ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Amis Kingsley (*16.04.1922 - †22.10.1995)

­­­­

Šťastný Jim

- 1970

Jedna

"Ale udělali hloupou chybu," řekl profesor dějepisu a Dixon viděl, jak mu znovu při této vzpomínce mizí z tváře úsměv, až se ztratil úplně. "Po přestávce jsme zahráli takovou maličkost od Dowlanda," pokračoval, "pro dulcián a klavír. Já hrál přirozeně dulcián a Johns..." Odmlčel se. Celá jeho postava v chůzi náhle ztuhla, pohybovala se toporně, jako by vedle Dixona kráčel někdo cizí, pokoušející se bezúspěšně napodobit jeho hlas. "Johns hrál na klavír. Šikovný chlapec, že? Vlastně hobojista. Ale jak říkám, ten novinář buď dobře nechápal, nebo nedával pozor, já nevím. Druhý den to stálo v novinách černé na bílém: Dowland - správně, to nepopletli; a pánové Welch a Johns taky. Ale co myslíte, že stálo dál?"
Dixon potřásl hlavou. "Nevím, pane profesore," odpověděl s nepředstíranou opravdovostí. Byl přesvědčen, že žádný profesor v celé britské říši neklade takový důraz na svůj akademický titul.
"Flétna a klavír!"
"Co?"
"Flétna a klavír. Ne: dulcián a klavír!" Welch se krátce zasmál. "Jak víte, dulcián vůbec nevypadá jako flétna, i když je ovšem bezprostředním předchůdcem flétny. Jednak se na něj hraje, tedy na dulcián, chápete - způsobem zvaným bec čili fouká se do náústku jako u klarinetu nebo hoboje. Kdežto na dnešní flétnu se hraje způsobem zvaným a traverso, jinými slovy fouká se přes otvor místo..."
Jelikož se Welch zřejmě uklidnil a dokonce zpomalil chůzi, Dixon jdoucí po jeho boku si oddechl. Ke svému nemalému údivu narazil na nadřízeného profesora v univerzitní knihovně před skříní obsahující nové knihy a nyní odtud spolu šli přes zelený trávník ke vchodu do hlavní budovy. Napohled, a nejen napohled, vypadali jako dvojice komiků. Welch byl vysoký a hubený, s mdlými prošedlými vlasy, Dixon menší, plavovlasý, s kulatým obličejem a neobvykle širokými rameny, která však nebyla výrazem žádné zvláštní síly nebo obratnosti. Dixon si uvědomoval, že přes veškerou až příliš zřejmou rozdílnost musí jejich vážná, hluboce zamyšlená chůze na kolemjdoucí studenty působit pedantsky. Kráčeli, jako by byli ponořeni do odborné debaty, přesně podle vzoru profesorů rozbírajících závažné vědecké otázky na nádvořích univerzity v Oxfordu nebo Cambridgi. V takových chvílích si Dixon téměř přál, aby to byla pravda. Věnoval svému přání ještě dvě nebo tři myšlenky, dokud jeho starší společník neprojevil další známky života, tentokrát v podobě hlasitého křiku, překypujícího nesdíleným veselím:
"Poslední číslo před přestávkou nádherně popletli. Mladík, který hrál na violu, nešťastnou náhodou obrátil dva listy místo jednoho a byl z toho takový zmatek... prostě... nedovedete si představit..."
Dixon si to představit dovedl a v duchu dokonce bez váhání svou představu pojmenoval. Pak se s křečovitým úsilím donutil vykouzlit na tváři výraz odpovídající alespoň přibližně očekávané reakci. V hloubi duše však dělal jiný obličej a sliboval si, že ho při nejbližší příležitosti udělá doopravdy, jakmile se octne sám: spodní ret zasune pod horní zuby, zatáhne bradu a bude střídavě poulit oči a roztahovat chřípí. Spoléhal se, že mu při tom obličej nebezpečně zrudne.
