ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Wilde Oscar (*16.10.1854 - †30.11.1900)

   
­­­­

Obraz Doriana Graye (6)

Kapitola VIII.

Bylo dávno po poledni, když se probudil. Jeho sluha se už několikrát vplížil po špičkách do pokoje, aby se podíval, je-li mladý pán vzhůru, a divil se, proč spí tak dlouho. Konečně se ozval zvonek; Victor tiše přiběhl s šálkem čaje a s hromádkou dopisů na malém podnosu ze starého severského porcelánu a roztáhl atlasově olivové závěsy s leskle modrým lemováním, visící před třemi vysokými okny.
"Monsieur dnes dobře spal," řekl s úsměvem.
"Kolik je hodin, Victore?" ptal se ospale Dorian Gray.
"Čtvrt na dvě, monsieur."
To je ale pozdě! Posadil se, upil trochu čaje a listoval v dopisech. Jeden byl od lorda Henryho a byl poslán ráno po sluhovi. Dorian chvilku váhal a pak jej odložil. Ostatní lhostejně otevřel. Byly v nich obvyklé sbírky vizitek, pozvánky k večeřím, vstupenky na soukromá představení, programy dobročinných koncertů a podobně; zkrátka vše, čím je každé ráno po dobu sezóny zahrnován mladý muž, který je v módě. Byl tu i dost vysoký účet za tepanou stříbrnou soupravu na toaletní stolek z doby Ludvika XV.; neměl ještě odvahu poslat ten účet svým poručníkům, kteří byli nadmíru staromódní a nebrali na vědomí, že žijeme v době, kdy jedinou naši nezbytností jsou zbytečnosti. A pak tu bylo několik tuze zdvořile stylizovaných nabídek od půjčovatelů z Jermyn Street, kteří byli ochotni okamžitě poskytnout jakoukoli peněžitou částku na velice rozumné úroky.
Asi tak za deset minut Dorian vstal, přehodil přes sebe dokonale ušitý, hedvábím vyšívaný župan z kašmírské vlny a odešel do koupelny vydlážděné onyxem. Chladná voda ho po dlouhém spánku osvěžila. Na všechno, co prožil, jako by zapomněl Jednou nebo dvakrát měl nejasný dojem, že hrál roli v nějaké podivné tragédii, ale všechno to bylo neskutečné jako sen.
Jakmile se oblékl, šel do knihovny a usedl k lehké francouzské snídani, kterou mu sluha připravil na kulatý stolek hned u otevřeného okna. Byl nádherný den. Teplý vzduch jako by byl prosycen kořennými vůněmi. Do pokoje vlétla včela a bzučela kolem baňaté vázy s modrými draky, jež stála před ním, plná sírově žlutých růží. Cítil se dokonale šťastný.
Pojednou padl jeho pohled na zástěnu, kterou postavil před portrét, a zachvěl se.
"Příliš chladno, monsieur?" ptal se sluha a položil na stůl podnos s omeletou. "Mám zavřít okno?"
Dorian zavrtěl hlavou. "Není mi zima," zašeptal. Je to všechno pravda? Skutečně je ten portrét jiný? Či jen ve své obrazotvornosti viděl zlý výraz tam, kde byl výraz radostný? Pomalované plátno se přece nemůže měnit! To je vyloučeno! Jednoho dne to bude vyprávět Basilovi jako pohádku. A rozesměje ho tím.
Ale jak živě si přece jen na to všechno vzpomíná! Viděl ten krutý rys kolem zkřivených rtů nejprve v matném přítmí, pak za jasného úsvitu. Teď se skoro bál chvíle, až sluha odejde. Věděl, že jakmile bude sám, bude musit portrét prozkoumat. A měl strach z jistoty. Když sluha přinesl kávu a cigarety a otočil se k odchodu, pocítil Dorian nezkrotnou touhu mu říct, aby zůstal v pokoji. Už se za ním zavíraly dveře, když na něho Dorian zavolal. Sluha stanul a čekal na rozkaz. Dorian se na něho okamžik díval. "Nejsem pro nikoho doma, Victore," řekl pak s povzdechem. Sluha se uklonil a odešel.
Dorian vstal od stolu, zapálil si cigaretu a vrhl se na pohovku s přepychovými polštáři, jež stála naproti zástěně. Ta zástěna byla starodávná, ze zlacené španělské kůže, do níž byl vytlačen a vetkán dost živý vzor z doby Ludvíka XIV. Dorian si ji zvědavě prohlížel a ptal se v duchu, zda už někdy dřív skrývala tajemství něčího života.
