ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Wilde Oscar (*16.10.1854 - †30.11.1900)

­­­­

Obraz Doriana Graye (2)

Kapitola II.

Když tam vstoupili, spatřili Doriana Graye. Seděl u piana, zády k nim, a listoval ve svazku Schumannových Lesních scén. "Tohle mi musíte půjčit, Basile," zvolal. "To se chci naučit. Je to úžasně půvabné."
"Záleží na tom, jak mi dnes budete stát modelem, Doriane."
"Ach, toho stání už mám dost a žádný svůj portrét v životní velikosti nechci," odvětil chlapec, otáčeje se umíněně a rozdurděně na kulaté stoličce. Když uviděl lorda Henryho, na okamžik se mu zbarvily líce slabým ruměncem a vyskočil. "Promiňte, Basile, nevěděl jsem, že u vás někdo je."
"To je lord Henry Wotton, Doriane, můj starý přítel z Oxfordu. Zrovna jsem mu říkal, jaký jste výtečný model, a vy jste to teď všechno pokazil."
"Ale nepokazil jste mou radost z našeho setkání, pane Grayi," řekl lord
Henry; vykročil k němu a podal mu ruku. "Má teta mi o vás často povídá.
Jste jeden z jejích oblíbenců a bojím se, že taky jedna z jejích obětí."
"Teď právě jsem u lady Agáty zapsán v černé knize," odvětil Dorian s komicky zkroušeným výrazem. "Slíbil jsem jí minulé úterý, že s ní půjdu do nějakého klubu ve Whitechapelu, a skutečně jsem na to dočista zapomněl. Měli jsme tam spolu zahrát duetko, dokonce snad tři duetka. Nevím, co mi řekne. Moc se bojím, tak k ní ani nejdu."
"Ale já vás s tetou usmířím. Je vám velice oddána. A že jste tam nebyl, to myslím nikterak nevadí. Posluchači si pravděpodobně stejně mysleli, že se hraje duetko. Když si teta Agáta sedne k pianu, nadělá rámusu za dva."
"Jste k ní strašně krutý. A mně taky zrovna nelichotíte," odvětil Dorian se smíchem.
Lord Henry se na něho díval. Ano, vskutku je úžasně sličný s těmi jemně vykrojenými nachovými rty, s těma přímýma modrýma očima, s těmi zvlněnými zlatými vlasy. Má v obličeji cosi, co k němu okamžitě probouzí důvěru. Má v něm všechnu upřímnost mládí, stejně jako všechnu jeho vášnivou cudnost. člověk cítí, že ten hoch zůstal světem nepošpiněn. Není divu, že ho Basil Hallward zbožňuje.
"Vy jste příliš půvabný, abyste se věnoval filantropii, pane Grayi, přespříliš půvabný." A lord Henry se natáhl na divan a otevřel své cigaretové pouzdro.
Malíř zatím pilně míchal barvy a připravoval si štětce. Vypadal ustaraně, a když zaslechl poslední poznámku lorda Henryho, pohlédl na něho, okamžik uvažoval a pak řekl: "Harry, chci ten obraz dneska dokončit. Považoval bys to za hrozně nezdvořilé, kdybych té poprosil, abys odešel?"
Lord Henry se usmál a podíval se na Doriana Graye. "Mám jít, pane Grayi?" zeptal se.
"Ne, prosím vás, nechoďte, lorde Henry. Vidím, že Basil má zase jednou mrzutou náladu. A když mrzoutí, tak ho nesnáším. A pak, chci, abyste mi řekl, proč bych se neměl věnovat filantropii.
"Nevím, jestli vám to mám říct, pane Grayi. Je to tak nudný námět, že by se o něm mělo mluvit vážně. Ale rozhodně neodejdu, když vy jste mě požádal, abych tu zůstal. Tobě to přece doopravdy nevadí, Basile, viď že ne? Často mi říkáš, že jsi rád, když se tvé modely mají s kým bavit."
Hallward se kousl do rtu. "Když si to Dorian přeje, pák tu ovšem musíš zůstat. Dorianovy rozmary jsou pro každého zákonem, jen pro něho samého ne."
Lord Henry zvedl svůj klobouk a rukavice. "Zdržuješ mě velmi naléhavě, Basile, ale já bohužel jít musím. Slíbil jsem, že se sejdu s jistým člověkem v 'Orleansu'. Sbohem, pane Grayi. Navštivte mě někdy v Curzon Street. V pět hodin jsem skoro vždycky připraven přijímat návštěvy. Napište mi, kdy přijdete. Bylo by mi líto, kdybyste mě nezastihl."
"Basile!" zvolal Dorian Gray. "Jestli lord Henry Wotton odejde, odejdu taky. Vy jakživ neotevřete ústa, když malujete, a to je příšerná nuda, stát na stupínku a snažit se vypadat příjemně. Poproste ho, ať tu zůstane. Důrazně vás o to žádám."
