ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Štúr Ľudovít (*28.10.1815 - †12.01.1856)

­­­­

Starý a nový věk Slováků

Poslechnětež, krajané moji, vypravujícího mne o dávné i nynější vlasti Vaší a pilně uvažujte slova má, neboť pocházejí z mysli bedlivé, prsou neskažených a srdce Vám přejného. Oči mé pohlédaly v časy dávné a stojí před nimi přítomné, mysl se vznášela nad minulými a v dnešních se pohřížila a srdce i s těmi tam cítilo i s těmito cítí, tedy poslechnětež: a kdo z Vás neposlouchá rád pověsti, kdy vypravovatel povídá pravdivé a pohnutlivé, kdy mu jdou z srdce a jestli se zvlášť dotýkají Vás poslucháčů? Takové Vám povídati budu, krajané poslucháči!

Dávno to bylo, dávno, již tisíc lét tomu, co na té zemi, po níž chodíte a do níž po tuhé práci skládáte kosti své ke kostem otců, stávala krajina veliká, lidnatá, bohatá a slavná, již nazývali Velikou Moravou: byla to země a krajina Otcův Vaších.

Od řeky Torysy, tam při Tise, běžela k širokému Dunaji, a od tohoto ku Tatrám a za Tatrami ještě daleko široko rozkládala se Polskem, Českem a Slezskem ku končinám dálným: byla to krajina veliká! Veliká, jako Dunaj jest mezi řekami Evropejskými a jako Tatra nad horami!

Po všech krajinách rozletělo se jméno a sláva její, všecky vzdávaly jí slušnou čest; mnozí utíkali se pod ochranu a branný štít její a hledali u ní pomoci: byla to krajina slavná! Dunaj zvěstoval slávu její na poledni a vysoká Tatra ohlašovala ji krajinám půlnočním!

Nebylo v ní pustiny, ale poseta byla dědinami, městy a hrady, jako luka na jaře rozmanitým kvítím; obyvatelé jejích provázeli rozsáhlé kupectví a obohacovali zemi spravedlivě: byla to krajina lidnatá a bohatá! Sousední země divily se bohatství, nimž se honosila země ve městách a hradech svých.

V této zemi ubytovali se otcové Vaši v časech nepamětných, o nichž již i samé pověsti povymíraly, a nalezli ji trnistou a zapustlou. Ale oni, usadivše se, počali ji pomalu obráběti, vymýtili trní a bodláčí a pluhem krájeli ji v potu tváři, poseli a vysadili, aby nesla zboží a ovoce. I urodila jim země hojného zboží a přinesla chutného ovoce, i těšili se otcové nad prácí svou.

Na šíř a dál rozprostíraly se husté a nepřehledné lesy, naplňujíce obyvately hrůzou temnými stíny a chovajíce v doupatech svých lítou zvěř. I prosekali husté lesy a na čistinách zbudovali domky, v nichž uhostili se s rodinami svými, i bylo jim tam bydliti dobře i radovati se ze práce své.

Vzmáhaly se rodiny, s nimi se množily domky i blížily se jedny druhých; z hustějších domků zrostly vesnice a vesnice zmohly se na městečka a města. Dařilo se otcům i děkovali a obětovávali za to vroucně bohům svým. Nebylo je ještě osvítilo božské učení Krista, nýbrž kořili se modlám bohů a bohyň, jenž sobě vytesávali z dříví a z kamení. Scházívali se často v roce k veliké poctě bohů a vykonavše ji, oddávali se radovánkám a naplňovali lesy líbezným zpěvem. I nasléchaly lesy písně, šuměly nimi a roznášely ohlasy radostné v končinách: i panovaltě mír a blaženost v rodinách jejích.

Ale hrozí dni noc, osením květoucím bouře, i hrozilo otcům nebezpečenství od nároků nepokojných a loupeživých, pročež potřebné jim bylo spojiti se silněji, aby spojeni opříti se mohli nájezdníkům a uchrániti sebe. I zvolili sobě k tomu cíli vládce a zavázali se mu poslušenstvím a požehnali jej.

Kdož to jde s holí v ruce, zahalený pláštěm chatrným a vetchým a stoupá na skálu, stojící o samotě na poli pustém, a jaký to zástup kolkolem, hledící s úctou na zmužilou postavu na skále? Toť vyvolený vládce, jenž pamatovati má, odkud vyšel a kam sjíti může, pakli nebude říditi spravedlivě lidem svým. I řídili vládcové spravedlivě lidem a lid šetřil i proslavoval vládce své.

Léta od narození Páně osmistého šestnástého panoval nad Velikou Moravou král Mojmír. Letopisové jej jako prvního na trůnu Veliké Moravy ukazují. On již přijal křest svatý a jej ochotně následovali mnozí z lidu. Panoval starostlivě a moudře nad lidem, jako dobrý otec čelední nad domem svým. Tasil také meč, aby uchránil krajinu před záhubou. Ale císaři Německému nelíbilo se zmužilé jednání jeho a sesilnění se krajiny Slováků, pročež vtrhnul s vojskem do ní a složil s trůnu Mojmíra krále. I zarmoutil se národ nad znectěním sebe a svrhnutím krále dobrého a hořekoval nad ztrátou svou.

I nastoupil po něm synovec jeho, Rostislav, na trůn Velkomoravský, i byl synovec nad strýce, nebo převýšil jej i moudrou radou i válečností hrdinskou. Vedl on kruté války proti Němcům a osvobodil zemi svou od všelikého poddanství, jakovéž si osobovali Němci nad krajinou Otců Vaších. Než nezaměstnával se toliko vojnami, ale starost vedl také o spasení lidu svého; nebo povolal do země své Cyrilla a Methoda, dva bratry ze země Řecké, aby jdouce krajinou vyučovali lid božímu slovu Krista. I jdouce vyučovali, a lid slyšel je vypravující o velikých věcech a divech božích a všecky modly zrušil a padl na šíji před Hospodinem. I zalíbilo se Hospodinu dobře v lidu tom, nebo rozmnožoval jej a rozšiřoval meze krajiny jeho. Ale vyhnal satan Němců na záhubu Bohu oddaného krále, i učinil, aby stihán byl zrádou i padl do rukou nepřátel svých. I stižen byl král, stařec nábožný a hrdinský, hroznými řetězmi na rukách i nohách a vlečen potupně do země Němců a oni jej postavili před soud a odsoudili k smrti. Ale nespáchali na riěm vraždy, nýbrž z milosti, kterou jim ďábel vnuknul, vyloupili mu oči a hodili do vězení. Skonal král mukami trápen v temnici, nemaje, kdo by oblekl a pochoval zmučené tělo jeho, nebo vypustil ducha daleko od země a lidu svého, uprostřed cizinců a vrahů. I zhrozil se národ nad osudem krále dobrého, a nebylo, kdoby jej byl potěšiti mohl v zármutku a hořekování jeho.

