ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Zusak Markus (*23.06.1975)

   
­­­­

Zlodějka knih

  • ukázka z knihy (Prolog)
  • přeložil Vít Penkala (Argo, 2009)
  • název originálu: The Book Thief
  • román současného australského autora, který je rozdělený na úvodní prolog (viz níže), deset hlavních částí a závěrečný epilog

 

PROLOG

HORSKÝ HŘBET Z TROSEK

v němž vám vypravěčka představí:

sebe - barvy -
a zlodějku knih

SMRT A ČOKOLÁDA

Nejdřív barvy.
Až potom lidi.
Takhle to obvykle vídám.
Nebo se o to aspoň snažím.

• DROBNÁ INFORMACE •
Zemřete.

Co nejupřímněji se snažím stavět se k téhle věci bezstarostně, přestože většině lidí cosi brání mi uvěřit, nehledě na moje protesty. Prosím vás, věřte mi. Já doopravdy dokážu být bezstarostná. Dokážu být přátelská. Příjemná. Přívětivá. A to jsme jen u P. Ale nechtějte po mně, abych byla hodná. Být hodná, to není moje parketa.

• REAKCE NA VÝŠE UVEDENOU INFORMACI •
Dělá vám to těžkou hlavu?
Prosím vás - hlavně se nebojte.
Když nic, jsem aspoň spravedlivá.

Představit se, jistěže.
Tak se má začít.
Nezapomínat na dobré způsoby.
Mohla bych se uvést se vší okázalostí, ale to vlastně není třeba. Poznáte mě důvěrně, a nebude to trvat tak dlouho; záleží to na souhrnu nejrůznějších proměnných. Postačí říct, že v jisté chvíli budu nad vámi stát, tak vlídná, jak jen bude možné. Vaši duši v náručí. Na rameni se mi usadí některá barva. Něžně vás odnesu pryč.
Vy v tu chvíli budete ležet (vestoje lidi nacházím jen zřídka). Sevření krustou svého těla. Možná dojde k nějakému objevu; do vzduchu skane výkřik. Pak už uslyším jen vlastní dech a zvuk vůně, zvuk svých kroků.
Otázka je, jakou barvu bude mít všechno v tu chvíli, kdy si pro vás přijdu. Co řekne nebe?
Já osobně mám ráda nebe barvy čokolády. Hořké, tmavé čokolády. Lidé říkají, že mi sluší. Ale i tak se snažím vychutnat každou barvu, kterou vidím. Celé spektrum. Snad miliardu příchutí, a žádná z nich není docela stejná jako druhá, a nebe, co se pomalu cumlá. Zmírňuje to stres. Pomáhá mi to uvolnit se.

• SKROMNÁ TEORIE •
Lidé si všímají barev dne jen na jeho počátku
a konci, ale mně je úplně zřejmé, že v každém
uplývajícím okamžiku dne prolíná množství
odstínů a polotónů. Jediná hodina může sestávat
z tisíců odlišných barev. Voskové žluti, modří
poplivané mraky. Kalné temnoty. Při své práci
si dávám záležet, abych je nepřehlédla.

Jak už jsem naznačila, to občasné rozptýlení, odvedení pozornosti je moje záchrana. Pomáhá mi to udržet si zdravý rozum. Pomáhá mi, abych to všechno zvládla - vždyť uvažte, jak dlouho už tuhle práci dělám. Potíž je v tom, že by to těžko někdo mohl vzít za mě. Kdo by mě zastoupil, kdybych si vzala volno a odjela do některého z těch vašich dobře vybavených rekreačních středisek, ať už do tropů nebo na lyže? Odpověď samo sebou zní nikdo, a to mě přimělo k vědomému, dobrovolnému rozhodnutí - udělat si dovolené z rozptýlení. Nemusím říkat, že si je vybírám po troškách. Barvu po barvě.
I tak byste se asi mohli ptát: K čemu ona potřebuje dovolenou? Kvůli čemu potřebuje rozptýlení?
Což mě přivádí k dalšímu bodu.
A to jsou ti zbylí lidé.
Ti, co přežijí.
Na ně se prostě nedokážu dívat, ale stejně to při mnoha příležitostech udělám. Usilovně se dívám po barvách, abych na ně nemusela myslet, ale tu a tam zaznamenám někoho z těch, kdo tu zůstali, rozdrolení ve skládačce prozření, zoufalství a překvapení. Srdce mají probodaná, plíce ubité.
A to mě zase přivádí k něčemu, o čem vám budu vyprávět tento večer nebo den, na čase ani barvě nezáleží. Je to příběh jedné z těch, kdo dokážou neustále přežívat - odbornice na zůstávání.
Je to vážně jen krátký příběh, který mezi jiným pojednává o

