ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Sacher-Masoch Leopold von (*27.01.1836 - †09.03.1895)

­­­­

Mrtví jsou nenasytní

- úryvek

Povídka Mrtví jsou nenasytní u nás vyšla ve stejnojmenné knize (Svoboda, 1991).

Nedaleko Manwedova šlechtického sídla, na široké a ploché skále, ležel starý, polorozpadlý zámek Tartakow, o němž si prostí lidé všelicos podivného vyprávěli.
Jednoho pošmourného zimního večera, kdy sníh ťukal svými neskutečnými prsty tichounce na okna, v narudlém ohni krbu vyluzoval vítr podivuhodné melodie a v dálce zabědoval vlk, stočila Aniela hovor na zámek a na pověsti o něm.
"Jestlipak jste slyšeli, že zříceniny jsou prý obydlené?"
"Kdo by v těch pustých a rozpadlých zdech mohl bydlet? Leda tak sovy nebo havrani," poznamenal velice rozumně pan Husecki, jak se na vzdělaného a s vědami obeznámeného muže slušelo.
"Může-li člověk věřit sedlákům, jsou tam všelijací obyvatelé," prohlásila paní Bardossoská.
"Jisté je, že se tam zjevuje jakýsi starý šedivý mužíček, něco jako kastelán," řekla Aniela. "Nosí šaty, jaké se nosily před mnoha staletími, a naši sedláci tvrdí, že je mu tisíc roků. A v jednom zachovalém velkém sále stojí čarokrásná žena z mramoru s mrtvýma bílýma očima, za jistých nocí ožívá a prochází se temnými chodbami doprovázena všemožnými strašidly, a také je tam slyšet podivné hlasy, zběsilé úpění, bolestné sténání a sladké laskání ..
"Pch," ušklíbl se adjunkt, "to je asi přírodní úkaz, už jsem o něm také slyšel."
"Kdoví, zdejší kraj je plný démonů," promluvil Manwed. "V selských chatrčích pobývá Did, tajně pomáhá dojit krávy, zametá světnice, myje nádobí, hřebelcuje koně, a tenhle mužíček s dlouhým šedivým vousem, vysoký jednu stopu, se ukáže jenom tehdy, má-li zemřít hospodář; na březích rybníků a řek se v hustém mlází houpají na tenounkých haluzích rusalky, zpívají a ze svých zlatých vlasů snují pouta a zlatá osidla, aby do nich chytily poblouzněného člověka, který se k nim přiblíží, a pak jej v nich uškrtí; v horských jeskyních ukrytých za zeleným mřížovím bydlí rozpustilé a zamilované májky, které vysoko na zelených horských loukách mají své kouzelné zahrádky obehnané zlatými plůtky, staví si můstky z perel přes šumící říčky a potůčky, tančí na lesních pasekách plných květů, unášejí mladíčky, kteří se jim líbí, a očarovávají je voňavými, ověnčenými kadeřemi a křehkými údy, avšak na jejich nádherných líčkách a v jiskrných očích nepřebývá duše. Jak smečky vlků se lesy a horami prohánějí divoženky, které lid nazývá bohyněmi. Je to odporný pronárod, jenž unáší lidské děti a zanechává v kolébkách svá hnusná podvržená mláďata, starce ulechtá až k smrti a mládence po svatební noci uškrtí. Mezi lidmi žijí také vědmy, které ovládají tajemné přírodní síly, znají devětsil a léčí jedovatá hadí uštknutí. Dokáží zbavit hvězdy jejich svitu a lidi připravit o zdraví, a když jejich tělo spí, jejich duše vylétá jako pták a ve stanovený čas jezdí na černém kocouru do Kyjeva, kde se konají jejich shromáždění vysoko nad svatým městem. U nás na sebe berou lidskou podobu dokonce i hvězdy spadlé z nebe a stávají se z nich vampíři; chodí tu lidé s uhrančivým pohledem a dětské duše bloudí za nocí a dožadují se křtu. Proč by tu také nemohla být i jiná strašidla a krásná žena z mramoru, jejímiž ledovými pažemi pulsuje o půlnoci vroucí krev života?"
"Jaký vy jste ale fantasta!" zvolal pan Husecki. "Teď bych ale sám rád věděl, jak to s tím starým zámkem doopravdy je."
