ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Světlá Karolína (*24.02.1830 - †07.09.1899)

   
­­­­

Černý Petříček (2)

***

"Nedivte se mi, pane Petříčku, že utíkám od dřezu, jaká jsem," volá naň zdaleka jazykem hbitým a ostrým jako meč, "ale odpadne člověku věru chuť se strojit, když zlostí celý se tetelí..."
"Co vás ke mně vede?" zastaví Černý Petříček důstojně a vážně proud její řeči, zvysoka přitom na ni pohlížeje. Se ženštinou nemluvívá jinak než buď pohrdlivě, či uštěpačně.
"Stavila se teď u mne poslice od nás, a jen si považte, od toho mého zas žádné psaní mi nepřinesla. Vzkázal mi jen zcela krátce, jestliže nevím, že mají krejčí před svátky nejvíce práce? Musí prý i noci nastavit, kdeže se má nabrat času na psaní. Nevídáno! Dvěma řádky by to měl odbyto. Copak si přeji od něho vědět? Jiného pranic, než kdy se vydá do Prahy, aby si konečně zde hledal práci. Kde je milá, tam má hledět milý, je-li pořádný, aby se také dostal. Vždyť si může přec pomyslit, že jsem tu jako ztracená duše. S kýmpak si mám v neděli vyjít? Ale já vím, kterak to dopadává, nechce se mu do Prahy, má venku asi jinou holku vyhlídnutou... Kdybych neměla takovou službu, třikrát do týdne z mouky, každý den maso, v neděli dvojí pečeni, paní celý den v krámu, já sama v kuchyni, ihned... ještě v tu hodinu bych se zdvihla a šla bych se na svoje oči přesvědčit, na čem s ním stojím. Spolehla jsem se na vás, že mně tentokráte zajisté odepíše."
Při poslední větě holka vyčítavě pohlédla na Černého Petříčka. Ale nedal se tím nikterak zarazit.
"Slíbil jsem vám to ovšem, ale zdalipak jste vše tak zařídila, jak jsem to míti chtěl?"
"Ba to! Písař, který mi moje psaní skládal, seděl za stolem, na němž hořely dvě svíčky, já naproti němu mezi nimi stála, předříkávala jsem mu slovo za slovem, co má do dopisu postavit, přitom jsem držela v ruce karty, které jsem v jednom kuse míchala."
"Jaképak svíčky jste si k tomu zapálila?"
"Jaké? Inu jaképak jiné než ty, které pálíme každý den, lojové..."
"A pak se divíte, že vám neodepsal, a přicházíte si ke mně stěžovat. Což jsem vám neřekl, že musí při takovém psaní, má-li míti účinek, hořet voskové? Ale takové jsou ženské, vše jen slyší, vidí a konají napolo, a pak přece chtějí, aby jim to platilo."
"Nepamatuji se věru, že byste byl mluvil o svíčkách voskových, zdá se mi, jako byste byl jen zkrátka řekl, abych rozžehla dvě svíce a mezi ně naproti písaři se postavila."
"Snad vím, co mluvím," svraštil Petříček hrozebně čelo, ač skutečně jen řekl "svíčky", ale musí si člověk umět pomáhat, kampak by to s lidmi přišel, a on zvláště. Bude holce tak dlouho říkat, že tu to, tu jiné při psaní opomenula, až liknavý krejčí přece k nějakému dopisu se odhodlá, což pak přijde ovšem na tajné působení posledního prostředku.
Holka zaraženě odchází, mrzí ji, že si Černého Petříčka pohněvala, a přemýšlí, kde by urvala z oděvu pána svého nějaký knoflík, aby mu ho podala na důkaz nezvratné své k němu důvěry, důležitou tu osobnost tím znova si naklonivši. Pro voskové svíčky pošle si učedníka, hned jak přijde večer z krámu, a zejtra bude se v jejich záři psát nový dopis, připomínající milenci nedbalému posvátné povinnosti jeho vůbec a k nedělní vycházce zvláště.
Sotva je pryč, již zas kdosi jiný u stánku se zastavuje. Mladý, kudrnatý to člověk, v kožené zástěře, velký a silný jako obr: kotlářský tovaryš z Františkánského plácku. Podává Černému Petříčkovi ruku, přitom se usmívá, ukazuje dvě mohutné řady sněhobílých tesáků.
