ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Frič Josef Václav (*05.09.1829 - †14.10.1890)

­­­­

Všední život

  • J. V. Frič tuto povídku napsal pod pseudonymem M. Brodský
  • vyšlo v Máji, jarním almanachu na rok 1858, který redigoval Josef Barák, a to na stranách 159 až 195

Stará logika
(str. 159-164)

Bylo po přednášce. Ze sálu bývalé logiky v Klementinum vyhrnulo se k pětistům žáků.
Ten si zapaloval cigáro, a druhý explikace, péra i kalamář do kapes uschovav, sundával brejle, třetí přelítnuv schody ubíhal k vratům jako zběsilý. - Zde se stavil houf kolem preclikáře, tam stála tlupa akademických měšťanů v bedlivé poradě, jakby spolu nastávající večer nejlépe strávili, bijíce při tom netrpělivě holemi o dláždění, an se jeden neb druhý z permanentních oudů ještě z chomáče vycházejících nevytlačil. Tu zas bral jeden skromný druh druha důvěrně stranou, prose jej o půjčku dvougrošáku, by si na trpké při večerním studium opisování explikac k svíci dopomohl. Tam zas ubíral se párek disputujících synů Israela, zabraných v hádku fílosofickou, nesoucích nejsmělejší myšlénky do samého sídla praotcovských starověrců. Za nimi kráčel třetí, ještě péro za uchem, mumlaje před sebe a odříkávaje křivou hubou poslední slova professorova - potřásaje kudrnatou, nevyčesanou hlavou, která pod tíží denně vzrůstající učenosti silně mezi lopatky zapadala. - Již řidla tlačenice, již slabnul průvod, zde onde ještě opozdilec - hluk a hlomoz se ztrácel. Najednou zapadli silným třeskotem vysoké dvéře, malý hlouček tam ještě pozůstal, aby odbyl mezi sebou jakousi poradu.
Byl to výbor Jungmannových žáků, jenž povzbuzen láskou k domácí literatuře, své básnické i prosaické pokusy si sdílel, tvoře mezi sebou třeba nerozhodný, předce ale bedlivý a ouzkostlivý areopag, jenž nejnepatrnější básničku nového člena s nadšením vítaje, o přízvuku a o časomíře často kruté veda spory, ani nejmenší chybičky tehdy ještě libovolného pravopisu diletantických samouků nepřehlédnul a nepromíjel.
Za malou chvíli rozevřely se opět dvéře s nemalou prudkostí a z nich vyběhl rozčilený, as dvadcetiletý mladík, a za ním v patách druhý.
"Toť proti úmluvě," volal pronásledovaný v běhu.
"Takž pak nabuď rozumu; chtěl jsem, abys nám to sám přednesl," volal pronasledovatel.
Druhý se zastavil na chvíli, přistoupil k svému kolegovi a pravil rázně i určitě: "Nižádným způsobem nechci, aby kdokoliv se dověděl, kdo je původcem té básně. Mám k tomu na sta příčin a kdybych se byl nadál, že mne tak přelstíš, bylbych ti tu básničku, kterou's mi z theky vytáhl, z rukou vyškubnul a na kousky roztrhal. Lituji každého slova, kterým jsem se ti svěřil a jestli mne teď ještě pronásledovati nepřestaneš, odejmu ti celou svou důvěru a chci tě nenávidět a do smrti perem ani netrhnu!"
Poslední slovo bylo trumfem nejvydatnějším. Odpůrce pokrčil rameny a podal odcházejícímu ruku, s podivením za ním hlavou potřásaje.
"Já a mít jeho vlohy!" vzdychl si na to, vraceje se do kruhu již napnutě dychtivých kolegů; tam vyňal papírek a počal po několika předběžných slovech, kterými objevení se nového talentu, nového genia na obzoru "české uměny" ohlašoval, přednášeti s náramným pathosem tyto sloky:

Chladná jsi ty má růže,
tak tichá, vybledlá,
jako to mrtvé bůže,
jako ta vášeň mdlá,
co plakat víc nemůže.

"Jaký má ale nápis ta báseň?" ptal se jeden z posluchačů.
"Zapomněl jsi číst titul," podotknul druhý.
"Nemá žádný!" odvětil nemile vyrušený. "Až doslechnete, můžete si ji pak sami křtít!" Několik nastávajících, ovšem neplodných kritiků vrtělo hlavou.
Krasoslav četl dále:

A krásná jsi má růže,
jako ten Cherubín,
jenž na posvátné lůže
panenský vrhá stín,
tak že se chví cit muže.