Welch znovu vyprávěl o svém koncertu. Bylo nepochopitelné, jak se mohl takový člověk stát třebas i jen na zdejší škole profesorem historie. Na základě publikovaných prací? Ne. Pro své zvláštní pedagogické schopnosti? Ne proloženě. Tak proč? Jako obyčejně Dixon otázku odsunul, protože jediné, na čem koneckonců záleželo, byl rozhodující vliv, který mohl mít Welch na jeho osud - alespoň v průběhu příštích čtyř nebo pěti týdnů. Až do té doby se musí snažit, aby si ho Welch oblíbil, a za jeden způsob, jak toho dosáhnout, pokládal svou přítomnost a zjevné vnímání ve chvílích, kdy Welch mluvil o koncertech. Ale: Uvědomoval si Welch něčí přítomnost, když mluvil, a jestliže ano, pamatoval si to, a jestliže pamatoval, mohlo to ovlivnit názory, které si utvořil? Pak, náhle bez nejmenšího varování se v Dixonově vědomí vynořila druhá z obou strastí, které ho sužovaly. Jektaje zuby úsilím, aby potlačil zívnutí, otázal se dutým hlasem: "Jak se daří Margaretě?"
Vosková tvář jeho společníka se neznatelně změnila a jeho pozornost jako eskadra starých a pomalých bitevních lodí provedla otočný manévr, aby čelila novému pojmu. Za dva nebo tři okamžiky byl tak daleko, že řekl: "Margaretě..."
"Ano; neviděl jsem ji už čtrnáct dní." Nebo tři neděle, pomyslel si Dixon rozpačitě.
Do celé té záležitosti s Margaretou byl ostatně zatažen řadou ctností, kterých si u sebe nebyl nikdy vědom: slušností, přátelským zájmem, běžnou starostlivostí, dobromyslnou ochotou nechat do sebe strkat, potřebou s někým se spřátelit. Nejprve se zdálo celkem přirozené, že si lektorka pozvala pořadím mladšího, věkem však staršího kolegu na kávu, a bylo pouhou otázkou slušnosti, má-li její pozvání přijmout nebo ne. A pak, aniž věděl jak, se stal "tím, co chodí s Margaretou" a uchází se o její přízeň navzdory Catchpolovi, postavě v pozadí a neurčité důležitosti. Před nějakými dvěma měsíci se mu zdálo, že si Catchpole vede celkem zdařile, že mu ulehčuje situaci a odsunuje ho do přijatelné úlohy poradce ve věcech taktiky; působilo mu dokonce zábavu předpokládat, že je do osnování jednotlivých tažení zasvěcen. Ale z ničeho nic ji Catchpole pustil, a to dokonce rovnou jemu do klína. V takové situaci byl jeho osud jako jediného terče odzbrojujících otázek a vyznání jednoznačný.
Ty její otázky... Ačkoliv měl Dixon příští cigaretu plánovanou až na pět hodin, zapálil si, když si vzpomněl na první sérii, která mu byla položena před šesti nebo více měsíci; bylo to začátkem prosince, sedm nebo osm týdnů po jeho nástupu na školu. "Chodíte mě rád navštěvovat?" zněla, pokud si pamatoval, první otázka a bylo stejně lehké jako pravdivé odpovědět "Ano". Pak následovaly dotazy jako "Myslíte, že si rozumíme?" a "Jsem jediná dívka, kterou tady znáte?" A když s ní šel tři večery za sebou: "Budeme se takhle vidět často?" Tehdy se zrodily jeho první starosti, i když předtím a ještě nějaký čas potom si myslel, že taková přímost a otevřenost pozoruhodně zjednodušuje obtížné styky s ženami. A zdálo se, že totéž platí pro vyznání: "Jsem s vámi tak ráda!", "Obyčejně si s muži nerozumím," a "Nesmějte se mi, ale myslím, že ředitelství mělo ohromný nápad, když vás přijalo." Tehdy mu do smíchu nebylo, ani teď. Co bude mít asi dnes večer na sobě? Dokázal už celkem pochválit všechno, až na zelené šaty s kašmírovým vzorem ve spojení se sametovými mokasíny.
Kam se ztratil Welch? Jeho nepředvídatelná unikavost byla všeobecně známá. Dixon se vrhl vzhůru po schodech, proběhl kolem pamětních desek a dlouhými opuštěnými chodbami, ale malá nízká pracovna byla prázdná. Seběhl zadním schodištěm, ústupovou cestou, které často sám použil, a vrazil na profesorskou toaletu. Tam stál Welch, tajuplně skloněný nad umyvadlem. "Už vás mám," zvolal Dixon bodře. "Myslel jsem, že jste odjel beze mne." Pak dodal málem pozdě: "Pane profesore."
