stal.
PAVLÍNA: Já z ruky tvé jej mám, má láska nezná viny: byl poctěn volbou tvou, jíž odstrčen kdos jiný, já pro něj odmítla jsem nejkrásnější cit, jenž v duši nejčistší moh' lásku vynutit. Ve jméně dětinné, ve slepé lásky jméně, s níž poslouchala jsem tak oddaně, tak němě, tě zapřísahám dnes, bys mně též sluchu přál, ty, jenž jsi celou mne i cit můj překonal. Při moci vrozené, již máš i v této době, při citech posvátných, jež zdusila jsem v sobě, svůj dar mi nechtěj brát: já s láskou na něj zřím, on stál mě tolik slz, že je mi bohatstvím.
FELIX: Až příliš naléháš: ač duši soucitnou mám, zda soucit duše mé je rozumný, vždy zkoumám; tvůj bol je oprávněn, však prosíš, nevím, zač. Mnou věru nepohneš, je ztracen čas i pláč; chci pevně ovládat vše měkká svoje hnutí a neznám soucitu, když někdo k němu nutí. Nechť s tebou promluví ten bědný křesťan sám, ty přemluvit ho zkus, když já ho nezviklám. Tvůj otec má tě rád, však proseb dost už slyšel, pros raděj manžela, by k sobě sám zas přišel, já brzy v tuto síň ho zavolati dám; ty zatím odejdi, bych promluvil s ním sám.
PAVLÍNA: Ach, dovoliti rač...
FELIX: Jdi, nech nás o samotě, tvá starost jediná buď, získat svého chotě, tvůj bol mne uráží, již nemám dalších rad, víc dosáhneš, když míň mě budeš přemlouvat.

SCÉNA PÁTÁ

Felix, Albinus.

FELIX: Jak zemřel, Albine?
ALBINUS: Jak hrubec nevěrecký. Vším zhrdal. Útrapy mu k smíchu byly všecky. Bez citu měkkého, bez lásky k životu, slep, zatvrzelý, hluch, bez žasu, repotu, však na rtech rouhání: tak jako křesťan zmírá.
FELIX: A druhý?
ALBINUS: Řek' jsem již: bez hrůzy před se zírá. spíš jásá jeho duch, než byl by hrůzou jat, od špalku násilím jen odvedl ho kat; a nyní tvoje stráž ho ve vězení střeží; však mním, že také ty ho spasit můžeš stěží.
FELIX: ó, jak jsem nešťasten!
ALBINUS: Je s tebou soucit všech.
FELIX: A nikdo netuší, jak bolestný můj vzdech. Můj duch vždy novými je zmítán myšlenkami, strast kráčí za strastí, za strachem strach jde samý, zášť, láska, radost, děs a hrůza s nadějí a bol a slast a pláč mne štvou a svádějí. Můj pud je rozeklán; v něj nelze spoléhati, teď pláč mnou lomcuje, teď nenávist mne schvátí, mám city vznešené, jež neprovedou nic, mám city zbabělé, jež stud mi vženou v líc, mám nešťastníka rád, jejž chotěm dal jsem dceři, mám v nenávisti bluď, v nějž zaslepeně věří, mám strach, že zahyne, i spasil bych ho rád, mám slávu bohů svých však spolu zachovat, mně hrozí jejich blesk, a císaře mám ctíti, zde běží o mou moc, ba běží o mé žití: Teď, bych ho spasil, v šanc se smrti vydávám, teď šlu ho do zkázy, bych nezahynul sám.
ALBINUS: Je z krve Polyeukt, jež zde jest uctívána, a císař vysvětlí snad ohledy si tchána.
FELIX: Však proti křesťanům dal kruté rozkazy. Čím stojí výš, tím hůř, že zdroj v nich nákazy. Vše jedno, veřejné když pohoršení bylo; a kdyby domácí se provinění skrylo, rci, jaký trvá řád, a jaká vrchnost bdí, jež ztrestá na druhých, co doma ctít se smí?
ALBINUS: Nuž, k jeho osobě když ohled nechceš míti, list napiš císaři; co činit, nařídí ti.
FELIX: Tak jestli učiním, Severus zničí mě: pro jeho moc a zášť se chvěju zimničné; a kdybych otálel, ten krutý zločin ztrestat, on, velký, šlechetný, přec nemohl by přestat se cítit člověkem, jejž já jsem urazil, a takou potupou bych olej v oheň vlil: on, svatbou Pavlíny jenž v zoufalství je zjevném, můj pád by vymohl na Deciovi hněvném. Když mstí se křivda, vše se dovoleno zdá, svést příležitostí i lhostejný se dá. Snad (v podezření tom část pravdy může býti) snad v jeho myšlenkách zas nová nadej svítí; vpřed vida, odplatu jak Polyeukt už vzal, svou lásku volá zpět, již stěží překonal: sud, zdali jeho hněv, jenž znovu vždy se nití, až zrádci odpustím, mně může odpustiti, a zda mne ušetří, zře, mou že dobrotou podruhé zkříženy už plány jeho jsou. Chceš mrký slyšet plán, jenž jako můra mučí? Já zdusím jej, však hned zas třikrát vstane prudčí. Vždy znovu ctižádost v mou duši vrhá plam, a vše, co zmohu, jest, že plánem pohrdám. Dnes Polyeuktem kryt jsem já i moje dcera. Však zhyne-li, a vdám Pavlínu za Severa, zda uznat nemusíš, že pak bych platil víc, že z toho poplyne mi výhod na tisíc? Můj škodolibý duch se zabývá tou smrtí; však dříve nebesa svým bleskem nechť mne zdrtí, než v skutek uvedu tak babsky nízkou lest, než uzřím klesnouti tak hluboko svou čest!
ALBINUS: Ne! duch tvůj vznešeně a mírně příliš cítí; jsi ještě odhodlán trest na něj uvaliti?
FELIX: Jdu v jeho vězení a pokusím se tam. zda smrti hrůzami vzdor jeho nezdolám, pak teprv uzříme, zda dcera má ho zdolá.
ALBINUS: Co hodláš činiti. když bludu neodvolá?
FELIX: Ó, prosím, nehroz mi tak velkým neštěstím; pak je mi rozhodnout; než jak. to netuším.
ALBINUS: Jsem věrný sluha tvůj, i musím oznámiti, že k jeho prospěchu se v městě vzpoura nití, prý nesmí krvácet pod krutým zákonem vnuk králů poslední, v nějž doufá celá zem. Ba, myslím, chráněn dost že není ve své věži; dle mého rozkazu ho malá tlupa střeží: jen by ji nezmohli!
FELIX: Ať tedy vyjde ven; sem ke mně veden buď, zde je nám zajištěn.
ALBINUS: Rač, prosím, rozkaz dát a nadějí rač v milost hněv města zchlácholit i lidu pošetilost.
FELIX: Jděm. Kdyby víry své se přece nechtěl zříc', my o něm rozhodném', a město nezví nic.

Konec třetího aktu.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 01.10.2015

   
­­­­

Diskuse k úryvku
Pierre Corneille - Polyeuktos (6)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)