ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Hawthorne Nathaniel (*04.07.1804 - †18.05.1864)

­­­­

Experiment doktora Heideggera

Přeložila Stanislava Pošustová, 1988

Ten velmi zvláštní muž, starý doktor Heidegger, jednou pozval k sobě do pracovny čtyři ctihodné přátele. Byli to tři bělovousí pánové, pan Medebourne, plukovník Killigrew a pan Gascoigne, a vysušená dáma, jménem vdova Wycherlyová. Všichni to byli zasmušilí staří lidé, jimž v životě nepřálo štěstí a jejichž největším neštěstím bylo, že dávno neodpočítávali v hrobě. Pan Medbourne býval v letech mužné síly úspěšným obchodníkem, ale o všechno přišel nerozvážnou spekulací a teď bylo o málo víc než žebrák. Plukovník Killingrew promarnil svá nejlepší léta, zdraví i majetek v hledání hříšných rozkoší, z nichž se mu urodila jen snůška bolestí, například dna a rozličné jiné neduhy na duši i na těle. Pan Gascoigne byl ztroskotaný politik, muž se zlou pověstí, nebo alespoň býval, dokud ho čas pro nynější generaci nepohřbil a nedal mu místo ostouzení zapomnění. O vdově Wycherlyové se povídá, že bývala ve své době velikou kráskou, ale už dlouho žila v hlubokém ústraní pro jisté skandální historky, které jí zkazily pověst u městské honorace. Stojí za zmínku, že všichni tři staří pánové, pan Medebourne, plukovník Killigrew i pan Gascoigne, bývali v mládí ctiteli vdovy Wycherlyové a jednou si kvůli ní div nepodřezali krk. A než budu pokračovat, zmíním se jen, že o doktoru Heideggerovi a o všech čtyřech jeho hostech se někdy soudilo, že nemají všech pět pohromadě; což není u starších lidí nic vzácného, když je trápí přítomné starosti nebo bolestné vzpomínky.
"Milí přátelé," řekl doktor Heidegger a pokynul jim, aby se posadili, "toužím po vaší pomoci při jednom z těch malých experimentů, jimiž se bavím ve své pracovně."
Kdyby byly všechny historky pravdivé, pracovna doktora Heideggera musela být prapodivné místo. Byla to šerá, staromódní komnata ověšená pavučinami a pokropená věkovitým prachem. Okolo zdí stálo několik dubových knihoven, jejichž dolní police byly zaplněny řadami obřích foliantů a švabachových kvart a horní maličkými osmerkami vázanými v pergamenu. Na prostřední knihovně stálo bronzové poprsí Hippokrata, s nímž podle některých vypravěčů doktor Heidegger konzultoval všechny obtížné případy své praxe. V nejsetmělejším koutě místnosti stála vysoká a úzká dubová skříň s pootevřenými dveřmi, za nimiž se neurčitě rýsovala kostra. Mezi dvěma knihovnami viselo zrcadlo a nastavovalo pohledu svou zaprášenou plochu v zašlém zlaceném rámu. Mezi jinými podivuhodnými historkami o tomto zrcadle se povídalo, že v něm sídlí duchové všech doktorových zemřelých pacientů a civí mu do obličeje, kdykoli tím směrem pohlédne. Protější stěna komnaty byla ozdobena portrétem mladé dámy v životní velikosti, oděné vybledlou nádherou hedvábí, saténu a brokátu, s tváří stejně vybledlou stejně jako šaty. Více než před půl stoletím se měl doktor Heidegger s touto mladou dámou ženit; byla však stižena nějakým malým onemocněním, spolkla cosi, co jí její milý předepsal, a v předvečer svatby zemřela. Ještě zbývá se zmínit o největší pozoruhodnosti pracovny. Byl to těžký foliant vázaný v černé kůži s masívními stříbrnými sponami. Na hřbetě nic nestálo a nikdo neznal název knihy. Ale dobře se vědělo, že je to čarodějná kniha; a když ji jednou služebná zvedla, jen aby ji oprášila, kostra ve skříni zachrastila, obraz mladé dámy stoupl jednou nohou na podlahu a ze zrcadla vykouklo několik strašidelných tváří, kdežto bronzová Hippokratova hlava se zamračila a řekla: "Zadrž!"
Taková byla pracovna doktora Heideggera. V letním odpoledni, o němž vyprávíme, stál uprostřed místnosti malý kulatý stolek černý jako z ebenu a na něm váza z broušeného skla krásného tvaru a umně vypracovaná. Sluneční světlo procházelo oknem mezi těžkými oblouky dvou vybledlých damaškových závěsů a padalo přímo na vázu, takže se z ní odrážel vlídný jas na popelavé tváře pěti starých lidí, kteří seděli kolem. Na stole byly také čtyři sklenky na šampaňské.
