ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Rais Karel Václav (*04.01.1859 - †08.07.1926)

­­­­

Zapadlí vlastenci (3)

III.

"Tak jste se potěšil v našem kostelíčku?" snášejíc z půdy náruč polínek, volala paní učitelová.
Čermák usmívaje se přisvědčil.
"A pan farář se vám líbil, viďte, a panna Pepička taky, ne? To jsou dvě duše, stvořené, jen aby dobře činily. Albinka nebyla doma?" srdečně, jedním proudem se vyptávala.
"I byla, byla," namístě pomocníka bručivě řekl kantor.
"Tebe se neptám, ty jdi po svém," durdila se a principál vešel do čeledníka.
"Jsou to milí lidé," stojíc již na podlážce síně, paní vypravovala pomocníkovi, "jen až ještě o našem panu faráři uslyšíte, uvěříte. Spravedlivý je a dobrý - snad to proto nikam nepřivedl a sotva přivede. Je tuze k lidem! Štěstí pro něj, že má Pepičku za hospodyni. Ta taky na světě mnoho štěstí neužila - no, teď jsou na té faře jako dvě kuřata už asi sedm roků. Ještě že Albinka tam časem přidá trochu veselí, to je dobrá holčina. Náš tatík říká, že mluví jako na stříbrnou píšťalku!"
Vtom kantor volal: "I pojď už, ať dáme to pití!"
Paní, vlídně pomocníkovi pokynuvši, chvátala do čeledníka a mládenec zašel do své světničky.
V malé chvilce principál se ženou vynášeli veliký škopek, plný teplého pití kravám; uchy nádoby měli prostrčeno bidlo a každý nesl za jeden konec.
Učitel přímo z chléva zašel k pomocníkovi. Byl již bez kabátu, jenom v krátké vlněné kazajce, u krku svázané.
Vešed do pokojíka, bystře se rozhlédl a šňupaje pravil: "No, hezky, hezky, bratříčku, může se vám zde líbit! Je to sic jen jako klec, ale zle tu není!"
Světnička byla opravdu útulna. Na stěnách visely obrázky, které si pomocník přivezl z domu, hnědá německá mapka Království českého, vlevo u dveří tikaly malé hodinky mosazné s porculánovým ciferníkem, před oknem stál starý černý křížek, po jehož stranách paní učitelová postavila dva hrnky s nízkými košatými muškáty. Na stole byly rozloženy balíčky knih a lejster, měkká postel přikryta bavlněným prostěradlem červeně vzorkovaným a nad ní visely housle.
Pomocník, stoje u stolu, byl také již bez vrchního sosáku, jenom v krátkém, ošumělém kabátku.
Pan kantor usedl vedle stolu na měkkou židli vykrajovaného lenochu, nohy dal křížem, a hledě na mládence, vyprávěl: "Jiným, brachu, bývalo hůř - a co povídám bývalo, je dosavad. Když můj kamarád Pažout začal v Kamenici na lokálii preceptořit, byla klasa a kantorův čeledník jedno; kolikrát učil a paní principálka za ním mydlila prádlo, myla hrnce nebo dělala kravám pití. Tady to bylo o něco lepší, paní kantorka si v zimě pouze každou sobotu v klase ohřívala cihličku; když jsem chtěl dříve domů k našim, napsal jsem předpis a paní kantorka už dohlédla, aby děti pořádně psaly. Zastávala tak muže, který zatím po kraji sháněl muziky. A jak byla na tu chásku ostrá, jen se na ně podívala a žádné ani nepíplo. Spát jsem musel na půdě, v létě v seně, když začala chladna, dali mi tam postel s peřinami. Mně se zdá, hochu, to že by pro vás nebylo, ale já byl z chalupy, odmalička všemu zvyklý. Leckde je ještě hůř! Doubravický pomocník měl třídu vedle chléva; stěna byla chatrná, a krávy a kozy se dívaly zrovna proti dětem do třídy. Někdy, když byl v nejkrásnější přednášce, spustilo to všecko. Lhotskému pomocníkovi najali třídu v baráku u koláře; děti seděly v několika lavicích, pomocník učil a mistr kolář u kamen řemesloval, jen to prášilo. Když ta drůbež někdy dělala zle, vstal a pohrozil na ni loukotí. A co chudáci zkusili zimy! Lhotský měl postel v síni pod komínem a spal tam v zimě v létě, doubravický hajal v komoře, jež byla jako lednice, stěny měla plny jinovatky, preceptor do ní ukazovákem dělával mapy."
"Náš dědeček taky vypravovával, co jako pomocník zkusil zimy a k tomu hladu; v zimě v létě nosil jediný fráček a nankinky pod kterými nohy zle modraly. Na jídlo chodil po staveních, každý den jinam; dědeček nebyl namlsaný, ale říkával, že by nikdo nevěřil, co všecko lidé snědí," vypravoval pomocník.
Pan kantor opět zvolna šňupal a vážně přikyvoval.
"Inu, co se toho jídla tejká, nebudete se u nás taky mít jako někde na faře, ale hladu mít nemusíte; vždyť jsem také jenom chudák a mám toho hocha, rád bych mu připrat trochu lepší život. Říká se, že kde je tučná kuchyň, bývá hubeny kšaft, - no, můj kšaft bohatý nebude, třebaže kuchyň je také jen taktak - ale vždycky dost!"
"Vždyť já jsem bez starosti a nejsem ze zámku," usmál se mládenec a jasnýma očima hleděl na principála jako syn na otce.
