ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Bulgakov Michail Afanasjevič (*1891 - †10.03.1940)

   
­­­­

Zápisky mladého lékaře (3)

Stříbrné hrdlo

Kolem listopadová tma a chumelenice, celý dům je zavátý, v komínech hučí meluzína. Celých třiadvacet let svého života jsem prožil ve velkoměstě a domníval jsem se, že meluzína skučí pouze v románech. Ukázalo se, že skučí i ve skutečnosti. Zdejší večery bývají nekonečné, lampa se zeleným stínidlem se obráží v černém okně, a já sním, pohled upřený na svítivou skvrnu po levé ruce. Sním o újezdním městě, které leží dobrých čtyřicet verst odtud. Mám tisíc chutí utéci tam ze svého nynějšího působiště. Mají tam elektřinu a čtyři lékaře, s nimiž bych se mohl poradit - v každém případě bych nežil ve stálém strachu. Ale utéci se nedalo, a občas mi bylo jasné, že to je malověrnost. Vždyť právě pro tohle jsem studoval na lékařské fakultě...

Přesně si vybavuji onu noc 29. října. Probudil jsem se bušením na dveře. Za pět minut už jsem si oblékal kalhoty a nespouštěl jsem úpěnlivý pohled z božských učebnic operativní chirurgie. Zaslechl jsem skřípění saní na dvoře: za tu dobu jsem si neobyčejně vycvičil sluch. Případ byl snad ještě horší než příčná poloha plodu.
V jedenáct hodin v noci přivezli do nemocnice děvčátko. Ošetřovatelka přidušeně oznamovala: "Je slabá, umírá... Račte do nemocnice, pane doktore..."
Vzpomínám, jak jsem mířil dvorem k petrolejové lucerně, která osvětlovala vchod do nemocnice, a jako očarován jsem pozoroval, jak pomrkává. Na příjmu se už svítilo.
Felčar slavnostně otevřel dveře dokořán a já zahlédl matku. Vtrhla dovnitř jako vichřice, válenky jí ujížděly a sníh na jejím vlňáku dosud neroztál. V náručí křečovitě svírala jakýsi balík, který syčel a hvízdal. Obličej měla křečovitě stažený a tiše plakala. Když shodila svůj dlouhý kožich a vlňák a rozbalila balík, uviděl jsem asi tříleté děvčátko. Při pohledu na ně jsem na chvíli zapomněl na operativní chirurgii, na svou samotu i na nedostatečnou univerzitní výzbroj, zkrátka na všecko, natolik mě uchvátila krása děvčátka. S čím bych ji srovnal? Snad jen na bonboniérách takové malují. Od přírody kudrnaté vlásky jí spadaly na šíji ve velkých prstencích barvy dozrálého žita. Modré velké oči, tváře jako panenka. Tak nějak kdysi malovali anděly. Ale hluboko v jejích očích se zahnízdil jakýsi rmut a já poznal, že je to strach: nemohla dýchat. Za hodinu zemře, pomyslel jsem si s jistotou a srdce se mi bolestně sevřelo...
Při každém nadechnutí se děvčátku stahovaly nadklíčkové jamky, žíly nabíhaly a růžový obličejík lehce fialověl. Ihned jsem si povšiml toho zabarvení a brzy jsem "byl doma". Svou první diagnózu jsem stanovil zcela správně a hlavně zároveň s oběma zkušenými porodními asistentkami: "Děvčátko má pokročilý záškrt, povlak v krku se šíří a brzy znemožní dýchání..."
"Kolik dní stůně ta maličká?" zeptal jsem se v napjatém tichu.
"Pět dní," oznámila matka a upřeně na mě pohlédla suchýma očima.
"Je to záškrt," procedil jsem mezi zuby felčarovi a pak jsem se otočil znovu k matce: "Nač jsi myslela, řekni?"
Vtom se za mnou ozval plačtivý hlas: "Pátej den, milostpane, pátej!"
Ohlédl jsem se a uviděl jsem kulatou babku ve vlňáku, která sem proklouzla jako myška. Nejlépe by bylo, kdyby tyhle babky vůbec nebyly na světě, napadlo mě, a v teskné předtuše nebezpečí jsem ji napomenul: "Mlč, babičko, neruš nás." A matce jsem opakoval: "Nač jsi myslela? Pět dní!"
Náhle matka mechanickým pohybem předala děvčátko babce a poklekla přede mnou: "Dej jí kapky," zaprosila a dotkla se čelem podlahy, "oběsím se, jestli umře."
"Okamžitě vstaň, takhle s tebou nebudu mluvit."
Poslechla, zašustila širokou sukní, vzala babce dítě a začala je ukolébávat. Babka se začala modlit; dech děvčátka připomínal hadí sykot. Felčar podotkl: "Takhle to dělají všichni. To jsou mi lidi!" a kníry se mu zkřivily.
"To znamená, že umře?" vyzvídala matka a v očích se jí topila černá nenávist - alespoň se mi to zdálo.
"Umře," přisvědčil jsem polohlasně.
Babka si začala utírat oči podolkem sukně. Matka zlostně vykřikla: "Něco jí dej, pomoz! Dej jí kapky!"
Předobře jsem věděl, co mě očekává, a zůstal jsem neoblomný.
"Jaké kapky? Poraď mi. Maličká se dusí, povlak v krku se šíří. Pět dní jsi ji týrala a přitom je to sem všeho všudy patnáct verst. Co mám teď podle tebe udělat?"
"To víš sám nejlíp, milostpane," zanaříkala u mého levého ramene babka strojeným hlasem, že jsem ji znovu začal nenávidět
"Buď zticha!" okřikl jsem ji.
Nařídil jsem, aby ošetřovatelky děvčátko převzaly, a obrátil jsem se k felčarovi.
