ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Šlejhar Josef Karel (*14.10.1864 - †04.09.1914)

­­­­

Sirotek (Od nás)

  • povídka

Z neděle na noc, asi do půlnoci, zavládla vsí obvyklá vřava. Ne masopustní - masopust již minul - ale postní; to je zde všechno jedno. Vřava schlastaných starých i mladých, vracejících se z hospody od karet a pití. Šla to dobře tkalcovina, v pazdernách se vydělalo, a co zbylo z týdne v kořalce a splátkách na módní hadry nedobraného, dorazilo se starými i mladými, jak mužskými tak ženskými, v neděli. - Tak obvykle světily se ty neděle na vsi. Jaksi moderně, sociálně - aspoň podle domnění těch všech zdejších mladíků, vesměs již s napálenými, napomádovanými, do čela a skrání nízko načesanými a uhlazenými vlasy a s rudými, vybraně zakončenými kravatkami na náprsenkách úzkostlivě vyžehlených místní pradlenou, jež již za těch dob i na vesnici měla jen z toho žehlení a praní takové slušné živobytíčko. Ti mladíci pozůstávali z tovaryšů, ze synků prodlužených statků a chalup (neprodlužených nebylo), i z čeledínů, i z jiných lidi. Nebylo rozdílu o masopustu a postu - leda že se nyní netančilo, ale za to s holkami bylo styků jiných, snad ještě vydatnějších a všelikého trdlování také dost... Vřava byla zrovna bohopustá, jaksi rozlehlá, nemírná, ale nijak neobyčejná, překvapující. Skvěčely v ní holky, vojenské písničky se rozléhaly, harmonika drsně úpěla, chvílemi se něco popralo. A zase všeobecný chechtot. Tak vše jest zcela obvyklé u nás na vsi v neděli, bez čehož jakoby ani neděle nebylo.
Těžce chmurná, v nehybných zásvitech jakoby na všech stranách číhajících tanoucí a vyvstávající z černých zejivých propastí jara, jež neznalo a nemělo dosud ničeho jiného než oné černé, posupně rozevřené nekonečné rozlohy země - značila se ta březnová nedělní noc. Temněla, choulila se v chomáčích, jakoby nabírala své změti - a zase podivně se vynořovala z propastí jarních a zasvítala bludně zároveň. Takové noci jakoby ukrývaly samé tuchy a vznikala v nich tajemství osudu i života.
Ale tuch ani tajemství nedbala vřava - až do samé půlnoci hlásala své sociální právo vší brutálnosti života.
Ale asi k půlnoci, dnes rozhodně i ku podivu dříve než obvykle, zanikla téměř náhle. Jakoby přespříliš alkoholu a přebrané smyslnosti praštilo všemi těmi lidmi kamsi do těch propastí noci. Jakýs zvířecí výkřik kořalečního hrdla zajíkal se ještě chvíli návsí, mezi chalupami se potáceje, a zase od návrší kostelního se pustě vrhaje na opačnou stranu - a zase za okamžik jakoby nad mlýnským jezem prorýval nepohnutou tmáň. Ale již jako sražen s ostatním, rovně pohroužil se v úžasnou a posupnou němotu noci. Vše, celý svět zabral se nenadále touto němotou jara, v níž domíraly i znova připravovaly se celé světy. Řady olší temnějších a prázdnějších vší té jarní obklopující je poušti tak náhle osaměly tím zaniklým výkřikem, osaměly zbaveny všeho styku s tím životem dosavadním; a v řadě nekonečně splynulé, jako v pozastaveném chodu příšer jiného života, světa a záhad, kladly se od jezu podél náhonu. A celá ves, toho života mizerného, surového, jakým do chvíle se jevila, zdála se náhle obvláčena týmž světem tajemného, záhadného, výstražného života ...
Nebylo by světla a bdění celým tím světem nočním, snad ani rodění ani umírání, ani ničeho - to vše jakoby již druhdy naplněno anebo teprv u vyčkávání - kdyby z jednoho okna, věru ojedinělého v celé vsi, netrousilo se mdlé, rozplyzlé světlo, patrně tam uvnitř vykonávajíc jistý úkol, neboť na vsi nadarmo se v noci světlem nemrhá.
To nebylo nadarmo - čekali tam ve statku kobylu k hříběti.
Již čtrnáctou noc tak svítili, hlídajíce, ale pořád marně, jak se to u kobyl děje. Všichni byli zmořeni, sedlák nejvíce. A zdálo se, že uplyne ještě více dní, než přijde co k čemu - býváť u kobyl i nejzkušenějšímu těžko co rozpoznati na delší dobu a určiti pravou chvíli, počítej jak počítej a suď dle čeho. A hlídej sebe ostražitěji, tak často se nedohlídáš. Hlídati však přes to svrchovaně nutno, tak nutno sedláku, jemuž od zdaru hřebeni závisí třeba jeho statek, jako modliti se za spásu duše.
Sedlák sedě, hlavu o stůl opřenu na loktech, podřimoval. Ale jen vytrženě, krátce, zase hlavu jako vyjeveně nazvédal, rozhlížeje se světnicí, naslouchaje.
Plouživé pološero, zmítané neklidným světlem stažené lampičky, jež čadila a dusila, panovalo v sednici. Jakoby celý její prostor nedovedlo naplniti, v černé nezbádana úkryty zhušťovalo se při koutech a stěnách a za předměty zde rozloženými. V těch úkrytech tajilo se cosi tak neveselého, zlověstného. Ba až nějak hrozno zde bylo, aspoň za těchto chvil...
