ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Švandrlík Miloslav (*10.08.1932 - †26.10.2009)

­­­­

Fantastický objev (Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka)

Žáci Kopyto a Mňouk se sešli už brzy odpoledne u Sázavy.
"Kastelán Štětka je marod," řekl Kopyto významně, "říkala Štětková, že má takového housera, že se nemůže ani pohnout."
"To ho strašně lituju," pravil Mňouk a smutně pokýval hlavou.
"Neříkám to, abys ho litoval," pokračoval Kopyto, "ale aby sis uvědomil, že tím pádem vstup do podzemí je volný. Štětka leží a Štětková se točí kolem něho, takže by se dalo něco pořádného podniknout!"
"To je pravda," ožil Mňouk, "probádáme všechny chodby pod hradem a zjistíme, kam vedou!"
"Všechny asi ne," krotil ho Kopyto, "protože podle místní kroniky měří dohromady šedesát až osmdesát kilometrů!"
"To je dost," připustil Mňouk. "Co když tam zabloudíme a umřeme hlady?"
"Vezmeme si s sebou křídu," vysvětloval Kopyto, "a budeme si po stěnách dělat značky. Kromě toho mám dlouhosvítící baterku a pro případ potřeby i píšťalku."
"V podzemí se nikoho nedopískáš," mínil Mňouk, "i kdyby ses upískal."
"Tak jdeš, nebo nejdeš?" zeptal se Kopyto.
"Samozřejmě, že jdu," odvětil Mňouk, "buďto společně zahyneme, nebo objevíme veliké věci!"
Pak se vydali k místnímu hradu, založenému koncem čtrnáctého století, vypálenému husity v patnáctém, avšak znovu obnovenému na sklonku století šestnáctého. Tato fakta věděli oba z místní kroniky, ale především od kastelána Štětky, který v sezoně dělal hradního průvodce. Na konci svého proslovu říkával: "Hrad a jeho okolí je bohatě podsklepeno, tajné chodby táhnou se všemi směry. Tyto nejsou dosud zmapovány, a tak ani odborníci neznají jejich pravou délku. Já bych tam nevkročil za nic, protože není o co stát. Život má každý jen jeden."
Každý v okolí věděl, že teď má kastelán housera. Tím pádem se žáci Kopyto a Mňouk nemuseli obávat jeho ostražitosti. Přesto dbali, aby je nikdo nezahlédl. Rychle se proplížili pod oknem domku, v němž úpěl chorý kastelán, pronikli na nádvoří a podél zdí zamířili ke vchodu do sklepa. Bylo zamčeno.
"Musíme se tam dostat oknem," řekl Kopyto a už kvačil k místu, odkud hodlal vniknout dolů.
Okno bylo sice otevřeno, ale pod ním se černala tajemná, nevraživá hlubina.
"To chceš skočit dolů?" děsil se Mňouk. "To už si můžeme rovnou nechat natisknout parte."
Kopyto neodpověděl. Neohroženě vsunul horní část těla do sklepení a svítil na všechny strany baterkou. Nevypadalo to nejlíp. Pod oknem zela propast a ani na stranách nebylo čeho se zachytit. Posunul se o kousek dál a v tom okamžiku si pomyslel, že je s ním konec. Pod rukou mu povolila cihla a on se po hlavě řítil do hlubiny, která se zdála bezedná.
Mňouk zezelenal hrůzou. Pokusil se sice chytit kamaráda za nohy, ale jeho snaha vyšla naprázdno. Slyšel příšerný rachot a praskání, takže o vážnosti situace nemohlo být pochyb.
"Nezabil ses?" otázal se vyděšeně.
"Nezabil!" ozvalo se zdola, "ale ztratil jsem baterku a taky na mně leží nejmíň dva metráky brambor. Skoč dolů, ale dávej pozor, ať si neurazíš hlavu!"
