ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Holeček Josef (*27.02.1853 - †06.03.1929)

­­­­

Česká šlechta

  • podtitulek: Výklady časové i historické
  • soubor kritických esejů, jež český spisovatel a publicista Josef Holeček věnoval vztahu české šlechty k české národní otázce
  • psáno ve druhé polovině roku 1917

I. Česká šlechta za světové války

Hrabata Clam-Martinicové byli od let šedesátých minulého století považováni za dobré Čechy a nikomu nenapadlo, aby o tom pochyboval. Vůdce státoprávní oposice hr. Jindřich Jaroslav založil tuto jejich pověst, jež se udržovala i za jeho nástupců Richarda a Jindřicha. O hrabatech Clam-Martinicích bylo mezi námi obecně známo, že barva jejich je černá, že jsou vysocí konservativci a klerikálové, věrni jsouce duchu svého bělohorského předka. Ale to jim v očích nekonservativných a neklerikálných českých stran na vážnosti neubíralo, neboť předpokládáme, že šlechtic ani nemůže býti jiného smýšlení, a žádáme od něho pouze, aby ve věcech jazykových a všezemských byl zajedno se vším národem. A v té příčině pánové smečenští byli bez výtky, aspoň při těch skromňoučkých požadavcích, které my ku šlechtě máme. Věděli jsme o nich, že umějí česky, že knihy na jejich panství vedou se česky, že mají kolem sebe úřadnictvo i služebnictvo české a to nám postačovalo.
Jména dobrého Čecha požíval také nynější smečenský pán, hrabě Jindřich Clam-Martinic. Já sám ho nikdy neviděl, ani mluvit neslyšel, ale věřil jsem jiným. Ale již po prvých měsících světové války jeho pověst mezi námi se měnila. Mluvilo se o něm, že se v hlavním stanu, kde konal vojenskou službu jako major, stal nepřítelem, ano nenávistníkem českého národa. Řeči takové s počátku byly považovány za klep a nedocházely víry; ale když se nejen udržovaly, nýbrž zesilovaly, a když se vyskytovaly rozličné okolnosti, které je činily podobnými pravdě, nezbývalo nám Čechům nic jiného, nežli se smířiti s myšlenkou, že hrabě Jindřich Clam-Martinic už k nám nepatří a že se odřekl českého národa i národnosti. Současně se proslýchalo, že hr. Jindřich Clam-Martinic má mezi českou šlechtou mnoho stejně smýšlejících a že se již dohodli, kterak Čechům "urazí rohy" a "obnoví" Rakousko. Do těchto plánů patrně byla zasvěcena také šlechta moravská, jak vidno bylo z otázky hraběte Mensdorfa-Pouilly, je-li prý to pro Čechy takové štěstí, že vzkřísili svůj jazyk, a zdaž by jim nebylo lépe, kdyby jejich germanisace byla bývala již v 18. stol. dokonána. Výrok tento jsem dvakrát potkal v tisku a jeho autentické znění mi známo není; avšak to, že jej hr. Mensdorf-Pouilly opakoval, je potvrzením jeho smyslu. To již bylo přímé vybídnutí k odrodilství ve prospěch myšlenky, do které se česká šlechta v království a markrabství zamilovala a na které se shodla. Jaká myšlenka ušlechtilá!
Když byl hr. Jindřich Clam-Martinic ministerským předsedou, chodily od úst k ústům jiné jeho výroky, českému národu nepřátelské. Jedny byly potvrzením druhých a již nebylo možno odmítati je jako liché klepy. V jednání s českými poslanci hrabě netajil, že pomýšlí na zavedení německé státní řeči. A kdyby byl i tajil, prohlášení němčiny za jediný jazyk vnitřního úřadování při všech státních úřadech prozrazovalo, že se německé státní řeči kvapem připravuje cesta. Hrabě Clam-Martinic jen proto nepovolil naléhání Všeněmců, aby německá státní řeč byla oktrojována, že si troufal vymoci ji cestou parlamentárnou. Byl prý si jist, že Čechy pro německou státní řeč získá a že si ji sami odhlasují, což by ovšem bylo velmi cenné a vydalo by státnickému umění hr. Clam-Martinice skvělé vysvědčení. Vzal prý na sebe dokonce pevný závazek, že tu věc provede. Nedělal žádných tajností, jakým způsobem toho cíle dosáhne: přimámí dva nebo tři Čechy do svého ministerstva a jiných několik zkompromituje tím, že budou veřejně jmenováni jako kandidáti ministerského křesla, tedy jako lidé -, a těch pět, šest českých poslanců přemluví všecky ostatní, že dají své hlasy pro německou státní řeč. Dva čeští poslanci skutečně byli kompromitováni svou kandidaturou do ministerstva hr. Clam-Martinice, ale nic horšího se nepřihodilo. Německá státní řeč musila býti sňata s programu a hr. Jindřich Clam-Martinic padl. Pro německou státní řeč pracuje se i po něm.
