ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Holeček Josef (*27.02.1853 - †06.03.1929)

­­­­

Naši

XII. kapitola z 1. dílu románové kroniky

Kojanouc

Blízko druhého kraje úlů, hluboko v sadě, byla studánka nízce oroubená, krytá šindelovou stříškou, přiléhající skoro k samé zemi. Nade stříškou rozkládal se do široka hustý keř černého bezu a z něho se tyčila, jako by mu z plecí rostla, štíhlá, ještě mladá olše. Frantík z čáslavky dobře pozoroval, že část olšina oddenku je vyzdvižena nad keř, a bylo mu to tak podivné a zvláštní jako všecko, co viděl u Kojanů. Cožpak ta olše má kořeny v povětří? I nemá! Býval tu přestárlý bezový strom a jej seřízli, aby se zdola zmladil. A do otevřené jeho duše náhodou zapadlo olšové semeno, vzklíčilo a z něho vyrostla ta olše. Voda ze studánky odtéká po korýtku do Kojanových stájí, naplňuje tam kamenky k napájení dobytka, a co přetéká, sbírá se do klusu, jenž jest udělán pod stájí, podbíhá napříč celý dvůr a vychází na druhé straně na trávník, jejž nazývají zlatým dolem Kojanovy živnosti. Trávník stále zavlažovaný dává mnoho sečí do roka. Dnes pokosíš a zítra už vidíš trávu znova růsti a za několik dní ji zase možno strouhati. A tráva jako hedvábná.
Vedle studánky v trávě leží kropáč, ze kterého polévají bílené plátno, jež třemi dýhami prostírá na výslunném místě pod úlištěm. Bujná tráva plátno nadzdvihuje, a když je čerstvě pokropeno, dělají se v něm rybníčky. Nejčastěji polévá hospodyně. Jen co je pravda, ten kluk Bartoň má pěknou maminku. Osůbka malá, ale jadrná a rychlá jako vítr. To vám přiběhne, shodí z bosých nohou pantofle, svleče jupičku a položí na keř, pozdraví vesele babičku a běží ke studánce. Běží, a všechno se na ní třese a bílé ruce a bílé nohy, bělejší toho plátna, jen se jí svítí. Míhá se jako motýl. A kdyby opravdu byla motýl a ty chtěl motýla chytit a měl takový klobouk, že by jej přikryl, marně by si se namáhal, nechytil bys. Tak je rychlá. Pokropila, sukně spustila, jupičku oblékla a zapjala, nohy do pantoflí vstrčila, babičku zase vesele pozdravila a zmizela ze sadu, jako by ji země byla pohltila.
O je, babička už nejsou tak hbitá, kdepak. Teprve nyní si rozmyslily, že chtí nevěstě něco říci. Vyskočily na stoličce, rychle jak mohly, a zvolaly: "A a a a, Kačenko milá, děvečko zlatá, což pak tento?" A usedají zas, nedovolají se. Ale usmívají se, nemrzí je to. Vědí, že babiččino "tento" nemá tak naspěch jako hospodyňská práce. A povídají si spokojeně, Frantík na čáslavce to slyší: "To je holka. Už třetí dítě a pořád jako rtuť. A táhne jako řemen. Taková žena je boží požehnání. Děkuji ti, Pane, za všecko dobré i zlé, ale zvláště za dobré!"
Kropáč zase leží u studánky a stkví se na slunci jako slunko samo. Frantíkovi na čáslavce se zdá, že jakživo nebylo tak lesklého kropáče. Krása kropáč! A rybníčky na plátně také se lesknou a na trávě se třpytí kapky, které na ni odstřikly, a vykropená voda na teplém slunci brzo se vypařuje a před úlištěm dělá se lehynký opar - snad jen Frantík z čáslavky jej vidí - a všecky duhové barvy jsou i na tom oparu i na těch kapkách, čistých jako sklo.
"Ten kluk Bartoň to má hezký!" řekl si Frantík na čáslavce a vystřikl slinu, jak nejdále mohl.
Jindy zas Frantík viděl, jak na sad za babičkou přišli sám strejček Kojan. Přivedl si za ruku mladšího synka Matějčka, ach o mnoho mladšího než Frantík. Dva věky Matějčkovy jedva by se srovnaly s věkem Frantíkovým. Capart! Ještě karkuli nosí - ach, to je doba, co Frantíkovi vzali karkuli pro mladšího a dali mu za ni nejprve kašket a posléz i klobouk; kašket už nosí pro všední den a klobouk má pro svátek. To ještě uplyne vody, než Matějček dospěje do kašketu a klobouku! A karkuli má, vidí se, z maminčina podsazení, zelenou jako brčál. Řeknou: Matějček má karkuli z hedvábné, na píď široké pantle! - a že je z podsazení, přec uvidí každé zkušené oko. Jinak je Frantík rád, že strejček přišli s Matějčkem - jen když toho kluka Bartoně nevidět!
