ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Šlejhar Josef Karel (*14.10.1864 - †04.09.1914)

­­­­

Kuře melancholik (7)

***

Dosud nalézala se dětská postýlka v pokojíku vedle ložnice macechy a otce.
Bylo to jednou v noci, když se hošík probudil. Z pokoje vedlejšího zněl utajený smích, jakési veselí a šepot; mezitím pak střídaly se polohlasné polibky. Také tam hořelo přitlumené růžové světlo z parádní lampy, vyšeřujíc záclonami skleněných dveří až k němu na postýlku. Lehounké vzdušné útvary tkvěly na stěnách a po stropě. (Zdálo se vedle v pokoji dlíti celé blaženství a vřelé, vášnivé štěstí smyslného života.) Zamyslil se hošík. Vzbudil se v něm ohlas dob minulých, takový ohlas, jenž nějak pojil se tam k těm výjevům za sklenými dveřmi, k tomu ztlumenému plesu, blaženství a polibkům ukojované náruživosti. Jenže to bylo tehdáž zcela jinaké, strašné, v směru zcela opačném. Spal tehdáž vedle. Probudil se také jednou v noci, vlastně vyřítil se ze sna. Slyšel nějaký hřímaný, vším otřásající hlas a usedavý křečovitý pláč. Nemohl se ale dlouho vybaviti z jistého obluzení a připadalo mu vše pouhým, divým snem. Konečně vzpamatoval se tak dalece, že poznal, že to zlořečí otec a pláče maminka, ta, co umřela. Bál se tu oči rozevříti, z jakési vzrůstající obavy, aby nezřel věcí strašnějších, než již slyšel, aby jaksi neuzřel toho hřímaného, vším otřásajícího, hlasu a onoho usedavého křečovitého pláče a co s tím vše spojeno... A ten hlas vedl si pořád divěji a bylo to zlořečení, pusté nadávky a surové výčitky, co chrlily se na jeho maminku. Třásl se úzkostí a horký pot ronil se mu z celého těla. A jakási zoufalá rozpínavost hnala ho k výkřiku a obraně, aby se vrhl na toho člověka a maminky obránil, leč cítil zas hned svou malomocnost proti zlolajně rozpoutané náruživosti. Modlil se, jak to uměl, a do polštáře plakal. Jen jednou pootevřel očinka, když hlas a pláč prudčeji zabouřily. Zhledl tu, jak maminka bosa v koutku stála, a hlavu dlaní podpírajíc, srdceryvně štkala a celé její tělo křečovitě se při tom zmítalo; a zhledl zároveň, jak ustrojený, odkudsi se navrátivší otec se právě po ní rozehnal, strčiv do ní oběma rukama. Hošík vykřikl a ztratil paměť. Když se zase vzpamatoval, bylo úplně ticho a lampa zhaslá. Zvenčí šeřilo jen přitlumené světlo měsíčné. Připadalo mu všechno, co se událo, jen jako divý horečný sen. Pobledl na lůžko otcovo - tam se nic nehýbalo. Pohlédl na lůžko matčino - i tam zdálo se všechno klidno. Avšak nikoliv. Jakýs podezřelý šustot zaslechl tu a divné zvuky, jako by se šelest prodíral skrz zaťaté zuby, a brzo zas něco chmátalo kolem sebe. Pobledl bystřeji a viděl v šeru, jak nahá ruka - patrně to byla ruka - najednou se vymrštila nad lůžko a celá peřina rytmicky začala sebou cloumati. Hocha jala veliká hrůza. Ty známky nějakých tajemných dějů přiváděl do spojení s nedávnými strašnými výjevy. A když ty známky z postele matčiny neustávaly, pochopil, že se něco děje s jeho maminkou. Vyvstal... ach, jak vyvstal hrůzou zdržován... přešel pokojem... jaká to byla ustrašená chůze... přistoupil k lůžku matčině. Hrůza šla z jeho maminky, z jejích ztrhaných lící, z vytřeštěných sklených zraků, ze zaťatých rtů. A tu zase sebou škubnuvší nahá ruka byla by ho málem zasáhla. Vzkřikl a výkřikem tím vzbouřil celý dům. Nalezli matku v mdlobách, v křečích a stěží jen ji přivedli k sobě. Na tu noc hošík nikdy nezapomněl. (Co strašné ohromivé vidění tkvěla mu neochabujícím dojmem stále v duši.) Od té doby začal se jaksi báti svého otce a neblahá tušení míti o celém životě. A když někdy zaslechl, jak lidé mluvili mezi sebou, že