ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Gorkij Maxim (*28.03.1868 - †18.06.1936)

   
­­­­

Hořké povídky

  • ukázka (vybraná povídka Dvacet šest a jedna)
  • přeložila Jarmila Fromková
  • Hořké povídky jsou souborem 13 povídek o tragickém osudu lidí, kteří se dostali až na samý okraj společnosti

Dvacet šest a jedna

Bylo nás dvacet šest, dvacet šest živých strojů, zavřených ve vlhkém sklepě, kde od rána do noci jsme hnětli těsto a z těsta dělali točenky a preclíky. Okna našeho sklepení vedla do jámy, vykopané před nimi a obložené cihlami, zelenými z vlhka; rámy oken byly zvenčí obehnány hustou železnou mříží a sluneční světlo k nám nemohlo nahlédnout skly pokrytými moučným prachem. Náš pán zahradil okna železem, abychom nemohli dát kus jeho chleba žebrákům a těm našim druhům, kteří byli bez práce a hladověli - náš pán nás nazýval sebrankou a k obědu nám dával místo masa ztuchlé vnitřnosti.
Bylo nám dusno a těsno v kamenné krabici pod nízkým a tísnivým stropem, plným sazí a pavučí. Bylo nám těžko a nevolno v silných zdech, žíhaných skvrnami špíny a plísně... Vstávali jsme v pět hodin ráno, nedospalí, otupělí, lhostejní - v šest už jsme sedali za stůl, abychom dělali preclíky z těsta, jež pro nás nachystali kamarádi v době, kdy jsme spali. A celý den, od rána do desíti do večera, jedni z nás seděli u stolu, rukama váleli pružné těsto a kolébali se, aby nezdřevěněli, zatímco ostatní mísili mouku s vodou. A celý den zádumčivé a smutně pobrukovala klokotající voda v kotli, kde se vařily preclíky, pekařova lopata zlobně a chvatně skřípěla o nístěj pece, shazovala kluzké vařené kousky těsta na horké cihly.
Od rána do noci na jedné straně pece hořelo dřevo a rudý odlesk plamene třepotavě poskakoval po zdech dílny, jako by se nám mlčky posmíval. Obrovská pec se podobala nestvůrně hlavě pohádkové obludy, která vylézala zpod podlahy a rozvírala širokou tlamu plnou jasného ohně, dýchala na nás žár a dívala se na naši nekonečnou práci dvěma černými prohlubněmi dýmníků nad otevřeným jícnem. Ty dvě hluboké prohlubně byly jako oči - nemilosrdné a neúčastné oči obludy: hleděly vždycky stejně podmračeně, jako by znaveny pohledem na otroky, neočekávajíce od nich nic lidského, opovrhovaly jimi chladným opovržením moudrosti.
Den co den v moučném prachu, ve špíně, kterou jsme nanosili nohama ze dvora, v hustě páchnoucím vedru jsme mísili těsto a dělali preclíky, smáčeli je svým potem a nenáviděli svou práci palčivou nenávistí, nikdy jsme neokusili, co vyšlo z našich rukou, jedli jsme raděj černý chléb než preclíky. Seděli jsme u dlouhého stolu jeden proti druhému - devět proti devíti - a dlouhé hodiny jsme mechanicky hýbali rukama a prsty, a tak jsme si navykli na svou práci, že jsme ani nevnímali své pohyby. A tolik jsme se vynadívali jeden na druhého, že každý znal všechny vrásky na obličeji svých druhů. Nebylo o čem mluvit, zvykli jsme si na to a celý čas mlčeli, pokud jsme si zrovna nespílali - neboť vždycky se najde důvod, proč spílat člověku, zvlášť kamarádovi. Ale i to nadávání bylo jen zřídka - čím by se mohl provinit člověk, když je polomrtvý, když je jako dřevěný panák, když všechny jeho city jsou zadušeny namáhavou prací? Mlčení je však strašné a trýznivé jenom pro ty, kdo si už všecko řekli a nemají si co říci; pro lidi, kteří se ještě nezačali svěřovat, pro ně je mlčení lehké a prosté...
