ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Cervantes Saavedra Miguel de (*29.09.1547 - †23.04.1616)

   
­­­­

Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha (4)

Kapitola VIII.

O velkém vítězství, jehož dobyl chrabrý don Quijote v hrozném a neslýchaném dobrodružství s větrnými mlýny, a o jiných událostech hodných blahé paměti.

Vtom spatřili třicet nebo čtyřicet větrných mlýnů, které na té pláni stojí, a sotva je don Quijote uviděl, řekl svému zbrojnoši:
"Štěstěna vede naše kroky tak, že bychom si lepšího nemohli věru přát. Jen se podívej, Sancho Panzo, druhu můj milý, tam na ty velikánské obry! Je jich jistě třicet, ne-li o něco víc. A já se s nimi dnes utkám a všechny pobiji. Z této prvé kořisti vyroste naše bohatství. A bude to boj po právu a řádu válečném, vždyť Bohu slouží, kdo vyhlazuje to dračí sémě z povrchu zemského."
"Kde jsou, pane, ti obři?" otázal se Sancho Panza.
"Tamhle před tebou," odpověděl don Quijote. "Cožpak nevidíš ty jejich paže, které bývají i dvě míle dlouhé?"
"Pozor, pozor, Milosti," řekl na to Sancho Panza, "tamhleto před námi nejsou obři, ale větrné mlýny, a to, co vypadá jako paže, to jsou křídla, která roztáčí vítr, a ta pohybují mlýnským kamenem."
"Hned je na tobě vidět," řekl don Quijote, "že nemáš o rytířských dobrodružstvích ani ponětí. Obři to jsou! A bojíš-li se, odstup stranou a modli se, zatímco já podstoupím ten lítý a nerovný boj."
Po těch slovech bodl ostruhami svého koně Rosinantu, nedbaje Sancha, který na něho křičel, že se vrhá na větrné mlýny, a ne na obry. A tak se vžil do toho, že jsou to obři, že už ani Sancha neslyšel, a třebas již byl docela blízko, nepoznal také, co jsou vlastně zač. Hnal se na ně a křičel z plna hrdla: "Neprchejte, zbabělí a mrzcí tvorové, útočí na vás jediný rytíř!"
V tu chvíli se zvedl trochu vítr a velká křídla se začala točit. Když to uviděl don Quijote, pokračoval mocným hlasem:
"A kdybyste hýbali větší počtem paží, než jich měl sám obr Briareus, trestu neujdete!"
To vzkřikl, a odporoučeje se z celého srdce svého vzácné paní Dulcinei, vyprošuje si na ní, aby stála při něm v tom velkém nebezpečí, chráněn dobře štítem, kopí maje přichystáno, vyrazil s Rosinantou vpřed plným tryskem a zaútočil na nejbližší mlýn. Vedl ránu přímo do křídla, a vtom jím vítr zatočil tak divoce, že bylo kopí hned na kusy a strhlo s sebou i koně a jezdce, který se hned válel, všecek pohmožděn, v širém poli. Sancho Panza spěchal pánovi ku pomoci, jak jen osel stačil, a když už byl u něho, viděl, že se rytíř nemůže ani hnout: tak prudce padl totiž na zem i s Rosinantou.
"Pomoz Pánbůh!" zvolal Sancho. "Copak jsem vám, milostpane, hned neříkal, abyste si rozmyslil, co děláte? Že jsou to jenom větrné mlýny, a kdo by to nepoznal, tomu, že se v hlavě též nějak točí?"
"Mlč, milý Sancho," řekl mu don Quijote, "vždyť přece bojování je víc než cokoli jiného změna za změnou. A pak si též myslím, a je to jistě pravda, že čaroděj Freston, víš ten, co mi uloupil světnici s knihami, proměnil právě ty obry ve větrné mlýny, aby mě připravil o slávu z vítězství; tak mě nenávidí. Ale ty jeho čáry a kouzla nezmohou nakonec zhola nic proti mému dobrému meči."
"Aby Pánbůh dal," řekl na to Sancho.