"Drazí staří přátelé," opakoval doktor Heidegger, "mohu počítat s vaší pomocí při jednom kuriózním experimentu?"
Doktor Heidegger byl totiž velice zvláštní starý pán, jehož výstřednost se stala jádrem tisíce fantastických historek. Hanbím se, že některé z těchto bajek by se možná daly stopovat zpátky k mé vlastní pravdomluvné osobě; a kdyby některé části tohoto příběhu otřásaly čtenářovou vírou, musím trpělivě nést stigma pohádkáře.
Když doktorovi čtyři hosté slyšeli o navrhovaném experimentu, neočekávali nic podivuhodnějšího než vraždu myši pod vývěvou nebo zkoumání pavučiny pod mikroskopem nebo nějaký podobný nesmysl., jakými měl ve zvyku neúnavně pronásledovat své známé. Doktor Heidegger však nečekal na odpověď, kulhavě přešel místnost a vrátil se s tím těžkým foliantem vázaným v černé kůži, o němž se běžně tvrdilo, že je to čarodějná kniha. Rozepjal stříbrné spony, otevřel svazek a ze švabachem tištěných stránek vyňal růži, vlastně to, co kdysi bývalo růží, ačkoli zelené lístky a rudé květní plátky nyní nabyly jednotného hnědého odstínu a prastará květina se div nerozdrolila v doktorových rukou na prach.
"Tato růže," řekl s povzdechem doktor Heidegger, "tahle uschlá a drolící se květina vykvetla před padesáti lety. Dala mi ji Sylvie Wardová, jejíž portrét tamhle visí, a já ji měl mít na prsou při naší svatbě. Padesát let ji chovám mezi listy tohoto starého svazku. Pokládáte za možné, aby tahle půlstoletá růže znovu rozkvetla?"
"Hloupost!" řekla vdova Wycherlyová a mrzutě pohodila hlavou. "Stejně byste se mohl zeptat, jestli může znovu rozkvést vrásčitý obličej stařeny."
"Podívejte se!" odpověděl doktor Heidegger.
Odkryl vázu a hodil zvadlou růži do vody, jež v ní byla. Růže zprvu ležela na povrchu tekutiny a zdálo, že nenasává její vláhu. Brzy však začala být patrná jedinečná změna. Pomačkané a vyschlé květní plátky se pohnuly a nabývaly stále sytějšího odstínu, jako když květina procitá ze smrtelného spánku; štíhlý stvol a listnaté větvičky se zazelenaly; a hle, půlstoletá růže byla na pohled stejně svěží jako když rozkvetlá, vždyť některé z jejích jemných červených lístečků se cudně zavíjely okolo jejích vlahých ňader, v nichž se třpytily kapičky rosy.
"To je ale podařený podvod," řekli doktorovi přátelé, ovšem nedbale, vždyť viděli kouzelníky dělat větší zázraky. "Jak jste to, prosím vás, udělal?"
"Neslyšeli jste nikdy o 'Pramenu mládí'," zeptal se doktor Heidegger, "který se přede dvěma nebo třemi staletími vydal hledat španělský dobrodruh Ponce de Leon?"
"Ale našel jej někdy Ponce de Leon?" řekla vdova Wycherlyová.
"Ne," odpověděl doktor Heidegger, "protože jej nikdy nehledal na správném místě. Jestliže jsem správně informován, proslulý Pramen mládí je na jihu floridského poloostrova nedaleko jezera Makako. Stíní jej několik obřích magnólií, které jsou staré stovky let, a přece jsou dík moci té podivuhodné vody svěží jako fialinky. Jeden můj známý, který ví, že se o takové věci zajímám, mi poslal to, co vidíte v té váze."
"Hm," řekl plukovník Killigrew, který z doktorova příběhu nevěřil ani slovu, "a jak asi působí ta tekutina na člověka?"
"To posoudíte sám, můj milý plukovníku," opáčil doktor Heidegger, "a vy všichni, vážení přátelé, jste zváni, abyste si posloužili takovou dávkou této obdivuhodné tekutiny, která vám vrátí květ mládí. Mně osobně dalo hodně práce zestárnout, takže nijak nespěchám znovu omládnout. Dovolíte-li, budu proto jen sledovat průběh experimentu."
