ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Verne Jules (*08.02.1828 - †24.03.1905)

­­­­

Tajuplný ostrov (10)

PRVNÍ DÍL - VZDUŠNÍ TROSEČNÍCI

Kapitola X.

INŽENÝRŮV VYNÁLEZ - OTÁZKA, KTERÁ ZAMĚSTNÁVÁ CYRUSE SMITHE - ODCHOD DO HOR - LES - SOPEČNÁ PŮDA - BAŽANTI - MUFLONI - PRVNÍ NÁHORNÍ ROVINA - NOČNÍ TÁBOR - VRCHOL POHOŘÍ

Za několik okamžiků stáli tři lovci před plápolajícím ohněm. Cyrus Smith u něho seděl s novinářem. Pencroff se na ně s kabií v ruce beze slova díval.
"Tak co, můj milý?" ptal se ho novinář. "Tady máte oheň, opravdový oheň, který jsme právě zapálili a který nám teď upeče tuhle nádhernou zvěřinu."
"A kdo jej zapálil?" ptal se Pencroff.
"Slunce."
Odpověď Gedeona Spiletta byla správná. Oheň, který tak udivil Pencroffa, opatřilo jim skutečně slunce. Námořník nechtěl věřit vlastním očím a byl tak užaslý, že se zapomněl inženýra vyptávat.
"Vy máte čočku?" ptal se inženýra Harbert.
"Nemám, chlapče, ale udělal jsem si ji."
Ukázal pak zařízení, které mu sloužilo jako čočka. Byla to dvě sklíčka, která vyňal ze svých a z novinářových hodinek. Spojil je těsně k sobě, prostor mezi nimi vyplnil vodou a okraje zalepil pryskyřicí. Tak sestrojil opravdovou čočku, která soustředila sluneční paprsky na hořlavinu ze suchého mechu.
Námořník si zařízení prohlédl a podíval se beze slova na inženýra. Jeho pohled však vydal za dlouhou řeč. Nebyl-li pro něho Cyrus Smith bohem, byl aspoň víc než člověkem. Konečně našel řeč a zvolal: "Poznamenejte si to, pane Spilette! Zapište si to do svého zápisníku!"
"Už je to zapsáno!" odpověděl novinář.
Pak připravil Pencroff s Nabovou pomocí rožeň a vykuchaná kabie se brzy opékala jako selátko nad jasným, praskajícím plamenem.
Komín se stal zase obyvatelným nejen tím, že se chodby teplem ohně prohřály, ale i tím, že byly obnoveny přepážky z písku a z kamenů.
Bylo vidět, že inženýr s novinářem dobře využili dne. Cyrus Smith se téměř úplně zotavil a pokusil se dokonce vystoupit na hřeben stěny. Zrakem navyklým odhadovat vzdálenosti pozoroval odtud velmi dlouho celé pobřeží a pohoří, jehož vrcholu chtěli zítra dosáhnout. Hora, vzdálená asi jedenáct kilometrů na severozápad, mohla být podle odhadu asi tisíc metrů vysoká. Pozorovatel na jejím vrcholu obsáhne obzor v poloměru nejméně devadesáti kilometrů. Bude tedy možné, že Cyrus Smith z hory rozřeší otázku ostrova nebo pevniny, které dával původně přednost před všemi ostatními problémy.
Povečeřeli dobře. Maso kabie bylo prohlášeno za výborné. Chaluhy a sosnová semena doplnila jídlo, při němž inženýr mluvil jen málo. Zaměstnával se v duchu zítřejší výpravou.
Pencroff se několikrát zmínil o tom, co by bylo potřebí udělat, ale Cyrus Smith, který vše napřed dobře promýšlel, zavrtěl vždycky hlavou.
"Zítra máme co dělat," řekl. "Zařídíme se podle okolností."
Po jídle byly vrženy na oheň další otepi dříví a obyvatelé Komína i s věrným Topem se uložili k hlubokému spánku. Noc byla klidná, nevyrušila je žádná příhoda a ráno, 29. března, probudili se všichni svěží a připraveni na cestu, která měla určit jejich osud.
Brzy byli hotovi. Zbytek kabie jim postačí ještě na čtyřiadvacet hodin. Doufali ovšem, že si potravu opatří cestou. Protože hodinová sklíčka byla opět vložena do inženýrových a novinářových hodinek, připravil Pencroff z dalšího kousku kapesníku nový troud. Pazourek jistě najdou v sopečném pohoří.
V půl osmé opustili badatelé ozbrojení holemi Komín. Na Pencroffův návrh bylo dohodnuto, že půjdou známou cestou přes les a zpět že se vrátí jinudy. Byla to také nejpřímější cesta k pohoří. Zabočili podél jižního ohybu skal a šli pak po levém břehu řeky až k místu, kde se její tok zahýbal k jihozápadu. Cestičku, dosud znatelnou pod lesními stromy, nalezli docela snadno a v devět hodin Cyrus Smith se společníky dosáhli západního okraje lesa.