Někdy jsme zpívali a naše píseň začínala takto: mezi prací si náhle někdo zhluboka vzdychl jak ztrhaný kůň a zapěl potichu jednu z těch táhlých písní, jejichž žalostně konejšivý nápěv vždycky ulehčí tíhu v srdci těch, kdo ji zpívají. Zpívá jeden z nás, nejprv mlčky posloucháme jeho osamělou píseň, která hasne a zmírá pod těžkým sklepním stropem jako malý ohýnek ve stepi za sychravé podzimní noci, kdy se šedivá obloha sklání nad zemí jako olověná střecha. Potom se přidá k zpěvákovi další - už dva hlasy tiše a teskně plují v dusném vzduchu naší těsné jámy. A najednou hned několik hlasů podepře píseň - ta se vzedme jak vlna, sílí a zvučí a jako by nadzvedala šedivé těžké stěny našeho kamenného vězení.
Zpívá všech dvacet šest; silné, dávno sezpívané hlasy zaplňují dílnu; písni je v ní těsno, naráží na kamenné stěny, sténá, pláče, vzbuzuje v srdci tichou dráždivou bolest, drásá staré rány a probouzí stesk... Zpěváci zhluboka a ztěžka vzdychají; někdo nečekaně přeruší zpěv a dlouho poslouchá, jak zpívají ostatní, a znovu vmísí svůj hlas do společné vlny. Jiný tesklivě vykřikne "ech!" - zpívá a zavírá oči, hustá, široká vlna zvuků mu možná připadá jako cesta ubíhající někam do dálky, ozářená jasným sluncem - jako široká cesta, na které vidí sám sebe, jak po ní kráčí.
Plamen v peci se pořád mihotá, pekařova lopata ustavičně skřípá o cihly, voda pobroukává v kotli, zář ohně na zdi se pořád stejně třese, mlčky se vysmívá. A my vyzpěvujeme cizími slovy svůj pokorný žal, tíživý stesk živých lidí zbavených slunce, stesk otroků.
A tak jsme žili, nás dvacet šest, v podsklepí velkého kamenného domu, a žilo se nám těžko, jako by dvě patra toho domu byla vystavěna na našich zádech.
Ale kromě písní jsme měli ještě něco hezkého, co jsme milovali a co nám možná nahrazovalo i slunce. V prvním patře našeho domu byla krumplířská dílna a tam mezi mnoha děvčaty dělnicemi žila šestnáctiletá služebná Táňa. Každé ráno se ke sklu okénka ve dveřích z předsíně do dílny tiskla drobná růžová tvářička s modrýma veselýma očima a zvonivý přívětivý hlas na nás volal: "Vězníčkové! Dejte mi preclíčky!"
Všichni jsme hned otáčeli hlavy za tím jasným zvukem a radostně a dobromyslně se dívali na čistou dívčí tvář, která se na nás mile usmívala. Rádi jsme vídali její nos, přitisknutý ke sklu, a drobné bílé zuby, lesknoucí se v růžových rtech, pootevřených v úsměvu. Strkali jsme se mezi sebou, jak jsme spěchali otevřít jí dveře - a už přichází k nám, taková veselá, roztomilá, nastavuje zástěrku, stojí před námi, hlavu poněkud na stranu, stojí a pořád se usmívá. Dlouhý, silný cop kaštanových vlasů jí splývá přes rameno a spadá na prsa. A my, špinaví, temní, šerední, vzhlížíme k ní - práh dveří je o čtyři schůdky výš než podlaha - díváme se na ni a natahujeme hlavy, přejeme jí dobré jitro, říkáme jí nějaká nezvyklá slova, která schováváme jenom pro ni. A když s ní rozmlouváme, naše hlasy jsou měkčí a žerty nevinnější. Pro ni máme všecko neobvyklé. Pekař vytahuje z pece lopatu nejpropečenějších a nejčervenějších preclíků a obratně je shazuje Táně do zástěry.