I následoval po něm Svatopluk, synovec jeho, který se moudrostí a bojovností vyvýšil nad králi a knížaty jako topol vzrůstem svým nad vrbami. Roznítila se válka s Němci, ale padl oheň její na hlavy Němců, nebo pobil Svatopluk pluky jejich a zbytky rozehnal a rozplašil. I padl strach na Němce, že nemohli postaviti se proti síle krále velikého a zamýšleli, jakby jej zmarniti mohli. V ty právě doby doběhli do Sedmihradska toulaví ouskoci, Maďary řečení, jež honil strach před jinými národy, nebo vykradli se z vlasti své při Uralu, aby nebyli podrobeni i živili se z loupení a z koňského masa. K těmto tedy promluvili Němci: "Poďte a obořte se spolu s námi na krajinu Slováků, nebo oboříce se sami, ani my ani vy nic s lidem tím bojovným nevykonáte, ale udeříce na ně spolu přemůžeme jich; vy budete míti kraje pěkné a ourodné k obývání a my se zbavíme strašných nám nepřátelů." I uposlechli tuláci té rady, nebo neměli místa, kde by se rozložili a napásli koně své.

Vypravili Němci zástupy a spojili se s tuláky, obořili se na království Slováků, leč zle jim vypadl první pokus, nebo Svatopluk rozplašil i Němců i tuláků i porazil je na hlavu. Zavzněla sláva velikému vůdci a králi od Dunaje k Tatrám a Tatry odrazily ji široko, daleko po končinách rozsáhlých. I rozlítili se Němci a tuláci rozutíkali a pokryli se po lesích, číhajíce na lepší čas k loupeži.

Stalo se, že onemocněl král Svatopluk i viděl blízký den skonání svého. Povolal tedy třech synů svých k smrtedlnému loži a rozděliv krajinu svou mezi ně, napomínal je k svornosti a bázni boží. I přejali synové podíly své a král veliký skonal. Veliký, ale nešťastný králi! Tys založil království Slováků, ale podkopals základy jeho podělením krajiny mezi syny Tvé. Slavíme Tebe z činů Tvých, ale nařikáme na Tě, žes uvrhl na dlouhé věky v neštěstí potomků a vykopals hrob vlasti, jižs založil silou svou!

I uvázal se v otce vládu nejstarší syn Mojmír, obdržev největší díl z panství otcova. Ale záviděli mu toho bratří, i zbourivše se proti němu, zapálili válku domácí, jejíž oheň strávil krajinu konečně. Potěšil se satan, že se dobře daří oumyslům jeho, i vyhnal z hor v rýchlosti pohanské Maďary na křesťanské Slováky a vyhnal také Němce k zahubení vlasti jejich. I přitáhli houfně a vidouce, že se roztrojila síla Slováků, udeřili na ně prudce a rozkotali říši. Tehdáž odbila nešťastná hodina Slovákům! Zpamatovali se nešťastní synové, ale již bylo pozdě, nebo síla byla zmařena a pluky tuláků již vypásaly louky a role jejích a krmily se z potu a práce jejích. Padl Mojmír na poli u Prešporku, tehdáž Břetislavou jmenované, léta po Kristu 907 a s ním zemřela vláda Velkomoravská. Druhý bratr bezpochyby zahynul též v bitvě a třetí pykaje hříchů svých, ušel na Zobor a tam, ukryv se v jeskyni, zůstal poustevníkem, aby pohlídaje s vrchu na Nitru, rozpomenul se veždy živě na bezbožnost sebou spáchanou a tím upřímněji litoval hříchů svých. Kolik platí pláč dítěte nad hrobem matky, jíž neuzří více, tolik platilo tvé pokání, bezbožníku, rodákům vlasti tvé!

I zašuměl Dunaj bolestně a rozpěnil se, pohnut pádem říše rozenců, v břehách svých a zahalila se Tatra smutkem, a jakýs hlas teskný a temný, jako hlas sejce o půlnoci, zavzněl z mračných vrcholů jejích "Slováci". Rozešel se hlas po horách a dolách a odevšad zvučelo temné "Slováci". A Slováci oplakávali říši a slávu svou!

Byly pak sídlem králů Velkomoravských a hlavou krajiny Slováků města Velehrad a Nitra od počátku. O, Nitro, Nitro, kdož pomní na Tebe bez úžasu a kdož si zpomene na dávnou slávu Tvou, aby neuronil slzy nad Tebou? Od počátku říkají nám, abychom veselí byli a plesy se bavili: ale jak můžeme veselí býti a plesy se baviti, kdy nám ty stojíš před zrakem?!

Zdvihla si se byla nad městy a krajinami jako věže nad domy, jako stězně lodí nad mořem a jako labuť nad vlnami vod: a nyní ležíš v prachu!

Měla si za podnoží krajiny rozlehlé, jenž pohlédaly na Tebe s úctou co vývodkyni svou: a nyní stojíš na zemi nízké!

Tobě k chvále ozývaly se písně nečetné a ze všech stran přicházeli k Tobě zpěvcové, aby Ti přinesli úctu v hlasu harfy své a poklonili se slávě tvé: a nyní leda věrný potomek dávných vyvolenců tvých zazpívá o Tobě smutnou!

Slunce vycházející hnedky osvěcovávalo Tě a zapadávalo s bleskem na báněch věží Tvých a hradě Tvém: ale nyní pozdě Ti vychází a včasně zapadá, nebo jsi složena na nížinu a klonící se nad Tebe Zobor jest smutná vrba Tvá!

O, Nitro, Nitro, kdož pomní na Tebe bez úžasu a kdož si zpomene na dávnou slávu Tvou, aby neuronil slzí nad Tebou?

I bylo po krajině, po slávě, po štěstí Slováků, než nebyla ještě zničena síla jejích, kterou se mohli vysvoboditi i vykoupiti od surovců dávnou krajinu svou.

Znamenali to tuláci, a poněvadž se jim v krajině Slováků nade všecky jiné dobře zalíbilo, řekli: "Osaďme se v zemi této, ale nepronásledujme Slováků, kterých sme tak těžce přemoci mohli, aby pozdvihnouce se zbrojně proti nám, nevyhnali nás z krásné své země a my opět netoulali se po světě bez vlasti, nýbrž připojme je k sobě, aby se jim zdálo, jakoby bydlili v dávné vlasti své; budeť pak nám bydliti dobře mezi národem tímto pracovitým, pilným a pokojným." I učinili tak, jak řekli, přijmouce zákony, nimiž se Slováci řídili, za své vlastní, podrževše dávné rozdělení vlasti a pojmenování krajů a připustíce znamenitější otce čelední Slováků k zemanstvu. Přistali Slováci na smluvu tuto i zavázali se na Boha svého, žeť se pokojně chovati budou a nevezmou zbroje proti nim, Maďaři pak uradovaní, že dosáhli, čeho žádali, lokali krev ku potvrzení smluvy, neboť byli ještě pohané. Bylo pak nad to ke smluvě přidáno, že Slováci nebudou znepokojováni ve vzývání Boha pravého a všecky věci domácí i veřejné budou moci vykonávati vlastní řečí i obyčejem svým. I ubytovali se Maďaři za Dunajem a při Tise, Slováci pak zůstali ve svých milých Tatrách, a co jich bydlilo za Dunajem, přestěhovalo se do Tater, aby bývali pokojně mezi rodáky svými.

Poněvadž pak Maďaři dle smluvy nemohli i báli se loupiti Slováků, aby nebyli vyhnáni, a nijakž ještě přivyknouti nemohli k stálému životu a ke práci, naučeni živiti se z mozolů jiných, vyhrnuli se na loupež do krajiny Vlaské a Německé, aby donesše ji domů, pásli se na ní na některý čas. Ale zle se jim zdařilo v Německu, nebo Němci potloukli je na hlavu a sebrali všecko, co byli naloupili. Nejhrozněji poraženi byli na poli Merseburském, kde všecci padli ostrostí Německého meče kromě sedmi, jimž poobtínajíce Němci uši, poslali do domu, aby zvěstovali rodákům záhubu vyslaných lupičů a řekli, že nevyčkají žádné kořisti.

