ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Holeček Josef (*27.02.1853 - †06.03.1929)

   
­­­­

Husův kraj a lid (Mistr Jan Hus v životě a památkách českého lidu)

  • obsáhlá monografie Mistr Jan Hus v životě a památkách českého lidu (Český čtenář, 1915) přibližuje význam mistra Jana Husa a jeho doby pro vývoj české literatury, poezie, výtvarného umění a jiných oblastí života
  • dílo Mistr Jan Hus v životě a památkách českého lidu má celkem pět částí + doslov:
    1. dr. Kamil Krofta - M. Jan Hus a jeho význam v českých dějinách do Bílé Hory
    2. dr. J. Hanuš - M. Jan Hus a husitství za pobělohorské protireformace
    3. Josef Holeček - Husův kraj a lid
    4. dr. V. V. Štech - Jan Hus ve výtvarném umění
    5. dr. Fr. X. Šalda - Mistr Jan Hus a doba jeho v moderní poesii české
    6. Augustin Žalud - Doslov

Husův kraj a lid

Vilém Bogusławski našel u Ptolomaea, že původně v nynějších Čechách bydlely dva české národy, jež se ovšem tehdy ještě tím jménem nenazývaly. Z nich severní přesahoval hranici nynějšího království Českého do Saska a Durynska, jižní pak rozprostíral svá sídla do obojích Rakous a dole splýval s Moravany a dále položenými Slovany, tehdy ještě nerozraženými Karlem Velikým a Maďary. Právě tak severní český národ splýval se Slovany polabskými. Jižní kmeny, Doudleby a Netolice, připojili ku své državě Slavníkovci, potom pak i se Slavníkovci byli od Přemyslovců zcentralisováni s Prahou, k níž odtud vždycky věrně lnuli jako všechen český národ. Zde mizí, jedva se objevila historická stopa, ukazující na zvláštní osobitost jižních Čechů.
Archaeologové studiem starožitných pohřebišť v oblasti království Českého potvrdili zprávu Ptolomaeovu o dvou českých národech, severním a jižním. O severním vydávají svědectví, že se v české vlasti mnohem dříve osadil, je tedy starší a kultura jeho vyšší. Mladší jeho bratr měl se k cizí kultuře nechápavě, z čehož možno právem usouditi, že tím spíše lpěl na své prakultuře, nedbaje, že jeho stará samobytná prakultura jiným se vidí stavem nekulturným.
Severní Čechové zajisté byli kulturnými učiteli, politickými sjednotiteli a vojenskými vůdci Čechů jižních, kteří nikdy ani v nejmenším neměli snah separatistických. Nemnoho věkův uplynulo a jižní Čechové dali do společné pokladnice národního ducha a dějin ohromné vklady, cena kterých nikdy se nezmenší: Jana Husa, Jana Žižku a Petra Chelčického. I přes to severní Čechové dosud pohlížejí na jižní jako na mladší, jež musejí učit a vést i napomínat, aby se zhostili své "zanedbanosti". Zanedbanými se jim zdají jižní Čechy hlavně po stránce hospodářské, ale i po stránce duševné se pokládají za lepší. Jižní Čechové jsou jim příliš naivní, prostoduší, váhaví; nemají čilosti, pružnosti a podnikavosti Čechů severních; pomalu se chápou novot i nejprospěšnějších, pomalu se odhodlávají vstoupiti na cesty všeobecného lidského pokroku, všecko moderně může pro ně nebýt. Severní Čechové jsou - aspoň za našich časů - lid průmyslný a obchodní a chvála, cizinou Čechům vzdávaná, že jsou nejvzdělanější slovanský národ, jimi je dobyta a zasloužena. Promýšlení vede severní Čechy k tomu, aby se zrak jejich spíše zabýval světem vnějším, než vnitřním, a co v něm nacházejí nového, zajímavého, užitečného, aby si osvojovali a z toho těžili i dále rozšiřovali. Naproti tomu zrak jižních Čechů stále se od světa vnějšího obrací do vlastního nitra a do něho se rádi zabořují, je-li jim zůstavena vůle. Odtud jsou rozjímavější, dumavější a málomluvnější. U severních Čechů převládá um, u jižních srdce.
Kdo se oddá nazírání v sebe, najde boha. Bůh je v nás, v srdci našem. Nazíráním v sebe cítíme se i ve vřavě jak o samotě, a samoty vždycky vyhledávali, kdo chtěli býti bohu blíž. Sám Ježíš Kristus odebral se za tím účelem na poušť. Kláštery původně sloužily k tomu, aby zbožným lidem, v ně se uchýlivším, svou samotou usnadnily společné nazírání v sebe. U některých buddhistů vzdělání se doplňuje dvouletým pobytem v klášterní samotě, aby se v ní mladý muž, obeznámivší se ve školách s věděním světským, octl takořka tváří v tvář bohu, naučil se ho znáti a byl s to, aby si vytvořil vnitřní náboženský život a zvýšil tím svůj náboženský život vnější, jenž se projevuje a spokojuje konáním obřadů a rozmanitých, věrou předepsaných úkonů. Komu jest od narození, po otcích dáno, že se může na trhu života duchovně osamotiti, nepotřebuje hledati prostředků, kterými by se k tomu donutil. Takovými samotáři ducha, takovými poustevníky srdce bývají jižní Čechové. I není možno, nesnáší se s vniternou přírodou jižních Čechů, aby nebyli religiosní. Všecko vážné myšlení dovede je, byť oklikou a třeba proti jejich vůli, ku hledání boha a ku snaze boha poznati. Ani ti synové jižních Čech, kterým současnost nevěru a bezbožství vštěpuje jako bezvýjimečnou podmínku moderného vzdělání a pokročilosti, nemohou se odtrhnouti od náboženské půdy. Na Vodňansku před několika lety kandidoval do říšské rady na socialistický program jakýsi domkář z Klatovska. Chodě ode vsi ke vsi, každou řeč k voličům začínal slovy: "Občané, velikou vám zvěstuju věc: není boha!" Občané se útrpně usmívali vidouce, jak těžký ubožák podstupuje ve svém nitru boj s naukami svých cvičitelů, aniž může zabrániti svým myšlenkám, aby se přese všecko zabývaly úvahami o bohu, a litovali kandidáta poslanectví, že, domnívaje se býti pokročilým, nepokročil ani tak daleko, aby jsoucnost boží měl za úplnou jistotu.