Kojan pozdravil matku, odhodil klobouk do trávy, utřel si lysé čelo červeným, květovaným šátkem a šátek opět zastrčil za opasek, jímž opínal si koženky. Chodě, míval hlavu poněkud schýlenu tak, že statná jeho postava nestávala se nápadnou. Nyní se narovnal a protáhl a zívl. Frantík stopoval z čáslavky každé jeho hnutí a odhadl, že strejček Kojan mohou být o pěst vyšší jeho tatínka. Zamrzelo ho to, ale utěšil se.
"Kláda jsou strejček Kojan," usoudil u sebe, "ale náš tatínek by jimi přece lupli! Náš tatínek nejsou Kahovec. Cožpak takový měšťáček, takový řemeslníček, takový pekaříček, který nemohl rohlík unést a musel ho dělat menší, ten se nyní plichtí mezi sedláky! Ale náš tatínek kdyby na ně-"
Frantík náhlým leknutím div nespadl z čáslavky. To byla rána! Strejček Kojan bác! praštili sebou na zem, a natáhli se jak široký tak dlouhý. Založili si ruce pod hlavu a minutku tak zůstali. Potom se obrátili tváří do trávy, Matějčka k sobě strhli, také ho tak tváří položili a k sobě přitulili. Když se s ním takhle namazlili, položili se zas naznak, Matějčka si posadili na tělo a brali mu ručky, aby jimi hladili tvář.
"Píká," smál se Matějček a dělal, jako by se bránil, ale zatím padl na otce a hladil jej nejen ručkama, ale i tváří.
Tu se Frantík octl na rozpacích. Pozoroval a slýchal žehrání otcovo na Kojana. Nerozuměl mu. Otec jeho nemohl se smířiti s pomyšlením, že jeho kamarád z dětství a z mládí a přímý jeho soused žije jiným životem než za dávných časů, kdy sobě byli nerozlučnými druhy.
On Kojanovi nic špatného nevytýkal, ani nemohl, a kdyby mu ho chtěl někdo očerniti, se zlou by se potázal! Nikdo by se upřímněji Kojana nezastal než soused Skoba, otec Frantíkův. Tropil-li si někdy z něho posměch, to nebyla hana; ve vsi byli navyklí dobírati se navzájem pro své slabé stránky, zveličovati je a stavěti je do směšného osvětlení. Ale v tom právě byla různost mezi Kojanem a Skobou: Skoba nebyl spokojen těmi vlastnostmi Kojanovými, které zakládaly a tvořily nynějšího Kojana a které by za žádnou cenu a na ničí řeči neodložil.
Frantík, dítě, slýchal, ale nepochyboval a z jednotlivých slov a úryvků, jež mu v mysli uvázly, učinil si ponětí, že Kojan je nepřítel a všechno Kojanovo nepřátelské, a zvláště ten kluk Bartoň, jejž už si vzal na svůj vlastní vrub. Frantík už měl také svoje vlastní pozorování, zkušenosti a úsudky, a ty zněly v ten smysl, že se strejčkem Kojanem nic není a že sousedy schválně zlobí. Měl toho příklady.
Jednou Kojanovy husy zašly do Skobova obilí. Frantík na to přišel, husy zajal a vítězoslavně zahnal domů. Otec jej za to pochválil. Nechali u sebe husy až do večera, až u Kojanů nastala po nich sháňka. Tu teprve otec Skoba poručil třeťačce, aby husy dohnala Kojanovům na dvůr a optala se, jsou-li to husy jejich, a jsou-li, aby vyřídila: "Naši strejček s tetou vám je vracejí a vzkazují, abyste si podruhé na ně dali lepší pozor."
Brzy na to Frantíkovi poručili za humny husy pást. Frantík od hus utekl a šel si s dětmi hrát a husy daly se do Kojanova žita. Přišel na to pacholek Kašpar, husy vyhnal a běžel za Kojanem a povídají, že mu řekl: "Strejčku, teď Skobovým oplaťte! Do zítřka jim husí nepusťte!" O, kdyby strejček Kojan byli udělali, jak Kašpar naváděl! To by tatínek měli radost! Ale oni všechno dělají tatínkovi navzdory: sami šli k husím a pásli je až do večera, kdy se tatínek mimo ubírali z pole. Pozdravili se a tatínek povídají: "Nu, to mají u Kojanů zralého husopasa." - "Zralý za nezralého. Ty se mi, Skobo, neposmívej, sám ještě dnes husy poženeš!" - "Já, husy?" - "Nejspíš ty. To jsou vaše husy. Byly na škodě a já je hlídám, aby nebylo škody ani mrzutosti. Vezmi si je a odežeň." - "Ukaž!" Tatínek se podívali, a každá hus měla znamení, že je Skobova: na levé noze krajní blanku prostřiženou. Tatínka jako kdyby had uštknul. Ani nedali dobrou noc, husy odehnali domů, a když Frantík navrátil se z houzíru, tatínek ani slova neřekli, na koleno si ho položili a švist, švist! A toho výprasku byli jen strejček Kojan vinni. Kdyby byli husy jak se patří zajali, všechen hněv tatínkův byl by se snesl na ně a Frantík by vyvázl.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 04.07.2007

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­