ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Wilde Oscar (*16.10.1854 - †30.11.1900)

­­­­

Strašidlo cantervillské (2)

  • přeložil J. Z. Novák

IV.

Nazítří byl duch velice slabý a zemdlený. To hrozné rozčilení posledních čtyř týdnů se začínalo projevovat. Nervy měl úplně otřeseny a lekal se při sebemenším šramotu. Pět dní nevyšel ze své světnice a nakonec se rozhodl pustit ze zřetele krvavou skvrnu na podlaze knihovny. Když ji Otisova rodina nechce, tak si ji nezaslouží, to je jasné. Jsou to očividně lidé na nízké, hmotařské životní úrovni a jsou zcela neschopni ocenit symbolický význam smyslových úkazů. Otázka přeludných zjevení a vyvolávání astrálních těl, to bylo ovšem něco jiného, na to vskutku vliv neměl. Bylo jeho svatou povinností jednou týdně se zjevovat v chodbě a každou první a třetí středu v měsíci nesrozumitelně drmolit z velkého arkýřového okna a nevěděl, jak by se mohl těchto závazků se ctí zprostit. Je sice pravda, že kdysi vedl velmi špatný život, ale zato byl nejvýš svědomitý ve všem, co souviselo s nadpřirozenem.
Po tři příští soboty procházel tudíž chodbou jako obvykle mezi půlnocí a třetí hodinou, ale učinil vždy všemožná opatření, aby ho nebylo ani slyšet, ani vidět. Zul si boty, na stará červotočivá prkna našlapoval co nejlehčeji, vzal si pokaždé širokou pláštěnku z černého sametu a byl dokonce tak opatrný, že si naolejoval řetězy MAZADLEM S VYCHÁZEJÍCÍM SLUNCEM. Musím potvrdit, že k tomu, aby použil i tohoto posledního způsobu ochrany, se přinutil jen s velkým odporem. Nicméně vklouzl jedné noci, když rodina byla u večeře, do ložnice páně Otisovy a tu láhev si odnesl. Zprvu měl pocit ponížení, ale byl natolik rozumný, že později uznal, jak velké výhody má ten vynález a že do jisté míry posloužil jeho záměrům. Přes to přese všecko neušel ani teď trápení. Někdo mu stále napínal přes chodbu provázky a on o ně potmě zakopával a jednou, oděn pro roli "Černého Izáka aneb Lovce z lesů hogleyských", utrpěl bolestný pád, neboť šlápl na klouzačku z másla, kterou dvojčata zbudovala od vchodu do Čalounové komnaty k pokraji dubového schodiště. Tato poslední urážka ho tak rozkatila, že pojal pevný úmysl naposled podniknout vše, aby obhájil svou důstojnost a své společenské postavení, a proto se rozhodl navštívit příští noci ty opovážlivé mladé studentíky ve svém proslulém podání Bezohledného "Huberta aneb Bezhlavého hraběte".
V tomto převleku se neobjevil už přes sedmdesát let, přesně od chvíle, kdy jím tak vyděsil hezkou lady Barbaru Modishovou, že znenadání zrušila zasnoubení s dědem nynějšího lorda Cantervilla a uprchla se sličným Jackem Castletonem do Gretna Greenu, prohlásivši, že nic na světě ji nedonutí, aby se provdala do rodiny, která si nechá líbit, aby jí za soumraku chodil po terase tak hrůzný fantom. Chudáka Jacka zastřelil později lord Canterville v souboji na wandsworthské obecní louce a lady Barbara umřela na zlomené srdce v Tunbridge Wells, než uplynul rok; byl tedy ten převlek v každém směru velice úspěšný. Vyžadoval však nesmírně nesnadné namaskování, smím-li tak divadelním výrazem označit jedno z nejúžasnějších tajemství nadpřirozena, vlastně, abych použil vědečtějšího termínu, světa vyšší přirozenosti, a trvalo mu tedy plné tři hodiny, než se upravil.
Konečně bylo vše hotovo a duch byl svým vzezřením velice potěšen. Vysoké kožené jezdecké boty, které k jeho úboru patřily, mu byly sice trošku velké a ze dvou sedlových bambitek našel jen jednu, ale celkem byl naprosto spokojen a ve čtvrt na dvě vyklouzl z ostění a plížil se chodbou. Když dorazil k pokoji, kde bydlela dvojčata (měl bych se zmínit, že se mu říkalo Modrá ložnice, podle barvy tapet), zjistil, že dveře jsou pootevřeny. Ježto chtěl, aby jeho vstup byl efektní, rozrazil dveře dokořán, ale tu na něho sletěl těžký džbán s vodou, promočil ho až na kůži a minul jen o chlup jeho levé rameno. Současně slyšel přidušený vřískot smíchu, který vycházel z postelí s nebesy. To byl tak mocný otřes pro jeho nervový systém, že prchl, jak nejrychleji mohl, zpátky do své světnice a nazítří ležel s těžkou rýmou. V celé té věci ho utěšovalo jen jediné: že neměl s sebou svou hlavu. Kdyby ji byl měl, mohlo to mít velmi vážné následky.