"To bych nechtěl," řekl Mňouk a odvážně se vrhl do propasti. Také on dopadl na hromadu brambor a téměř v ní zmizel. Chvíli trvalo, než se z ní vyhrabali, a několik dalších minut hledali ztracenou baterku. Naštěstí nepřestala svítit, a tak když odhrnuli několik desítek kilogramů brambor, sama na sebe upozornila. Teď se kolem sebe mohli pořádně rozhlédnout. Byli v prostorném sklepě. V jednom koutě byla obrovská hromada uhlí, pod oknem brambory a nechyběla tu ani spousta starého harampádí.
"Podívej!" vykřikl Mňouk, "tady je petrolejová lampa! Když ji zapálíme, budeme mít mnohem víc světla než od tvé baterky!"
Zkusili to a ukázalo se, že Mňouk měl naprostou pravdu. Sklep byl teď pěkně osvětlen, ale zároveň bylo zřejmé, že tady vchod do tajných chodeb nenajdou.
"Musíme jinam," rozhodl Kopyto, "otevři dveře!"
"Jsou zamčené," hlásil Mňouk, "myslím, že je budeme muset vyrazit!"
Pokusili se o to a pokus dopadl úspěšně. Dveře povolily a chlapci se ocitli pod schodištěm hradu a před dalšími dveřmi.
"Co teď?" zeptal se rozpačitě Mňouk.
"Vyrazili jsme jedny, vyrazíme i druhé," rozhodl Kopyto.
"Jestli nás dopadnou," strachoval se Mňouk, "vypadá to s námi špatně. Nedovolené vniknutí do hradního objektu, vyrážení dveří..."
"Nemluv a dělej!" řekl Kopyto a sám se pustil do likvidace další překážky. Mňouk mu nepříliš ochotně pomohl a za chvíli před jejich úsilím kapitulovaly i druhé dveře. Otevřela se cesta do skutečného hradního podzemí. Sešli ještě po několika schodech dolů a vstoupili do veliké místnosti s klenutým stropem. Místnost byla bez oken, ale zato četné kouty a tajemné výklenky dávaly tušit, že cesta, kterou se sem dostali, není jediná. Mňouk zvedl lampu nad hlavu, aby se mohl lépe rozhlédnout, ale náhle sebou škubl tak, že ji málem upustil na zem. Několik metrů před ním se ozvalo pronikavé zakvičení a dvě zvířátka, o jejichž přírodopisném zařazení nemohlo být pochyb, se dala na útěk.
"Krysy," konstatoval pokojně Kopyto, "nevím, proč koukáš tak vyděšeně! Divil bych se, kdyby tady nebyly."
"Já taky," řekl Mňouk, "ale nemusely by mi kvičet přímo pod nohama."
Postupovali podél sklepních stěn a pátrali po tajných chodbách.
"A hele!" zvolal po chvíli Kopyto, "jestli tohle není vchod do tajné chodby, tak se nejmenuju Kopyto, ale..." Nemohl na vhodnou alternativu přijít, ale o své jméno se strachovat nemusel, poněvadž temný otvor ve sklepní stěně nemohl být ničím jiným.
"Tak co?" zeptal se Mňouk. "Jdeme?"
"Jdeme!" řekl Kopyto. "Třeba je to chodba, která nás dovede k ta¬jemným pokladům nebo odhalí středověké zločiny, které by jinak zůstaly utajeny."
"Musíme především dávat pozor na zazděné jeptišky," vydechl Mňouk, "já jsem v jedné historické knížce četl, že občas takovou neposlušnou jeptišku zazdili."
"No, my jí už nepomůžeme," pokrčil rameny Kopyto, "a potom nevím, jak bys ji chtěl najít, když je zazděná."
"To se pozná podle toho," poučoval Mňouk, "že barva zdiva je trochu jiná než okolní stěny. Ale třeba tu žádná zazděná jeptiška není."