"Já vám mohu říci pravdu, přátelé," začal starý pán, slečna Kordula naplnila samovar žhavými uhlíky a Anieliny lehce narůžovělé paže vyloudily z piána několik akordů melancholické lidové písně. Starý pán se zahalil do oblaku modravého dýmu a pustil se do vyprávění.
"Pravdivé na celé věci je to, že ve velkém zámeckém sále lze skutečně spatřit nádhernou mramorovou sochu, představující spanilou ženu, dokonalý ženský zázrak. Mnozí lidé tvrdí, že jeden z předků rodiny Tartakowských vytáhl do Palestiny s rudým křížem na prsou, aby osvobodil Svatý hrob, a přivezl si z Byzance sochu Venuše zhotovenou rukou řeckého umělce. Jiní však vyprávějí, že jedna dáma z této rodiny, známá především svou krásou a hříšným životem, se takto dala vytesat jakýmsi italským mistrem, v oblečení nepodléhajícím módě, které nosila Eva v ráji ještě před příběhem s jablkem. Snad se to stalo za časů Benvenuta Celliniho a onou kráskou byla kněžna Marina Tartakowská."
"Je to tak," ozval se náhle měkký, hluboký hlas, který jako by vycházel z podsvětí.
Všichni naráz vyskočili ze svých míst, Aniela pronikavě vykřikla a přitiskla si dlaně na obličej, slečna Kordula upustila Šálek, až se na podlaze roztříštil jako granát, a křepelák, zasažený jako střepem, začal zběsile štěkat.
"Prosím za prominuti a hluboce se panstvu klaním," zaševelil Mauric Konopka, který se zas jednou neslyšně přikradl v plesových střevících a stál uprostřed místnosti. "Portrét v životní velikosti," pokračoval tiše starý pán, "visí v zámeckém pokoji obloženém tmavým dřevem, na jehož stropě je velká malba představující Dianu v lázni, kterak proměňuje Akteona, jenž ji zde překvapil, v jelena. Kněžna je oblečena do tmavého sametu a na hlavě má polskou Čapku s volavčím peřím. Viděl jsem ten obraz a zdálo se mi, že mne kněžna neustále sleduje, a cítil jsem se při tom, jako když mi napínají po tatarském způsobu kůži na buben."
"To je možné," vpadl mu do řeči adjunkt. "V Krakově je mnoho pozoruhodných starých soudních spisů, mezi nimi také několik z doby kněžny Mariny, které vypovídají o svévoli krásné vdovy žijící a vládnoucí na Tartakowě jako neomezená panovnice. Jednou byla obžalována z vraždy svého sloužícího, a protože ten byl šlechtického původu, navštívila ji královská komise, ale již pouhý pohled této krásné ženy stačil soudce odzbrojit a spravedlnost se vrátila, odkud přišla, aniž záležitost vyřídila, zaplašena amorem s růžovou snítkou. Ostatně je teď zámek bez pána."
"Tak," ozval se pan Bardossoski vyndávaje si překvapeně z úst jantarový náustek. "Copak se asi stalo s vdovou posledního majitele zámku, krásnou Zojou Tartakowskou?"
"Naposledy žila v Paříži," odpověděl adjunkt, "ale nedávno jsem se dozvěděl, že zemřela."
"Škoda," zamumlal starý pán. "Byla to žena stejného ražení jako kněžna Marina, jenom podléhala víc módě, ale jinak nádherná bytost."
"No no, ty jsi jí nějak nadšen," řekla paní Bardossoská.
Chvíli panovalo ticho a pak najednou vyskočil Manwed a zvolal: "Já tam musím!"
"Kam?"
"Do zakletého zámku."
"Co vás to napadá?" zeptala se paní Bardossoská. "Vždyť tam přece straší, copak jste to neslyšel?"
"Já si myslím, že na co si troufl tady pan Konopka, k tornu nechybí odvaha ani mně," prohlásil Manwed a zakroutil si knírek.
"Ale vždyť on jen žertuje," šeptla Aniela.
"To ne, slečno."
