ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Follett Ken (*05.06.1949)

   
­­­­

Pilíře země

  • úryvek
  • přeložil Jan Jirák (Euromedia Group, k. s. - Knižní klub, 2001)

ČÁST PRVNÍ

1135 - 1136

Kapitola 4

III

***

Tomovi bylo jasné, že Ellen vyletí vzteky stropem.
Už tak byla dost nahněvaná kvůli tomu, co se přihodilo Jackovi. Tom si ji potřeboval nějak udobřit. Jenže tahle zpráva o "pokání" ji rozzuří doběla. Nejraději by rozhovor o téhle záležitosti tak o den či dva odložil, aby žena stačila trochu vychladnout. Jenže to nešlo, jelikož převor Philip trval na tom, že Ellen musí do setmění opustit převorství. Bude jí to muset povědět co nejdřív, a protože Philip to Tomovi oznámil v poledne, Tom to Ellen řekne u jídla.
Vstoupili s ostatními lidmi pracujícími v převorství do refektáře, když mnichové dojedli a odešli. Všude u stolů bylo plno, ale Tom soudil, že to nakonec možná není na škodu: přítomnost dalších lidí možná Ellen přinutí, aby se trochu držela zpátky, utěšoval se.
Brzy přišel na to, že se v tomhle odhadu zásadně mýlil.
Pokusil se jí předat novinku po kouskách. Začal: "Vědí, že jsme spolu neměli svatbu."
"Kdo jim to prozradil?" utrousila nasupeně. "Někdo, kdo nám chce ublížit, co?"
"Alfred. Ale nevyčítej mu to - ten prohnaný mnich Remigius to z něj vytáhl. Navíc jsme dětem neřekli, že to mají držet v tajnosti."
"Vůbec mu to nevyčítám," přikývla již klidněji. "A co na to oni?"
Naklonil se přes stůl a začal jí to vykládat tichým hlasem. "Prohlásili, že jsi smilnice," řekl a modlil se, aby to nikdo jiný nezaslechl.
"Smilnice?" zvolala hlasitě. "A co ty? Copak tihle mniši nevědí, že na smilstvo jsou potřeba dva lidi?"
Lidé sedící poblíž se začali pochechtávat.
"Pst," zasyčel Tom. "Rozhodli, že se musíme vzít."
Bojovně se na něj zadívala. "Jestli je to všechno, tak nevím, proč se tváříš jako zpráskaný pes, staviteli Tome. Koukej to vyklopit všechno."
"Taky chtějí, aby ses vyzpovídala ze svých hříchů."
"Pokrytečtí zvrhlíci," prohlásila znechuceně. "Celou noc tráví tím, že si obdělávají zadnice, a pak mají tu drzost vykládat, že to, co děláme, je hřích."
Tomu už se zasmálo hodně lidí. Přestali se bavit mezi sebou, aby mohli poslouchat, co říká Ellen.
"Hlavně mluv tiše," prosil ji Tom.
"Počítám, že po mně taky chtějí, abych se jaksepatří kála. Ponižování přece patří k věci. Co chtějí, abych udělala? Tak do toho, pověz mi pravdu, sám víš, že nemůžeš lhát čarodějnici."
"Neříkej to!" zasyčel Tom. "Jen to tím ještě zhoršíš."
"Tak mi to pověz."
"Musíme rok prožít odděleně a ty musíš žít v čistotě a cudnosti -"
"Seru na to!" vybuchla Ellen.
To už se dívali a poslouchali všichni.
"Seru na tebe, staviteli Tome!" pokračovala. Uvědomila si, že má obecenstvo. "A seru na vás na všechny," dodala. Lidé se na ni většinou usmívali. Bylo těžké brát to jako urážku, možná proto, že vypadala tak půvabně s obličejem rozpáleným do ruda a rozšířenýma zlatavýma očima. Vstala. "Seru na kingsbridgeské převorství!" zvolala, vyskočila na stůl a sklidila bouřlivý potlesk. Vykročila po desce stolu. Stolovníci jí z cesty odklízeli misky s polévkou i korbely plné piva, ale dál seděli a smáli se. "Seru na převora!" vykřikovala Ellen. "Seru na podpřevora, na sakristiána, na učitele a na pokladníka, na všechny jejich smlouvy, dohody a představy, na jejich truhly plné stříbrňáků!" Došla na konec stolu. Před sebou měla další, menší stolek, u kterého vždy někdo seděl, když večeřeli mnichové, a nahlas předčítal. Na stole po něm zůstala otevřená kniha. Ellen přeskočila z jídelního stolu na stolek s knihou.