Teď se už vzdal veškeré naděje, že kdy poděsí tu neotesanou americkou rodinu, a spokojil se tím, že se pravidelně plížil chodbami v soukenných bačkorách, s tlustou červenou šálou kolem krku, protože se bál průvanu, a s malou hákovnicí pro případ, že by ho napadla dvojčata. Poslední rána ho stihla 19. září. Sešel dolů do velké vstupní dvorany, jist, že tam ho nebude v žádném případě nikdo obtěžovat, a bavil se tím, že dělal satirické poznámky na velké Saroniho fotografie vyslance Spojených států a jeho ženy, jež nyní nahradily rodinné portréty Cantervillů. Byl prostě, ale úhledně oděn do dlouhého rubáše, puntíkovaného zetlelou hřbitovní prstí, bradu si podvázal proužkem žlutého plátna a nesl si lucerničku a hrobařský rýč. Zkrátka, byl přistrojen pro úlohu "Nepohřbeného Jonáše aneb Zloděje mrtvol z Chertseyské stodoly"; bylo to jedno z jeho nejpozoruhodnějších zosobnění a Cantervillové měli pádný důvod na ně vzpomínat, neboť bylo prapříčinou sporu s jejich sousedem lordem Ruffordem Bylo asi čtvrt na tři zrána, a pokud mohl duch zjistit, nikdo nebyl vzhůru. Přesto, když se šoural ke knihovně, aby se podíval, jestli ještě zbyly nějaké stopy po krvavé skvrně, vymrštily se znenadání z tmavého kouta dvě postavy, jež divoce mávaly rukama a zaječely mu do ucha: "Baf!"
Jat panickým strachem, což bylo za těchto okolností zcela přirozené, pádil ke schodišti, ale zjistil, že tam na něj čeká Washington Otis s velikou zahradní stříkačkou; obklíčen takto svými nepřáteli ze všech stran a dohnán téměř k nejhoršímu, zmizel do velikých železných kamen, v nichž se naštěstí netopilo, a musel cestovat domů rourami a komíny, takže se dostal do své světnice příšerně zmazaný, zbědovaný a zoufalý.
Po této události ho už nikdo nespatřil na noční výpravě. Dvojčata na něho mnohokrát číhala a každé noci roztrousila po chodbách ořechové skořápky, k značné nelibosti rodičů a sloužících, ale vše nadarmo. Bylo zřejmo, že duch byl tak raněn ve svých citech, že se už nezjeví. Pan Otis se tedy znovu pustil do svého rozsáhlého díla o dějinách demokratické strany, jímž se zabýval už řadu let, paní Otisová uspořádala báječnou hostinu pod širým nebem, jež ohromila celý kraj, chlapci se oddali lacrosse, euchru, pokeru a jiným národním americkým hrám a Virginie se na svém poníku projížděla alejemi v doprovodu mladého vévody z Cheshiru, který přijel strávit poslední týden svých prázdnin na Canterville.
Všeobecně se soudilo, že strašidlo odešlo, a pan Otis napsal v tom smyslu lordu Cantervillovi, který ve své odpovědi vyslovil náramnou radost z té noviny a poslal nejsrdečnější blahopřání vážené paní vyslancové.
Leč Otisovi se mýlili, neboť duch byl stále v domě, a ačkoli byl z něho už téměř invalida, nikterak nehodlal nechat svou věc v klidu, zvláště když slyšel, že mezi hosty je mladý vévoda z Cheshiru, jehož prastrýc, lord Francis Stilton, se jednou vsadil o sto guineí s plukovníkem Carburym, že si s cantervillským strašidlem zahraje v kostky, a příštího jitra byl nalezen na podlaze herny tak bezmocně ochrnutý, že ačkoli se pak dožil vysokého věku, nebyl už nikdy schopen říci nic jiného než "dvě šestky". Tu historku znal svého času kdekdo, ačkoli se, samozřejmě, s ohledem na city těch dvou urozených rodin, dělalo všecko, aby se ututlala; a úplnou zprávu o všech podrobnostech, které s tím souvisely, lze najít v třetím svazku "Vzpomínek na prince regenta a jeho přátele" od lorda Tlachalla. Duch tedy přirozeně dychtil ukázat, že neztratil svou moc nad Stiltony, s nimiž byl dokonce vzdáleně spřízněn, neboť jeho sestřenka z prvního kolena se provdala en secondes noces za Sieura de Bulkeley, od něhož, jak kdekdo ví, vévodové z Cheshiru pocházejí v přímé linii. Činil tudíž přípravy, aby se Virginiinu nápadníkovi zjevil v své proslulé kreaci "Mnicha upíra aneb Krvavého Karme litána", tak děsivém to výjevu, že když ho viděla stará lady Leckaweyová, a to v neblahý silvestrovský večer roku 1764, propukla náhle v pronikavý jekot, který skončil prudkým záchvatem mrtvice, a do tří dnů zemřela, vydědivši Cantervilly, ač to byli její nejbližší příbuzní, a odkázavši všechny své peníze svému londýnskému lékárníkovi. Ale strach před dvojčaty zabránil duchovi v poslední chvíli opustit světnici, a tak mladý vévoda pokojně spal na prachových poduškách pod rozlehlými nebesy v Královské ložnici a snil o Virginii.

V.