Má ji vůbec odsunout? Proč ji nenechat tady? K čemu bude to poznání? Je-li to pravda, pak je to strašné. A není-li to pravda, proč se tím znepokojovat? Ale co když, z nějakého dopuštění nebo smrtonosnou náhodou, budou za zástěnou slídit jiné oči než jeho a uvidí tu hrůznou proměnu? Co udělá, přijde-li Basil Hallward a bude se chtít podívat na svůj výtvor? A to Basil jistě udělá. Ne, musí obraz prozkoumat, a to hned. Všechno bude lepší než tento děsný stav nejistoty.
Vstal a zamkl oboje dveře. Bude aspoň sám, až bude hledět v masku své hanby. Pak odsunul zástěnu a podíval se sám sobě do tváře. Je to naprostá pravda. Portrét se změnil.
Jak si později často vzpomínal, a vždycky s nemalým úžasem, první; co si uvědomil, bylo, že zírá na portrét se zájmem téměř vědeckým. Zdálo se mu neuvěřitelné, že by mohlo dojít k takové proměně. A přece k ní došlo. Je snad nějaký důmyslný vztah mezi chemickými prvky, seskupenými na plátně do tvarů a barev, a mezi duší, jež přebývá v něm? Je možné, že ty prvky zpodobňují to, co si myslí jeho duše, - že vyjevují to, o čem jeho duše sní? Nebo je pro to nějaké jiné, ještě děsivější vysvětlení? Zachvěl se a pocítil strach. Vrátil se k pohovce, ulehl na ni a zíral na obraz v chorobné hrůze. Zajedno mu však musí být vděčen, to cítil. Jeho zásluhou si uvědomil, jak nespravedlivě, jak krutě se zachoval k Sibyle Vaneové. A není tak pozdě, aby to nemohl napravit. Sibyla se stále ještě může stát jeho ženou. Jeho neopravdová a sobecká láska se podřídí jakémusi vyššímu vlivu, přetvoří se v cit ušlechtilejší, a portrét, který namaloval Basil Hallward, mu bude vůdcem na cestě životem, bude mu tím, čím je některým lidem svatost, jiným svědomí a nám všem strach z Boha. Jsou narkotika proti výčitkám, drogy, jež dovedou ukolébat k spánku mravní" smysl. Ale tady je viditelný symbol toho, jak znehodnocuje hřích. Tady je vždy přítomný důkaz o zkáze, do které lidé uvrhují svou duši.
Odbila třetí hodina, pak čtvrtá, pak zazvonila dvojím úderem půlhodina, a Dorian se stále nehýbal. Pokoušel se sesbírat šarlatové nitky života a utkat z nich vzor; nalézt cestu tím krvavým labyrintem vášně, kterým bloudil. Nevěděl, co dělat či co si myslit. Posléze šel ke stolu a napsal vášnivý dopis dívce, kterou dřív miloval, úpěnlivě ji prosil za odpuštění a obviňoval se, že byl šílený. Stránku za stránkou pokrýval prudkými slovy zármutku a ještě prudšími slovy bolesti. Ve vlastních výčitkách je kus přepychu. Když se obviňujeme sami, máme pocit, že už k tomu nemá právo nikdo jiný. Rozhřešení nám dává sama zpověď, nikoli kněz. Když Dorian dopsal ten dopis, měl pocit, že se mu dostalo odpuštění.
Náhle se ozvalo zaklepání na dveře a Dorian za nimi slyšel hlas lorda Henryho. "Drahý hochu, musím vás vidět. Hned mě pusťte dovnitř. Nesnesu, abyste se takhle zavíral."
Dorian zprvu neodpovídal, ba seděl naprosto tiše. Klepání neustávalo a bylo čím dál důraznější. Přece jen udělá líp, když lorda Henryho pustí dovnitř a když mu vysvětlí, že hodlá vést nový život, když se s nim pohádá, bude-li nutno se hádat, když se s ním rozejde, bude-li rozchod nevyhnutelný. Vyskočil, kvapně přisunul před obraz zástěnu a odemkl dveře.
"Je mi to všechno hrozně líto, Doriane," řekl lord Henry, sotva vešel. "Ale nesmíte na to příliš myslet."
"To mluvíte o Sibyle Vaneové?" ptal se chlapec.
"Ano, ovšem," odvětil lord Henry, sklesl do křesla a zvolna si stahoval žluté rukavice. "Z jistého hlediska je to děsné, ale vy za to nemůžete. Řeknete mi, šel jste za ní, když bylo po představení?"
"Ano."
"Já to věděl. Došlo mezi vámi k nějaké scéně?"
