ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Čapek Josef (*23.03.1887 - †duben 1945)

­­­­

Stín kapradiny

Rudolf Aksamit a Václav Kala, kamarádi v dobrém i zlém, se shýbali nad kořistí. Ty modrý, černý a zelený lese, ty lese hnědý a mlhavý! divá radost jim probíhá pytláckými nervy; pod prsty měli tělo zvířete, to krásné tělo srnce. - Byl jejich.
"Vašku - Vašku," sykotal Aksamit "Rudo, ach, Rudo," vydechl Václav Kala. Třásli se okouzlením; rozkoš v nich nadšeně trnula, krví šuměla opilá závrať. Ty můj kulatý světe, to se nám to dnes povedlo! To se ani povídat nedá.
Vašek a Ruda se shýbali nad srncem, pod prsty měli tělo zvířete, poddajné, ještě teplé, ještě nádherně napjaté, a teď do toho z houští vyrazil hajný a zaryčel: "Stůj!" Tohleto byly staré účty, hlas hajného chraptěl zuřivostí. Ty štědrý, divoký lese! To tělo srnce, ještě teplé a napjaté! Pytlácká radost se naráz v žilách zastavila a náhlým přetlakem vyvřela v lávu rudého vzteku. Ruda se přikrčil za srncem, naježila se v něm rozlícená šelma, Vašek se cítí hajnému skákati na krk. A už vyšlehl oheň msty, puška práskla, to Ruda střílí do hajného. "Potvory!" křičí nepřítel a kácí se do trávy, hlavu na stranu. A ještě několik ran do něho, jak tady klesá a leží. "Má dost!" sípe Vašek, a Ruda tříští ještě navrch pažbou to zbité tělo, které už duše opustila.
Vy jste mně dali - chroptí tělo, ale ta vzkypělá láva nemá konce, vře sopečně a valí se až pod nehty, až do horkých boltců, až do víček očí.
Má dost, skučí Rudolf Aksamit a Václav Kala, má dost, to mrtvé tělo, ještě teplé, ještě napjaté, to poddajné tělo, které už nikdy hajným nebude. Ten nám už toho srnce nevezme, ten se už nikdy nebude naparovat po lesích, ten už si nikdy nepůjde pro tabák! - To tělo bylo přece už bez života, není v něm krve ani duše, už necítí, ani nevnímá, a ještě je bijí a kopají. To byl vražděn hněv hněvem, zášť záští, pořádek zločinem a právo zlým strachem, ten nebožtík byl proto tak lítě pobíjen, protože se pořád nezdál mrtvý dost.
Má dost! popadá Vašek po dechu. To jsme ho dodělali, tenhle hajný už nikoho z lesa vyháněti nebude: pod jeho nohama už nikdy nezachrastí suché jehličí; hola, ten mrtvý si už nikdy neposadí na klín své nejmladší dítě, žábu světlých vlásků, která se ještě nenaučila říkati táto. Ten se už domů nevrátí takový, jaký odešel!
Budou u hajných čekat, táta nikde. I obuje se hajná, hodí si přes hlavu šátek a běží: Otevřte, to jsem já, hajná, muž se mně z lesa nevrátil! Jestlipak se mu něco nestalo, jestlipak nám ho tam nezabili! - Ach, bože, hajná, a jak! už jsme ho našli. Darmo vám nebylo ouzko: podívejte se, co vám z něho udělali!
Najdou hajného, hajný je surově pobitý, a budou hledat, kdo mu to udělal.
To? Tohle mně na chlup tak vypadá jako pytlácká msta. Troufám, že neprohádám chalupu, když myslím, že ani nemusíte hledat moc daleko - Vašku, pryč! syčí Ruda Aksamit, aby nás tu tak někdo viděl! Pryč odtud, pryč! Ruče se pytláci chápou zvěřiny a nechávají mrtvého hajného za sebou. Leží a nehýbe se; brouci mu polezou po tváři, slimáci popíšou svým stříbrem jeho ustydlé čelo, šedivá můrka se mu zaplete do vlasů. Však je to jeho vina. Sám si to způsobil; proč sem lez! Vlekou se se srncem, teď je jejich, jistotně je ten kus jejich a už nikoho jiného. Ten zabitý, ten jim ho už nevezme "Sakra taky, co je nám teď platný ten srnec," skřípe Vašek, "houby, nač my se tu s ním taháme, k čertu s ním!" Odhazují srnce. Na, hajný, když jsi tak o něj stál, tak si ho teda vem!
Lehčeji se to člověku běží svou cestou, když nevleče na svých bedrech žádné břímě. Hoj, jak snadno si může spěchati ten, koho nic netíží! Koho netlačí jeho ranec špatností, žádná vina v srdci, koho nespoutává žádná starost a strast, žádný žal.Tak lehkým skokem přebíhá zajíc stinný úval i pole jetelové, neboť nenese na svých lopatkách nic těžšího než svůj sivý chlup, tak letmo se kmitá křovinou pták, neboť jeho křídla i nožky nejsou těžké pod vahou čehokoliv, co by na sobě nesl, tak hbitě uniká suchým listím střevlík, na jehož hřbetě nesedí nic než záblesk paprsku slunečního.
Odhodili pytláci své břímě, na jejich ramenou nesedí ani letmý záblesk paprsku slunečního a jejich nohy nejsou těžké pod tíhou čehokoliv, co by na sobě nesli. Vašku, pryč! hučí Ruda a již probíhají roklinou během zajíce a kmitají se ve stráni jako pták.