Na jedné posteli spala hospodyně, v rozkládací stolici jakési spaly děti, na zemi na slamníku služka. Vše ale spalo neklidně, s vnitřním soužením mrákot, tak vytrženě, jako vytržené vše se zdálo. Děti mnohdy zaplakaly, ženské sténaly. Ale přece jen vše jako v odevzdání se v ochranu toho silného mohutného člověka, sedícího u stolu s hlavou opřenou na lokte, v důvěře v jeho sílu a ostražitost, spalo, dosud pořád spalo jakoby těmi mrákotami země, vzrušenými a ujařmenými zároveň, jaké byly v černém nočním jaru vůkol.
Vždy při pozvednutí se jeho hlavy se stolu jakoby hnulo se cosi celou světnici - pozvedaly se a zase jinde zacloňovaly schoulené a sešeřené její prostory, po těch koutech rozběhly se a znova nahromadily se stíny. V nich maně a v patrném nezvyklém ulekání zapátraly vždy zraky ohlédající se hlavy. Zapátraly někdy po dlouhou upjatou dobu, naslouchajíce a uvažujíce zároveň i probírajíce se v jakýchsi nepřekonatelných nesnázích čímsi černě zataženého nitra. Ano, jako černě zatažené bylo jeho nitro, tak náhle se zatáhlo, asi od půlnoci, v tom osamocení celého světa. Byl již několikráte v chlévě za dobu onu - tam ale bylo vše neustále v pořádku, aspoň v pořádku se zdálo, kobyla klidně stála, žrala, pořád žrala a vyčkávala svou těžkou chvíli, svůj osud.
To neobyčejné zatažení nitra zdálo se míti jiné popudy, neznámé, nevysvětlitelné - oh ostatně, jak lidskému srdci se to již děje. Ledabylé prázdné zlekání nebylo vlastní těm vždy podivně pátrajícím zrakům jeho, ani plané vzruchy a nepřekonatelné nesnáze bez nesnází vlastní tomu nitru dávným životem země se probojovavšímu, bezpočetně tak úžasně zraněnému, zklamanému i zjitřenému, ale vždy zase zacelenému touž mocí země. Zahrávání s životem a pohodlné zchoulostivění, jež koketuje si se smutky duše, nebylo vůbec v přirozenosti takového člověka. Ale nepamatoval se, že by mu již někdy bylo tak nepochopitelně a těžce jako nyní. Cosi v něm úzkostlivě hledalo a vzpomínalo - cosi mu scházelo až do závratných prázdnot, naléhalo, vyzývalo, cosi záhadně, nepřemožitelně stavělo se jeho pudu. Pak to neobyčejné stálé probouzení, neklid spáčů - pes za plotem pokňučoval, cosi všady se dralo ... Marně nahlédal, naslouchal, uvažoval - marně bylo se probíráni jistotami svého silného, zdravého rozumu, vyškoleného a uzrálého výchovou země. Najednou tak bez opory rozumu toho, na nějž v zápasu jeho života bez protekcí a hýčkání zvrácených lidských řádů bylo vždy jediné spolehnutí, a bez zdání jistoty, jež až ze samých věkovitých podstat země vždy vyvstávat se zdála v jeho soužití s ní, zůstávalo nyní to jeho srdce, které zchorobnělou malomocí dávno již tak chabě nezatepalo.
Vše jakoby selhalo u něho, náhle neovládnuto, bez opory a přispění - všude takový rozklad, nejistota, děs a rozplynutí ...
Zrovna v halucinačním ohromení zatrčel najednou zrakoma v tu utkvělou, šerou nejistotu ve světnici vůkol - - hle, jakoby neoznačitelnou mázdru přetahoval jejím prostorem a tak zvolna a tak pochmurně, ale s neodolatelnou jistotou, mocí jakéhosi fatálního sunutí se a snění, jemuž vše pozemské a lidské z cesty musí jít. Podivné bylo to zastření prostoru. A zaledovělý neviditelný průvan, jakoby rozevřely se neznámé veřeje, zaléhal dovnitř. Takovým zprázdněním, obejmutím studeným a příšerným jako v mrazivém ochvční, dotekl se skrání bdícího. Spěl úzkou cestou, v chodu přísném, nekolísavém celou světnici, ale nedalo by se určiti, kde by začínal a kam by mířil, a nedalo se určiti, jakému tajemnému výronu a zdání čeho by měl přináležeti.
Zdálo se, že zasaženo bylo všechno jeho obejmutí příšerným - neboť všechno ve světnici jakoby se malomocně schýlilo, mrákotami úděsu a zkázy jato. A ticho hrozné se vzbouřilo, natlačeno do všech prostor vůkol, to ticho bylo těžké a hustě a strašidelné jako olověný mrak, v jehož sféře vše hyne a upadá. Ozývalo-li se co dosud, náhle zajiklo se v tu chvíli prudce a pádem, jako v smrtícím úderu. Neskonalých, zejících hlubin nabýval prostor ten zúžený, v hluchých mystických pustinách zatanul. Takoby temnost zaclonila svět...
Jemu ruce, jež položeny měl na stole, upadat se zdály, necítil jich, vyjmuly se od ostatního celku - a mrazivě zchladly, zprázdněly, zhrůzněny samy sobě, to srdce nepostačilo jim záhřevné mízy dáti... Tušení zla vystoupilo náhle ze všech koutů jeho duše, provalivši se jí jako příval pustinami. Jakési nebývalé zvěsti, jakési vidiny, jakési neoznačitelné pohromy hltavě se tam vetřely - a takové závratné upadání v tom tichu zachvacovalo ohromené jeho smysly, i jakési krvavé zuby bezděčně se vycenily, řítil se jakýs kostel, a ryk rozvášněné sběři jako v klubko schoulený, strašně osamocený a pekelně pronikavý v daleku kdes posupně se hlásil.