"Uvidíme!" pravil Kopyto. "Ty s tou petrolejkou jdi první a já za tebou budu dělat na stěnách značky."
Vešli do chodby. Nebyla širší než půldruhého metru.
Mňouk kráčel pomalu a ostražitě před sebou sunul lampu. Viděl však stěží na pět šest metrů dopředu, protože chodba nebyla rovná, ale nepředstavitelně se klikatila. Asi po sto padesáti metrech se rozdvojovala.
"Nalevo, nebo napravo?" zeptal se Mňouk.
"Nalevo," rozhodl Kopyto. "Ta napravo se zdá moc úzká a taky strop se ustavičně snižuje. Tu si necháme na jindy."
Vydali se tedy nalevo a svědomitý Kopyto nepřestával psát po stěnách viditelné značky. Postupovali teď už mnohem kurážněji a také rychleji. Nic nového se však neobjevovalo.
"To se mi nechce líbit," zlobil se Mňouk, "takhle můžeme jít celou věčnost dostat se na nějaký vzdálený hrad a nic pořádného neobjevit. Na zpáteční cestu bude pozdě a nakonec budeme muset přenocovat někde v hladomorně."
"Vždyť jdeme sotva půl hodiny!" tvrdil Kopyto. "Jak já to tipuju, ušli jsme s bídou dva tři kilometry."
"Podívej!" vykřikl náhle Mňouk a zastavil se.
Chodba končila a před žáky stála nová překážka v podobě železných, notně již zrezivělých dveří.
"Tohle nebude žádná legrace," řekl Kopyto, když si znalecky prohlédl dveře, které vypadaly velice bytelně, "ale zkusíme je vyrazit."
"To se nám nepovede," mínil Mňouk.
"Už se nám povedly jinačí věci," povzbuzoval ho Kopyto. "Rozeběhneme se proti nim a současně se do nich opřeme. Dávej pozor, abys přitom nerozbil lampu nebo abys mě nepolil petrolejem a nezapálil! Radši ji tamhle postav!"
Mňouk poslechl a oba se rozběhli proti dveřím. Čekali odpor, a tak do nich vrazili vší silou. K svému překvapení však proletěli na druhou stranu, jako by jim nic nestálo v cestě. Zrezivělý zámek povolil, aniž vydržel víc, než kdyby byl z perníku, povolily i panty a dveře se způsobně poroučely k zemi. Mňouk se rychle zvedl ze země, vrátil se pro lampu a prohlížel si místo, kam se dostali. Vzápětí on i Kopyto otevřeli ústa nesmírným úžasem.
"No tohle!" vydechli oba a nestačili se dívat kolem sebe.
Byli v rozlehlé sklepní místnosti, ale ta místnost nebyla prázdná. Uprostřed ležela lidská kostra. Kolem ní se povalovaly meče a rozličné starodávné zbraně. Byly tu také překrásné vyšívané dečky, nějaké divné hudební nástroje a konečně nádoby plné starých peněz.
Chvíli oba žáci mlčky zírali na ty poklady a potom řekl Kopyto: "To je úplně jasné! Objevili jsme hrob nějakého slavného náčelníka. Tady je jeho kostra a kolem jsou dary, které si s sebou měl vzít na onen svět. Dřív se to tak dělalo."
Mňouk s Kopytovým výkladem souhlasil.
"No jo," pravil potom, "ale co teď budeme dělat? Takový vzácný nález je třeba ohlásit, a přece nepůjdeme někam vykládat, že jsme bez vědomí kastelána vnikli do hradu, vyrazili troje dveře a objevili starodávný hrob!"
Kopyto se zamyslel.
"Mám jiný nápad," řekl. "My ty poklady odnosíme do podhradí, tam je naložíme na dvoukolák a odvezeme do muzea. Pak už nám nikdo nebude nadávat kvůli nějakým dveřím!"
"No jo," přemítal Mňouk, "ale na to sami nestačíme. To by nám trvalo tři dny."