I zhrozili se doma pozůstalí nad neslýchaným neštěstím rodáků svých a bylo jim teskno, že nebudou se moci více živiti z loupeže: pročež vidouce své nerovné, přišli k Slovákům a prosili jich, aby učili je orati, obráběti pole a připravovati sobě živnost. Přivolili k tomu Slováci, vyučíce je obrábění pole a darujíce jim množství pluhů, nimiž by započali práci a naučili se strojiti podlé nich nové. I děkovali přestrašení Maďaři jim za takovou dobročinnost a přijali hojnost slov slovenských, k hospodářství polnímu přináležejících, nebo jich neměli v řeči své, neznajíce předtím živnosti hospodářské, nýbrž toliko chovajíce se z loupeže.

I těžko bylo přivykati Maďarům k práci polní a vystaviti se břemeni parna letního, pročež napadla je chuť, aby zase na loupež vytáhli: ale Slováci zdržovali je od loupežnictví i ukazovali jím, čeho oni dobyli z lona země prácí svou, řikajíce, že se jím rovně dařiti bude, pakli přivyknou k práci a tak jím dodali srdce příkladem svým.

Chytili se Maďaři konečně do práce a vidouce, že jim donesla země zboží a práce jejich odplacena byla, nakloňovali se a přivykali k ní. Radovali se Slováci, že Maďaři pracovati počínají, nebo dobře znali, že tím jen způsobem upustí od dávné surovosti své a oni s nimi pokojně v jedné krajině obývati budou moci.

Neměli pak Maďaři předtím bytů stálých a domků, nýbrž provodíce život toulavý mívali toliko na pospěch vystavené chalupy bídné a katrče, v nichž nečistota hnízdila a kde nestávalo žádného nářadí: i naučili je Slováci stavěti příbytky čisté a prostranné a navedli je strojiti rozličné nářadí k potřebám domácím.

Byli pak Maďaři pohané, vzývajíce rozličné tvory v slepotě své. I líto bylo Slovákům patřiti na lid, ničeho neznající o Bohu pravém, stvořiteli nebes i země, nad něhož není pána, jenž panuje nad všeckým, jehož trůnem jest nebe a podnožím země s vodami morskými. I řekli u sebe; "Vyšlime učitelů k národu tomu, kteréhož ještě neopustil pán, aby netápal více ve tmách, nýbrž pozdvihnul tváře své k Hospodinu, od něhož pochází všeliké dobrodiní, jehož láska větší jest nad všelikou lásku otce k dětem svým." I učinili tak a poslali k němu učitelů, kteří zvěstovali lidu, tápajícímu ve tmách, slovo Páně i vypravovali, kteraké by byl věci divné učinil a oslavil se v dílách svých. Ale nebyl ještě čas přišel lidu zaslepenému v pohanství.

I zhrozili se Slováci nad zatvrdilostí lidu a řekli u sebe: ještě nepřišel čas jeho, než my neustávejme v počínání našeni a prosme Hospodina, aby ukázal lidu zaslepenému milosrdenství své a neodtáhl ruky od něho. I vyslali opět k němu učitelů, aby zvěstovali Boha pravého a ukázali lidu hluchému slavná díla jeho a povídali slepému o lásce nekonečné a milosrdenstvích jeho přemnohých. Požehnal Bůh počínání jejích, nebo Maďaři vidouce, že Slováci mnoho dobrého jim způsobili a ze všeho, cokoli jim Slováci radili a činiti kázali, užitek měli, přijímali také pomalu Boha jejích a počali se mu kořiti. I zaplesali Slováci, že prokázal Bůh lidu tomu milosrdenství své.

Panoval pak v ty doby nad Uherskem Gejza, léta po narození Páně 980. Vida on, že náboženství křesťanské se mezi lidem svým rozšiřuje, sám také starati se započal o rozšíření jeho. I přivolal do země své Vojtěcha, Arcibiskupa Pražského, muže nábožného a učeného, aby apoštoloval v zemi a dal mu křestiti syna svého, Štěpana, který měl po něm následovati v panování. Byla pak z toho radost veliká po okolních zemích, že již i sami vývodové Uherští přijali křest svatý a muž, jenž prvního pokřestil, byl Čech, pokrevný Slováků. Přišlo pak s Vojtěchem i více knězů ze země České a ti rozešli se v zemi a kázali lidu všemu slovo Páně jazykem slovenským.

Nastoupil pak panování Štěpan léta 997 a jakmile říditi započal, všemi silami dal se do rozšiřování učení Páně, procházeje sám s knězmi, od nichž se všem článkům víry křesťanské v slovenském jazyku vyučil, krajinou a vysvětluje to všecko lidu svému jazykem maďarským. Stavěl chrámy a kláštery a osázel v nich lidi nábožné, rodilé Čechy neb Slováky. I jmín jest proto, že apoštoloval sám v zemi své, králem apoštolským a vyhlášen po smrti od církve za svatého.

Byl sice povstal proti horlivému králi Kupa, vůdce buřičů Maďarských, kteří žehrali na slovo Boží, chtějíce i dále tápati v temnotách pohanských. Než porazil král buřiče a zběř jeho, v čemž zvláště pomáhali králi nábožnému Slováci.

Takto, hle, vzešlo a rozšířilo se učení Páně mezi národem Maďarským a upevňovala se pomálu vzorně založená obec. I těšili se Slováci ze země této a prospívání sousedů svých v křesťanství, kteréž byli mezi nimi rozšířili, v orbě, řemeslech a obchodu, čemuž je byli vyučili a spojili se s nimi tuze ve vlasti jedné, Uherské. Měla pak ona býti na všecky budoucí časy matkou obou, Slováků i Maďarů, neboť rovnými byli v ní naděleni právy a výsadami.

I žili od toho času svorně ve vlasti této Maďaři a Slováci, oddáni věrně oba obci své. Volili sobě rozličných králů k zpravování země a dokazovali jim i zákonnou poslušnost a věrnost neprolomitedlnou. Byloť pak jim zde obývati dobře, neboť vzrůstala země v svornosti jejích.

Hrozila sice čas po čase nebezpečenství vlasti od rozličných surových a vražedlných národů, Mongolů, Kuruců a Turků, ale spojené meče svorných synů porozrážely bystře všelikou sběř, jenž přišla vypásati bujné trávníky, těžkými klasy pokryté role a cediti krev obyvatelů země naší. Obzvláště ale s Turky, strašícími divokostí svou národy Evropejské, vedené byly krvavé války a nejčastěji rozléhal se břinkot mečů bojujících stran na rovinách Bělehradských tam dolů na Dunaji.

Bělehrade, Bělehrade, kolikráte si vídal na pláněch tvých zápasy smrtelné zbrojných pluků a kolikráte si byl zastřen dýmem z jícne, smrt ryhujících válek? Ty, s nímž si zahrávaly války co s lobdou, jehož osud byl rovný výpadu bitev, Tys nejlépe cítil rány jejich, Ty bys nejlépe povídati uměl o bojích těch!