Matka podala dítě ošetřovatelce; zmítalo se a chtělo zřejmě vykřiknout, ale nevydalo ani hlásku. Matka ji chtěla bránit, ale odvedli jsme ji. Podařilo se mi při svitu "bleskovky" nahlédnout děvčátku do krku. Nikdy předtím jsem neviděl záškrt, kromě lehkých a snadno zapomenutých případů. V krku maličké vřelo cosi bílého, potrhaného. Pak děvčátko vydechlo a plivlo mi do obličeje, a já v tu chvíli ani nepomyslel na nebezpečí, zaujat jakousi myšlenkou.
"Tak, tak," prohodil jsem, překvapen vlastním klidem, "bohužel je pozdě. Děvčátko umírá. Nic jí nepomůže kromě jediného - operace."
Zhrozil jsem se vlastních slov, ale musel jsem to říci. Co když budou souhlasit? projelo mi hlavou.
"Jaká operace?" otázala se matka.
"Nezbývá než rozříznout té maličké krk a vložit tam stříbrnou trubičku, aby mohla dýchat. Pak ji možná zachráníme," vysvětloval jsem.
Matka na mě pohlédla jako na šílence a zaclonila přede mnou dítě rukama. Babka znovu zarepetila: "Co tě napadá! Nedovol, aby ji řezali! Co tě napadá! Řezat krk!"
"Odejdi, babičko!" řekl jsem nenávistně. "Vstříkněte jí kafr!" zavelel jsem felčarovi.
Matka nám odmítla dítě vydat, sotva zahlédla injekční stříkačku, ale vyložili jsme jí, že to není nic hrozného.
"Třeba jí tohle pomůže?" zeptala se.
"Ani trochu."
Nato se rozplakala.
"Přestaň!" Vytáhl jsem hodinky a dodal jsem: "Pět minut vám dávám na rozmyšlenou. Později odmítám operovat."
"Nesouhlasím," odsekla matka.
"Nedáváme souhlas," dodala babka.
"Dobrá, jak chcete," zamumlal jsem a pomyslel jsem si: Hotovo! Nemusím si nic vyčítat. Navrhoval jsem jim operaci a ošetřovatelky kulily oči. Odmítají - jsem zachráněn. Sotva jsem to domyslel, jakýsi neznámý hlas ve mně vykřikl: "Zbláznily jste se? Proč nesouhlasíte? Zabijete to dítě! Že vám ho není líto!"
"Ne!" zvolala znovu matka.
V duchu jsem přemítal: Co to dělám? Vždyť tu maličkou podříznu. Ale nahlas jsem pobízel: "Tak rychle, rychle! Bude to?! Podívejte, už jí modrají nehty!"
"Ne a ne!"
"Dobrá, odveďte je na pokoj, ať sedí tam."
Odvedli je šerou chodbou. Zaslechl jsem pláč obou žen i těžký dech děvčátka. Felčar se vzápětí vrátil a oznámil: "Souhlasí!"
Všechno ve mně ztuhlo, ale vydal jsem následující důrazný pokyn: "Okamžitě sterilizujte skalpel, nůžky, svorky a sondu."
Za minutu už jsem probíhal dvorem, kde řádila a svištěla metelice jako posedlá. Dorazil jsem domů, popadl jsem knihu, nalistoval jsem příslušnou kresbu znázorňující tracheotomii a přitom jsem počítal minuty. Kresba byla jasná a prostá: rozříznutý krk a skalpel vniká do průdušnice.
Pustil jsem se do čtení textu, ale ničemu jsem nerozuměl, slova mi poskakovala před očima. Nikdy jsem neviděl, jak se tracheotomie provádí. Teď už je pozdě, uvažoval jsem, smutně jsem si prohlížel zřetelnou kresbu a cítil jsem náhlou hrozivou tíži na svých bedrech. Vracel jsem se do nemocnice a už jsem nevnímal vánici.
Na příjmu se ke mně přilepil stín s širokými sukněmi a babčin hlas zakvílel: "Jak pak to, milostpane? Vy chcete řezat dítěti krk? Ona, hlupačka, souhlasila. Kdo by si to pomyslel! Ale já nesouhlasím. Prosím, dejte jí kapky, ale nedovolím, aby jí řezali krk."
"Vyveďte tu starou!" vykřikl jsem a vztekle jsem dodal: "To ty seš hlupačka! Ona má všech pět pohromadě! A vůbec, nikdo se tě neptá! Ven!"
Asistentka pevně babku objala a vystrčila ji z pokoje.
"Připraveno!" ohlásil felčar. .
Vešli jsme do malého operačního sálu a já jako v mlhách jsem zahlédl lesklé nástroje, oslnivě zářící lampu a voskované plátno... Naposledy jsem zašel k matce, které stěží vyrvali dítě z rukou. Zaslechl jsem pouze chraplavý hlas: "Muž není doma. Je ve městě. Až přijede a dozví se, co jsem udělala - zabije mě!"
"Zabije," opakovala babka a s hrůzou mě sledovala.
"Nepouštějte je do sálu!" nařídil jsem.