Půda, až dosud celkem rovná, zprvu bažinatá, pak suchá a písečná, začala zvolna stoupat od pobřeží dovnitř kraje. Pod houštinami zahlédli několik velmi plachých zvířat. Top je vždy vyplašil, ale Cyrus Smith psa odvolával zpět, protože na lov nebyl teď čas. Později se uvidí. Inženýr nebyl mužem, který by se dal odlákat od své hlavní myšlenky. Této krajiny, jejího utváření a jejích darů si mnoho nevšímal. Zajímal se jen o horu, kterou chtěl zlézt, a teď šel tedy přímo k ní.
V deset hodin udělali několikaminutovou zastávku.
Když vyšli z lesa, objevilo se jim horopisné utváření kraje. Hora měla dva kuželovité vrcholy. První z nich, seříznutý ve výši asi sedmi set metrů, byl podpírán malebnými pilíři, rozdělenými dole ve tvar ptačího spáru, kterým se opíraly o zem.
Mezi těmito pilíři bylo mnoho úzkých údolí porostlých stromy, jejichž poslední skupiny sahaly až k vrcholu prvního seříznutého kužele. Rostlinstvo však v této části hory, vystavené severovýchodu, značně prořídlo. Ale bylo zde mnoho skalnatých náspů, které asi vznikly z lávových proudů.
Na prvním kuželi spočíval druhý kužel, na vrcholu lehce zaoblený a posazený trochu stranou. Vypadal jako obrovská čepice posazená na ucho. Byl tvořen horninou, kterou na mnoha místech pronikala načervenalá skála.
Tento druhý vrchol museli trosečníci zlézt a k tomu nejlépe poslouží soustava pilířů.
"Jsme na sopečné půdě," upozornil Cyrus Smith. Všichni pak počali stoupat k první náhorní rovině.
Na zemi ležely četné vyvřeliny, vytlačené sopečnou činností. Tu a tam bludné kameny, četné zbytky čedičů, pemza a obsidián. V osamocených skupinách zde rostly jehličiny, které několik set metrů níže vytvářely husté, i pro slunce téměř neproniknutelné lesy.
Za výstupu na první náhorní rovinu si Harbert všiml mnoha stop, prozrazujících přítomnost velkých zvířat, šelem nebo jiných skupin.
"Tato zvířata nám dobrovolně svůj kraj nepostoupí," řekl Pencroff.
"Však už budeme vědět, jak se jich zbavit," mínil novinář, který už lovil tygry v Indii a lvy v Africe. "Zatím se však mějme na pozoru!"
Pomalu stoupali výš a výše, ale cesta plná ohybů a nepřekročitelných překážek nutila je k častým zacházkám a ty je velmi zdržovaly. Častokrát se náhle octli před hlubokou průrvou, kterou museli obejít. Každá taková zacházka znamenala ztrátu času a zvětšenou únavu. V poledne se skupina zastavila k přesnídávce pod větší skupinou stromů u potůčku s malým vodopádem. Urazili asi polovinu cesty k hlavnímu vrcholu, kterého dosáhnou asi až pozdě večer.
Z tohoto místa se jim pohled na moře už hodně rozšířil. Vpravo byl však výhled zahrazen jihovýchodním mysem a nebylo tedy možno zjistit, zda se za ním pobřeží nestáčí k nějaké zemi za mysem. Vlevo obsáhli zrakem mnoho kilometrů k severu; ale na severozápadě byl výhled opět zahrazen malebně členěným pilířem, který tvořil mohutné žebroví od hlavního vrcholu. Otázka, která tak zaměstnávala Cyruse Smithe, nebyla tedy z těchto míst ještě řešitelná.
V jednu hodinu pokračovali ve výstupu. Museli zahnout k jihozápadu a proniknout znovu hustým houštím. Pod stromy přeletovalo množství kurovitých ptáků. Byli to bažanti satyrové, ozdobení na krku masitým lalokem a nad očima drobnými růžky. V párku poznali snadno vedle kohoutka hnědou slepičku; kohoutci hýřili červeným peřím, posetým malými bílými skvrnami.
Gedeon Spilett prudce a obratně vrženým kamenem jednoho ptáka zabil. Vyhladovělý Pencroff si kořist žádostivě prohlížel.