"Byl jsem k ní surový, Harry, hrozně surový. Ale teď už je všechno v pořádku. Nelituji ničeho z toho, co se stalo. Aspoň teď sám sebe líp znám."
"To jsem rád, Doriane, že to berete takhle. Bál jsem se, že vás najdu, jak se hroužíte do výčitek a jak si rvete ty pěkné kučeravé vlasy."
"To všechno už mám za sebou," řekl Dorian s úsměvem a potřásl hlavou. "Teď jsem úplné šťastný. Především vím, co je svědomí. To není to, co jste mi říkal vy. Je to to nejsvatější v nás. Už se mu nikdy nepošklebujte, Harry, aspoň ne přede mnou. Chci být dobrý. Nesnesl bych pomyšlení, že mám ohyzdnou duši."
"Tuze roztomilý umělecký podklad pro etiku, Doriane. K tomu vám blahopřeji. Ale čím hodláte začít?"
"Tím, že se ožením se Sibylou Vaneovou."
"Že se oženíte se Sibylou Vaneovou?" zvolal lord Henry, vstávaje a hledě na Doriana se zmateným údivem. "Ale můj drahý Doriane..."
"Ano, Harry, vím, co chcete říct. Něco děsného o manželství. Ale neříkejte to. Nikdy mi už neříkejte takové věci. Před dvěma dny jsem Sibylu požádal, aby si mě vzala. Nezruším slovo, které jsem jí dal. Bude mou ženou!"
"Vaší ženou! Doriane... Vy jste nedostal můj dopis? Psal jsem vám dnes ráno a poslal jsem vám to psaní po vlastním sluhovi."
"Váš dopis? Aha, ano, vzpomínám si. Ještě jsem ho nečetl, Harry. Bál jsem se, že je v něm třeba něco, co by se mi nelíbilo. Vy rozbíjíte těmi svými epigramy život na kousky."
"Tak vy nic nevíte?"
"Jak to myslíte?"
Lord Henry přešel pokoj, usedl k Dorianu Grayovi, vzal obě jeho ruce do svých a pevně je stiskl. "Doriane," řekl, "můj dopis - nelekněte se - vám měl oznámit, že Sibyla Vaneová je mrtvá."
Chlapci se vydral ze rtů bolestný výkřik. Vyskočil a vytrhl ruce z prstů lorda Henryho. "Mrtvá! Sibyla mrtvá! To není pravda! To je hrozná lež! Jak si troufáte to říkat?"
"Je to naprostá pravda, Doriane," řekl lord Henry vážně. "Píšou o tom ve všech ranních novinách. Prosil jsem vás v tom dopise, abyste s nikým nemluvil, dokud nepřijdu. Bude se to ovšem muset vyšetřovat, a vy se do toho nesmíte zamíchat. V Paříži se po takovýchhle věcech dostane muž do módy. Ale v Londýně mají lidé spousty předsudků! Tady člověk nikdy nesmí debutovat skandálem. Ten si musí schovat až pro stáří, pak si jím dodá zajímavosti. Mám za to, že v tom divadle nevědí, jak se jmenujete. Jestli to nevědí, pak je to všechno v pořádku. Viděl vás někdo, když jste šel do její šatny? To je důležitá okolnost."
Dorian několik okamžiků neodpovídal. Byl ochromen hrůzou. Posléze zakoktal přiškrceným hlasem: "Vy jste říkal, Harry, že se to bude vyšetřovat? Jak jste to myslel? Copak Sibyla...? Ach, Harry, to bych nesnesl. Ale mluvte honem! Řeknete mi všechno, hned!"
"Nemám nejmenší pochybnosti, že to nebyla nešťastná náhoda, Doriane, i když veřejnosti se to musí takhle vyložit. Když odcházela se svou matkou z divadla, asi v půl jedné nebo tak nějak, najednou podle všeho řekla, že si nahoře něco zapomněla. Chvíli na ni čekali, ale ona už se nevrátila. Nakonec ji našli mrtvou na podlaze v šatně. Omylem něco spolkla, něco strašného, čeho se používá v divadlech. Nevím, co to bylo, ale bylo v tom buď cyankáli, nebo olověná běloba. Já bych řekl, že to bylo cyankáli, protože, jak se zdá, umřela okamžitě."
"Harry, Harry, to je strašné!" vykřikl chlapec.
"Ano, je to velká tragédie, samozřejmě, ale vy se do ní nesmíte zaplést. Dověděl jsem se ze Standardu, že jí bylo sedmnáct. Skoro bych jí byl hádal ještě míň. Vypadala tak dětsky a zřejmě věděla tak málo o herectví. Doriane, nesmíte připustit, aby vám to zničilo nervy. Musíte jít se mnou na večeři a pak se podíváme do opery. Dneska zpívá Pattiová, a tak tam bude kdekdo. Můžete si sednout do lóže mé sestry. Bere s sebou několik elegantních žen."