  • jedné dívce
  • několika slovech
  • harmonikáři
  • nějakých těch fanatických Němcích
  • židovském boxerovi
  • a spoustě zlodějny.

Zlodějku knih jsem viděla třikrát.

ZA KOLEJIŠTĚM

Nejdřív přijde na řadu něco bílé barvy. Takové té oslepující.
Řada z vás si nejspíš myslí, že bílá ve skutečnosti žádná barva není, nebo nějaké podobné otravné nesmysly. Tak já vám říkám, že je. Bílá je bez debaty barva, a popravdě řečeno nemyslím, že byste se zrovna se mnou chtěli hádat.

• UKLIDŇUJÍCÍ PROHLÁŠENÍ •
Prosím vás, zůstaňte v klidu, na tu
předešlou pohrůžku nehleďte.
To já jen tak naoko -
nejsem žádná násilnice. Nejsem kruťas.
Jsem vyústění.

Ano, bylo bílo.
Jako by se celá zeměkoule oblékla do sněhu. Jako by si ho natáhla, tak jako si natahujete svetr. Podél kolejí se táhly stopy, hluboké po holeně. Stromy přes sebe přehodily ledové houně. A někdo umřel, jak jste asi uhádli.

Nemohli ho jen tak nechat ležet na zemi. Teď by to sice nebyl problém, ale trať před nimi se měla co nevidět uvolnit a vlak bude muset jet dál.
Byli tam dva průvodčí.
Byla tam matka a její dcera.
Jedno mrtvé tělo.
Matka, dcera a mrtvolka byly zarytě tiché.

"A co jinýho bych měl asi podle tebe dělat?"
Jeden průvodčí byl vysoký, druhý malý. Ten vysoký vždycky mluvil první, i když to tam neměl na povel. Podíval se na toho menšího, kulatějšího. Na toho se šťavnatě červeným obličejem.
"No jo," zněla odpověď, "ale nechat je tu jen tak přece nemůžeme?"
Dlouhána přecházela trpělivost. "Proč ne?"
A ten malý toho měl najednou sakra dost. Podíval se nahoru, tomu velkému na bradu, a zařval: "Spinnst du? Jseš blbej?" Hrůza v jeho tvářích kynula. Kůže se mu roztahovala. "Jdem," zavelel, a plahočil se sněhem. "Když budem muset, všechny tři je zpátky odtáhnem. Oznámíme to další stanici."

Pokud jde o mě, už jsem stačila udělat tu nejzákladnější ze všech chyb. Ani vám nedokážu vylíčit, jak strašně jsem byla sama sebou zklamaná. A přitom jsem ze začátku dělala všechno správně:
Pozorně jsem sledovala oslepující sněhobílé nebe za oknem jedoucího vlaku. Úplně jsem ho vdechovala, ale i tak jsem zakolísala. Nevydržela jsem - začalo mě to zajímat. To děvče. Přemohla mě zvědavost, a já si povolila zůstat tak dlouho, jak mi to rozvrh dovolí, a dívala jsem se.
O dvacet tři minut později vlak zastavil, a já vystoupila s nimi.
Malou duši v náručí.
Postavila jsem se trochu stranou, napravo.