"Kdyby tuhle to bylo vůbec srozumitelné, řekl bych, že je to skoro nemravné," prohodil bývalý premiant z Litomyšle.
"A k tomu pět jednoslabičných slov v posledním verši," podotknul nastávající bohoslovec.
Krasoslav ale byl v proudu a skončil takto:

Bez bázně jsi má růže,
a já kdybych snad chtěl,
tisk' bych tě k srdci úže,
a tu bych mžikem vpěl
ti vše co láska zmůže.

Poslední slova byla tak ohnivě přednešena, že všeobecné překvapení ano i některý potlesk vzbudila.
Opusťme hádky, které po chvíli povstaly. Resultát všeho byl, že se dost malý hlouček rozpadnul na dvě protivné strany, z kterých jedna pravověrná, pamětliva slov Kollárových, že "cesty mohou býti rozličné", k svým hodinám a explikacím se odebrala, aby nikdy více na ztracené syny romantické výstřednosti nepromluvila.
Druhá, jako v klatbě pozůstalá polovice odebrala se po nadšeném objímání, báseň tu ještě po ulicích opakujíc, s jiskřícíma zrakoma do kavárny, kdež od Krasoslava, jenž druhy své dnes punčem častoval, i jmeno skladatele zaslechla a na jeho zdraví a jeho Musu hlučně popíjela. - -
Známé jest jmeno osudnice, kteráž přede niť života. - Jakáž ale jest vůle té svaté ruky, která ty nitě zde skrývá, jinde k světlu vyvádí, tam slučuje, tu zas rozděluje na rozhodném stavu lidských osudů? Neopřete se vy nitky - jen přetrhnutím lze vám vzdorovat! - A vy sloučené, v jednu přízi utkané nitky, co na vás čeká? Nehrozí vám znova nůžky? - Již béře švadlena opět osudný loket do rukou. "Tři lokte a půl!" - Již se rozluč, ty zbylá půlko, s myšlénkou souvislého života - zůstaneš na správy a dostaneš se bez užitku tím dříve mezi hadry. - Štastná ještě, když některému sirotku snad vlhké oči osušíš a šťastnější, když znovu na nitky rozškubána zacelíš krvavou ránu v boji raněného lidstva.
Bývalý sál logiky byl také jedním z osudných stavů. Jak již v krátkém čase se všemi osud pozahrál! Ano i ten malý hlouček výstředníkův, jenž svorně za stolem seděl a na zdraví básníka Jindřicha popíjel - jak je teď rozprášen; tu smrtí, zde zapomenutím - onde soběctvím, tam šílenstvím - ano i zločinem i cností na věky pohřben a zahrabán. Kdo z nich ještě žije život živý? Ani náš rek, náš Jindřich, ten básník, nedoví se, že oněm píši, že mu stavím za živa náhrobek!

Virginie
(str. 164-169)