Tichá samota, která připravuje náladu, potřebnou v nazírání v sebe, rozkládá se po všech krajích jižních Čech a jest jejich charakternou známkou, jež neuchází ani těm, kdo se jinde narodili a jinak jsou založeni. Ticho je to chrámové, posvátné a velebné, ale teskné. Jsem-li kdekoli v Čechách mimo jih, všude se mi zdá, že vzduch je pln jedva pozorovatelného ruchu, vycházejícího z neviditelných příčin, jakoby z toho vzduchu samého. Jsem-li na českém severu, zpívá-li tam člověk, hvízdá-li pták, rachotí-li tam vůz, lomozí-li továrna, mně se zdá, že tyto zvuky jsou výlevy a výbuchy vzduchu, který je obklopuje, jeho oddechy, jeho jásotem i pláčem, výraz jeho skrytého života, jenž se vyděluje z neviditelného a nehmatatelného živlu, aby nabyl podoby všeho toho živého i mrtvého, co je zhuštěním, zosobněním a zmocněním ruchu, který je Přírodou již do vzduchu vložen, ale v něm se rozplývá a mizí. U nás na jihu jest jinak. Ovzduší našeho kraje naplněno je tichomírem nerušeným, vážným, v některých dobách a chvílích slavnostným. Řekl bych, že u nás každý zvuk zní určitěji než jinde, barva květů na stromech i lukách výrazněji se liboce, jejich vůně je silnější; řekl bych, že ten čistý vzduch očisťuje a že proto lesy jsou tam zelenější, tráva brčálovější, sníh bělejší. Louky nikde nádherněji a pestřeji nekvetou, než v jižních Čechách.
Tyto zvláštní půvaby nebijou v oči a proto si jich nepovšimne ten, kdo krajem proletí a jen zběžně a povrchně pozoruje. Romanticky krásný je Zvikov a Orlík, mohutně krásná je Čertova stěna; i oči, které mnoho světa viděly, pokochají se jimi a chválu jim vzdají. Ale to jsou jednotlivé partie, které kraj okrašluji, charakteru však mu nedávají. Ráz jižněčeského kraje tvoří vlnivá šířka. I Šumavské hory všecky se do šířky rozkládají. Dlouho trvá, nežli na západním pomezí dorostou své výše, ale i tu se hlavy jejich téměř ztrácejí nad širokými boky a rameny. Celé jižní Čechy vlastně jsou Podšumavím. Šumavské podhůrky ve snaze po šířce čím dál tím jsou nižší, a které mohly, jsouce nejkrajnější, rozběhly se od Šumavy po kraji jako se kuřata rozbíhají od kvočny, děti od klína mateřského.
V jižních Čechách není překvapujících krajinných útvarů, není příkrostí a ostrostí, není, co by živilo a povzbuzovalo fantasii. Vrchy znenáhla přecházejí v údolí, údolí se šíří v pole a roviny, jež se znenáhla opět vlnami zdvíhají v pahrbky. Není tu divu ani obdivu. Srdce nemá náhlých dojmů, ničím není rváno, dojmy jeho jsou klidné, intimné a hluboké. Ale kdo tu déle pobývá, nalézá tu stále nové krajinné půvaby, vznikající ze světelných effektů, které mají původ v hladinách rybníků, z nichž některé jsou velmi široké. V jejich zrcadelných hladinách odráží se jaré slunce, třpytný měsíc, jasné hvězdy, modrá obloha, a pokud se odrážejí, jest, jakoby dvojí slunce svítilo, dvojí měsíc se třpytil, dvojí obloha se modrala a rozkládala; při dvojím slunci všecko jest jasnější, světlejší, krásnější, slavnostnější; při dvojím měsíci všecko je čarovnější a tajemnější; při dvojí obloze i mělká voda činí se propastně hluboká; ale také se všechno zdá dvojnásob šeré a černé, když se nad rybníky přivalí mračné chmury, z nich dvojnásobné blesky šlehají, a i hrom jakoby nehřměl jen nahoře v oblacích, nýbrž i dole v zdánlivých bezdnách. To není vše. Nad rybníkem se zdvíhají opary a rozptylují se do vzduchu, v němž za letního dne, svítí-li slunce, všecky předměty zdají se mnohem vyššími, nežli jsou ve skutečnosti. Obyčejná olše podobá se vysokánské palmě, obyčejný topol mohutnému platánu, obyčejný rákos bambusu. A voda při tom hraje nejrozmanitějšími barvami: tu je stříbrná, tu cínová, tu olověná, tu zlatá, tu bronzová, tu ocelová, tu blankytná, tu ebenová. Známý český básník, jenž svou rodnou zemi miloval i nenáviděl proto, že se jí nedostává vlastností, kterým se obdivoval u ciziny, zvolal pln uznání, když se po mnohaletém pobytu ve Vodňanech zadíval v krajobraz, který tam dlouho vídal a v něm se kochal nerozuměje, nyní pak náhle jakoby porozuměl: "Jaká to krásná žaponerie!" Básník, který těmito slovy dal výraz velikému obdivu svému, v Japonsku nikdy nebyl, ale měl o něm jistou představu, kterou si utvořil z knih o něm a zamilovanou představu zajisté si vykrášlil illusí, kteréž neměl při ničem českém, neboť ono vše bylo mu všední a nicotné; léta u něho trvalo, nežli prozřel a pochopil, že i český kraj má okotěšné půvaby, a jestliže při náhlém a mocném dojmu vzpomněl si na dálnou cizinu, to nikterak neznamená, že by krása, která mu oči otevřela k vidění, nebyla samobytně česká a k takovému srovnání vybízela. Já pro něco jiného zmíněný výrok cituji, než abych jím dokazoval, že jižněčeská krajina zasluhuje povšimnutí a může vzbuditi zálibu i člověka, který mnoho světa viděl; proto já ten výrok uvádím, abych ukázal, že jižním Čechám neporozumí, kdo a dokud k nim srdce nepřiložil.