A přec takové ticho vůkol, tak hluboké, tak strašné - to jakoby rozpjalo v zešílení jakési ruce, jež v ohromivém spjatí všeho na vždy ztuhly . .. Jak vše dlouho má potrvati!
Najednou v jakémsi prorvání někdo mečem proťal to černé ztuhlé spjatí: Z lůžka výkřik se ozval, divě, zmateně, žalostně. A hned vše prudce světnici se vztyčilo, v chvatu o překot vše se tudy někam hnalo. A z lože onoho vypjala se tak hrobová, tak zlekaná, zjitřená a zesinalá tvář - že až úzko bylo.
Sedlák se ohlédl, vzchopil od stolu, ze svých mrákot se vytrhl, bezděčně přispěti bylo třeba tomuto zděšeni! Přistoupiv ke své ženě, co možná hlasem usilovně se opanovávajícím optal se jí - však již ona sama se pamatovala, ale odvětit mohla jen vzdechem pouhým, prázdným zalinutím rtů, jakoby slzami plynul a hasl její hlas. Takový měla strašný neoznačitelný sen - Bože, co že se to má u nich dít...
Bylo to za těch družných pohnutí niter, kdy bez dalšího vyptávání a všech smlouvajících se zámyslů lidé ve všem a tak pronikavě si rozumějí. Nebylo tu třeba jakýchkoliv sdělování. Hospodyně po svém vytržení usedla na lůžku a němě zírala před sebe. Ruce měla sepjaté na svrchnici. V hrudi sedláka vše malátně se chvělo - ale navenek bylo třeba jeho klidu a jeho rozvahy. Také bylo třeba vysvětliti ženě, co a jak stran kvačící významné události, jež opanovávala ovšem zájem celé rodiny a zájem celého statku.
Ještě nic není, vnutil se v prostou, zachraptělým hlasem pronesenou výpověď. Ale jeho hlas, buď tak sám v sobě podivný měl přízvuk, sám sobě nedůvěřuje, či jakými to příznaky vlastní podstaty byl zaujat, anebo to tak čímsi záhadným, nalézajícím se v té světnici, byl uchopen a zpodoběn k svým účelům, tak neobyčejného nabývaje zdání: že jakoby v ozev posupný kdes se schoulil a výsměvavě, ba v utlumeném jitřivém chechtotu odtud vyhlaholil v odpověď, chvíli tak vytrvávaje ... Nějak ze svého hlasu sedlák sám vytušoval temný volný výsměch, jenž až kamsi do kloubů mu zapraštěl. Tak se zalekl vlastního hlasu a tak připadal mu cizím, neobvyklým, nepřirozeným. - Ale nenavykl zbytečné marné zření přimykati k hnutím nitra, s nimž nezbádané vlivy provádějí neobvyklá určení, nýbrž u něho celé intensivní neodvratné zření vždy musilo být obráceno k dílu země jemu svěřené, z vlastních ohledů a přání jaksi vyvráceno, všeho, co jeho se týkalo, zbaveno. Vždy to jen k dílu země upjata byla jeho duše - a proto zanechav všeho již, co se s ním dělo, navracel se k povinnosti.
Vyšel zase ze světnice podívat se ku kobyle.
Ty nekonečně zbáznělé oči selky, v nichž stále ještě zůstával neznámý úžas přízračného vytržení, vlekly se tázavě a smutně za ním do dveří. Když mohl již neslyšeti, zašeptaly náhle její rty v háravém, usedavém zalkáni, při čemž zraky její upěnlivě vznesly se vzhůru: "Ó, ať se přiblíží k nám milosrdenství Tvoje, Hospodine..."
Leč byla to taková vnitřní rozpoutaná síla toho šepotu, jehož zvuky přece fysicky sotva zněly, že jako temný úder zvonu zahlaholilo celou světnicí to vzývání žalmu.
Pak brzo se sedlák vracel. A zase k jeho příští v rozevírajících se dveřích tak obávaně, zlekaně spáčily se ty její zraky z lože.
"Pořád ještě nic," pravil ve dveřích, nevcházeje ale dovnitř ... ale zase takovým cizím neobvyklým ozvem, jako výsměšným či posupně nevěřícím, uchopen byl v kterési neoznačitelné části vůkolního prostoru noci jeho hlas, jenž snažil se být oddaně nejprostším, řídícím se dle postižitelné skutečnosti, jaká značila se sama o sobě. Pokrčil zároveň rameny, jakoby chtěl naznačiti, že již tomu všemu ani nerozumí. - Ano dávno bylo přes čas, dávno vše připraveno, každé chvíle bylo lze nadíti se všeho dle obvyklých zkušeností - a pořád nic. Kobyla neustále žere, klidně stojíc u žlabu - totiž tak zdánlivě - však také jedno se mu nelíbilo již po delší dobu poslední, ale s tím nikomu se nesvěřil, neboť to byly jaksi věci, jež nedaly se uchopit, zjevně postihnout, to nebyly příznaky, zjevy hmotně neomylné, nýbrž pouhé jeho tušení, či takové zdání, vniknuvší do jeho cítěni. Zastal v některých chvílích u zvířete takový podivný smutek, jenž zrovna dral se mu lítostivě do duše - někdy tak chýlilo hlavu, takový výraz zrovna bolestně lidský, vycítěný a výmluvný značil se v celém jeho zření, v sevření tlamy, jejíž dolní ret ochable a strnule se věšel, v celé té linii hlavy, jež jakoby lýsovala oblast žalem a předtuchou naplněnou, a zvláště v tom pohledu těch rozumných, zkušených a oddaných očí, jež jakoby byly ovlhlé a chvějící se v zachmuřeném nenadálém stesku.