Zůstali jsme v šálku sami, totiž personál, já a děvčátko Lidka. Seděla nahá na stole a neslyšně plakala. Položili ji na stůl, připoutali, umyli jí krk, natřeli ho jódem a já se chopil skalpelu. Co to dělám? pomyslel jsem si. V šálku bylo naprosté ticho. Provedl jsem vertikální řez na bílém hebkém dětském krčku. Nevytryskla ani jediná kapka krve. Podruhé jsem přejel skalpelem po bílém pruhu vytvořeném pod odchlíplou kůží. Zase ani krůpěj krve. Pomocí tupé sondy jsem pomalu rozděloval jemné tkáně a přitom jsem se pokoušel vybavit si kresby v atlasech. Vtom na konci režii vytryskla temná krev, zalila ránu a stékala po Lidčině krku. Felčar ji vysoušel tampóny, ale krvácení neustávalo. Připomněl jsem si všecko, co jsem kdy viděl na univerzitě, a svorkami jsem zaškrtil okraje rány; nepomáhalo to. Zamrazilo mě a na čele mi vytryskl ledový pot Hořce jsem zalitoval, že jsem šel na medicínu a skončil jsem v tomhle zapadákově. V zlostném zoufalství jsem nazdařbůh vsunul svorku kamsi blízko rány a krvácení ustalo. Ránu jsme vysušili tampóny, takže přede mnou zela čistá a absolutně záhadná. Nikde jsem nezahlédl průdušnici. Můj řez se nepodobal žádné z kreseb. Několik následujících minut jsem se mechanicky, bezradně šťoural v ráně střídavě skalpelem i sondou a hledal jsem průdušnici. Ke konci druhé minuty jsem už ztrácel naději, že ji najdu. To je konec, napadlo mě, proč jsem se jen do toho pouštěl? Nemusel jsem jim navrhovat operaci a Lidka by klidně umřela na pokoji. Takhle zemře s rozřezaným krkem a nikdy nikomu nedokážu, že by stejně zemřela a že jsem jí nemohl uškodit... Asistentka mi beze slov utřela čelo. Teď bych měl odložit skalpel a prohlásit: "Nevím, jak dál." Představil jsem si matčiny oči. Znovu jsem skalpelem nazdařbůh zajel do Lidčina krku. Tkáně se rozestoupily a přede mnou se nečekaně objevila průdušnice.
"Svorky!" zasípal jsem.
Felčar mi je podal. Vsunul jsem je z obou stran a jednu jsem podal felčarovi. Teď jsem viděl jen jedno: šedavé hleny. Traché vystoupila a felčar podle mého názoru zcela zešílel: začal ji vytahovat ven. Za mými zády vyjekly obě asistentky. Zašilhal jsem na něho: jak se ukázalo, udělalo se mu nevolno v tom špatném vzduchu, a jak se mu třásla ruka, trhal svorkou průdušnici. Všecko se proti mně spiklo, to je osud, blesklo mi hlavou, teď už jsme bezpochyby Lidku zabili. V duchu jsem nesmlouvavě dodal: Jen co přijdu domů, zastřelím se. Vtom první asistentka, podle všeho zkušená žena, přiskočila jako dravec k felčarovi, vytrhla mu svorku a procedila mezi zuby: "Pokračujte, doktore..."
Felčar se hřmotně skácel na zem, ale nikdo z nás mu nevěnoval pozornost. Vnořil jsem skalpel do průdušnice a pak jsem tam vložil stříbrnou trubičku. Vklouzla tam lehce, ale Lidka se ani nepohnula. Vzduch nevnikl dovnitř, jak jsem očekával. Z prsou se mi vydral hluboký povzdech: nemohl jsem už nic víc udělat. Rád bych kohosi požádal za odpuštění a kál se za svou lehkomyslnost. Kolem vládlo mlčení. Sledoval jsem, jak Lidka modrá. Už jsem chtěl všeho nechat a rozplakat se, když vtom sebou Lidka divoce škubla, trubičkou vystříkl gejzír potrhaných hlenů a vzduch syčivě vnikl do dýchacího ústrojí; děvčátko začalo pravidelně dýchat a rozplakalo se. V tom okamžiku vstal ze země bledý a zpocený felčar, tupě, zděšeně pohlédl na Lidčin krk a pomohl mi zašít ránu.
Jako ve spánku, závojem potu, který mi zastřel oči, jsem zahlédl šťastné tváře asistentek. Poté se otevřely dveře a dovnitř zavanul svěží vzduch. Lidku odnesli zabalenou v prostěradle a vzápětí se ve dveřích vynořila její matka. Oči jí plály jako šelmě. Zeptala se: "Jak je jí?"
Sotva jsem zaslechl zvuk jejího hlasu, ucítil jsem, jak mi po zádech stéká pot. Teprve teď jsem si uvědomil, co by bylo, kdyby Lidka zemřela na operačním stole. Přesto jsem celkem klidně odpověděl: "Žije a doufám, že bude žít. Ale nelekejte se, dokud nevyndáme trubičku, nepromluví ani slovo."
Vtom kde se vzala tu se vzala babka, pokřižovala se před klikou u dveří, pak přede mnou a nakonec s pohledem upřeným ke stropu. Už jsem jí nelál. Otočil jsem se k ní zády a nařídil jsem, ať Lidce vstříknou kafr a střídají se u jejího lůžka. Pak jsem zamířil přes dvůr do svého bytu. Vzpomínám, jak v mé ordinaci svítilo modré světlo, na stole ležel Döderlein a válely se tam knihy. Oblečen jsem ulehl na pohovku a dál o ničem nevím; usnul jsem bezesným spánkem.
Uběhl měsíc, druhý. Zažil jsem i horší případy, než byl Lidčin krk. Už jsem na něj zapomněl. Kolem dokola ležel sníh a pacientů každodenně přibývalo. Jednou po Novém roce ke mně do čekárny přišla žena a vedla za ruku děvčátko zabalené jako cibulička. Ženě zářily oči. Zadíval jsem se na ni pozorně a poznal jsem ji: "Á, Lidka! Tak co?"
"Dobré je to."
Lidce odhalili krček. Ze strachu se bránila, ale nakonec se mi přece jen podařilo zvednout jí bradu. Na růžové kůži jsem zahlédl svislý hnědý šrám a dva skoro neznatelné, příčné, po stezích.
"Všecko v pořádku," řekl jsem, "nemusíte sem víckrát jezdit."
"Díky, doktore," děkovala matka a nařizovala Lidce: "Poděkuj strejdovi!" Ale Lidka se mnou odmítala mluvit.

Vánice
Z bouřných mraků vítr duje,
sněhu plné náručí,
tu jak dítě zaběduje,
tu jak šelma zamručí...