"Tak zůstaň, Harry, kvůli Dorianovi a taky kvůli mně," řekl Hallward, zíraje upřeně na obraz. "Je to pravda. Já nikdy nemluvím, když pracuji, ani nikdy neposlouchám, a to musí být pro mé nešťastné modely strašně únavné. Prosím tě, zůstaň tady."
"Ale co ten člověk v 'Orleansu'?"
Malíř se zasmál. "S tím jistě nebudou žádné nesnáze. Jen se zase posaď, Harry. A teď se, Doriane, postavte na stupínek a moc se mi nehýbejte a nevěnujte žádnou pozornost tomu, co říká lord Henry. Má na všechny své přátele moc špatný vliv, jen já jsem jediná výjimka."
Dorian Gray vystoupil s výrazem mladého řeckého mučedníka na pódium a mrzutě se zašklebil na lorda Henryho, který se mu zřejmě zalíbil. Je tak nepodobný Basilovi. Tvoří s ním rozkošný protiklad. A má takový krásný hlas. Za chvilku ho oslovil: "Opravdu máte moc špatný vliv, lorde Henry? Tak špatný, jak říká Basil?"
"Nic takového jako dobrý vliv neexistuje, pane Grayi. Každý vliv je nemorální - nemorální z vědeckého stanoviska."
"Proč?"
"Protože ovlivnit někoho znamená dát mu svou vlastní duši. Ten člověk pak nemyslí svými vrozenými myšlenkami a nehoří svými vrozenými vášněmi. Jeho ctnosti, to už nejsou jeho pravé ctnosti. Jeho hříchy - je-li vůbec něco takového .jako hřích - jsou vypůjčené. Ten člověk se stává ozvěnou hudby někoho jiného, hercem role, jež nebyla napsána pro něho. Účelem života je rozvoj vlastní osobnosti. Každý z nás má dokonale uplatnit svou vlastní povahu, proto jsme na světě. Ale člověk má dneska sám ze sebe strach. Zapomněl na nejvyšší ze všech povinností, na povinnost k sobě samému. Je ovšem dobročinný; sytí hladové a odívá žebráky. Ale jeho vlastní duše je lačná a nahá. Z našeho pokolení vymizela odvaha. Možná, že jsme ji ani nikdy doopravdy neměli. Hrůza ze společnosti, což je základ mravnosti, a hrůza z Boha, což je tajemství náboženství, - to dvojí nás ovládá. A přece..."
"Otočte hlavu trochu víc doprava, Doriane, buďte tak hodný," řekl malíř, hluboce ponořený do práce a uvědomující si jenom to, že do hochovy tváře se vloudil výraz, jaký tam dosud nikdy neviděl.
"A přece," pokračoval lord Henry svým hlubokým melodickým hlasem a udělal rukou ladné gesto, které bylo pro něho tak příznačné a které dělával, už když studoval v Etonu, " věřím, že kdyby aspoň jeden člověk mohl plně a cele vyžít svůj život, dát tvar každému citu, výraz každé myšlence, uskutečnění každému snu, věřím, že světu by se dostalo takového svěžího, radostného podnětu, že bychom zapomněli na všechny choroby středověku a vrátili se k helénskému ideálu - ba možná že k něčemu ještě jemnějšímu, bohatšímu, než byl ideál helénský. Ale i ten nejstatečnější mezi námi má sám ze sebe strach. To, že jsme potlačili přirozenost divochů, má svou tragickou dohru v našem vlastním sebezapírání, které matí naše životy. Jsme trestáni za svá odříkání. Každý pud, který se snažíme udusit, zůstává vězet v našem vědomí a otravuje nás. A tělo stejně jednou zhřeší a vypořádá se s tím hříchem, neboť čin je druh očištění. Potom nezbude nic než vzpomínka na rozkoš nebo přepych lítosti. Jediný způsob, jak se zbavit pokušení, je vzdát se mu. Odolejte mu, a vaše duše onemocní dychtěním po tom, co si sama zakázala, toužením po tom, co prohlásily za obludné a nezákonné její obludné zákony. Bylo řečeno, že veliké světové události se odehrávají v mozku. Ale v mozku také, a jedině v mozku, se odehrávají veliké světové hříchy. I vy, pane Grayi, vy sám, s tím svým mládím, červeným jako růže, a s tím svým jinošstvím, bílým jako růže, znáte žádosti, které vás děsí, myšlenky, které vás plní hrůzou, sny za bdění i ve spánku, které, když si na ně jen vzpomenete, vám zbarví tvář studem..."
"Přestaňte," zakoktal Dorian Gray, "přestaňte! Celého jste mě popletl. Nevím, co říct. Jistě je na to nějaká odpověď, ale já na ni nemohu přijít. Nemluvte! Nechte mě myslet. Nebo mě raději nechte, ať nemyslím."
