ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Gaarder Jostein (*08.08.1952)

­­­­

Sofiin svět

Rajská zahrada
...když se to tak vezme, muselo jednou něco vzniknout z ničeho...

Sofie Amundsenová se vracela ze školy. První úsek cesty šla se spolužačkou Janou. Mluvily spolu o robotech. Jana prohlásila, že podle ní lidský mozek funguje jako složitý počítač. Sofie s ní tak úplně nesouhlasila. Člověk je přece něco víc než stroj, ne?
U velké samoobsluhy se rozdělily. Sofie bydlela na samém konci rozlehlé zahradní čtvrti a měla to do školy dvakrát tak daleko než Jana. Jako by jejich dům stál na konci světa, protože za zahradou už nebylo nic, jen hluboký les.
Sofie zabočila do Jetelové ulice, která se na konci prudce stáčela, a zatáčce se říkalo Kapitánova. Lidé tudy vlastně chodili jenom v sobotu a v neděli.
Byl jeden z prvních květnových dnů. V některých zahradách vyrazily pod ovocnými stromy věnce narcisů. Břízy už dostávaly tenoučký zelený háv.
Není to zvláštní, jak v tuhle roční dobu všechno začíná růst? Čím to je, že se z neživé země, jakmile se trochu zahřeje a zbaví posledních zbytků sněhu, po celých tunách valí zelená hmota?
Když Sofie otevírala branku, nakoukla do schránky. Zpravidla tam nacházela různé reklamní letáky a velké úřední obálky pro matku. Sofie tu hromadu vždycky položila v kuchyni na stůl a šla se nahoru do svého pokoje učit.
Otci občas přišel nějaký dopis z banky, ale on stejně nebyl žádný normální otec. Sofiin otec byl kapitán na velkém naftovém tankeru a většinu roku trávil mimo domov. Když někdy pobyl pár týdnů doma, chodil v pantoflích po domě a snažil se Sofii a mámě zpříjemňovat život. Ale když vyjel na moře, hodně se jim vzdálil.
Dnes ležel ve schránce jenom jeden dopis - a byl pro Sofii. Na obálce stálo "Sofie Amundsenová, Jetelová 3". To bylo všechno, odesílatel žádný. Dokonce ani známka.
Jakmile za sebou Sofie zavřela vrátka, obálku otevřela. Jediné, co v ní našala, byl lístek, stejně velký jako obálka. Bylo na něm napsáno: Kdo jsi?
Nic jiného. Chybělo oslovení, chyběl podpis, stála tam jenom ta dvě rukou psaná slova s velkým otazníkem nakonci.
Znovu si prohlédla obálku. Ano, dopis je pro ni. Ale kdo jí ho hodil do schránky?
Sofie za sebou rychle zavřela dveře jejich červeného domu. Kocour Šerchán jako obvykle stihl proběhnout mezi keři, vyskočit na schody a protáhnout se dovnitř, ještě než je stačila přibouchnout.
"Čičí, čičí!"
Když se maminka na Sofii kvůli něčemu zlobila, vždycky říkala, že takhle už to dál nejde, že mají doma celý zvěřinec. Ve zvěřinci bývá hodně zvířat a opravdu, Sofie byla se svou sbírkou docela spokojená. Nejdřív dostala sklenici se zlatými rybičkami, Zlatkou, Karkulkou a Černuchou. Pak dostala andulky Ferdu a Berdu, potom želvu Govindu a nakonec žlutohnědého tygrovaného kocoura Šerchána. Všechna zvířata dostala postupně jako odškodné za to, že matka chodila domů z práce pozdě a tatínek byl skoro pořád na moři.
Sofie odhodila školní tašku a nachystala Šerchánovi misku s jídlem. Pak si sedla na stoličku s tím záhadným dopisem v ruce.
Kdo jsi?
To snad ví. Je samozřejmě Sofie Amundsenová, ale to je kdo? Na to ještě pořád nepřicházela.
Co kdyby se jmenovala úplně jinak? Třeba Anna Knutsenová. Byla by v tom případě někdo jiný?
Náhle si vzpomněla, že tatínek chtěl, aby se jmenovala Sylvie. Sofie se pokoušela představit si, jak podává někomu ruku a představuje se jako Sylvie Amundsenová, ale nešlo jí to. To by přece byla úplně jiná dívka.
Vstala a šla s dopisem v ruce do koupelny. Postavila se před zrcadlo a upřeně se dívala sama sobě do očí.
"Jsem Sofie Amundsenová," řekla.
Dívka v zrcadle odpověděla jenom sotva znatelnou grimasou. Ať udělala Sofie cokoliv, ona všechno opakovala po ní. Sofie se pokusila zrcadlo předběhnout bleskově rychlým pohybem, ale ta druhá byla stejně rychlá.
"Kdo jsi?" zeptala se.
Žádnou odpověď nedostala ani teď, ale za chvíli už si nebyla jistá, jestli otázku položila ona, nebo její odraz v zrcadle.
Zatlačila ukazováčkem na nos v zrcadle.
"Ty jsi já."
Když nedostala žádnou odpověď, obrátila větu a řekla:
"Já jsem ty."
Sofie Amundsenová nebyla moc spokojená s tím, jak vypadala. Často jí sice někdo řekl, že má hezké mandlové oči, ale to jí jistě říkali proto, že měla moc malý nos a velkou pusu.
Kromě toho měla uši příliš blízko očí. nejhorší ze všeho byly ovšem ty rovné vlasy, které se nedaly učesat. Tatínek ji po nich často hladil a říkal jí "dívka s vlasy jako len" podle skladby Clauda Debussyho. To se mu to říkalo, když si nemusel nechávat viset své černé vlasy rovně dolů. Na Sofiiny vlasy neplatil žádný lak ani gel.
Někdy si říkala, jestli náhodou, když vypadá tak divně, ení poznamenaná těžkým porodem, o němž matka parkrát mluvila. Ale copak o tom, jak vypadáme, rozhoduje porod?
Není to legrační, že Sofie vlastě neví, kdo je? A není to nespravedlivé, že nemůže ovlivnit to, jak vypadá? Svou podobu prostě dostala do vínku. Může si vybrat přátele, ale nemůže si vybrat sama sebe. Nevybrala si ani to, že bude člověk.
Co je to člověk?
Sofie se znovu podívala na tu holku v zrcadle.
"Půjdu se radši učit přírodopis," řekla, jako by se omlouvala. A už byla na chodbě.
Nebo ne, půjdu radši do zahrady, pomyslela si.
"Čičí, čičí!"
Sofie vystrčila kocoura ven na schody a zavřela za sebou dveře.