"Dej pozor, aby tě nepotkal náš pán!" varujeme ji.
Šibalsky se usmívá a vesele na nás volá: "Sbohem, vězníčkové!" a mizí chvatně jako myška.
Nic víc - Ale dlouho po jejím odchodu o ní s potěšením hovoříme - říkáme pořád totéž, co jsme říkali včera a předevčírem, protože ona i my a všecko okolo nás je docela stejné, jako bylo včera a předevčírem... Člověka trápí a tíží, když žije a nic okolo něho se nemění, a nezahubí-li to jeho duši nadosmrti, pak čím déle žije, tím trýznivější je nehybnost všeho, co ho obklopuje... Vždycky jsme mluvili o ženách tak, že i nám byly protivné ty hrubě nestoudné řeči, a to je pochopitelné, protože ženy, které jsme znali, možná nic jiného nezasluhovaly. Ale o Táně jsme nikdy neřekli špatné slovo; nikdy a nikdo z nás si nedovolil dotknout se jí rukou, ba ani lechtivý vtip od nás neslyšela. Možná také proto, že se s námi nikdy déle nezdržela: Mihne se nám před očima jak hvězda padající z nebe a zmizí; a možná proto, že byla drobounká a velice hezká, a všecko krásné vzbuzuje úctu i u hrubých lidí. A potom - třebaže z nás trestanecká práce udělala tupé mezky, přece jen jsme zůstávali lidmi a jako všichni lidé nemohli jsme žít, aniž bychom něco neuctívali, ať už to bylo cokoli. Nic lepšího než ona jsme neznali a nikdo kromě ní si nás, žijících v podzemí, nevšímal, nikdo, ač v domě bydlely desítky lidí. A konečně - a to bylo zřejmě nejdůležitější - všichni jsme ji pokládali za něco vlastního, za něco, co existuje jenom díky našim preclíkům; považovali jsme za svou povinnost dávat jí horké preclíky, a to se pro nás stalo každodenní obětí modle, stalo se téměř posvátným obřadem a každý den nás k ní připoutávalo ještě pevněji. Kromě preclíků jsme dávali Táně mnoho rad - aby se tepleji oblékala, aby neběhala rychle po schodech, aby nenosila těžké otepi dříví. Poslouchala naše rady s úsměvem, odpovídala na ně se smíchem a nikdy nás neposlechla, ale my jsme se neuráželi: potřebovali jsme jenom projevit svou starostlivost.
Často se na nás obracela s různými prosbami, prosila nás třeba, abychom jí otevřeli těžké dveře do sklepa, abychom naštípali dříví - a my jsme s radostí a dokonce s jakousi pýchou dělali to či ono, co si přála.
Když však ji někdo z nás požádal, aby mu spravila jedinou košili, opovržlivě vyprskla a řekla: "To tak! Ještě košile vám spravovat!"
Vysmáli jsme se podivínovi - a nikdy jsme ji už o nic nežádali. Milovali jsme ji, a tím je řečeno vše. Člověk chce vždycky věnovat svou lásku někomu, třebaže někdy svou lásku dusí, někdy špiní a může otrávit i život bližního, neboť miluje-li, nebere na milovaného ohled. Museli jsme milovat Táňu, protože jsme neměli nic jiného, co bychom milovali.
Občas někdo z nás bůhvíproč začal uvažovat takto: "Proč tak rozmazlujeme tu holku? Co na ní je? Nějak moc se s ní babráme!"
Toho, kdo se opovážil tak mluvit, jsme hned a hrubě okřikli - potřebovali jsme něco milovat: nalezli jsme to a milovali jsme, a co miluje nás dvacet šest, musí být nedotknutelné pro všecky jako naše svátost, a každý, kdo by s námi nesouhlasil, je naším nepřítelem.
Milovali jsme, a možná nikoli to, co vskutku za to stálo, ale - bylo nás dvacet šest, a proto jsme si přáli, aby námi milované bylo posvátné i pro jiné.
Naše láska nebyla o nic méně tíživá než naše nenávist. snad právě proto někteří nafoukanci tvrdí, že naše nenávist je lichotivější než láska. Ale proč tedy neodejdou, jestli je tomu tak?