Bělehrade, Bělehrade, kolik tisíce slzí vyteklo matkám slovenským při zpomínávaní jména tvého, jichž synové táhli do bojů k hradbám tvým a odkud se nevrátili více!

Okolo tebe valí se Dunaj, jeho vody barvívaly se krví reků našich a z vod na krev proměněné splývaly tam do moře. Pláně tvé jsou hroby a hroby ty pozůstatky, hráni, na nichž se pálily žertvy Slováků za Uherskou, rodní zemi naší.

Ale nebudu hořekovati nad pádem tisícera reků, krajanů našich, neboť oni polehli slavně za vlast svou.

Tolik, hle, učinili otcové naši, krajané, pro zemi, již obýváme, toliké oběti přinesli Uhersku! A kdož by sčítal všecky a je pozpomínati v stavě byl. Nebudu se zanášeti vypravováním jich, neboť jich jest bez počtu, anť Slováci po vše věky proslavovali se pracovitostí, udatností a velikou vybroušeností rozumu, tak že sečteteli mužů, vyznačených vysokou moudrostí v Uhrách, je rodem svým vyjmouce málo, připočítat budete je musiti k Slovákům, mužům Vašim.

I těšili se z toho Maďaři, že mají takový národ ve vlasti, na který se ve všem spolehnouti a spustiti mohou a žili s nimi v míru, nebo uznávali zásluhy jejích o vlast, která i Maďarů chovala, Uherskou.

Nicméně předčení toto Slováků před Maďary a větší, jejich pilností nadobudnutá majetnost vzbuzovala jim závistníků z Maďarů, ani se zlobili nad tím, že nemohou ani umností ani majetností vyrovnati se Slovákům. I započali závistníci vymýšleti všelijaké utržky na Slováky a mysliti na způsob předčení nad nimi, což když se jim ne hned povésti chtělo, nenávist jejich rostla a vzmáhala se. Ale Slováci nedbali na utrhavou luzu, kteráž nemohouc sama vyznačiti se, povědomá své nízkosti, na vynikajících se mstívá tupými posměchy, a nevšímali sobě ouskoků nenávistníků, doutnajících řeřavostí náruživosti své.

Přeslyšeli ste, krajané moji, starý věk Slováků i následuje, abych vypravoval Vám nový, jehož dožili sme se, nešťastní.

Nechce se mi do vypravování jeho, neboť bolestné jsou věci, o nichž vypravovati mám, ale jsem Váš krajan bedlivý a věrný, i musím Vás tedy seznámiti se vším, co Vás se týká a co Vám nastává, a vy pilně posloucháte: nu, poslechnětež tedy, krajané poslucháči!

S počátkem přítomného století započal se nový, strastný věk Slováků.

Jiskru nenávisti Maďarské proti Slovákům rozduchovali silněji a silněji, po sobě nástupující věky i roznítili ji v plamen a plamen ten vybuchl s počátkem věku našeho.

Pýcha povyšuje jen sama sebe, pohrdá jinými a kde možno, šlapá je: i zmocnila se pýcha Maďarů a zatemnila je.

I sešli se vůdcové a náčelníci jejích do rady a řekli: "Naše jest tato země a všickni, co ji obývají, v naší moci stojí, pročež můžeme s nimi naložiti a naložme dle vůle a libosti naší."

I zavzněli hlasové křiklounů a pošetilců přítomných radě té: "Dobře, dobře, nech žije rada ta!"

Zalíbilo se to vůdcům a náčelníkům, že rady jejich moudrými jmíny jsou, i řekli osmělení: "Kdoby koliv neuznal z nás rady naše za moudré a pravé, neníť hoden, aby sedal v radě naší, a kdoby se koliv opovážil postaviti proti ustanovením našim, neníť hoden užívati práv a cokoliv jest dobrého ,v zemi naší." I zavzněly opět hlasy křiklounů lehkomyslných: "Neníť hoden, neníť hoden, nech žijí vůdcové a náčelníci!"

I chtějíce neočekávané a podivné rady své ospravedlniti vůdcové ti, volali dále: "Panství nad zemí touto nám přislouchá po právě výboje a vítězství otců našich, národové pak, kteréž zde sme nalezli, jsou jako vybojovaní, v službě a poddanosti naší, pročež naložiti s nimi, jak se nám líbí, můžeme po právě."

I bylo slyšeti mnoho hluku a hulákání od hejsků křiklavých, nebo slova rady lichotila pýše a chtíči panování jejich.

Pokračovali tedy rádci a řekli: "Poněvadž národ Maďarský jest onen, který vydobyl zemi tuto a osobil si panství nad ní, slušné jest, aby také řeč jeho panovala nade všemi národy a rozšiřovala se, řeči pak jiných služebných národů kořily se jí a s časem vymýtěny byly, nebo dobré jest a potřebné, aby jen jedna řeč ve vlasti panovala a mluvena byla a ta má býti právem řečí panovníků."

Ozývala se síň radní škrekotem, nepřestávajícím po slovách těch, nebo hejskům připadlo na mysl, že od toho času nebudou se musiti učiti více jazykům, nýbrž na jednom přestati budou moci.

I šla dále rada a řekla: "Slováci jsou podmaněni, nechať tedy se učí všickni jazyku pánů, kterému naučí-li se jednou, zapomenou a odřeknou se svého jazyka a budou Maďaři.

Rovně tak musí učiniti Němci, kterých jsme toulajících se ven z vlasti do domů našich přijali a vším dobrým nadařili, bez čeho by byli pošli hladem a nouzí. A zároveň těmto učiniti to musí všecky jiné národy v Uherské. Vydejme tedy k tomu cíli ostrých zákonů a započněme dílo své!"

I nebylo konce hluku a hulákání křiklounů, nebo nyní učinila se jim naděje, že nenávist svou k jiným národům budou na nich vyvršiti moci.

Přidali k tomu vůdci a náčelníci: "Slováci i Němci a všecky jiné národky jsou mimo to z vděčnosti podlužní odřeknouti se svého materského jazyka, nebo na Maďarské zemi se živí, Maďarský chléb přijímají a všeho dobrého zde z lásky Maďarské zakušejí."

"Tak jest, tak jest," přeskakovaly křiky zachříplým již chrtanům křiklounů po síni, "nech žijí vůdcové a náčelníci!"

I skončila se rada na ten čas a rozešla se, bylo pak za nimi voláno: "Toť jsou velicí mužové vlasti naší a radci spravedliví, těm leží na srdci jediné blaho vlasti a pravda." "Nech žijí," rozléhalo se za nimi a vyprovázelo je.

Byl pak přítomen radě té i hodný počet krajanů - rodáků Vašich, Slováci, ale byli jedni z nich bázliví větroplachové, druzí plaziví pomlsníkové, třetí nadutí chvastounové, i ti všickni schválili rady vůdců a náčelníků Maďarských. A ti první, aby nebyli stiháni ústy vůdců a křiklounů, druzí, aby se zalíškali jim a poslední, aby se zdálo, že i oni jsou páni země a nenáležejí k těm, jimž ona odepřena jest. Nu, co více, pustili se do křiku toho urážlivého a nejapného nad samé vůdce Maďarské.

