Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

2. Otec a syn

Obyvatel Cimburkovy ulice na Žižkově krejčí Emanuel Habásko ovdověl před více jak dvacíti lety. Nebožka zanechala mu syna Emanuela. Byl ještě maličký, když ho matka opustila a jeho otci nastal úkol vypiplat ho a udělat z něho člověka. Bylo mu v noci vstávat, aby řvoucímu Emanovi uvařil kaši: nemluvně ho nutilo k tomu, aby s ním poskakoval po světnici a zpíval k jeho potěšení starodávné písně. Neboť nemluvně bylo náročné a neuhnulo dříve, dokud otec mu nezapěl deklarantskou: "Pohleď, králi, pohleď do Čech, pohleď jednou sám, vždyť to nemáš tak daleko z Vídně do Čech k nám. Pohleď, králi, pohleď oknem, co my jenom chcem: My chcem tebe oslaviti, s tebou českou zem." Když pak děcko usnulo s pěstičkou v ústech, tu skláněl se nad ním Emanuel starší a bručel: "Jsem zvědavej, jestli bude mít od tebe táta jednou poděkování za to ponocování a svízele."
Když se nemluvně proměnilo během let v ramenatého a hřmotného mladíka, tu Eman starší dumal nad tím u svého šicího stroje: "Takto k světu bys byl, ale nic do tebe není. Já v těch letech jsem se musel ale setsakramencky ohánět." A vzdychl.
A syn na to vzdychání odpovídal: "Já nevím, co proti mně máte. Však já už se někde uchytím. Bez starosti."
"Uvidíme," děl starý, slině nit, "já už nic neříkám."
"To bych jako prosil," mínil Eman mladší zpupně, "máte moc řečí."
"A ty si mě nevaž!" velel starý důstojně.
"Vsak já taky ne," odvětil mladý.

Oba, otec i syn, spávali v jedné posteli, jež byla úzká, takže bylo jim ležeti po způsobu námořníků s pěstmi pod hlavou. Mezi nimi byly časté spory, kdo má spát u zdi. To bylo výhodnější, neboť tam bylo větší teplo. Ve spánku zápasili spolu o přikrývku, která byla krátká a vydávala nohy nočnímu chladu. Časem vydobyl si právo spát u zdi otec.
Nepřítomnost ženské v domě způsobila, že si otec i syn museli sami obstarávat práce v domácnosti. Časem se vytvořilo ustanovení, že se ve službě budou střídat. Ten, na něhož padla služba, měl povinnost uklidit, uvařit snídani i oběd a pak umýt nádobí. Jenom před svátky gruntovali společně. Drhli podlahu, oháněli se smetákem, smýčili za nábytkem, myli předsíň i schody, opásáni jsouce pytlovými zástěrami. Avšak Eman mladší, kterému se ráno nechtělo vstávat, často přinutil svého otce, aby měl službu za něho. Tak tomu bylo i dnes. Lehkomyslný syn opustil svého otce a hodil mu na krk starosti o domácnost.
"Tak je to," kýval starý hlavou, pohlížeje vyčítavě na dveře, za kterými zmizel Eman mladší, "takhle se má syn chovat k tátovi. Tomu se říká úcta k rodičům! Ale nemysli si, flinku jeden, že budeš mít nade mnou vrch. Já už udělám takové ustanovení... Jednoduše ti říkám tohle: Ty budeš tak dlouho dělat, až mně to bude hloupý a já se ožením. A taky že jo. Abys si myslel, že mne žádná ženská nebude chtít, to si nemysli. To zas ne. Já můžu mít nevěst kilo. Jen říct. Ty nemáš ke mně uznání, tak já taky nebudu mít. Frajera dělat a užívat, to se ti zatrhne, lazare uličnickej. To budeš koukat, až ti přivedu macechu. Ta s tebou bude jináč točit než já, trouba starej. Na ni si nedovolíš, taková ženská si nenechá foukat.
Jojo...! Ať se člověk na jiný podívá, jakou mají ze svejch dětí radost. Jenom já nemám mít žádnou radost. A musím poslouchat lidi, jak mně pořád říkají, a co prej ten váš syn? Co mně je do syna, pánové? Já udělal svý a on je dost starej, aby měl z toho pojem. A ostatně odražte, pánové, od krámu a hleďte si svýho. Neb každej víme svý. Já vám to povídám čistě tak, jak si to myslím. Co pořád na něm vidíte? Toť se ví, měl by mít místo, aby tátovi trochu pomoh. Ale jináč je to kluk dobrej, se sousedama nic neměl, žádnejch špatností se nechytá, jenom s těma chlapama by neměl pořád chodit, nebo ještě do něčeho přijde. Přece znáte takové pády."
"A vůbec," dodal starý v myšlenkách, "já si ho napomenu sám, pánové. On si dá říct, neb na mě drží a byl ke mně vždycky uctivej. To se mu zas musí nechat. Ale to bych rád věděl, kam má dneska namířeno. Člověku neřekne ani slovo, holomek nevzdělanej, jako by mu táta nestál ani za řeč. No, je dobře. Jak jseš ke mně, tak já budu k tobě."
Obtížen těmito úvahami, usedl opět k šicímu stroji.