V jednom z uměleckých skladů na rynku byl tehdy po nějaký čas krásný obraz vyvěšen.
Chopinova to byla Virginie - snivá, citlivá to komposice; ideálně přirozená dívčí duše, překvapena tu v momentu prvního zachvění se probuzené lásky. Vnitřní nepokoj vyhnal ji v teplé tropické noci k místu, kde jí Pavel, ten věrný, obětovný soudruh, byl rozkošné zátiší i vydlážděnou lázeň s živou křišťalovou vodou utvořil. V křovinách i v hlavách měsíčným leskem chvějících se stromů spočívaly rodiny Pavlem tam sneseného ptactva; celý den bylo tam křiku a zpěvu. Teď bylo vše v hluboký spánek zkolíbáno, jen chvílemi jako ze sna zazvučel hlásek poloprobuzené polodřímající písně. - Při pohledu na obraz zaslechl jsi rozechvění se vln, když panenská v nich se pohroužela noha - potkal jsi se s posvátnou harmonií vroucně tklivých blouznivých pocitů, kteráž ze zřídel dvou jemně žhoucích a snivě vlhkých očí prýštila - spatřil's tu v nedotknutých, pod sněžným rouchem se vlnících ňadrech živé srdce tlouci, které polekané prvním zazněním té věčně jarní, vševítězné tužby jako zvon se chvělo, zefírem ovanuty. Ta dívčí krása zplála tu ponejprv myšlénkou lásky - ale okamžikem zbledla v nejhlubší zase melancholii. Souzvuk všech těchto dojmů, kouzlo snů a probuzení luzných vnad, živý pramen života a tajemný smutek luny, která v svůj vlastní stín se potápí - nezkalená blouznivosť panny a zase kyprosť věrné staré matky přírody: vše to bylo soustředěno v tom obraze, ne-li pro oko každého, jistě pro duši básníka, jakým byl Jindřich. -
Uplynuly více než tři týdny a předce neminul ani jeden den, aby před obrazem tím mezi čtvrtou a pátou hodinou odpůldne se nebyl pozastavil z koleje jdoucí mladík, jenž rychlým krokem vždy přikvapiv, vždycky jen váhavě se vzdaloval, pobyv před jediným tím výtvorem často déle, než čtvrt hodiny. Oči jeho "spoutané dva blesky" zdály se, že jen touto denní pastvou planou a živoří. I dnes nebyl opominul navštívit "svou Virginii"... ale jaké nemilé to překvapení. - Ideálu jeho - tu více nebylo; místo něho vystaven tam křiklavě malovaný s vikýře se dívající pudlík s červenou čepičkou, a kouřil s vážností usedlého souseda. Marné bylo i v jiných místech hledání. Virginie byla ta tam - odložena, snad že po tak dlouhý čas kupce nenalezla, a v nejlepším případu snad již odprodána.
Ale což kdyby tam ve skladě ještě byla? Jistoty musel nabýt, stůj co stůj. Sám nevěda co činí, vstoupil tam, aby vyzvěděl osud své bohyně.
"Was wünschen Sie?"
Jindřich byl v rozpacích. Jedním šlehnutím oka přelítl pulty - nemýlil se - tam ten mladík s válcem v ruce, co s takovou dvorností k bohaté dámě se sklání, nerovná on levou rukou obraz - neklade on na něj průhledný papír? - To byla ona! - Přistoupil blíže - krásná, blahodějná, nejoutlejší ručko velkomyslné dámy, kteráž jsi ještě jednou před zaobalením pokrývku nadzdvihla, aby ještě jednou pohlédla, jakou to kráskou své poklady rozmnoží - blahoslavil a žehnal tě Jindřich; dopřálas mu poslední pohled - dopřálas mu rozloučení. Vlhké jeho oči pozorovaly, že i obraz na válec vinutý, smutné zvuky od sebe dával a jako na rozloučenou se chvěl. Válec vandroval do rukou služebníka, dáma zaplatila - mladý kněhkupec "ruku líbal" - běžel ke dveřím, otvíral a klonil se a dáma odšustila. Jindřich ji neviděl - stál uprostřed krámu; otázka, co chce, opakovala se, a on jen prstem za obrazem pokynul. Důvtipný kněhkupec nabídl se hned, jestliže po obraze právě koupeném pánova žádosť, že ve čtrnácti dnech tu bude nový. Jaká to skvělá naděje! - Tu ale padlo několik slov o malém návdavku a náš milovník obrazů se zpamatoval, zavrtěl hlavou a smáčknul při urovnání brejlí náhlou slzu v oku svém.