(A.S.Puškin: Zimní večer)

Celá tahle historie začala tím, že podle slov vševědoucí Axiňji účetní Palčikov z Šalameťjeva vzplanul vášnivou láskou k agronomově dceři, a tato láska stravovala jeho ubohé srdce. Vydal se do újezdního města Gračevky, aby si dal ušít oblek. Oblek se znamenitě povedl a není vyloučeno, že šedé pruhy na účetnických kalhotách rozhodly o nešťastníkově osudu. Agronomova dcera souhlasila stát se jeho ženou.
Po tom, co jsem amputoval nohu děvčeti, které spadlo do trdlice, se moje sláva rozšířila tak rychle, že jsem pod její tíhou div neklesl. Po uježděné sanici ke mně denně jezdilo na sto pacientů z okolních vesnic. Přestal jsem obědvat. Aritmetika je nelítostná věda. Předpokládejme, že každému jsem věnoval pouhých pět minut... o nic víc! Pět set minut - to máte osm hodin dvacet minut. Povšimněte si, nepřetržitých osm hodin... Kromě toho jsem měl lůžkové oddělení s třiceti pacienty. A navíc jsem operoval.
Stručně řečeno, kdykoliv jsem se vracíval večer o deváté z nemocnice, nechutnalo mi jídlo ani pití, ba ani spánek. Po ničem jiném jsem netoužil, jen aby pro mě nepřijeli a nevolali mě k porodu. Během čtrnácti dnů mě saně v noci odvážely asi pětkrát.
Oči se mi zamžily, potemněly a nad kořenem nosu se objevila podélná vráska jako červ. V noci jsem viděl v chvějivé mlze nezdařené operace, obnažená žebra a svoje ruce zbrocené lidskou krví. Probouzel jsem se zpocený a roztřesený, ačkoliv kamna - holanďanky sálaly.
Při vizitě jsem obcházel pokoje rychlými kroky a za mnou se hnal felčar, felčarka a dvě asistentky. Kdykoliv jsem se zastavil u lůžka, kde v horečce těžce dýchal nemocný člověk, vyždímal jsem ze svého mozku vše, co v něm zbylo. Moje prsty ohmatávaly suchou rozpálenou kůži, zkoumal jsem zřítelnice, proklepával hrudník, naslouchal jsem, jak tajemně tluče kdesi uvnitř srdce, a ovládala mě jediná myšlenka: jak pacienta zachránit? Toho a toho taky! Všecky!
Byl to boj. Začínal každé ráno v bledém zasněženém úsvitu a končil večer při žlutém pomrkávání silné lampy "bleskovky."
Zajímalo by mě, jak tohle skončí? ptával jsem se sám sebe v noci. Takhle budou jezdit v lednu, v únoru i v březnu...
Napsal jsem do Gračevky a zdvořile jsem připomněl, že v našem obvodu chybí druhý lékař.
Dopis plul na selských saních hladkým sněhovým oceánem přes čtyřicet verst. Za tři dny došla odpověď, že se pochopitelně počítá s druhým lékařem, jenomže ne hned... zatím prý nikdo nepřijede.
Dopis končil několika pochvalnými slovy o mé práci a přáním dalších úspěchů.
Povzbuzen začal jsem znovu tamponovat, vstřikovat "protizáškrtové sérum", řezat nádory obludných rozměrů a dávat sádrové obvazy...
V úterý nepřijelo sto, ale sto jedenáct pacientů. Ordinační den se protáhl do devíti hodin večer. Usínal jsem a snažil jsem se uhodnout, co bude zítra, ve středu? V noci se mi zdálo, že přijelo devět set pacientů.
Do okna ložnice nakouklo zvlášť bílé jitro. Otevřel jsem oči a pátral jsem, co mě probudilo. Nakonec jsem zjistil, že kdosi klepal na dveře.
"Doktore," rozeznal jsem hlas asistentky Pelageji Ivanovny. Už jste vzhůru?"
"Hm..." zahučel jsem rozespale.
"Přišla jsem vám říci, abyste dnes do nemocnice nepospíchal. Přijeli všehovšudy dva pacienti."
"Děláte si legraci?"
"Čestné slovo. To ta vánice, doktore," sdělovala Pelageja Ivanovna radostně klíčovou dírkou. "Ti dva mají zkažené zuby. Děmjan Lukič jim je vytrhne."
"No tohle..." Dokonce jsem nevím proč vyskočil z postele.
Den se báječně vydařil. Po vizitě jsem přecházel po bytě (lékařům přidělovali čtyřpokojový byt umístěný ve dvou patrech - nahoře dva pokoje a dole další dva plus kuchyň), pohvizdoval jsem si operní árie, kouřil jsem a bubnoval jsem na okna... Venku se dělo cosi zcela nevídaného. Obloha i země zmizely. Sníh vířil na všechny strany, jako by nějaký čert pro zábavu rozsypal zubní prášek.
V poledne jsem vydal Axiňje, která zastávala funkci kuchařky i uklízečky lékařského bytu, tento příkaz: ve třech džberech i v kotli uvařit vodu. Celý měsíc jsem se totiž nekoupal.
Společně s Axiňjou jsme vynesli ze spíže obrovité necky a postavili jsme je v kuchyni na podlahu (o vaně se mi samozřejmě ani nesnilo. Vany existovaly pouze v nemocnici, a ještě k tomu byly rozbité).
Asi ve dvě hodiny odpoledne vířivá clona za oknem značně prořídla a já seděl v neckách nahý a s namydlenou hlavou.
"Tohle si dám líbit," mumlal jsem rozkošnicky a šplíchal jsem si na záda vřelou vodu, "to je ono! Pak se pěkně naobědvám a dám si šlofíka. Až se vyspím, zítra může přijet třeba sto padesát pacientů. Co nového, Axiňjo?"
Moje kuchařka seděla za dveřmi a čekala, až skončí moje lázeňská procedura.
"Účetní ze Šalameťjeva se žení," oznamovala.
"Ale ale! Tak tedy nevěsta souhlasila?"
"Už jo! Je zamilovaný až po uši," prozpěvovala Axiňja a rachotila nádobím.
"Nevěsta je hezká?"