Několik dní potom si Virginie a její kučeravý kavalír vyjeli na koních do brockleyských lučin a Virginie si tam tak ošklivě potrhala oblek, když se chtěla dostat skrze živý plot, že si na zpáteční cestě usmyslila jít po zadním schodišti, aby ji nikdo nespatřil. Když utíkala kolem Čalounové komnaty, jejíž dveře byly náhodou otevřeny, měla dojem, že tam někoho vidí, a v domnění, že je to komorná její matky, která si tam někdy brávala práci, nahlédla dovnitř; chtěla komornou poprosit, aby jí spravila oblek. Ale k jejímu svrchovanému údivu byl tam sám cantervillský duch. Seděl u okna a díval se, jak vzduchem poletuje zašlé zlato žloutnoucích stromů a po dlouhé aleji jak bláznivě tančí rudé listí. Hlavu si opíral o ruku a celé jeho vzezření vyjadřovalo nesmírnou sklíčenost. Věru, tak opuštěně a tak chatrně vypadal, že Virginie, ač její první myšlenkou bylo utéci a zamknout se ve svém pokoji, byla náhle plna soucitu a rozhodla se, že se pokusí ho utěšit. Tak lehký byl její krok a tak hluboká jeho melancholie, že dívku nevnímal, dokud na něj nepromluvila.
"Je mi vás tolik líto," řekla, "ale mí bratři se zítra vracejí do Etonu, a tak vás už nikdo nebude trápit, když budete způsobným..
"To je nesmysl chtít na mně, abych byl způsobný," odvětil, dívaje se ohromeně na hezkou dívenku, která se odvážila ho oslovit, "úplný nesmysl. Já musím chřestit řetězy a sténat do klíčových dírek a v noci chodit po domě, máte-li tohle na mysli. To je jediný důvod mé existence."
"To není vůbec žádný důvod existence. Víte sám, že jste napáchal mnoho zlého. Paní Umneyová nám řekla hned první den, když jsme přijeli, že jste zavraždil svou ženu."
"Ano, to plně doznávám," řekl duch vzdorně, "ale to byla záležitost čistě rodinná a nikomu jinému do ní nic
nebylo."
"Zabít kohokoli je velký hřích," řekla Virginie, jež časem projevovala rozkošnou puritánskou vážnost, zděděnou po nějakém starém předkovi z Nové Anglie.
"Jděte, téhle laciné přísnosti abstraktní etiky mám až po krk. Má žena nebyla vůbec hezká, nikdy mi pořádně nenaškrobila krejzlíky a neuměla vůbec vařit. No představte si: jednou jsem v hogleyském lese zastřelil srnce, skvostného vidláka, a víte, jak mi ho předložila k jídlu? Ale na tom už teď nezáleží, to je všecko to tam, jen si myslím, že od jejích bratří nebylo zrovna milé nechat mě umřít hladem, i když jsemji zabil."
"Vy jste umřel hladem? O, pane strašidlo, totiž sire Simone, vy máte hlad? Já mám v kabelce sendvič. Nemáte na něj chuť?"
"Ne, děkuji vám. Teď už nejím vůbec nic. Ale stejně je to od vás hezké. Vy jste vůbec mnohem milejší než ti ostatní z té vaší hrozné, nevychované, neotesané a nepoctivé rodiny."
"Tak dost!" křikla Virginie a dupla si. "To vy jste nevychovaný a hrozný a neotesaný, a co se té nepoctivosti týče, víte dobře, že jste mi kradl ze skříňky barvičky a že jste jimi maloval tu legrační krvavou skvrnu v knihovně. Nejdřív jste mi vzal všechny červené i s rumělkou, takže jsem nemohla dělat západy slunce, pak jste mi vzal smaragdovou zeleň a chromovou žluť a nakonec mi zbylo jen indigo s čínskou bělobou, takže jsem mohla dělat jen krajinky v měsíčním světle, a ty člověka vždycky skličují a ještě ke všemu je těžké je namalovat. Nikdy jsem to na vás neřekla, ačkoli mě to moc mrzelo. A vůbec, všecko to bylo náramně směšné; smaragdově zelená krev, kdopak to kdy slyšel?"
"No já vím," řekl duch dosti pokorně. "Ale co jsem měl dělat? Dneska je hrozně nesnadné sehnat pravou krev. A když váš bratr začal s tím NEDOSTIŽNÝM CÍDIČEM, tak jsem vážně neviděl pražádný důvod, proč bych si neměl vzít vaše barvičky. A co se toho odstínu týče, to je vždycky věc vkusu: Cantervillové například mají krev modrou, nejmodřejší v Anglii, ale já vím, že vy Američané na takovéhle věci nic nedáte."
"Nic o Americe nevíte a udělal byste nejlíp, kdybyste se tam vystěhoval a své mínění o ní si opravil. Můj tatíček vás tam milerád zdarma dopraví. Naše úřady mají sice dojem, že se bez ducha klidně obejdeme, ale tatíček je jistě přesvědčí, aby vás k nám pustili. A jak se jednou octnete v New Yorku, budete mít určitě ohromný úspěch. Tam znám spousty lidí, kteří by rádi dali sto tisíc dolarů, jen aby měli dědečka, takže za rodinné strašidlo určitě dají ještě mnohem víc."