Kromě dílny na preclíky měl náš pán ještě dílnu na housky; byla v témže domě, oddělena jenom zdí od naší díry; avšak houskaři - byli čtyři - se nás stranili, pokládali svou práci za čistší a sami sebe za lepší; nechodili k nám do dílny a povýšeně se posmívali, když nás potkali na dvoře; my jsme také nechodili k nim; nám to zakazoval pán ze strachu, že budeme krást pletýnky. Neměli jsme houskaře rádi, protože jsme jim záviděli; jejich práce byla lehčí než naše, dostávali větší plat než my, krmili je lépe než nás, měli prostornou, světlou dílnu a všichni vypadali čistě, zdravě - jinak než my. My jsme byli nějak žlutí a šediví; tři měli příjici, někteří svrab, jednoho docela ohnul revmatismus. Houskaři si o svátcích a když měli volno, oblékali sáčka a vrzavé boty, dva měli harmoniky, a všichni odcházeli pobavit se do městského parku - my jsme nosili jenom nějaké špinavé hadry a na nohou křápy nebo láptě, do městského parku nás policie nepouštěla - jak jsme tedy mohli mít rádi houskaře?
Jednou jsme se dověděli, že jejich pekař se začal opíjet, pán ho propustil a přijal jiného, a ten jiný že je voják, chodí v atlasové vestě a nosí hodinky se zlatým řetízkem. Byli jsme zvědaví na toho šviháka, a abychom ho viděli, jeden za druhým jsme co chvíli vybíhali na dvůr. Přišel však sám do naší dílny. Kopnutím si otevřel dveře, nechal je dokořán, zůstal stát na prahu, usmíval se a povídal: "Pánbůh pomáhej! Zdravíčko, chlapci!"
Mrazivý vzduch vnikal do dveří jako hustý kouřový oblak, vířil u jeho nohou, a on stál na prahu, díval se shora na nás a pod jeho světlými, zručně nakroucenými kníry leskly se mu velké žluté zuby. Vestu měl opravdu nějakou zvláštní - modrou, s vyšívanými kvítky, jako by celá zářila, knoflíky z jakýchsi červených kamínků. I řetízek měl. Byl hezký ten voják, takový urostlý, zdravý, s ruměnými tvářemi, jeho velké světlé oči se pěkně dívaly - byly vlídné a jasné. Na hlavě měl bílou, do tuha naškrobenou plátěnou čepici, pod čistou zástěrou bez jediné skvrnky vykukovaly ostré špičky módních naleštěných bot.
Náš pekař jej uctivě požádal, aby zavřel dveře; udělal to beze spěchu a začal se nás vyptávat na pána. Všichni jsme mu o překot vykládali, že náš pán je vydřiduch, šejdíř, zloděj a necita - všecko, co se dalo a bylo možno říci o pánovi, co však nelze vypsat zde. Voják poslouchal, pohyboval kníry a prohlížel si nás vlídným, jasným pohledem.
"A děvčat tu máte plno," řekl najednou.
Několik se nás uctivě zasmálo, jiní se sladce zatvářili, kdosi vysvětlil vojákovi, že děvčat je tu devět.
"Máte s nima něco?" zeptal se voják a zamrkal.
Znovu jsme se zasmáli, ale jenom tichým a rozpačitým smíchem. Leckdo z nás by se byl rád blýskl před vojákem, že je světa znalý, jako byl on sám, ale nikdo to nedokázal, nikdo nemohl. Kdosi to přiznal, tiše povídal: "Kdepak my."
"Mhm, vám by to nešlo!" sebejistě mluvil voják a upřeně si nás prohlížel. "Vy na to nemáte... tento... Nejste dost... neumíte se chovat. Zevnějšek nemáte! A ženská - ta si potrpí na zevnějšek! Aby postava byla řízná... a všecko - jak má být! A taky sílu ocení. Ruka aby byla takováhle!"