Černý Petříček popadne jeho ruku svýma oběma, jinak by ji nepozdvihl, takovou má tíž - váží ji ve svých, prohlíží si ohromný hnát, prsty jako kolíky, porovnává je se svými a chechtá se. Obr přitom smíchy řve. Tak to činí pokaždé, kdykoli se setkají, jsou si jeden druhému náramně směšní jakožto protivy a netají se tím.
"Jak se daří?" křičí Černý Petříček, co v něm je dechu. Kdykoli rozmlouvá s obrem z Františkánského plácku, vždy takto pozdvihuje hlas. Má patrně za to, že čím jsou lidé co do vzrůstu vyšší, tím hlasitěji musí k nim člověk mluvit.
Obr pokrčí rameny.
"Hlad, pořád hlad, v jednom kuse hlad," vzdychne si truchlivě, přitom svěsí hlavu a utahuje si zástěru. "Všecko u mne při starém, co vydělám, to také projim."
"Pročpak jste mne ještě neposlechl?"
"Ach uposlechl."
"Ani to nepomohlo?"
"Nepomohlo; pokaždé jsem se ošidil. Přišel jsem vždy na holku, která mi více dáti nemohla než pár lžic čočky nebo škubánků. Copak to vydá?"
A zase svěsí hlavu a utahuje si zástěru, aby reptání neuspokojeného žaludku ohlušil a zároveň potrestal.
Petříčkova očka píchají. Opakuje si v duchu: Sama v kuchyni, třikrát za týden z mouky, každý den maso, v neděli dvojí pečeni a tak dále. Zdaž by nebylo nejlépe zdlouhavého krejčího, který ho počíná již značně nudit, chytrým způsobem se zprostit a zato obru se zavděčit? Tentokráte by mohlo hezkých pár knoflíků padnout.
"Jestliže vy, Petříčku, do toho se nevložíte, pak věru nevím..." ozve se veliký kudrnáč právě včas.
Černý Petříček si opře prst do čela a dělá, jako by bůhvíjak hluboce přemýšlel, kterak to s kotlářem zařídit, aby hlady z tohoto světa nesešel. Obr naň přitom pohlíží s úctou poněkud úzkostlivou. Má za to, že teď asi vzývá nějaké mocnosti nadpozemské, aby před vnitřní jeho zrak přikouzlily podobu budoucí jeho spasitelky a mu pošeptaly, kterak se jí dopídit Konečně sklesne prst z čela a Černý Petříček pronáší s nejopravdivější svou tváří: "Odsud jděte ihned rovnou cestou na Můstek, ale při každém pátém kroku musíte udělat zas jeden nazpět, jinak se věc nevydaří. Tam se postavte k domu, na němž se houpá v zeleném věnci černá vycpaná veveřice. K osmé hodině vystoupí z něho holka, ponese v ruce cínový džbán s tureckou hlavou na víku. Směle k ní přikročte a zčerstva ji oslovte: 'Věřte nebo nevěřte, panno, mně jste souzena a žádnému jinému.' Ostatní přijde samo."
Obr ani chvilinku se nerozmýšlel vydat se na výpravu mu navrženou. Slyše o černé veverce pousmál se nadějně, a již již ho oblétala mnohoslibná vůně. Věděl, že patří "Veverka" kožešníku boháči, kdež se prý mají služky jako statkářky. Učiniv vždy na pět kroků kupředu jeden zas nazad, přitom tak přirozeně si počínal, že to nebylo nikomu nápadné; lidem se pouze jen zdálo, že se kotlář velmi často nejspíše po nějakém známém ohlíží.
Nebohý hladovec stoupl si pod černou, zelení ověnčenou veverku pln zbožného očekávání, avšak nečekal dlouho. K osmé hodině, právě jak mu to byl Petříček zvěstoval, objevil se ve vratech cínový džbán s tureckou na víku hlavou v rukou tlusté červené holky. Neprohlížel si ji kudrnatý kotlář dlouho, než se k rozhodnému kroku odvážil; nežádá si na milence ni krásy tváře, ni leposti vzrůstu, zevnějšek jest mu lhostejný; k podstatnějším věcem jeho touha se nese. Domnívaje se, žeť pod ochranou kouzla Petříčkova, které mu zajisté k cíli žádoucímu dopomůže, vrhne se jí směle vstříc a oslovuje ji, jak mu přikázáno.