Také povahou půdy liší se Čechy severní a jižní. Na severu je půda čedičová, původu sopečného, výhřevná, vhodná i ku pěstování výborných druhů révy; naproti tomu půda jižních Čech jest jílová a od toho chladná i na svých nejúrodnějších plasech, kde se rodí pšenice o nic horší než na Podřipsku, ale nedaří se rostlinám, vyžadujícím většího tepla.
Každá země vrozuje své vlastnosti lidu, který v ní obývá. Doplňme si nyní charakternými črtami jižněčeského kraje obraz duše jeho lidu, jejž už na počátku jsme rozkreslili.
Vlastnostmi půdy i podnebí jižní Čechy jsou krajem rolnickým. Rolník v každé zemi je živlem konservativným a dobře je tak, neboť v rolnickém stavu kryje se těžník společnosti. Ale jižněčeský konservatism je dalek zpátečnictví. Nedychtí po novotách, nechce je míti stůj co stůj, nevidí v každé novotě pokrok vzdělanosti, ale neuzavírá se jí, když se o její prospěšnosti přesvědčil, a potom si ji, hodí-li se mu, snad i zavede, ale ne hned, nýbrž teprve, až tak učiní ten a ten a až se ukáže, jak se osvědčí. Vidíme tu vrozený kriticism, jenž bystře vystihuje slabé stránky všeho a každého, ale počítá se zkušeností, že nic a nikdo bez nich není. Jižní Čech, slyší-li o novotách, třeba se jim na oko podivuje, ale pochybovačným stažením rtů prozrazuje, že již mu něco napadlo, co chválu novoty zmenšuje. To ukazuje na reálné pojímání věcí i života, ale i na nedostatek iniciativy. Z prvého vychází střízlivost úsudku, jež často bývá chladná, ano mrazná. S duchem takovým nesnáší se, co je výstřední a fantastické; zachovává míru, nenadsazuje, nečiní si illusí. A již jsme došli k základné vlastnosti duše jižního Čecha! Tou jest pravda a pravdivost, hledání a hájení pravdy, rytěřování za pravdu. V nížinách života jsou tací lidé třebas obyčejní sudiči, na výšinách rostou v bohatýry ducha a sebeobětavé bojovníky za ideu.
Zkoumejme nyní, kterak se tato vlastnost má k povědomé a již konstatované religiosnosti jižního Čecha. Duše jeho bez náboženství nemůže být. Náboženství zajisté ještě v dobách pohanských bylo jeho duševným fondem, z kterého se rozněcovalo jeho srdce a rozvíjelo myšlení. Pohanská kultura Slovanů vůbec byla rolnická a při odvěkém rolnickém charakteru jižních Čechů nemůže býti pochyby, že na přechodu z pohanství do křesťanství změnili víru, ale podrželi svůj zvláštní způsob věření, jímž se samobytně vyznačují a liší nejen od národů cizích, nýbrž i nejbližších pokrevenců slovanských. Víra jižní Čechy nyní spojuje se vším katolickým světem, ale věření jejich jest jiné než národů románských i germánských, ano i od věření Poláku a Moravanů se různí. Věření jejich je prosté, upřímné, čisté a zbožné; nemá v sobě pověrečnosti ani mystičnosti; není bigotné ani revolučně fanatické; nelibuje si ani v nádherných okázalostech církevních obřadů, ani v strohé a suchoparné bezobřadnosti; málo jím otřásá jezovitské malování hrůz pekelných, ale pevně doufá v lepší a blaženější život posmrtný; majíc v sobě samém pevnou kotvu, nalézá bezpečnost v bohu a nemůže být ani zklamáno, ani vyvráceno; bezpečnost v bohu pak povznáší toho, kdo takové věření má, bezprostředně k Nejvyššímu, při čemž pomoc knězova není nevyhnutelná, ale dobrá jest, je-li kněz člověk dobrý. Na českém jihu nenajdete "blouznivců našich hor", nenajdete náboženských fantastů a lživých proroků, ani lidí, kteří se zavrtávají do nepochopitelných tajemství víry, ani takových, kteří by se snažili býti "stulti pro deo". Kdybychom s touto snahou katolického světce, který se jí proslavil, obeznámili jižního Čecha, pokrčil by rameny a řekl: Proti boží všemoudrosti i nejskvělejší rozum lidský je bláhový; člověk si má rozumu od boha daného vážit a pěstovat, neboť tím dárce jeho oslavuje a jemu se přibližuje; kdo pak dar ten v sobě naschvál snižuje, ničeho bohulibého nečiní, nýbrž dopouští jednoho z nejtěžších hříchů, jímž jest rouhání proti Duchu Svatému, jenž rozum náš osvěcuje.
Z této charakteristiky jižněčeského věření vyplývá, že mysl jižního Čecha je naskrze normalná a rovnovážná. Na žádné straně ničeho podobného nenacházím, leč u ruských slavjanofilů, jejichž filosofie učinila si ideálem vypěstění normalného člověka, a to pomocí křesťanství. Ale ruské národní věření není normalné, pročež slavjanofilské učení jako náboženská filosofie našlo si mezi Rusy poměrně málo přivrženců a vyznavačů skutečně rozumějících. Neporozumění učení slavjanofilskému bylo tak úplné a jemu osudné, že i v Rusku skoro naskrze bylo považováno za politický program. Nedivu cizině, že v něm nespatřovala nic jiného. Od ciziny tento názor přijali i Slované. Co jest učení slavjanofilskému ideálem, to samorodě leží v podstatě duše lidu Husova, a dle mého mínění nikde za českými hranicemi tak správně nepochopili, v čem jest jádro učení Husova, jako ruští slavjanofilové.