"Manwede, vy nepůjdete za tou ženskou z mramoru!" vykřikla Aniela tak vášnivě, jak toho byla jenom schopna.
"Ale půjdu, a to v noci. Chci vidět, zda ta chladná krasavice ožije."
"Manwede," pronesla Aniela slabým, ale důrazným hlasem. "Já vám zakazuji tam jít."
"Pak mi promiňte," zamumlal paličák, "ale tentokrát musím být negalantní a neuposlechnu vás."
Aniela se na něho dlouze zadívala, spíš užasle než rozzlobeně, pak se odvrátila, hruď se jí zdvíhala, dech zadrhával a po tvářích jí tekly slzy.
Manwed si vzal čepici a rychle se odporoučel. Netrvalo dlouho a zaslechli jsme, jak jeho kočí práskl bičem a zvonky se rozcinkaly. Vzlykající Aniela opustila pokoj.
Následujícího jitra jsem navštívil Manweda s úmyslem oba je usmířit, ale byl ještě tvrdohlavější než předešlého večera.
"Všechny naše ženy jsou tyranky," volal pobouřeně, "a to pouze s tím rozdílem, že jedny po nás dupou a druhé nás mučí slzami. Jestli se tomu podvolím jen jedinkrát, budu ztracen. Tím spíš chci teď navštívit tajemný zámek, a to hned." Spěšně se oblékl, dal si osedlat koně a venku před schodištěm se se mnou rozloučil.
"Opravdu jedeš?"
"Vidíš přece."
"To jsem tedy zvědav, co z toho vzejde."
"Já taky."
Ještě jsme si kývli na rozloučenou, pak zasadil koni ostruhy, a již zaskřípěl sníh pod kopyty a do výše odletovaly kousky ledu. Díval jsem se za ním, dokud nezmizel v bílé mlze.
Po dva večery se Manwed neobjevil. Třetího večera přišel a byl přijat dost chladně. Aniela se na něho ani nepodívala, přehnaně nahlas si hrála s malým křepelákem a škádlila ho, třebaže to nebylo jejím zvykem. Psík, který tím byl velice nadšen, střídavě vrčel, kňučel a štěkal, pobíhal, nebo se stavěl na zadní a ustavičně vrtěl oháňkou. Proti svému zvyku tu Manwed seděl mlčky s bledým, zamyšleným obličejem, z něhož plály jen jeho tmavé oči, a nad nimi se jako temný stín nebo jizva po ráně šavlí rýsovala temná vráska.
Konečně se chopil slova starý pán: "Tak co je? Byl jste vůbec tam nahoře, pane Weroski?" a silně zdůraznil slovo pane.
Manwed se omezil na němé přikývnutí.
"Tak vyprávějte!" zvolal adjunkt a chvatně si povytáhl bílé manžety z rukávů černého kabátu.
"Já nejsem zvědavá," prohodila Aniela.
"Ale může to být zajímavé," pronesla důstojně paní domu. "Vezměte si šálek teplého čaje a pak povídejte."
Manwed si posloužil šálkem teplého čaje, povolil si velký uzel hedvábného šátku na krku, promnul si oční víčka a začal vyprávět.
"Kdybych neseděl tady mezi vámi, neslyšel zpívat samovar, praskat oheň a pukat dýmku ctihodného pana Bardossoského, věřil bych tomu, že jsem spal dva dny, dvě noci a ještě jeden den trýzněn nejpodivnějšími hrůznými sny, a dokonce bych věřil i tornu, že stále ještě sním, neboť mne od vás dělí jakási mlha, jemná a průhledná jako majčin závoj utkaný z bledého měsíčního svitu, a daleko odtud že stojí nějaká postava, ukazuje mi a kyne na mne.
Bylo nádherné zimní jitro, slunce se blyštělo a svými zlatými paprsky si hrálo na bílém sněhu měkce halícím zemi, na urostlých smrcích a jedlích, jejichž větve vyčnívaly jako černé paže z bílých plášťů, na rampouších, zdobících doškové střechy selských stavení ze západní strany, na zamrzlém rybníku změněném ve stříbrnou louku a na černých kovových perech vran, které si ztuhle vykračovaly po cestě a s jakousi vážností pokyvovaly hlavami a pak se, jakoby proti své vůli, těžce vznesly, aby znovu dosedly na cestu či na nějaký strom obalený blýskavými jehlicemi. Z propastí a rozsedlin v horách se pomalu a krouživě zvedala popelavě šedá pára jako kouř sfouknuté svíce a zahalujíc slunce se mi rychle blížila v ústrety.Jako byv tom vlhkém proudícím mlhavém přílivu můj kůň ani nešel, nýbrž plul, a v křovinách na mezích mezi poli se co chvíli sneslo k zemi mystické zjevení zahalené v neprůhledném závoji nebo s nakadeřenou bílou bradou.