Ukázalo se zas jednou, jak Petříček lidem rozumí a jaké zná dávat výtečné rady! Úspěch bělozubého kotláře a účinek jeho odvážnosti byl ještě nad očekávání ihned rozhodný. Ó, tyhle ženské! Neříkávalť jim Petříček nadarmo "korouhvičky" a "křehké nádoby", kuchařka od "Černé veverky" potvrdila ho znova v jeho neuctivém o nich smýšlení.
Po dlouhotrvajícím smíchu, mezi nímž byl mrňavý krejčí okamžitě beze vší milosti k věčnému zapomenutí odsouzen - vždyť bylo na první pohled patrno, že se nemůže s kotlářem v ničem ani měřit - směl cínový džbán nejen pro pivo doprovodit, ale na zpáteční cestě i sám jej nésti, načež byl zaveden do průjezdu k "Veverce", kdež pro dnešní večer mandl za prozatímní sídlo mu vykázán - netrpěla totiž paní kožešnice, byla-li doma, žádných mužských návštěv. Slíbeno mu po umytí nádobí od večeře opětné se objevení, a aby se mu po tu dobu příliš nestýskalo o samotě v chladném soumraku, přinesen mu pro ukrácení chvíle velikánský rendlík skopového masa s tuřínem. Přešťastný kotlář, přesvědčen jsa konečně, že se setkal s předmětem hodným jeho tužeb, vyprázdnil ho v záchvatu mladé své lásky až do posledního škraloupu, čímž učinil znova dojem možno-li ještě hlubší na srdce své zvolenkyně než předešlou svou smělostí; pojímala čin ten jako hold rovněž významný jak něžný její osobnosti i umění vzdávaný.
Zajisté zbytečno, abychom dodali, že nešel učedník od kožešníků tento večer již pro žádné voskové svíčky a že přinesla poslice krejčímu nedbalému z Prahy vzkaz, že neměl-li kdy před svátky psát, po svátcích nebudou mít lidé kdy čisti. Rovněž zbytečno snad i o tom se zmiňovati, že si nemusil od té chvíle obr nikdy již zástěru utahovat, ale tím častěji že se teď při práci oblizoval, maje vždy rozličné rendlíky a hrnce obsahu vydatného v záloze. Osvědčil svou vděčnost za službu tak nesmírnou, spustiv z velkých svých rukou pravý déšť knoflíků na přihrádky Petříčkovy. Měltě malý mudrc dlouho a dlouho co leštit a rovnat.
Tak to chodívalo co den s malými jen proměnami ve stánku naproti zájezdní hospodě "U beránka" a takovým způsobem dobýval si Černý Petříček z Koňského trhu svého zboží i své slávy.

Kdožkoli se domnívá, že se Černý Petříček snad přec jen někdy potajmu rmoutil, žeť tak velice nepohledný, velmi je na omylu. Na takové malichernosti nemíval nikdy času si vzpomenout pro nával jiných, důležitějších myšlenek, neřkuli aby si byl pro ně hlavu trudil. Jakožto pravý mudrc nejen po lásce nebažil, nýbrž považoval ji pouze za výmysl lidský, nad každý jiný zbytečný a směšný, jemuž podléhají jen nejzpozdilejší lidé. Nepohřešoval tedy krásy, když se nechtěl vloudit do ženských srdcí a v nich usadit. Pohlížel vůbec, jak jsme již napověděli, na ženštiny jako na tvory velmi podřízené, od přírody tuze chudobně nadané, neschopné, a pročež i nehodné vážné a rozumné mužské myšlenky. Ostatně byl jeho bratr František rovný jako svíčka a kvetl jako růže; měl na jeho kráse i pro svou osobu dost a dost.