Způsob věření u jižních Čechů jest, jak už řečeno, samobytný a proto prastarý. Z toho, že historicky nic není známo o jich pokřestění, možno souditi, že se z pohanství přenesli do křesťanství snadno a bez krise, jinými slovy, že již pohanství jejich neuvědoměle v sobě drželo prvky křesťanské, tak že se nestalo s nimi nic jiného, než-li že dosavadní jejich nejasné tušení božské pravdy zčistilo se v jasné její poznání a poznání se utvrdilo v přesvědčení. Tento bezpřevratný přechod nebyl by se udál tak rychle a nepozorovaně, kdyby k charakterným črtám jižněčeského věření nenáleželo, že slabě reaguje na dogmata. Za mé paměti církev katolická prohlásila dvě nová dogmata: o neposkvrněném početí Panny Marie a papežské neomylnosti. Náboženský život mých krajanů ani jedním, ani druhým nikterak se nevzrušil, ačkoli jsou tak upřímně religiosní. Dogmata pokládají za odbornou věc kněží. Hodnému knězi na slovo věří proto, že je hodný, a nehodnému nevěří, ani kdyby se krájel, třeba že trpká škola pobělohorská naučila je kněžím přisvědčovati a do sporů o viru s nimi nevcházeti. Vyhlas katolická církev ještě deset nových dogmat, jižní Čechové přijmou je zrovna tak. Již víme, kde je toho příčina: dogmatická stránka víry je zůstavuje lhostejnými neméně, než její tajemství. Pro ně svatost učení Kristova tkví v jeho morálce a socialném významu, v jeho, možno říci, všelidství.
Za mého dětství a jinošství náboženský život mých krajanů byl ještě velmi čilý, ačkoli se nedá zamlčeti, že dvojaký: jiný ve přítomnosti knězově a jiný v jeho nepřítomnosti. Tehdy ještě jako v dobách protireformačních každou neděli od podzimu do jara kněží objížděli vsi a konali tam v příbytku představeného "křesťanská cvičení", k nimž ze staré povinnosti se dostavovali i sousedé, i hospodyně, i synkové, i dcery, i čeládka, i školní mládež. Pro velebníčka jezdili do Vodňan jako pro vzácnou osobnost. Jen ten hospodář, který měl nejlepší vozík a nejlepší koně, mohl se nabídnouti, že přiveze velebníčka na křesťanské cvičení. Když velebníčka přiváželi, zvoněním na kapličce dávali obci znamení, že se má shromáždit a křesťansky pocvičit. Velebníčkové obyčejně přestávali na opakování katechismu a na výkladech k němu, a moudřejší z nich i tu se omezovali na praktickou křesťanskou morálku. Na tomto poli sotva mohlo dojíti k rozporu mezi knězem a sedláky, spatřujícími právě v morálce podstatu náboženství. Všecko chodilo jako po másle, a kněz musíval míti dojem, že dílo protireformace překrásně se zdařilo a již je dokončeno, že tento lid je docela různý od onoho, který se účinem učení Husova vzbouřil proti katolické církvi. Ale knězi se duše lidu neukázala celá. On nevěděl, protože se mu žádným vnějším znamením neukazovalo, že katolická církev protireformací jen vnější stránky náboženského života lidu někdy Husova se zmocnila a vnitřní jeho náboženský život že je málem týž, jako před stalety za velikých konfliktů s katolickou církví a papežstvím.
Základem vnitřního náboženského života jižních Čechů jest jako dávno bylo Písmo, zvláště evangelium. Ve škole a kostele, jakož i čtením nábožných knih opatřili si více méně širokou známost obojího Zákona. Avšak hlavní je, že jim tato známost byla vštípena již rodiči, a rodičům opět rodiči, a tak po nekonečnou řadu pokolení. Známost Písma tedy jest u jižních Čechů tradicionalná, a zaznamenal-li Eneáš Sylvius o ženách táboritů, že znaly Písmo a uměly je vykládati, já mám jistotu, že to již jejich mateře a pramateře znaly a uměly, že to znala a uměla také matka Husova, jež byla prvou jeho učitelkou. Náboženský život našich husitských předků nechoval se tak v soukromí, jako se tomu nucené naučili jejich potomci naší paměti.
Za mých časů lid končiny Husovy pro všechny případnosti života bral si pravidla z Písma. Nabádavé příběhy Zákona Starého, krásná podobenství Nového, přemoudré výroky Kristovy, to vše naši lidé měli, jak se říká v malíku a, byla-li k tomu příležitost, dovedli se jimi hbitě ohánět a šermovat. Takového nepřemožitelného šermíře biblickými důvody vytvořil Jan Voborník z Jeronýma Pražského ve svém Janu Husovi. Moje jižněčeské srdce při tom šermu rozkoší plesalo, ale bohužel víc uznalého obecenstva se Voborníkovu šermíři Jeronýmovi nedostalo. Naši lidé všecko dovozovali a vyvozovali z Písma, vždycky se Písmem dokládali. O tom se nepřu, že by bohoslov, slyše to, přemnoho musel opravovat, na pravou míru uvádět a vyvracet; avšak každý nekněz, který má smysl pro zdravou kulturu národní duše, byl by potěšením naplněn a přál by si, aby právě kněží podporovali a udržovali takový stav, kde jej naleznou. Snaha vypleti z mysli věřícího lidu všechno bludné a kacířské vedla katolické duchovenstvo k tomu, že lid Písmu odnaučilo a právo Písmo vykládati vyhradilo sobě. Podařilo se mu to všude úplně a u nás aspoň na oko. Ale od té doby jsou katolické kostely zející pustota bez ducha a myšlenky, kde mechanické odříkávání litanií a růženců jednotvárně zní jako klepotání modlícího mlýnku Číňanů. Lid Husův až do poslední doby vzdoroval takovémuto zmechanisování, jakož i tomu, aby nekněžím vzata byla svoboda i právo nábožensky myslit a o věcech víry samostatně přemítat. Kde bylo vykořeněno náboženské myšlení, tam brzy bude veta i po náboženském cítění, a potom bude již po náboženství, neboť jestliže ještě lid, k církvi katolické připsaný, bude v ní spatřovati pouze úřad, výpomocný úřadu politickému, naposled uspořádá svůj poměr k ní podle toho a fara mu bude jakousi filiálkou policie, kde se nevydávají pasy do ciziny, nýbrž do tohoto i onoho světa a krom toho dvěma osobám různého pohlaví na spolužití. Záleží-li ještě komu na nápravě v katolické církvi, zde by měl začíti: otevříti do ní bránu nekněžím a pozvati je nazpět k plnému církevnímu obcování. Nynějšími pořádky získává sice zdánlivě autorita katolických kněží, z nichž nejposlednější jakoby byl miniaturou papežské neomylnosti, ale církevní obec je roztržena, a když je tělo rozčtvrceno, ani hlavě není z toho zdrávo.