"Krasavice, že jí není rovno! Štíhlá, blondýnka..."
"Podívejme!"
Vtom cosi žuchlo do dveří. Chmurně jsem se polil vodou a naslouchal jsem.
"Pan doktor se koupe," vyzpěvovala Axiňja.
"Brum brum..." bručel jakýsi bas.
"Tady máte nějaký vzkaz, pane doktore," vypískla Axiňja klíčovou dírkou.
"Podej mi ho."
Vylezl jsem z necek, schoulil jsem se, a proklínaje svůj osud, vytrhl jsem z Axiňjiných rukou zavlhlou obálku.
Tuhle. Nepojedu přece takhle, po koupání. Jsem taky jen člověk, ujišťoval jsem se poněkud nejistě a v neckách jsem rozpečetil dopis.
"Vážený kolego... (obrovský vykřičník!). Snažně (podtrženo) vás žádám, abyste neprodleně přijel. Pacientka po úrazu hlavy krvácí z dutin (podtrženo), z nosu i z úst. Je v bezvědomí. Nevím si s ní rady. Prosím vás snažně, přijeďte. Koně jsou výtečné. Puls slabý. Kafr máme k dispozici. Doktor (nečitelný podpis).
Mám já to v životě smůlu, usoudil jsem truchlivě při pohledu na hořící polena v kamnech.
"Ten vzkaz přivezl muž?"
"Jo, mužskej."
"Ať jde dál."
Vešel a připadal mi jako starověký Říman ve své lesklé přilbě naražené přes čepici ušanku. Měl na sobě vlčí kožich a čišel z něho chlad.
"Proč máte na hlavě přilbu?" zeptal jsem se a zakryl jsem svoje nedomyté tělo prostěradlem.
"Jsem hasič ze Šalameťjeva. Máme tam hasičské družstvo..." vysvětloval Říman.
"Který lékař mi píše?"
"Přijel k našemu agronomovi na návštěvu. Mladej. Takový neštěstí..."
"O kterou pacientku jde?"
"O nevěstu účetního."
Axiňja za dveřmi vyjekla.
"Co se jí stalo?" (Bylo slyšet, jak se Axiňja celým tělem přitiskla ke dveřím).
"Včera byly zásnuby a pak účetní chtěl provézt nevěstu v saních. Zapřáh klusáka, posadil ji do saní a šup ze vrat. Klusák vyrazil tak prudce, až nevěsta nadskočila a narazila čelem na zárubeň. Tak ji to vyhodilo. Takový neštěstí, že se to nedá ani vylíčit... Účetnímu choděj v patách, aby se nevoběsil. Vyvádí jako pominutej..."
"Právě se koupu," vysvětloval jsem lítostivě. "A proč ji nepřivezli sem?" Přitom jsem si polil hlavu vodou a pozoroval jsem, jak mýdlo stéká do necek.
"Nešlo to, váženej pane doktor," vysvětloval procítěně hasič a sepjal ruce jako k modlitbě. "Umře nám, naše krasavice..."
"A jak pojedeme v tomhle psím počasí?"
"Už to přestalo. Co vás nemá! Už je po všem. Koně jsou odpočatý, pojedem jako po másle. Za hodinku jsme tam..."
Krátce jsem zasténal a vylezl jsem z necek. Vylil jsem na sebe zuřivě dva džbery. Pak jsem si přičapl k jícnu kamen a strčil jsem hlavu co nejblíž, aby mi vlasy alespoň částečně proschly.
Tohle bude zápal plic. Zaručeně krupózní, po takové cestě. A hlavně, co si s ní počnu? Tenhle doktor, jak nasvědčuje jeho vzkaz, je ještě nezkušenější než já. Nic neumím, jen to, co jsem pochytil za půl roku praxe; on umí asi ještě míň. Zřejmě je to začátečník. Mne pokládá za zkušeného...
Při těchto úvahách jsem se chvatně oblékal. Nebylo to tak jednoduché: kalhoty, blůza, válenky, přes blůzu kožená bunda, pak plášť a navrch beraní kožich; čepice, kufřík a v něm kofein, kafr, morfium, adrenalin, svorky, sterilní obvazy, injekční stříkačka, sonda, pistole, cigarety, zápalky, hodinky, stetoskop.
Zpočátku mi to nepřipadalo tak zlé, přestože se, sotva jsme vyjeli za humna, stmívalo a den uplýval. Sněžilo řidčeji, šikmo, jedním směrem - sníh bičoval mou pravou tvář. Vozka, chlapík jako hora, mi zakryl výhled na zadek náručního koně. Koně vyrazili opravdu křepče, vzepjali se a saně poskakovaly na výmolech. Zahrabal jsem se co nejhlouběji, brzy jsem se zahřál a přemýšlel o krupózním zápalu plic i o tom, že to děvče možná utrpělo vnitřní zranění a odštěpek lebeční kosti jí vnikl do mozku...
"To jsou hasičské koně?" vyzvídal jsem z beraního límce.
"Hm..." zabručel kočí obrácen ke mně zády.
"A co s ní kolega dělal?"
"Ale... víme, von študýroval tyhle... pohlavní choroby...ehm..."
Huhú... hvízdala v lesíku vánice, pak zasvištěla z boku a zasypala nás sněhem... Houpalo to se mnou... až jsem se z ničeho nic ocitl v moskevských sandukovských lázních. Přímo v kožichu jsem stál v šatně a potil jsem se. Pak kdosi zažehl pochodeň a dovnitř zavanul chlad... Otevřel jsem oči, zahlédl jsem plápolající přilbu a napadlo mě, že hoří... Když jsem se vzpamatoval, došlo mi, že jsme na místě. Stáli jsme před bílou budovou se sloupovím, zřejmě z doby Mikuláše L Kolem tma jako v pytli. Uvítali mě hasiči a nad jejich hlavami tančily plameny. Vytáhl jsem z kožichu hodinky a zjistil jsem, že je pět. Místo hodinu jsme jeli dvě a půl hodiny.