Skoro deset minut stál bez hnutí s pootevřenými ústy a s podivně zářícíma očima. Byl si nejasně vědom, že na něho začínají působit zcela nové vlivy. A přitom mel dojem, že vyšly z něho samého. Tech několik slov, která mu řekl Basilův přítel - slov pronesených bezpochyby namátkou a záměrně s paradoxy -, se v něm dotklo jakési tajné struny, které se dosud nedotklo nic, ale jež se teď, to cítil, chvěje a kmitá podivným tepem.
Takhle už ho vzrušila hudba. Hudba už ho zneklidnila mnohokrát. Ale hudba nemluvila zřetelně. To nebyl nový svět, spíš jen další chaos, jaký se vytváří v našem nitru. Ale slova! Pouhá slova! Jak ta jsou strašlivá! Jak jsou jasná, živoucí a krutá! Není před nimi úniku. Zdá se, že jsou schopna dát plastické tvary věcem beztvarým, že mají svou vlastní hudbu, líbeznou jako hudba violy nebo loutny. Pouhá slova! Je něco skutečnějšího než slova?
Ano, bylo toho v jeho dětství dost, co nechápal. Teď to chápe. Najednou má pro něho život ohnivé barvy. Napadlo ho, že vlastně stále kráčel ohněm. Jak to, že si to neuvědomoval?
Lord Henry ho pozoroval se svým zchytralým úsměvem. Přesně znal psychologické okamžiky, kdy se nemá nic říkat. Byl pln napjatého zájmu. Ohromil ho ten nenadálý dojem, který vyvolala jeho slova, a připomínaje si jednu knihu, kterou četl, když mu bylo šestnáct, knihu, jež mu odhalila mnohé z toho, co předtím nevěděl, ptal se v duchu, zda Dorian Gray teď prožívá podobnou zkušenost. Vystřelil šíp jen tak do vzduchu. Zasáhl snad cíl? Jak je ten jinoch okouzlující!
Hallward stále maloval těmi svými úžasně smělými tahy, v nichž byla ta pravá uhlazenost a dokonalá jemnost, jakou vnáší do umění určitě jen síla. Neuvědomoval si ani, že nastalo ticho.
"Basile, už mě unavuje takhle stát," zvolal náhle Dorian Gray. "Musím si jít sednout do zahrady. Tady je k zalknutí."
"Promiňte, milý příteli. Když maluji, nedovedu myslet na nic jiného. Ale jakživ jste nebyl takhle dobrým modelem. Stál jste naprosto klidně. A já zachytil výraz, který jsem chtěl, - ta pootevřená ústa a ten jas v očích. Nevím, co vám Harry povídal, ale určitě dokázal, že jste se tvářil báječně. Asi vám skládal poklony. Nesmíte mu věřit ani slovo."
"Poklony mi rozhodně neskládal. Snad pravé proto nevěřím ničemu z toho, co říkal."
"Všemu tomu věříte, víte to dobře," řekl lord Henry, dívaje se na něho svýma zasněnýma, unavenýma očima. "Půjdu s vámi do zahrady. V ateliéru je příšerné vedro. Basile, nabídni nám něco ledového k pití, něco s jahodami."
"Ale ovšem, Harry. Jenom zazvoň, a až přijde Parker, já už mu řeknu, co si přejete. Musím propracovat pozadí, a tak za vámi přijdu až za chvilku. Nezdržuj Doriana příliš dlouho. Nikdy se mi tak dobře nemalovalo jako dnes. Tohle bude můj mistrovský kus. Už teď je to můj mistrovský kus."
Lord Henry vyšel do zahrady a zastihl Doriana Graye, jak noří obličej do velkého chladného hroznu šeříku a vdechuje horečně jeho vůni, jako kdyby to bylo víno. Došel až k němu a položil mu ruku na rameno. " Dobře děláte," řekl. "Duši dovedou vyléčit jenom smysly, zrovna tak jako smysly dovede vyléčit jenom duše."
Chlapec sebou trhl a ucouvl. Neměl nic na hlavě a listí mu zpřeházelo vzpurně kadeře a pocuchalo všechna jejich nazlátlá vlákna. V očích měl polekaný výraz, takový, jaký lidé mají, když je někdo znenadání probudí.
Jemně utvářené chřípí se mu chvělo a jakýsi skrytý nerv zaškubal jeho nachovými rty, takže se roztřásly.
"Ano," pokračoval lord Henry, "to je jedno z velkých tajemství života - léčení duše skrze smysly a léčení smyslů skrze duši. Vy jste podivuhodně stvoření. Víte víc, než si myslíte, ale víte míň, než si přejete vědět."