jeho maminka byla pravá mučednice, začal to od těch chvil chápati, spojuje pojem mučednice se vzpomínkou na onen noční výjev. To dnes náhle, s neobyčejnou živostí přišlo mu na mysl, prodělal znovu strašný onen obraz a srovnával s tím, co nyní vedle se dělo. Jeho dětské přesvědčení vzpíralo se tomu, bylo si vědomo něčeho nespravedlivého, něčeho zločinného a ukrutného proti jeho mamince, a čím více se ti tam těšili, tím více celá jeho bytost zpátky po ní zatoužila. Jedině teď jí se zabýval, celou svou nesmírnou láskou dával jí zadostučinění za spáchané křivdy, k ní chtěl, "kéž by tu byla ona, maminka," volal v něm hlas, a maminka, maminka pronikalo celou jeho bytostí. A jeho touha neznala víc nemožností oni ohledů, nedala se udržeti; vášnivě se rozplakal a hlasitě jal sejí dovolávati. "Maminko, maminko," zaznělo to pozdní nocí a překřičelo vedle smích a ples a polibky.
Rázem tam všechno umlklo. Bylo chvíli ticho, jako by se poslouchalo, co to má znamenati, je-li to pravda; až pak najednou vyšla z pokoje macecha v bílém nočním oděvu, trochu rozhalena a s rozpuštěnými vlasy. Posvítila lampou, již měla v ruce, hošíkovi v samou tvář. Viděvši, že nespí, že on to křičel a pořád tak vede svou, vztekle se naň osopila: "Co zas máš! Již ani v noci nedáš pokoje?"
Poté sním příkře zatřásla. Ale hošík nedbal příkazu, nedbal hrozby a: "Maminko má, maminko, chci k vám," volal tím úpěnlivěji. Jen k ní, k ní jediné, do jejích končin tíhla duše trpící.
A nemohši nijak zabrániti těm výbuchům, zavolala paní z kuchyně Pepku, a chvějíc se zlostí, přikázala jí, ať okamžitě vezme hocha do kuchyně, a propříště že se mu vůbec bude stláti v kuchyni. "Již ani v noci nedá pokoje. Postarej se, aby si pamatoval, že se má v noci dát spat." Pepka vycenila žluté zuby, chopila se hocha a jako hříčku usadila ho do své rozválené postele, zavřela pak dveře k pokojům. Hošík počínal si teď jako zoufalý. Maminky se pořád dovolávaje, stále vyvstával a nechtěl s Pepkou spát. Bylo mu tak protivino v té její vyhřáté posteli, ošklivost se ho zmocňovala. Ale Pepka pokaždé ho přirazila zpátky, a když pořád upokojiti se nechtěl a jí nedal usnouti, vsadila mu ohromnou svou rukou na nahá zádička několik ran... Dovedla se již Pepka postarati, aby si pamatoval, že má se v noci spát.
Následkem toho se jen stalo, že dětská postýlka, dříve vždy jen podle lůžka nebožky maminky se nalezavší, přešinuta byla trvale do kuchyně podle postele zrzavé Pepky. Stalo se to cestou zcela přirozenou, z přirozených pohnutek.
Kdy se končí lidská zloba? Pravím, kdy se končí? Je naděje, že ukojivši svou vášeň, sama se rozplyne a uklidní? Nikoliv! Konce jí není. Žene se dál silou pořád vzrůstající, vše jí slouží za pohnutku, ve všem spatřuje zmocnění k svým útiskům...
Strhla-li se někde na návsi vřava kluků, hned křičela mladá paní, chytajíc se za uši: "Že je to zas ten proklatý kluk?"
"A Pepka hned vyběhnuvši přivedla hošíka, jenž kdes na zcela jiném místě tiše se choulil.
"Vždyť mě připravíš o zdraví, ty jeden mamlase," zasoptila naň mladá paní a hoch byl bit.
Psi se rozštěkali.
"Že je to zas škádlí on," křičela mladá paní, popadajíc se za uši. Pepka přivedla hocha, byl bit.
Nalezl se rozbitý talíř venku pod žlabem. Byl hoch bit. A bzučely-li mladé paní příliš mouchy, jestli jí nový žaket nepadl, jestli nebyla se svou podobou spokojena v zrcadle (i podle toho řídívá se ženská nálada), jestli se jí nákyp nezdařil, neb nový román sejí nelíbil, anebo měla migrénu - za to všechno byl hošík bit. Nebyl-li sám původem všech nepříjemných dojmů na mladou paní, byl aspoň vzdálenou nepřímou jich příčinou, byl mrakem její duše, závadou jejího uspokojení. Stěžovala si mladá paní jen na něho, přičemž vždy v jistém směru nelibě, jaksi umučeně potřásala rameny, což mělo značiti: "Prosím vás, nedivte se tomu, jak nepřipraviti se o zdraví v takovém případě. Vím to, že mne ještě do hrobu jednou přivede..."