Je-li mi dovoleno, abych svůj rodný dům vzal za příklad, jak za mé paměti bývalo v krajině, nejbližší Husovu rodišti, musím vysvědčiti, že neminul den bez rozprávek o náboženství a náboženského hádaní, jež bývalo duševně posilující zábavou při práci. Čeleď mužská nečasto se do něho pouštěla, ale ženská za to ráda se dávala do živého sporu s matkou mojí, jež i mne tomu učívala. Sešli-li se sousedé na hrátky, nerozešli se bez náboženského pobesedování, jež pěkně spojovali s hovorem o počasí a práci v hospodářství a z jednoho přecházeli do druhého, neboť obé se u nich doplňovalo a tvořilo týž život, v němž práce jako modlitba bývala povznesením myslí k bohu a tím krásněla i sládla. Velké hádaní na themata náboženská sváděli hospodáři o posvícení po obědě. Tu hostitelka s tetami odešla, aby jim ukázala své poklady v komoře i na sýpce, a strýcové a kmotři zůstali sami. Hostitel besedu zahájil opakováním dnešního kázaní, z něhož si vybral, s čím zvláště souhlasil nebo nesouhlasil, a to po svém rozumu rozvedl. Debata se rozpředla, řečníci, z počátku jakoby nesmělí, znenáhla se rozpalovali, až se dostali do plného ohně. Tu jim oči i tváře planuly a ústa oplývala dobrými nápady, samorostlým vtipem a biblickými citáty. Přesvědčovali se navzájem velmi výmluvně, ale nepřesvědčili se. Hádali se až do únavy, načež nechávali náboženské otázky nedořešeny a přenesli se na jiné pole. Rádi hovořívali o vojnách a tradičné jejich vědomosti sahaly až do sedmileté války. Co záze, o tom je poučovali studenti. Ovšem dostaly se na řadu i záležitosti hospodářské i příhody, které během roku potkaly všecko příbuzenstvo i všecky známé po širokém dalekém okolí. Bylo by nepřirozeno, kdyby bylo jinak. Avšak tento přechod ku věcem všedním znamenal i konec besedy.
Tyto besedy opakovaly se každý podzim několikrát podle toho, do kolika vsí strýcové jezdili na posvícení. Mně bývaly za studentských let pravou duševnou pochoutkou, na kterou jsem se těšíval celý boží rok. Dosud si na ně vzpomínám rád a s rozkoší, ano neváhám se přiznati, že jsem nezažil, co by podobně ducha mého povznášelo a zbodřovalo. Dosud mi zní v uších krásný a jadrný jazyk těch prostých mužů, dosud slyším životně obraznou jejich řeč, jež se tvůrčí síle národní mysli podávala za výraz a zároveň svou vlastní tvůrčí sílu projevovala. Co chvíli překvapovali novými metaforami, novými frázemi, novými slovy. Od nich já se učil znáti a milovati český jazyk, jehož největší přednost vidím v tom, že dovede býti stále novým a věčně se omlazuje.
Proč právě posvícení bývalo výroční příležitostí k těmto náboženským besedám? Nebyla-liž to profanace? Zdaž by se spíše neslušelo, když strýci už chtěli o náboženství se hádat, aby se k tomu připravili postem a rozjímáním a shromáždili se v nějaké uzavřené místnosti? Nebyl-liž to vlastně úpadek jejich religiosnosti, když se oddávali náboženským disputům po tučném posvícenském obědě a za znění taneční muziky z hospody?
Nikterak. Mějme na paměti, že posvícení původně bylo výroční oslavou památky posvěcení prvého chrámu křesťanského v osadě, či snad ještě spíše pokřestění (posvěcení) té osady, a že tedy tento polocírkevní obyčej podobá se "slávě" či "krsnému imenu" Srbů, a tu nám vysvitne, že náboženské rozprávky o našich posvíceních nebyly voděny nahodile z podnětu, daného v ten den velebníčkem v kostele, nýbrž z dávné tradice, která setrvačně dožívala v lidu, jenž si jejího původu a významu již vědom nebyl. U Charvatů dosud jest obyčejem scházeti se jednou do roka na sajam (sněm) kolem kostela a tam přetřásati a vyřizovati všecky své záležitosti, a obyčej tento u Slovanů panoval už v dobách pohanských. Při religiosné povaze našeho lidu nemohly se takové schůzky, jež v nejstarší době konaly se kolem chrámu společně a teprve později se rozdělily po domech, obejíti bez přetřesu otázek náboženských. Pokládám tedy obyčej našich náboženských hádek za víc, než za pozůstatek z dob husitských, nýbrž za slabý ohlas minulosti mnohem dávnější a za jednu z původních črt, vyznačujících fysiognomii lidu, z kterého vyšel Jan Hus.