Vyběhl. -
U kněhkupce za ním rovněž vrtěli hlavou a pan principál i prohodil, že to bude snad študent a že ho mohli hned, jak vstoupil, odbýt určitým slovem: Tu nic není!
Jindřich ale ve svém snivém proudu - spatřil na ulici opět tu dámu, čili vlastně ten válec se služebníkem a vesloval za nimi takřka bezvolně.
"Was machst du da?" zavznělo mu náhle za zády. Spatřil svého přistárlého otce, který takřka křečovitě jej popadl záruku. Jindřich nelhal, když užaslého otce ujišťoval, že to nebyla právě dáma, za kterou se hnal. Jinak se ale ze svého neobyčejného potulování mimo čas kolejní také zcela jasně před otcem ospravedlniti nedovedl.
V tom jim další rozmluvu přerušil kočár ze železné ulice vybočující, v kterém seděl přišedivělý, shrbený mužík, jenž Jindřichova otce pozdraviv naň pokynul. Mezi tím, co kočí u samého podloubí se zastavil, aby čekající naň již dámu přijal, vyskočil ten pán, na svá léta dosti hbitě, a běžel otci Jindřichovu vstříc, vstupující dámy si hrubě nevšímaje.
Jindřichovým otcem to trhlo; vida však, že se vyhnout nelze, zůstavil syna a uctivě klobouk sejmuv, popošel šedivému pánu vstříc. Po krátkém pozdravení obrátili se oba k Jindřichovi. Otec jeho ale nezdál se býti zvědavostí bohatého pána příliš překvapeným. Mračil se.
"Tedy to jest jejich syn?" ptal se pán a prohlížel Jindřicha, úctu svou skládajícího, s patrným zalíbením. Ptal se na léta jeho, na prospěch v studiích, chválil otcův úmysl, že jest k právnické dráze určen, což Jindřich s podivením zaslechl, an otec sám na nevděčnou a klopotnou dráhu prachem kancelářským často si stěžoval.
"Znalosť zákonů jest pro každého nejprospěšnější výhodou, ať se již k tomu neb onomu stavu odhodlá," prohodil otcův příznivec s poněkud lstivým úsměvem.
Otec Jindřichův pokynul hlavou, ale hleděl pod sebe.
Lidumilný pán poklepal Jindřichovi na rameno, podal jeho otci ruku a zval jej i se synem, aby na blízkou jeho villu neopomenuli se podívat; že tam i zahrada i pěkná ekonomie - i slečna dcera že je ráda uvítá. - Již se i k ekvipáži obrátil, chtěje snad i své slečně ty pány představit; v tom se počaly netrpěliví koně spínat, otec škubl Jindřichem, a pán vida i dceru svou již netrpělivou, zovoucí jej důraznou pantomimou k rychlému odjezdu, skočil do vozu, ani na sloužícího nečekaje. - Odjeli.
Za chvilku spozoroval Jindřich, že po krátké rozprávce s pánem i slečna se po něm poohlídla.
Otec ale s neobyčejnou srdečností pohledl na syna a zdržuje ho laskavě, potřásal mu rukou, volným jen krokem dále se ubíraje.
"Vidíš, Jindřichu, ten pán má ekvipáž a dceru v hedbáví a premované služebnictvo - ale za celý svět bych nechtěl v jeho kůži vězet a kdybych měl být žebrákem a tebe viděl jen v hadrách oděného. Ano hůl a žebrácký vak nevyměním za jeho kočího a sloužícího v livreji." -
Za chvíli potkali opět pána; s tím měl otec delší pojednání. Zůstavil tedy syna. Patrně však vroucnější, než obyčejně, pobídl jej, aby se ještě prošel: že to mladému člověku k zdraví a k zotavení slouží.
Jindřich se pustil po nábřeží k řetězovému mostu. Nebyl ještě ale ani pět kroků popošel, když byl od otce znova zastaven, jenž s obyčejnou přísnou zase tváří jej krátce oslovil: "Dass du mir aber bald nach Haus kommst!"