"Je to bída s námi, brachu, já mám dvě stě deset, vy sedmdesát vídeňských - padesátka z toho je na stravu, dvacet vám dám - ale to by vám stačilo sotva na boty, proto musíte s muzikou. Jste sice študovaný človíček, ale jaká pomoc, musíte a mezi naší bandou vám zle nebude, nebojte se! Máme kapelu v pořádku, to vám řekne každý, nějaký ten nový partes pořád sháním a lidé si nás chválí. Budete si pěkně fidlovat housličky a bude to. Jenom žádnou nespokojenost, neboť ta se podobá chmelu, jenž rostlinu otočí a sevře odzdola nahoru!"
Ke konci té řeči principál povstav šel k posteli, sundal housle, naladil je a spustil svižné pasáže - dolů, nahoru.
"Dobrý nástroj - stará práce, až bude jednou pokdy, přeložím vám je."
"Co dělá ten Vobořil?" zeptal se Čermák.
"Ten? Ach, kde je toho konec! Byl dobrý člověk, ale nemluva a nelida, pořád hleděl jako kalmuk. 'Co, za devatenáct krejcarů denně se tu mám dřít?' říkával, a jak trochu mohl, byl ve větru. Najednou se ještě s několika spraštil, a že půjdou do Ruska. Šel - no, přeju mu štěstí!"
"Byl muzikant?"
"Výborný, ale víc na plechy. Tak s dovolením, bratříčku, podívám se na vaši bibliotéku!" a přisednuv k samému stolu, počal prohlížeti knihy, na stole vyrovnané.
"Latina - latina a zas latina - řečtina - němčina - i kata, kata, to je moudra, kterému člověk nerozumí; náš Václav toho taky má na fůry, ale když se ho zeptám, jak se po latinsku jmenujou nudle, neví," smál se. Pohleděv na pomocníka, viděl, že se trpce usmívá, a dodal vážně: "Inu, věřím, věřím, že je v tom předivné krásy, ale já radši něco naším přirozeným jazykem. Ale ten je na těch horách zastrčen do posledního koutka! Chotek purkrabí dobře to s učením našemu jazyku myslil, Vinařický s Jungmannem to jistě důkladně nahoru podali, ale vysoká dvorská komise soudí, že to může jít zadarmo. O Čechové, Čechové, plakal bych nad vámi!"
Pomocník tu řeč poslouchal celkem chladně; nerozuměl pořádné celé věci.
"Tak toho těm mladým lidem do hlav nacpou," pokračoval principál, "jako by měli žít bůhvíkde sami mezi sebou; když ten chudáček potom přijde do světa, je jako oul, ale bez dělnic, dívá se, ale nevidí, poslouchá, ale nerozumí. Ale bratříčku, žádnou mrzutost, vy jste se už po světě okoukal. Nejsem žádná študýrovaná hlava, jenom tak sám v sobě rozumuju, jak to chodí a jak by to mělo chodit! Mít já moc, jako mám chuť, zle by bylo na světě, mnohý by potom tence hvízdal. Ale tak člověk spíše pro pravdu dostane od toho, komu pravda nevoní. Ale kata - co na tom, olíznu se jen, jako když kocour svíčku sní, a myslím si své dál. Tak copak tu vlastně ještě máte - á - Zeměpis všeobecný neb geografía - Kniha methodní - Přírodozkum čili fysika čili učení o přirozených věcech - Pravidla dobropísemnosti - mám, všecko mám, ten královéhradecký Šádek je dobrodinec kantorů a Filcík teprve - Přírodopis co kratochvilník školní - dobrá kniha, a jestlipak jste si všiml, jak ten Filcík v pojednání o člověku rozdělil plemeno japetické? Nevšiml - tak vidíte v Kavkazové, Celtové, Slované, Hindové, Malajové, Okeoníné lidožrouti a Němci - slyšíte, Okeoníné lidožrouti a Němci!" směje se četl kantor. "Tak vida - Proč a proto při umění početním - mám - Krátké vysvětlení katechysmu - á, Bohumír, mladý poustevník - vida, vida, ještě památka ze školy. 'Pilnému žákovi Karlu Čermákovi 1832'," četl, co na prvém listě knížky bylo ozdobnou frakturou napsáno.
"Hleďme, Přítel mládeže, a hned celá hromada, inu, kdepak by ten u kantora chyběl, jenomže tam člověk málokdy najde, co hledá, ale divme se, pan Ziegler přec jen na horské lokálii nepomocníkoval. teď je to loudavý spis, vychází vlastně o celý rok později, kdyby na redakci přišel soudný den, budou čtyři svazečky do pořádného počtu chybět. Věrného raditele nemáte? I to vám ho honem přinesu - a co tohle máme - i kata, Rozmanitosti, vydávané Janem Hýblem, starým Kacafírkem - počkejme, počkejme, tenhle ročník jsem v ruce neměl, ten mi musíte půjčit, ostatní jsem snad všecky přeslabikoval."
"I s radostí, mám ho po dědečkovi."
Pan kantor, strčiv Rozmanitosti pod paži, pospíchal ze dveří.
Pomocník osaměv zamyšlen urovnal knihy a zahleděl se ke dveřím. Všecko, co prve od principála slyšel, zvučelo mu hlavou...
"Už běžím zas," po chvíli již ze síně volal kantor, a rychle vcházeje, nesl v náruči balík knih.