"Tak já jsem Sibylu Vaneovou zavraždil!" řekl Dorian Gray, napůl pro sebe." Zavraždil jsem ji tak jistě, jako kdybych jí byl prořízl nožem ten útlý krk. A přes to všechno nejsou růže o nic méně líbezné! A ptáci zpívají v mé zahradě stejně šťastně! A já mám jít s vámi dnes na večeři a pak do opery a potom patrně ještě na nějaké sousto. Jak je život úžasně dramatický! Kdybych byl tohle všechno četl v nějaké knize, Harry, myslím, že bych se byl nad tím rozplakal. A teď, když se to stalo doopravdy, a mně, tak se mi zdá, že je to až příliš podivuhodné, abych pro to slzel. Tady je první vášnivý milostný dopis, který jsem v životě napsal. Zvláštní, že můj první vášnivý milostný dopis měl být adresován mrtvé dívce. Rád bych věděl, jestli něco cítí bílí mlčící lidé, kterým říkáme mrtví. Sibyla! Cítí něco, nebo ví něco, nebo slyší něco? Harry, jak já ji jeden čas miloval! Teď se mi zdá, že je tomu už řada let. Znamenala pro mě všechno. Pak přišel ten děsný večer - byl to opravdu včerejší večer, kdy tak špatně hrála, a mně div nepuklo srdce. Všechno mi to vysvětlila. Bylo to strašně dojemné. Ale mne to ani trošku nedojalo. Myslel jsem si o ní, že je mělká. A pak se stalo něco, co mě poděsilo. Nemohu vám říct, co to bylo, ale bylo to strašné. Řekl jsem si, že se k ní vrátím. Cítil jsem, že jsem se zachoval špatně. A teď je mrtvá. Bože můj! Bože můj! Harry, co mám dělat? Vy nevíte, v jakém jsem nebezpečí, a není tu nic, co by mě udrželo na přímé cestě. Jen ona by to byla dokázala. Neměla právo se zabít. To bylo od ní sobecké."
"Můj milý Doriane," odpověděl lord Henry, vybíraje si z tabatěrky cigaretu a vytahuje zlacenou chrysolitovou krabičku se zápalkami," žena umí napravovat muže jedině tím, že ho tak dokonale znudí, že muž ztratí vůbec všechen zájem na životě. Kdybyste se byl s tou dívkou oženil, byl by z vás ubožák. Byl byste s ní jednal laskavě, samozřejmě. Člověk může být vždycky laskavý k lidem, na kterých mu pranic nezáleží. Ale ona by byla brzy přišla na to, že je vám naprosto lhostejná. A když žena přijde manželovi na tohle, pak buď vůbec přestane o sebe dbát, nebo začne nosit velmi elegantní kloboučky, které musí zaplatit manžel nějaké jiné ženy. A to vůbec nemluvím o tom společenském omylu, ten by byl žalostný, a já bych ho samozřejmě nepřipustil. Zkrátka ujišťuji vás, že celá ta věc by byla v každém případě skončila naprostým zklamáním."
"Patrně ano," zamumlal chlapec. Přecházel sem a tam po pokoji a byl hrozně bledý. "Ale já myslel, že je to má povinnost. Nemohu za to, že mi ta strašná tragédie zabránila udělat to, co se patřilo. Řekl jste jednou, jak si vzpomínám, že všechna dobrá předsevzetí mají neblahý osud - že ke všem dojde vždycky příliš pozdě. K tomu mému určitě došlo pozdě."
"Dobrá předsevzetí, to jsou marné pokusy zasahovat do vědeckých zákonů. Jejich původ je v čiré domýšlivosti. A jejich výsledkem je naprosté nic. Čas od času nám poskytuji trochu toho přepychového jalového vznětu, jaký má jistě kouzlo pro slabochy. To je vše, co se o nich dá říct. Jsou to prostě šeky, které lidi vystavují na banku, v níž nemají žádné konto."
"Harry," zvolal Dorian Gray a šel si sednout k lordu Henrymu, "čím to, že mě ta tragédie nedojímá tak, jak bych chtěl? Nemyslím si, že jsem bezcílný. Či jsem?"
"Dopustil jste se za posledních čtrnáct dní příliš mnoha pošetilostí, Doriane, abyste měl právo říkat si bezcitný," odpověděl lord Henry se svým líbezným melancholickým úsměvem.