A potom pomohl pánovi na nohy a vysadil ho na Rosinantu, která byla z toho dobrodružství též jako rozlámaná. A rozprávějíce o tom, co zažili, brali se dále k průsmyku Lápice, protože don Quijote tvrdil, že se jim tam jistojistě naskytnou mnohá a rozmanitá dobrodružství, neboť poutníci prý tamtudy zrovna proudí. Rmoutilo ho však převelice, že už nemá kopí, i svěřil se se svým trápením zbrojnoši a řekl:
"Četl jsem jednou, jak si právě vzpomínám, že jeden španělský rytíř jménem Diego Pérez z Vargasu, když se mu v boji zlomil meč, urval z dubu těžkou větev, ba vlastně kmen, a tak se tím kyjem toho dne mužně oháněl a tolik Maurů pobil, že mu již zůstala přezdívka Kyj, i byli pak on i jeho potomci od toho dne zváni Vargasové z Kyjů. Vyprávěl jsem ti o tom proto, že také já chci z prvního dubu nebo buku, který se mi namane, urvat takovou silnou větev, jakou měl, jak se domnívám, tehdy on a hodlám s ní vykonat takové činy, že se budeš pokládat za šťastného, že ti bylo dopřáno uvidět je na vlastní oči a být svědkem skutků málem neuvěřitelných."
"Jsme v rukou Páně," řekl Sancho. "Rád vám to, Milosti, všecinko věřím. Ale narovnejte se přece trochu, sedíte nějak nakřivo; to máte jistě od toho pádu."
"Pravdu máš," odpověděl don Quijote, "a nenaříkám-li si na bolest, tedy jen proto, že potulným rytířům není dovoleno stěžovat si na jakkoli těžkou ránu, i kdyby jim z ní vylézaly útroby."
"Když je tomu tak, nemám nic proti tomu," řekl Sancho, "ale ví Bůh, že bych byl rád, kdybyste si naříkal, jen by vás něco zabolelo. O sobě vám raději hned povím, že budu naříkat, i kdyby mě něco jen pobolívalo, ledaže by si také zbrojnoši nesměli stěžovat zrovna jako jejich páni."
Don Quijote se musil zasmát prostoduchosti svého zbrojnoše a ujistil ho, že si může docela klidně postěžovat, kdy a jak se mu zachce, ať už z hloubi duše, nebo jen tak pro nic za nic, protože v řádech rytířských nikdy nečetl, že by tohle bylo zbrojnošům zapovězeno. A tu mu Sancho připomněl, že už je čas k jídlu. Don Quijote odpověděl, že se mu ještě jíst nechce, aby však pojedl on, kdy se mu zlíbí. Sancho se tedy s jeho dovolením uvelebil na svém oslu co nejpohodlněji, a vytahuje z tlumoku, co byl do něho vložil, jedl a jedl za zády svého velitele pěkně pomaloučku a chvílemi si zavdal z vinného měchu s takovou chutí, že by mu byl mohl závidět nejzmlsanější hostinský z Malagy. A zatímco se takto loudal a šetřil si doušky, vykouřilo se mu nadobro z hlavy, co všechno mu nasliboval jeho pán, a považoval již také to hledání dobrodružství, třeba sebenebezpečnějších, spíše za sladký odpočinek než za námahu.
Na noc se pak utábořili pod stromy a don Quijote ulomil z jednoho z nich suchou větev, která se téměř hodila za kopí, a nasadil na ni bodec z toho svého rozlámaného. Don Quijote po celou noc oka nezamhouřil a stále jen vzpomínal na svou paní Dulcineu, aby napodobil, o čem čítával v rytířských románech, kde také rytíři prožili v lesích a pustinách mnohou bezesnou noc, majíce před očima svou vyvolenou. Jinak se choval Sancho. Ten si totiž dobře naplnil žaludek - a to nikoliv cikorkovou vodou - a spal tedy jako zabitý až do bílého rána, a kdyby na něho nebyl zavolal jeho pán, nebyly by ho probudily ani sluneční paprsky, které mu svítily rovnou do tváře, ani trylky ptactva radostně v hejnech vítajícího příchod nového dne. Nakonec Sancho vstal a hned k sobě přivinul vinný měch a viděl, že je jaksi splasklejší než večer předtím, i zkormoutilo se nad tím jeho srdce, neboť tušil, že jej teď tak hned nenaplní. Don Quijote nechtěl ani posnídat, nasytilť se, jak už řečno, blahými vzpomínkami. Pokračovali potom v cestě k průsmyku Lápice a dojeli k němu kolem třetí hodiny s poledne.
"Tam," zvolal don Quijote, sotva jej uviděl, "tam Sancho, brachu milý, budeme mít, co hrdlo ráčí těch takzvaných dobrodružství. Měj však na paměti, že i kdybys mě viděl v nejhroznějším nebezpečí, nesmíš se chopit meče na moji obranu, ledaže bys viděl, jak se na mne vrhá luza a sprostá chasa, neboť pak mi můžeš přispěchat ku pomoci. Půjde-li však o rytíře, není ti arciť dovoleno, aniž rytířskými řády připuštěno pomáhat mi, dokud nebudeš sám pasován na rytíře."