"Mně by se asi v Americe nelíbilo."
"To patrně proto, že tam nemáme žádné zříceniny a žádné starožitnosti," řekla Virginie kousavě.
"Že nemáte zříceniny? Že nemáte starožitnosti?" odvětil duch. "A co vaše loďstvo a vaše způsoby?"
"Dobrou noc. Půjdu říct tatíčkovi, aby dvojčatům dopřál další týden prázdnin."
"Prosím vás, nechoďte pryč, slečno Virginie," zvolal duch. "Jsem tak opuštěný a nešťastný, že už vážně nevím, co si počít. Chtěl bych jít spát, ale to nemohu."
"Co je to za nesmysl? Stačí si lehnout do postele a sfouknout svíčku. Neusnout, to dá někdy velkou práci, zvláště v kostele, ale usnout, to není vůbec nic těžkého. Vždyť to dovedou i batolátka, a ta přece nejsou moc chytrá."
"Já nespím už tři sta let," řekl duch smutně a Virginii se úžasem široce rozevřely krásné modré oči. "Tři sta let už nespím a jsem už hrozně unavený."
Virginie docela zvážněla a rtíky se jí zachvěly jako plátky růže. Přistoupila k němu, poklekla a zahleděla se mu do staré zvadlé tváře.
"Chudáčku! Chudáčku strašidlo!" šeptala. "Vy nemáte kde spát?"
"Daleko za borovými lesy," odvětil duch tichým zasněným hlasem, "je malá zahrádka. Roste tam vysoká a hustá tráva, kvetou tam bílé hvězdičky bolehlavu a celé noci tam zpívá slavík. Zpívá tam celé noci a celé noci se tam dívá chladný křišťálový měsíc a nad spáči tam rozpřahuje své obrovské paže tis."
Virginii se zamžily oči slzami a skryla tvář do dlaní.
"To mluvíte o zahradě smrti," zašeptala.
"Ach, smrt! Smrt musí být překrásná. Ležet v měkké, hnědé hlíně, nad hlavou mít vlnící se trávu a naslouchat tichu. Být bez včerejška a bez zítřka. Zapomenout na vše, odpustit životu, poznat mír a klid. Jen vy mi můžete pomoci. Vy mi můžete otevřít bránu domu smrti, neboť s vámi je stále láska a láska je silnější než smrt."
Virginie se zachvěla, tělem jí proběhlo zamrazení a nějakou chvíli bylo ticho. Měla dojem, že se octla v příšerném snu. Pak duch znovu promluvil a jeho hlas zněl jako šelestění větru.
"Četla jste někdy to staré proroctví na okně v knihovně?"
"Ó, často," zvolala dívenka a vzhlédla. "Dokonce je dost dobře umím. Je napsáno podivným černým písmem a dá se moc těžko přečíst. Má jen šest řádek:
Až zlatovláska jako květ k modlitbám pohne hříšný ret, až suchá mandloň rozkvete, zalita slzou dítěte, pak přijde doba šťastných chvil a klidný bude Canterville.
Nevím ale, co to znamená."
"To znamená," řekl duch smutně, "že vy musíte oplakat za mě mé hříchy, protože já nemám žádné slzy, že vy se musíte místo mě pomodlit za mou duši, protože já jsem bez víry, a jestli jste byla vždycky milá a hodná a laskavá, tak se anděl smrti nade mnou smiluje. Uvidíte v temnotách děsivé postavy a do ucha vám budou šeptat zlé hlasy, ale nic vám neublíží, neboť čistotu dítěte mocnosti pekelné nepřemohou."
Virginie neodpověděla a duch, shlížeje na její skloněnou zlatou hlavu, zalomil rukama v divé beznaději. Ale Virginie náhle vstala, velmi bledá a s nezvyklým jasem v očích.
"Já se nebojím," řekla pevně, "a poprosím anděla, aby se nad vámi smiloval."
Duch se s tichým radostným výkřikem zvedl z křesla, uchopil dívčinu ruku, se starosvětskou dvorností se k ní sklonil a políbil ji. Prsty měl studené jako led a jeho rty pálily jako oheň, ale Virginie se ani nezajíkla, když ji vedl šerým pokojem. Na vyrudlém zeleném čalounu byli vyšiti malí lovci. Ti zatroubili na své rohy, ozdobené střapci, a drobnýma ručkama na ni mávali, aby se vrátila.
"Vrať se, Virginie!" volali, "Vrať se!", ale duch sevřel ještě pevněji její ruku a Virginie zavřela oči, aby lovce neviděla. Z vytesané krbové římsy na ni mžourala strašidelná zvířátka s ještěrčími ocásky a vypoulenýma očima a šeptala: "Měj se na pozoru, Virginie, měj se na pozoru! Třeba už tě nikdy neuvidíme," ale duch vykročil ještě hbitěji a
Virginie neposlouchala. Když došli na konec pokoje, duch se zastavil a zamumlal pár slov, jimž dívka nerozuměla. Otevřela oči a viděla, že stěna se rozplývá jako mlha, a před sebou měla velikou černou jeskyni. Ovanul je drsně studený vítr a dívka cítila, že ji něco tahá za šaty. "Rychle, rychle," zvolal duch, "nebo bude pozdě!" a ostění se za nimi v mžiku zavřelo a Čalounová komnata byla prázdná.