Taková je divná ... smutná, vyzněl v něm jednou při postižení oněch okolností samovolně jakýs hlas, jenž nevybídnut, odloučeně od jeho nitra a vědomí, vypovídal. A na ten hlas tehdáž teprv jakoby si v celém významu povšiml tohoto stavu. Překvapeně a pozorně jal se tu pozorovati zvíře: věru, taková smutná, smutná, opětoval si přiznávavě, nějakým nejistým chladem a znepokojením dotčen. Ale než blíže vše si uvědomiti mohl, zase hned vše setřelo se jako rázem s tvářnosti zvířete - k životu obvyklému rozvlnily se ony těžké linie a výrazy žalu. Kobyla značila se jako druhdy - hle, přistoupila ke žlabu, chutě žrala, povívala hravě ocasem, zálibně si odfrkávala, v obvyklém vůbec vzkypění svého mohutného ušlechtilého těla se jaksi nalézala bez závad a překážek.
Usmál se tehdáž svému neurčitému znepokojení hospodář.
Ovšem, takové zvíře,jako požehnané, jako velebné, těch ctností i povinností, z nichž ani jedné se nevyhnulo, matka dobrá, vzácná, ušlechtilého, úrodného lůna, jež obrodilo se již v tolika zjevech bezvadné přirozenosti, v tolika generacích vybraných, zaujme celé srdce svého hospodáře, že jím celé naplněno, prochvěno, žije jaksi jeho životem, jak ani jinak býti nemůže u zemědělce, jehož život vlastně výhradně jest ustaven vším tím životem země a projevy jejími. Jak ani jinak býti nemůže, jedná-li se o život zvířete či zemské hroudy, od nichž odvislo je bytí jeho veškero ...
Usmál se tehdáž svému znepokojení, je pravda, ale nějaká nejistota v něm zůstávala, jako neblahá tíseň, pokračující i vzmáhající se, jíž zbaviti se nemohl.
Ovšem, vždy plný nejistoty a neblahé tísně je vůbec život zemědělce, nemůže nikdy určovati ani plně nadíti se, nesmí očekávati, nesmí důvěřovati. Z neznámých, neovládatelných příčin a vlivů pozůstává. Ale všechny tyto nejistoty jaksi již dávno zpodobnily se v celou jeho podstatu, v jeho povahu, naznačily si svůj ráz, klidný a ustálený, zpřirozenily se, nevyjímajíce se nějak ke zvláštnímu osobivému bytí, jež hrozilo by se v neustálém znepokojováni a zkázonosnosti. Spojily se s důvěřivostí a oddanosti vlastní takovému životu k tomu snesitelnému, umožněnému celku, jenž jakoby bezpečně tou rozvlněnou hladinou plynul, tu v nástrahách spadaje, tu v nadějích vyplývaje. Jeť to život navyklý nebezpečím země jako u námořníka nebezpečím a hlubinám moře, jež nikdy nedají se zbádati a předvídati -
Tak bývalo obvykle - ale usmáv se tehdáž, začal se přece kdes v skrytu nitra obírati čímsi novým, náhle nastalým, nepochopitelným a se vším dosavadním nesrovnatelným a vtírajícím se neustále, co také ani zrovna vždy netýkalo se vlastní věci s možnými důsledky, ale co někdy jako mrakem zastřelo jeho neohroženou mysl a v srdce chvilkovou, nezahladitelnou trýzeň uvádělo. Nenadále v takových okamžitých provaleních nejčernější tuchy se mu vtíraly: že každé neštěstí může se naplniti, že není nikdy u nich dostatek míry bědy, která by se najednou nedostavila, a zaléhalo mu zároveň do duše vratné zdání, že i takové spousty mohou přikvačiti v jeho osudech a jeho rodiny, jaké dosud nenastaly a jichž přirozeně nebylo lze se jen tak nadíti. Ale zbýval se pak zase všeho rozumem, snaže se potírati neopodstatněná zdání. A co se týče té kobyly: taková to byla matka vždy jistá, utvrzená ve svých povinnostech, k plemenění tak výhodně uzpůsobená, celou stavbou těla, celou klidnou, rozšafnou přirozeností, tolik také již řádných mláďat bez nesnází vrhla, vždy všechno tak v pořádku - tak v pořádku, zaliboval si začasté. Bylo by tedy najednou jinak? To rozum nedával. Nedalo se tedy stran té kobyly jen tak planě očekávat něco zlého, mimořádného, nepravidelného, spíše všeho bylo se tu nadít naopak. A jakoby již ani vše to znepokojivé v něm nebylo stran kobyly, týkalo se jaksi všeho jiného a přec ničeho určitého, ničeho - všeho a ničeho. A zdálo se zase všechno pouhou bláhovostí.
Byl jen od nějaké doby obezřelejším na všechno kolem sebe, žádnému nedopatření, pokud byl si vědom, a které dovede začasté natropiti takových spoust, hleděl nedati místa. Vše měl připravené, co nutno k tomuto aktu, plachtu, strům, nůžky, provaz, kus šleníku bavlny, vše na své místě pohotově.
A co se týče kobyly samé, nespustil ji poslední čas ani se zřetele, dohlédaje k ní dnem i nocí. Bylo to ostatně dobře možno, jarní práce letos ještě hned tak kvapem nenastane, je všechno letos pozdrženo, v oupadech leží ještě závěje, po polích plno vody - nebude ostatně letos dobře na ozimy.