I přemýšleje nad uzavřeními rady té, pustil sem se v myšlenkách procházeti kraje Slovenské, po nichž tak ráda kráčí noha má. Aniž pozoruje, kam mě nohy nesou, viděl sem se najednou na břehách Váhu šumného, jehož hučící vlny vytrhly mě ze zábudy na sebe. I okázaly se mi na břehách jeho pahorky a vršky, o nichž se praví, že chovají v sobě popelnice dávno zemřelých otců našich. Mvsle pak, zdaž by mohly býti pravdivé výroky rady vůdců a náčelníků Maďarských a neklamalo-li mě podání písem o smluvě otcův našich s otci jejich, zachtělo se mi vyvolati k svědectví stíny dávno zesnulých otců. Byla pak právě započala noc stláti sobě lůžko na zemi, nebo již soumrak večerní knudolil se dolinou: i pustím se do volání:

"Povstaňte, duchové otců našich, vy, co tam žili ste za Svatopluka a Mojmíra krále, povstaňte, zaklináme Vás z hrobek svých, abychom se dověděli od Vás, zachovali-li ste nám vlast .a místo v ní bezpečné, čili vydali ste ji, nemilo Bohu, cizincům?

Povstaňte a odpovídejte, abychom se anebo těšili z poručenství Vašeho, anebo stížili Vás kletbou v hrobkách svých!"

I bylo viděti ze země po pahorkách na břehu Váhu jakoby vyblkující ohníky, které pořád růstly, až konečně bylo viděti celé postavy stínů, na jichž zjevení zašuměly větry dolinou. I vystoupily stíny a zůstaly státi nepohnutě. Bylo pak již přece devět set let, co zapomenuly na život a nyní vyvolal je na svět hlas syna proníkavý.

"Vy-li jste stíny a duchy otců naších?" A stíny pokývly hlavami svými.

"Vydali-li ste Vy vlast svou a zemi potomků svých bez smluvy cizincům, aby oni zbaveni býti mohli práva k ní a cizinci zacházeli s nimi dle libosti své?"

I bylo ticho a ani jediná postava nepřisvědčila ze stínů.

"Uzavřeli ste tedy smluvu s cizinci a stali ste se ní takovými obyvateli vnově založené vlasti, jakovými ste byli v předešlé a vymínili ste toho práva i potomkům svým?"

I přisvědčily stíny a pokývli hlavami jedenkaždý z nich.

"Sestupte tedy s pokojem do příbytků svých, duchové Otců naších, a nic nebouřiž Vás více v poklidu Vašem. Blahá nám jest památka Vaše jako vzpomínání na přešlost." I mizely stíny do hrobek svých, až se posléze v způsobu ohníku ztratily, vítr na to zašuměl bolestně dolinou.

Poněvadž pak mezitím noc se rozestřela po zemi a nebylo viděti na blíze domku žádného, lehl sem na odpočinek na pahorky, v nichž odpočívají otcové naši.

I nemohl sem dlouho spáti, nebo mi ustavně na mysli bylo zjevení, až posléze as o půlnoci padl sem v tvrdý sen, a hle, okázalo se opět zjevení, ale nebyly to více stíny, nýbrž kostlivci, vodící sem tam rejdy své. Předložil sem jim opět otázku mou, a oni opět přisvědčili hlavami a dupli nohami silně o zem, tak že bylo slyšeti klekotání kostí jejich, po čem schopili mě a vynesli na vrch i ukázali krajinu kol kolem a dupli opět nohami svými a potom snesše mě, položili na lůžko mé. I spal sem tvrdě a nezbudil se dříve, až když slunce osvítilo krajinu a dělníci již pracovali na polích svých. Sestoupím potom v myšlénkách o podivném zdání a kráčím dále břehem Váhu šumného. A kdy tak kráčím, spatřím rolníka, an se hrdluje s prácí na roli hornaté, otočené skalami a ouvalami. Jdu k němu a přeji mu, aby mu pomáhal Bůh v práci, na co obdrže poděkování, pustím se s ním do smluvy, an právě přisedl byl k snídání.

"Od kohos obdržel roli tuto, muži dobrý?"

"Zdědil sem ji od předků mých a vykonávám za držení její roboty týdenní."

"Nezrábí roli tu nikdo jiný na místo tebe, rolníku?"

"I kdož by ji zráběl a namáhal se místo mne? Vy dáváte mi podivnou otázku, jakové ještě neslyšel sem. Majitel rolí musí sám, anebo skrze domácí obráběti role své, chce-li, by užitek rolí přinešený patřil mu. Postoupil-li ji jiným k obrábění, zbavil se užitku z role své."

"A kdož ti dává semeno k posetí jejímu, rolníku?"

"Kdož by mi dával jiný, mimo mne samého? Nezbude-li mi semene z ourody předešloroční, musím je koupiti penězmi a právě toho léta koupil sem žito na semeno tam dolů v Nových Zámkách za drahý peníz od prodavatelů Maďarských."

"Tedy ty nejídáš chleba cizího, rolníku, aniž čeho dostáváš z dobročinnosti jiných k vyživení svému? Neměj mi za zlé, že sem ti předložil otázky ty; bylo zajisté řečeno, že ty a tobě rovní živíte se z vděčnosti jiných a ne z mohovitostí a práce své."

"Nech Bůh opatruje všelikou dobročinnost cizí, my nechceme a nepotřebujeme ji!"

"Ostaň s Bohem, muži dobrý, požehnána budiž stonásobně práce tvá!"

Stalo se pak jednoho času, že hospodář bohatý na polích a vinicích byl onemocněl a v nemoci své nemohl zpravovati hospodářství rozlehlé. I povolal k nemocnému lůžku synů svých a poděliv jim role, které by každý opanovati měl, řekl jim: "Pracujte pilně, synové moji, každý na roli své, aby jednakaždá z nich hojný užitek nesla a nižádná na zmar nepřišla. Podělil sem sice role mezi Vás, ne však tím oumyslem, aby ste jedenkaždý pro sebe hospodářili, nýbrž aby každá z nich dobře obrobena hojný užitek vydávala a hospodářství vaše společné ze dne na den rostlo a hojnou odměnu práce přinášelo."

Umřel otec v krátkém čase na to, a synové počali hospodářiti, avšak chtěje jedenkaždý z nich sám pro sebe býti pánem a mnějíce se každý při podílu otcovském býti ukřivděnu, svadili se nezadlouho a nesvornost mezi sebou ztropili, nebo jim vypadlo z mysli, že mají dohromady hospodářiti a že hospodářství společné jednomu každému z nich nejvýnosnější by bylo bývalo. I přihodilo se pod čas nesvornosti jejich, že cizinec jakýs přišel do končin sousedních a vida nesvornost synů, uvázal se v částku zemí jednoho, kterýž o své síle nemohl mu odolati a vyhnati jej z užitku jedné částky zemí svých, jiní pak bratří nedbali na ukřivdění bratra svého, nebo každý sobě myslil, že nyní zámožnějším bude nad něho. Ale spatřivše jiní cizinci, že by se prvnímu tomu bylo dobře povedlo, strojili se rovně vpadnouti do zemí bratrů a přivlastniti si každý z nich tolik, kolik by vydrapiti bratrům v stavě byl, což spozorovavše bratří, řekli mezi sebou: "Jak zle sme učinili, že sme se podělili o země otcovské a nesvornost mezi sebou ztropili, již, hle vytrhnut jest jeden kus bratru ze zemí jeho a my každým dnem máme rovného cos očekávati, podle toho, jak se říká, dnes tobě, zítra mně; pročež spojme se opět v jednu vůli a spojme hospodářství naše, kteréž nám bude společným." I učinili tak synové, a spojivše se, chtěli přepadnouti cizince, jenž se byl uvázal v držení jedné částky zemí bratra, ale jak přemítali o přepadnutí jeho, zastavili se na jednou v radě a řekli: "Nechejme cizmci, což si byl vzal, anť mimo to již přivykati počíná k obyčejům našim a pozvime jej, aby přistoupil rovně k hospodářství společnému a byl s námi jedno, bychom odolati mohli s pomocí jeho tím snáze všem na země naše střehnoucím cizincům."