Tomovi najednou došlo, co má žena v úmyslu. "Ellen!" zvolal. "Prosím tě, to nemůžeš -"
"Seru na benediktinskou řeholi!" zaječela ze všech sil. Pak si podkasala sukni, sedla si na bobek a vymočila se na knihu.
Muži zařvali smíchy, mlátili do stolu, hulákali, pískali a jásali. Tomovi nebylo tak úplně jasné, jestli s Ellen sdílejí její nechuť ke knize, nebo jestli se jim prostě zamlouvá, že se před nimi předvádí tak hezká ženská. V její bezectné nestoudnosti bylo něco neobyčejně přitažlivého, a navíc bylo nepochybně vzrušující vidět, jak někdo otevřeně znevažuje knihu, kterou řeholníci berou tak neochvějně vážně. Ať už byl důvod jakýkoliv, přítomní byli prostě nadšeni.
Ellen seskočila ze stolu a za mohutného potlesku vyběhla ze dveří.
Všichni začali mluvit najednou. Nikdo z nich ještě nikdy nic takového neviděl. Toma ženino vystoupení ponížilo a současně vyděsilo. Následky budou strašlivé, to mu bylo jasné. A přesto částí mysli dokázal uvažovat jen o jediné věci: To je přece ženská!
Po chvilce vstal Jack a vyšel ven za matkou. Na opuchlé tváří měl nepatrný náznak úsměvu.
Tom pohlédl na Alfreda a Martu. Alfred měl ve tváři ohromený výraz, zato Marta se vesele hihňala. "Hej vy dva, půjdeme," vyzval je Tom a všichni tři společně vyšli z refektáře.
Když se ocitli venku, Ellen nebyla nikde v dohledu. Vydali se přes trávník k domku pro hosty a tam ji našli. Seděla na židli a čekala na ně. Měla na sobě plášť a v ruce držela svůj velký kožený vak. Vypadala klidně, vyrovnaně a spořádaně. Tom se podíval na vak a srdce se mu zastavilo. Předstíral ale, že si ničeho nevšiml. "Tohle ti v pekle spočítají," prohodil.
"Nevěřím v peklo," upozornila ho.
"Doufám, že tě přimějou, abys ses vyzpovídala a kála."
"Nikomu se zpovídat nebudu."
Tom se přestal ovládat. "Ellen, neodcházej!"
Smutně se na něj zadívala. "Něco ti řeknu, Tome. Než jsme se poznali, měla jsem co jíst a kde bydlet. Žila jsem v klidu a bezpečí a byla jsem soběstačná. Od té doby, co žiju s tebou, jsem měla ke smrti hladem blíž než kdykoliv předtím za celý život. Teď jsi dostal práci, ale moc jistoty nám tím nepřibylo: převorství nemá peníze na stavbu nového chrámu a ty se můžeš příští zimu klidně ocitnout zase někde na cestě."
"Philip ty peníze sežene," namítl Tom. "Jsem si jist, že to dokáže."
"Něčím takovým si nemůžeš být jist."
"Ty mi nevěříš," poznamenal Tom trpce. A pak, než si stačil rozmyslet, co říká, dodal: "Jsi úplně stejná jako Agnes. Nevěříš, že jednou postavím katedrálu."
"Ale, Tome, kdyby šlo jen o mě, tak s tebou zůstanu," namítla smutně.
"Ale podívej se na mého syna."
Tom se zadíval na Jacka. Chlapec měl obličej sedřený do fialová, uši mu otekly, že byly dvakrát větší než obvykle, nos měl plný seschlé krve a přední zuby měl přeražené.
"Bála jsem se, že bude vyrůstat jako divoká zvěř, když zůstaneme v lese," pokračovala Ellen. "Ale jestli tohle má být cena, kterou zaplatí za to, že se naučí žít mezi lidmi, tak je to příliš kruté. Proto jsem se rozhodla, že se vrátím do lesa."
"Takové věci neříkej," prosil ji Tom zoufale. "Pojď si o tom nejdřív promluvit. Nedělej takové unáhlené rozhodnutí -"