VI.

Asi deset minut poté zval zvonek k čaji, a poněvadž Virginie nesešla dolů, paní Otisová pro ni poslala jednoho ze sluhů. Ten se za chvíli vrátil a řekl, že slečnu Virginii nemůže nikde najít. Ježto měla ve zvyku zajít každý večer do zahrady pro květiny na jídelní stůl, paní Otisová se zprvu nijak neznepokojovala, ale když tlouklo šest a Virginie se neobjevila, zmocnilo se jí už rozčilení a poslala ven chlapce, aby se po ní podívali; sama zatím s panem Otisem prohledávala kdejaký pokoj v domě. O půl sedmé se chlapci vrátili a prohlásili, že po sestře nenašli nikde ani stopu.
Teď už byli všichni velice rozrušeni a nevěděli, co počít, když tu si pan
Otis náhle vzpomněl, že před několika dny povolil tlupě cikánů, aby se utábořila v parku. Vydal se tudíž spolu s nejstarším synem a se dvěma čeledíny do blackfellské úžlabiny, kde, jak věděl, cikáni pobývali. Mladý vévoda z Cheshiru, dočista šílený úzkostí, naléhavě prosil, aby směl jet také, ale pan Otis mu to nedovolil, protože se bál, že by mohlo dojít k rvačce. Ale když dojeli na místo, viděli, že cikáni jsou už pryč a že odjeli zřejmě z náhlého popudu, neboť ohniště bylo ještě žhavé a v trávě leželo několik misek. Pan Otis poslal Washingtona a oba muže, aby prohledali celý okres, a sám jel domů a všem policejním inspektorům v hrabství odeslal telegram s žádostí, aby pátrali po děvčátku, které unesli vandráci nebo cikáni. Pak poručil, aby mu přivedli koně, a když na jeho naléhání zasedla jeho žena se všemi třemi chlapci k večeři, odcválal s podkoním po ascotské silnici. Ale sotva urazil několik mil, zaslechl, že se někdo žene tryskem za ním, a když se ohlédl, spatřil mladého vévodu, jak s velice rozpálenou tváří a bez klobouku přijíždí na svém poníku.
"Moc se omlouvám, pane Otisi," lapal hoch po dechu, "ale já nedokážu sníst večeři, dokud je Virginie bůhvíkde. Prosím vás, nezlobte se na mě; kdybyste nám byl loni dovolil, abychom se zasnoubili, nebylo by k těmhle starostem vůbec došlo. Viďte, že mě nepošlete zpátky? Já se nemohu vrátit. A nevrátím se!"
Vyslanec se chtě nechtě musel na toho sličného mladého darebáčka usmát; ta jeho oddanost k Virginii ho náramně dojala, sklonil se tedy z koně, poklepal chlapci vlídně na rameno a řekl: "Inu, Cecile, když se nemíníte vrátit, budete asi muset jet se mnou. Ale musím vám v Ascotu sehnat klobouk."
"Čert vem klobouk! Já chci Virginii!" zvolal malý vévoda se smíchem a oba se tryskem rozjeli k železniční stanici. Tam se pan Otis vyptával přednosty, jestli někdo neviděl na nástupišti děvče, na které by se hodil popis Virginie, ale pranic se o ní nedověděl. Přednosta nicméně telegrafoval po celé trati a ujistil pana Otise, že budou po dívce dávat pečlivě pozor. Pan Otis nejdříve koupil mladému vévodovi u pláteníka, který zrovna zavíral krám, klobouk, a pak se rozjeli do Bexley, vesnice vzdálené asi čtyři míle, kde, jak mu bylo řečeno, bylo známé shromaždiště cikánů, protože hned vedle byla rozlehlá obecní louka. Tam zburcovali venkovského strážníka, ale ten jim nemohl dát žádné zprávy; projezdili tedy křížem krážem celou louku, pak obrátili koně k domovu a asi v jedenáct hodin dorazili do zámku, k smrti znaveni a se srdci div ne zlomenými. Washington a dvojčata na ně čekali ve vrátnici s lucernami, protože alej byla temná.
Ani zde nikdo neobjevil sebemenší stopu po Virginii. Cikány zatím dopadli v brockleyských lukách, ale dívka s nimi nebyla a na vysvětlenou svého náhlého odjezdu prohlásili, že si popletli datum trhu v Chortonu a odtáhli tedy ve spěchu, protože se báli, že by tam mohli dorazit pozdě. Zpráva, že Virginie zmizela, je dokonce tuze sklíčila, protože byli velmi vděčni panu Otisovi, že jim dovolil tábořit ve svém parku, a čtyři z nich se sami od sebe vrátili, aby pomohli v pátrání.
Byl vypuštěn i rybníček a celé panství bylo pečlivě prohledáno, ale bezvýsledně. Viděli už, že Virginii nenajdou, aspoň ne této noci. Pan Otis a chlapci kráčeli tedy k domovu v hlubokém zoufalství a za nimi šel podkoní s oběma koňmi a poníkem. Ve dvoraně našli skupinu poděšených sloužících a na pohovce v knihovně ležela ubohá paní Otisová, téměř šílená strachem a úzkostí, a stará hospodyně jí svlažovala čelo eau de Cologne. Pan Otis trval na tom, že jeho choť musí okamžitě něco sníst, a i pro celou družinu poručil večeři. Bylo to melancholické jídlo, ježto nikdo skoro nepromluvil, ba i dvojčata zkrotla a oněměla hrůzou, protože měla sestru velmi ráda.