I učinili tak a pozvali cizince k hospodáření společnému a aby s nimi jedno byl, na co on odpověděl, řka: "Budu s vámi společně hospodářiti, nebo líbí se mi mezi vámi a budu s vámi jedno."

I hospodářili od toho času synové s cizincem společně a byli přátelé a hospodářili synové, vnuci a potomci jejích, radíce sobě ve všem vespolek a obraňujíce hospodářství proti všelikým nápadům cizinců. Bůh pak požehnal hospodářství jejích.

Jsou pak nesvorní synové starodávní otcové Vaši a otec jejich zprávce upadlé krajiny Vaší a přišlý cizinec, s nímž otcové společně hospodářiti počali, jsou Maďaři, hospodářství pak společné jest vlast naše a potomci oněch synů jste Vy, Slováci, a cizinec Maďaři, spojení svazkem společné vlasti. Střehnoucí a hrozící vpádem do země Vaší cizinci jsou národy barbarské a nepřátelské, kteréž ste od hranic země své vítězně odbyli s Maďary.

I obráběli pilně Slováci po vše časy země hospodářství společného, pracujíce ousilně na všem dobrém ve vlasti, a dodrželi smluvy věrně, zavázané s Maďary; i jakž neměli sme dodržeti smluvy, krajané, pro starou vlast naši?

Kdo pak pracoval věrně a obráběl svědomitě po celý čas zeme hospodářství společného, snášeje břímě horka letního a nehody zimní, neníliž hoden, aby dosáhnul příslušnou mzdu z obilnice společné? Nemá-li k oudělu on se společníky práva rovného? A obilnice hospodářství našeho jest blaho vlasti naší, společníci pak jsme my, rovně s jinými společníky, krajané; i nemámeliž tedy míti rovného podílu v blahu a štěstí vlasti, jenž ona vyměřuje dělníkům svým, s jinými? I kdož se opovažuje odepříti nám je a činiti to ve jménu vlasti, která rovně miluje všecky děti své? Ale povstali falešní proroci a říkají "ve jménu vlasti": "Vyzýváme Vás, aby ste se odřekli řeči a obyčejů svých a přetvořili se v Maďary."

Neříkejte a nevolejte ve jménu vlasti, vy falešní proroci, a nepředstírejte nám, že to činíte pro blaho její, nebo ona nemůže býti šťastná bez štěstí dětí svých a slovenské děti její nemohou býti šťastnými, pakli se nevzdělají ve všem dobrém a Bohu sloužiti nebudou v materské řeči své.

Nevolejte a nežádejte ve jménu vlasti toho, čehož ona nežádá a žádati nemůže, ale Vy, Vy žádáte přenárodnění nás k upokojení nenávisti a pýchy Vaší, Vy opovážlivci daremní!

Bylo pak mnoho vlastí, v nichž hovořilo se mnohými jazyky, a vlasti ty byly šťastné.

I nyní stává více vlastí, v nichž hovoří se více jazykv, a více národů v nich bytuje, a vlasti ty jsou šťastné; nebo obyvatelům všechněm svaté jest blaho vlasti, aniž vypínají se jedni nad druhé, aneb se nenávidí vespolek, nýbrž žijí v svornosti, aby vlast jejich šťastná byla a oni s ní. Rozličné najdeš národy v zemi Švajcarské: Vlachy, Francouzy a Němce a uslyšíš mluviti každého mateřským svým jazykem, bytuje pak v končinách vlasti jejich mír a blaho, nebo nechtějí panovati jeden nad druhým, ale všickni jsou jediné poslušní vlasti, společné matce své.

Tak též rozličným se mluví jazykem v zemi Anglické i anglickým, šotským a valiským podlé rozličnosti národů jejich, a vlast jejich jest veliká a šťastná, nebo nevolá žádný z nich "My samojediní jsme vlast a vy jiní poddaní naši," ale vlast činí všickni, kteříkoli obývají v končinách země, jsou poslušní zákonům jejim společným a přinášejí jí oběti.

Když se rozešla pověst, že ustanoveno jest na radě vůdců a náčelníků maďarských, aby Slováci, Němci a všecky jiné národky, obývající v Uhrách, pomaďarčené byly, počali se rotiti nezbedníci všelijací a zběhové a radili se, jak by oni cíli tomu nápomocni býti mohli, i dílo pod nedlouhým časem dokončeno bylo.

Rozmítali tedy o prostředkách, nebo, řekli, ať budou zákony jakékoliv, přikazující učiti se maďarčině, oni sami toho nebudou dovésti v stavě, pakli nedodáme Slovákům chuti, aby oni dobrovolně po maďarčině lipli. I navrhovali k tomu prostředků rozličných, říkajíce: "Seberme drahně peněz a jděme k vůdcům a náčelníkům slovenským, aby oni porušeni penězmi našimi mluvili lidu svému o potřebě nevyhnutelné učení se maďarčiny, schvalovali řeč tuto pro krásu její a nade všecky jiné vyvyšovali, nakládali co povinnost každému synu vlasti známost její a říkali, že Uher a Maďar všecko jedno značí, a tak, poněvadž jsme všickni Uhři, i Maďary býti máme a býti musíme, pakli nazýváni býti chceme dobrými a věrnými syny vlasti." I zazvučeli všickni holomci přítomní radě té: "Nech žije, nech žije moudrý rádce, uskutečníme návrh jeho.

Ale když přišlo k dotazu o penízech, aby jedenkaždý z nich určil, co dáti může a dáti chce, seznalo se, že neměli žádných peněz, i odkud by je byli vzali zběhové ti a nezbedníci. Nicméně jedenkaždý volal z hrdla o peníze nebo spoustěl se všeliký z nich na jiné.

I vida původce rady té, že nikdo ničeho nedává, položil na stůl několik zlatých a položil základ ku kasse pro zmaďarčení Slováků. Když však nikdo jiný nenásledoval jej v příkladu tom, zavolali jiní: "Nechejme rady té, ale vyvolme si prostředek jiný, k němuž každý dle možnosti přispívati může." A když dlouho rozvažovali, nevědouce, jak by nejlépe počíti měli, ozval se jeden z nich: "Slyšte mě, muži dobří, a bratrové! Nebudeť lepšího prostředku ku zmaďarčení Slováků nad smýšlení všelijakých potupných jmen na Slováky a nad pohrdání národem Slovenským, nebo budeme-li se všemožně vysmívati Slovákům z jejich řeči, národa, kroje, obyčejů, mravů a způsobu života, sami Slováci začnou se potupovati a pak se hrnouti budou k národnosti naší, aby nebyli vysmíváni a nepohrdali sami sebou. Takto, myslím, dosáhneme všeho, čeho žádáme, bez peněz."