Když stála na štěrkové cestičce se záhadným dopisem v ruce, přepadl ji náhle podivný pocit. Jako kdyby byla loutka, která mávnutím kouzelného proutku právě ožila.
Není to zvláštní, že je na světě a že ho prožívá jako úžasné dobrodružství?
Šerchán přeběhl štěrkovou pěšinu a zmizel mezi hustými rybízovými keři. Živá kočka, dokonale živá od bílých fousků až k vlajícímu ocasu na konci hladkého těla. Je také v zahradě, ale sotva zažívá stejné pocity, jako Sofie.
Postupně, jak si Sofie uvědomovala, že jenapadlo ji i to, že tu nebude navždycky.
Teď jsem na světě, ale jednoho dne budu pryč.
Je nějaký život po smrti? Ani o téhle otázce toho její kocour asi moc nevěděl.
Před půl rokem umřela Sofii babička. Od té doby myslí Sofie skoro každý den na to, jak moc ji postrádá. To je tak nespravedlivé, že život musí jednou skončit!
Sofie zůstala stát na pěšině a zamyslela se. Zvláště usilovně se snažila myslet na to, že je, protože mermomocí chtěla zapomenout, že tu nebude pořád. Ale vůbec jí to nešlo. Jakmile se soustředila na to, že je, vynořila se současně i myšlenka, že život jednou skončí. Zároveň to platilo i obráceně. Teprve když do hloubky procítila, že jednoho dne zmizí, dokázala pochopit, jak je život nekonečně cenný. Jako líc a rub jedné mince, která se v letu neustále obrací. A čím větší a zřetelnější je jedna strana mince, tím větší a zřetelněší je i strana druhá. Život a smrt jsou jako dvě strany téhož.
Člověk si nemůže dokonale uvědomovat, že je, dokud si neuvědomí, že jednou umře. Stejně tak není možné uvažovat o tom, že člověk umře, aby se zároveň nevynořila myšlenka na to, jak fantastické je žít.
Sofie si vzpomněla, že v den, kdy se babička od lékaře dozvěděla, že je nemocná, řekla něco podobného. "Teprve teď chápu, jaký dar je život," řekla tehdy.
Je to ale trochu smutné, že lidé nejdřív musí onemocnět, aby pochopili, jak krásné je žít. Možná také najdou ve schránce nějaký záhadný dopis.
Co kdyby se podívala, jestli tam ještě něco nepřibylo? Sofie doběhla k brance a nadzdvihla zelené víko schránky. Trhla sebou, poněvadž tam objevila další, úplně stejnou obálku. Vždyť se přece dívala pořádně, když tam našla ten první dopis.
I na téhle obálce stálo její jméno. Roztrhla ji a vylovila bílý lístek papíru, úplně stejný jako předtím.
Odkud se vzal svět? stálo na něm.
Nemám tušení, pomyslela si Sofie. To snad neví nikdo, ne? Ale vlastně, napadlo Sofii, ta otázka je docela na místě. Poprvé v životě uvažovala nad tím, že snad ani není možné být na světě a nepídit se po tom, odkud se vzal.
Z těch záhadných dopisů se Sofii tak zamotala hlava, že se rozhodla uchýlit se do Skrýše.
Skrýš bylo Sofiino supertajné místo. Chodila se tam schovat, když byla hodně naštvaná, hodně smutná nebo když měla hodně velkou radost. Dneska si nevěděla sama se sebou rady.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: winsome, 21.01.2007

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­