Ale taková nějaká smutná, smutná, musil si přece zas a zase opětovati, neustávaje bedlivě pozorovati zvíře od onoho prvního svého zdání - a tu bezradně, trudně se někdy nade vším zamyslil. Přistupoval pak ke kobyle, hladě ji, těše ji jaksi. Hluboce a vytrvale pohlížel jí do očí, jakoby do duše samé chtěl se jí vhřižovati, pátraje tu po tajemstvích jejích a po tajemství těch útrob, v nichž připravuje se nový život, od něhož závisí tolik zdaru. A v dlaň pojal tlamu její, něžně ji nazvédaje a jaksi zvažuje. Na mohutná široká prsa oddaně zapleskal, i na šíji hřívou se pročechrával prsty.
Vždy jindy v takových případech radostně ržála kobyla, prohýbajíc se, nějak se vinouc, oddaně a mile vzrušená, a celá jaksi se tulila neoznačitelným způsobem k svému starostlivému hospodáři. I jakoby jejím vzezřením pronikala tu usilovná snaha co nejvíce a vší možnou měrou hleděti se mu odvděčiti - neboť pravý vděk pouze zvířeti je vlastní -, a to vždy činila jindy vesele a bujně, metajíc tím ocasem dokola a srstí pružně třepajíc.
Avšak za takových postižení toho jakéhos smutku záhadného u ní nikoliv. Tu zůstávala tak netečna a dále smutna, schýlena těžce, a jakoby věděla o trapném dojmu, jaký to činí na hospodáře, ale jakoby docela pomoci si tu nemohla. Těhotné mocné boky duřely jí při tom nehybně, nehrály, nepromýkaly se měkce, šířily se nepružně a jaksi úporně, jakoby olovem nabity byly a nikoliv živým plodem, jenž již žije a chce na svět, hned se živit, skákat, radovat. Mimoděk sáhal na ty boky, bedlivě vyšetřoval určoval polohu, dohadoval se, - a zase tak bezradně, trudně se zamýšlel, tona v nejistotách a smutných tuchách nade vším. Přestávalo ho vše už těšiti, jakoby mu jakousi velikou dosavadní radost někdo bral - ale třeba bez těšení, bez úspěchu i naděje, nesmí nikdy malátněti. Zemědělec přistupuje neohroženě a v sebezapření k neodbytným povinnostem, valícím se neodolatelným tokem nutnosti...
Takto ji stihl již několikráte, ale v příštích chvílích jakoby se mýlil zas a vše bylo pouhým, planým dojmem, pouhým znepokojivým zdáním - jakých vůbec v jeho životě dlužno se vystříhati, má-li život být připraveným i vždy silným.
Až zase za dnešní noci vše se tak těžce, nebývalé shrnovalo v jeho duši. Najednou, pádem, bez vysvětlení a příčiny - dosavad vůbec bylo nejméně příčin. - A přece nahromadily se v něm valem ty nejčernější obavy a tuchy, jako venku ty významné a těžké mhy jarních nocí. Jakoby to mysl jeho odvrácena a stržena byla od vytrvalého a bezpečného díla zemč, přichýlena náhle k jinému dílu neblahé mystiky a zkázonosných temnot.
Vyšed to v jakémsi vyvrcholení svého ohromení ven, do chléva, podívat se ke zvířeti, měl zdáni, jakoby černou, strašně nakupenou síní valila se za ním celá spoušť příšer - mávl vůkol sebe a síň zrovna v ledovém uříceni přeběhl. Snad ještě nikdy nezmocnil se ho ústrach podobný, či co to bylo, jemuž tak propadla jeho pevná, silná mužnost. Brada se mu chvěla, každý oddech mučivě zatajoval. Jistě tak nějak černo a hrozno najednou bylo tou síní.
Ale v přitlumeně osvětleném chlévě, kam šlo se zrovna ze síně, nebylo volněji a utěšeněji. Něco nehybně, příšerně schouleného vetkalo se do všech jeho ztemnělých, vlahou, ukládající se a páchnoucí znojí naplněných prostor, jež při jeho vstupu jakoby najednou se jinak složily a změnily rázem svou scenerii, aby pozemské oko nezhlédlo záhadná tanuti, jež tu právě dlela. Tak mu to aspoň připadalo - ale zanechav sebezapření a úsilí všech těch tuch a fantasií, vrhl teď všechny hledy své i zřetele k těm událostem, jež tady značily události samého skutečného, nemýlného života. Ku zvířeti sice ještě s celou spoustou obav, jakoby se tady již odehrávaly zrovna katastrofy, jaké kdy jeho světem se mohly díti, vzhlédl - ale přece se vzhledem neohrožené střízlivosti již... oh, onen strašný zoufalý smutek postihl při něm zase.
Jindy za těch noci, neukládajíc se sice již vůbec za toho stavu k ležení, ale klidně, bodře stojíc, požrává si lehce, neúnavně, se zálibou a vybranou jakousi péčí, - také se jí to nejlepší předkládá, třebas málo - tu vhřižujíc si tlamu delikátně ve žlab a zase ji mírně nazvedajíc k žebřině, aby utrhla si kus jemného, vonného sena, pro tyto případy výhradně uschovávaného, s nimž pak zase k omočení do žlabu s čerstvou, neustále měněnou vodou se chýlí. Milý, známý, rytmický křupot požíraného obroku tejnoměrně a zrovna konejšivě se to tehdáž ozývá. A nyní takové prázdné, zasmušilé ticho, jímž pozastaveno se zdálo vše v chlévě. Nedávajíc ohlasu života, nežerouc, neodfrkujíc, téměř nedýchajíc, skloněno bylo zvíře, hlavou až k samé zemi zasahujíc, jakoby na ní lpěla mrákotná nalehající tíha. A celé jakoby bylo pochmurným stínem obejmuto, jenž na něm se zhušťoval k černým, hustým, zlověstným rysům. Násilně protřel si sedlák zraky, zamnuv v nich dlaněmi - a ještě jakoby postihoval sledy toho prchajícího černého chumlu, odervaného ze zvířecí bytosti.