"Buďte, pane, jist," odpověděl Sancho, "že vás na slovo uposlechnu, a to tím spíše, že jsem z jádra mírné povahy a vyhýbám se, jak jen mohu, svárům a hádkám. Ale na mou duchu, kdyby někdo sáhl na mne, nedbal bych už příliš těch vašich zákonů, neboť Bůh i lidé dovolují, aby se bránil, kdo je napaden."
"To nepopírám," řekl don Quijote, "kdybys však měl před sebou rytíře a chtěl mi proti nim pomáhat, musíš svou přirozenou prudkost držet na uzdě."
"To víte, že si dám pozor," odvětil Sancho. "A zachovám, pane, to přikázání, jako že neděle světím."
A jak tak rozprávěli, objevili se náhle před nimi na cestě dva mniši z řádu svatého Benedikta na velbloudech; těm se totiž věru podobali jejich nadobyčej urostlí mezci. Mniši měli na očích brýle proti prachu a nad hlavou slunečníky. Za nimi jel kočár, doprovázený čtyřmi či pěti jezdci a dvěma opěšalými mezkaři. V kočáře seděla, jak se později ukázalo, jedna paní z Biskajska, která jela do Sevilly, kde už na ni čekal její choť, pověřený vysokým úřadem v zámořských državách. Benediktini nepatřili k družině, ačkoli jeli touž cestou. Sotva je don Quijote uviděl, řekl svému zbrojnoši:
"Buď se mýlím, nebo jedem rovnou do nejskvělejšího dobrodružství, jaké se kdy na světě událo, neboť tamhlety černé postavy jsou patrně, ba jistojistě, nějací černokněžníci a unášejí v tom kočáře nějakou princeznu. Já pak se musím postavit proti tomuto bezpráví, seč jsou mé síly."
"To dopadne ještě hůř než s těmi větrnými mlýny," řekl Sancho, "jen se na ně, pane můj, dobře podívejte, vždyť jsou to dva mniši benediktini a v tom kočáře jistě jedou nějací cestující. Říkám vám ne jednou, ale hned raději dvakrát, abyste se do ničeho nehnal, ať vás ďábel neoklame."
"Už jsem ti, Sancho, povídal," pokračoval don Quijote, "že ani dobře nevíš, co je to pravé rytířské dobrodružství. Mám i teď pravdu a hned se o tom přesvědčíš."
A již popojel a stanul s Rosinantou uprostřed cesty, po které mniši přijížděli, a když už myslil, že by ho mohli uslyšet, vzkřikl na ně:
"Roto pekelná a ukrutná, propusťte ihned na svobodu vznešené princezny, které v tom kočáře unášíte, jinak se chystejte na brzkou smrt, která bude spravedlivým trestem za vaše zločiny."
Mniši zadrželi své mezky, na výsost překvapeni jak vzezřením dona Quijota, tak i jeho slovy, na něž odpověděli takto:
"Nejsme, pane rytíři, ani rota ďábelská, ani žádní ukrutníci, ale dva mniši řádu svatého Benedikta, jedeme klidně svou cestou a věru nevíme, zda někdo v tom kočáře unáší násilím nějaké vznešené princezny."
"Nepřelstíte mě sladkými slovy, znám vás, chásko věrolomná," zvolal don Quijote.
A nevyčkav už jejich odpovědi, pobodl Rosinantu a najel se skloněným kopím na prvního mnicha tak divoce a zuřivě, že kdyby nebyl benediktin sklouzl rychle z mezka, byl by ho rytíř vyrazil ze sedla proti jeho vůli, těžce ho zranil a možná že i zabil. Když druhý mnich viděl, jak zle je nakládáno s jeho druhem, pobídl prudkou ranou do slabin svého mezka, podobajícího se korábu pouště, a už uháněl širou plání s větrem o závod.