"Tak tuhle nejdřív ten Věrný raditel rodičů, dítek pěstounů a učitelů, je to stará, ale dobrá kniha, také Zieglerem vydaná; ale teď, hochu, pozor: Školka čili prvopočáteční, praktické, názorné, všestranné vyučování malých dítek k věcnému vybroušení rozumu a ušlechtění srdce s navedením ke čtení, počítání a rejsování pro učitele, pěstouny a rodiče. Sepsal Jan Vlastimír Svoboda. To je knížka dobrá, chvályhodná, výborná! I ta Bohemie chválila, a to víte, Němec nikdy Čechu bratrem. Nečetl jste? Tak honem do ní!" vesele hlásal, a přehrabuje listy, labužnickým pohledem se na nich popásal, koutky úst maje přitom plny úsměvu.
Zahleděv se potom na Čermáka, řekl srdečně: "Člověk musí shánět všecko; třebaže jsme tu v samých horách, pokrok musí být! Inu, pravda, páni bratři se mi leckdy ušklíbnou, že mi to všecko k ničemu nepomůže, ale nešť, aspoň mám sám kousek radosti, že si vedu všecko po novotě. A tuhle vám nesu ještě trochu jiných lejster, aby se vám nestejskalo - ale ne abyste se do toho pustil tak, že byste na nás zapomněl - pěkně pomalu, ale z gruntu. Jenom se nezlobte, že vám kážu, ačkoli škol jako vy nemám."
Na pomocníkovi bylo patrno, že by rád honem něco řekl, ale červenaje se mlčel.
"Tuhle máte Dobroslava, zatím jednoho, až přečtete, přinesu zas, zde dvě Jindy a nyní, Květy české a tu Květy - bratříčku, nečetl jste?"
"Něco jsem četl ještě v Jičíně."
"Dobře, já mám všecky! To jsou rajské knihy, stokráte jsem panu Tylovi posílal požehnání a políbení. Ale ten by o ně stál," smál se a přivřel svítící oči, "od ušňupaného kantora!" a třepaje rukou, hlučně se chechtal.
Pomocník, prohlížeje knihy, všiml si, že na prvých listech je všude podepsán "Věnceslav Čížek."
"Jak se vám odsloužím?" ptal se.
"I kata, skládám to všecko pro hocha a sám z toho mám radost. Tuto je také jedna Včela, ale ta mi takovou radost nedělá, je v tom mnoho kritiky. Inu, kritika může být dobré koření, ale někdy také rebarbora nebo dokonce rulík. Jak jsem prve povídal, kuchyně je u nás taktak, ale tohle je také naše kuchyně!"
"Jak jste jich mohl tolik naskládat?" nahlížeje do knih, ptal se Čermák.
"Inu, dost těžko," odpovídal starý, pořád labužnicky patře na knihy, "ale to je tak: Větrovský pan páter, výborný muž, jenž také do Květů dopisuje, je objednává; projdou kolikerou rukou a mnozí v nich poříkají, až zůstanou mně a mám je laciněji. Naši strejci umějí s knihami zacházet, proto je dostanu v pořádku. A co není možno koupit, to se, bratříčku, opíše; musíte to dělat také tak!" a principálovy oči byly plny jasu.
Mládenec naň pohleděl tázavě.
"Opíše, brachu, jak povídám. Dostanete do rukou knihu, líbí se vám, ale zrovna není groše nebo ho je potřeba jinam. Někdy také žena na ta lejstra zabručí, třebaže, jen co je pravda, má Tóna tomu dobře rozumí a takovou radost mi přeje, ale hospodyně je hospodyně, rozumí také, kde je třeba víc a dříve! Inu, koupíte tedy papír a knížku pěkně krásně opíšete, mám takových hodný balík, těch metodních nejvíc!"
"Teď budu pomáhat já!" živě zvolal Čermák.
"Dobře, brachu, dobře, musíme se sami starat, aby škola nebyla místo, kde děti i kantoři trápeni budou."
"To si pěkně počtu!" hledě na knihy, chválil si mladík.
"Jen čtěte, hochu, to je blaho, při tom člověk denního trápení necítí. Ve dne musí dělat, protože jiného bohatství nemá než to, jež vylézá z rukávů (a pan kantor ukazoval své ruce, hodně mozolité), ale večer rád rozsvítím světlošku, zapálím si pejpu, a ted, světe, leť, jak chceš! Jen si přeju, aby také můj hoch vždycky tak rád četl, ač musím říci, že teď čte, a rád!"
"Až já o tom všem napíšu babičce, ani věřit nebude! Kde bychom si byli pomyslili, ke komu sem do hor přijdu -"
"I kata, kata - jen žádnou marnost -," a pan učitel kýval, aby mládenec dále nemluvil.
"Jen co je pravda," bránil se Čermák. "Také jsem už ledaco zkusil, třebaže jsem mladík, a dovedu cítit, co mi kdo udělá dobrého - jenomže jsem toho poznal málo -"
"To věřím, já také! O každém hledím smýšlet dobře, ale - žádnému nevěřím!" a kantor výstražně povznesl ukazovák.
"Můj dědeček také tak říkal!"
"A věděl jistě proč!"
Pomocník se zahleděl do stěny a mlčel.
"V Jičíně jste nečítali?" "Někdy večer jeden četl nahlas, druzí poslouchali, ale bylo to německé; nejčastěji jsme čtli Gessnerovy novely."
"A proč ne česky - jsou také česky!" vzkřikl principál.
"Kdybychom to byli věděli!" a pomocník se trpce usmál.
"To máte tu latinu, bratříčku!" zvolna pravil starý a oči se mu široce otevřely.
"Je v tom zas jiná velká krása," vzdychl pomocník, "kdybych mohl, šel bych v tom dál!" a z očí mu zírala teskná touha.