Když dojedli, pan Otis, přes naléhavé žadonění malého vévody, nařídil, aby šli všichni spát; prohlásil, že teď v noci se už nedá nic dělat a ráno že zatelegrafuje do Scotland Yardu, aby sem okamžitě poslali několik detektivů. Právě když vycházeli z jídelny, začala na věžních hodinách odbíjet půlnoc, a když dozněl poslední úder, slyšeli třesk a náhlý pronikavý výkřik; domem otřásl děsivý rachot hromu, vzduchem prochvěl akord nadpozemské hudby, na vrcholu schodiště vypadla s hlasitým lomozem jedna výplň a ze stěny vystoupila Virginie, velmi bledá, až bílá, a v ruce držela malou skříňku. V mžiku vyběhli všichni k ní. Paní Otisová ji vášnivě sevřela do náručí, vévoda ji div nezadusil prudkými polibky a dvojčata se kolem té skupinky dala do divokého válečného tance.
"Dobré nebe! Dítě! Kde jsi byla?" zvolal pan Otis skoro hněvivě, protože si myslel, že jim schválně vyvedla nějaký bláznivý kousek. "Cecil a já jsme projezdili celý kraj, jak jsme tě hledali, a tvá matka se vyděsila k smrti. Takovéhle žerty si nesmíš už nikdy tropit."
"Leda ze strašidla! Leda ze strašidla!" ječela dvojčata, jak křepčila kolem nich.
"Díky Bohu, že jsi zase tady, můj drahoušku! Jakživa se už nesmíš ode mne hnout," šeptala paní Otisová a líbala chvějící se dítě a hladila je po rozcuchaných zlatých vlasech.
"Tatíčku," řekla klidně Virginie, "byla jsem se strašidlem. Už umřelo a musíš se jít na ně podívat. Napáchalo mnoho zlého, ale doopravdy litovalo všeho, co udělalo, a než umřelo, darovalo mi tuhle skříňku s krásnými klenoty."
Celá rodina na ni zírala v němém ohromení, ale dívka se tvářila naprosto vážně a slavnostně; otočila se a vedla je otvorem v ostění do svažující se tajné chodby a za ní šel Washington s rozžatou svící, kterou sebral se stolu. Posléze došli k velikým dubovým dveřím, pobitým rezavými hřeby. Když se jich Virginie dotkla, rozlétly se na těžkých stěžejích a všichni se octli v nízké světničce s klenutým stropem a s jedním malinkým zamřížovaným okénkem. Do zdi byl zasazen veliký železný kruh a k němu byl řetězy připoután vyzáblý kostlivec, který ležel jak široký tak dlouhý na kamenné podlaze; vypadal, jako by se snažil dlouhými bezmasými prsty uchopit starodávnou misku a starodávnou konvici, jež někdo postavil těsně mimo jeho dosah. Džbán byl kdysi zřejmě naplněn vodou, neboť byl uvnitř pokryt zelenou plísní. Na misce nebylo nic, jen kupička prachu. Virginie poklekla vedle kostry, sepjala ručky a počala se tiše modlit, zatímco ostatní hleděli s úžasem na strašlivou tragédii, jejíž tajemství jim teď bylo objasněno.
"Hele!" vzkřiklo náhle jedno z dvojčat, jež se dívalo ven z okna a pokoušelo se zjistit, v kterém zámeckém křídle je ta světnička umístěna.
"Hele! Ta stará uschlá mandloň rozkvetla! Vidím ty květy docela zřetelně, když na ně svítí měsíček."
"Bůh mu odpustil! řekla vážně Virginie a vstala; a vypadala, jako by jí obličej ozářilo nádherné světlo.
"Ach, vy jste anděl!" zvolal mladý vévoda, vzal ji kolem krku a políbil ji.

VII.

Čtyři dny po těchto podivuhodných událostech vyšel asi v jedenáct hodin v noci ze zámku Canterville pohřební průvod. Smuteční vůz táhlo osm černých koní, z nichž každý měl na hlavě veliký chochol z vlajících pštrosích per, a olověnou rakev zakrývala sytě purpurová rouška, na které byl zlatě vyšit cantervillský znak. Po stranách smutečního vozu a po stranách kočárů kráčeli sloužící s rozžatými pochodněmi. Celý ten průvod působil úžasným dojmem. Lord Canterville, který schválně přijel z Walesu, aby se pohřbu zúčastnil, seděl s Virginií v prvním kočáře za rakví. Pak jel vyslanec Spojených států se svou ženou, pak Washington se všemi třemi chlapci a v posledním kočáře seděla paní Umneyová. Ježto ji duch děsil přes padesát let, uznávali všichni, že má právo doprovodit ho na poslední cestě. Vykopali hluboký hrob v koutě hřbitova, právě pod starým tisem, a zádušní mši odsloužil náramně dojemně dvojctihodný pán August Dampier. Po obřadu zhasili sloužící podle starého obyčeje, zachovávaného v rodě Cantervillů, pochodně, a když byla rakev spuštěna do hrobu, přistoupila Virginie a položila na ni veliký kříž z bílých a růžových mandloňových květů.