S uměním debatovati souviselo jejich umění vypravovatelské. Každý strýc uměl vypravovati plynně, plasticky, jasně, souvisle, logicky vyvozovati jedno z druhého, a někteří uměli kořeniti vtipem a humorem. Jazyková stránka vypravování vynikala týmiž přednostmi, jako hádaní. Vypravování vždycky bylo důstojné a nikdy sprosté, jako vůbec jižní Čechové se varují sprostého myšlení i mluvení, třebaže sprosté věci bez přetvářky vyjadřují slovy, která pro ně jejich mateřský jazyk má. Látku k vyprávění brali ze života i zkušenosti, někdy z biblické dějepravy, zřídka svými slovy opakovali, co čtli v knize. I toto umění bylo na vyšším stupni při starcích, z čehož možno usouditi, že otcové a dědové nám současných starců ještě lépe jím vládli. Živě se pamatuji, jak vypravovatel prve, než se mu jazyk rozvázal, zladil si hlas, jenž pak zvučel plně a lahodně, a při tom přirozeně a zřetelně. To zajisté je důkazem, že zde právem mluvím o umění, jež za mých mladých let bylo vlastní ještě asi dvěma starým kazatelům, které jsem slýchal. Z našich řečníků politických žádný nemluvíval hlasem uměle zladěným. F. L. Rieger měl zladěný hlas od přírody, a v tomto prostředku často bývala větší působivost, než v obsahu řečí Riegrových; ano o Riegrovi možno říci, že hudebně zladěným hlasem působil na mysli posluchačů i tenkráte, když je nepřesvědčoval a když s jeho názory nesouhlasili. Že u Riegra krásný, zvučný a jímavý hlas byl darem přírody a nikoli uměním, o tom svědčí, že stejným hlasem mluvil na tribuně i ve všedním životě. U našich starců netak. Oni jiným hlasem hovořili, a jiným vypravovali. Ale aby se mi rozumělo: i vypravovatelský hlas jejich byl přirozený, ale lepší, hladší, libozvučnější, svátečnější; nikdy nebyl přetvářený a affektovaný. V hlase starců bylo mnoho lyrického kouzla jako v hudebním nástroji. I není pochybnosti, že starci lyričností působili, aby epičnost jejich vypravování činila hlubší dojem. Protože pak to uměli sami ze sebe, bez školy a vzorů, jsme v právu nazvati toto umění národním, a tím jsme dospěli k poznání, co jest, či spíše bývalo, národním básnickým uměním jižních Čechů. Julius Zeyer vyslovil domněnku, že staré české pověsti Kronyky Hájkovy jsou prosaické ohlasy národních epických zpěvů, jež dle té domněnky byly u dávných Čechů právě tak, jako u Rusů a Srbů. Mně o tom uvažujícímu se zdá, že pověsti Hájkovy Kronyky jsou trosky, jím bezpochyby libovolně změněné, národních skladeb prosaických. Zdání mé zajisté podporuje záliba, kterou staří Čechové mívali v prose rozmanitých kronyk a letopisů.
Vypravováním "povídaček" byl ve vsi vyplněn každý zimní večer, počítaje zimu od sv. Václava do konce března. Ženské předly a peří draly, muži vypravovali. Za dobrým vypravovatelem posluchači přicházeli až ze sousední vesnice. Nebylo v té době večera, aby selský dvůr nehostil nějakého potulného človíčka, jenž dostal večeři a nocleh, ale musel vypravovati. Mezi nimi bývali vypravovatelé tak znamenití, že posluchači do půlnoci vydrželi a nenaposlouchali se. Pěkné povídky vypravovali dráteníci, Češi raději historie, jež byly proto oblíbenější, že byly pokládány za pravdu, kdežto na pohádkách naši lidé nalézali mnoho vymyšleného (fantastického), což ne zcela odpovídalo jejich smyslu. Někdy vypravovatel byl zároveň muzikantem: na housle, na dudy, na klarinet (kládynet). Ti lidé vesměs byli "kalěki perechožija", jimž na Staré Rusi otevřeny byly i "palaty" velkoknížecí: mrzáci, žebráci, trosečníci měst i prostě trosečníci života, kteří se nikde nedovedli zachytit a ničím se udělat, odkázáni jsouce osudem na pomoc dobrých lidí, a naši sedláci byli tací dobří lidé. Za večeři a nocleh bylo jim nejen "zaplať Pánbůh", nýbrž i pěkná povídačka, kterou duch okřával. Avšak tu se již ocitáme u jiného bodu: u socialného života a sociálných názorů jižněčeského lidu.
Ideálem dobře zřízené společnosti naší je socialná harmonie, ustrojená na selském základě. Skutečně selský život býval u nás tak silný, že zachvacoval všecky vrstvy a prvky společnosti. Magnát, největší velmož země, soused náš, říkával bratru mého děda na potkání: "My sedláci". A když děd skromě odmítal: "Kam pak by se jasný pán s námi sprostnými do jednoho pytle míchal!", velmožný soused dotvrzoval: "Co bych byl jiného? Dary matky země klidím jako vy, grunt mám jako vy, co na tom, že trochu větší." "Což, mrzí-li to jasného pána, dost je takových, kteří rádi vezmou, rozdělí-li se s nimi." Selský život přivlékal i měšťáka. Naše městečka i okresní města živila se zpola rolnictvím. Půl dne měšťák pracoval své řemeslo, půl dne sedlačil. Některým rolnictví bylo výhradným zaměstnáním jako sedlákům. Menší řemeslníčkové neostýchali se v pantoflích na bosou nohu capat za kravkami, kterými si vezl hnůj na políčko. Chov hovězího dobytka v městech provozovali jako sedláci. Město mělo svá dráha jako ves a pastýř letního času každé ráno na náměstí i po ulicích vytruboval, aby vyháněli krávy na pastvu. Hovězího dobytka i mléčných výrobků bylo nadbytek, proto byly tak laciné, že ceny ty se nyní zdají pohádkovými. Libra masa bývala za 20 kr., máz nezbíraného mléka za 4 kr. a pod. Pekaři zadělávali nezředěným mlékem a dvoukrejcarový rohlík býval veliký jako předmět, od kterého dostal jméno. Za 10 kr. jsi dostal 7-9 vajec. Nešlo také o ždibec másla, v něm každé jídlo tonulo. Ani kněžím nezbývalo nic jiného, leč aby zesedlačeli, když se na faře trvale mezi jižněčeským lidem usadili. Ano ani Židy tento osud neminul, i oni byli strženi rolnictvím a v něm poněkud pozbývali svých typických vlastností.