Tak sám!
(str. 170-176)

Co se dělo v Jindřichově duši? Kdož to mohl vypátrat!
Právnictví a poesie, shrbený pán a Virginie - přísný, ale poctivý otec - znalosť zákonů a dáma v hedbáví - ekvipáž i žebrácká hůl - hlučný dav lidí a tichý proud Vltavy - rodící se sny i klidný mír nezbouřeného srdce - - toť byly živly, v nichž tonul, z nichž zase probředal.
"Ať žije Jindřich!" zvolalo v tom několik hlasů. Již byl obklopen hloučkem ctitelů, kteří z kavárny se hrnouce, spěli za Krasoslavem.
Marné všecko zdráhání a upejpání. Proč by také věčně byl nevlídníkem? Nebyly to právě urážky, jež z těch úst zaslechl. Několik kolegů, kteří se ho byli dosud ani nepovšímli, podávalo mu ruce. V nejednom z těch zraků četl upřímnou lásku a horoucnosť pro krásu. Kyprý vývin poesie, zdálo se, že všem ležel na srdci.
Šlo se na Smíchov a Krasoslav dnes častoval. Básníku není dobře ustavičně se zavírat před světem a nepoznat život, život třeba ve stínech. Kuželky také mohou representovat Musy; je jich devět a kdo je Perunovou kulí porazí jedním hodem, neslaví ten olympickou vítězoslávu? A při tom ty luciánské žerty - ten homerický smích - to zdravé pohybování, ty vlastenecké syrečky a ten český nektar! - Je to proza? -
Rozprávky o romantice ale předce řidnuly; volání o pivo přivábilo boubelatou sklepnici a když se ta Hébe zjevila, bylo náhle patrno, že rozumí česky - a jakou prostonárodní češtinu! Ani deset znělek Kollárových nebylo by jí vyloudilo ten spokojený úsměv, jako krátké zvolání kolegů: "Mort je to holka!" -
Lhal bych, ujišťuje, že se ta živá veselosť Jindřichovi nelíbila. Z počátku zdálo se mu, že i pro ten pospolitý život má talenty a vkus. Také se napil, také se usmál na sklepnici: - a kdyby nebylo kolegů, bylby ji snad šetrně za ruku vzal a poprosil, aby mu dopřála podívat se chvilku do těch modrých oček a bylby snad extemporoval básničku milou a prostosrdečnou, a byť se mu byla i vysmála. Ta mladá chasa ale neměla žádné šetrnosti; obklopili holku jako sršně a ty jejich žerty musely spíž urážet, než jí pochlebovat. Vytrhla se jim a odběhla na pohled velmi rozhněvána. Za chvilku tu ale byla zas a smála se zas a po chvíli hubovala a konečně prohodila sama něco, že se sám Jindřich začervenal - nevěda, jak se mu děje.
Obrátil se ke kuželníku - ale přítokem piva co se to z těch básnických kolegů stalo! - Jaké to anekdoty přišly na tapet, jaké to písně se začaly zpívat!
Chtěl domů - nedali mu. Zapíjel mrzutosť, ale nestal se tím o mák veselejším - naopak nesmírná melancholie uhostila se v jeho duši. Ten svět, tak rozkošný před chvílí, najednou všecky vnady proň ztrácel - myšlénky o budoucnosti - o povolání lidstva - všecky ty věčně trapné pohádky rozbouřily mu hlavu. Vždy rozpustilejší kolegů si počínání vždy nesmyslnějším se mu zdálo.
"Co jest člověk? co jsem já?" tak mu stále vřelo v nitru. "Štastní blázni, kteří v těch planostech utopit můžete strašný ten bol zahynutí a bezcílného života! Neptá se z nich žádný, kam a odkud jdou!"
Na širém nebi vyploula luna. Z hospodní zahrady vyčarovala luznou krajinu - - jak půvabné lesky, jak tajuplné stíny - a ten žalný proud blízké Vltavy - nešuměl on jako to dálné moře, když bílou mrtvolu Virginie k břehům zanášelo?
Zjev se, posvátný ideále - ať umlknou na vůkol ty surové křiky, ten zpustlý smích! Oživněte, vy zakletí bůžkové křovin a stromů - a vy hlídači lodí i rozsáhlých zahrad neštěkejte - probuďte se vy rusalky a víly a zatancujte na květnaté louce! Vy kalužiny vyschněte, ať se ve vás nezkoupá básník - nezvoňte víčkem o džbány, vy lehkovážná chaso; zadržte raději sklepnici, ať se nerozběhne za prchajícím snářem a nemile mu na zaplacení syrečků a piva nezpomene - vždyť celý řad platí dnes Krasoslav.
Nebylo ale třeba toho se báti - druzi Jindřicha více nepohřešili - mnohý byl rád, že sám o sobě věděl.
A náš básník vždy více přibližoval se k Vltavě - a viděl na jejich březích sílu "chvrastia", třeba ho tam více nebylo, a slyšel slavíka vesele i smutně zpívat - a hledal roztouženě "pochladeček mil".