Sotva to učinila, vyplul z mraku měsíc a zaplavil hřbitůvek svým tichým stříbrem a ve vzdáleném mlází začal zpívat slavík. Virginie si vzpomněla, jak duch popisoval zahradu smrti, oči se jí zamžily slzami, a když pak jeli domů, sotva promluvila. Nazítří, než lord Canterville odjel do města, pan Otis se s ním dal do hovoru o klenotech, jež duch daroval Virginii. Byly úžasné (zvláště jeden rubínový náhrdelník v starém benátském zasazení, vskutku nádherná práce ze šestnáctého století) a měly tak ohromnou cenu, že pan Otis byl v nemalých rozpacích, má-li dceři dovolit, aby si je nechala.
"Mylorde," pravil, "vím, že v této zemi se nezcizitelnost majetku mrtvé ruky vztahuje stejně na šperky jako na pozemky, a je mi zcela jasno, že tyto klenoty jsou nebo by měly být dědičným majetkem vaší rodiny. Musím vás tudíž požádat, abyste si je odvezl do Londýna a považoval je prostě za část svého vlastnictví, jež se k vám vrátila za jistých zvláštních okolností. Co se mé dcery týče, ta je ještě pouhé děcko a zatím se, bohudík, pramálo zajímá o takovéhle náležitosti zbytečného přepychu. Kromě toho jsem se dověděl od své choti, která, musím říci, nemálo rozumí umění -, vždyť měla to štěstí, že jako děvče strávila několik zim v Bostonu -, že tyto skvosty mají velikou hodnotu peněžní a při prodeji že by dosáhly vysoké ceny. Jistě pochopíte, lorde Canterville, že za těchto okolností nemohu připustit, aby ty klenoty zůstaly v majetku kteréhokoli člena mé rodiny; ostatně, všechny takovéhle daremné cetky a tretky, třebaže se hodí nebo nezbytně patří k důstojnosti britské aristokracie, by naprosto nebyly na místě u lidí, kteří byli vychováni v přísných, a věřím, že v nesmrtelných zásadách republikánské prostoty. Jen bych se snad měl zmínit, že Virginie si toužebně přeje, aby si směla ponechat tu skříňku, jako upomínku na vašeho nešťastného, ale pobloudilého předka. Ježto skříňka je nesmírně stará a proto také značně pochroumaná, nebude vám snad zatěžko žádosti mé dcery vyhovět. Já osobně, to přiznávám, zjišťuji se značným překvapením, že mé dítě projevuje zálibu ve všech projevech středověkosti, a dovedu si to vysvětlit jenom tím, že se Virginie narodila v jednom z vašich londýnských předměstí krátce potom, co se má choť vrátila z cesty do Athén."
Lord Canterville naslouchal proslovu ctihodného vyslance velmi vážně, tu a tam se zatahal za šedé kníry, aby zakryl bezděčný úsměv, a když pan Otis domluvil, potřásl mu srdečně rukou a řekl:
"Vážený pane, vaše rozkošná dceruška prokázala mému neblahému předku siru Simonovi velmi důležitou službu a já i moje rodina jsme jí za tu její obdivuhodnou odvahu a podnikavost tuze zavázáni. Ty klenoty patří jasně jí a já na mou duši věřím, že kdybych byl tak bezcitný a připravil ji o ně, byl by ten hříšný starý chlapík do čtrnácti dnů z hrobu venku a proměnil mi život v peklo. A co se týče toho, že jsou dědičným majetkem, tak tedy dědičným majetkem je jenom to, o čem to prohlašuje závěť nebo právní spis, a o existenci těchto klenotů se pranic nevědělo. Ujišťuji vás, že na ně nemám větší nárok než váš komorník, a řekl bych, že slečna Virginie, až vyroste, bude ráda, že má na sebe hezké
věci. Zapomínáte ostatně, pane Otisi, že jste koupil zámek se vším všudy, tedy i se zařízením a se strašidlem, a tak vše, co patřilo strašidlu, přešlo rázem do vašeho vlastnictví, neboť sir Simon, ať už v noci na chodbách projevoval jakoukoli čilost, z hlediska zákona byl skutečně mrtev a vy jste získal jeho majetek koupí."
Panu Otisovi dělalo odmítnutí lorda Cantervilla starosti a prosil ho, aby své rozhodnutí znovu uvážil, ale dobrosrdečný šlechtic stál pevně na svém a posléze přiměl vyslance, aby své dceři dovolil, že si smí ten dárek od strašidla ponechat. A když na jaře roku 1890 byla mladá vévodkyně z Cheshiru u příležitosti své svatby představena na dvorní recepci královně, byly její šperky předmětem všeobecného obdivu.
Virginie totiž získala šlechtickou korunku, která je odměnou všech hodných amerických děvčátek, a provdala se za svého chlapeckého milence, jakmile dospěl. Oba byli tak rozkošní a tolik se milovali, že se z toho sňatku každý radoval, jenom ne stará markýza z Dumbletonu -, která se snažila ulovit vévodu pro jednu ze svých sedmi neprovdaných dcer a uspořádala proto ne méně než tři nákladné večírky -, a kupodivu sám pan Otis.
