ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Bulgakov Michail Afanasjevič (*1891 - †10.03.1940)

­­­­

Zápisky mladého lékaře (2)

Křest obratem

Dny v murjevské nemocnici rychle plynuly a pomalu jsem přivykal novému životu. Ve vesnicích jako dřív česali len, cesty byly nesjízdné a do ordinace ke mně chodívalo nejvýš pět pacientů. Večery jsem měl zcela volné a trávil jsem je průzkumem knihovny, studiem učebnic chirurgie a dlouhým osamělým čajováním u tiše prozpěvujícího samovaru.
Celé dny i noci lilo jako z konve, déšť neúnavně bubnoval na střechu, pod oknem chlístala voda a stékala žlabem do škopíku. Venku bylo bahno, mlha a ve tmě jako matné rozplizlé skvrny svítila okna felčarova domku i petrolejová lucerna před vraty.
Jednoho takového večera jsem seděl ve své pracovně nad anatomickým atlasem. Kolem panovalo naprosté ticho, občas přerušované myším hryzáním v jídelně za příborníkem.
Četl jsem, dokud se mi nezačala klížit ztěžklá víčka. Nakonec jsem zívl, odložil atlas a rozhodl se, že půjdu spát Protáhl jsem se a s představou klidného spánku, provázeného bubnováním a šuměním deště, jsem odešel do ložnice, svlékl jsem se a vlezl jsem do postele.
Než jsem stačil sklesnout do podušek, vynořil se přede mnou jako v mlze obličej sedmnáctileté Anny Prochorové z vesnice Toropovo. Potřebovala vytrhnout zub. Kolem mě neslyšně proplul felčar Děmjan Lukič s lesklými kleštěmi v rukou. Vzpomněl jsem si, jak říkává "tento" místo "tenhle" (rád se vyjadřoval spisovně), a s úsměvem jsem usnul.
Neuplynulo ani půl hodiny a znovu jsem se probudil, jako by mnou kdosi zatřásl. Posadil jsem se na posteli, vyděšeně jsem civěl do tmy a naslouchal jsem.
Kdosi vytrvale, hlasitě bušil na venkovní dveře: ty rány mi připadaly zlověstné.
Někdo klepal na dveře bytu.
Klepání ustalo a zahřměla závora. Ozval se kuchařčin hlas a v odpověď jakési nesrozumitelné brumlání. Kdosi stoupal po vrzavých schodech, tiše prošel pracovnou a zaťukal na dveře ložnice.
"Kdo je?"
"To jsem já," odpověděl uctivý šepot, "Axiňja."
"Co se děje?"
"Anna Nikolajevna pro vás poslala, máte honem přijít do nemocnice.
"Co se stalo?" zeptal jsem se a zřetelně jsem cítil, jak ve mně hrklo.
"Přivezli rodičku z Dulceva. Těžký porod."
Á, už je to tady! blesklo mi hlavou a marně jsem se pokoušel vklouznout do trepek. Ksakru! Zápalky ne a ne vzplanout. Nu což, dřív nebo později k tomu muselo dojít. Celý život nebudu jen řezat mandle a léčit žaludeční katary.
"Dobrá, běž a řekni, že přijdu hned!" křikl jsem a vyskočil jsem z postele. Za dveřmi zapleskaly Axiňjiny bosé nohy a znovu zarachotila závora. Ospalost zmizela jako mávnutím ruky. Spěšně, rozechvělými prsty jsem rozsvítil lampu a začal jsem se oblékat. Půl dvanácté... Jaké komplikace se mohly vyskytnout? Hm... obrácená poloha... příliš úzká pánev... Nebo třeba ještě něco horšího. Co naplat, nezbude než použít kleští. Nebo ji mám rovnou poslat do města? Ale to je nemyslitelné! Všichni řeknou, to je pěknej doktor! A pak, nemám právo takhle postupovat. Ne, musím se do toho pustit sám. Ale do čeho? Čertví. To bude katastrofa, jestli si nebudu vědět rady! A ta ostuda před porodními asistentkami! Ostatně, nejdřív musím pacientku vidět, co bych se předčasně obával...