Dorian Gray se zamračil a odvrátil hlavu. Nemohl si pomoci, ten vysoký, ladný mladý muž, který stál vedle něho, se mu líbil. Ten romantický obličej s olivovou pletí a omrzelým výrazem probouzel jeho zájem. Ten hluboký, unylý hlas měl v sobě cosi úžasně podmanivého. Ty chladné, bílé ruce, připomínající květiny, měly zvláštní půvab. Pohybovaly se při hovoru jakoby podle hudby a zdálo se, že mají svou vlastní řeč. Ale Dorian z něho pociťoval strach a styděl se za ten strach. Proč bylo souzeno, aby mu jeho vlastní nitro odhalil cizí člověk? Basila Hallwarda zná už celé měsíce, ale jeho přátelství ho nikterak nezměnilo. A teď najednou, vstoupil do jeho života někdo, kdo mu, jak se zdá, objasnil tajemství života. Ale z čeho to má vlastně strach? Není přece školáček nebo děvčátko. Nemá smysl se bát.
"Pojďme si sednout do stínu," řekl lord Henry. "Parker už přinesl pití, a jestli zůstanete ještě chvilku v téhle výhni, tuze vám to ublíží a Basil vás už nebude nikdy malovat. Vy se vážně nesmíte opálit. Vám by to neslušelo.
"Co na tom záleží?" řekl Dorian Gray se smíchem a usedl na lavičku na konci zahrady.
"Vám by na tom mělo záležet, pane Grayi."
"Proč?"
"Protože jste přenádherně mladý a mládí je jediný cenný majetek."
"Nikterak to nepociťuji, lorde Henry."
"Ne, teď to nepociťujete. Ale jednoho dne, až budete starý, vrásčitý a ošklivý, až vám myšlení vryje do čela rýhy a vášně vám popálí rty ohavnými plameny, pak to pocítíte strašlivě. Teď, ať přijdete kamkoli, všude lidi okouzlujete. Ale bude tomu tak vždycky...? Máte podivuhodně krásnou tvář, pane Grayi. Nemračte se, máte. A krása je jednou z podob ducha - je dokonce vznešenější než duch, neboť nepotřebuje vysvětlování. Patří mezi nádherné skutečnosti světa, jako je sluneční svit nebo jarní čas nebo odraz té stříbrné ulity, které říkáme luna, v temných vodách. Nelze ji brát v pochybnost, má své božské právo na svrchovanost. Z těch, v nichž přebývá, dělá knížata. Vy se usmíváte? Ach, až ji ztratíte, to se nebudete usmívat... Lidé někdy říkají, že krása je jenom povrch. Možná, že tomu tak je. Ale rozhodně není tak povrchní jako myšlení. Pro mě je krása div všech divů. Jen mělcí lidé neposuzují podle vzhledu. Skutečné tajemství života je v tom, co vidíme, ne v tom, co nevidíme... Ano, pane Grayi, k vám byli bohové štědří. Ale co bohové dávají, to zase rychle berou. Máte jen pár let, abyste žil doopravdy, dokonale a pinč. Až vám prchne mládí, vaše krása prchne s ním, a pak najednou zjistíte, že pro vás už není žádných vítězství, nebo se budete muset spokojit s těmi ubohoučkými vítězstvími, která při vzpomínkách na minulost jsou ještě trpčí než porážky. Každý měsíc, jak prchá, unáší vás blíž k něčemu hrůznému. Čas na vás žárlí a bojuje proti vašim liliím a vašim růžím. Zežloutnete, tváře se vám propadnou, z očí vám zmizí lesk. Budete hrozně trpět... Ach, uplatňujte své mládí, dokud je máte. Nepromarněte zlato svých dní tím, že byste naslouchal nudným lidem, že byste se pokoušel napravit někoho, kdo beznadějně zklamal, nebo že byste rozdával svůj život nevzdělancům, prosťáčkům a nevychovancům. To jsou právě ty nezdravé snahy, ty falešné ideály našeho věku. Žijte! Žijte ten báječný život, který v sobě máte! Hleďte, ať o nic nepřijdete. Neustále vyhledávejte nové vzruchy. Ničeho se nebojte... Nový hédonismus... ten naše století potřebuje. A vy byste mohl být jeho viditelným symbolem. Není nic, co byste se svým zjevem nedokázal. Svět patří vám - na nějaký čas... Hned jak jsem se s vámi setkal, viděl jsem, že si vůbec neuvědomujete, co vlastně jste, čím byste vlastně mohl být. Tolika věcmi jste mě okouzlil, že jsem cítil, že vám musím o vás něco říct. Napadlo mě, jak by to bylo tragické, kdybyste přišel nazmar. Vždyť vaše mládí potrvá tak krátce, tak krátce. Obyčejná kvítka na stráních zvadnou, ale rozkvetou znovu. Tady ten čilimník bude v příštím červnu stejně žlutý, jako je teď. Do měsíce dostane tenhle plamének purpurové hvězdy. A zelená noc jeho listí bude ty hvězdy mít rok co rok. Ale my své mládí nedostaneme zpátky nikdy. Tep radosti, který v nás buší ve dvaceti letech, zleniví. Údy nám ochabnou, smysly začnou práchnivět. Zvrhneme se v ohyzdné panáky, pronásledované vzpomínkami na vášně, z kterých jsme měli příliš velký strach, a na znamenitá pokušení, jimž jsme neměli odvahu se vzdát. Mládí! Nic na světě nemá cenu, jenom mládí."