Welch zdvihl úzký obličej zkřivený údivem. "Odjel?" otázal se. "Vy..."
"Jedu k vám na čaj," oznámil Dixon. "Domluvili jsme to v pondělí při kávě v klubovně." Zahlédl svou vlastní tvář v zrcadle a byl překvapen, s jakou horlivostí se snaží vyjadřovat přátelské city.
Welch otřepával z rukou kapky vody a zastavil se uprostřed pohybu. Vypadal jako africký divoch, kterému byl předveden jednoduchý kouzelnický trik. Řekl: "Při kávě?"
"Ano, v pondělí," odpověděl mu Dixon, zastrčil ruce do kapes a sevřel pěsti.
"Aha," řekl Welch a poprvé pohlédl na Dixona: "Aha. Řekli jsme dnes odpoledne?" Obrátil se k pruhovanému ručníku visícímu na zdi a začal si pomalu utírat ruce, pozoruje přitom Dixona s velkou bedlivostí.
"Ano, pane profesore. Doufám, že se vám to dosud hodí."
"Hodí, hodí," řekl Welch nepřirozeně tichým hlasem.
"Dobře," řekl Dixon, "budu se těšit," a vzal si z věšáku na zdi svůj špinavý plášť do deště.
Welch byl stále ještě trochu v transu, ale zřejmě se rychle probíral a celkem brzy se mu podařilo vzít si "brašnu" a nasadit si na hlavu sportovní klobouk ze zmačkaného tvídu. "Pojedeme mým vozem."
"Výtečně." (...)
O minutu později byl už Dixon usazen, naslouchaje řinčení jakoby ochraptělého zvonku, zatímco Welch tahal za startér. Skončilo to kvílivým jekem, který jako by vycházel ze všech součástek vozu. Welch se pokusil znovu; tentokrát dosáhl dojmu velikého množství pivních lahví, postrkovaných po dláždění. Dřív než mohl Dixon učinit víc než mimovolně zavřít oči, byl přitlačen k opěradlu sedadla a hořící cigareta mu vypadla z ruky kamsi do temného kouta podlahy. S prudkým drcením písku pod koly vyrazil vůz z klidové polohy k okraji trávníku, přes který se Welch hladce přehoupl a zamířil po cestě k bráně. Pohybovali se krokem s motorem běžícím na nejvyšší obrátky a způsobili, že skupina studentů, většinou s žlutozelenými univerzitními šálami kolem krku, se otočila a zírala za nimi zpod malého přístřešku vedle vrátnice, kde byly vyvěšeny sportovní zprávy. (...)
Když na něj Welch zahulákal jakoby z veliké dálky: "Povídám, Dixone," obrátil se k němu s opravdovou žádostivostí. "Ano, pane profesore?" Oč lepší bylo cokoliv, co mohl poskytnout Welch, než co mohly poskytnout myšlenky na Margaretu - radosti, kterých stejně bude zakrátko okoušet v jejich skutečné podobě.
"Myslel jsem si, jestli byste k nám nechtěl příští víkend na... na víkend. Bude to asi dobrá zábava. Přijede několik známých z Londýna, víte, našich a mého syna Bertranda. Bertrand přijede taky, nebo alespoň se pokusí, chápete, záleží na tom, jestli bude s to se uvolnit. Chceme uspořádat malý program, trochu komorní hudby a tak. Pravděpodobně požádáme i vás, abyste přiložil ruku k dílu a s něčím nám pomohl."
Vůz se hnal po rovné prázdné silnici. "Děkuji, velice rád," řekl Dixon, umiňuje si, že musí donutit Margaretu, aby provedla zpravodajský průzkum pravděpodobných možností, o jakou pomoc by mohl být požádán.
Welch se zdál touto ochotou příjemně rozjařen. "Výborně," řekl takřka procítěně. "A nyní bych s vámi rád pohovořil o něčem, co se týká univerzity. Mluvili jsme s rektorem o týdnu veřejných přednášek na konci semestru. Chtěl by, aby něčím přispěla i historická katedra, chápete, a tak jsem si vzpomněl na vás."
"Opravdu?" K tomu byly přece na škole osoby povolanější.