Lampička na stěně někdy náhle vzplála. Ale v tom již kobyla sama, poněkud hlavu nazvednuvši, po něm se ohledala. Tím projevem zas známého života poulevilo se mu v nesmírné jeho stísněnosti - ale kdyby nastávaly mu zmatky jakékoliv, nebylo na čase, jimi se obírati a všelikou trýzní svého nitra, nýbrž tu byly vždy jen vlastní povinnosti, k nimž veleno přistupovati. Načež setkaly se jejich pohledy - jeho pátravý, celou duší výzvědný a zároveň polekaný i nejistý, s pohledem těch vypouklých, mohutných zornic koně, jež jakoby tu smutně zapadaly i zatonuly ve smutek zrovna usedavý a neobsáhlý, výmluvný, v jakém jen pronikavé ubezpečené vědomí oddává se bezpomocnému i beznadějnému trudu ve svých chvílích zatajené nezvěstnosti. Leč byl to jen pohled jediného okamžiku, právě té své chvíle nezvěstnosti, v níž tak nerušeně a do zoufalé libovůle lze se oddati všem projevům a přesvědčením nitra - jak setkal se ten pohled s hospodářovým, hned vytrhl se jakoby ze své zkázy a zatajiti se snažil vše to, co jej právě bylo obestřelo. Jenže bedlivému hospodáři nedovedl již uniknouti, zachytil jej v celém dosahu jako zlé vidění a více mu jej nikdo neodejme, nikdo neodejme.
Ještě prudčeji a chvějněji než prvé, když pádil tou síní, čímsi uhrůzněn, zajektala mu brada, ale to již ne v bezpodstatné hrůze jakési, ale vzlykem nenadálé, usedavé lítosti, jež ho celého naplnila a zalila dusivou, palčivou vlahou. Jakoby ho to sám nesmírný stesk země opanoval. Tak mu bylo najednou něčeho nekonečně líto. Tak líto, tak líto něčeho, čemu nemohl pomoci a nad čím háravě a mučivě se v nitru rozplýval. Kéž by tak mohl hlasitě, nepokrytě, bouřlivě rozjiknouti se v tom usedání srdce, zaplakat prudce a náruživě, u výbuchu zoufalosti rozmávati se nějak rukama, dovolávat se při tom čehos a cosi vzývat, aby ulevil tomu nezměrnému rozplývání a vzjímání se hoře - ale takovým úporným srdcím to není dáno, ta jen smutek stajit mohou jako země. A jen dusil se tím záchvatem nevysvětlitelné své lítosti...
Přistoupiv napotom ke kobyle, jež zřejmě, hluboce trpěla, objal prudce a horoucně její šíj - ta hned ve své těžké schýlenosti přeložila se a jaksi poddala se jeho objímajícím rukám. Zavzdechl jako z prorvaného měchu, prázdně, hluboce, prsa se mu mučivě vzdula a takto vytrvala jako v ztopoření. Jakoby byl s sebou pochmurně ustrnul ve své kruté lítosti, svíraje tu zvířecí šíj.
Co se to s tebou jen děje, zašeptal po chvíli tou otázkou, jaká nežádá odpovědi. Kobyla takovým podivným, zaúpěle zdušeným zařehtáním zodpověděla svým způsobem tuto jeho otázku. Až bylo mu najednou tak nesnesitelno při všem, že vyšel spěšně ven, zanechav všeho; aspoň na okamžik nalézat kdekoliv jinde, za jiných okolností a snesitelnějších vlivů úlevu pro to lítostivé rozhárání, jež by ho tu zalknouti musilo.
Jen ještě neopomněl stavět se ve světnici, kde také nebylo konce neznámé lítosti a nenadálému ustrašení a vlivům neznámých podstat, aby sem snad připomenutím obvyklého chodu života přinesl nějakou úlevu.
Pořád ještě nic, tedy ohlásil dovnitř, sbíraje jaksi sil ke svému sdělení, aby bylo co nejprostší, nejpřirozenější, jímž by označil, že všechno je v pořádku a stále nic k obávání. Ale sám pak, pokrčiv rameny nad tím vším, zpátky síní zadními dveřmi zašel na dvůr, za humna, do volného, ztemnělého již šera...
Jedinou černou, propadavou změtí, o jakési neznámé hlubiny ústrašně vzepřenou, tanula země vůkol, jež oupadem se brala do rozsáhlých strání zdejších, v pozadí kdes příkře nastavěných. Ze země té, ještě holé a prázdné, rozkypěné, odkudsi z jejích bezedných útrob vynikal utajený, vzrušený zurkot řinoucích se jarních pramenů. Někdy jakoby zvýšeněji, náruživěji se dral, pak zas tlumeně, unaveně zapadal. Bylo to jako mluva země, jako záhadné její výhlesy, náhlá zavolání, náhlá zajíkání. Mdlý, zasmušilý, neoznačitelný úsvit, jakoby něco matně prohledalo pouhým bělmem očí, neuvyklých zření, vyvstával nejistě a bádavě od těch černých, změtených ploch. Po stranách a vzhůru mizelo vše v šeru a mhách. Z celé pak dáli, ze všech stran, vše naplňuje, vším se rozprostíraje, sbíral se podivný, unylý hlas, táhlý, někdy nekonečně tesklivý, jako pláč z dávno vhříženého zármutku vyplynulý, hlas zmiravě upadavý, ale hned zas unyleji, význačněji se probouzející - neustávající to dobou touto ohlas jarních, vzbouřených, přebytečných vod, nedalekým mlýnským jezem se provalujících. Všechny ty jarní noci neustávaly takto volati.