"Inu, inu, hochu, jaká pomoc, věřím, a kdybych mohl, pomohl bych, ale peníze jsou vzácné, jenom pejcha roste mezi lidem jako konopě a marno volat k svaté Koruně nebo k svatému Kryštofu. Jindy lidé o funusech plakali, kantoři se smáli, teď je to skoro naopak, lidé jsou rádi, že to mají lacino. Nerad tyto povinnosti vykonávám, ale živobytí je živobytí! Někdy je za čtvrt léta jediný funus a dostanu třeba jen třicet krejcarů; kdybychom utrejch za to koupili a na celý ten čtvrtrok rozdělili, neuškodil by nám. A sobotáles? Já říkám, že by se to mělo jmenovat vsobotunes, - kdyby jen lidé nosili. Páni křičí: Dejte kantorovi, co mu náleží!, ale lidé odpovídají: My sami nic nemáme, vy máte, dejte tedy a domluvte boháčům, kteří nemají dětí, aby taky dali! Ale na to páni neslyší. Ale já zas kážu - to je má chyba, bratříčku! Ještě něco jsem vám přinesl - to je má nejdražší kniha, moje evangelium! I panu faráři jsem to řekl a ten mi poklepal po zádech, protože ji má taky rád. Ale jednou jsem to také řekl před vikářem a to bylo zle; farář mi ještě ten den povídal, že jsem udělal chybu. Vikarius se zamračil a víc na mne ani slova, ale já si pomyslil: Jaká pomoc, když jsi Němec! Takoví páni nevidí, kde je pravda, třebaže na to mají brejle. Tak, to je moje evangelium!"
Preceptor vzal knihu a četl titul: "Starožitnosti slovanské."
Kantor, srdečně patře na mladíka, nemluvil, ale v očích měl plno záře.
Pomocník, obrátiv list, spatřil vložený úřezek papíru, na němž četl řádky, psané latinkou a těžkou rukou:
"Ó blažený Šafaříku! Ty jsi denice, která nad Slávií vzešla a i do odlehlých koutků svého jasnozářícího světla hojnou část poskytla. Kdo jest se nadál, že starobylosti slovanské na tak pevných sloupech literatuře založíš? Velkodušný člověku! Ó kéž mi přáno jen tebe zočit, nežádám s tebou rozmlouvat, neboť takové děcko v jazyku našem, jako já jsem, nesmí se odvážit na lehkou odpověd, kterou bych Tobě říci směl. Jsem Ti však oddán a myslím alespoň, než léta uplynou, že Tebe v stověžaté Praze uvidím. Což jest jmění veškerého světa, co jsou statky a nádhera proti učenosti Tvé? Bůh Ti dej dlouhé a šťastné žití - pakli ještě svodné pohlaví ženské Tě nepřivábilo, přeji Tobě, bys sobě rovnou družku nalezl na této kouli země. Jste tam pohromadě, Čechové, vlastenci! O že Dobrovského již není! - Náš Jungmanne, Kolláre, Čelakovský, Tyle a vy všickni vlastencové, zdrávi buďte! Věnceslav Čížek."
Pomocník přečetl lístek, patřil do knihy, ale nečetl... "Viděl jste už tu knihu?" ptal se kantor.
Čermák zavrtěl hlavou.
"Tak čtěte, bratříčku, čtěte a tomu, co jsem napsal, se nedivte, papír je můj nejlepší přítel, je pořád věren."
"Vás musí mít každý rád!" Starý se usmál a mávl rukou.
"Dokud jsem býval mladší, míval jsem hejna přátel, ale když jsem potom čtrnáct roků preceptořil, skoro všecky jsem z rejstříku vymazal. Co je u nich preceptor? Jednička v jednotkách. A co si o sobě myslí kantoři? Že jsou jedničky v miliónech. Já jsem pořád jako pomocník a tahle nevinnost z hadrů (kantor ukázal na papír) mne dosud neošulila. Je z hadrů a hadry se musí učit snášet všecko. Podívejte, brachu, tohle jsem vám také přinesl pro dlouhou chvíli!" a ze spodní náprsní kapsy vytáhl sešit z hnědého, drsného papíru.
"Budete-li mít chuť, tedy si to přečtěte a nehubujte, že jsem na vás přišel jako zátopa," dodal vstávaje.
Pomocník vzav sešit četl nadpis: Život školního pomocníka Věnceslava Čížka v Pozdětíně. "To si přečtu nejdřív," zvolal.
"Pomalu, pomalu, je v tom mnoho planých jabčišťat a ta nedělají dobře. Nono, musím do práce - nezapomeňte přijít na pobytku!" a již odcházel. Pomocník vyprovázel ho až za dveře.
"To byly asi letanyje, jen aby vás, pane učiteli, hlava nebolela," od čeledníku volala paní.
"Mlč, nerozumíš tomu, Tóna, neboť stojí psáno: Kantoři jako hvězdy na obloze třpytiti se budou, ale o kantorkách tam není slova!" smál se a vešel do čeledníka.
Pomocník, vrátiv se do pokojíčka, zvolna se šoulal úzkým prostorem.
Přistoupiv ke stolu, zamyšlen zíral na knihy, ale žádné neotevřel. Zašed k oknu, stál zadumán a hleděl k obloze. V té chvíli mladistvá, ruměná jeho tvář měla výraz velmi vážný, výraz tváře muže zkušeného, rozvažujícího. Modré oči měl přivřeny, vlhky a kolem rtů nádech smutku a stesku.
Otevřev malované, ale odřené víko truhlice, sedl na jejím okraji a zahleděl se dovnitř.
Na spodině víka byly nalepeny pestrobarevné obrázky svatých, vystříhané tištěné kresby a vlastní školácké ornamenty. V truhle měl vyrovnáno prádlo i několik kousků lehčího oděvu.