Dorian Gray naslouchal s rozevřenýma očima a žasl. Snítka šeříku mu vypadla z ruky na písek. Přilétla chlupatá včela a chvilku kolem ní bzučela. Pak po té oblé báni složené z drobných hvězdiček začala putovat. Dorian ji pozoroval s tím zvláštním zaujetím pro věci bezvýznamné, jež se snažíme v sobě vyvolat, když máme strach z něčeho vysoce závažného, nebo když nás vzrušil nějaký nový cit, pro nějž nenalézáme výraz, nebo když nějaká myšlenka, jež nás děsí, nám znenadání oblehne vědomí a volá na nás, abychom se vzdali. Po chvíli včela odlétla. Dorian ji viděl, jak leze do skvrnité trubky nachového svlačce. Květ jako by se zachvěl a pak se mírně rozkolébal.
Náhle se ve dveřích ateliéru objevil malíř a několikrát na ně zakýval, aby šli dovnitř. Podívali se na sebe a usmáli se.
"Čekám!" volal malíř. "Tak už pojďte! Je dokonalé světlo. Piliši můžete vzít s sebou."
Zvedli se a loudali se spolu pěšinou. Zatřepotali se kolem nich zelenobílí motýli a na hrušni v koutě zahrady se rozezpíval drozd.
"Vy jste rád, že jste se se mnou seznámil, pane Grayi," řekl lord Henry.
"Ano, teď jsem rád. Jen jestli budu vždycky rád."
"Vždycky! To je strašlivé slovo. Zamrazí mě, když je slyším. Tuze rády ho užívají ženy. Ženy zkazí každý milostný románek tím, že se snaží, aby trval pro vždycky. Vždyť to slovo nemá žádný význam. Mezi rozmarem a láskou na celý život je jen jediný rozdíl: že rozmar trvá o trochu déle."
Když vstoupili do ateliéru, položil Dorian Gray lordu Henrymu ruku na rameno: "V tom případě nechť je naše přátelství jenom rozmar," zašeptal a začervenal se nad vlastni smělostí. Pak vystoupil na stupínek a postavil se zase jako prve.
Lord Henry se zabořil do rozložité proutěné lenošky a pozoroval ho. Tření a úhozy štětce o plátno byly jediné zvuky, jež rušily ticho, až na občasné okamžiky, kdy Hallward ustoupil dozadu, aby se podíval na své dílo z větší vzdálenosti. V šikmých paprscích, jež se Hnuly otevřenými dveřmi, tančil prach a byl zlatý. Nade vším jako by se vznášel těžký pach růži.
Asi po čtvrthodince přestal Hallward malovat, zadíval se dlouze na Doriana Graye a pak dlouze na obraz, okusoval konec jednoho ze svých velikých štětců a vraštil čelo." Úplně hotovo," řekl posléze, sehnul se a do levého rohu plátna vepsal dlouhými rumělkovými písmeny své jméno.
Lord Henry k němu přistoupil a prohlížel si obraz. Bylo to vskutku znamenité umělecké dílo a stejně znamenitá byla podoba.
"Vřele ti blahopřeji, kamaráde," řekl lord Henry. "To je nejdokonalejší portrét moderní doby. Pojďte sem, pane Grayi, a podívejte se na sebe."
Chlapec sebou trhl, jako by se probudil z nějakého snu.
"Opravdu je to hotovo?" zašeptal a seskočil se stupínku.
"Úplně hotovo," řekl malí?. "Dneska jste stál skvěle. Jsem vám hrozně zavázán."
"To je jen a jen moje zásluha," vpadl mu do řeči lord Henry. "Viďte, pane Grayi?"
Dorian neodpověděl. Přešel lhostejně k obrazu a otočil se k němu tváří.
Když ho spatřil, ucouvl a líce mu na okamžik zahořely potěšením. Do očí se mu vloudil radostný výraz, jako kdyby sám sebe poprvé poznal. Stál tu v údivu a bez hnutí, nejasně slyšel, že Hallward na něho mluví, ale smysl slov mu unikal. Vnímal svou vlastni krásu jako nenadálé zjevení. Dosud si ji nikdy neuvědomil. Poklony Basila Hallwarda mu připadaly jen jako milé přátelské nadsázky. Naslouchal jim, smál se jim a zapomínal na ně. Neměly na něho vliv. Pak přišel lord Henry Wotton se svým podivným chvalozpěvem na mládí a se strašnou výstrahou, jak je to mládí krátké. To ho před chvílí vzrušilo a teď, když tu stál a zíral na obraz vlastních půvabů, blesklo mu hlavou, jak dokonale pravdivé bylo to líčení. Ano, přijde den, kdy bude mít obličej vrásčitý a scvrklý, oči mdlé a bezbarvé, postavu neladnou a znetvořenou. Ten nach mu ze rtů vyprchá a to zlato z vlasů se mu vytratí. Život, který v něm má zformovat duši, mu zničí tělo. Bude hrůzný, ohyzdný a těžkopádný.