Nachýlil se skráněmi do té vlhké, chladivé noci a k tomu vypjatému, neustávajícímu stenu krajiny smysly se přiklonil. Tak nějak lítosti a stísněnosti v jeho duši odpovídal, s sebou ji unášeje v záhadné své řicení. Země sama jakoby to kvílela v mučivém vznícení. Bylo to jako náhlé vyjmutí se ze všeho, poměry skutečnosti se vytrácely, vlastní život zanikal, vše vloženo se zdálo v tajemné, zasmušilé ovláčeni toho smutku. A ten hlas skomíral, divně pěl, skládal se měkce i bolestivě v to chmurné ovlášení duše - hlava jakoby v nejistém zapomnění kladla se na jakous podušku, tak na vždy usnouti se chtělo, rozplynouti, pohroužiti se v tu šerou neobsáhlost země ...
Náhle jím cosi prudce otřáslo, uchopilo ho, významně mu pokynulo, bylo to jako vyburcování. Až dech se mu zatajil, a jakoby zapraštělo mu v kloubech a vemklo se mu v hruď - ucouvl překvapeně zpátky, ruce vzpjal jako na mimoděčnou obranu: jakás tajemná, schoulená bytost na něho zazřela, zazřela tak v pronikavé jistotě, jakýms mocným úžasem a neodolatelným tlakem, že až kruté sevření pocítil ve všech útrobách. Zalekl se, zachvěl - ó, několik vrb schýlených tanulo nedaleko něho, vyjmuvších se z temnot. Zdálo se, jakoby právě přikvačily. Podivně dotčen, nevybavoval se z nenadálého hnutí svého - a jakoby to na tu chvíli nastalo pozastavení všeho, celé noci, hlasů, zvuků, temnot, ploch, zdání, projevů a nejistot.
Nachýlen strnule do té vlhké, chladivé noci, dlouho tak zůstával. Až pak zase s povzdechem se vytrhl: Samo šálení, samé marnosti a samé tuchy a samé neštěstí, vyplynulo mu samo o sobě ze rtu v a smutně zakynul hlavou.
Vrby odnášely se od něho v pevné, sevřené řadě, trvajíce na jakýchsi svých úmyslech. Do temnot již nezanikly.
A hle, jakoby ho náhle upomněly na nějaké významné své poslání. Neobyčejně se znepokojil - nějaká osudná tíha skutečnosti, které jakoby byl nepravidelně zanedbal, udeřila mu to prudce na vědomí. Z čehosi v úžasu se probral, vytrhl jako ze sítí. A bez každého již omeškávání spěchal zpátky domů, nedbaje temnot, obluzeni, nástrah, tuch a nejistot. Zacházel přes temný dvůr, jenž jakoby se před ním v zlověstný úkryt sléhal, a jakýmisi neodbytnými překážkami bylo se mu tu prodírati, při čemž neviditelný, černý, nezbavitelný živel přisouval se tíživě a vlekle ke každému jeho kročeji. Za ním unyleji a truchlivěji zněl pláč jarní krajiny. V plném kvapu již sběhl posléz síní zrovna do chléva ...
Kobyla měla se právě k hříběti.
Ku podivu, jak neopověděný zůstává mnohdy i nejvýznamnější běh přírody. Aspoň pro naše smysly.
Hned cele svůj přistoupil k důležité povinnosti - z těch povinnosti, jež vždy provázejí a značí událost, epochu v životě zemědělce. Přistoupil s napjatou rozvahou a vyvrcholenou zkušeností dlouhého života vlastního i zděděných tradic minulosti k této velké povinnosti, nezbudiv nikoho, ničeho, zbytečně nevzrušuje, jak to má být v případu tomto, za jakéhosi velebného utajeni, ztlumení a klidu. Tak rodí příroda. A v jakémsi vážném vypjati zřetelu celé své bytosti přistoupil k této povinnosti, poznamenav se i zbožně křížem ...
... Těmito asi chvílemi nad celým stavením a životem zde jakoby sléhala se čím dále význačněji neblahá osudovost. Čím dále větší jakýsi nepokoj sem zasáhal. Nezvěstný nepokoj, vzrušený úžas, jehož nebylo lze postihnouti. Nastavěly se vůkol takové nedozírné temnoty, v nichž jako průlomy nějaké děsivé výhledy zdály té otevírat. Vše to byla natlačená, bezejmenná, nehybná hrůza. Kahanec ve světnici zrovna zděšeně unikal plouživými svity všem těm ústrachům, té ledově zející hrůze vůkol. Jen v takových chvílích dokonávati se mohou nejtěžší určení.
Z lože nořil se onen hrobový, zlekaný, zjitřený obličej, jako smrtí zesinalý - že až úzko bylo. Patřil jako v bezdechém chvatu vyříceně čemusi vstříc, co mělo prorvati se, přikvačiti, rázem ohroziti. A vše se mrazivě chvělo na té bytosti, z celého ohromeného spjatí jejího nitra tak vše se třáslo, jakoby se navždy rozptýliti mělo; i v tom vytržení zornic se chvělo a za- třásalo, ve spjatých rukou to lomčilo. A ze rtův bez krve, svraštělých a mrtvolně zamodralých, vychvíval se šepot jako mřivý, rvaný vnitřním vzruchem úžasu jako vichrem haluz. Zprázdnělé, pochmurné, ale tak těžce lkavé, upadavé bylo to vyznívání stenů žalostnících z hrudi nevýslovně ustrašené bytosti. Sotva vanulo, sotva značilo se, a jen jako těžkým dotčením vzbouzelo se v tajemných kdes strunách toho žalmu duše ...