Pouhé pojetí takového záměru, jako jest uzákonění německé státní řeči, národ český považuje a vždycky bude považovati za skutek nepřátelský; ale způsob, kterým hr. Jindřich Clam-Martinic vytčeného cíle dosíci hodlal, je projevem nenávisti a opovržení. Státník, který city tyto skrýti nedovede, ano myslí, že jich ani skrývati nepotřebuje, a přesto doufá, že přiměje ty, ku kterým je chová, aby mu byli povolnými nástroji ku své škodě i hanbě, nepatří mezi nejchytřejší. Talentu a umění státnického hr. Jindřich Clam-Martinic neosvědčil nikterak, ale co ukázal jasně a zřetelně, jest jeho nenávist a opovržení k Čechům, o nichž předpokládal to, co jest nejbídnějšího a nejpodlejšího: že za úřad, ve kterém by poseděli chvilku, že za pěkný titul a lesklý plíšek na kabátě jsou s to, aby vykonali na svém národě ortel smrti; neboť že zavedení německé státní řeči rovnalo by se usmrcení českého národa, o tom byla s hr. Jindřichem Clam-Martinicem zajedno všecka česká šlechta, která se odhodlala politiku jeho podporovati, jak vysvítá z citovaného výroku hraběte Mensdorfa-Pouilly, jenž při dobrotě svého srdce měl už na mysli posmrtné radosti českého národa.
Nesmí zůstati nezaznamenáno, co hr. Jindřich Clam-Martinic řekl českým poslancům, když jej po prvé navštívili v úřadě ministerského předsedy. Když jej jako krajana, jako českého šlechtice, jako svého známého z nejedné schůze oslovili česky, vskočil jim do řeči, řka: "Meine Herren, hier bin ich kaiserlicher Ministerpraesident, hier müssen sie mit mir deutsch sprechen." Když pak mu rozkládali, že jeho politika budí v Čechách a v Praze veliké znepokojení, zvolal: "Ať se Praha hne! Učiním, že z ní nezůstane kámen na kameni!"
Tak nemluví syn národa ani tehdy, když s běhy jeho věcí a jeho skutky nesouhlasí a třeba odsuzuje. Syn národa, byť jej viděl na cestách, které považuje za bludné, nezanevře naň, neodnímá od něho svého srdce, ani kdyby se s ním ve smýšlení rozpadl, nebude se nabízeti ani se nepropůjčí za metlu na něj, nebude háncům jeho přisvědčovati a nevstoupí do řady jeho nepřátel, nýbrž mu vždycky bude zastáncem a obhájcem, bude i nepopiratelné a dokázané viny jeho zmírňovati a omlouvati, a nikdy nebude sekerou, napřaženou na šíji svého národa.
Hrabě Jindřich Clam-Martinic vystoupil z českého národa, v jehož táboře není místa pro jeho zjevného nepřítele. Ale on není mezi českou šlechtou jediný, kdo v osudných letech 1914-1917 se od českého národa úplněji než dotud odvrátili a postavili se naproti němu na stanovisko nové, jež něžně tlumočí citovaný výrok hr. Mensdorfa-Pouilly a jež bouřlivě ohlásil hr. Jindřich Clam-Martinic. U mnohých ta posice není novou, nýbrž jasnější a určitější. To vyžaduje, abychom se také vyjádřili jasněji a určitěji.
Pro mne není pochyby, že již před válkou bylo uloženo o bezživotí národa českého tak, jako polského. Polákům to zřetelně a učeně vyložil pan Cleinow ve spise "Die Zukunft Polens". Nám to hlásala německá publicistika před válkou a zvláště bez obalu v prvých dvou letech války. Do plánu tohoto úkladu byla česká šlechta zasvěcena. Srdce všech se proň nerozehřála takovým nadšením, jako srdce hraběte Jindřicha Clam-Martinice, všichni záhubu českého národa pokládali za neodvratnou a již neodkladnou; leda že ti, kterých mysl je nejjemnější, dělali si starost, jak by se nám mohla připraviti smrt méně bolestná.
Více ještě se o tom mluvilo, než psalo. V Praze na Příkopě je dům, z kterého se v prvých dvou letech války rozcházely bulletiny o stavu příprav k našemu usmrcení.
V těch strašných dobách my se tiskli k sobě jako lidské oběti, odsouzené, aby předhozeny byly dravým šelmám v aréně. Všichni jsme se tulili a nebylo mezi námi různosti a rozdílu. Nikdo mezi námi nescházel, všichni Čechové jsme byli pohromadě v jednom chomáči, jen šlechty mezi námi nebylo.
Zřekla se nás, odpadla a v osobě hraběte Clam-Martinice vyvstala proti nám s hrozným gestem mistra popravčího.
I musíme se zamysliti a podrobiti revisi celý poměr šlechty k českému národu, abychom si byli dobře vědomi, na čem se šlechtou jsme, a neoddávali se lichým ilusím a nadějím.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 12.12.2018

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­