Čermák, odhrnuv prádlo při pravém rohu, vytáhl modlitební knihu. Byla černých, lesklých, ale místy do rezavá odřených desk, s vyraženými ozdobami a se žlutým kovovým křížkem uprostřed. Otevřev mosaznou sponku, zvolna, zamyšlen obracel listy, zvláště po krajích zežloutlé. Sem tam byly vloženy obrázky, drobné i větší, barevné i zlacené, zdobených okrajů, i klihové průhledné, barvy rudé nebo hnědé. Také suché kousky rostlin byly mezi listy - jeden čtyřlístek, lupínků již zpola rozdrobených, měsíček již hnědý, jenom místy zažloutlý, a šípková růže do tenká vylisovaná, barvy téměř šedivé.
Zavřev knihu, opřel levici o víko, podepřel hlavu a chvíli zíral do prázdna... Skloniv se opět k truhlici, uložil modlitby a sáhl do hloubky levého rohu. Vytáhl čtyřhranný předmět, papírem pečlivě zabalený, ovázaný vybledlou stuhou. Sundav obal, držel v ruce neveliký obraz v pozlaceném rámku.
Na zčernalém plátně namalována byla ženská hlava a část poprsí. Celá tvář byla již téměř jediné plavohnědé barvy, rty vybledly, ale barva duhovky ve velkých očích byla posud temně modrá, hnědé vlasy nad čelem rozčísnuty a přes vysoké skráně svedeny na uši, jež proudem jejich byly zpola zakryty. Ozdobný křížek na tmavém poprsí svítil jasnou žlutí.
Pomocník o víko opřen, obrázek maje na klíně, zíral naň dlouho. Povstav opřel podobiznu o křížek před oknem a odstoupiv zahleděl se na ni zpovzdáli.
Vtom se pootevřely dveře a paní učitelová nahlédla, podávajíc mládenci krajíc chleba, máslem namazaný.
"Pan učitel beztoho má už hlad, nesu kousek chleba," stojíc mezi dveřmi pravila rozpačitě.
Čermák se zarděl a stál mlčky proti ní. Paní si dobře všimla, nač prve zíral, a nevědouc honem, co by řekla, vešla, chléb položila na stůl a chtěla odejít. Ale již skoro u dveří se obrátila a pravila srdečně:
"To je jistě maminka!"
Pomocník přisvědčil.
"Chudáček, taková hezká, mladá," a tklivým pohledem hleděla k podobizně. "Musel jsem mamince ukázat, kde teď jsem," pravil s úsměvem. Paní volně přikyvovala.
"Jestlipak se na ni trochu pamatujete?" ptala se soucitně. Zavrtěl hlavou.
"Jen podle obrázku a dle toho, co mi dědeček s babičkou vypravovali, si ji představuji."
"A tatínka nemáte malovaného?" Opět kynul záporně.
"Maminku máte pochovanou tam u vás?"
"Ba ne, maminka je pochována v Praze."
"V Praze - propánička, to ji máte, chudáčku, daleko. A byl jste tam někdy?"
"Nikdy, u nás to nebylo možno, ale říkám si, že jak budu nejdříve moci, podívám se tam, abych viděl, kde leží."
"Tak v Praze - v Praze - a jak se dostala až do Prahy?"
"Šla tam sloužit, co měla počít! Já byl u dědečka a maminka každý měsíc poslala pomoc; ale ani se toho nedotkli, všecko ukládali, až budu potřebovat. Ty časy potom přišly, když jsem byl na studiích."
Paní učitelová se opět přiblížila k oknu, a hledíc na obrázek, smutně zakývala.
"Ale nemrzí vás, že jsem tak přišla?"
"Proč? Byl bych maminku ukázal," odpověděl.
"Jen si nestýskejte," pravila odcházejíc, "a nezapomeňte na chleba."
Když odešla, pomocník vzal obraz, a políbiv ho, zase jej uložil. Zamknuv truhlici, přešel jizbou; pohled měl teď jasnější.
Potom sedl ke stolu, rozevřel principálovy zápisky, a ulomiv kus chleba, dal se do jídla i do čtení:

Život školního pomocníka Vénceslava Čížka v Pozdétíně

KAPITOLA PRVNÍ

Radosti a starosti hlavně školácké

Nejhlavnější heslo tohoto světa jest: Plať! Ještě nejsi ani pořádným synem této bídné země a juž to hučí: Plať! Potom to jde v jednom kuse, dokud nejsi zahrabán. Plať - plať - plať! volají na tebe ze všech stran a nestačíš se otáčeti. Na tom světě všecko stojí peníze, jenom smrt poslouží zadarmo.
Proto se mi, jak jsem později slyšel, do té motanice světské nechtělo; otec si potom nade mnou zacpával uši, maminka spínala ruce a jenom dědeček se chechtal: "Sakulajdo, to bude zpěvák!" Zato se mi tu později zalíbilo, zvláště když pro mne sbili vozík, ve kterém jsem se rozvaloval jako paša - třebaže jsem jaktěživ žádného neviděl. Inu, nebylo mi tenkrát zle, a když jsem dostal první kalhoty, byl jsem nejraději na sluníčku v zahradě, kde jsem chroustal šťovíky nebo jsem se válel v hromadě písku, že mě potom kolik dní měli co česat, anebo jsem s Kartusem sedal před boudou a házel slepicím kousky chleba s tvarohem.
Jednou jsem také spadl do strouhy, ale voda mě vyhodila na písek - bylť jsem patrně určen k věcem velikým.