I skřikli a skříkali stonásobně všickni čeledníci: "Nech žije, nech žije původce rady té!"

Usnesli se tedy na radě té všickni a ustanovili, kam bv měl každý táhnouti k rozsívání koukole tohoto; že však již neměli potřeby peněz a několik zlatých k prvnímu návrhu obětováno bylo, uzavřeli, aby se za peníze ty obveselili všickni a nahradili si veselím takovým trudy za dobro vlasti své. I šli, veselili se a hýřili, dokud stávalo halíře. A když se prospali, rozžehnali se a táhnul každý do kouta toho, kam mu ustanoveno bylo jíti kázati potupu Slováků.

I rozběhali se apoštoli tito do rozličných krajů slovenských a započali dílo své, zvěstujíce všem potupu Slováků!

A jedni z nich nenazývali Slováků lidmi, nýbrž Maďary jen vyhlašovali za lid vyvolený.

A druzí vysmívali se Slovákům z obyčejů a mravů jejich, říkajíce, že jsou hloupé a surové.

A třetí za posměch uvodili dávnou slovenskou krajinu a krále jejich Svatopluka, jehož ohyzdně vymalovaného rozdávali v mnohých obrazích po kraji.

A opět jiní šašky sobě tropili z jídel slovenských, říkajíce, že jen maďarská slanina pravdivým jest jídlem.

Jiní zase chechtali se z hornatých krajů Slovenských, v nichž prý Boha není a zvelebovali přitom pustiny Maďarské.

Opěť jiní překrouceli řeč Slovenskou, na jejíž prý drsnatosti Maďar jazyk sobě vystrmiti může.

A jiní zase vysmívali se Slovákům z příbuznosti jejich, z nečistých Moravanů a ze lstivých Čechů a žebravých.

Taková a těm podobná mezi lidem rozstrušujíce procházeli krajinu.

Na hlavy své sypali ste oheň, vy šídíři, vy zlodějští proroci a tupí posměváčkové, vy červi, v chrenu zarytí, kteříž myslí, že není lahůdky nad chrenu a obydlí nad obydlí jejich.

Od koho medle naučil se národ, kterýž zvelebujete, lidskosti, neli od Slováků? Kdo pokřestil Vás, naučil domy stavěti, role obráběti, na místě stálém bydliti a zákony se říditi, neli Slováci? Tvrdíce tedy, že Slováci nejsou, lidmi, říkáte: "My vězíme v hovadství," neboť byli mistři vaši."

Kdož zmírnil divoké mravy vaše, kdy ste se dohnali na koních do kraje našeho, neli Slováci, kteří nikdy nelokali krve lidské? Vykřikujíce tedy, že Slováků mravy surové jsou, ohlašujete surovost svou, neboť oni přičinili se o zmírnění mravů vaších, ač, bohužel nebyli a nejsou učedlníci nazvíce pilní učení mistrů svých.

Nešpryhejte na Svatopluka, jehož oslavoval věk jeho. Zakusili síly jeho Němci a vy byste rovně byli zakusili, kdyby nebyla přepadla lesť cizích krále mocného. Ale pohledněte do kronik a spatříte tam jakoby v zrcadle neumělost svou. Rozdávajíce Svatopluka v obrazech hanebných činíte co děti, jenž hází bláto na pomník památný.

Nechejte nám jídel naších, anať chutnají nám, aniž se nám brčí po slanině a polasurovém mase, co Vám jest lahůdkou. O byste nikdy nepotřebovali drobtů naších!

Pěkné jsou nám naše kraje a milujeme je, jako sokol ouskalí a jako jelen ticho lesin. Nechce se nám do bezlidných a vysmáhlých pustin Vaších, na nichž leda toulajících se uzřeš zbojníků. Bůh nám mluví v každém stromě, v každém pahoru, v každém potoku, v každé bouři naších Tater, osvěcující doliny naše velebně. A což proti hlasům těmto nebeským němota pustin Vaších?

Hladká nám jest řeč naše, aniž říká a ö-ku hlaholy neevropejskými, jako vašc. Neobráží ona uši nikoho, leda neumělce, ku kterýmž, bohužel, i vás počítati jest. Ona jest důmyslná a bohatá a vy hodně ste se obohatili z pokladu jejího. Vymýťte z vaších slov naše, která ste si půjčili, abyste nemusili na nich lámati jazyků svých. Ale budiž každodenní jejich opakování Vám pokutou za vysmívání vaše.

Nestydíme se za pokrevní naše, Moravany a Čechy, třebas byste rádi nám v posměch je uvedli, abychom se spustili svazku s nimi, kterýž Vám jest sůl v očích. Pohledněte do Moravy a najdete tam čistotu, jakéž nevidět v chalupách lidu Vašeho a řekněte, v čem jste byli přelstěni od Čechů, leda nazýváte-li převýšení vás v uměních, vědách a promyslu přelstěním?

Ničeho nikdy nečekali oni od nás, a kde se usadili mezi námi, tam sobě nashromáždili jmění pilností a důmyslností svou, čehož vy jim závidíte, vy proroci daremní.

Takovíto apoštoli přišli k Vám, Slováci, rozhlašujíce potupu Vaši a podnes ještě toulají se mezi Vámi, hledajíce kořist svou. I podařilo se jim již v skutku zvábiti a potupnými slovy odraziti od národa svého neznalců, slabochů a potřimisků anebo nadutých daremníků, kteří spojivše se s nimi konají rovně jich ouřad a vrtají co červi do hlubin vlastního lidu svého. Lépe by se vám bylo nebývalo naroditi, nešťastní!

A když uplynul některý čas, shromáždili se opět vůdci a náčelníci Maďaršti, aby pokračovali v radách svých, jakby Slováků nejlépe a nejrychleji zmaďarčiti mohli. Pod radci a náčelníky maďarskými nemá se naskrze rozuměti nějaká jistá korporacie, ale zbor všech oněch, jenž tak myslí, mluví a činí, jak se zde uvází.

I když započala se rada, povstal jeden z nich řka: "Neníť dosti na tom, aby poručeno bylo Slovákům učiti se maďarsky, neboť pouhého rozkazu v zemi naší ne vždy přísně se ostříhá a zdlouhavě tímto způsobem zmaďarčení postupovati bude; musíme se tedy uchopiti jiných, silnějších prostředků, abychom cíle žádaného dosáhnouti mohli."

I zavzněly na to hlasy ze všech stran: "Nech žije, nech žije moudrá rada ta!"

Na vybídnutí takové povstal hnedky jeden z radců a řekl: "Ustanovme, aby ve všech školách, malých i velkých, maďarsky učeno bylo, a učedlníci ve všem v maďarském jazyku cvičeni byli."

"Výborná rada ta," zavolali hlasové nečetní.

"Chceme-li vsak k tomu věc přivésti," ozval se jiný rádce, "vyložme odměnu všem učitelům, kteříkoli se v příčinlivosti učení maďarčiny vyznačovati, učedlníkům slovenskou řeč haniti a ní jim mluviti zbraňovati budou."

"Moudře, přemoudře," zakřičely hlaholy břesklavé bez počtu.