Sotva Sancho Panza uviděl mnicha na zemi, slezl rychle z osla, vrhl se na přemoženého a už z něho stahoval kutnu. Vtom k němu přiběhli mezkaři mnichů benediktinů a ptali se Sancha, proč mu ji svléká. Sancho jim odpověděl, že mu po právu patří jakožto válečná kořist po bitvě, kterou vyhrál jeho pán. Chasníci si nepotrpěli na takové žerty a nevěděli ani, co tou válečnou kořistí a vyhranou bitvou vlastně míní; neušlo jim také, že je, který právě rozmlouval s cestující dámou, hodně daleko, i vrhli se na Sancha, povalili ho na zem, div mu celou bradu nevyškubali, a tak ho zkopali, že ležel na zemi v bezvědomí a jako bez ducha. Vyděšený, roztřesený a na smrt bledý benediktin nasedl zatím, jak nejrychleji mohl, znovu na mezka, a když byl opět v sedle, bodal své zvíře ostruhou a uháněl za svým druhem, který vyčkával pěkně opodál, co z toho přepadení vzejde. Mniši už pak nečekali, jak to všechno skončí, a hned pokračovali v cestě, znamenajíce se křížem častěji, než kdyby měli ďábla v patách. Don Quijote, jak už výše řečeno, rozprávěl zatím s dámou cestující v kočáře a mluvil k ní takto:
"Můžete nyní, krásná paní, učinit sama se sebou, co se vám jen zlíbí, neboť zpupnost vašich únosců, sražena silou mé paže, je zašlapána v prach. A abyste se nemusila obtěžovat, poptávajíc se na jméno toho, kdo vás osvobodil, vězte, že se jmenuji don Quijote de la Mancha a že jsem potulný rytíř, hledající ve světě dobrodružství a oddaný doně Dulcinei z Tobosy, které se krásou nevyrovná žádná jiná. A odměnou za dobrodiní, které jsem vám prokázal, chci jenom, aby se Vaše Milost vrátila do Tobosy a představila se tam mým jménem oné vzácné paní a pověděla jí, jak jsem se zasloužil o vaše vysvobození."
Jeden ze zbrojnošů, kteří kočár doprovázeli, rodem Biskajec, vyslechl také všechno, co don Quijote říkal, a když viděl, že nechce pustit kočár dále, ale vyzývá je, aby se vrátili do Tobosy, přistoupil náhle k donu Quijotovi, popadl ho za jeho kopí a řekl mu lámanou španělštinou a ještě horší baskičtinou:
"Pryč, rytíř, pryč, nebo zle povede. U ten Bůh, co stvořil mě, že nenechat kočár, zabiješ se, jako jsi tady já Biskajec."
Don Quijote mu velmi dobře porozuměl a odpověděl mu docela klidně:
"Kdybys byl rytířem, jako že nejsi, byl bych tě už ztrestal za tvou pošetilost a opovážlivost, ty duše otrocká."
Biskajec mu na to řekl:
"Já rytíř ne? Bohu přísahám, tak ty lhala jako křesťan. Kopí hodit, meč tasit, hned mi ukázat, jak ta kočka topit! Biskajec pán, moře pán, na zem pán, všecky čerty pán, a ty lhát, dívej, kdyby jiné říkala."
"Teď něco uvidíme, jak řekl Agrajec," odpověděl mu don Quijote. A odhodiv kopí, vytasil meč, zakryl se štítem a uhodil na Biskajce, chtěje ho zabít. Když viděl Biskajec, jak na něho soupeř najíždí, chtěl rychle seskočit z mezka, na kterého nebylo spolehnutí, protože to bylo zvíře nájemné, a tedy špatné, mohl však už jenom tasit meč. Na štěstí pro sebe se držel s mezkem u kočáru, odkud mohl ještě popadnout polštář a užít jej místo štítu. A již se na sebe ti dva vrhli jako úhlavní nepřátelé. Ostatní z družiny je chtěli usmiřovat, ale nedařilo se jim to, zvlášť když se Biskajec ve své hatmatilce zapřísahal, že když mu nenechají dokončit tu půtku, zabije třeba i svou paní a kohokoli, kdo by mu v tom boji bránil. Paní v kočáře, udivena a postrašena tím, co viděla, pokynula kočímu, aby poodjel stranou, a přihlížela zpovzdálí tomu lítému zápasu, při němž vedl nejdříve Biskajec ránu proti rameni dona Quijota a ťal po něm tak mocně, že kdyby se rytíř nebyl dobře kryl šítem, byl by jej rozťal až po pás. Ten tvrdý úder těžce zkrušil dona Quijota i vzkřikl z plna hrdla:
"Ó paní mé duše, Dulcineo, květe veškeré krásy, přispějte nyní ku pomoci svému rytíři, který se octl v tak velkém nebezpečí, když se chtěl zavděčit vaší nesmírné dobrotivosti!"