Čas utíkal opravdu roztomile; maminka uměla krájeti tenké krajíce a tak pěkně je mazávala máslem vespod, tvarohem navrch, že na ně dosud nemohu zapomenout, a kdyby se mne někdo ptal, kterouže největší lahůdku jsem na tom světě poznal, nezapřel bych a vyznal, vyznal a nezapřel: Maminčiny krajíce s máslem a tvarohem.
Ale neštěstí nechodí po horách, nýbrž po lidech! Bylo to takhle ke konci zimy, když tatínek přišel z městského jarmarku a místo preclíku, jejž mi jindy nosíval, podal mi abecedu čili písmenu. Byla krásná: na líci bílá jako sníh na našich Krkonoších, na rubu modře zabarvená; držadlo měla jako podle míry mé ruky, a když jsem ji sevřel, zrovna jsem cítil, jak by se jí plácalo. Měla poutko z provázku a já, zavěsiv si ji na knoflík červené kazajky, chodil jsem kolem chalupy jako ministr ruského čáře, třebaže jsem ho jaktěživ neviděl. Před každým kolemjdoucím jsem složil ruce nazad, a maje abecedu na břiše, vypjal jsem se, že si jí musel a musel všimnouti.
Kdo nešel kolem, na toho jsem křičel: "Slyšíte, koukejte, já mám novou písmenu!" Ó nešťastná abecedo, tenkrát jsem nevěděl, že jsi můj první kříž, moje muka, soužení a trápení, které začne od a bude trvati až do z. Hnedle druhého dne vzal mne tatínek i s milou abecedou k sobě a dával mi kondici. Musím říci, že se mi první písmena a, třebaže trojím způsobem byla provedena, tuze líbila; poznal jsem ji zdaleka a všude jsem se k ní hlásil.
Potom jsem chodil od známého k známému a stále se chlubil: "To je a, podívejte, že to umím. A to je ňáká tíže, tahle abeceda. Vždyť jsem to uměl hned."
Svatá pravda je, že mi to s abecedou dále již tak nešlo, ale za týden jsem ji přec uměl tam i zpátky, jako když mele. Když jsem ji dědečkovi zpaměti odříkával, spráskl nade mnou rukama a stará tetka Nána je spínala, volajíc: "To je dar, lidičky, to je dar od boha, já se za celý život nenaučila, co to dítě za tejden!" A bylo tetce Náně padesát roků.
Bylo mi jí náramně líto a řekl jsem jí hned: "I nic si z toho, tetičko, nedělejte, pojďte si tuhle sednout a já vás budu učit!"
Ale tetka křičela: "Dáš mi s tím pokoj! Budu já se ti na stará kolena mořit! Na tom světě už toho moudra potřebovat nebudu a do nebe se snad doptám!"
Já se však pořád pletl za ní a vedl jsem svou: "Ale vždyť je to lehoučké, jen se podívejte, tahle s tím zobáčkem a bříškem je a." Nebylo nic platno, tetce se do učení nechtělo.
Jednou, když jsem už abecedu dávno uměl, seděl jsem u Kartusovy boudy. Bylo na jaře, země rozmoklá. I povídám starému huňáči: "Počkej, udělám ti k boudě cestičku!" Vousatý Kartus se z boudy radostně zašklebil a já se hnedle dal do práce; leza po kolenou, abecedou jsem pleskal stezku, aby byla jako mlat, ale najednou prásk, z abecedy byly dva kusy. Huňáč leknutím vyletěl z boudy a já nabíraje utíkal jsem domů. Že jsem z jedné udělal dvě a zamazal si kolena štruksek ještě zánovních, dostal jsem loktem přes záda. Ten loket visel ve světnici u okna a mě jím měřili nejčastěji.
Tatínek z toho případu poznal, že jsem abecedě odrostl, a v neděli mi přinesl slabikář. Takový byl náš tatínek šetrný a tolik peněz vydal!
Ach, byla to krásná kniha! Desky měla jako pravý kartoun, samá žlutá, černá, zelená, modrá, červená tečka, na hřbetě bylo plátýnko červené jako vařený rak. Kam jsem mohl, tam jsem vlezl a slabikář jsem ukazoval..
V pondělí jsem měl jíti poprvé do školy. Pana kantora jsem znal, bývalť u nás dosti často, protože tatínek byl v jeho bandě trubačem; z toho jsem tuze strachu neměl. Dostal jsem výstrah, že jsem byl jako uzaklínán, ať se ve škole neopovážím mluvit. Maminka mi dala na hlavu tatínkovu aksamitku a já, ruce maje v kapsách kalhot dole ohrnutých, slabikář pod paží, bos vykračoval jsem ke škole. Šel jsem vážně jako rytíř Bělohradský, a nehledě napravo nalevo, myslil jsem si: Jen vy se dívejte na mou aksamitku! Cítil jsem ji na uších a schválně jsem krčil čelo, aby se trochu zahýbala.
Ale čím více jsem se blížil ke škole, tím větší mne napadala starost, co si tam se svou aksamitkou počnu, kam si ji uložím. Učení jsem se nebál, vždyť jsem nešel s písmenou, ale se slabikářem - jenom jak to s aksamitkou dopadne. Zdlouha jsem vešel přes práh a po temné síni pomalu kráčím ke klase. Tu přede dveřmi spatřím starou černou almaru - honem aksamitku strhnu a šup ji do skuliny za almaru.
Ale jen jsem otevřel dveře do třídy, pan kantor na mne, kde mám čepici.
Ale já ani muk, pamatovalť jsem si, co mi maminka nakázala. Stojím, ruce v kapsách kalhot, slabikář s červeným hřbetem pod paží a dívám se po třídě.