... Obklíčilyť mě chmury hrobu, bolesti smrti zajaly mě, - ó, ať se přiblíží k nám milosrdenství Tvoje, Hospodine... zažalostnil náhle v jakémsi malomocném upadání hlas ten, při čemž vytržené zraky vznesše se tak těžce, úporně v neznámo výšin, naplnily se slzami a úpěnlivým zoufalstvím, jemuž míry není... Bože, přistupuj ke mně a nejblíže, - kde jsi, ó Bože můj, ó Bože můj, ó Bože můj!
A náhle zmlklo zase vše - jakoby více ani k modlitbě a vzývání za milosrdenství té moci nad námi neodvážily se rty bytosti na loži. Zůstaly náhle beze hlasu, strašně prázdny, skoro docela bíly, vinouce se jako dvé zúžených proužků mázdry. A oči zůstaly tak, jak byly, vytřeštěné a ustrnulé, jenže smrtelný úžas je obestřel. A ruce také tak zůstaly jak byly - skříženy na ňadrech jako ztuhlých a propadlých a mohly náležeti póze mrtvoly.
Neboť právě v tento okamžik zdálo dokonávati se nejtěžší určení...
Dokonávati se zdálo nejtěžší určení -- kdes v dáli, nezvěstné a tajemné, v hlubinách osudu, v tůních mystiky, a přec tak na blízku!
Jaké to hmatání vůkol, síni, domem, v temnotách - jaké potácivé spěni a šum ovláčený řasami rouch, jež příšerně se kladou ... jaké duté rozléháni, jež zapadá v strašné černé pláně bez zemského ohraničeni, jaké hlodání v nitru rozvěšených příšerných chumlů, jež svíjejí se v křeči svých hrůz a úzkostí! Vanuti šerá a ledová vcházejí do domu všemi směry...
Ty zprázdnělé, docela bílé rty mrtvolné, jako dvé proužků příšerné mázdry, vřezovalo se v nepohnutí a ohromení v tu oblast naplnění osudu a určení - jen jakoby byly stále zúženější, stále sinavější, uhrůzněnější ve spěni svých vidin. Smrtelný úžas stál vůkol celé té bytosti na loži, vznášeje se v ledovém prolínání z její útrob do útrob nočních.
Ó Bože, ó Bože! úpěly rty a němě volalo toto veškeré zmámení úžasu a hrůz, jimž jakoby ve chvíli tu nemělo býti konce.
A přece uplynul jen krátký čas, tak málo chvil, a ku podivu, co v jejich výmezu může býti naplněno a na jaké dráhy a stanoviště vrhnouti se šinutí osudu. -
Vstupoval tu do dveří sedlák. Jakoby nezvěstně se objevil - vstoupil tak nápadně tiše, nerozhodně. Ale přece vstoupil, a jakoby nastal celý zvrat dosavadních okolností. A hned jeho vstoupením, byť znamenati mělo cokoliv, jakoby probudil se mrákotný úžas, jakoby opory tajemných vlivů a hrůz povolily. Tiše se něco hnulo, kahanec vzplál - život pokračoval. Hnuly se bílé spjaté proužky rtů, o vstoupivší postavu zavadily ustrnulé zřítelnice - v nich v divé úzkosti zračilo se to dotazování, jež věděti musí o celém naplnění osudu, byť jím zoufalství světa mělo býti přivoděno. Němé to dotazování nabylo strašné, vypjaté výmluvnosti.
"Máme hřibátko," měkce a trudně a jako vyhýbavě vyvinulo se ze rtův příchozího v konečném zodpovědění těch strašných, dorážejících naň dotazů. Ale nějakým záchvěvem nevýslovného smutku obestřena zdála se jeho výpověď, byla tak těžce bez radosti, bez naděje, která v takových dobrých případech jásá v srdci zemědělce. A místo toho jakoby tu najednou pláčem bylo vše dotčeno. Pláčem, v němž usedala lidská srdce, rozlévala se krvavá pohnutí, bouřily slzy. To nezvěstovala se radost, neznačilo se zajásání epochy šťastně nadešlé ...
"Máme hříbátko," volně, unyle, jako v zablouzněni, jako mimoděčnou roztruchlenou ozvěnou, opětoval onen hlas. "Ale ..." Hlas tu nedopověděl, jen se náhle zajikl - jakoby se byl zřítil. A postava již spěšně, na kvap, jenž zdál se osudně naléhati, vymkla se zas ze dveří. Ty zase tak bez ozevu zapadat se zdály - aspoň nebylo při tom zvuku nějak, a vůbec nezdálo, se být souvztahu věcí a poměrů obvyklých, které by byly zmoci mohly to těžké neobsáhlé zastření duší tady na statku.
Ono ale... ale ... ale, rvalo se v duši tím zastřením - a dech se tajil, bodalo v srdci. Ledové prázdné očekávání vyplynulo na okamžik vůkol - a v tom očekávání jakoby se rozléhala zavlalá bezútěšná pustota hrobu a jeho zkázy. Neznámý pláč lítosti nenadálé, jež zmocnila se nitra, nastoupil po neznámých hrůzách, k ustrnutí smrti zavlékajících - ale byly to vždy samé bolesti tuch smrti, které zaujaly lidskou duši a jimž bylo třeba nejvyššího přispění a milosrdenství. Za toto nejvyšší milosrdenství a přispění úpěla bytost na loži - - -

***

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 04.09.2017

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
    Brigda






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­