Při těchto slovech plnil doktor Heidegger čtyři sklenky na šampaňské vodou z Pramene mládí. Zřejmě byla nasycena těkavým plynem, protože z hloubi sklenek stále vystupovaly bublinky a na povrchu se rozpraskávaly v stříbřitou pěnu.
Nápoj příjemně voněl, a tak staří lidé nepochybovali, že má posilující a blahodárné vlastnosti; a přestože byli naprosto skeptičtí vůči jeho omlazující moci, byli by jej okamžitě vypili do dna. Ale doktor Heidegger je požádal o chviličku strpení.
"Než se napijete, mí vážení staří přátelé," řekl, "bylo by při vašich celoživotních zkušenostech dobré, kdybyste si stanovili pár základních pravidel, jež by vás vedla, až budete podruhé procházet nástrahami mládí. Pomyslete, jaký by to byl hřích a hanba, kdybyste se při svých jedinečných výhodách nestali vzorem ctnosti a moudrosti pro všechny dnešní mladé lidi!"
Doktorovi ctihodní přátelé odpověděli jen slabým a třaslavým smíchem; tak směšná představa byla, že by u vědomí, jak rychle kráčí v patách hříchu a pokání, ještě někdy sešli z cesty.
"Nuže pijte," uklonil se doktor; "mám radost, že jsem si tak dobře vybral pro svůj experiment."
Roztřesenýma rukama pozvedli číše ke rtům. Jestliže měl nápoj skutečně takovou moc, jakou mu připisoval doktor Heidegger, těžko bys hledal lidi, kteří jej potřebovali žalostněji. Vypadali, jako by byli nikdy nepoznali, co je mládí a rozkoš, ale jako kdyby je příroda zrodila v stařecké pošetilosti a oni odjakživa byli šedivými, vetchými, bezkrevnými, bídnými tvory, kteří teď shrbeně seděli okolo doktorova stolu a v duši ani v těle jim nezůstalo dost života, aby oživli alespoň při pomyšlení, že znovu omládnou. Vypili vodu a postavili sklenky zpátky na stůl.
Avšak vzápětí se jejich vzhled změnil k lepšímu jako po sklence ušlechtilého vína, a jako když náhle vysvitne veselé sluncem a rázem jim rozjasní obličeje. Tváře jim zalil zdravý ruměnec místo popelavé barvy, jež z nich dělala živé mrtvoly. Hleděli na sebe a zdálo se jim, že nějaká čarovná moc skutečně začala zahlazovat hluboké a smutné nápisy, jež otec Čas tak dlouho vrýval do jejich čel. Vdova Wycherlyová si narovnala čepec, neboť se cítila málem opět jako žena.
"Dejte nám ještě tu zázračnou vodu!" volali dychtivě. "Jsme mladší, ale pořád jsme ještě staří! Rychle - dejte nám ještě!"
"Trpělivost, trpělivost!" děl doktor Heidegger, jenž seděl a pozoroval experiment s filosofickou nevzrušností. "Stárli jste dlouho. Copak vám nestačí omládnout za půl hodiny? Ale voda je vám k službám."
Opět jim naplnil číše nápojem mládí a ještě ho ve váze zůstalo dost, aby polovic starých lidí ve městě omládlo na věk svých vlastních vnoučat. Bublinky ještě jiskřily na okraji, když doktorovi čtyři hosté chňapli po svých sklenkách a spolkli obsah na jediný lok. Byl to klam? Už když jim doušek stékal hrdlem, zdálo se, že působí změnu v celém jejich organismu. Oči jim zjasněly a zaleskly se, ve stříbřitých pramenech vlasů se prohloubil tmavý odstín; seděli kolem stolu – tři pánové středního věku a žena sotva překročivší léta svého rozpuku.
"Vdovičko, vy jste okouzlující!" zvolal plukovník Killigrew, jenž upíral oči na její tvář, zatímco z ní prchaly stíny stáří jako tma před růžovým rozbřeskem.