"To není unáhlené rozhodnutí, Tome, opravdu ne," zarazila se s žalem v hlase. "Jsem z toho tak smutná, že už se ani nedokážu zlobit. Opravdu jsem chtěla být tvou ženou. Ale ne za každou cenu."
Kdyby Alfred nehonil Jacka, nic z toho by se bylo nestalo, pomyslel si Tom. Ale to byla přece jen taková klukovská tahanice, ne? Nebo měla Ellen pravdu, když tvrdila, že Tom je k Alfredovu jednání slepý? Tom začal mít pocit, že se asi mýlil. Třeba měl Alfredovi ukázat trochu pevnější ruku. Klukovská rvačka je jedna věc, jenže Jack a Marta jsou o hodně menší než Alfred. Možná je jeho syn opravdu surovec.
Jenže teď už bylo pozdě něco na tom měnit. "Zůstaň ve vesnici," požádal ženu zoufale. "Chvíli vydrž a uvidíme, co se bude dít dál."
"Počítám, že teď už mi klášterníci pokoj nedají."
Uvědomil si, že Ellen má pravdu. Vesnice je na převorství závislá a všechny domácnosti splácejí klášteru pacht - zpravidla v podobě několika dnů práce. A řád může postihnout nejrůznějším způsobem kohokoliv, kdo se mu nezamlouvá. Těžko by mohl vesničanům vyčítat, kdyby nechtěli Ellen přijmout mezi sebe. Ona se už ostatně rozhodla, co chce udělat, a jakoukoliv možnost změnit svoje rozhodnutí si opravdu podělala, tedy doslova vlastně pomočila.
"Tak půjdu s tebou," prohlásil. "Klášter mi už v tuhle chvíli dluží dvaasedmdesát penci. Znovu se vydáme na cestu. Zatím přežijeme, než -"
"A co tvoje děti?" zeptala se ho tiše.
Tom si vybavil, jak Marta brečela hlady. Věděl, že po ní nemůže chtít, aby si něco takového prožila ještě jednou. A k tomu tady byl jeho syn Jonathan, který žil u řeholníků. Nechci ho znovu opustit, uvědomil si Tom. Už jsem to jednou udělal a moc jsem si to vyčítal. Jenže nedokázal unést představu, že by měl přijít o Ellen.
"Nemá cenu, aby ses tím trápil," hlesla. "Už se s tebou nechci zase potloukat po cestách. To není řešení - byli bychom na tom ve všech ohledech hůř než teďka. Já se vrátím do lesa a ty se mnou nepůjdeš."
Zíral na ni. Moc rád by věřil, že to tak nemyslí, ale výraz její tváře jasně svědčil o tom, že je rozhodnutá. Nedokázal přijít na nic, co by mohl říct, aby jí to rozmluvil. Otevřel ústa, ale nedostal ze sebe ani slovo. Připadal si naprosto bezmocný. Ellen těžce oddechovala a ňadra se jí mocně zvedala rozčilením. Toužil ji pohladit, ale věděl, že by si to nepřála. Možná ji už nikdy nesevřu v náručí, napadlo ho. Dělalo mu potíže tomu uvěřit. Celé týdny vedle ní večer co večer uléhal a dotýkal se jí stejně důvěrně jako sám sebe. A teď najednou nesměl nic takového udělat a Ellen mu připadala jako naprosto cizí člověk.
"Netvař se tak smutně," požádala ho a oči měla plné slzí.
"Nemůžu si pomoct," pokrčil rameny. "Jsem smutný."
"Mrzí mě, že jsi kvůli mně tak nešťastný."
"To tě nemusí mrzet. Spíš by tě mělo mrzet, že jsem s tebou byl tak šťastný. Protože to teď tak bolí, holka. To, že jsi dosáhla toho, abych byl tak šťastný."
Přes rty se jí prodral vzlyk. Odvrátila se a beze slova vyšla ven.
Jack a Marta se vydali za ní. Alfred zaváhal a zatvářil se rozpačitě. Pak vyrazil za nimi.
Tom stál a zíral na židli, ze které Ellen vstala. Ne, říkal si v duchu, to nemůže být pravda, ona ode mne neodchází.
Pak se do židle posadil. Byla ještě zahřátá od ženina těla, od těla, které tolik miloval. Přemáhal se, aby se nedal do breku.