Osobně měl pan Otis mladého vévodu nesmírně rád, ale měl teoretické námitky proti titulům, a abych užil jeho vlastních slov, "nebyl prost obav, aby se uprostřed enervujících vlivů požitkářské aristokracie nezapomnělo na ryzí zásady republikánské prostoty". Ale jeho námitky byly naprosto přehlasovány, a když kráčel chrámovou lodí u svatého Jiří na Hanover Square a jeho dcera byla do něho zavěšena, v celičké Anglii nebylo patrně pyšnějšího člověka.
Po líbánkách odjeli vévoda a vévodkyně na zámek Canterville a den po svém příjezdu si odpoledne vyšli na osamělý hřbitov u lesa. Zprvu se s nemalými rozpaky uvažovalo o nápisu na náhrobek sira Simona, ale posléze bylo rozhodnuto vyrýt do něho prostě iniciály jména starého pána a verše z okna v knihovně. Vévodkyně přinesla několik půvabných růží, jež roztrousila po hrobě, a když u něho nějaký čas postáli, vešli do sesutého presbytáře starého opatství. Tam usedla vévodkyně na překocený sloup a její manžel jí ulehl k nohám, kouřil cigaretu a hleděl jí do krásných očí. Znenadání cigaretu odhodil, uchopil svou ženu za ruku a řekl: "Virginie, manželka by neměla mít tajemství před svým manželem"
"Drahý Cecile! Vždyť já před vámi nemám žádné tajemství."
"Ó ano, máte," odvětil s úsměvem. "Nikdy jste mi neřekla, co se s vámi dělo, když jste byla zavřena s tím duchem"
"To jsem neřekla nikdy nikomu, Cecile," řekla Virginie vážně.
"To vím, ale mně byste to snad říci měla."
"Prosím vás, neptejte se mě na to, Cecile, to vám říci nemohu. Chudák sir Simon! Jsem mu za mnoho zavázána. Ano, nesmějte se, Cecile, je to pravda. On mi ukázal, co je to život a co znamená smrt a proč je láska silnější než to obojí."
Vévoda vstal a láskyplně svou ženu políbil.
"Mějte si své tajemství, dokud já budu mít vaše srdce," zašeptal.
"To máte odjakživa, Cecile."
"Jednou to povíte našim dětem, viďte?"
Virginie se zarděla...

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 04.03.2013

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Ideální manžel
-Jak je důležité míti Filipa, Jak je důležité míti Filipa (2), Jak je důležité míti Filipa (3), Jak je důležité míti Filipa (4), Jak je důležité míti Filipa (5)
-Lady Fuckingham, Lady Fuckingham (2)
-Neobyčejný model
-Obraz Doriana Graye, Obraz Doriana Graye (2), Obraz Doriana Graye (3), Obraz Doriana Graye (4), Obraz Doriana Graye (5), Obraz Doriana Graye (6), Obraz Doriana Graye (7), Obraz Doriana Graye (8), Obraz Doriana Graye (9), Obraz Doriana Graye (10), Obraz Doriana Graye (11), Obraz Doriana Graye (12), Obraz Doriana Graye (13), Obraz Doriana Graye (14), Obraz Doriana Graye (15), Obraz Doriana Graye (16), Obraz Doriana Graye (17), Obraz Doriana Graye (18), Obraz Doriana Graye (19), Obraz Doriana Graye (20), Obraz Doriana Graye (21), Obraz Doriana Graye (22), Obraz Doriana Graye (23)
-Obraz Doriana Graye (rozbor), Obraz Doriana Graye (rozbor) (2), Obraz Doriana Graye (rozbor) (3), Obraz Doriana Graye (rozbor) (4)
-Pohádky, Pohádky (2), Pohádky (3), Pohádky (4), Pohádky (5)
-Salome
-Slavík a růže (Pohádky), Slavík a růže (Pohádky) (2), Slavík a růže (Pohádky) (3), Slavík a růže (Pohádky) (4)
-Strašidlo cantervillské, Strašidlo cantervillské (2), Strašidlo cantervillské (3), Strašidlo cantervillské (4), Strašidlo cantervillské (5), Strašidlo cantervillské (6), Strašidlo cantervillské (7)
-Šťastný princ, Šťastný princ (2), Šťastný princ (3), Šťastný princ (4)
-Šťastný princ a jiné pohádky, Šťastný princ a jiné pohádky (2)
-The Happy Prince /Šťastný princ/ - anglicky
-Vějíř lady Windermerové: hra o slušné ženě
-Zločin lorda Artura Savila
Čítanka-Lady Fuckingham, Lady Fuckingham (2), Lady Fuckingham (3), Lady Fuckingham (4), Lady Fuckingham (5)
-Obraz Doriana Graye, Obraz Doriana Graye (2), Obraz Doriana Graye (3), Obraz Doriana Graye (4), Obraz Doriana Graye (5), Obraz Doriana Graye (6)
-Slavík a růže (Pohádky)
-Strašidlo cantervillské, Strašidlo cantervillské (2)
-Šťastný princ






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­