Říci tato slova, chopit se meče, krýt se štítem, vyrazit na Biskajce bylo pro něho dílem okamžiku, neboť rytíř vsadil všechno na jedinou ránu. Když viděl Biskajec, jak se na něho řítí, poznal z této jeho rozhodnosti, čeho je je rytíř schopen, a chtěl se postavit čelem proti čelu. I očekával svého protivníka, chráněn dobře polštářem, nemohl však s mezkem ani sem, ani tam, protože zvíře bylo již uondáno, a nejsouc uvyklé podobným zábavám, div pod Biskajcem nepadlo. Hnal se tedy, jak řečeno, rytíř don Quijote na ostražitého Biskajce s mečem pozdviženým, odhodlán roztít ho ve dví, a Biskajec zase čekal s mečem nad hlavou napřaženým, kryje se polštářem, a všichni, kdož boji přihlíželi, byli vyděšeni a dívali se jako u vyjevení, očekávajíce ty strašné rány, kterými se jižjiž ohrožovali; a paní v kočáře a její služebné se modlily a vysílaly tisíce proseb a slibů ke všem svatým obrazům i poutním místům španělským, jen aby Bůh zachránil jejich zbrojnoše a vyprostil je z tohoto nesmírného nebezpečí. Ale na neštěstí právě v tomto okamžiku a za takového stavu přerušuje náhle autor tohoto vyprávění jejich boj, uváděje na svou omluvu, že nenalezl o rekovných činech dona Quijota žádnou jinou písemnou zprávu, kromě toho, co již pověděl. Ovšem, druhý autor tohoto díla nechtěl uvěřiti tomu, že by historie tak zajímavá upadla nadobro v zapomnění a že by důvtipné hlavy manchského kraje měly v sobě tak málo zvídavosti a žádný z těch učených neuchoval v svém archivu nebo v zásuvce psacího stolu nějaké zápisy pojednávající o tomto proslulém rytíři. A přesvědčen o tom, nezoufal a pevně věřil, že jednou přece jenom nalezne i konec této poutavé historie; a jak jej s pomocí boží nalezl, o tom již bude vyprávěno v části druhé.

Kapitola XXII.

O tom, jak don Quijote vrátil svobodu mnoha nešťastníkům, kteří byli proti své vůli vedeni někam, kam se jim nechtělo.

Sidi Hamet Ben Enheli, spisovatel arabský a manchský, rozvíjí dále tuto neskonale důležitou, honosnou, neobyčejně zevrubnou a přitom tak milou a důvtipnou historii a praví, že když spolu slavný don Quijote de la Mancha a Sancho Panza, jeho zbrojnoš, vyměnili slova, která jsou uvedena na konci kapitoly dvacátéprvé, pozvedl don Quijote zrak a spatřil, jak se k němu po silnici blíží pěšky asi dvanáct mužů připoutaných jako zrnka růžence za hrdla k velkému železnému řetězu a s okovy na rukou. Doprovázeli je dva muži na koni a dva pěší a jezdci měli muškety s kolečkovým zámkem a ti druzí halapartny a meče. Jakmile je Sancho Panza uviděl, řekl:
"To je řetěz galejníků, lidí otročících králi, a vedou je na galeje."
"Jak to, že lidí otročících?" otázal se don Quijote. "Copak je možné, že by král někoho zotročoval?"
"To přece neříkám," odpověděl Sancho, "chtěl jsem jenom říci, že to jsou lidé, kteří byli za své zlé činy odsouzeni na galeje a budou je tam přidržovat k službě králi násilím."
"Ať tak či onak," řekl nato don Quijote, "ti lidé jdou sice docela klidně, ale nikoliv z vlastní vůle, vždyť je násilně vedou na galery."
"To ano," přitakal Sancho.
"Je-li tomu tak, jak pravíš," řekl don Quijote, "pak se to týká také mne, neboť mým posláním je zabraňovat násilí a skutkem pomáhat lidem nebohým."
"Uvažte, Milosti," řekl na to Sancho, "že spravedlnost, což je vlastně totéž co sám král, nedopouští se na takových lidech křivdy a násilí, ale trestá je jenom za jejich zločiny."
Zatím se již galejníci, spoutaní řetězem, přiblížili a don Quijote požádal ihned velmi zdvořile jejich strážce, aby mu laskavě vysvětlili, oč zde vlastně jde, a sdělili mu stručně nebo třeba i obšírněji, z jakého důvodu vedou ty lidi takto v okovech. Jeden z jízdních strážců odpověděl, že to jsou galejníci, pod přímou pravomocí Jeho Veličenstva krále španělského, a že se ubírají na galeje; více prý mu však o tom říci nemůže a on ani vědět nemusí.
"Přesto však bych chtěl vědět o každém z nich, co jej do toho neštěstí přivedlo," namítl don Quijote.
A mluvil do nich tak dlouho a tak uctivě, chtěje je pohnout k tomu, aby mu pověděli, co toužil z té duše vědět, že mu strážce na koni nakonec řekl:
"Máme tu sice rejstřík i potvrzení rozsudku všech těch darebáků, ale není zrovna vhodná chvíle, abychom vám je tu teď vyndávali a četli. Zajeďte si k nim, milostpane, poptejte se jich na to a odpovědí vám místo nás, bude-li se jim ovšem chtít. A jistě se jim chtít bude, protože je to chasa, která moc ráda tropí čertoviny a svými kousky se ráda pochlubí."