"Ano. Napadlo mě, že byste si snad rád vzal na starost večerní přednášku, kterou má dodat naše katedra, můžete-li."
"Myslím, že bych to zkusil docela rád, jestli se vám zdá, že to svedu," přiměl se Dixon k odpovědi.
"Představoval jsem si něco jako 'Blažený věk alžbětinské Anglie'. Nic moc těžkého a ne moc... ne moc... myslíte, že byste dal něco v tom smyslu dohromady?"

Dvacet dva

Welch ze sebe vypravil na zahájení táhlý troubivý zvuk, prozrazující příbuznost s mečením jeho syna, kterým měl ve zvyku sjednávat si ticho na začátku přednášek; Dixon mnohokrát slyšel studenty, jak ho napodobují. Sál se zvolna uklidnil. "Shromáždili jsme se zde dnes večer," oznámil obecenstvu, "abychom vyslechli přednášku..."
Zatímco mluvil, kývaje sebou ve světle stolní lampičky ze strany na stranu, Dixon, aby nemusel poslouchat, co Welch povídá, těkal pohledem po sále. Nesporně bylo velice plno; několik posledních řad zůstalo sice jen zřídka obsazeno, zato vpředu bylo nabito, zejména členy profesorského sboru, jejich rodinami a místními veličinami různého stupně důležitosti. Galerie, pokud mohl Dixon zjistit, byla také plná. Někteří dokonce stáli vzadu u zdi. Sklopiv oči do předních řad, poznal Dixon hubenějšího radního, místního skladatele a módního faráře; lékař se šlechtickým titulem zřejmě přišel pouze na sherry. Dříve nežli mohl rozšířit svá pozorování, pocítil Dixon, že se vrátila předešlá nevolnost, jež se tentokrát projevila jako záchvat mdloby; po zádech mu začala stoupat horká vlna, která se nakonec trvale usadila v hlavě. Podařilo se mu nezakvílet a silou vůle sám sobě dokázal, že mu nic není, že jsou to pouze nervy a samozřejmě alkohol.
Když Welch řekl "...pan Dixon" a posadil se, Dixon vstal. Kolena se mu roztřásla, jako by úmyslně karikoval trému. Ozval se bouřlivý potlesk, zejména, jak se zdálo, z galerie. Dixon rozeznával i dupání těžkých bot. S velikými obtížemi stanul před řečnickým pultem, přelétl očima první větu svých poznámek a zvedl hlavu. Potlesk natolik ustal, že bylo slyšet drobné výbuchy smíchu; pak se ozval znovu, daleko silněji, zejména dupání zesílilo. Část obecenstva na galerii měla první příležitost spatřit Dixonovu modřinu na oku. (...)
Když odříkal asi deset vět, uvědomil si, že je něco dosud velice v nepořádku. Mumlání na galerii poněkud vzrostlo. Pak si uvědomil, co je v nepořádku: mluvil ještě stále Welchovým hlasem. Ve snaze, aby jeho přednáška zněla přirozeně, vsunul tu "ovšem", tam "jak víte" a ještě jinam "jak bychom řekli"; nic nemohlo připomínat Welchův projev lépe. Mimo to, opět v podvědomé snaze, aby celá věc vyzněla správně, to je, aby byla přijatelná pro Welche, použil celé řady Welchových oblíbených frází jako "zcelistvění společenského povědomí" nebo "ztotožnění práce s tvořivým principem", a nyní, jakmile to vše proniklo do jeho těžce zkoušeného vědomí, začal o některé fráze klopýtat, váhat, opakoval slova, a dokonce na jednom místě ztratil souvislost a nějakých deset vteřin mlčel.
Vzrůstající šum na galerii dával tušit, že se jeho výkony setkávají s porozuměním. Zaléván potem a uzardělý pokračoval, bezmocně naslouchaje Welchovu přízvuku ve vlastním hlase. Nová vlna opilosti mu oznámila, že se do jeho mozku dostavil předvoj Gore-Urquhartovy whisky - nebo to byla poslední sklenice sherry? Bylo mu strašně horko. Zmlkl, srovnal ústa tak, aby vydala zvuk co nejméně podobný Welchovu a začal znovu. Chvíli se mu to zdánlivě dařilo.