Sličná vdova z dávných dob věděla, že poklony plukovníka Killigrewa se nedají vždycky měřit střízlivou pravdou, proto vyskočila a rozběhla se k zrcadlu s hrůzou, že se jejímu pohledu nastaví šeredný obličej stařeny. Tři pánové se zatím chovali způsobem, který dokazoval, že voda z Pramene mládí má nějaké opojné vlastnosti; pokud ovšem jejich rozjaření nebylo jen lehkou závratí způsobenou náhlým snětím tíhy let. Zdálo se, že mysl pana Gascoigna se zabývá politickými tématy, ale nebylo možno určit přesně, zda přítomnými, minulými či budoucími, protože tytéž myšlenky a fráze byly v módě už padesát let. Tu zplna hrdla zahlaholil sentence o vlastenectví, o národní slávě a právech lidu, tu potměšilým a pochybným šeptem mumlal cosi nebezpečného tak obezřele, že jeho vlastní svědomí sotva zaslechlo tu tajnost; a nyní zas mluvil uměřeně a s hlubokou úctou, jako by jeho vypracovaným periodám naslouchalo ucho královo. Plukovník Killigrew si zatím pobrukoval veselou pijáckou písničku a k refrénu cinkal sklenkou, zatímco oči mu zabíhaly ke kypré postavě vdovy Wycherlyové. Na druhé straně stolu se pan Medebourne zabýval počítáním dolarů a centů a do toho divně mísil plán na zásobování Indie ledem tím, že by se k polárním ledovcům připjalo spřežení velryb.
Vdova wycherlyová stála před zrcadlem, dělala pukrlata, sladce se umívala na vlastní obraz a zdravila jej jako přítele, kterého miluje víc, než celý ostatní svět. Strkala tvář až ke sklu, aby viděla, zda některá dlouho známá vráska nebo rýha opravdu zmizela. Zkoumala, zda jí sníh ve vlasech úplně roztál, aby mohla bez obav odhodit důstojný čepec. Nakonec se hbitě otočila jakýmsi tanečním krokem přišla ke stolu.
"Můj milý starý doktore," zvolala, "dejte mi prosím ještě skleničku!"
"Ale zajisté, madam, zajisté!" opáčil ochotný doktor, "vidíte, už je nalito."
A skutečně tam stály čtyři sklenky po okraj plné té úžasné vody, jejíž jemná pěna bublající na povrchu připomínala chvějivý třpyt démantů. Slunce již téměř zapadlo a komnata byla stále sešeřelejší, ale z vázy probleskoval mírný, jakoby měsíční jas, a spočíval na čtyřech hostech i na doktorově ctihodné postavě. Experimentátor seděl v umně vyřezávaném vysokém dubovém křesle a s šedivou důstojností, jaký by slušela samotnému otci Času, jehož moc nikdy někdo nepopíral, vyjma této šťastné společnosti. Ano, když pili třetí doušek z Pramene mládí, málem se děsili výrazu jeho záhadné tváře.
Ale vzápětí se jim žilami prohnal rozjařující příval mladého života. Teď byli na šťastném vrcholu mládí. Na stáří s jeho nešťastnou vlečkou starostí, žalů a chorob vzpomínali jen jako na trapný sen, z něhož se radostně probudili. Čerstvý lesk duše, tak záhy ztracený, bez něhož všechny po sobě jdoucí scény světa byly pouhou galerií vybledlých obrazů, opět obestřel všechny jejich vyhlídky svým kouzlem. Cítili se jako nově stvořené bytosti v nově stvořeném vesmíru.
"Jsme mladí, jsme mladí!" křičeli jásavě.
Mládí stejně jako vysoké stáří smazalo výrazné rysy středního věku a přizpůsobilo je všechny navzájem. Byli skupinkou veselé mládeže téměř poblázněné překypující hravostí svých let. Nejpozoruhodnějším účinkem jejich rozjaření bylo nutkání vysmát se churavosti a sešlosti, jichž byli ještě tak nedávno obětí. Hlučně se smáli svému staromódnímu oblečení, kabátům mladých mužů se širokými šosy a výložkami na vestách a starodávnému čepci a šatům kvetoucí dívky. Jeden se belhal po místnosti jako stařeček prolezlý pakostnicí, jeden si nasadil brýle šikmo na nos a předstíral, že bádá ve švabachu na stránkách čarodějné knihy, třetí se posadil do křesla a snažil se napodobit ctihodnou vážnost doktora Heideggera. Pak všichni vesele vzkřikli a skákali po místnosti. Vdova Wycherlyová – smí-li se takové svěží slečince říkat vdova – přiskočila k doktorovu křeslu s nezbedným veselím v růžové tvářičce.
"Doktore, milý staroušku," zvolala, "vstaňte a zatancujte si se mnou!" a pak se ti čtyři mladí lidé rozesmáli ještě hlučněji, když pomysleli, jak divně by chudák doktor vypadal.
"Prosím, omluvte mě," řekl doktor klidně. "Jsem starý, mám revma a už jsem dávno dotancoval. Ale každý z těchto veselých mladých pánů bude mít z takové krásné tanečnice radost."
"Zatancuj si se mnou, Kláro!" zvolal plukovník Killigrew.
"Ne, já budu jejím tanečníkem!" vzkřikl pan Gascoigne.