"Aby však počínání naše při zmaďarčování lidu z jiné též strany podporováno bylo a silně se v srdcích zakořeňovalo," mluvil jiný, "naložme kazatelům v osadách, od Slováků a Maďarů obydlených, pouze maďarsky kázati, v osadách jiných, lidem slovenským obydlených, s počátku jen několikráte v roku maďarsky v chrámu k lidu mluviti, což potom samo od scbe vzrůstati bude, pozná-li lid výbornost maďarčiny a čistotu záměrů naších. Ale aby věc ta ke skutku přišla, ustanovme odměny kazatelům maďarsky kázati ochotným a zahrozme jiným pokutou, kteří by koliv se zdráhali vyučovatí slovu Božímu lid slovenský v maďarském jazyku."

I bylo několik přítomných radě té, jenž zavzdechli po tichu nad radou takovou, ale bojíce se urážek a křiku bouřlivého zatřímali slov a nechali radě volného oběhu, nad níž zatřásala se celá síň tleskáním.

A když přestalo tleskání, povstal opět jiný a řekl: "Moudré jsou rady tyto, ale nedosáhneme nimi, čehož žádáme, nepostoupíme-li dále; pročež radím, aby dítky z osad slovenských do maďarských přesazeny a za dítky maďarské změněny byly, dokud nezapomenou řeči své a nezmaďarčí se docela."

A nebylo tleskání a povyku konce nad radou tou.

Ale nezdálo se ještě všecko toto dostatečné vůdcům a náčelníkům maďarským, neboť povstal opět jiný a řekl: "Potřebí nám chopiti se ještě jiných prostředků ku zmaďarčení Slováků, a dle domnění mého nejlépe by bylo, abychom rozestavili vojáky Maďary po vesnicech a městečkách slovenských a kdy jedna pomaďarčena budou, poslali je dále, dokud by neprošli krajinu celou, Slováky obydlenou a nezmaďarčili ji do číra. Aby však měl prostředek tento dobrých následků, slibme každému otci čelednímu, jenž by po tři roky ustavně mluvil maďarsky s čeledí svou, peněžité odměny a dosáhneme, čeho žádáme."

"Moudře, moudře, nech žije rada ta," ozývalo se hlukotem po síni.

"Dovršme dílo," pověděl ještě jiný, "pakli zapovězeno bude na školách mladíkům slovenským vzdělávati se v řeči materské, nebo tak nebude míti slovenský národ vzdělanců a následovně připojí se, pakli v řeči jeho nic nebude psáno a on ničemu se v ní nebude naučiti moci, k literatuře naší samovzdělavatelné. Do času cvičiti se ještě mohou v kázáních, ale ona sama sebou přestanou, jakmile Slováci všickni se zmaďarčí."

I bylo tleskání a výskání v síni náramné, nebo se tleskalo triumfu Maďarů a záhubě Slováků. I skončila se rada a vycházeli z ní radci v průvodu pokřiků; radci a chasníci s tvářemi vítězoslavnými.

A když bylo po radě té, vyšel sem opět do krajů slovenských nad Váhem, abych spatřením sličných okolí na břehách jeho, ulevil srdci rozbolestěnému.

I když tak táhnu kraji a nechávám jednu ves podruhé, uzřel sem na podvečer v jedné shromažděné otce čelední, rozmlouvající se o záležitostech svých, neboť byl den nedělní. I přistoupím k nim blíže, abych porozprávěl s nimi, neboť odjakživa liboval sem si v rozpravách takových.

"Dej Vám Bůh dobrý večer, otcové dědiny!"

"Dejž Bůh, dejž Bůh, vítejte nám, poutníku! Odkud přicházíte k nám?"

"Přicházím z dolních krajů, abych občerstvil se v hornatých končinách Vašich."

"Občerstviti se můžete pod vrchy našimi v povětří čistém a prameny vod jasných! Přisedněte k nám blíže, poutníku!"

"Děkuji Vám, otcové čelední! Co máte nového v dědině své a jak Vám jdou věci Vaše?"

"V dědině naší všecko ticho stojí a časy jsou tvrdé: kéž by daly lepších nebesa! Ale proto předce odvádíme všecko řádně králi i pánu, obci i sloužebníkům církevním."

"Králi náleží odváděti všecko, což jeho jest, nebo on stará se o dobro všech Vás a obrácí to opět, co mu dáváte, k potřebám Vaším. A rovně spravedlivé jest odváděti plat sloužebníkům církevním, nebo oni starají se o duši Vaši. Platíte tedy sami sloužebníky církevní?"

"Ovšem, kdož by je platil mimo nás? Avšak srdečně rádi je platíme, nebo oni slouží nám."

"Máte tedy i školu v dědině Vaší, otcové čelední?"

I máme ovšem a jak bychom bez ní býti mohli? Že my čísti a psáti, počtovati, v chrámě s jinými nábožné písně zpívati a o Bohu, tvůrci nebes i země, laskavém otci našem potřebnou známost máme, děkovati za to musíme učitelům duchovním, zvláště pak škole naší, v níž sme se oněm známostem od dětinství vyučovali. A mimo to naučili sme se v ní mnohým jiným věcem, o vlasti naší Uherské i jiných krajinách, o hospodářství a jiných těm podobným. Čemu pak my sme se naučili, chceme, aby i dítky naše vyučeny byly, ba možno-li, i více nad nás uměli, nebo v nynějším světě nemohou býti šťastné bez známostí potřebných."

"A v jaké řeči ste se tomu všemu vyučili, otcové čelední?"

"V jaké pak jiné, než v slovenské? Jiné nerozumíme; zde kol a kolem bydlí čiří Slováci!"

"Kdož pak vystavěl Vám školu Vaši, otcové čelední?"

"Sami sme ji vystavěli: i od kohož bychom to žádati mohli?"

"Ale slyšeti, že se nyní mají dítky Vaše v maďarském jazyku těm věcem vyučovati, kterým ste se vy po slovensky vyučovali."

"Uchovej nás Bůh neštěstí takového! Vždyť ony z maďarčiny ani slova neznají, tedy by ničemu se z věcí potřebných nenaučily a vyrostly jako dřevo v hoře, bez známosti o Bohu, bez známosti čítání a psání, bez známosti o vlasti a povinnostech našich ku králi, vlasti a blížním naším."

"Pravdivá jsou slova Vaše, otcové čelední. Uchovej Vás Bůh neštěstí takového!"

"A kdož pak zamýšlí v řeči maďarské dítky naše vyučovati dáti?"

"Jsou lidé, kteří tomu chtějí a já právě přicházím z rady, kde o tom mluveno bylo. Ale viděti bylo z řečí a posunků lidí těch, že jim nezáleží na tom, aby ste o něčem poučeni byli, ale aby vyplněna byla svevole jejich a zadostučiněno nadutosti jejich."

"Toho nedopustí král náš, poutníku, který nás vždycky brání proti křivdám a zajisté poddané své hloupé a surové míti nechce."

"Neníť to jeho vůle, otcové čelední! On Vás jistě zastane spravedlivou berlou svou, pročež vzdávejte králi svému čest i slávu!"

Ozývejtež se zpěvy, doliny Povážské, ku slávě krále, zašumte větry po roklích jejích a pokloňte se pahorky a vrchy vážně ku poctě korunovaného!

***

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 17.07.2009

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník - nenalezen žádný obsah z autorovy tvorby
Čítanka-Bojovník
-Starý a nový věk Slováků, Starý a nový věk Slováků (2)
Životopisy - autorův životopis nenalezen






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­