Když na to pomyslil, jako nůž jím projel ostrý náraz bolesti a rozechvěl všechny jeho jemné nervy. Oči mu ztemněly do ametystová a pokryly se mlhou slz. Měl pocit, jako by se mu na srdce položila ruka z ledu.
"Vám se to nelíbí?" řekl posléze Hallward, trochu popuzen chlapcovým mlčením, jehož význam nechápal.
"Ovšemže se mu to líbí," řekl lord Henry. "Komu by se to nelíbilo? Je to jedna z nejúžasnějších věcí v moderním umění. Dám ti všechno, co by sis za to rád řekl. Musím to mít."
"To není můj majetek, Harry."
"A čí je to majetek?"
"Dorianův, samozřejmé," odvětil malíř.
"Ten chlapec má ale štěstí!"
" Jak je to smutné!" šeptal Dorian Gray, stále upíraje oči na svůj portrét. "Jak je to smutné! Já budu jednou starý, strašný, příšerný. Ale tenhle obraz zůstane vždycky mladý. Nikdy nebude starší než v tomto pamětihodném červnovém dni." Kdyby to tak mohlo být opačně! Kdybych tak já mohl zůstat vždycky mladý a stárnout kdyby mohl ten obraz! Za to - za to bych dal všecko! Ano, na celém světě není pranic, co bych za to nedal. Dal bych za to svou vlastní duši."
"Tobě by se to asi sotva zamlouvalo, kdyby to bylo takhle zařízeno, Basile," zvolal se smíchem lord Henry. "To by byla pěkná pohroma pro tvé dílo."
"Proti tomu bych velmi ostře protestoval," řekl Hallward.
Dorian Gray se otočil a podíval se na něho. "To si dovedu představit, že vy byste protestoval, Basile. Vy máte raději své umění než své přátele. Já pro vás nejsem nic víc než nějaká zelená bronzová soška. Ba řekl bych, že ani tolik ne."
Malíř jen užasle zíral. To přece není Dorian, takhle nikdy nemluvil! Co se to stalo? Vypadá opravdu rozzlobeně. Obličej má rozpálený a tváře mu jen hoří.
"Ano," pokračoval hoch, "znamenám pro vás míň než ten váš Hermes ze slonoviny nebo váš stříbrný faun. Ti se vám budou líbit vždycky. Ale jak dlouho se vám budu líbit já? Bezpochyby jen do chvíle, než se na mně objeví první vráska. Já vím, teď to vím, že když člověk přijde o svůj pěkný vzhled, ať už záleží v čemkoli, přijde o všecko. Váš obraz mě o tom poučil. Lord Henry Wotton má naprosto pravdu. Jediný cenný majetek je mládí. Až zjistím, že stárnu, zabiju se."
Hallward zbledl a uchopil ho za ruku. "Doriane! Doriane!" volal. "Takhle nemluvte! Jakživ jsem neměl takového přítele a jakživ druhého takového nebudu mít. Přece nebudete žárlit na věci hmotné - vy, který jste ušlechtilejší než kterákoli z nich!"
"Žárlím na všecko, co má krásu, která neumírá. Žárlím na ten portrét, který jste mi namaloval. Proč ten si uchová to, co já musím ztratit? Každičký prchající okamžik mne o něco obírá a jemu něco dává. Ach, kdyby to tak mohlo být opačně! Kdyby se mohl měnit ten obraz a já mohl být pořád takový, jaký jsem teď! Proč jste to namaloval? Vždyť se mi to jednou vysměje - příšerně se mi to vysměje!" Oči se mu zalily horkými slzami. Vytrhl se Basilovi, vrhl se na divan a skryl obličej do podušek, jako kdyby se modlil.
"To je tvoje dílo, Harry," řekl trpce malíř.
Lord Henry pokrčil rameny. "Tohle je ten pravý Dorian Gray. Toť vše."
"Ne, není."
"Když není, tak co s tím já mám společného?"
"Měl jsi jít pryč, když jsem tě o to žádal," zahučel malíř.
"Zůstal jsem tady, když jsi mě o to žádal," zněla odpověď lorda Henryho.
"Harry, nemohu se přít hned s dvěma nejlepšími přáteli najednou. Ale vy dva jste dokázali, že nenávidím nejznamenitější kus práce, jaký jsem kdy udělal, a proto ho zničím. Vždyť je to jen plátno a barva. Nepřipustím, aby zasáhl do životů nás tří a aby je rozvrátil."