Když tedy dostal to dovolení, které by si byl jistě vynutil, kdyby mu je nebyli sami dali, přiblížil se don Quijote k řetězu a zeptal se prvního galejníka, jaké hříchy má na svědomí, že s ním tak zle nakládají. Ten mu odpověděl, že takto se mu vede, protože se zamiloval.
"Jenom proto jste tady?" podivil se rytíř. "Jestliže posílají lidi na galeje za to, že jsou zamilovaní, mohl jsem na nich sám veslovat už hezky dlouho."
"Ale to nebylo jen takové obyčejné milování," řekl mu na to galejník. "Já jsem, milostpane, zahořel pro velký koš plný bílého prádla a tak jsem si vám jej přitiskl k hrudi, že kdyby mi jej nebylo vyrvalo rameno spravedlnosti, objímali bychom se myslím dosud. Bylo to in flagranti, nemusili se mě už tedy dotazovat právem outrpným, věděli jsme, na čem jsme, vysázeli mi na záda stovečku, přidali mi na chlup tři toky na houpačkách a je to."
"Co jsou to ty houpačky?" zeptal se don Quijote.
"To jsou jako ty galery," odpověděl galejník. Byl to mladý, asi čtyřiadvacetiletý muž a řekl, že je z Piedrahity.
Don Quijote se obrátil se stejnou otázkou na druhého, ale ten zůstal jako němý, tak byl smutný a sklíčený; a vtom již za něho odpověděl první galejník:
"Ten to má, pane, za to, že je takový kanárek, zpěvák, víte, a hudec."
"Jak je to možné," podivil se opět don Quijote. "Copak se může někdo dostat na galery jenom proto, že je hudec a zpěvák?"
"Ano, pane," odpověděl galejník, "nejhorší je, když si někdo v nouzi nejvyšší prozpěvuje."
"Já jsem slýchával něco docela jiného, že totiž v písni a ve zpěvu vždy najdeš úlevu," řekl nato don Quijote.
"U nás je tomu naopak," pokračoval muž v železech. "Kdo si jednou zazpívá, pláče nadosmrti."
"Tomuhle nerozumím," řekl don Quijote.
Tu mu však řekl jeden ze strážců:
"Pane rytíři, zazpívat, když je nouze nejvyšší, znamená u těchto ptáčků vyznat se na mučidlech. Tohoto hříšníka se dotazovali právem útrpným a hned se pánům doznal, že si hleděl jen té hřívy, to je, že koně kradl, a protože se přiznal, odsoudili ho na šest roků na galeje a přidali mu k tomu dvě stě ran, které si už nese na zádech. A je stále zamyšlený a smutný, protože s ním ta cháska zacházela nedobře už tam ve vězení a ti, když jsou nyní s ním, trápí ho, jak jen mohou, a pošklebují se mu a opovrhují jím, že se ke všemu přiznal a neměl dost odvahy, aby řekl na všechno ne. Říkají, že když má člověk tvrdé jádro, může zrovna tak dobře odpovědět ‚a ne‘ jako ‚ano‘ a že na tom obviněný není vlastně ani tak zle, když jeho život a smrt závisí jen na tom, jak dovede vládnout jazykem, a nikoliv na svědcích a důkazech. A domnívám se, pane, že se ti braši v tomhletom nějak zvlášť nemýlí."
"Také si to myslím," souhlasil don Quijote.
Potom se obrátil na třetího galejníka a zeptal se ho totéž co těch druhých; a ten odpověděl velice pohotově a věru bez ostychu.
"Já jdu na ty naše milé houpačky na pět let, protože mi chybělo deset dukátů."
"Dám jich milerád třeba dvacet," řekl na to don Quijote, "abych vám pomohl z tohoto trápení."
"To mi připadá," odpověděl galejník, "jako by měl někdo plné hrsti peněz někde na širém moři a umíral hlady, protože nemá, kde by koupil, co potřebuje. Kdybych já tak měl v pravou chvíli těch dvacet dukátů, které mi dnes, milostpane, nabízíte, byl bych pěkně podmastil pero písařovo a zbystřil um panu prokurátorovi a mohl jsem se teď procházet po hlavním náměstí v Toledě a nemusil jsem šlapat tady na silnici v obojku jako nějaký chrt. Ale Bůh je mocný. Mějme tedy strpení a půjde to!"