Oblékl jsem se, přehodil si kabát přes ramena a v duchu jsem doufal, že všecko dobře dopadne. Běžel jsem po skřípavých prknech v dešti do nemocnice. V šeru u vchodu jsem zahlédl povoz; kůň hrabal kopytem do shnilých prken.
"To vy jste přivezli rodičku?" zeptal jsem se bezděčně postavy, která se mihla u koně.
"Bodejť že my, milostpane," odpověděl lítostivě ženský hlas.
Přes pozdní hodinu vládl v nemocnici ruch a spěch. Na příjmu hořela a pomrkávala "bleskovka". V chodbičce vedoucí do porodnického oddělení se mihla Axiňja s umyvadlem. Za dveřmi se ozvalo slabé zasténání, ale hned ustalo. Otevřel jsem dveře a vstoupil jsem dovnitř. Nevelkou vybílenou místnost jasně osvětlovala lampa, která visela u stropu. Vedle operačního stolu na posteli, přikrytá prostěradlem až k bradě, ležela mladá žena. Její obličej ztuhl v bolestné grimase a zmoklé prameny vlasů měla přilepené k čelu. Anna Nikolajevna s teploměrem v rukou připravovala roztok v baňce a Pelageja Ivanovna vytahovala ze skříňky čistá prostěradla. Felčar, opřen o stěnu, zaujal pózu Napoleona. Sotva mě zahlédli, všichni ožili. Rodička otevřela oči, zalomila rukama a znovu žalostně, těžce zasténala.
"No tak, co je?" zeptal jsem se a překvapil mě vlastní klidný rozhodný tón.
"Příčná poloha," odpověděla rychle Anna Nikolajevna a přilévala dál vodu do roztoku.
"Hm..." protáhl jsem zachmuřeně, "nu což, podíváme se na to..."
"Axiňjo! Pan doktor si potřebuje umýt ruce!" zvolala pohotově Anna Nikolajevna. Tvářila se přitom vážně a slavnostně.
Zatímco voda stékala a smývala z rukou zrudlých od kartáče pěnu, kladl jsem Anně Nikolajevně bezvýznamné otázky, jako kdy přivezli rodičku, odkud je... Ruka Pelageji Ivanovny odhrnula prostěradlo a já jsem usedl na pelest lůžka a jemnými pohyby jsem ohmatal ženino vyduté břicho. Rodička sténala, protahovala se a zatínala prsty do prostěradla.
"Jen klid... vydržte..." utěšoval jsem ji a přitom jsem se opatrně dotýkal horké, rozpraskané kůže.
Po pravdě řečeno, po tom, co mi zkušená Anna Nikolajevna napověděla, oč jde, podobné vyšetření bylo zbytečné. Při sebepodrobnějším vyšetření bych víc nezjistil. Její diagnóza byla správná: příčná poloha. Jednoznačná diagnóza... Ale co dál?
Zamračeně ze všech stran jsem prohmatával ženino břicho a současně jsem pošilhával po tvářích asistentek. Obě se tvářily vážně, soustředěně a v jejich očích jsem četl, že schvalují můj postup. Skutečně, moje pohyby byly správné a jisté; snažil jsem se co nejhlouběji skrýt svůj neklid, ničím ho neprozrazovat.
"Tak," řekl jsem s povzdechem a vstal jsem z pelesti; víc jsem nemohl zevním vyšetřením zjistit. "A teď musíme rodičku vyšetřit vniřně."
V očích Anny Nikolajevny se znovu mihl souhlas.
"Axiňjo!"
A zase tekla voda.
Teď bych potřeboval přečíst Döderleina, pomyslel jsem si smutně, když jsem si mydlil ruce. Bohužel, moje přání bylo v tu chvíli nesplnitelné. A v čem by mi teď Döderlein pomohl? Smyl jsem hustou pěnu a potřel jsem si prsty jódem. Pod rukama Pelageji Ivanovny zašustilo čisté prostěradlo: sklonil jsem se k rodičce a začal jsem ji nesměle, opatrně vyšetřovat. Mimoděk jsem si vybavil sál v porodnici. Zářivé elektrické lampy s matovými koulemi, lesklá kachlíková podlaha a všude svítivé kohoutky a přístroje. Asistent v sněhobílém plášti manipuluje nad rodičkou a kolem něho tři pomocníci - ordináři, lékaři-praktikanti a hlouček studentů-kurátorů. Bylo tam světlo, útulno a bezpečně.