Prohlížeje si Františka se zalíbením - ovšem jen tenkráte, když toho nepozoroval; přidržovalť se Černý Petříček zásady, tehdáž vůbec oblíbené, že se nemá dětem žádná láska ukazovat, za kteroužto příčinou po celý rok také jasně naň nekoukl - vidíval pak v duchu, kterak dozrává na muže nad jiné statečného a důstojného. I představoval si přitom hrdě, kterak se mu budou lidé jednou klanět, zdaleka ho pozdravovat, jak k němu ženštiny se pohrnou, prosíce ho za požehnání pro svoje děti, i vidíval, s jakou to povznášející velebností jim je uděluje. Vědělť Černý Petříček ovšem, že do té doby ještě mnoho vrabců na střechách pražských zacvrlikuje a lidé snědí mnoho chleba a housek, ale co na tom? Někdy mu projelo sice mozkem: jakž kdyby se mi to přec jen nevyplnilo? Ale pochybnost ta podobala se jen blesku, jenž za teplé červencové noci na obzoru se zamihne. "Blýská se na časy," říkají pak lidé. I Petříčkovi býval záblesk takový jen znamením nastávající pohody: uskutečnění to všech jeho nadějí. Opakoval si při jeho záři, mnoho-li toho již svedl a provedl, co by nebyl kromě něho nikdo jiný dokázal. Jakž by nebyl provedl nejdražší, nejsvětější úlohu svého života, chtěje jí věnovati veškeré síly a schopnosti svoje? Staral se, hospodařil, nuznil se, pěstoval všeho druhu známosti někdy velice mu obtížné jen proto, aby jednou spatřil Františka v kožíšku kanovnickém a ho slyšel v kostele zámeckém z kazatelny hlásat slovo boží.
Mluvila-li paní od "Beránka" s Černým Petříčkem o Františkovi, dodávala obyčejně, že mu bude jednou biskupská čepice dobře slušet. Popadával se Petříček přitom vždycky smíchy až za boky, tváře se, potutelník, jako by považoval tuto věc za nejnemožnější a nejnedostižnější na světě. Ale přitom nikdy neopomenul velmi bedlivě vypočítat, kolik již hochů rodu nízkého k důstojnosti té se vyšinulo, a odříkával jako litanii celou řadu jmen arcibiskupů a papežů, kteří z chýší chudobných se na tuto výši byli povznesli.
František byl jako jeho bratr narozen uprostřed bezedného bláta Koňského trhu, kde tehdáž na jaře povozy až po voj se propadávaly jako v některém vesnickém ouvoze. Málokterý minul v tomto počasí den, aby se tam nebylo aspoň jedno kolo zlámalo. Bylť i František vychován v čoudu dusného stánku, kde vedle krbu krom postele a truhly, zároveň za pohovku sloužící, jiný nábytek již místa neměl. Ba napolykal se ho ještě desetkrát více než Petříček. Ten si směl aspoň vyběhnout, když neměla matka proň právě práci, což ale František nesměl nikdy. Celý boží den musil sedět v nejtemnějším koutku za postelí a neměl jiného ke hraní než kus papíru, z něhož mu udělal Petříček, byl-li právě v dobré míře, někdy čepici, podruhé zas loď neb kolébku. Nesměl se tam ani hnout, ba ani mukat, jinak mu hned matka i bratr zahrozili nejpřísnějšími tvářemi.
Teprve pozdě večer, když již všichni sousedé, sklidivše zboží svoje, odešli a kolkolem bylo ticho i prázdno, mohl z budky vyklouznout, v loužích se brouzdat či v prachu kolejí vyjetých se popelit. Bylť nebohý František, jedním slovem, jen tak na zapřenou na světě; dokud matka jeho žila, musil se stavět neviditelným a neslyšitelným, jako by ho ani nebylo. Jestliže přese všechny hrozby a ostražitost matčinu i bratrovu přec někdy vyběhl do uličky mezi sousedky, tož dělaly, jako by ho neviděly; ostřeji a napjatěji si pak prohlížely zato matku jeho. Zahořívala přitom vždy jako pivoňka, a Petříček také. -
"Copak může tuto nevinné dítě za to? Jen pohan by se mu mstil," vzlykala paní od "Beránka", když Petříčkovi bratra ponejprv v náruč položila. Tenkráte jí vlastně ještě nikdo neříkal "paní", neměla ani jmění, ani "Beránka". Petříček na ni jen zcela krátce volával "sousedko". Vařívala vedle ve stánku ryby namodro. Za onoho času lidé ještě na něco věřili, drželi jaksepatří všechny posty, obchod se jí jak náleží dařil. Muž jí při něm pomáhal, dobrý to člověk, ale jinak k ničemuž; co mu nepověděla, na to jakživ nikdy sám si nevzpomněl, a kam ho nestrčila, tam také nestál. Bylať sama hlavou všeho.