Chlapec se zamračil. "Tohle vysvětlení se mi nelíbí, Harry," pravil, "ale jsem rád, že mě za bezcílného nepokládáte. Nejsem ani trochu bezcílný. Vím, že ne. A přece si musím přiznat, že to, co se stalo, na mě nepůsobí tak, jak by mělo. Připadá mi to prostě jako podivuhodné zakončení podivuhodné hry. Je to strašně krásné jako nějaká řecká tragédie, tragédie, v které jsem hrál velikou roli, ale která mě nijak nezasáhla."
"To je zajímavý problém," řekl lord Henry, který hrál na chlapcův neuvědomělý egocentrismus s pocitem úžasné rozkoše, "neobyčejně zajímavý problém. Řekl bych, že nejlépe se to dá vysvětlit takto: Často se stává, že skutečné životní tragédie probíhají tak neumělecky, že nás urážejí svou surovou násilností, tím, jak jsou naprosto nesouvislé, jak jsou nemožné nesmyslné, jak jim chybí jakýkoli styl. Působí na nás zrovna tak, jako na nás působí vulgárnost. Budí v nás dojem pouhé brutální síly a proti té se bouříme. Někdy však nám zkříží život tragédie, která má v sobě umělecké prvky krásy. Jsou-li to skutečně prvky krásy, pak prostě celá ta událost zjitřuje náš smysl pro dramatický efekt. Najednou zjistíme, že už nejsme herci té hry, ale jejími diváky. Či vlastně, že jsme obojím. Pozorujeme sami sebe a už sama ta podivuhodná podívaná nás okouzluje. Co se vlastně stalo v tomhle případě? Někdo se zabil z lásky k vám. Kéž bych byl někdy zažil něco takového! To bych byl pro celý zbytek svého života miloval lásku. Ale ty, které mě zbožňovaly - nebylo jich tuze mnoho, ale pár jich přece jen bylo, - vždycky umíněně žily dál, i když jsem o ne už dávno nedbal nebo když ony už nedbaly o mne. Teď jsou obtloustlé a nudné, a když se potkáme, hned se dají do vzpomínání. Ta příšerná ženská paměť! To je něco děsného! A jak vyloženě mdlého ducha to prozrazuje! Měli bychom do sebe vstřebávat barevnost života, ale nikdo by si nikdy neměl pamatovat jeho podrobnosti. Podrobnosti jsou vždycky všední."
"Musím si nasít do zahrady máky," povzdychl si Dorian.
"Není třeba," řekl jeho přítel. "Život sám má makový odvar vždy po ruce. Tu a tam se ovšem vyskytne něco, co nepomíjí. Já jsem jednou nenosil po celou sezónu nic jiného než fialky jako projev uměleckého smutku nad milostným románkem, který ne a ne skonat. Nakonec však přece jen skonal. Už ani nevím, co ho zabilo. Tuším, že její nabídka, že se pro mě vzdá celého světa. Tohle je vždycky děsný okamžik. Naplní člověka hrůzou z věčnosti. Nu, a před týdnem - věřil byste tomu? - jsem se u lady Hampshirové najednou při večeři octl vedle té dotyčné dámy a ona mermomocí chtěla, abychom celou tu záležitost znova probrali a vyhrabali minulost a rozhrabali budoucnost. Já ten románek dávno pohřbil pod záhon asfodelů. Ona ho zase vydrápala ven a ujišťovala mě, že jsem jí zničil život. Musím prohlásit, že snědla obrovskou večeři, a tak jsem o ni nepocítil žádnou úzkost. Ale jaký nedostatek vkusu prokázala! Jediný půvab minulosti je v tom, že je to minulost. Jenže ženy si nikdy neuvědomují, kdy spadla opona. Vždycky chtějí ještě šesté dějství, a sotva je zájem o hru nadobro ten tam, navrhnou, aby se pokračovalo. Kdyby smělo být po jejich, každá komedie by měla tragický konce a každá tragédie by vyvrcholila fraškou. Ženy jsou půvabně umělé, ale nemají žádný smysl pro umění. Vy jste šťastnější než já. Ujišťuji vás, Doriane, že ani jedna z žen, které znám, by pro mě nebyla udělala to, co udělala pro vás Sibyla Vaneová. Obyčejné ženy se vždycky utěší. Některé tím, že si začnou libovat v sentimentálních barvách. Jakživ nevěřte ženě, ať je jakkoli stará, která nosí světle fialové barvy, nebo ženě přes pětatřicet, která má ráda růžové stužky. To vždycky znamená, že jde o ženu s minulostí. Jiné zas nalézají velikou útěchu v tom, že najednou začnou objevovat dobré vlastnosti u svých manželů. Chlubí se člověku do tváře svým manželským štěstím, jako kdyby šlo o nějaký úžasně okouzlující hřích. Taky v náboženství najdou některé útěchu. Jeho tajemství mají všechen půvab flirtu, řekla mi jednou jedna žena; a já to docela chápu. Ostatně, nic neprobouzí v člověku takovou ješitnost, jako když mu někdo řekne, že je hříšník. Svědomí dělá z nás všech egoisty. Ba útěch, které ženy nacházejí v moderním životě, je nekonečně mnoho. A to jsem se ještě nezmínil o té nejdůležitější."