"Taky to nebudeme dělat sami," odvětil Kopyto. "Ty tady počkáš a já se vrátím, abych sehnal nějaké kluky."
Mňouk si tedy sedl vedle kostry, nechal si petrolejovou lampu a Kopyto s dlouhosvítící baterkou odkvačil pro posilu.
Kamarádovy kročeje dozněly v dálavách chodby a Mňouk osaměl s mrtvým náčelníkem. Náhle se mu zdálo, že kostlivec sebou ve světle petrolejky pohnul. Mňouk stěží potlačil výkřik hrůzy a uskočil k stěně kobky. Vyděšeně zíral na kostru, avšak ta nejevila známky života.
"Přece se nebudu bát kostry!" dodával si odvahu. "Se mnou nehnou jinačí věci: Já vlastně ani nevím, že nějaký strach vůbec existuje! Ale už aby byl Kopyto zpátky!"
Kopyto mezitím venku sháněl posilu a nedalo mu to mnoho práce. Když se kluci dozvěděli, o jakou pozoruhodnou věc běží, nechali všeho a uháněli s Kopytem do hradu. Vzali s sebou pro jistotu hned dva vozíky, lano a několik baterek. Přestože jich bylo kolem dvaceti a dělali patřičný rámus, nemocný kastelán Štětka to ani nepostřehl.
Do sklepa se kluci spustili po laně a pak je Kopyto vedl k náčelníkovu hrobu, kde je nadšeně přivítal zpocený Mňouk. Nepřiznal se ovšem k tomu, že se před nebožtíkem schoval do stočeného koberce a neodvažoval se tam ani vydechnout.
Kluci se netajili radostí a úžasem nad velikým objevem a hned se pustili do práce. Dva popadli kostru, dva koberec a ostatní pobrali všechnu zbylou nádheru, která se tu povalovala. Se zpěvem se ubírali zpátky. Do sklepa dorazili právě ve chvíli, kdy paní kastelánova šla s kbelíkem pro brambory. Sotva zahlédla kostru, meče a oštěpy, pustila kbelík a omdlela jako špalek. Chlapci ji položili na hromadu brambor a pokračovali v cestě k muzeu.
"Dneska nám to vyšlo!" hlaholil Mňouk. "Vsadím se, že takovýhle dar muzeum ještě nedostalo za celou dobu své slavné existence."
"To tedy určitě ne!" souhlasil Kopyto. "Koho by taky napadlo, že nedaleko hradu je starodávné pohřebiště!"
"A možná, že není jediné!" vykřikoval Mňouk. "Jsou tam i další chodby, a možná že vedou k hrobkám ještě bohatším!"
"To všechno prozkoumáme!" tvrdil Kopyto. "Prolezeme všech osmdesát kilometrů chodeb!"
Chlapci s naloženými vozíky se blížili k muzeu. Ale co to? Před muzeem stál hlouček lidí v čele s nadporučíkem Ošmerou, kterému vrátný muzea Čuterka cosi rozčileně vykládal. Občané zlobně mávali pěstmi a hrozili různými předměty.
"Prosím vás, co se stalo?" otázal se Kopyto pana Ždímala, který přicházel směrem od muzea.
"Ale," mávl rukou pan Ždímal, "zase nějaké vloupání! Neznámí pachatelé vnikli do sklepních prostor muzea a odcizili spoustu věcí, které tam byly uloženy. Já nevím, co je to dneska za svět!"
Pomocníci žáků Kopyta a Mňouka se po těchto slovech rozprchli, jako když do nich střelí. Oba žáci zůstali smutně stát u vozíků a hleděli plni obav na nadporučíka Ošmeru, který se k nim hrozivě blížil. Zřejmě zahlédl kostlivcovu ruku, která plandala za vozíkem a kterou se pokoušel odcizit černobílý foxteriér, slyšící na jméno Punťa.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: Šupina, 17.11.2007

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­