Zatímco mluvil, začal se rozhlížet po předních řadách. Spatřil Gore Urquharta, sedícího vedle Bertranda, po jehož druhém boku byla jeho matka. Christina seděla svému strýci po pravici, vedle ní Carol, pak Cecil, pak Beesley. Margaret byla na druhé straně vedle paní Welchové, ale leskly se jí brýle, takže nemohl zjistit, dívá-li se na něj, nebo ne. Všiml si, že Christina něco pošeptala Carol a projevila lehké známky neklidu. Aby se tím nerozptyloval, pohlédl dál do sálu, pokoušeje se najít Billa Atkinsona. Ano, byl tam. Kdesi uprostřed druhé poloviny. Když spolu seděli před hodinou u láhve whisky, Atkinson nejen trval na tom, že přijde na přednášku, ale projevil také ochotu omdlít, kdyby se Dixon jakýmkoliv způsobem ocitl v úzkých a podal mu o tom zprávu tím, že by se současně poškrábal na obou uších. "Zhroutím se naprosto bezvadně," pravil Atkinson svým pohrdlivým hlasem. "Zanesu zmatek do řad nepřátel." Dixon měl co dělat, aby se tomu nyní nedal do smíchu. (...)
Večer byl dusný; Dixonovi bylo nesnesitelné horko. Třesoucí se rukou si nalil sklenici vody ze džbánu, který měl stát před sebou, a horečně se napil. Z galerie se ozvala hlasitá, ale nesrozumitelná poznámka. Dixon by se byl nejraději rozplakal. Neměl by omdlít? Bylo by to lehké. Ne; každý by si řekl, že podlehl alkoholu. Zmohl se na poslední pokus a začal znovu, tentokrát po více než půlminutové přestávce, a naprosto ne svým normálním hlasem. Jako by byl vůbec zapomněl mluvit přirozeně. Tentokrát si zvolil přehnaný severský přízvuk, o kterém soudil, že nemůže nikoho připomínat a nikoho urazit. Po první salvě smíchu, přicházející z galerie, nastalo uklidnění, pravděpodobně zásluhou Maconochieho vlivu, a několik minut šlo všechno dobře. měl nyní již přes polovinu přednášky za sebou. Zatímco četl, začínalo někde něco váznout po třetí, ale nebylo to, na rozdíl od obou předchozích případů, v tom, co říkal nebo jak to říkal. Bylo to někde jinde, bylo to v jeho hlavě. Usazoval se mu v ní pocit ne ani tak opilosti jako neskonalé, takřka hmatatelné sklíčenosti a únavy. Zatímco vyslovoval jednu větu, zachvacoval jeho jazyk stesk po Christině a nutil ho upadnout do elegického mlčení. Zatímco vyslovoval druhou, výkřiky děsivé hrůzy se domáhaly vstupu do jeho hrtanu, aby vyjádřily jeho pocity vůči Margaretě; zatímco pronášel další, zlost a strach mu hrozily zkroutit ústa, jazyk a rty do vhodné polohy pro hysterickou tirádu proti Bertrandovi, paní Welchové, Welchovi, rektorovi, kvestorovi, správní radě, celé univerzitě. Přestával si uvědomovat, že má před sebou obecenstvo; jediný posluchač, na kterém mu záleželo, odešel, a pravděpodobně se již nevrátí. Dobře, jestliže to má být jeho poslední vystoupení na veřejnosti, postará se, aby na ně veřejnost hned tak nezapomněla. Udělá alespoň něco dobrého, alespoň několika přítomným, i kdyby jich bylo sebeméně. Už žádné napodobování, které mu nahánělo příliš mnoho strachu, ale něco daleko lepšího, jemné modulování hlasu, kterým může ovšem zcela nenápadně naznačit, co si myslí o celé přednášce a jednotlivých názorech, které pronáší.