"Připravte mi koně, pojedu hned zpátky," požádal jsem.
"Rozkaz," zahučel vozka.
Rozespalý a mokrý, jako bych měl pod koženou bundou obklad, jsem vstoupil do síně. Opodál se rozzářila lampa a pruh světla dopadl na natřenou podlahu. Odkudsi vyběhl světlovlasý mladík s uštvanýma očima a v kalhotách s čerstvě nažehlenými puky. Bílá vázanka s černými puntíky mu sjela na stranu, náprsenka se vyboulila, ale sako měl zbrusu nové s tuhými, jako kovovými záhyby. Zamával rukama a zaryl prsty do mého kožichu; třásl mnou, tiskl se ke mně a přidušeně volal: "Drahý doktore... rychle... ona umírá. Jsem vrah." Pohlédl kamsi stranou, zoufale vykulil oči a opakoval komusi: "Ano, jsem vrah."
Pak zavzlykal a chytil se za řídké vlasy - viděl jsem, že si skutečně vytrhává celé prameny a natáčí je na prsty.
"Přestaňte," domlouval jsem mu a stiskl jsem mu ruku.
Kdosi ho odvlekl. Pak z pokoje vyběhly jakési ženy.
Někdo mi svlékl kožich a pak už mě vedli po svátečních kobercích až k bílému lůžku. Mladičký lékař vstal ze židle a vykročil mi v ústrety. Měl utrápený, bezradný výraz. Na okamžik se v jeho očích mihl údiv, že jsem stejně mlád jako on. Celkem jsme oba připomínali dvě podobizny jedné osoby, pořízené v témže roce. Ale pak se zaradoval z mého příchodu natolik, že nemohl popadnout dech.
"Velice mě těší, kolego... vidíte, puls slábne... Já jsem totiž venerolog. Jsem hrozně rád, že jste přijel..."
Na polštářku z gázy ležela injekční stříkačka a několik ampulek se žlutou tekutinou. Za dveřmi se ozýval nářek účetního. Pak zavřeli dveře a za mými zády se vynořila ženská postava v bílém. V ložnici bylo šero, lampu zastřeli z jedné strany kusem zelené látky. V zelenavém příšeří spočívala na podušce křídově bílá tvář. Zplihlé prameny světlých vlasů ležely rozházené po polštáři. Nemocná měla zašpičatělý nos a nosní dírky ucpané vatou zrůžovělou od krve.
"Puls..." zašeptal mi lékař.
Uchopil jsem navyklým pohybem bezvládnou ruku, sevřel jsem prsty a trhl jsem sebou. Pod mými prsty to téměř neznatelně, horečně zaškubalo, pak stále řidčeji, nitkovitě. Zamrazilo mě pod lopatkou jako vždy, kdykoliv jsem pohlédl do tváře smrti. Nenávidím ji. Stačil jsem ulomit hrot ampulky a nasát do své injekční stříkačky žlutou tekutinu, ale vstříkl jsem ji pouze mechanicky, zbytečně do dívčí ruky.
Dívka zaškubala spodní čelistí, jako by se dusila, a pak čelist povolila, tělo pod pokrývkou se vzepjalo jako ztuhlé a pak bezvládně skleslo. Pod prsty jsem necítil už nic. "Zemřela," pošeptal jsem kolegovi.
Bílá postava s šedými vlasy se skácela na hladkou pokrývku, přitiskla se k mrtvé a její tělo se otřásalo pláčem.
"Tiše, tiše," špitl jsem do ucha ženě v bílém a kolega trpitelsky zašilhal na dveře.
"Úplně mě utrápil," pronesl téměř neslyšně.
Plačící matku jsme zanechali v ložnici, nikomu jsme nic neřekli a odvedli jsme účetního do vzdáleného pokoje. Tam jsem prohlásil: "Jestliže si nedáte píchnout injekci, nemůžeme pokračovat. Týráte nás a překážíte nám v práci!"
Teprve pak souhlasil a s tichým pláčem odložil sako; vyhrnuli jsme rukáv jeho sváteční zásnubní košile a vstříkli jsme mu morfium. Kolega se odebral k nebožce, aby jí údajně pomohl, a já jsem zůstal u účetního. Morfium zabralo rychleji, než jsem čekal. Účetní plakal stále slaběji a naříkal stále nesouvisleji, až konečně po čtvrthodině začal klímat a nakonec položil uplakaný obličej na ruce a usnul. Neslyšel ruch, pláč, šelest ani přidušené vzlyky, které se rozléhaly po domě. "Poslyšte, kolego, neradím vám, abyste se vydával na zpáteční cestu. Můžete zabloudit," domlouval mi šeptem mladičký lékař v předsíni. "Zůstaňte, přenocujte zde..."
"Ne, nemohu. Odjedu v každém případě. Slíbili mi, že mě okamžitě odvezou zpět."
"To ano, jenomže si dejte pozor..."
"Mám tam tři případy tyfu, které nemohu opustit. Musím se na ně ještě v noci podívat..."
"No, jak myslíte..."
Rozředil vodou líh a nabídl mi. Tady, v předsíni, jsem snědl kus šunky. V žaludku se mi rozlilo teplo a trudnomyslnost poněkud ustoupila. Naposled jsem zašel do ložnice, pohlédl jsem na nebožku, pak jsem zamířil k účetnímu, zanechal jsem kolegovi dávku morfia a zabalen do kožichu vyšel jsem na zápraží.
Tam to fičelo, koně měli hlavy sklopené, sníh je bodal do očí. Pochodně se míhaly.
"Znáte cestu?" zeptal jsem se a ohrnul jsem si límec.
"Což o to," pokyvoval přesmutně vozka (tentokrát už bez přilby), "ale měl byste tu přespat..."
Dokonce cípy jeho čepice prozrazovaly, že nemá nejmenší chuť jet.
"Měl byste zůstat," přidal se druhý, který držel v ruce rozběsněnou pochodeň, "v polích je pěkná mela, prosím."