Tady jsem sám jako ztracenec, pod mýma rukama trpí žena a já za ni odpovídám. Nevím, jak jí mám pomoci, protože jsem viděl zblízka porod všeho všudy dvakrát na klinice a navíc probíhal zcela normálně. Teď rodičku vyšetřuji, ale přitom nepociťuje nikdo z nás dvou úlevu; připadá mi, že ničemu nerozumím, a nedokážu tam uvnitř nic zjistit.
Ale je na čase se rozhodnout.
"Příčná poloha... to znamená, že... to znamená..."
"Obrat na nožku," nevydržela to Anna Nikolajevna a prohodila jakoby pro sebe.
Starý zkušený lékař by se na ni určitě zaškaredil, že se vnucuje se svými závěry. Ale já nejsem urážlivý...
"Ano," potvrdil jsem významně, "obrat na nožku."
Před očima se mi míhaly stránky z Döderleina. Obrat přímý... obrat kombinovaný... obrat nepřímý...
Stránky, stránky... a na nich kresby. Pánev, zkřivení, zmáčknutí kojenci s obrovskými hlavami... ruka se smyčkou ukazuje dolů.
Ještě nedávno jsem to četl. Dokonce jsem podtrhával důležitá místa a pozorné jsem se zamýšlel nad každým slovem. V duchu jsem si představoval spojitost jednotlivých částí i všecky způsoby. Při čtení jsem měl pocit, že celý text se mi navěky vryje do paměti.
A teď ze všeho pročteného vyplouvá napovrch jediná věta: "Příčná poloha je krajně nepříznivá..."
Co je pravda, to je pravda. Je krajně nepříznivá jak pro rodičku, tak pro lékaře, který před půl rokem absolvoval univerzitu.
"Co naplat... začneme," a vstal jsem.
Obličej Anny Nikolajevny ožil.
"Děmjane Lukiči," oslovila felčara," připravte chloroform."
Ještě štěstí, že to řekla; nebyl jsem si totiž jist, zda se tato operace provádí s narkózou. Ovšemže ano, jak jinak!
Ale přesto bych měl nahlédnout do Döderleina...
Když jsem si umyl ruce, prohlásil jsem: "Dobrá... připravte rodičku k operaci. Přijdu hned, jen si zaběhnu domů pro cigarety."
"V pořádku doktore, to stihnete," ujistila mě Anna Nikolajevna.
Utřel jsem si ruce, ošetřovatelka mi přehodila přes ramena plášť a já se rozběhl domů. Rozsvítil jsem lampu v pracovně a vrhl jsem se ke knihovně.
Tady máme Döderleina. Porodnictví. Spěšně jsem zašelestil lesklými stránkami.
"...obrat vždy představuje nebezpečný zákrok pro matku..."
Zamrazilo mě v zádech.
"...Hlavní nebezpečí spočívá v možnosti samovolného protržení dělohy..."
Sa-mo-vol-né-ho...
"Jestliže zavedeme ruku do dělohy a následkem nedostatečného prostoru nebo zkrácení děložních stěn se setkáme s překážkami, které nám brání proniknout k nožce plodu, měli bychom upustit od dalších pokusů..."
Dobrá. Jestli nějakým zázrakem poznám zmíněné "překážky" a upustím od dalších pokusů, zajímá mě, co si počnu s uspanou ženou z vesnice Dulcevo?
A dále: "Je krajně nežádoucí pokoušet se proniknout k nožkám podél zad plodu..."
Vezmeme na vědomí.
"Považujeme za chybné pokoušet se uchopit nožku uloženou nahoře; může tak snadno dojít k převrácení plodu, které může způsobit těžké vklínění a vést k tragickým následkům..."