Zanedlouho byl mu i oděv vyměněn. Za nebožky maminky nosíval krátké kalhotky, bundičku se zapínací přezkou a botky s mosaznými špičkami. Nyní však chodil bos a na sobě měl oděv z hrubého štruksu, již také roztrhaný a nespravený, a ještě se křižovala mladá paní, co všechno roztříská a člověk jen aby se lopotil a všechno dal na něho.
Tak ze všeho pozvolna byl hošík vykostěn. Všeho zbaven, co stávalo dřív. Tělesné potřeby byly u něho trestuhodnou zbytečností, každý projev jeho duše zločinem. Každé slůvko, pohled i pohyb ztrestán, napadla-li zrovna k tomu mladé paní chuť, ano trestán býval i za myšlenky, kdykoliv chtělo se jí u něho je předstírati. Jen z nutnosti trpěn jako škodný hmyz, jenž však, jakmile se zjeví, hned se pronásleduje a zašlápne. Ano, o to zašlápnutí běželo.
Ponejvíce čas svůj hošík trávil na dvoře mezi stodolami. Tam mu to bylo dovoleno. A měli-li přijíti hosté, již tak často za mladé paní se dostavovali, tož jako se při takové příležitosti smejčí a poklízí, byl on nejdřív ze světnice zahnán. Avšak jinam-li si odešel, někam na náves nebo mezi sousedy, hned byl za to trestán, že se toulá. Jedině ten koutek mezi stodolami a kůlnami byl mu tedy dovolen a stal se mu celým světem. Začasté dlouho do noci zde meškával, a nikdo se po něm nesháněl, ani aby mu dal večeři, ani aby ho uložil do postýlky. Jediným soudruhem bývalo mu povržené kuře. Nedivte se, nesmějte se, byli-li jste dětmi. Obě ty bytosti povržené jako by pudem se nalezly. Pocítily, že mají něco společného, shledaly, že dostačují svým zájmům. A přivykly na sebe jako druh na druha stejného povolání a osudu. Každý měl ze svého přátelství nějaký prospěch; kuře nalézalo u něj ochrany a péče a hošík, jakkoliv před jeho nepřáteli kuře ho ochrániti nemohlo, nalezl aspoň někoho, v němž našel přítulnosti a v opuštěnosti náhrady.
Snad obě ty bytosti byly zároveň nešťastny i v jiném směru, ve směru vlastní zodpovědnosti, jak se to dnes pojímá.
Byly snad z oněch povah, jež odstrčeny a na sebe odkázány nedovedou se přizpůsobiti těmto změnám a nemají schopnosti a síly jíti svou cestou, pohromám se vyhýbati a prospěchů, jaké vždy se naskytnou, obratně používati. Hle, štěně! Vzato od čubky matky do cizích míst, naříká, ale již v několika dnech začíná chovati se jako starý pes. Jako by postihlo, že je odkázáno samo na sebe. Vyklepe si vydatně srst a uléhá po způsobu psů dorostlých. Samo shání se po žrádle, směle si je vymáhá i proti psům daleko starším se postaví. Samo se ohlíží po příhodném místě k odpočinku, opatrně se vyhne šlapajícím nohoum, hraje si jen s psy, o nichž ví, že mu neublíží, a dovede uniknouti včas výprasku. Vůbec začne žíti, opravdově žíti, jak to nese svět, a na jeho bezstarostném, hloupém a směšném štěněčím obličeji vážný rys se ukládá, je to dobře pozorovati. Nikoliv oni, hošík a kuře. Čím více o ně bylo ukládáno, tím více trpěli, čím více jim odpíráno, čím více pokořováni, tím více strádali. Nebylo u nich síly výbojné, a jestli pohroma jim hrozila, spíš sami se do ní řítili, než aby sejí vyhnuli. Byli jako rákosí, jež tím níž se ohýbá, čím silněji vichr duje. Povahy takové vydány jsou všanc neúprosné zkáze. Leč není to jejich vinou, ale jejich osudem...