Je to všeho všudy dvanáct verst," zabručel jsem přísně, "dojedeme. Mám tam těžké pacienty..." A vlezl jsem do saní.
Kajícně přiznávám: nedodal jsem, že pouhá představa přístřeší v domě, kde došlo k neštěstí a já jsem byl bezmocný a neužitečný, mně připadala nesnesitelná.
Vozka těžce, odevzdaně dosedl na kozlík, vzpřímil se, pak se zakomíhal a vyrazili jsme ze vrat. Pochodeň zmizela, jako by se do země propadla, snad zhasla. Ale už za minutu mě zaujalo cosi jiného. Když jsem se stěží otočil, zjistil jsem, že nejen pochodeň, ale celé Šalameťjevo se všemi staveními se rozplynulo jako ve snu. Ucítil jsem nepříjemné bodnutí.
No tohle je dobré, pomyslel jsem si a možná, že jsem dokonce něco takového zabručel. Na okamžik jsem vystrčil nos, ale brzy jsem ho schoval; taková byla činěnice. Celý svět jako by se stočil do klubíčka a poletoval ve vzduchu. Blesklo mi hlavou: nemáme se vrátit? Ale vzápětí jsem tu myšlenku zahnal, zahrabal jsem se hlouběji do sena vystlaného na dně saní, skrčil jsem se a zavřel oči. Náhle mi svitlo: Byla to zlomená lebeční kost... Ano, ano... Hm... nepochybně! Sílilo ve mně přesvědčení, že moje diagnóza je správná. Jako by mě cosi osvítilo. Ale k čemu to? Teď už to k ničemu nepomůže a ani dřív by to k ničemu nepomohlo. Co naplat! Jaký je osud krutý! Jak nesmyslné a hrozné je žít na tomhle světě! Co se teď odehraje v agronomově domě? Když na to jen pomyslím, dělá se mi mdlo a je mi do pláče! Pak jsem začal litovat sám sebe: mám já to ale těžký život! Jiní lidé v tuhle hodinu spí, kamna sálají, a já se nestihl ani vykoupat Vánice mě unáší jako list. Co když přijedu domů a - nedej bože - zase mě někam odvezou? Tak budu poletovat ve vánici. Jsem sám a nemocných jsou tisíce... Třeba dostanu zápal plic a umřu... Když jsem se dostatečně rozlítostnil, propadl jsem se do horoucí tmy, ale nevím na jak dlouho. V žádných lázních jsem se neocitl, ale zato mi najednou byla zima. Pocit chladu sílil.
Když jsem otevřel oči, zahlédl jsem černá záda. Uvědomil jsem si, že nejedeme, ale stojíme.
"To už jsme na místě?" zeptal jsem se a vytřeštil jsem zakalené oči.
Černý vozka se žalostně pohnul, pak slezl s kozlíku a mně připadalo, že jím vítr otáčí na všecky strany. Spustil bez okolků: "Na místě, na místě! Měl jste poslechnout rozumný lidi! Co se to děje... Odděláme sebe i koně..."
"Cožpak jsme sjeli z cesty?" zeptal jsem se a zamrazilo mě v zádech.
"Jakápak cesta," namítl vozka podrážděně, "teď je nám celej svět otevřenej. Takhle skončit pro nic za nic... Jedeme štyry hodiny bůhvíkam... Takový boží dopuštění."
Čtyři hodiny...! Začal jsem se přehrabovat ve věcech, až jsem nahmatal hodinky a vytáhl zápalky. Proč? Bylo to zbytečné: ani jedna zápalka nevzplanula. Ať jsem škrtal jak chtěl, sotva zaplápolalo světélko, hned je vítr uhasil.
"Povídám, štyry hodiny," prohlásil vozka pohřebním hlasem, "co teď?"
"Kde to jsme?"
Moje otázka byla natolik nejapná, že vozka nepovažoval za nutné mi odpovědět. Otáčel se na všecky strany, ale mně chvílemi připadalo, že stojí na místě a já se saněmi kroužím kolem. Vyškrábal jsem se ze saní a přesvědčil jsem se, že mi sníh sahá po kolena. Zadní kůň uvízl po břicho v závěji. Hříva mu rozevlátě splývala jako prostovlasé ženě.
"To jste zastavil jen tak, o své vůli?"
"Jo. Zvířata jsou uondaný..."
Náhle jsem si připomněl jakési povídky a bůhvíproč jsem dostal vztek na Lva Tolstého. Tomu bylo hej v Jasné Poljaně, pomyslel jsem si, zřejmě ho nevozili k umírajícím...
Zželelo se mi sebe i hasiče. Pak mě ovládl zběsilý strach, ale potlačil jsem ho.
"To je malodušnost," procedil jsem mezi zuby.
Strach vystřídala bouřlivá energie.
"Podívejte, strejdo," začal jsem a přitom jsem cítil, jak mi tuhnou zuby, "nesmíte klesat na mysli, nebo s námi opravdu bude konec. Koně si trochu odpočinuli, postáli, ale teď musíme dál. Běžte, vezměte náručního za uzdu a já budu kočírovat. Musíme se z toho dostat, nebo nás to zavěje."
Cípy vozkovy čepice prozrazovaly zoufalství, ale přesto jejich majitel vykročil. Brodil se sněhem, propadal se v závějích, až došel k náručnímu koni. Přípravy k odjezdu mi připadaly nekonečně dlouhé. Postava vozky se mi rozplývala před očima oslepenýma suchou metelicí.
"Hyjé!" zasténal vozka.
"Hyjé, hyjé!" vykřikl jsem a švihl opratěmi.
Koně zvolna vykročili a plahočili se sněhem. Saněmi to házelo jako na vlnách. Vozka vpředu se střídavě ztrácel a znovu se vynořoval.
Asi po čtvrthodině jsem zpozoroval, že saně skřípou stejnoměrněji. Zaplavila mě radost, když jsem zahlédl kmitající zadní koňská kopyta...