Rozhodná vlaková dvojka si prošlapávala cestu k matce, dceři a mrtvole malého chlapce. Jasně si pamatuji, jak moc byl ten den slyšet můj dech. Divím se, že si mě průvodčí nevšimli, když mě míjeli. Svět už se tou dobou prohýbal pod vahou všeho toho sněhu.
Asi deset metrů nalevo ode mě stála bledá, vyhladovělá holka omráčená mrazem.
Pusa se jí chvěla.
Prochladlé paže zkřížila na prsou.
Na tvářích měla zlodějka knih zmrzlé slzy.

ZATMĚNÍ

Příště - abych předvedla krajní póly své všestrannosti, chcete-li - to bylo podepsané černí. Byla to ta nejtemnější chvíle před úsvitem.
Přišla jsem si tentokrát pro muže, mohlo mu být asi čtyřiadvacet let. Když se to tak vezme, bylo to vlastně krásné. Letoun ještě kašlal. Z obou plic mu unikal kouř.
Když se zřítil, udělal v zemi tři hluboké průrvy. Křídla teď vypadala jako pahýly rukou. Tohle kovové ptáče už jimi nezamává.

• PÁR DALŠÍCH DROBNÝCH INFORMACÍ •
Někdy přijdu moc brzo.
Pospíchám,
jenomže někteří lpí na životě nečekaně
dlouho.

Uplynulo nemnoho minut a kouř se vyčerpal. Nic z něj už nezbylo.
Nejdřív přiběhl udýchaný kluk a nesl něco jako bedýnku na nářadí. Rozechvěle vlezl do kabiny a zkoumal, jestli pilot žije. Ještě ano, v tu chvíli. Asi za třicet vteřin tu byla zlodějka knih.
Uteklo pár let, ale poznala jsem ji.
Sotva popadala dech.

*

Kluk sáhl do bedýnky a vyndal - co byste řekli? - plyšového medvídka.
Prostrčil ruku rozbitým okýnkem a položil ho pilotovi na prsa. Rozesmátý medvěd seděl v přeplněném zakrváceném lidském vraku. O pár minut později byla řada na mně. Přišel čas.
Přistoupila jsem, uvolnila jeho duši a něžně jsem ji nesla pryč.
Zůstalo jen tělo, slábnoucí pach kouře a rozesmátý plyšový medvídek.

Když se shromáždil dav, věci se samosebou proměnily. Obzor začal blednout do uhlové kresby. Z černi nad námi zbyla jen čmáranice, a i ta se rychle ztrácela.
Ten muž měl naproti tomu barvu kosti. Kůži barvy kostlivce. Rozedranou uniformu. Oči měl studené, hnědé - jako skvrny od kávy - a mně poslední klikyhák nad námi připadal jako podivný, ale přesto povědomý znak. Podpis.

Dav dělal to, co davy dělávají.
Jak jsem si skrz něj razila cestu, každý stál a hrál si s tichem té chvíle. Byla z toho chatrná směsice nespojitých pohybů rukou, zdušených vět a němých, stydlivých otoček.
Ohlédla jsem se k letadlu: pilotova otevřená ústa vypadala, jako by se usmívala.
Poslední sprostý vtip.
Zas jedna člověčí pointa.
Oblohou se probíjelo šedavé světlo a on tam trčel v uniformě jako v rubáši. A stejně jako se mi to cestou zpátky stalo se spoustou jiných, přeběhl náhle ještě jednou stín, závěrečné chvilkové zatmění - na znamení, že odešla další duše.
Víte, přes ty barvy, které hladí a svírají všechno, co na tomhle světě vidím, se mi často stane, že na chviličku zachytím tohle zatmění, když někdo umře.
Už jsem jich viděla miliony.
Viděla jsem tolik zatmění, že už se ani nenamáhám si je pamatovat.

VLAJKA

Ta poslední chvíle, kdy jsem ji viděla, byla rudá. Obloha byla jako polévka, vřela a bublala. Tu a tam byla připálená. Přes tu červeň se táhly černé šmouhy žmolků a pepře.
Ještě před chvílí na téhle ulici, která vypadala jako zamaštěné stránky, skákaly děti panáka. Když jsem se tu objevila, slyšela jsem ještě ozvěnu. Nohy dupající po dlažbě. Rozesmáté dětské hlasy, úsměvy jako sůl, ale rychle se rozpadaly.
A potom bomby.