Netrvalo však dlouho a obloha se stala průsvitným alabastrem, jenž se stále více vybarvoval, až se objevil žhnoucí kruh, z něhož vystoupilo vítězné slunce. Šedavé cáry se přelily do mračen se slabě narůžovělými okraji, která se valila za les. Najednou byly stromy a keře ověšeny zářícími perlami a sníh se proměnil v bílý atlas. Ve skalách mezi tmavými lesy se objevila místa oslnivě bílá jako křída a každičký vrcholek kopce byl ověnčen třpytivou svatozáří. Bledě zelená barva nebe se pozvolna měnila v modrou, až se nade mnou klenul ten nejčistší azur, po němž jak odlétající labutě pluly jen malé bílé obláčky.
Přede mnou ležela šedivá rozpadlá skála s temným zámkem. Objel jsem ji a narazil na mírný svah, porostlý zanedbaným parkem, ale ani tady jsem neobjevil cestu či nějakou pěšinu, a tak si můj supící kůň musel razit cestu sám. Konečně jsem dojel k veliké bráně se zrezivělým kováním a marně se ohlížel po nějakém táhlu ke zvonku či klepadlu. Po obou stranách strměla vysoká šedá zeď, na jejímž širokém cimbuří vyrostla za staletí malá zahrada. Jednotlivé kořeny běžely po zdi dolů a proplétaly se nad zemí v podivuhodných útvarech. Nad bránou byl zašedlý, deštěm setřený znak.
Postavil jsem se v třmenech a vyrazil hlasité "Huráá!", ale ještě než se mohla jeho ozvěna vůbec odrazit od blízké skály, otevřela se s hrozivým zaúpěním malá branka v jednom křídle velkých vrat a v ní se ukázal stařík s čepicí v ruce a přeuctivě mne přivítal. Nikdy jsem nespatřil někoho jemu podobného, leda snad na prastarých podobiznách, nebo na divadle, když dávali něco z polských dějin. Působil dojmem, jako by ožila jedna z těch šedých, zvětralých kamenných postav, ležících se sepjatýma rukama na náhrobcích našich šlechticů zemřelých před staletími. Starcova postava byla tak zchátralá a roztřesená, jako by se měla v nejbližším okamžiku rozpadnout v prach, svraštělý obličej se zažloutlými tvářemi se podobal úctyhodnému pergamenu, jehož písmo se pro samé vrásky stalo nečitelným. Šaty měl z dob starého Polska, asi tak z doby Jana Kazimíra, kdy tatarský střih už úplně vytlačil slovanský. Obut byl do vysokých shrnovacích holínek ze safiánu, kdysi možná zeleného, a nad širokými nohavicemi měl kabátec, jehož rozstřižené rukávce byly na zádech sepnuty; měl široký, kovem pobitý opasek a na silné šňůře kolem ramen měl zavěšenu křivou šavli; barvy byly vybledlé až došeda a bez lesku. Na holé hlavě mu trčel chomáč vlasů, který se lehounce zachvíval ve větru. Jako by byl ještě podle módy oněch časů dohladka vystříhán a měl vlasy spletené do tatarských copánků. Šedý vous mu splýval až na kabátec. Ještě jednou se velmi zdvořile a obřadně uklonil.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: www.jesen.cz, 10.06.2009

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
    Bohemia Institut
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Venuše v kožichu
Čítanka - nenalezen žádný další úryvek z autorovy tvorby
Životopisy - autorův životopis nenalezen






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­