Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Je nepředstavitelný hlupák! Předem to mohl vědět - hlava jako střep ... Stačí trochu jí pohnout a hned se na něj tlačí celá polovina světnice, vzduch je těžký jako hlína ... Hlína - hlína na lopatě - a když na lopatě, tak na lopatě hrobníka - kopá hrob, jako by nebyla jinde hlína než na krchově ... Ale to všecko udělala ta babizna - A co když mu teď něco praskne v hlavě? Když sedí nehnutě, tak je pouze těžká a nebolí, ale stačí ji nachýlit a začne ten tlak - Přitom se v ní může nakrásně něco stát a bude konec.
Ale to všechno má z včerejška. Když ho zatáhli k Modrému hroznu, tak tam přišla. Babice jedna prokletá! - Dej si, velkomožný pane, hádat z ruky! - Přitom civěla, chudák, na uzené na stole před ním, snad by si je za chvíli přitáhla samým pohledem. Stejně to byl zjev! Už jen ty různé šedě hadrů, kůže a vlasů, jako uzel pavučin, prachu a špíny - a taky bídy a smutku. A opuštěnosti ... Čarodějnice! Dnes neví, odkud se v něm vzal pocit, že by ji měl litovat! Když pak snědla jeho maso, které jí napůl nevědomky přistrčil, tak - Podej mi ruku, mládenče, tu levou, od srdce! - Chvíli mu koukala do dlaně a pak - Snad čekala, že jí dám vypít i své víno, nebo chtěla nějaký ten groš navíc, bůhví. Zkrátka: Tvůj život bude krátký, synku. Krátký bude, krátký! - Jako by se někdo o její žvásty prosil -
A teď si ze všeho pamatuje zrovna jenom je -
V životě se ještě tak neopil -
Když totiž ta šedá, skuhravá pavučina vyvanula z šenkovny, poručil šenkýři - No, prostě to potřeboval spláchnout ... A proč se tedy teď na sebe zlobí? Co už je koneckonců na tom, že včera trochu přebral! Bylo to přece přirozené, že se chtěli se mnou rozloučit, a kdybych jim nebyl zaplatil pijatiku - Za tolik let si člověk přece navykne na člověka, a když se dozvěděli, že odejdu -
Na každém tiskařském lisu, na Hogenbergových měděných deskách, na rydlech a baňkách s louhem, všude tkvěl jeho, Hollarův otisk, otisk jeho prstů, neviditelné orosení jeho dechem; a pak tu byla slova, která vyměňoval se všemi, s kterými pracoval, a i když byl sebemálomluvnější, nahrazovaly řeč někdy pohledy nebo pokývnutí hlavou, pokyn ruky. A to vše bude nyní rázem přerváno, jak už tolikrát. Jako kdysi v Praze, pak ve Frankfurtu -
A přes všechny opačné zkušenosti si člověk vždy znovu a znovu namlouvá, že tentokrát nenechá zajít a odumřít navázaným vztahům, že je ve vlastním zájmu udrží při životě aspoň občasnými vzkazy, dopisy - A nakonec to dopadne vždycky stejně, sejde z očí, sejde z mysli. Nač si něco namlouvat.
Teď jsou však na řadě mnohem důležitější věci: co má tomu Angličanovi přinést ukázat? Hohenberg se div neurazil, když si to ten lord vyžádal - jestli mu snad nestačí slovo největšího německého tiskaře a nakladatele? Co je pravda, to je pravda, Hohenberg se při této příležitosti ukázal jako opravdový přítel: vychvaloval Hollara jako na trhu sedlák dobytče. Přitom z toho nic nemá, spíše škodu, že nebude už Hollar pro něj pracovat. Pak přinesl tiskař urozenému Angličanovi obě knížky Hollarových městských pohledů a kdejaký lept, který měl ve svém kontoru. A na druhé straně je také pravda, že Jeho Lordstvo prohlásilo - po zhlédnutí všeho -, že mu to stačí.
Tak proč mu ještě cpu pod nos nějaký další ukázky? A jestli to dělám, tak to nepochybně dělám proto, že to chci já, a ne on. Jenže proč to chci? Rozhodně ne proto, abych si ho ještě pevněji zavázal; to není už třeba. Také ne proto, abych slyšel další pochvaly, protože na to stačil frankfurtský Merian a kolínský Hogenberg, oba na slovo vzatí odborníci a nadto obchodníci, kteří by nebrali žádné ohledy, kdyby -
Tak proč tedy ...
Hollar zatím navršil na stůl obsah svého cestovního koše a několik tuhých map, které vytáhl zpod postele, samé kresby, rytiny, lepty - Ale místo aby se dal do jich třídění, odvrátil se najednou od této úctyhodné hromady a spustil se do křesla u krbu. Hlavu si opřel do rukou, dlaněmi si zastínil oči -
Musím si přece přiznat, jaképak vzpírání, že jsem najednou pln nejistoty. Ano, nejistoty! To je pěkné mít tento pocit, když je člověku bez jednoho roku třicet! Jenže jedno je jisté: když jsem se naučil v Merianově dílně dokonale leptat krajinné prospekty podle jeho receptů a šablon, když jsem to pak už dokázal div ne se zavřenýma očima, tehdy jsem nikoho nepotřeboval, aby mi řekl, že je to dobré, a proto mne to asi začalo nudit. A když si dobře vzpomínám, tak mne tehdejší sebejistota zneklidňovala asi stejně jako dnešní nejistota. Jenže byla ještě o něco horší - uspávala. Když jsem potom přešel k Hohenbergovi, dostavilo se to zase, a brzo. A teď se poprvé naskýtá příležitost -
Hollar rychle rozevřel jedny z desek, kde měl shromážděny své poslední kresby, dosud rytecky nevyužité.
Tak třeba tohle - nebo toto - to je přece uděláno, jinak než po merianovsku! A jestli v tom ten Angličan pozná - Jestli pozná! Je to k smíchu: nabízí mi malířskou cestu přas půl Evropy, a já si budu klást nějaké podmínky! Jenže bych opravdu nechtěl podniknout tak velkou výpravu s nějakým tupcem, který nerozezná mědirytinu od leptu.
Vida, ani nebude vědět, až mu předvedu své práce, že si ho přitom vlastně vyzkouším.