Téhož dne zrána zavolala si sousedka Petříčka k sobě, prosíc ho, aby jí doběhl na Smíchov k židovi pro ocet, že na to nemá sama dnes kdy, ani její muž. Nabídla se, že za to občas k jeho matce se podívá a dle možnosti jí pomůže. Petříček ihned svolil, ač bylo tehdáž z Koňského trhu na Smíchov hezký kus cesty, když se jako právě v onen den pro velkou vodu v Podskalí nepřeváželo. Řetězový most ještě nestál, musil každý přes Kamenný a celým Oujezdem se ploužit.
Černý Petříček hledal žida skoro po celý ten sychravý, šerý podzimní den, ale kdekoli se naň ptal, nikdež o něm vědět nechtěli; buď si jméno jeho dobře nepamatoval, nebo mu je sousedka spleteně pověděla. Měla nějak tuze naspěch; popisujíc mu, kde ho najde, strkala ho přitom pořád již ze dveří. Kterak mohl pak jméno jaksepatří zachytit a si pamatovat? Přišel domů skoro již samý večer, mrzut, unaven, hladov, a ještě k tomu s prázdným soudkem.
Podivil se velice vida, žeť přiklop u stánku již uzavřen, a tuze se zalekl, nalézaje matku v posteli. Když k ní starostlivě přistoupil, aby se jí otázal, zdali stůně, zakryla si před ním tvář a dala se do pláče. Sousedka byla právě u ní. Na ocet ani se netázajíc, začala s ní o závod štkát. Petříček koukal z jedné na druhou, nevěda, co si má o nich pomyslit. Když se sousedka do sytosti naplakala, sáhla za matku na lože, vzala tam cosi za ní skrytého a položila mu to v náruč. Nastojte, bylo to spící novorozeňátko!
"Petříčku!" znova přitom škytala, k čemuž matka žalostně přizvukovala, "považovala jsem tě vždy za hodného chlapce, nezavrhni zde to brouče, vždyť se ještě ničím neprovinilo, bůh nad tebou jako nad ním."

Šlo Černému Petříčkovi tenkráte, asi na šestnáctý rok; ač na ulici vyrostl, přece ještě nevěděl, co to svět, ponejprv ho projelo o tom tušení... Byl by leknutím ihned dítě upustil. Vtom děťátko se ozvavši lítostivě zakvílelo. Mimovolně pevněji v náruč je pojav, počal je hejčkat. Nato se daly ženštiny teprve do pláče. Sousedka mu padla okolo krku přísahajíc, že tohle do smrti mu nezapomene, kdyby měla dceru, že by si ho vzít musila, a kdyby ho nechtěla, že by jí nesměla ani na oči. Petříček musil se přiblížit k matce, líbala ho a děkovala se mu. Vše mu prý jednou odplatí bůh...
Více a více s Petříčkem hlava se točila, chtěl o tom přemýšlet, co se vlastně děje a dělo, a přec myšlenky ty zas od sebe zapuzoval, děsil a styděl se jich... Ale v noci, kdykoli dítě zabroukalo, vstal k němu konejše je. Dobře měla sousedka, ničím se neprovinilo, a bůh nad ním jako nad každým jiným tvorem, jen pohan by se mu mstil zavrhuje je... Kdykoli k dítěti přistoupil, pokaždé viděl při dohořívajícím na krbu plamenu, že matka zticha pláče a v jeho stranu dělá kříž... Zdaž jí to co platno? Zas se zhrozí Petříček svých myšlenek... Jen kdo by jim mohl poroučet, je zahnat, když se dají do hlodání a týrání...