Tentokrát přišlo všechno pozdě.
Sirény, nářek kukačky z rádia. Pozdě.

V několika minutách byly vztyčeny, navršeny pahorky z betonu a hlíny. Z ulic byly popraskané žíly. Proudila krev, a pak na silnici zaschla, a všude trčela těla, jako dříví naplavené povodní.
Všechny, všechny do poslední tam zůstaly přilepené. Balíček duší.
Byl to osud?
Neštěstí?
To je tam všechny přilepilo?
Jistěže ne.
Tak hloupí snad nejsme.
Spíš za to mohly ty bomby, které tam shodili lidi schovaní v mracích.
Celé hodiny zůstávala obloha bolestně rudá jako domácí polévka. Jedno německé městečko zas bylo ponecháno svému osudu. Vzduchem se snášely vločky popela, tak milounce, že jste byli v pokušení vypláznout jazyk a chytat je, ochutnat je. Jenomže by vám sežehly rty. Upražily by vám ústa.

Viděla jsem to všechno zřetelně.
Už jsem byla na odchodu, když jsem uviděla, jak tam klečí.
Kolem ní byl sepsán, vyprojektován a vztyčen horský hřbet z trosek. V ruce svírala knížku.

Zlodějka knih se víc než co jiného zoufale chtěla vrátit do sklepa a psát anebo naposledy pročítat svůj příběh. Když si to tak zpětně vybavuji, měla to jasně vepsané ve tváři. Toužila po tom - po tom bezpečí, pocitu domova -, ale nedokázala se pohnout. Ostatně ten sklep už neexistoval. Stal se součástí té poničené krajiny.

Zase jednou vás prosím, abyste mi věřili.
Chtěla jsem se zastavit. Sehnout se.
Chtěla jsem promluvit.
"Moc mě to mrzí, dítě."
Ale to se nesmí.
Nesehnula jsem se. Nepromluvila jsem.
Místo toho jsem se na ni chvíli dívala. Když už se dokázala pohnout, šla jsem za ní.

Upustila knížku.
Padla na kolena.
Zlodějka knih zaskučela.

*

Když se začalo s úklidem, na její knížku párkrát někdo šlápl, a přestože příkaz zněl odklízet jen kusy betonu, skončil na korbě náklaďáku i tenhle její největší poklad. V tu chvíli jsem musela jednat. Vyšplhala jsem se nahoru a vzala ji do ruky, aniž bych tušila, že během příštích let ji na svých cestách budu číst stokrát po sobě a pak znovu, znovu uvidím místa, kde se naše cesty proťaly, a budu žasnout nad tím, co ta dívka viděla a jak přežila. To je tak nejlepší, co můžu udělat: zjistit, jak to zapadá do všeho ostatního, co jsem během té doby viděla já.

Když na ni vzpomínám, vybaví se mi dlouhý soupis barev, ale ty tři, za kterých jsem ji viděla tváří v tvář, mají zvláštní váhu. Občas dokážu plout vysoko nad těmi třemi okamžiky. Nehnutě se tam vznáším, dokud z podebrané pravdy nevyteče hnis a neustálí se jasný obrázek.
V tu chvíli je uvidím takhle:

• BARVY •

Barvy

Složí se jedna na druhou. Klikyhák černého podpisu na oslepivě bílém kruhu na husté polévkově červeni.
Ano, často mi ji něco připomene, a v jedné ze svých přečetných kapes nosím její příběh, abych ho mohla znovu vyprávět. Je jen jedním z té malé knihovny příběhů, kterou s sebou nosím, a každý z nich je sám o sobě výjimečný. Jeden každý je pokus - heroický pokus - přesvědčit mě, že vy a vaše lidská existence za něco stojíte.
Tak tady je. Jeden z mála.
Zlodějka knih.
Jestli máte chuť, pojďte se mnou. Budu vám vyprávět příběh.
Něco vám ukážu.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: Lucuška M., 08.12.2015

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Zlodějka knih, Zlodějka knih (2)
Čítanka-Posel
-Zlodějka knih
Životopisy - autorův životopis nenalezen






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­