"Pomiluj chuda!"...
Chladícím větérkem probral se ale brzy z těch příliš bujných a nereálních myšlének své ochmelením alespoň páchnoucí obrazotvornosti; hluboký vzdech zjevil najednou až příliš trpké probuzení!
"Kdo by tak věčně mohl chodit ve snech! - Ale teď již nejvyšší čas se zpamatovati! Musím domů a já sotva vím, kde jsem. Však tu cesta přímo podél Vltavy - nemohu zabloudit - ale lépe by mi bylo, kdyby mne vedla hvězda lásky! - Aj ty lásko! Ty bludičko a přece jediné ty světélko na naší pouti!"
V tom klopýtl - zachytil se o boudu, z té vyskočil pes a donutil Jindřicha, že co možná nejvolněji se pohyboval dále, aby nebyl pokousán.
"Toť obraz lidských pokroků," myslil si pronásledovaný. "Člověk cítí tisíc chutí, dát se do outěku, aby jen vyvázl nemilému pocitu odvislosti; ale jen se pokus, brát nohy na ramena! Nadběhne ti nenávisť a porazí tě hněv a pak se ani nehni; sice běda tobě. Kdo ale zvolna, bázlivě, krok za krokem se loudá, tomu se vysmějí - a je to rádno obrátit se na tu obludu a bacit ji kamenem?..."
Byl u brány - pes jej byl dávno opustil - za, to si jej prohlížel tím bedlivěji ponocný; ty dlouhé vlasy nebyly mu dvakrát po chuti - vrtěl hlavou a bručel.
Jindřich zůstával na Malé straně. Již byl ve své ulici, spatřil svůj domov. "Dass du mir aber bald nach Haus kommst!" projelo mu náhle mysl. Co škodí! Otec již bude bez toho přes hodinu spát, matka snad nechala dvéře u kuchyně pootevřeny a krom toho - ať si bručel ten starý! - Přemýšlel on kdy tak hluboce o věčných věcech, jako dnes Jindřich? Nebyl ten otec zcela obyčejný muž, mechanické kolečko v hodinách všehomíra, beze všeho sebeuvědomění? - Bylo mu toho otce skoro líto - ale proto přece škrábal se jen po špičkách do čtvrtého poschodí, kde bylo tma jako v pytli. - Nemíval nikdy ten obyčej tak pozdě domů přicházet - a tato jinak chvalitebná vlastnosť byla dnes přece jeho zkázou!
"Teď přijít domů a lehnout si z ticha - a nemít nikoho, komu tísně přeplněného srdce vysypat! - Ani světlo rozžehnout nesmím, abych myšlénkám svým na papíru připravil průliv. A kdybych to i napsal, komu to sdělím, komu přečtu - těm opilým kolegům?" - tu zavrávoral. "Nemám komu v náruč padnout! - komu u prsou se vyplakati! - leda matce - ta ale uvidí jenom slzy, neporozumí však, proč jich vylévám! - Chvála bohu, zde jsou naše dvéře - a opravdu jen přivřeny."
Dvéře ani nevrzly. - Šťastně je přivřel na závoru, pak chmatal a meditoval dále: "Jen sloučením v jeden přechod naleznou dvě osamělé dissonance souzvučného ukojení - a v mé duši tak žalně se chví tak příkrá disharmonie, jak rád bych nalezl duši..."
Již byl u svých dveří; - mysle, že jsou zavřeny, hledal po stěně na hřebíku klíč. -
"Ale samota, to naše hrozná kletba, a já od dětinství vždy sám - tak sám!" - -
Nešťastná ruka hledala klíč na polici a tam se rozkývalo nádobí, něco kulatého se smeklo - s hrozným třeskotem se několik střepů poroučelo k zemi.
Jindřich jako zlým duchem přestrašen vrazil do dveří - byly dokořán - opět jen přílišnou starostí matčinou. - Rychlostí myšlénky stál u svého lůžka a lehl jak byl, ani se nesvlékaje, ani dýchat si netroufaje.
Za chvíli za skleněnými dveřmi v otcově pokoji šramot - mezi tím co matčin kašel ani konce nebral; pak následovaly mezi otcem a matkou krátké protimluvy. Konečně vrzly dvéře - byla to matka, jež ve dveřích Jindřichova pokoje jej oslovila, zda-li spí. Ten ani muk. Matka ráda, že se neozval, vracela se zas a ujišťovala otce; ale ten byl jaksi nedověrčivý. Hněvivý jeho hlas nejednou pronesl osudné slovo: "Racker;" ovšem ospale, ale tím trpčeji to znělo v tom nočním tichu.
Opět bychom lhali, kdybysme tvrdili, že na to "syn otce svého" celou noc oka nezamhouřil; naopak usnul vzdor strachu předce okamžitě - a nesnil právě o strašných a nemilých věcech. Tím nemilejší ale bylo pak zase to probuzení! -

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 14.10.2014

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­