"Tady jsou menší závěje, jsme na cestě!" vykřikl jsem.
"Hohó!" zahlaholil vozka. Přištrachal se ke mně a stanul přede mnou jako hora.
"Vypadá to na cestu," potvrzoval a v jeho hlase se dokonce ozval radostný trylek. "Jen abysme znova nezabloudili, nebo..."
Vyměnili jsme si místa. Koně vyrazili bystřeji. Vánice ustávala, slábla, alespoň se mi to zdálo. Přesto nad námi ani kolem nebylo nic vidět, jen jakýsi kal. Už jsem nedoufal, že dojedeme k mému špitálu. Jen abychom vůbec někam dojeli! Cesta přece obvykle vede k lidskému obydlí. Naráz sebou koně trhli a rychleji zabubnovali kopyty. Zaradoval jsem se, protože jsem dosud neznal pravý důvod.
"Že by ucítili lidské obydlí?" otázal jsem se.
Vozka neodpověděl. Postavil jsem se v saních a rozhlédl se. Kdesi v mlze se ozvalo podivné táhlé zamručení, ale hned utichlo. Neznámo proč se mi sevřelo srdce; vzpomněl jsem si na účetního, jak slabě kvílel, hlavu v dlaních. Náhle jsem rozeznal po pravici temný bod, který se zvětšoval, až se proměnil v černou kočku; postupně se přibližoval a rostl. Hasič se ke mně prudce otočil a čelist se mu chvěla: "Viděl jste, pane doktor?"
Jeden kůň uskočil vpravo, druhý vlevo. Vozka se mi skulil na kolena, zavzdychal, pak se vztyčil, vzepřel se a škubl opratěmi. Koně zaržáli a pustili se do klusu. Klusali nestejnoměrně, třásli se a odhazovali kopyty sníh, až v chomáčích odletoval kolem.
Několikrát mi přeběhl mráz po zádech. Narovnal jsem se, sáhl jsem do záňadří, vytáhl jsem pistoli a proklel jsem sám sebe za to, že jsem zapomněl doma rezervní náboje. Když už jsem odmítl přenocovat v domě, proč jsem nevzal s sebou alespoň pochodeň?! V duchu jsem si představil krátkou zprávu v novinách týkající se mne i nebohého hasiče.
Kočka se proměnila v psa a upalovala teď vedle saní. Otočil jsem se a uviděl jsem zcela blízko za saněmi druhého čtyrnožce. Přísahal bych, že měl špičaté uši a klouzal za saněmi lehce jako po parketu. V jeho pohybu bylo cosi hrozivého a nestydatého. Je to celá smečka nebo jen dva? přemítal jsem a při slově "smečka" mě polilo pod kožichem horko a prsty na nohou přestaly tuhnout.
"Drž se a přitáhni pevněji opratě, já vystřelím," pronesl jsem cizím hlasem.
Vozka jen vyjekl v odpověď a vtáhl hlavu mezi ramena. Náhle mi zablesklo v očích a cítil jsem ohlušivý úder. Pak druhý a třetí. Nevzpomínám si, jak dlouho jsem se vytřásal v saních. Zaslechl jsem divoké koňské rzáni, křečovitě jsem svíral pistoli, udeřil jsem se o cosi do hlavy, snažil jsem se vyhrabat ze sena a v záchvatu smrtelné hrůzy jsem si představoval, jak mi skočí na prsa obrovské svalnaté tělo. V duchu už jsem viděl vlastní vyhřezlá střeva...
Vtom vozka zavřískl: "Jé... tamhle... tam... panebože, dej, ať..."
Konečně jsem zvítězil nad těžkým ovčím kožichem, vyprostil jsem ruce a vzpřímil jsem se. Ani vzadu, ani po stranách jsem nespatřil černé šelmy. Drobně, mírně sněžilo a v řídkém závoji světélkovalo kouzelné oko, které bych rozeznal mezi tisíci a které rozeznám dodnes... Byla to nemocniční lucerna a za ní se cosi černalo. Oč je můj špitál krásnější než palác, napadlo mě, a ve vytržení jsem ještě dvakrát vypálil z pistole za sebe do tmy, v níž zmizeli vlci.
Hasič stál uprostřed schodiště, které vedlo z dolních pokojů pozoruhodného lékařského bytu, já stál nahoře a Axiňja v dlouhém ovčím kožichu - dole.
"Kdybyste mě zasypali zlatem..." spustil vozka, "víckrát bych už..." nedořekl, jedním douškem vypil rozředěný líh a hrozivě říhl. Pak se obrátil k Axiňje a dodal, ruce rozpřažené, nakolik mu dovolovala jeho konstrukce: "Takhle veliký..."
"Umřela? Nezachránili jste ji?" ptala se mě Axiňja.
"Umřela," odtušil jsem lhostejně.

Za čtvrt hodiny všecko utichlo. Dole zhaslo světlo. Osaměl jsem nahoře. Bůhvíproč jsem se křečovitě usmál, rozepjal jsem knoflíky u blůzy a pak je znovu zapjal. Zamířil jsem ke knihovně, vytáhl jsem svazek chirurgie, abych se něco dověděl o zlomeninách lebeční kosti, ale nakonec jsem knihu odložil.
Sotva jsem se svlékl a vklouzl pod pokrývku, přepadla mě zimnice; trvalo to asi půl minuty a poté se mi po celém těle rozlilo teplo.
"Kdybyste mě zasypali zlatem," zabručel jsem v polospánku, "víckrát nepo..."
"Pojedeš, heč, pojedeš!" zahvízdala výsměšně meluzína. S rachotem se projela po střeše, pak zazpívala v komíně, vylétla ven, zaharašila za oknem a zmizela.
"Pojedete... po-je-de-te..." vyťukávaly hodiny stále slaběji a slaběji... A pak už nebylo nic, jen ticho a spánek.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 12.10.2012

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­