"K tragickým následkům." Trochu neurčitá, ale zároveň poučná slova! A co když se muž dulcevské ženy stane vdovcem? Setřel jsem si z čela pot, vzchopil jsem se a snažil jsem si vštípit do paměti podstatné a pominout všecka ta strašná místa: co mám udělat, jak a kam mám zavést ruku. Jak jsem pročítal černé řádky, narážel jsem stále na nové hrozné věci. Přímo bily do očí.
... "v důsledku velkého nebezpečí protržení..."
... "vnitřní i kombinovaný obrat představují zásahy, které se řadí k nejriskantnějším pro matku..."
A jako závěrečný akord: "S každou hodinou prodlení vzrůstá nebezpečí..."
Dost! Čtení přineslo ovoce: v mozku se mi všecko definitivně smíchalo dohromady, takže v tu chvíli jsem dokonce ani nevěděl, jaký mám vlastně provést obrat: kombinovaný, nekombinovaný, přímý či nepřímý?
Odložil jsem Döderleina a sklesl jsem do křesla. Pokoušel jsem se utřídit svoje myšlenky... Pak jsem pohlédl na hodiny... Zatraceně! Jak se ukazuje, už dvanáct minut dřepím doma. Čekají na mě ... "S každou hodinou prodlení ..." a minuty v podobných případech letí jako splašené. Mrštil jsem na stůl Döderleinem a rozběhl jsem se zpět do nemocnice.
Tam už bylo všecko připraveno. Felčar stál u stolku a připravoval masku a baňku s chloroformem. Rodička už ležela na operačním stole. Po nemocnici se rozléhalo nepřetržité sténání.
"Ještě chvilku vydrž," drmolila soucitně Pelageja Ivanovna a skláněla se k ženě, "doktor ti hned pomůže..."
"Ááá. Nemám už sílu... Nemůžu... Už to nevydržím!"
"Ale, ale..." brebentila asistentka, "neboj se, vydržíš. Hned ti dáme čichnout... Ani nebudeš o ničem vědět."
Z kohoutků hlučně proudila voda. Společně s Annou Nikolajevnou jsme si začali drhnout a mýt po loket obnažené ruce. Anna Nikolajevna mi za sténání a nářků rodičky vykládala, jak můj předchůdce - zkušený chirurg - prováděl obraty. Dychtivě jsem naslouchal, hltal jsem každé její slovo. Těch deset minut mi dalo víc než všechno, co jsem prostudoval z porodnictví ke státnicím - zkoušku z porodnictví jsem složil na výbornou. Z útržkovitých slov, z nedokončených vět i z letmých náznaků jsem se dozvěděl to nejnutnější, co nenajdete v žádných knihách. Zatímco jsem si utíral sterilní gázou ideálně vymydlené bílé ruce, ovládla mě rozhodnost a v hlavě se mi zrodil zcela určitý pevný plán. Teď bylo zbytečné myslet na to, zda půjde o kombinovaný nebo nekombinovaný obrat.
Všecka ta učená slova byla v tu chvíli k ničemu. Důležité bylo, abych zavedl jednu ruku dovnitř, druhou napomáhal zvenčí, spoléhal se nikoliv na knihy, ale na instinkt, bez něhož se správný lékař neobejde, a abych opatrně, ale pevně uchopil dítě za nožku a vytáhl je.
Vyžadovalo to klid, obezřetnost a současně bezmeznou rozhodnost a nebojácnost.
"Začneme," nařídil jsem felčarovi a potřel jsem si prsty jódem.
Pelageja Ivanovna zkřížila rodičce ruce na prsou a felčar jí zakryl maskou zmučenou tvář. Z temně žluté baňky pomalu odkapával chloroform. Místnost zaplnil nasládlý dusivý zápach. Felčar i asistentky nasadili přísný, soustředěný výraz...
"Aaa! Áaaa!" vykřikla žena. Několik vteřin sebou křečovitě škubala a snažila se strhnout masku. "Držte ji!"