Voják vytáhl z kapsy pravou ruku s vy kasaným rukávem košile až po loket a ukázal nám ji. Ruka byla bílá, silná, porostlá lesklými zlatými chloupky.
"Nohy, prsa - jako z kamene... a taky aby člověk vyhlížel. jak to žádá krása věcí. Vidíte, mě ženské milujou. Nestojím o ně, nehoním se za nima - a samy se mi věší na krk."
Posadil se na pytel s moukou a dlouho vyprávěl, jak ho ženské mají rády a jak to s nima dovede. Potom odešel, a když za ním skřípavě zapadly dveře, dlouho jsme mlčeli a uvažovali o něm a o tom, co říkal. Potom nějak najednou jsme se všichni rozpovídali a vyšlo najevo, že se nám všem zalíbil. Takový prostý a milý - přišel, poseděl, ztratil slovo. K nám nikdo nechodil, nikdo s námi nemluvil tak přátelsky... A všichni jsme hovořili o něm a o jeho příštích úspěších u vyšívaček, které na nás při setkání na dvoře opovržlivě ohrnovaly rty, vyhýbaly se nám nebo šly přímo proti nám, jako bychom nebyli a nestáli jim v cestě. Vždycky jsme je obdivovali - i na dvoře, i když šly kolem oken - v zimě mívaly takové zvláštní čapky a kožíšky, v létě kloboučky s květinami a barevné slunečníky v rukou. Zato mezi sebou jsme o nich mluvili tak, že kdyby nás slyšely, všechny by zrudly studem a urážkou.
"Jenom aby Táničku... nezkazil!" najednou znepokojeně řekl pekař.
Všichni jsme utichli, překvapeni jeho slovy. Nějak jsme zapomněli na Táňu: voják jako by ji zastínil svou velkou krásnou postavou. Potom začal hlučný spor: jedni říkali, že Táňa se hned tak nespustí, druzí tvrdili, že kdyby voják začal Táně nadbíhat, přelámou mu žebra. A nakonec se všichni dohodli, že budou sledovat vojáka i Táňu a upozorní dívku, aby se před ním měla na pozoru...
Tím spor skončil.
Uplynul měsíc; voják pekl housky, měl pletky s vyšívačkami, často zašel k nám do dílny, ale o svých úspěších u děvčat nevyprávěl, jenom si kroutil kníry a mlsně se olizoval.
Táňa k nám přicházela každé ráno pro "preclíčky" a byla jako vždy veselá, milá a přívětivá. Zkoušeli jsme promluvit s ní o vojákovi - říkala o něm, že je "tele s vyboulenýma očima" a jiné posměšné přezdívky, a to nás upokojilo. Byli jsme hrdi na naši dívku, když jsme viděli, jak si vyšívačky mohou nohy uběhat za vojákem; Tánin vztah k vojákovi nás nějak povznášel, a jakoby ovlivněni jejím vztahem, začali jsme s vojákem jednat opovržlivě. A ještě silněji jsme ji milovali, ještě radostněji a srdečněji jsme ji vítali každé ráno.
Jednou k nám zašel voják trochu podnapilý, posadil se a dal se do smíchu, a když jsme se ho zeptali, čemu se směje, vysvětlil nám: "Dvě se o mne popraly. Lidka a Gruška. A jak se zřídily, chacha! Za vlasy se tahaly na podlaze v předsíni, jedna na druhé... chachacha! Huby si podrápaly... servaly se... to je legrace! Proč se asi ženský nemůžou čestně poprat? Že se hned škrábou? Co?"
Seděl na lavičce, takový zdravý, čistý, veselý, seděl a pořád se smál. Mlčeli jsme. Byl nám tentokrát nějak protivný.
"To mám ale kliku u ženských, co? To je legrace! Mrkneš - a je to! Hrome!"
Jeho bílé ruce, porostlé lesklými chloupky, se zvedly, opět klesly a plnou vahou dopadly na kolena. Díval se na nás takovým příjemně udiveným pohledem, jako by sám upřímně nemohl pochopit, proč má takové štěstí u žen. Jeho tlustý ruměný obličej se samolibě a šťastně leskl, pořád si mlsně olizoval rty.