"Vašíčku, Vašíčku, kde jsi nechal čepici?" ptal se pan učitel a-skloniv se vzal mě za bradu.
Cítil jsem, že hořím a oči že mám vyvaleny, ale ani za holandský dukát i s ouškem bych byl necekl.
"On si ji schoval v síni za jarmaru!" žaloval za mnou Mařatků Tonek a celá klasa se dala do řehotu.
Pan kantor přinesl aksamitku, sám ji oprášil, a usadiv mě v lavici, čepici pověsil vedle kamen. Ale já celé dopoledne, děj se co děj, očí jsem z ní nespustil.
Za nějaký čas to ve škole chodilo tuze pěkně, ale nejraději jsem byl, když si nás pan kantor několik vybral, abychom nosili polínka na půdu nebo rovnali slámu. Také rádi jsme ráno o mši tahali měchy, tu šlo to houp a houp od varhan až ke dveřím; uměl jsem to dobře, ale tak daleko jako Tonek Mařatků jsem to nepřivedl. Náramně mě mrzelo, že jsem nesměl velebnému pánu ministrovat, ale k tomu byli Ferda Lasíků a Nácek Másláků, protože u nich v baráku měli mnoho dětí; míval jsem zlost, že nás taky není víc.
Když jsem do školy chodil třetí rok, musel jsem se učit zpívat; v jedenáct hodin všichni odešli, jen my zůstali skřeholit podle těch magických znamínek, kterým se říká noty. Ze všech tónů jsem měl nejraději diškantové g, to uměla Loučkova Františka vzít, že jsem je slyšel ve dne v noci. Pan kantor stával za námi a toho, kdo broukl falešně, klepl šmytcem do pačes; Mařatků Tonek dostal nejvíc - uměl všecko tuze dobře, boby cvrkal jako žádný jiný, špačka napaloval až přes chalupy, ale zpěvák nebyl. Loučkova Františka se mu tuze nasmála, a já měl radost.
Když jsem už trochu tejnořil, začalo to s houslemi. Měl mi je větrovský Pejša přivézt až z Prahy a já tři dni běhal na kopec, nejede-li už. Přijel až po druhé neděli, ale stály za to! Byly krásně do červena zbarveny, že jenjen svítily, a nestačil jsem je šosem otírati; na šmytci byla natočena zlatá šňůrka, jaké jsem na tom nástroji dosud neviděl; ani pan kantor jí neměl. První písnička, kterou jsem uměl, byla: "Hněvej ty se na mne nebo nehněvej, jen když mě potkáš, pozdravení dej!" Hrál jsem ji, skákaje přitom o jedné noze podle taktu kolem naší chalupy.
Potom jsem se začal učit na flautu a na klavír, ale to mi tuze nešlo; Loučkova Františka při tom už nikdy nebyla, odešlať na handl do Němec. Dostali u nich hloupou Němkyni, která pořád dávala jazyk mezi zuby. Když se Františka z Němec vrátila, už mne neznala a začala kamarádit s Vaňurovým Vincou.
Bylo mi deset roků, když jsem s kapelou poprvé táhl k muzice. Bylo právě svatých Tří králů a celá kapela byla objednána do Roketnice. Jeden za druhým jako husy jechali jsme po mezích mezi zasněženými poli, vedle zachumelených lesů, které nám na hřbety sypaly sněhové poprašky. Krkonoše stály jako bubáci, mlhy se jim po stráních koulely a převalovaly. Čepici jsem měl na uších, kolem krku šálu až na nos, lámasky do bot a na zádech na odřeném kalmuku visely mi housle, zavázané do modrého šátku.
Maminka mi nacpala kapsy koláči a plackami s omastkem, takže jsem byl širší než delší. Měl jsem hrát sekund housle, a když jsme se na kruchtě usadili, stál starý Podroužek, basař, zrovna u mne. Dokud jsme hráli z not, šlo mi to tuze krásně, jenomže pivo, které se v plecháku po řadě podávalo, chutnalo mi jako olium; bída nastala, když se páni mládenci rozdováděli, začali zpívat a chtěli, abychom jim tu zpívanou zahráli zpaměti. Starý, vyškolený muzikant s vycvikovaným uchem akord trefí, ale, já byl house. Pan kantor poslouchal, poslouchal, ale pak najednou drc do souseda - ten to poslal dál, až jsem já, krajní muzikant, vletěl na basu. V hospodě se všecko chechtalo, ale já se trápil. Potom jsem už hrál jenom jako houslista namalovaný. Aspoň byl pokoj!
Při té radovánce nebylo veselo jenom v tančírně, ale také na síni, kde dováděli roketničtí páni školáci. Když jsme jednu chvíli měli tacet, vyžejbroval jsem se na síň - vždyť mě dost dlouho vábili. Postavil jsem se mezi ně, ale než jsem se nadál, hup, měl jsem jednoho na zádech a oči zastřeny.
"Honem do kapes!" komandoval mi nad hlavou, a než jsem se vzpamatoval, hrabali mi koláče z kapes.
Ječel jsem jako klarinet, až kluci utekli, ale smutek nad smutek, polovička koláčů byla tatam. Nejvíce mě bolelo, že také jediná tvarohová placka byla pryč - a já se na ni tolik těšil!
Tuze ztrápen vbelhal jsem se do tančírny. Mařatků Tonek, můj kamarád od sekundu, hned poznal, že se trápím. Ptal se a já mu pošeptal všecko.