Když prošli houštinami, vystoupili horolezci, vzájemně si pomáhajíce, řídkým, asi třicet metrů širokým a velmi příkrým porostem na náhorní rovinu, pokrytou tu a tam stromy, se zřejmě sopečnou půdou. Museli se otočit na východ, aby dosáhli snáze schůdných svahů, které byly velmi příkré. Každý z přátel musel pozorně vybírat místa, na něž kladl nohy. V čele šel Harbert s Nabem, za nimi Cyrus Smith se Spilettem a Pencroff řadu uzavíral. Zvířata žijící v této výši - a stop tam bylo dost - musela nezbytně patřit k čeledím s jistou nohou a pružnou páteří, jakou mají kamzíci. Několik jich také spatřili, ale tato zvířata si rozhodně nezasloužila jméno, které jim dal Pencroff.
"Berani!" zvolal totiž.
Všichni se zastavili asi padesát kroků od půl tuctu zvířat vysoké postavy, se silnými, zahnutými, ke konci zploštělými rohy a s vlnatým podkladem pod dlouhými, hedvábnými, žlutě zbarvenými chlupy.
Nebyli to tedy obyčejní berani, ale velmi rozšířený, ovcím příbuzný druh, žijící v celém mírném pásmu a nazvaný Harbertem mufloni.
"Dá se z nich připravit skopová kýta a pečeně?" ptal se Pencroff.
"Ano," přisvědčil Harbert.
"Pak to tedy jsou berani," tvrdil Pencroff.
Zvířata stála nehybně mezi čedičovými balvany a dívala se tak udiveně, že se všichni museli dát do smíchu.
Výstup pokračoval. Na mnohých svazích mohli horolezci pozorovat stopy lávy, nejpodivněji rýhované. Cestu jim ztěžovaly četné solfatáry, které museli po okrajích obcházet. Na několika místech našli i krystalickou síru a horniny, které předcházejí vytékající lávu: nepravidelně zrnitou a jakoby upraženou puzzolanskou hlínu[19] a bělavý popel s velkým množstvím živcových krystalů.
Čím víc se přibližovali k první náhorní rovině, vytvořené seříznutím kužele, tím víc rostly obtíže výstupu. Ke čtvrté hodině přešli poslední pásmo stromů. Jen tu a tam spatřili křivou, zmrzačenou sosnu, která musela v této výši zřejmě tvrdě bojovat o život s větry od širokého moře. Naštěstí pro všechny však bylo krásné počasí a vzduch zcela klidný. Silný mořský vítr ve výši devíti set metrů by jim výstup velmi ztěžoval. Čistá obloha zářila nad průsvitným vzduchem. Kolem nich vládlo naprosté ticho. Slunce už bylo zakryto širokým hřebenem horního kužele, který zakrýval půl západního obzoru a jehož obrovský stín se táhl až k pobřeží a rostl tou měrou, jakou se denní zářivá hvězda skláněla po své dráze. Na východě začalo vystupovat trochu páry, spíš mlhy než mraků, zbarvené podvečerním sluncem všemi barvami duhového vidma.
Už jen sto padesát metrů dělilo badatele od roviny, které chtěli dosáhnout, aby si na ní připravili noční tábor, ale těch sto padesát metrů se samými zacházkami prodloužilo na čtyři kilometry. Bylo možno říci, že tu chyběla půda pod nohama. Svah byl často tvořen jen úzkým hřbetem, na němž větrem zaoblený lávový povrch byl kluzký a neposkytoval vůbec pevnou oporu. Šeřilo se a byla už téměř tma, když Cyrus Smith se svými společníky po sedmihodinovém únavném pochodu dosáhl náhorní roviny prvního kužele.
Šlo teď o to, jak si upravit tábořiště a jak se zotavit, jak se navečeřet a vyspat. Druhé poschodí hory se zdvihalo ze skalnatého podkladu, v němž se jistě lehce najde skrýš. Stromy zde nebyly. Ale bylo možno získat oheň pálením suchého mechu a křovisk, která pokrývala celou planinu. Zatímco námořník upravoval z kamenů ohniště, Nab s Harbertem sbírali palivo. Brzy se vrátili s nákladem křoví. Z křemenů byly vykřesány jiskry, zachycovány do troudu a pod Nabovým dechem se doutnající troud měnil brzy v plápolající oheň ve stínu skal.
Oheň byl rozdělán jen na ochranu před zimou, nikoli k upečení bažanta, kterého Nab schoval na zítřek. K večeři byly zbytky kabie a něco sosnových semen. V půl sedmé byli s jídlem hotovi.
