ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Coelho Paulo (*24.08.1947)

­­­­

U řeky Piedra jsem usedla a plakala

„Je třeba podstupovat riziko,“ zdůrazňoval. „Zázrak života pochopíme jen tehdy, když dovolíme, aby se stalo nečekané.
Každý den nás Bůh s vycházejícím sluncem obdaří okamžikem, ve kterém můžeme změnit všechno, co nás trápí. Každý den se tváříme, jako bychom o něm nevěděli, jako by neexistoval, jako by se dnešní den nelišil od včerejšího, ani od toho, který přijde zítra. Ale kdo vnímá každý den, onen kouzelný okamžik objeví. Může to být zrovna chvíle, kdy ráno zamykáme dveře, ticho po večeři, bezpočet věcí, které se nám zdají stejné. Existuje však; a když nastane, soustředíme v sobě sílu hvězd a jsme připraveni konat zázraky.
Někdy je štěstí darem - ale obvykle je výsledkem našeho úsilí. Díky kouzelnému okamžiku se můžeme změnit, vydat se na cestu hledání svých snů. Budeme trpět, prožívat těžké chvíle, budeme čelit zklamáním - ale to všechno je pomíjivé a nepoznamená nás to. Jednou se ohlédneme za svým životem naplněni hrdostí a vírou.
Ubohý ten, kdo se neodvážil riskovat. Možná nikdy nezažije zklamání ani deziluzi, možná nebude trpět jako ti, kteří jdou za svým snem. Ale když se ohlédne - protože každý se jednou ohlédne-, uslyší, jak se jej srdce ptá: 'Jak jsi naložil se zázraky, které Bůh zasel do tvých dnů? Jak si naložil s nadáním, které ti tvůj Učitel svěřil? Pohřbils je hluboko ze strachu, že je ztratíš? Odměnou ti bude jediné: jistota, že jsi promrhal život.'
Ubohý ten, komu jsou tato slova určena. Protože pak uvěří v zázraky, ale kouzelné okamžiky života se už nevrátí.“

***

„Někdy se nás zmocní pocit smutku, který nedokážeme ovládnout,“ říkal. „Uvědomujeme si, že kouzelný okamžik dne pominul, a my jsme jej nepostřehli. Kouzlo a umění života nám zůstalo skryto.
Naslouchejme však dítěti, kterým každý z nás byl a které v sobě ještě stále nosíme. Ono ví, co magický okamžik znamená. Jeho pláč můžeme utlumit, nedovedeme jej však umlčet.
To dítě, kterým jsme byli, v nás žije dál. Blaze těm, kdo jsou dětmi, neboť takovým patří království nebeské.
Pokud se znovu nenarodíme a nepohlédneme na život s dětskou nevinností a nadšením, ztrácíme smysl svého bytí.
Je mnoho způsobů, jak spáchat sebevraždu. Ti, kteří zkoušejí zabít tělo, se příčí zákonům Božím. Ti, kteří zkoušejí zabít duši, se příčí stejným zákonům, třebaže jejich zločin je méně zjevný.
Naslouchejme dítěti, které jsme si ještě uchovali v srdci. Nestyďme se za ně. Buďme k němu hodní, když má strach; cítí se samo a většinou se marně dožaduje naší pozornosti.
Svěřme mu na chvíli otěže svého bytí. Ono totiž ví, že každý den je jiný.
Dejme mu znovu pocítit svou lásku. Udělejme mu radost - i když by to znamenalo jednat takovým způsobem, který by ostatní považovali za hloupý.
Nezapomínejme, že před Bohem je lidská moudrost pouhou pošetilostí. Budeme-li naslouchat dítěti v nás, vrátí se nám do očí jiskra, která během let stačila vyhasnout. Dokud s ním neztratíme kontakt, neztratíme kontakt s životem.“