Ruka sedlákova jako ruka boží stále byla otevřena. To jej naplňovalo vědomím důležitosti a dodávalo mu důstojnosti. Bylť o sobě přesvědčen, že jest od boha ustanoven, aby ve velkém i malém, ve státě, i národě, i obci byl středem společnosti. Svým jazykem to vyjadřoval prostě: bez sedláka nic. Naším jazykem bychom mohli říci, že se pokládal za středobod společenského útvaru, jenž se kolem něho skupil jako krystal. U krystalu nejprve na zevnějšek se hledí, na mnohost a lesk jeho ploch, a tvrdost i obsažnost minerálu tají se uvnitř jako i tajemná síla, která jej tvoří. Právě tak se věc má s krystalem společenským. Selský stav dává mu tvrdost i obsažnost, nikdy však hladký a třpytný vnějšek, pročež oceněn bývá teprve při bližším ohledání znalce. Kdo se spokojuje vnějškem, sedláku nikdy neporozumí, nepochopí a neocení jeho důležitosti pro společnost. On sám je si své důležitosti vědom, ale vědomí to chová pro sebe, nevnucuje se a šetrnost si nevynucuje. Odtud se vyvinuje sedlák "bastant", odtud se vyvinuje sedlák, tvrdý jako suk, jde-li o obranu jeho stavovské cti, ale pravé tak zv. "selské pýchy" u nás nebývalo a myslím, že ani v Čechách nikde. Selská pýcha - jako vůbec pýcha - podle mého mínění patří Němcům, jako jim také patří přiblblý a volatý selský synek, jenž dlouho byl v českém umění považován za typickou figuru české vsi. Rovněž není typicky českým - aspoň ne jižněčeským - F. L. Čelakovského "sedláček vychytralý ptáček", jenž se před "pány" poníženě kroutí a za ušima drbá a si na zlé časy stěžuje, nakonec pak "strčil urozenost s rozumem do kapsy". I tato figura se opakuje v české literatuře, ale aspoň pro jižní Čechy typická není nikterak.
Ne pýcha, ani ne poníženost charakterisuje našeho sedláka v poměru k "pánům", ale jistá blahosklonnost, jíž přimíšeno bývá trochu potměšilého humoru, když má před sebou hrdinu z města, který se nad něj vyvyšuje a cítiti mu to dává. Ale já i takových případů znám pořídku. Měšťanům sedlák byl vážen, protože byl odběratelem jejich zboží a řemeslných výrobků a platil hotovými. Žil-li měšťák v dobrém poměru k sedlákovi, mohl do jeho dvora přijíti s paničkou kdykoli a vždycky se mu dostalo pohoštění. Hospodyně prostřela bílý ubrus a přinesla, čeho si host přál: smetany, másla, rozhudy, medu. K svačině si host ukrajoval bílého výražkového chleba, jenž byl největší chloubou našich hospodyň. Přišel kněz, úřadník, učitel a každý byl vítán. Chudí řemeslníci z města posílávali si děti s velkými džbány pro "trochu mléka", a mléka dostali jako vody. Šla-li hospodyně do města k "pánům", nikdy nepřišla s prázdnýma rukama, vždycky přinesla na dar něco ze svého hospodářství. Ale takové návštěvy hospodyně zřídka konávala sama; obyčejně doprovázela svého muže a rozdělili se teprve na chodbě: muž vešel do kanceláře a žena do kuchyně. Že to byly úplatky? Nemyslím. Bylo to jednáno podle pořekadla, že malé dárky udržují přátelství. Úřadník v malé věci pomohl neb oko zamhouřil. Ostatně naši sedláci nemívali záležitostí velkých, aby s nimi chodili k úřadům. Největší jejich záležitosti byly: svatební smlouva a projednání pozůstalosti. Vyšší soudní úřadník, jenž v letech osmdesátých m. v. býval ve Vodňanech adjunktem, říká, že tam soud mnohdy celý týden neměl jediného případu k rozhodnutí.
Zde jest na místě, abychom se zvláště dotkli poměru našeho sedláka k úřadům. Snahou jeho bylo, aby s každým úřadem a úřadníkem měl dobrou vůli. Jako se varoval konfliktů s kněžími, tak činil i s úřady státními. Nebylo to ze strachu. Podlého strachu měl tak málo, jako rabské úcty k tomu, kdo má moc a může mu i prospět i uškodit. Byla to vzájemná dohoda mlčky, která se vyvinula a ustálila za dobu dvou věků, a smysl její byl: nedělej ty zbytečných nepříjemností mně, ani já tobě nebudu. Dodržuje svědomitě tento němý kompromis a chovaje se k úřadníkům bezvadně, sedlák nebyl přesvědčen, že by úřady lidu prospívaly, a měl je za nutné zlo i tehdy, když dobře naplnily svůj úkol, chráníce na př. veřejnou bezpečnost anebo spravedlivě podle zákona rozsuzujíce spor.
Nazve-li někdo našeho sedláka pro vypsaný právě poměr chytrým, nemám ničeho proti tomu; ale chytrost jest i na druhé straně. Avšak vychytralosti, falše, liceměrství a pokrytectví tu není.