Postupně, ale ne tak postupně, jak se zdálo některým částem jeho mozku, začal přimíchávat do svého hlasu sarkastickou, urážlivou trpkost. Nikdo, s výjimkou notorických bláznů, říkal mezi řádky, nemůže brát vážně ani jediné slovo z celé té smyšlené a nechutně slepené plácanice. Za velmi krátkou dobu se mu podařilo mluvit jako neobyčejně fanatický nacista, předčítající nad hořící hranicí knih výňatky z letáku, napsaného židobolševickým pacifistickým spisovatelem. Sálem se počalo ozývat zpola spokojené, zpola rozhořčené reptání, ale Dixon se rozhodl nevěnovat mu pozornost. Takřka podvědomě nasadil jakýsi cizokrajný přízvuk a četl rychleji a rychleji, s hlavou ve víru. Jako ve snu slyšel, jak sebou Welch vrtí, pak šeptá a nakonec cosi říká zcela hlasitě. Začal prokládat svůj proslov ironickými úsměšky. Četl, vyplivuje slabiky jako urážky, nechávaje chyby ve výslovnosti a vynechávky bez opravy, obraceje stránky rukopisu s hbitostí čtenáře partitury při rychlé větě, hlasitěji a stále hlasitěji. Nakonec se octl tváří v tvář poslednímu odstavci, zmlkl a pohlédl na obecenstvo.
Místní honorace, sedící pod ním v prvních řadách, na něj zírala ztuhlá údivem a rozhořčením. Starší členové profesorského sboru hleděli se stejnými výrazy. Mladší se na něj neodvažovali pohlédnout vůbec. Jediná osoba, která v celém sále vydávala nějaké zvuky, byl Gore-Urquhart. Hlasitě, zvonivě se smál. Z galerie bylo slyšet výkřiky, pískání a potlesk. Dixon zvedl ruku, aby si zjednal ticho, ale hluk pokračoval. Bylo to už příliš; šly na něj znovu mdloby a přitiskl si obě ruce k uším. Vtom se však pandemoniem hluku a zvuků prodral zvuk ještě hlasitější, něco mezi řevem a zavytím. V samém středu přednáškové síně Bill Atkinson, neschopný na dálku postřehnout rozdíl mezi zacpáním a poškrábáním si uší, zavrávoral a klesl jak dlouhý tak široký mezi sedadla. Rektor vyskočil, otvíraje a zavíraje ústa, ale bez patřičného výsledku. Sklonil se a začal cosi rozčileně šeptat radnímu, který seděl vedle něho. Lidé z okolních sedadel se pokusili Atkinsona zdvihnout, ale marně. Welch začal volat Dixonovo jméno. Do sálu vrazil houf studentů, kteří zamířili k ležícímu Atkinsonovi. Mohlo jich být dvacet nebo třicet. Vykřikující jeden na druhého pokyny, zdvihli jeho bezvládné tělo a nesli je ze dveří ven. Dixon vykročil a postavil se před řečnický pult. "Už dost, Dixone," pravil rektor, dávaje Welchovi znamení, ale příliš pozdě.
"Jaké nám z toho plynou praktické závěry?" pravil Dixon svým normálním hlasem. Slyšel, jak pronáší slova mimovolně, a měl pocit, že ho zachvátila jakási nezvyklá závrať. "Já vám to tedy řeknu. Pravda je, že tak zvaný Blažený věk Anglie byl asi ve skutečnosti tím nejnešťastnějším v celých našich dějinách. Jedině těch pár hlupáků, kterým straší v hlavě tradice, folklór, lidové tance a dulciány, esperanto a..." zmlkl a zavrávoral. Horko, alkohol, rozčilení a špatné svědomí se spikly proti němu. Hlava jako by mu zároveň otékala a stávala se lehčí. Jeho tělo jako by něco rozemílalo napadrť: hučelo mu v uších a horní, spodní, levý a pravý okraj jeho zorného pole se začal zahalovat mlhavou hustou temnotou. Všude kolem něho vrzaly židle; čísi ruka ho uchopila za rameno, až zavrávoral. Uvědomuje si, že Welch objímá jeho ramena, klesl na kolena a slyšel rektorův hlas, plující nad všeobecným hlukem: "... který nemohl dokončit svou přednášku pro náhlou nevolnost. Věřím, že všichni..."
Udělal jsem to, pomyslel si ještě, a to jsem jim ani neřekl... Nabral vzduch do plic. Podaří-li se mu ho znovu vydechnout, bude všechno v pořádku. Ale to právě nemohl a všechno se mu slilo do jediného hřmícího přívalu zvuků beze slov.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 22.07.2009

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
    Bohemia Institut
­­­­

Související odkazy







MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­