Cyruse Smithe pak napadlo prozkoumat navzdory pološeru široký, okrouhlý masív, tvořící základnu hlavního kužele. Chtěl se před spaním přesvědčit, lze-li hlavní kužel obejít po základně, kdyby se snad jeho strmá úbočí ukázala nedostupná. Tato otázka ho stále znepokojovala, protože bylo zcela možné, že tam, kde se kužel sesouval jako klobouk na ucho, to je na severní straně, je náhorní rovina neschůdná. Nebude-li možno dosáhnout vrcholu hory z žádné strany a nebude-li možno hlavní kužel obejít po jeho základně, bude také vyloučeno vyšetřit západní obzor kraje, a cíle celé výpravy nebude dosaženo.
Inženýr, nedbaje únavy, nechal Pencroffa s Nabem připravovat nocleh, Spiletta zapisovat dojmy z tohoto dne a doprovázen Harbertem zamířil k severu po kruhovém okraji náhorní roviny.
Noc byla krásná a klidná, tma ještě dovolovala chůzi. Cyrus Smith kráčel mlčky s chlapcem. Na mnoha místech se rovina před nimi široce rozvírala, takže mohli jít bez obav. Jinde však byla přerušena sutinami skal a nechávala jen úzké průchody, jimiž ani dva lidé neprošli vedle sebe. Po dvacetiminutové chůzi se museli dokonce zastavit. Na tomto místě se svahy obou kuželů spojily. Zmizela jakákoli rovná plocha, oddělující obě hory. Obejít tudy horní kužel na protější svah bylo zhola nemožné.
Nemohl-li však inženýr s chlapcem horu obejít, mohl se pokusit o přímý výstup na její vrchol.
Před nimi se otvíral hluboký svahový zářez. Bylo to ústí horního kráteru, kterým vytékaly žhavé hmoty v době, kdy byla sopka ještě v činnosti. Ztvrdlá láva a strusky tvořily zde jakési přirozené schodiště se širokými stupni.
Jediný pohled stačil Smithovi, aby tuto okolnost zjistil a sledován chlapcem pustil se bez váhání obrovskou průrvou do houstnoucí tmy.
Zbývalo jim ještě překonat tři sta metrů. Bude možno využít vnitřních stěn kráteru? To se uvidí. Inženýr bude prostě stoupat tak dlouho, dokud ho něco nezastaví. Naštěstí byly tyto svahy velmi povlovné a dlouhé a uvnitř kráteru vytvářely jakousi závitnici, která výstup usnadňovala.
Sopka byla zcela nepochybně už dávno vyhaslá. Z jejích úbočí neunikal nikde dým. V nejhlubších trhlinách kráteru neplanul nikde oheň. Žádný rachot, žádný hukot, žádný záchvěv nevycházel z této temné šachty, která sahala možná až do nitra země. Ani vzduch vycházející z kráteru nebyl nasycen sirnými výpary. To nebyla jen spící sopka, nýbrž sopka dávno mrtvá.
Snaha Cyruse Smithe měla úspěch. Když vystoupil s Harbertem po vnitřní stěně, zjistil, že se mu kráter nad hlavou otvírá. Plocha jasnější oblohy, orámovaná okraji kráteru, se šířila. Na každém kroku objevovali nové a nové hvězdy. Nádherná souhvězdí jižního nebe zářila v čistém vzduchu. Nad hlavou se jim třpytila zářivá hvězda Antares v souhvězdí Štíra a nedaleko ní hvězda Beta v souhvězdí Kentaura, o níž se domníváme, že je hvězdou Zemi nejbližší. Jak se kráter rozšiřoval, vystoupila ještě souhvězdí Ryb a Jižního trojúhelníku a konečně téměř nad jižním světovým pólem nádherný Jižní kříž, který zde nahrazuje Polárku severního nebe.
Bylo skoro osm hodin, když Cyrus Smith s Harbertem vystoupili na nejvyšší bod kužele. Tma jim nedovolovala rozhlédnout se dále než na tři a půl kilometru. Obklopuje tuto neznámou zemi ze všech stran moře, nebo se na západě spojuje s nějakou pevninou Tichého oceánu? Zatím to nebylo možno zjistit. Na západě se temnil při obzoru tmavý pruh mračen, nebylo však vidět, dotýká-li se tam moře oblohy na souvislé kruhové čáře.
Na jednom místě obzoru se náhle objevil světlejší bod a pomalu se skláněl k obzoru tou měrou, jakou se mračný pruh zdvihal. Byl to tenký srpek zapadajícího měsíce.
Jeho světlo však stačilo osvětlit jasně čáru obzoru, oddělenou teď od mraků, a inženýr spatřil chvějící se obraz luny na vodní hladině.
Cyrus Smith vzal Harberta za ruku a rozechvělým hlasem řekl ve chvíli, kdy srpek měsíce mizel ve vodě: "Ostrov!"