"Která to je, Harry?" řekl chlapce lhostejně.
"Ach, ta běžná. Že si žena opatří obdivovatele některé jiné ženy, když přijde o vlastního. To v dobré společnosti vždycky ženu očistí. Ale vážně, Doriane, jak se musela Sibyla Vaneová lišit od všech těch žen, s nimiž se setkáváme! Já vidím v její smrti něco překrásného. Jsem rád, že žiji ve století, kdy se dějí takové zázraky. Jejich zásluhou člověk uvěří, že pojmy, s nimiž si všichni jen pohráváme, jako romantika, vášeň a láska, jsou skutečné."
"Byl jsem k ní strašně krutý. Na to zapomínáte."
"Ženy si krutosti, té pravé krutosti, váží bohužel víc než čehokoli jiného. Mají podivuhodně primitivní pudy. My je emancipujeme, ale přesto jsou to pořád otrokyně, které hledají pány. Jsou rády, když je někdo ovládá. Vy jste byl jistě skvělý. Nikdy jsem vás neviděl vážně a pořádně rozzlobeného, ale dovedu si představit, jak půvabně jste vypadal. A konec konců, předevčírem jste mi řekl něco, co jsem tehdy bral jenom jako vtipný nápad, ale co je, jak teď vidím, naprostá pravda, a v tom je klíč ke všemu."
"Co to je, Harry?"
"Řekl jste mi, že vám Sibyla Vaneová představuje všechny romantické hrdinky - že je jeden večer Desdemónou a jindy Ofélif; že kdyby zemřela jako Julie, ožije zase jako Imogena."
"Teď už nikdy neožije," zašeptal mladík a skryl tvář do dlaní.
"Ne, už nikdy neožije. Zahrála svou poslední roli. Ale vy se musíte na tu osamělou smrt v ošumělé šatně dívat prostě jako na podivný, pochmurný úryvek z nějaké tragédie z doby krále Jakuba, jako na podivuhodnou scénu z Webstera, nebo z Forda, nebo z Cyrila Tourneura. Ta dívka ve skutečnosti nikdy nežila, a tak taky ve skutečnosti nikdy neumřela. Aspoň pro vás znamenala vždycky jakýsi sen, jakýsi přelud, který se mihl Shakespearovými hrami a tím zvýšil jejich půvab, jakousi šalmaj, z níž Shakespearova hudba zněla sytěji a mnohem radostněji. Jakmile se dotkla skutečného života, vnesla do něho zmar a on přinesl zmar jí, a proto odešla. Truchlete pro Ofélii, je-li vám libo. Sypte si na hlavu popel, že byla uškrcena Cordelie. Spílejte nebesům, že zemřela dcera Brabantiova! Ale neplýtvejte slzami pro Sibylu Vaneovou. Ta byla méně skutečná než tamty."
Rozhostilo se ticho. Večer v pokoji ztemněl. Bez hluku a na stříbrných nohou vplížily se ze zahrady stíny. Z předmětů unaveně mizely barvy.
Po nějakém čase Dorian Gray vzhlédl. "Vysvětlil jste mi, co se ve mně děje, Harry," zašeptal s povzdechem tak trochu úlevným. "Všechno, co jste říkal, jsem cítil, ale tak nějak jsem se toho bál a nemohl jsem si to ujasnit. Vy mě tak dobře znáte! Ale nebudeme už mluvit o tom, co se stalo. Byl to překrásný zážitek. To je vše. Rád bych věděl, čeká-li mě v životě ještě něco tak překrásného."
"Vás čeká v životě všechno, Doriane. Není nic, co byste vy se svým neobyčejně sličným zjevem nemohl dokázat."
"Ale co, Harry, až budu vyhublý a starý a budu mít vrásky? Co pak?"
"Inu pak," řekl lord Henry a zvedl se k odchodu, "pak si budete muset, můj milý Doriane, svá vítězství vybojovat. Takhle vám padají do klína. Ale ne, musíte si ten svůj zjev uchovat. Žijeme ve věku, který příliš mnoho čte, než aby byl moudrý, a příliš mnoho myslí, než aby byl krásný. Vás nemůžeme postrádat. A teď byste se měl obléci a jet do klubu. Už jsme se tak jako tak hodně opozdili."