Věděl, že teď už si to Ellen nerozmyslí. Nepatřila k lidem, kteří by se chovali váhavě: když se jednou rozhodla, držela se svého rozhodnutí a přijímala všechno, co z něj plynulo.
Třeba toho alespoň bude jednou litovat.
Chytil se téhle špetky naděje. Věděl, že ho Ellen miluje. Na tom se nic nezměnilo. Vždyť ještě včera v noci se s ním tak vášnivě milovala - jako někdo, kdo trpí nesnesitelnou žízní. A když se on sám uspokojil, překulila se na něj, přitiskla se k němu a pokračovala dál, hladově ho líbala, vzdychala mu do vousů a pořád znovu a znovu ho do sebe přijímala, dokud nebyla tak vyčerpaná, že už nemohla to potěšení dál vydržet. A nebylo to jen tím, že by měla tak ráda šukání, ujišťoval se Tom. Celé kouzlo spočívalo v tom, že prostě v jednom kuse byli rádi spolu. Bez ustání si povídali, daleko víc, než s ním za starých časů mluvila Agnes. Bude se jí po mně stýskat, stejně jako se mně bude stýskat po ní, říkal si. A za čas, až z ní vyprchá vztek a zvykne si na nový způsob života, začne toužit po někom, kdo by si s ní povídal, kdo by ji hladil po těle, koho by mohla líbat do vousů. Pak si na mě zase vzpomene.
Jenže je strašně hrdá. Je možná tak hrdá, že se nevrátí, i kdyby chtěla.
Vyskočil ze židle. Musí jí říct, na co přišel. Vyšel z domu. Ellen stála v bráně převorství a loučila se tu s Martou. Tom proběhl kolem stáje a Ellen dohonil.
Smutně se na něj usmála. "Sbohem, Tome."
Vzal ji za ruce. "Vrátíš se někdy? Jednoho dne?" naléhal na ni. "Prostě proto, aby ses na nás přišla podívat. Když budu vědět, že neodcházíš navždy, že tě někdy zase uvidím, třeba jen na chvilku - když to budu vědět, bude se mi to líp snášet."
Zaváhala.
"Prosím."
"Tak dobře," přikývla.
"Děkuju ti." Jemně ji k sobě přitiskl. Nebránila se. Objal ji a přestal se ovládat. Slzy mu proudem stékaly po obličeji. Konečně se od něj odtrhla. Neochotně ji pustil. Otočila se k bráně.
V tu chvíli je vyrušil nějaký hluk přicházející od stájí. Slyšeli neklidného koně, který se vzpírá, dupe a odfrkává. Bezděčně se všichni otočili tím směrem. Uviděli černého hřebce, na němž přijel Waleran Bigod. Biskup se na koně zrovna chystal nasednout. Jeho oči se střetly s Elleniným pohledem a kněz ztuhl.
V tu chvíli začala Ellen zpívat.
Přestože ji často slyšel zpívat, tuhle píseň Tom neznal. Byla to smutná melodie. Slova byla ve francouzštině, ale on jim docela dobře rozuměl.

Když skřivanek v síti se zmítá,
zpívá tklivěji než kdy dřív.
Jak mohla by píseň ta tklivá
ze sítě chudáčka vyplíst.

Tom přejížděl pohledem z ženy na biskupa a zpátky. Waleran byl hrůzou bez sebe: stál s otevřenými ústy, oči měl široce rozevřené a obličej bílý jako smrtka. Tom nevycházel z údivu: jak může mít obyčejná písnička tak velikou moc, že vyděsí takového muže?

Pak večer lovec kořist sesbírá
a pro skřivana naděje hned zhasne.
Všech ptáků i lidí život končívá,
jen písně tón snad nikdy neuvadne.

"Sbohem, Walerane Bigode," zvolala Ellen. "Opouštím Kingsbridge, ale tebe neopustím. Zůstanu s tebou ve tvých snech."
V mých taky, pomyslel si Tom. Chvíli se nikdo ani nepohnul.
Pak Ellen vzala Jacka za ruku a otočila se. A všichni je mlčky sledovali, jak vycházejí z brány převorství a mizí v houstnoucím šeru.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Zdroj: DarinaN, 08.11.2011

­­­­

Diskuse k úryvku
Ken Follett - Pilíře země







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)