"Před padesáti lety mi slíbila ruku!" volal pan Medbourne.
Všichni se kolem ní shlukli. Jeden ji vášnivým stiskem uchopil za obě ruce, jiný jí ovinul paži okolo pasu, třetí ponořil ruku do lesklých kadeří, které se hrnuly zpod vdovského čepce. Rděla se, těžce dýchala, zápasila, domlouvala jim, smála se a střídavě jim svým teplým dechem ovívala tváře; snažila se vyprostit, a přece zůstávala v jejich trojnásobném obětí. Nikdo neviděl živější obraz mladistvého soupeření o okouzlující krásku. Přesto prý podivným klamem, jejž způsobilo šero v pokoji a jejich starodávné oblečení, vysoké zrcadlo odráželo postavy tří starých, šedivých, seschlých dědků, kteří směšně zápolili o vyzáblou, šerednou, svraštělou babici.
Byli však mladí. To dokazovaly jejich horoucí vášně. Rozpáleni k šílenství koketérií děvčátka-vdovy, jež ani neudílela, ani zcela neodpírala svou přízeň, začali tři sokové vyměňovat hrozivé pohledy. Nepouštěli svou sličnou kořist a přitom se divoce sápali jeden druhému po hrdle. Jak se rvali, stolek se převrhl a váza se rozletěla na tisíc kousků. Drahocenná voda mládí plynula jasným proudem po podlaze, cestou svlažila křídla motýla, který tam, zestárlý na sklonku léta, usedl, aby zemřel. Tvoreček se lehce zatřepetal po komnatě a posadil se na sněhobílou hlavu doktora Heideggera.
"No tak, no tak, pánové! - No tak, paní Wycherlyová!" zvolal doktor, "skutečně musím protestovat proti tomuto řádění!"
Zůstali stát a zachvěli se; jako by je v tu chvíli šedivý čas volal zpátky ze slunného mládí do studeného a temného údolí let. Hleděli na doktora Heideggera, jenž seděl ve svém vyřezávaném křesle a držel půlstaletou růži, kterou zachránil z trosek rozbité vázy. Na pokyn jeho ruky se čtyři bouřliváci vrátili zpět na své židle, tím ochotněji, že je prudká námaha vyčerpala, přestože byli tak mladiství.
"Ubohá Sylviina růže!" vydralo se doktoru Heideggerovi, který ji držel ve světle oblačného západu: "Zdá se, že zase vadne."
A bylo to tak. Květina před očima shromážděných vadla, až byla stejně suchá a křehká, jako když ji doktor házel do vázy. Setřásl pár kapek vláhy, jež ulpěly na jejích plátcích.
"Mám ji stejně rád takhle jako v její orosené svěžesti," prohodil doktor a přitiskl seschlou růži k seschlým rtům. Při těch slovech se motýl třepotavě snesl s doktorovy sněhobílé hlavy a spadl na podlahu.
Jeho hosté se opět zachvěli. Všechny je pozvolna prostupoval podivný chlad; nevěděli, zda těla, nebo ducha. Zírali na sebe a zdálo se jim, že každý přelétavý okamžik uchvacuje jeden půvab a zanechává prohlubující se rýhu tam, kde předtím žádná nebyla. Bylo to iluze? Vtěsnaly se snad proměny celého věku do té kratičké chvilky a byli z nich zase čtyři zestárlí lidé sedící se starým přítelem, doktorem Heideggerem?
"To už jsme zase zestárli? Tak brzy!" volali žalostně.
Opravdu to tak bylo. Voda mládí měla pomíjivější účinek než víno. Opojení, jež vyvolala, vyprchalo. Ano, byli opět staří. Se záchvěvem ošklivosti, jenž ukázal, že je ještě ženou, sepjala vdova kostnaté ruce před svou tváří a zatoužila, aby ji skrylo víko rakve, když nemůže být dále krásná.
"Ano, přátelé, jste zase staří," zvolal doktor Heidegger, "a podívejte se, všechna voda mládí se vylila na zem. Nu, já pro ni nenaříkám; i kdyby mi ten pramen prýštil na samém prahu, nesklonil bych se totiž, abych v něm smočil rty - ani kdyby to opojení bylo na léta, ne na okamžik. Takovou jste mi dali lekci!"
Ale sobě doktorovi čtyři přátelé takovou lekci nedali. Rozhodli se okamžitě putovat na Floridu a od rána do noci se tam napájet z Pramene mládí.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: Pampeliška, 07.12.2005

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
Brigda    
­­­­

Související odkazy







MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­