Náš pekař prudce a zlostně smýkl lopatou po ohništi a najednou posměšně řekl: "Jedličku povalíš snadno, ale zkus svalit borovici."
"To jako - to říkáš mně?" zeptal se voják.
"Tobě."
"A co tím chceš říct?"
"Nic... jenom tak."
"Ne, počkej! Oč jde? Jaká borovice?"
Náš pekař neodpovídal, chvatně se oháněl lopatou v peci: vyndá upečené preclíky, podebere a hlučně je shodí na podlahu k chlapcům, kteří je navlékají na lýko. Jako by zapomněl na vojáka i na rozmluvu s ním. Ale voják najednou zneklidněl. Vstal a šel k peci, nedbal, že ho může zasáhnout do prsou násada lopaty, divoce se míhající ve vzduchu.
"Ne, řekni - koho myslíš? To bys mě dopálil. Mně se neubrání ani jediná, nee! A ty mě chceš takhle urážet."
Vypadal, jako by se ho to doopravdy dotklo. Možná že kromě svého umění svádět ženské si neměl sám sebe proč vážit, možná že kromě tohoto nadání nebylo v něm nic živého, co by mu dovolovalo cítit se živým člověkem.
Jsou lidé, kterým se zdá, že v životě je tím nejcennějším nějaký neduh jejich duše nebo těla. Pěstují si jej po celý život a jenom pro něj žijí; trápí se pro něj, sytí se jím, stýskají si na něj ostatním, a tak obracejí na sebe pozornost svých bližních. Kvůli němu vymáhají od lidí soucit k sobě, jinak - nemají nic. Vezměte jim jejich neduh, vylečte je a budou nešťastní, protože se zbavují jediného pouta se životem - a jejich duše se stane pustá. Někdy člověk žije natolik uboze, že je bezděky nucen vážit si své vady a pro ni žít, a dalo by se říci, že lidé často mívají hoře z nudy.
Voják se urazil, dotíral na pekaře a skučel: "Ne, řekni - koho myslíš?"
"Mám ti to říct?" najednou se k němu otočil pekař.
"No?"
"Táňu znáš?"
"No?"
"No tak! Zkus to..."
"Já?"
"Ty."
"Ji? To je pro mne pch!"
"Uvidíme!"
"Uvidíš! Chacha!"
"Ta tě. "
"Měsíc lhůtu!"
"To jsi ale vejtaha, vojáku!"
"Čtrnáct dní! Já vám ukážu! Co je to zač? Táňka! Pch."
"Zmiz odsud! Překážíš."
"Čtrnáct dní - a máte to! O co."
"Zmiz, povídám!"
Náš pekař se najednou rozlítil a rozehnal se lopatou. Voják udiveně couvl, podíval se na nás, za chvíli tiše a zlověstně řekl: "Dobrá!" - a odešel.
Byli jsme zticha při tom sporu, všecky nás zajímal. Ale sotva voják odešel, začal jeden přes druhého hlasitě mluvit.
Někdo křikl na pekaře: "To jsi spískal pěknou věc, Pavle!"
"Dělej a nestarej se!" vztekle odpověděl pekař.
Tušili jsme, že to vojáka ťalo do živého a že Táně hrozí nebezpečí. Tušili jsme to a zároveň se nás zmocnila palčivá a příjemná zvědavost - co bude dál? Odolá Táňa vojákovi? Skoro všichni jsme přesvědčeně křičeli: "Táňka? Ta se nedá! Tu tak snadno nedostane!"
Strašně se nám chtělo vyzkoušet odolnost naší modly; horlivě jsme si navzájem dokazovali, že naše modla je silná modla a že vyjde z toho střetnutí jako vítěz. Nakonec se nám zdálo, že jsme málo vydráždili vojáka, že zapomene na spor a že musíme ještě pořádně rozjitřit jeho samolibost.