***

Potom se zadíval na všechny přikované a promluvil k nim takto:
"Ze všeho toho, co jste mi, bratři moji přemilení, jeden po druhém pověděli, vyrozuměl jsem více než jasně, že vás sice odsoudili za vaše viny, ale že s trestem, jehož břímě na sobě nesete, spokojeni nejste a jdete na galeje velmi neradi a věru proti své vůli a možná též, že jenom nedostatek odvahy, kterou projevil tamhleten při mučení, jenom to, že onen neměl dost peněz a tenhle opět mocného ochránce, a konečně i to, že soudce nevynesl rozsudek podle práva, to všechno, pravím, uvrhlo vás do zkázy a zavinilo, že jste snad právem věřili ve spravedlnost, ale nedočkali se jí. A vrací se mi to nyní tak živě na mysl, mluví to ke mně, přemlouvá mě, ba rovnou nutí, abych na vás ukázal, proč mě nebe seslalo na svět a pak uvedlo ze své vůle do řádu rytířského, v němž jsem učinil slib, že budu pomáhat slabým a před zpupností mocných vždy ochraňovat lidi utlačované. Protože však vím, že jest jedním z pravidel moudrosti a obezřetnosti, aby se lidé neutíkali k násilí, když lze něčeho dosáhnout po dobrém, rád bych nejdříve poprosil zde tyto pány komisaře i strážce, aby byli tak laskaví a zbavili vás pout a nechali vás odejít s pokojem. Vždyť se zajisté najde dost a dost lidí, kteří budou rádi sloužit králi, a to při lepší příležitosti. A myslím též, že je věru kruté dělat otroky z lidí, které Bůh i příroda učinili svobodnými. A pak vám také, páni strážci," dodal ještě don Quijote, "tihle chudáci vůbec nic neudělali. Ať si každý zde na zemi poradí se svým hříchem, jak už sám dovede; Bůh na nebesích pak již dobré odměňuje a zlé trestá, a nesluší se také, aby se počestní lidé, když se jich to vlastně ani netýká, chovali k svým bližním jako nějací mistři popravčí. Žádám vás o to tak mírně a pokojně, abych vám měl být zač vděčen, když mi vyhovíte. A neuděláte-li to dobrovolně, toto mé kopí a tento můj meč i síla mé paže vás k tomu přimějí násilím."
"To jste to pěkně vymudroval!" vyjel si na něho komisař. "Nic chytřejšího vám už nenapadlo? Jak může někdo na nás chtít, abychom mu vydali královy vězně, jako bychom měli právo je propustit a on nám to mohl tady na silnici poručit! Jeďte si, vašnosto, s Pánem Bohem svou cestou a narovnejte si na hlavě raději ten hrnec a nestrkejte prsty do toho, po čem vám nic není."
"Vám dám jednu po pazouru, vy kryso prašivá!" rozkřikl se na něho don Quijote.
A už se na něho vrhl tak prudce, že se napadený nezmohl ani na obranu a spadl na zem, zraněn dost těžce rytířovou píkou. Na štěstí pro dona Quijota byl to právě ten s mušketou. Ostatní strážci byli z toho zprvu celí zkoprnělí, neboť se něčeho takového nenadáli, pak se však z toho leknutí přece jen vzpamatovali, jezdci se chopili mečů, pěší popadli halapartny a uhodili na dona Quijota, který je klidně očekával. A jistě by se mu bylo zle vedlo, kdyby galejníci vidouce, že se jim naskýtá příležitost dostat se na svobodu, nebyli toho hned využili a nepokoušeli se rozrazit řetěz, k němuž byli přikováni. Nastal takový zmatek a shon, že strážci vrhající se hned proti galejníkům, kteří se zbavovali pout, pak opět útočící na dona Quijota, který dorážel zase na ně, nestačili vlastně na nic. Sancho pomohl zatím ze želez Ginésovi de Pasamonte, a ten, znova na svobodě a prost tíhy, zasáhl z vězňů do boje prvý, skočil k ležícímu komisaři, odňal mu meč i mušketu a hned si vzal na mušku toho, pak opět mířil na onoho, i když nikdy nevystřelil, a za chvilku nebylo na bitevním poli jediného strážce, neboť se všichni rozutekli, jak před mušketou Pasamontovou, tak před deštěm kamení, kterým je častovali osvobození galejníci. Sancho se nad tím vším převelice zarmoutil, protože mu napadlo, že ti, kteří vzali nohy na ramena podají o té neblahé události zprávu Svatému bratrstvu, které ovšem za poplašného vyzvánění vyrazí do pole stíhat viníky. Řekl to svému pánovi a prosil ho, aby se tu déle neomeškávali, ale raději odjeli a ukryli se někde v blízkých horách.
"Dobrá, dobrá," řekl nato don Quijote. "Vím však, co se teď ještě sluší a patří."