Druhé ráno, sotva odzvonili u františkánů klekání, již tu byla sousedka zas. Nad branou rděly se teprve první červánky, v ulicích bylo všude ještě temno, mezi stánky ticho, jen holubi mezi nimi již probíhali, sbírajíce si skrovné snídaníčko. Ale tentokráte nepřišla sousedka sama; vstoupil za ní do budky páter Josef, důvěrník to mnoha duší stísněných a kajících, prostředník mlčelivý a spolehlivý v případech choulostivých mezi hříšníkem a církví. Byltě to kněz na odpočinutí, vypovězený za císaře Josefa z kláštera vyzdviženého, v němž sotva rok meškal. Rozepjal dlouhý svůj svrchník a na jeho prsou objevil se obraz zčásti vyšívaný, zčásti malovaný, představující svatého z hlavního oltáře kostela, při němž počínal zastávati povinnosti duchovní. Zase vzala sousedka dítě z postele a zas je položila Petříčkovi do náručí, sama vedle něho s hořící svíčkou v ruce se postavivši. Byl s ní kmotrem nemluvňátka, které se tak maně ve stánku vyskytlo, a jako ve snu přítomen úvodu matčinu. Viděl přitom jako rouškou sedmerou a slyšel jako mezi hlaholem zvonů na všech věžích pražských rozzvučených, kterak matka nad novorozeňátkem se kloníc a slzami je kropíc mroucím šeptá hlasem, že syna svého Františka, jakožto dítě svazku hříšného, bohu všelítostníku obětuje, aby provinění její proti zákonům nebeským a světským jednou smyl životem pobožným a posvátným a jí na onom světě vymohl odpuštění a věčnou radost.
Od té doby nebýval Petříček jako jindy. Dříve čtveračíval celý den, nezavřel téměř ústa, pořád měl co štěbetat, teď však tuze často se zamyslíval a mnohdy po celé hodiny hlasitého slova nepronesl. Od oné chvíle stal se také zvědavým, počal se o jiné lidi starat, jednání jejich zkoumat, po jejich tajnostech a slabostech se pídit, a přišel-li na něco, co nebylo v pořádku, tu si mnul ruce, smál se a patrně se mu odlehčilo, býval aspoň pak po mnoho dní zas hovornější. Tenkráte se v něm také zrodilo jeho pohrdání ženským pohlavím a úmysl, že se nikdy nezamiluje a neožení, v čemž paní od "Beránka", když se jí s ním svěřil, tak horlivě ho potvrzovala, jako když se jí později zmínil o svém záměru, že bude raději prodávat staré knoflíky než pečeně.
S matkou svou nikdy o novém bratříčkovi nemluvil, aniž se jí kdy tázal, jak mu má to či jiné udělat, aby si mohla zůstat při své práci. Šel si pro radu vždy jen k sousedce, musila přijít a mu ukázat, kterak má dítě nakrmit, mu ustlat, je převlékat, aby mu neublížil.
Sousedka ochotně mu vyhovovala, a kdykoli matka od nich se odvrátila, hned to či jiné hněvivě a soucitně mu našeptávala. Černý Petříček na to nikdy ani slůvkem neodpověděl, jako by to neslyšel neb tomu nerozuměl, ale stával přitom vedle ní bledý a nepohnutý jako stěna.
"Vždyť jsem si to hned myslila, jak jsem toho vousáče tu očumovat viděla," horlívala sousedka, "kabát samé šňůry, kníry na loket, oči jako uhel, veliký až do tohohle stropu, kamžpak se to děje! Byla by se asi mladší pomátla, kdyby byl den co den přicházel a takhle na ni se koukal. Uhranul ji a pak jí učaroval, jiné to není, proto se také na ni hněvat nemohu jako ostatní sousedky. Vždyť nebylo dosud nejmenšího na ni slyšet, ač je již hezkých pár let vdovou, na žádného mužského ani se nepodívala, nechť si stánek obcházel jak chtěl. Ó kéž by byl ten velký dukát, s kterým ten zlosyn poprvé práh ten překročil, jidášskou jeho ruku popálil, nebo aspoň její tvář zažehl, když jí jej podával, aby nebyl poznal, že kdyby sjezdil půl světa, s tak čistou žínkou se nesejde. Kterápak se jí tu na Koňském trhu vyrovná? Žádná, ani ne tu vedle tandlířka, ač to je ženská jako královna. Teď ovšem za těch několik neděl vyšla z podoby, chřadne a schází vůčihledně, každé ráno mně připadá bledší a bledší. Slzy mne polejou, kdykoli na ni pohlédnu, vím, že tu dlouho nebude. Žádného štěstí tu, chudák, neměla, otec tvůj byl poctivec, ale tloukl ji, kdy mu napadlo; jakmile v neděli přišel z kostela, již se opil. Co ji však teď potkalo, ještě horší jest než všecky rány, do smrti v sobě to nezahojí. Musí se tomu darebovi zle dařit, ať si je kde je, za to, že ji zkazil a opustil. Snad jeho bídné tělo již teď někde vrány klovají - dobře mají - jiného si nezasloužil."

***

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 27.04.2012

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­