Dorian Gray zvedl zlatou hlavu z polštáře a zsinalý v tváři díval se uslzenýma očima na Basila, jak kráčí k dřevěnému stolku s malířským náčiním, který stál pod vysokým oknem, zastřeným záclonami. Co to tam dělá? Pátrá prsty mezi zpřeházenými cínovými tubami a zaschlými štětci a něco hledá. Ano, to hledá dlouhou špachtli s tenkou čepelí z pružné oceli. Konečně ji našel. Chystá se rozřezat plátno.
S přidušeným vzlykem vyskočil chlapec z pohovky, vrhl se k Hallwardovi, vytrhl mu nůž z ruky a mrštil jím na druhý konec ateliéru. "Nedělejte to, Basile, nedělejte to," křičel. "To by byla vražda!"
"Jsem rád, že konečně oceňujete mou práci, Doriane," řekl chladně malíř, když se vzpamatoval z překvapení. "Myslel jsem, že se toho už nedočkám."
"Jestli ji oceňuji! Jsem do ní zamilován, Basile. Vždyť je to kus mé vlastní bytosti. Cítím to."
"Nu, jakmile tedy uschnete, dostanete glazuru a rám a pošlu vás domů. A pak si můžete sám se sebou dělat, co chcete." Přešel místnost a zazvonil, aby přinesli čaj. "Jistě se napijete čaje, Doriane. A ty taky, Harry, viď? Či nestojíte o tak prostinké požitky?"
"Zbožňuji prostinké požitky," řekl lord Harry. "Ty jsou posledním útočištěm složitých povah. Ale nemám rád scény, leda na jevišti. Vy dva jste nemožní, oba dva! Rád bych věděl, kdo to definoval člověka jako živočicha rozumového. To je nejukvapenější definice, jaká kdy byla vyslovena. člověk je všechno možné, jenom ne rozumová bytost. Mne to konec konců těší, ale přesto bych si přál, mládenci, abyste se nehašteřili o ten obraz. Mnohem líp bys udělal, Basile, kdybys ho přenechal mně. Tenhle bláhový hoch ho nechce doopravdy a já ho doopravdy chci."
"Jestli ho přenecháte někomu jinému než mně, Basile, nikdy vám to neodpustím," zvolal Dorian Gray. "A ať mi nikdo neříká bláhový hoch!"
"Víte dobře, že ten obraz je váš, Doriane. Věnoval jsem vám ho dřív, než vůbec existoval."
"A stejně dobře víte, že se chováte trochu bláhově, pane Grayi, a že ve skutečnosti nemáte nic proti tomu, aby vám někdo připomínal, že jste neobyčejně mladý."
"Ještě dnes ráno bych se byl proti tomu velmi ostře ohradil, lorde Henry."
"Ach, dnes ráno! Od té doby žijete."
Ozvalo se zaklepání na dveře a vstoupil komorník s plným čajovým podnosem, který postavil na malý japonský stolek. Zacinkaly šálky a talířky a syčel žlábkovaný gruzínský samovar. Sluha přinesl dvě kulovité porcelánové mísy. Dorian Gray šel nalévat čaj. Oba muži se pomalu přiloudali ke stolu a dívali se, co je pod pokličkami.
"Pojďme večer do divadla," řekl lord Henry. "Někde určitě hraji něco pěkného. Slíbil jsem, že přijdu na večeři k 'Whiteovi', ale člověk, s kterým tam mám schůzku, je jenom jeden starý přítel, takže mu mohu poslat telegram, že mi není dobře, nebo že nemohu přijít kvůli schůzce, kterou jsem si smluvil později. To by, myslím, byla dost pěkná omluva, byla by překvapivě upřímná."
"Když já si tak nerad beru frak," zabručel Hallward, "člověk v něm vypadá strašně."
"Ano," odvětil lord Henry zasněně, "úbor devatenáctého století je ohavný. Je takový ponurý, takový skličující. Jediný barvitý prvek, který zbývá v moderním životě, je hřích."
"Vážně nesmíš říkat takovéhle věci před Dorianem, Harry."
"Před kterým Dorianem? Před tím, co nám nalévá čaj, nebo před tím na obraze?"
"Před žádným z nich."
"Já bych rád šel s vámi do divadla, lorde Henry," řekl chlapec.
"Tak tedy půjdete. A ty půjdeš taky, Basile, vid"?"
"Já nemohu, opravdu. Raději nepůjdu. Mám spoustu práce."
"Dobrá, tak půjdeme sami, vy a já, pane Grayi."
"To by se mi hrozně líbilo."
Malíř se kousl do rtů a se šálkem v ruce přešel k obrazu.
"A já budu doma s tím pravým Dorianem," řekl smutně.