***

„Miluji tě,“ řekl.
„Já se učím milovat tebe,“ odpověděla jsem.
Zapálil si cigaretu.
„Myslíš, že jednou přijde ta správná chvíle?“ zeptal se.
Věděla jsem, o čem mluví. Vstala jsem a posadila se na okraj jeho postele.
Ve světle doutnající cigarety se rýsoval jeho obličej. Vzal mě za ruku a chvíli jsme seděli bez hnutí. Pohladila jsem ho po vlasech.
„Neměl by ses ptát,“ odpověděla jsem. „Láska se nikdy neptá. Když začneme přemýšlet, začneme mít strach. Ten strach se těžko vysvětluje a zbytečně bychom se jej snažili vyjádřit slovy. Snad je to strach z odmítnutí, z toho, že kouzlo pomine. Možná je to k smíchu, ale je to tak. Proto je lepší neptat se a jednat. Jak jsi sám tolikrát řekl, je třeba podstoupit riziko.“
„Já vím. Nikdy předtím jsem se neptal.“
„Moje srdce sis už získal,“ odpověděla jsem, jako bych ho neslyšela. „I když zítra odejdeš, vzpomínka na tyto zázračné dny, romantickou lásku, naději a sny nám zůstane.
Bůh je však moudřejší než my a řekla bych, že ukryl peklo uprostřed ráje. To proto, abychom byli stále ostražití a nezapomínali na jeho hněv, i když nás jeho milosrdenství naplňuje radostí.“
Vzal mou hlavu do svých dlaní.
„Učíš se rychle,“ pochválil mě.
Sama jsem byla překvapena tím, co říkám. Ale když věříme, poznání přijde samo.

***

„Buddhisté mají pravdu, hinduisté mají pravdu, indiáni mají pravdu, muslimové mají pravdu, židé mají pravdu. Vždy, když člověka vede upřímná víra, přiblíží se k Bohu a koná zázraky.
Vědět to mi však stačilo: musel jsem se rozhodnout. A já jsem se rozhodl, že budu katolík, protože jsem byl jako katolík vychován a v mém dětství měly zázraky důležité místo. Kdybych se narodil jako Žid, rozhodl bych se pro židovské vyznání. Bůh je jen jeden, i když má mnoho jmen; jedno z nich si však musíš vybrat.“

***

„Pilar,“ řekl a posadil se vedle mě.
Neodpověděla jsem. Psala jsem dál, ale už jsem si nedokázala utřídit myšlenky. Srdce mi bušilo, jako by mi chtělo vyskočit z hrudi a utíkat za ním. Já jsem mu to však nedovolila.
Seděl tam, díval se na řeku, zatímco já jsem nepřestávala psát.
Celé odpoledne jsme tam seděli bez jediného slova, stejně jako tu noc u studny, kdy jsme konečně pochopila, že ho miluji.
Od psaní mě už bolela ruka, musela jsem si na chvíli odpočinout. Tehdy promluvil:
„Když jsem vyšel z jeskyně, byla tma a já tě nikde nemohl najít. Tak jsem jel do Zaragozy,“ řekl. „A do Sorie. A šel bych za tebou až na konec světa. Napadlo mě, že možná najdu nějakou stopu v klášteře Piedra, a tam jsem potkal jednu ženu.
Ona mi řekla, kde tě najdu. A řekla mi také, žes na mě tu celou dobu čekala.“
Z očí mi vyhrkly slzy.
„Zůstanu tady s tebou tak dlouho, jak dlouho tu zůstaneš ty. A až půjdeš spát, budu já spát před tvým prahem. A když se rozhodneš odejít, budu tě následovat.
To všechno budu, dokud mi neřekneš: běž pryč. Pak tě poslechnu. Ale po zbytek života tě budu milovat.“
Už jsem nedokázala zakrýt pláč. Viděla jsem, že také pláče.
„Chci, abys věděla...“ začal.
„Už nic neříkej a přečti si, co jsem napsala,“ přerušila jsem ho a podala mu papíry, které jsem měla na klíně.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: Sanura, 16.03.2005

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­