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 24.11.2012

   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Bratři Kipové
-Cesta do Francie
-Cesta do středu Země, Cesta do středu Země (2), Cesta do středu Země (3), Cesta do středu Země (4), Cesta do středu Země (5)
-Cesta kolem světa za 80 dní, Cesta kolem světa za 80 dní (2)
-Děti kapitána Granta
-Dva roky prázdnin, Dva roky prázdnin (2), Dva roky prázdnin (3)
-Dvacet tisíc mil pod mořem, Dvacet tisíc mil pod mořem (2), Dvacet tisíc mil pod mořem (3), Dvacet tisíc mil pod mořem (4), Dvacet tisíc mil pod mořem (5), Dvacet tisíc mil pod mořem (6)
-Lodivod dunajský
-Na Kometě
-Ocelové město, Ocelové město (2)
-Paříž ve 20. století
-Patnáctiletý kapitán
-Pán světa
-Pět neděl v baloně
-Robur Dobyvatel
-Tajemný hrad v Karpatech
-Tajemství Viléma Storitze
-Tajuplný ostrov, Tajuplný ostrov (2), Tajuplný ostrov (3)
-Trosečníci lodi Jonathan
-Vynález zkázy, Vynález zkázy (2)
-Zatopená Sahara
Čítanka-Cesta do středu Země, Cesta do středu Země (2), Cesta do středu Země (3), Cesta do středu Země (4)
-Cesta kolem Měsíce, Cesta kolem Měsíce (2), Cesta kolem Měsíce (3)
-Cesta kolem světa za 80 dní
-Dva roky prázdnin, Dva roky prázdnin (2), Dva roky prázdnin (3)
-Dvacet tisíc mil pod mořem, Dvacet tisíc mil pod mořem (2), Dvacet tisíc mil pod mořem (3), Dvacet tisíc mil pod mořem (4), Dvacet tisíc mil pod mořem (5), Dvacet tisíc mil pod mořem (6)
-Maják na konci světa, Maják na konci světa (2)
-Patnáctiletý kapitán
-Pět neděl v baloně, Pět neděl v baloně (2), Pět neděl v baloně (3), Pět neděl v baloně (4)
-Robur Dobyvatel, Robur Dobyvatel (2)
-Tajuplný ostrov, Tajuplný ostrov (2), Tajuplný ostrov (3), Tajuplný ostrov (4), Tajuplný ostrov (5), Tajuplný ostrov (6), Tajuplný ostrov (7), Tajuplný ostrov (8), Tajuplný ostrov (9), Tajuplný ostrov (10), Tajuplný ostrov (11), Tajuplný ostrov (12), Tajuplný ostrov (13), Tajuplný ostrov (14), Tajuplný ostrov (15), Tajuplný ostrov (16)
­­­­

Diskuse k úryvku
Jules Verne - Tajuplný ostrov (10)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)