"Opravdu je to pravý Dorian?" ptal se originál, kráčeje k obrazu. "Opravdu takhle vypadám?"
"Ano, vypadáte zrovna tak."
"To je báječné, Basile."
"Aspoň po vnější stránce tak vypadáte. Ale ten obraz se nikdy nezmění," povzdychl si Hallward. "A to už něco znamená."
"S tou věrností se toho nadělá!" zvolal lord Henry. "Vždyť v lásce je to jen a jen otázka fyziologická. S naší vůlí to nemá pranic společného. Mladí lidé chtějí být věrní, a nejsou; a staří chtějí být nevěrní, a nemohou; více se o tom říct nedá."
"Nechoďte dnes večer do divadla, Doriane," řekl Hallward. "Zůstaňte tady a povečeříme spolu."
"Nemohu, Basile."
"Proč?"
"Protože jsem slíbil lordu Henrymu Wottonovi, že půjdu s ním."
"Tomu se nezavděčíte, když budete dodržovat sliby. On sám je porušuje. Prosím vás, nechoďte."
Dorian Gray se zasmál a zavrtěl hlavou.
"Snažně vás prosím."
"Musím jít, Basile," odvětil Dorian.
"Tak dobře," řekl Hallward a šel odložit svůj šálek na podnos. "Je dost pozdě, a když se máte ještě převlékat, neměli byste ztrácet čas. Sbohem, Harry, sbohem, Doriane. Přijďte ke mně brzy. Přijďte zítra."
"Určitě."
"Nezapomenete, viďte?"
"Ne, ovšemže ne," řekl Dorian.
"A... Harry..."
"Ano, Basile?"
"Pamatuj, oč jsem tě žádal ráno v zahradě."
"Na to už jsem zapomněl."
"Důvěřuju ti."
"Kéž bych si já sám mohl důvěřovat," řekl lord Henry se smíchem. "Pojďte, pane Grayi, mám venku kočár, mohu vás zavézt k vašemu bytu. Sbohem, Basile. Bylo to velmi zajímavé odpoledne."
Když se za nimi zavřely dveře, sklesl malíř na pohovku a ve tváři se mu objevil bolestný výraz.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 16.10.2014

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
    Brigda
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Ideální manžel
-Jak je důležité míti Filipa, Jak je důležité míti Filipa (2), Jak je důležité míti Filipa (3), Jak je důležité míti Filipa (4), Jak je důležité míti Filipa (5)
-Lady Fuckingham, Lady Fuckingham (2)
-Neobyčejný model
-Obraz Doriana Graye, Obraz Doriana Graye (2), Obraz Doriana Graye (3), Obraz Doriana Graye (4), Obraz Doriana Graye (5), Obraz Doriana Graye (6), Obraz Doriana Graye (7), Obraz Doriana Graye (8), Obraz Doriana Graye (9), Obraz Doriana Graye (10), Obraz Doriana Graye (11), Obraz Doriana Graye (12), Obraz Doriana Graye (13), Obraz Doriana Graye (14), Obraz Doriana Graye (15), Obraz Doriana Graye (16), Obraz Doriana Graye (17), Obraz Doriana Graye (18), Obraz Doriana Graye (19), Obraz Doriana Graye (20), Obraz Doriana Graye (21), Obraz Doriana Graye (22), Obraz Doriana Graye (23)
-Obraz Doriana Graye (rozbor), Obraz Doriana Graye (rozbor) (2), Obraz Doriana Graye (rozbor) (3)
-Pohádky, Pohádky (2), Pohádky (3), Pohádky (4), Pohádky (5)
-Salome
-Slavík a růže (Pohádky), Slavík a růže (Pohádky) (2), Slavík a růže (Pohádky) (3), Slavík a růže (Pohádky) (4)
-Strašidlo cantervillské, Strašidlo cantervillské (2), Strašidlo cantervillské (3), Strašidlo cantervillské (4), Strašidlo cantervillské (5), Strašidlo cantervillské (6), Strašidlo cantervillské (7)
-Šťastný princ, Šťastný princ (2), Šťastný princ (3), Šťastný princ (4)
-Šťastný princ a jiné pohádky, Šťastný princ a jiné pohádky (2)
-The Happy Prince /Šťastný princ/ - anglicky
-Vějíř lady Windermerové: hra o slušné ženě
-Zločin lorda Artura Savila
Čítanka-Lady Fuckingham, Lady Fuckingham (2), Lady Fuckingham (3), Lady Fuckingham (4), Lady Fuckingham (5)
-Obraz Doriana Graye, Obraz Doriana Graye (2), Obraz Doriana Graye (3), Obraz Doriana Graye (4), Obraz Doriana Graye (5), Obraz Doriana Graye (6)
-Slavík a růže (Pohádky)
-Strašidlo cantervillské, Strašidlo cantervillské (2)
-Šťastný princ






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­