"Počkej, za chvilku půjdeš zas, ale já za tebou," řekl a v očích mu zajiskřilo. Když jsem asi za půl hodiny opět vyšel, kluci hned byli kolem mne a hnali se zas po kapsách. Jistě jim koláče zachutnaly a dostali laskominy. Ale vtom vyskočil Tonek na pomoc. Ty pačesy a hřbety se měly!
Od těch čas jsem z šenkovny nevycházel bez asistence.
Musím se přiznati, že mě housle přestaly trochu těšit, protože jsem pro ně od pana kantora zakoušel mnoho egyptských ran; zamiloval jsem si flautičku, neboť při tom inštrumentu jsem nemusil jako na houslích brát dva tóny najednou, a ramena i ruce pana kantora měly pokoj. -
Uběhlo šest roků, a já vychodil školu. Tenkrát k nám chodíval Józa Pištora, harfeník, jejž jsme pro veselou mysl a dobré srdce měli rádi. Ten mě jedenkráte vybídl, abych sebral housle a šel s ním do světa.
To byla voda na můj mlýn. Do světa, do světa! byla má touha.
Náš tatínek dlouho nechtěl ani slyšet, ale když jsme tuze prosili a všecku dobrotu slibovali, dal mi několik grošů pro začátek a dobrých napomenutí otcovských, aby vystačily asi na týden - neboť na delší dobu mne nenechal. Nějaký den jsme s Józou dělali zkoušky, abychom přec něco kloudného svedli, potom jsme šli, Józa napřed a já za ním.
Józa byl malý, ale široký; hlavu měl velikou, nohy krátké a pravou nohou stranou nadhazoval. Harfu, zahalenou do režného plátna, měl na zádech, a kdo by ho, zákrska, byl viděl a neznal, byl by si pomyslil: No, ty se daleko nedokodrcáš. Ale Józův krok byl za dva jiné; já, nesa na zádech housličky, v šátku zabalené, klusal jsem za ním jako pejsek, jen jsem po mezích hopkal.
Byla to krásná cesta! Všude bylo již po žních, pole holá, takže mi obilí v rozhledu nepřekáželo, a přitom teplíčko. Na sadech kolem cest žloutla jablka a dozrávaly slívy, jichž byly celé husté růžence. Celou cestu jsme krouhali jablka nebo hrušky a zakusovali jsme švestkami. Józa byl vesel, pořád něco vypravoval, a dobře nám bylo. Kde jsme viděli pořádný dům s notnou stodolou, hospodu, zámek, dvůr, školu, faru, tam jsme se zastavili a spustili jsme. Lidé vybíhali ze stavení, chomáče dětí se točily kolem nás, běhaly za námi a my hráli, až se hory zelenaly. Ještě za ves nás doprovázely a nesli jsme si hrst peněz a v uzlíku ovoce, placky i chleba. Na noc jsme si vždycky vybrali pekaře nebo mlýn, protože tam byla jistá večeře, a zadarmo. Kde byl čipera pan otec, dobrák stárek, šelma mládek, hodná panímáma a veselá děvečka, tam jsme hráli dlouho do noci a chasa s mleči a mlečkami tancovali. Potom se nám výborně spalo a ráno jsme zas byli čiperní jako zajíci.
Józa byl taky zpěvák a všude rád nějakou přidal. Mně se nejvíce líbila písnička o hulánu a jeho věrném koni; byla smutná a Józa ji uměl krásně podat. Rekruta byla všude před odchodem do Jičína, do Hradce nebo do Josefova, a když Józa tu hulánskou spustil, maminky a holky plakaly, hoši zoufale výskali, a když byla po ruce hospoda, museli jsme pít až hrůza.
Krátce a dobře, když jsme šestého dne kvečeru přišli domů, přinesl jsem tatínkovi sedm zlatých vydělaných peněz, což mi v celé rodině dodalo vážnosti. Uzel zůstal Józovi, a měl se svou starou, nahluchlou maminkou kolik dní co jíst. Tak jsem se s Józou vypravil ještě dvakrát a vždycky jsme se měli dobře i peníze jsme přinesli. Poznal jsem tak kousek našeho království, krásné kostely i zbořené hrady, slyšel jsem všelijaké historie, a v naší chalupě mne potom rádi poslouchali dlouho do noci. Ale tu musím už začít se smutnější kapitolou druhou.

Čermák se při čtení několikrát zasmál. Když byl s kapitolou u konce, opřel se o lenoch, ruce strčil do kapes a v duchu srovnával, co četl, se svým mládím. Až na ty muzikantské toulky bylo si to velmi podobno, také jeho školácká léta byla plna hudby housliček i klavíru - ale dech toho celého mládí v lánské škole nebyl tak bujarý jako u principála, ležel na něm stesk i smutek.
Z myšlenek se před ním vynořila vysoká, trochu prohnutá postava, hlava bezvousých, hnědých a vrásčitých tváří, hladce přičesaných vlasů kaštanových, smutných, trochu těkavých modrých očí, úzkých, semknutých rtů. Přísnost i tklivý žel hleděly z té staré hlavy - dědečkovy.
A dále se viděl seděti na kamenných schůdkách před bílou vesnickou školou. Po zahradách u doškových chalup dováděly děti, na dvorcích krákaly slepičky, z komínů zvolna plynul jemný, bělavý kouř. Na stráni za vsí stály černé lesy smrkové i šedé boroviny kmenů růžových, vlevo od nich kusy bělavých jílovitých polí, za nimi rozhlodaný kužel kopce a za tím vším rudě planoucí nebe, z něhož slunce právě kleslo do hlubin...
Mládenec sevřel víčka a na řasách se mu jemně zatřpytilo.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 08.07.2014

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
Brigda    






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­