Pelageja Ivanovna jí znovu zkřížila ruce na prsou. Žena ještě několikrát vykřikla a snažila se vyprostit z masky. Ale postupně ochabovala a nakonec přidušeně zamumlala: "Aaa! Pusťte mě..."
To se opakovalo stále slaběji. Pak v bílé místnosti zavládlo ticho. Na bílou gázu dopadaly průzračné krůpěje. "Puls, Pelagejo Ivanovno?" "Normální."
Pelageja Ivanovna zvedla rodičce ruku a pak ji spustila: ruka bezvládně dopadla na prostěradlo jako bič. Felčar nadzvedl masku a zkoušel ženiny zorničky. "Spí."
Kaluž krve. Moje ruce po loket v krvi. Krvavé skvrny na prostěradlech. Krevní sraženiny a zmuchlané žmolky gázy.
Ale Pelageja Ivanovna už třepe kojencem a pleská ho po zádech. Axiňja rachotí kbelíky a nalévá vodu do umyvadel. Kojence ponořují střídavě do chladné a teplé vody. Mlčí a hlavička se mu bezvládně klátí ze strany na stranu jako ve větru. Vtom se mu vydral z hrdla chrčivý povzdech a následoval první slabý chraplavý křik.
"Žije... žije..." mumlá Pelageja Ivanovna a pokládá chlapce na polštář.
I matka žije. Naštěstí nedošlo k dalším komplikacím. Nahmatávám jí puls. Ano, je pravidelný a zřetelný. Felčar jemně třese ženiným ramenem: "Probuď se, teto."
Odhazují stranou zkrvavená prostěradla a rychle přikrývají rodičku čistým. Felčar s Axiňjou ji odnášejí do pokoje. Kojenec zavinutý v plenkách odjíždí na podušce. Z bílého okruží vykukuje svraštělý snědý obličejík a plačtivé tenké pištění neustává.
Z kohoutků nad umyvadlem proudí voda. Anna Nikolajevna lačně vdechuje cigaretový kouř, mhouří oči před kouřem a pokašlává: "Bylo to dobré, doktore, počínal jste si s jistotou."
Horlivě si drhnu ruce kartáčkem a pošilhávám po ní; nevysmívá se mi? Ale její obličej vyjadřuje upřímné, hrdé uspokojení. Moje srdce překypuje radostí. Obhlížím okolní krvavý i bílý nepořádek, červenou vodu v umyvadle a cítím se jako vítěz. Ale v hloubi duše mi hlodá červ pochybností.
"Ještě uvidíme, co bude dál," povídám.
Anna Nikolajevna ke mně udiveně vzhlédne.
"Co by bylo? Všecko probíhá příznivě."
Zahuhlám cosi v odpověď. Po pravdě řečeno, mám na jazyku následující otázku: je matka doopravdy v pořádku, nepoškodil jsem jí nic uvnitř? To mě podvědomě trápí. Ale moje gynekologické znalosti jsou tak kusé, knižně útržkovité! Jak se kupříkladu pozná, že došlo k protržení? A kdy se projeví - hned, nebo později? Ne, raději podobné téma nebudu rozvádět.
"Ledaccos se může stát!" namítám. "Není vyloučena otrava krve," opakuji první větu z jakési učebnice, která mě napadla.
"Ále..." protáhne klidně Anna Nikolajevna. "Dá bůh, že k ničemu takovému nedojde. A proč taky? Všecko bylo sterilizované, čisté."
Vrátil jsem se domů po jedné hodině v noci. Na stole v mé ordinaci v kuželu světla od lampy pokojně ležel Döderlein rozevřený na straně "Rizika prováděných obratů." O hodinu později jsem seděl, popíjel hltavými doušky vychladlý čaj a listoval jsem v knize. A tu došlo k zajímavé změně: všecka předchozí záhadná místa mi byla najednou zcela jasná, jako by je kdosi osvětlil. Tady, v zapadlém koutě, při svitu noční lampy jsem si uvědomil, co znamená skutečná znalost. Člověk se může na vesnici mnohému naučit, napadlo mě už v polospánku, jenom to chce víc číst... číst...

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 10.10.2012

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­