"Přijdu za vámi až do opery, Harry. Jsem příliš unaven, než abych mohl něco sníst. Jaké číslo má lóže vaši sestry?"
"Dvacet sedm, tuším. Je v prvním pořadí. Uvidíte na dveřích její jméno. Ale mrzí mě, že se mnou nejdete na večeři."
"Nemám na ni chuť," řekl Dorian malátně. "Ale jsem vám hrozně vděčen za všecko, co jste mi řekl. Vy jste určitě můj nejlepší přítel. Nikdo mě nechápe tak jako vy."
"Jsme teprve na prahu svého přátelství, Doriane," odvětil lord Henry a potřásl mu rukou. "Sbohem. Doufám, že se uvidíme před půl desátou. Nezapomeňte, že zpívá Pattiová."
Když se za ním zavřely dveře, Dorian zazvonil; v několika minutách se objevil Victor, přinesl lampy a stáhl záclony. Dorian netrpělivě čekal, až sluha odejde. Zdálo se mu, že tomu člověku trvá všechno nekonečně dlouho.
Jakmile byl pryč, Dorian spěchal k zástěně a odtáhl ji. Ne, obraz se nijak víc nezměnil. Zpráva o smrti Sibyly Vaneové dolétla k němu dřív, než ji dostal on sám. Portrét se zřejmě dovídá o životních událostech, hned jak k nim dochází. Ta neřestná krutost, jež hyzdí jemné křivky úst, se bezpochyby objevila hned v okamžiku, kdy děvče vypilo jed, ať už byl jakýkoli. Či snad důsledky jsou už obrazu lhostejné? Bere prostě na vědomí to, co se děje v duši? Na to se Dorian v duchu ptal a doufal, že jednoho dne uvidí, jak se mu obraz mění přímo před očima; ale zachvěl se při tom přání.
Ubohá Sibyla! Jak to bylo všechno romantické! Často na jevišti předstírala smrt. Pak se jí dotkla opravdová smrt a vzala si ji s sebou. Jakpak asi zahrála tu strašlivou poslední scénu? Proklínala ho, když umírala? Nikoli, vždyť zemřela z lásky k němu, a jemu teď bude láska vždycky posvátná. Všechno si odpykala tím, že obětovala život. A on už nebude myslit na to, co kvůli ní vytrpěl toho hrozného večera v divadle. Když na ni bude myslet, bude si ji připomínat jako nádhernou tragickou postavu, seslanou na jeviště světa, aby ukázala, jak dokonale skutečná je láska. Nádherná tragická postava? Když si vzpomněl na její dětský zjev, na její líbezné, roztomilé chování a plachý, rozechvělý půvab, vstoupily mu do očí slzy. Kvapně je setřel a pohlédl na obraz.
Cítil, že vskutku nastal čas, aby si vybral. Či si už vybral? Ano, život se již rozhodl za něho - život a jeho vlastní nekonečná zvědavost po životě. Věčné mládí, vášeň bez konce, důmyslné a tajné rozkoše, divoké zábavy a ještě divočejší hříchy - to vše má poznat. A tíhu jeho hanebnosti ponese portrét. To je vše.
Když pomyslil na znesvěcení, které čeká tu sličnou tvář na plátně, zamrazilo ho z pocitu bolesti. Jednou, v záchvatu mladistvé narcisovské rouhavosti, políbil, či spíš jen naznačil, že líbá, ty namalované rty, které se teď na něho usmívají tak krutě. Ráno co ráno usedal před portrét v úžasu nad jeho krásou a chvílemi míval dojem, že je do něho bezmezně zamilován. A teď se má obraz měnit při každé náladě, které on se vzdá? Má z něho být něco obludného a hnusného, co je třeba odklidit do zamčené místnosti, co je třeba schovávat před sluncem, jež tak často ještě jasněji rozzářilo zlato těch podivuhodných zvlněných vlasů? Škoda ho! Škoda ho!