Tím utrpením nepřetržitým a nevýslovným děcko zjevně a rychle chátralo. Sláblo jeho tělíčko i duše. Jeho líce jal se zastírati šedý profialovělý nátěr, oči se mu kalily a zapadaly, rtíky samovolně se mu třásly tím známým způsobem, vlastním každému utrpení. Vůbec na celém těle úžasně zhublo. Smysly pak jako by mu tupěly. Hleděl a neviděl, poslouchal a neslyšel. Nepochopil, co od něho se žádalo. Jen díval se němě a vyjeveně těma kalnýma a zapadlýma očima, jako žába, na niž jste šlápli. Víc neplakal, víc se neozval, ať sním dělali, co chtěli. Byl jako bez citu a paměti. A Pepka říkávala, že kluk "troubovatí", že je čím dál větší zarytec, a bylo to jen záminkou k novým nekonečným příkořím...
Poslední kapitolky dětského románku nastávají. Jedná-li se o dětský román, nelze v něm hledati podivuhodně zauzlených a obratně upravených dějů a také ne hlubokých, mocí rozumu vymezených psychologických zjevů.
V románku dětském nemohou se nalézti vlivy silné vůle, jež by své podmínky ukládaly na vnější údaje a imponovaly tak světu i přírodě. Nenaleznou se v něm otřásající scény vyvinutého rafinovaného citu, žádné vypestřené situace ani vybroušené salónní dialogy. Vůbec všech těch estetických činitelů lákadel, jimiž smysly se mají příjemně vzrušiti, dětský román postrádá. Zabývá se dětský román dítětem. A dítě - toť prosté a naivní jako polní květ. Ovšemže, jsouc podobno polnímu květu, má jako on rovněž hluboká svá tajemství. Však tu je zase příčina, proč dětský román, dítětem se zabývaje, ani nemůže míti nahoře vytčených estetických předností. Prostota jich nepotřebuje a k vystižení tajemství zase nestačí. Bývá proto dětský román tak prostý, směšný, drsný i naivní, jako je tento. Musí se v něm přetřásati věci, jež jsou tak malicherny a bezvýznamny u člověka vzrostlého, poněvadž právě při nich děcko má své radosti anebo trudy. I přicházejí v něm slova nemotorná, výrazy nedostatečné, obraty kupodivu nevtipné. Psychologické pohnutky a logické závěry jsou pak takového rázu, že nad nimi někdy člověk, jenž nepamatuje na vlastní dětství, musí se ušklíbnouti, jindy jim prostě nevěří. A tajemství, zmíněná tajemství dětské duše, kde jsou ta? Jedině nepřímo lze je naznačiti a mezi řádky ukázati jejich stopu. Leč nic více, jsouc to tajemství právě tak hluboká jako ostatní tajemství všehomíra, k jejichž pochopení rozum rovněž nepostačuje.
Takže zůstává již nemnoho dopověděti. A právě jest to tak prosté jako všechno ostatní. pivot se pohybuje ve stejných kolejích; jsa na ně jednou zavlečen, tíhne po nich neúprosně dál, byť se i zdálo, že se z nich pořád vymyká a jinými směry stranou uniká. Tyto cesty stranou, to stálé se vymykání, ta tříšťka nesená proudem, jsou právě oním směrem, jímž osud vleče nás k tomu cíli, u jakého chce nás míti. To, co zdá se, že je uniknutím osudu, to je s ním největším sblížením; a kdo myslí, že osudu nijak zavzdoroval, vymkl se mu či jinak sebou naložil, ten právě jen věčný, neúprosný osud naplnil...
Hošík začal churavěti. Ne aby popadl ho prudký znatelný záchvat nemoci, na lůžko upoutal a bylo potřeba snad lékaře a lékárny (bez nichž v našem čase vůbec stonati se nedá) - ostatně toho by se mu bylo za nynějších poměrů tak hned nedostalo -, nýbrž jeho stav přecházel v jakousi strnulost a jímala ho celková těžká mdloba. V noci se nesmírně potíval. Za to ovšem zakoušel ony dvojsmyslné narážky. Leč již při nich se nerděl a nestyděl. Ať stalo se cokoliv, vždy jen bázlivě rozevřel rty a prudce vdechl, jako by při všem juž jen měl ten zájem a obavu, aby ho nebili, a vlastně už ani to ne, oddávaje se vůbec jakýmkoli nutnostem.

***

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 04.09.2014

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­