A svolal hned všechny galejníky, kteří byli celí zdivočelí a obrali zatím už komisaře a svlékli ho do naha. Obstoupili tedy milého rytíře, aby zvěděli, co vlastně chce, a on řekl:
"Lidé dobrého rodu dovedou být vděčni za prokázaná dobrodiní, a jedním z hříchů, které Pána Boha urážejí nejvíce, je nevděk. Říkám to proto, že jste se, páni moji milí, přesvědčili zajisté nejlépe sami, co všechno jsem pro vás učinil. Chtěl bych teď a trvám na tom, abyste se mi odvděčili za prokázané dobrodiní jen tím, že na sebe znovu vezmete tento řetěz, který jsem z vašich šíjí sňal, a vydáte se na cestu do města Tobosa, předstoupíte tam před paní Dulcineu a řeknete jí, že se jí dává poroučet její rytíř Smutné podoby, a budete jí potom dopodrobna vyprávět, jak se událo to slavné dobrodružství od začátku až do té chvíle, kdy jsem vám vrátil vytouženou svobodu. Jakmile to vykonáte, můžete si jít spánembohem, kam se vám zachce."
Ginés z Pasamonte odpověděl za všechny takto:
"Poroučíte nám něco zhola nemožného, milý pane a osvoboditeli náš, protože přece nemůžeme jít společně po silnici. Musíme se právě naopak rozdělit, jít každý sám, jak se dá, na vlastní pěst, a zahrabat se třeba jako krtci, abychom uklouzli Svatému bratrstvu, které se za námi jistojistě co nevidět pustí. Můžete však, vzácný pane rytíři, změnit - a zajisté plným právem, - tu velkou daň, již bychom měli odvést vaším jménem paní Dulcinei z Tobosa, v nějaké ty Zdrávasy a Kréda, které se, milostpane, za vás rádi pomodlíme; to můžeme udělat ve dne nebo v noci, na útěku někde v klidu, v bitevní vřavě nebo v hlubokém míru. Ale myslit si, že se snad znovu vrátíme do toho zajetí babylónského, totiž tamhle pod ten řetěz, a půjdeme po silnici směrem k Tobosu, to je zrovna tak chytré, jako by si někdo myslil, že je půlnoc, když ještě neodbilo poledne. Kdo na nás tohle žádá, mohl by také větrem pole zorat!"
"Ať do mne hrom uhodí," vzkřikl na něho don Quijote, v němž už to přímo vřelo, "nepůjdete-li, vy jeden z kurvy synu, pane Ginesillo z Pobertova, či vlastně jak se jmenujete, ihned do Tobosa, a s malou dušičkou a s tamtím řetězem na hřbetě!"
Pasamonte nebyl žádný světec, věděl již také, že don Quijote nemá v hlavě všechno v pořádku, když vyvedl takový bláznovský kousek a usmyslil si navrátit jim svobodu, i dal si to nyní líbit jen chvilinku a pak mrkl na své kumpány, odběhl s nimi trochu stranou a už na dona Quijota kamení tak pršelo, že se nestačil krýt svým štítem a chudák Rocinante dbal ostruhy asi tolik, jako by byl náhle zkameněl. Sancho se přikrčil za svého osla a chránil se takto před lijavcem a krupobitím. Pěkných pár kamenů zasáhlo však přece jen dona Quijota rovnou do těla, a to tak silně, že se svalil, a jen padl, již byl u něho ten student, strhl mu bradýřskou mísu s hlavy a praštil ho s ní několikrát do zad a pak s ní ještě třískl asi ještě čtyřikrát o zem, takže ji rozbil téměř na kusy. Potom mu stáhli pláštík, který nosíval přes brnění, a byli by mu svlékli i spodky, ale bránila jim v tom kovová holenice. Sanchovi sebrali plášť, nechali ho v širém poli skorem nahého, rozdělili se o válečnou kořist a pak šel každý po svém. A starali se už jen o to, jak uniknout Svatému bratrstvu, které jim nahánělo strach a hrůzu, a vůbec jim na mysl nepřišlo, že měli vlastně vzít na bedra řetěz a předstoupit před paní Dulcineu z Tobosa.
Osel a Rocinante, Sancho a don Quijote osaměli. Osel stál zamyšleně, s hlavou hluboko skloněnou, a střihal chvílemi ušima, domnívaje se patrně, že dosud fičí a frnčí to kamení, které mu jitřilo sluch. Rocinante ležel vedle svého pána, protože ho též srazil k zemi velký kámen. Sancho toho na sobě mnoho neměl a bál se v hloubi duše převelice Svatého bratrstva. A don Quijote se ani nepohnul, zkormoucen a zničen, když ho tak zřídili ti, jimž prokázal tak velké dobrodiní.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 03.05.2007

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­