Na okamžik ho napadlo, že by se měl modlit, aby zmizel ten hrozný vztah, který je mezi ním a tím obrazem. Obraz se změnil v odpověď na jeho modlitbu; snad by se v odpověď na modlitbu měnit přestal. Jenomže kdo z těch, kteří vědí něco o životě, by se vzdal možnosti zůstat stále mladý, ať je to možnost jakkoli fantastická, nebo ať je vyvážena jakkoli neblahými důsledky? Je to ostatně vůbec v jeho moci? Způsobila to opravdu modlitba, že ten obraz vezme na sebe jeho úděl? Nemá to snad všechno nějakou zvláštní příčinu vědeckou? Když myšlení může mít vliv na živý organismus, nemá třeba vliv i na věci neživé a anorganické? Nemůže se třeba dokonce něco mimo nás, bez vlivu myšlení nebo vědomého přání, rozechvět v souladu s našimi náladami a žádostmi, aby atom odpovídal atomu v tajné náklonnosti či podivném příbuzenství? Ale příčiny tu nejsou důležité. Nikdy už nebude modlitbou pokoušet žádnou strašnou moc. Má-li se obraz měnit, ať se mění! To je všechno. Proč se pouštět do příliš podrobného zkoumání?
Vždyť pozorovat tu podobiznu, to bude pro něho učiněná rozkoš. Bude moci sledovat své myšlenky i do jejich tajných skrýší. Ten portrét mu bude nejčarovnějším zrcadlem. Jako mu zjevil jeho vlastní tělo, tak mu zjeví i jeho vlastní duši. A až na obraz dolehne zima, on sám bude dosud stát tam, kde se jaro chvěje na prahu léta. Až se z tváře na platné vytratí krev a zbude tam jen sinalá křídová maska s mdlýma očima, on sám bude mít stále kouzlo jinošství. Ani jediný květ jeho půvabu nikdy neuvadne. Ani jediný tep jeho života nikdy neochabne. Zůstane silný a pružný a usměvavý jako řečtí bohové. Co na tom, co se stane s podobou namalovanou na plátně? On bude v bezpečí. To znamená všechno.
Přisunul zástěnu zpátky před obraz, tam, kde byla předtím, a usmíval se při tom. Pak šel do ložnice, kde už na něho čekal sluha. Za hodinu byl v opeře a nad jeho křeslem se nakláněl lord Henry.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 01.08.2010

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Ideální manžel
-Jak je důležité míti Filipa, Jak je důležité míti Filipa (2), Jak je důležité míti Filipa (3), Jak je důležité míti Filipa (4), Jak je důležité míti Filipa (5)
-Lady Fuckingham, Lady Fuckingham (2)
-Neobyčejný model
-Obraz Doriana Graye, Obraz Doriana Graye (2), Obraz Doriana Graye (3), Obraz Doriana Graye (4), Obraz Doriana Graye (5), Obraz Doriana Graye (6), Obraz Doriana Graye (7), Obraz Doriana Graye (8), Obraz Doriana Graye (9), Obraz Doriana Graye (10), Obraz Doriana Graye (11), Obraz Doriana Graye (12), Obraz Doriana Graye (13), Obraz Doriana Graye (14), Obraz Doriana Graye (15), Obraz Doriana Graye (16), Obraz Doriana Graye (17), Obraz Doriana Graye (18), Obraz Doriana Graye (19), Obraz Doriana Graye (20), Obraz Doriana Graye (21), Obraz Doriana Graye (22), Obraz Doriana Graye (23)
-Obraz Doriana Graye (rozbor), Obraz Doriana Graye (rozbor) (2), Obraz Doriana Graye (rozbor) (3), Obraz Doriana Graye (rozbor) (4)
-Pohádky, Pohádky (2), Pohádky (3), Pohádky (4), Pohádky (5)
-Salome
-Slavík a růže (Pohádky), Slavík a růže (Pohádky) (2), Slavík a růže (Pohádky) (3), Slavík a růže (Pohádky) (4)
-Strašidlo cantervillské, Strašidlo cantervillské (2), Strašidlo cantervillské (3), Strašidlo cantervillské (4), Strašidlo cantervillské (5), Strašidlo cantervillské (6), Strašidlo cantervillské (7)
-Šťastný princ, Šťastný princ (2), Šťastný princ (3), Šťastný princ (4)
-Šťastný princ a jiné pohádky, Šťastný princ a jiné pohádky (2)
-The Happy Prince /Šťastný princ/ - anglicky
-Vějíř lady Windermerové: hra o slušné ženě
-Zločin lorda Artura Savila
Čítanka-Lady Fuckingham, Lady Fuckingham (2), Lady Fuckingham (3), Lady Fuckingham (4), Lady Fuckingham (5)
-Obraz Doriana Graye, Obraz Doriana Graye (2), Obraz Doriana Graye (3), Obraz Doriana Graye (4), Obraz Doriana Graye (5), Obraz Doriana Graye (6)
-Slavík a růže (Pohádky)
-Strašidlo cantervillské, Strašidlo cantervillské (2)
-Šťastný princ






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­