Za to poměr k čeledi a chudině býval málem ideálně krásný. Čeleď byla jakoby patřila k rodině hospodářově. Pacholek byl jeho náměstkem. Kde hospodář nebyl přítomen, pacholek ho zastupoval s nemenší autoritou. Stejně starší děvečka byla náměstkyní hospodyně. Stůl hospodářův byl čeledi společný. Nikdo se nesměl opovážit uraziti čeledína proto, že je námezdným služebníkem. A také čeleď bývala svědomitá, věrná, spořádaná, dbalá své cti a dobré pověsti, a není divu, neboť v těchto vlastnostech byl fond, z kterého měla vyžiti svůj věk. Když jsem o těchto věcech před lety po prvé psal, socialistický kritik namítl: "Aj, jaký je chytrák, takový sedlák na jihu! On posazuje čeledína k svému stolu, lstivě ho vyznamenává, aby se hrdě cítil jeho pravou rukou, a zatím má v úmyslu za malou mzdu co nejvíc vytěžiti z jeho síly a dovednosti a připoutati ho k sobě poutem oddanosti!" Tehdy se má duše zarmoutila. Pravda, mzdy bývaly mnohem menší, než jsou nyní, ale nesmíme zapomínati, že poměr mezi mzdami a jinými platy celkem se nemění. A poměr mezi lidmi byl lepší než nyní, o čemž nemůže býti sporu, neboť to samo sebou vysvítá ze společenské snahy někdejší a nynější: dříve se ta snaha nesla k dosažení společenské harmonie a stálému jejímu obnovování, nyní pak jí jde o přivedení úplné společenské disharmonie. Všeobecné uznávání nutnosti společenské harmonie mělo nejen děti k tomu, aby poslouchaly rodičů, a mladší, aby v úctě chovaly starší, nýbrž také čeledína, aby konal svou povinnost, ku které se dobrovolně zavázal.
Ukážu ještě na poměr jižněčeského sedláka k žebrákům a řeknu hned, že každou vzpomínkou naň dosud se má duše povznáší a že jsem v životě nenašel nic tak krásně lidského, tak prostě křesťanského. Dejme tomu, že sedlák jednal zchytrale a zištně, i když u sebe dával hospodu potulným vypravěčům a hudcům: kdyby šel za uměleckým požitkem do města, stálo by ho to peníze, a on raději vezme za vděk uměním nejprimitivnějším, jen když za ně nemusí dát na hotovosti ani krejcaru. Dobrá, ale při žebrácích už nemůže býti nižádné řeči o tom, že by jim sedlák poskytoval ze zištnosti. Zvláště dopoledne ani se dvéře nezavřely, jak často si žebráci kliku podávali. Hospodyně stále musela odbíhat od plotny, aby jim udělila almužnu, o kterou prosili: skývu chleba, lžici másla, prahoušel mouky, lívanec nebo vdolek; před posvícením a obžinkami dostávali po koláči. Žádný žebrák na selském prahu nebyl odmrštěn tvrdým slovem "naděl Pánbůh", jestliže se něčím neprovinil, zač byl společensky trestán. Mezi žebráky bývalo pořídku obtížných mladých zahalečů a tuláků, tak zv. syčáků či rošťáků; po většině to byli poctiví lidé práce, kteří na stará kolena pozbyli tělesných sil a tím schopnosti výdělečné. Žebrácká hůl byla jim jediným zaopatřením v starobě. Osud jejich zajisté byl krušný a nikterak hodný závidění; ale sedlák jim hlady zahynouti nedal a poslední doby života jim oslazoval šetrným uznáváním jejich vykonaného životního úkolu. Kdo trochu vážně o tomto předmětě bude přemýšleti, přizná bohdá, že uvedené řešeni chudinské otázky je vysoce socialné, ale ovšem není mechanické, jak se nyní žádá. Řešení se tu přivádí přirozeným socialným pudem, jenž nesnese, aby člověk, po všechen svůj věk se lopotivší na nivách cizích, vlastní nemaje, byl v stáří prostě hozen mezi staré haraburdí jako věc doslouživší a již nepotřebná. Tento socialný pud nová pokolení vypěstila v jasné vědomí socialné povinnosti, jež za dní našich chovají všechny stavy, všichni jednotlivci, i zákonodárci. Vydávají se chvalitebné zákony, předpisující socialnou péči o nemocné, staré, při práci zmrzačené. Ale všecka tato opatření mají společný velký nedostatek: jsou mechanismem, pořízeným rozumovými úvahami a proto chladným, odměřeným, vyměřeným, přímočarým. V mechanismu není srdce, a bez srdce jaká humanita? Citlivost pak srdce lidského nestačí ani pro všechny homines sapientes, co jich zeměkoule nosí, nýbrž musí jí vykázán být užší okrsek, aby se v něm prakticky osvědčila; užší okrsek takový, kde jsou lidé k sobě poutáni společným zájmem hospodářským i mravným, neboť to jim dává vzájemnou sebe znalost, jež jest důležitým, ano nevyhnutelným činitelem policejně socialným. Protože pak ve vsi a na osadě všichni lidé dobře znají a vědí, co který má a může, čeho druhý nemá a potřebuje, jest, myslím, jasno, že takové zaopatření chudých, jako jsem doma vídal, bylo zcela účelné. "Žebrácká hůl" a "žebrácká mošna" byly symboly krajní chudoby, ale nebyly na hanbu tomu, kdo je v poctivosti nosil; právě tak mu na hanbu nebyly, jako komukoli nástroj jeho živnosti - rolníku pluh, krejčímu žehlička.
Tak vlídný, ryze lidský poměr k nejchudším bližním najdete v Evropě jen u Slovanů, dlužno tedy považovati jej za jeden z význačných rysů slovanského charakteru. Ze Slovanů pak jej v nejplnější míře nalézáme u Rusů, Srbů a jižních Čechů. Rozdíl je ten, že u jižních Čechů jej zachovali pouze sedláci, kdežto u Rusů a Srbů se udržel u všeho národa. Za dob nevolnictví v Rusku kruté bylo položení mužíkovo, avšak žebrák se těšil šetrnosti jak bojara, tak nevolného sedláčka, jakoby měl v sobě něco posvátného. To samo je známkou, že poměr ten je původu dávného, prastarého, možno říci praslovanského a že pochází ještě z dob, kdy v Rusku nevolnictví nebylo a pán a sedlák nelišili se společenským názorem. U jižních Čechů věren mu zůstal pouze sedlák; ale že mu na pídi své země věren zůstal uprostřed tisíciletého vlnobití cizích mravů a kultury, je fakt znamenitý, vysvětlující jižněčeský konservatism a podávající klíč k duši jižních Čechů.

***

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 27.02.2017

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­