Od toho dne jsme začali žít nějakým zvláštním, napjatým a nervózním životem - tak jsme dosud nežili. Celé dni jsme se spolu přeli, nějak jsme všichni zmoudřeli, začali jsme víc a lépe mluvit. Zdálo se nám, že hrajeme nějakou hru s ďáblem a naší sázkou je - Táňa. A když jsme se dověděli od houskařů, že voják začal "pálit za naší Táňkou", bylo nám úzkostně dobře a život se stal natolik zajímavý, že jsme si ani nevšimli, jak pán využil našeho zaujetí a přidal nám na práci čtrnáct pudů těsta denně. Jako bychom ani nepociťovali únavu z práce. Celý den jsme nemluvili o ničem jiném než o Táně. A každé ráno jsme na ni čekali se zvláštní netrpělivostí. Někdy jsme si představovali, že přijde - a nebude to už ta dřívější Táňa, ale nějaká jiná.
Nic jsme jí ovšem neřekli o rozepři, k níž došlo. Na nic jsme se jí neptali a jako dřív jsme se k ní chovali laskavě a hezky. Ale do našeho vztahu už proniklo něco nového a cizího našim dřívějším citům - to nové byla ostrá zvědavost, ostrá a chladná jako ocelový nůž...
"Braši! Dneska končí lhůta!" řekl jednou ráno pekař, když se chystal k práci.
Věděli jsme o tom dobře i bez jeho připomenutí, ale stejně to s námi otřáslo.
"Prohlídněte si ji - za chvíli tu bude!" vybízel pekař.
Někdo lítostivě řekl: "Copak očima něco poznáš?"
A znovu vzkypěly hlučné neklidné spory. Dnes se konečně dovíme, nakolik čistá a nepřístupná špinavostem je ta naše vyvolená, do níž jsme vložili, co máme nejlepšího. Toho rána jsme nějak hned a poprvé poznali, že hrajeme opravdu velkou hru a že zkouška čistoty naší modly nám ji může navždycky vzít. Po všechny ty dni jsme slýchali, že voják úporně a neodbytně pronásleduje Táňu, ale nikoho nenapadlo, aby se jí zeptal, co si o tom ona myslí. Přicházela k nám pravidelně jako dřív každé ráno pro preclíky a byla taková jako vždycky.
I toho dne jsme brzy zaslechli její hlas: "Vězníčkové! Už jsem tady..."
Pospíšili jsme si, abychom jí otevřeli, a když vešla, proti všem zvyklostem jsme ji uvítali mlčením. Upírali jsme na ni oči, nevěděli jsme, o čem s ní mluvit, na co se jí ptát. Stáli jsme před ní jako temný mlčenlivý zástup. Byla zřejmě udivena neobvyklým přivítáním - a najednou jsme viděli, jak zbledla, zneklidněla, začala se ošívat a přerývaným hlasem se zeptala: "Co že jste takoví?"
"A co ty?" zamračeně odsekl pekař a nespouštěl z ní oči.
"A co má být?"
"Nnic."
"Dejte mi honem preclíčky."
Nikdy předtím na nás nespěchala.
"Nic ti neuteče," povídal pekař, nehnul se z místa a neodtrhoval oči z její tváře.
A tu se Táňa najednou otočila a zmizela ve dveřích.
Pekař vzal lopatu, vrátil se k peci a klidně povídal: "Tak - a je to!... Ach ten voják!... Lump jeden!..."
Jako stádo beranů šli jsme ke stolu a strkali se mezi sebou, mlčky jsme se posadili a liknavě začali pracovat. Za chvíli někdo řekl: "Ale možná že ještě..."
"No, no! Jen si mysli!" vykřikl pekař.
Věděli jsme všichni, že je to člověk rozumný, rozumnější než my. A jeho okřiknutí jsme chápali jako ubezpečení, že voják vyhrál. Bylo nám smutno a ztratili jsme klid...
Ve dvanáct hodin, v době oběda, přišel voják. Jako obvykle byl čistý, ulízaný, jako obvykle se nám díval přímo do očí. A nám bylo trapně dívat se na něho...
"Tak velectění, chcete, abych vám dokázal vojenskou zdatnost?" řekl a pyšně se usmíval. "Vyjděte si do síně a koukejte skulinou... rozumíme?"
Vyšli jsme a tlačili se jeden přes druhého ke škvírám v prkenné stěně, odkud bylo vidět do dvora. Dlouho jsme nečekali: brzy chvatně a s ustaranou tváří přeběhla přes dvůr Táňa, přeskakovala kaluže tajícího sněhu a bláta. Zmizela za dveřmi do sklepa. Potom tudy pomalu přešel voják a hvízdal si. Měl ruce v kapsách a kníry mu poskakovaly.
Pršelo, viděli jsme, jak dešťové kapky padaly do kaluží a jak se kaluže vraštily při jejich dopadu. Den byl mokrý, šedivý, bezútěšný den to byl. Na střechách ležel ještě sníh, ale na zemi se už objevily tmavé skvrny bláta. I sníh na střechách byl pokryt hnědavým, ušpiněným popraškem. Déšť padal pomalu a teskně šuměl. Bylo nám chladno a nechtělo se nám čekat.
Nejdřív vyšel ze sklepa voják; kráčel beze spěchu po dvoře, kníry se mu pohybovaly, ruce měl hluboko v kapsách - byl takový jako vždycky.
Potom vyšla Táňa. Její oči. její oči zářily radostí a štěstím, rty se usmívaly. Šla jako ve snu, klopýtala nejistými kroky.
Nemohli jsme klidně přihlížet. Najednou jsme se všichni vrhli ke dveřím a vyhrnuli se na dvůr, hvízdali a hulákali jsme na ni zlostně, hlučně, zběsile.
Škubla sebou, když nás spatřila, a zůstala stát, jako by přimrzla k blátu pod svýma nohama. Obstoupili jsme ji a škodolibě, bez zábran jsme jí nadávali oplzlými slovy, říkali jsme jí nestydaté věci.
Dělali jsme to bez hluku, bez spěchu, věděli jsme, že nám nemůže nikam uniknout, že jsme ji obklíčili a můžeme se jí posmívat jak chceme. Nevím proč, ale netloukli jsme ji. Stála mezi námi a otáčela hlavu sem a tam, poslouchala naše urážky. A my jsme čím dál víc, stále vydatněji házeli po ní blátem a jedem svých slov.
Z jejího obličeje zmizel ruměnec. Její modré oči, před chvílí tak šťastné, se široce rozevřely, prsa namáhavě dýchala a rty se jí chvěly.
A my jsme ji obklopovali a mstili se jí za to, že nás oloupila. Patřila nám, vynaložili jsme na ni všechno své nejlepší, třebaže to nejlepší byly žebrácké drobty, ale nás bylo dvacet šest a ona - jediná, a žádný náš trest nemohl být dost úměrný její vině. A jak jsme ji uráželi!... Mlčela a dívala se na nás ustrašenýma očima a celá se třásla.
Chechtali jsme se, řvali, ječeli. Odněkud ještě přiběhli lidé... Někdo z nás ji zatahal za rukáv blůzy.
Najednou se jí zablesklo v očích; pomalu zvedla ruce k hlavě, upravila si vlasy a nahlas, ale klidně nám řekla přímo do očí: "Ach vy arestanti nešťastní!"
A šla přímo proti nám, šla tak prostě, jako bychom nebyli a nestáli jí v cestě. Proto jí nikdo z nás opravdu v cestě nestál.
A když vyšla z našeho obklíčení, řekla stejně hlasitě, pyšně a s opovržením, aniž se k nám obrátila: "Vy holoto... lůzo..."
A odešla - vzpřímená, krásná, hrdá. Stáli jsme vprostřed dvora, v blátě, v dešti, pod šedivou oblohou bez slunce...
Potom jsme mlčky odešli do své vlhké kamenné jámy. Jako dřív - slunce k nám nikdy nenahlédlo do oken a Táňa k nám už nikdy nepřišla.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 18.06.2015

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
­­­­






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­