Hej, hola hop! Domů, hej, domů, z lesa ven! Kdo je doma, ten není v lese, kdo spí ve své posteli, nedrtí svýma botama borůvčí, kde se morduje. Hej, dolů s botami! Boty chodí s člověkem a byly při tom, co se dělo v lese. A šaty, dolů s těmi šaty, mordie! Šly do lesa a zase z lesa, co se tam stala vražda. Vycházejí šaty z lesa a někdo je uviděl: Aj, šaty, boty, kde jste se tu vzaly? Jak si to tu dnes v té pozdní chvíli jdete, povídám, koho to v sobě nesete? - Václav Kala a Rudolf Aksamit. - I bodejť že jsou to oni, v těch šatech, na mou duši, vždyť já je dobře znám, vida, že já je hnedka nepoznal! - Ne, ne, dolů s tím, mordie, pušku za trám, dolů s těmi šaty, hej, a s tělem do peřin! Co prosím? Kdo říká, že by byl kdy viděl běhati po lese pytláka v košili? Hehe, že by takovýhle bílý košilatý spáč krvavě zabil hajného? Dejte nám pokoj, nám dvěma: jaký hajný? my byli doma, my spíme, my dva o ničem nevíme.
Ruda s Vaškem dobíhají ke kraji lesa. Teď už je z lesa nikdo nedohoní. Teď, ještě před šaty, hej hola hop, svléknou ze sebe les.
Zvláštní a svým způsobem hezký bývá takový kraj lesa. Po jedné straně máte volnou krajinu, na druhé vyvstává vzhůru les, a je to pásmo pro sebe, něco jiného, než je sám les ve své vlhké hloubi, a jinakého zas, než jsou louky nebo zprahlá pole před lesem. Květ, který tu vyrůstá, není týž jako stínumilovná bylina lesů, kde se zelená rokytník a šťavel, a je jiný než býlí polní, ty kytky hořké od slunečního žáru, jako je mateřídouška, heřmánek a ze všeho nejrudější mák. Pod obrubou křoví kvete tu zjara žlutý petrklíč i podléštka, v létě pak modrý zvonek, třeslice a kartouzek. Sem, a zase dál mezi kostřavy a trávničku, vtrhli v hrubém kalupu dva diví běžci jako bláznivý vítr, jako splašený dobytek, jako dva valící se balvany. Pozor! syčí Ruda a už jsou tam, kde začíná chrpa, koukol a chrastavec; pozor! Ty můj bídný světe! Ach, to jsme si dali: Člověče, proč pak se lépe neohlédneš! Vždyť se tudy šourá dědek Čepelků s motyčkou v podpaží. A za ním Čepelkova bába s rancem: Matičko svatohorská, to jsem se lekla! Hele, škubnul sebou děda, a oni to zatím Ruda s Vaškem. Povídám, mládenci, co tak chvátáte? Ba tak: to není vítr, ani večerní strašidla, nejsou to valící se balvany, ani divá zvěř, to Vašek Kala a Ruda Aksamit se tudy - jaká to čertovina je pohání? - v tuhle pozdní hodinu nečekaně ženou z lesa ven, z toho lesa ven.
Hej, hoši, povídám, přece jsem vás v tu chvíli dohonil, zadechl jim mrtvý hajný do týla, tak tam ležím a pořád si myslím, jestli oni si nedají dobře pozor, to se pak, kluci, budete muset jináč honit, jestli on vás tak někdo z lesa běžet uvidí - "Máme to marné," vyrazilo to z Rudy, "teď jsme v tom!"
Z kosmatého temene lesů vysoko se vznesl k nebi pták. Peprný ryzec potí se mlékem, v trouchnivině skřípají pracovitá kusadla vos. Po pařeze ubírá se svou cestou tesařík, vláčeje za sebou svůj dlouhý knír. Pápěří bodláku pluje prozářenou štěrbinou mezi větvemi smrkovými. Mír boží, neděle, vznáší se nad hřbety lesů.
Dole na silnici zarazilo auto Vystoupil pán a ujímá se fotografického aparátu. Za ním druhý ve sportovním a zapaluje si cigaretu. Dvě dámy se vysoukaly z auta a trhají růžové vstavače.
"Je to nádhera," rozkochává se amatér, zakusuje se vyceněným objektivem do zelené lesní krajiny. "Bezmála tři čtvrtě hodiny už jedeme a pořád hluboký les. A to tu máte jeden revír na druhém; však se tudy lze samým lesem dostati až na hranice."
"Nu, to je opravdu les," míní druhý a rozhlíží se poněkud roztržitě dokola.
"Nemohu zapomenout na ten krásný mech, který jsme viděli," odpovídá dáma, trhající vstavače; "nevíte, jak se ten úžasně zelený mech jmenuje?"
"Ten mech? jakpak on se ten mech jmenuje?" zasmušuje se kouřící pán, "kdysi jsem to věděl a živou mocí ne a ne si vzpomenout -"
"Není to rašeliník?" míní druhá dáma.
"Ne, ne, rašeliník to není, já si snad vzpomenu," teskní kuřák; "v rašeliníku dřímají přes den bludičky a ohnivý muž, ale jak on jen se jmenuje, ten vysoký mech, ten krásný mech, který byl pohovkou skřítků a lůžkem vil, ten vysoký a zelený mech našeho chlapectví?"
"Udělal jsem tady šest snímků," hlásí pán s kodakem, "honem nasedat, jedem zas dál! Za několik kilometrů přijde kopec, tam jsme kdysi našli bíle kvetoucí vřes -"
"Těm se to jede, banda zatracená," odplivl si nahoře na stráni Ruda Aksamit a rýpe v trávě suchou větvičkou, "a my tady máme jen ty svoje nohy."
"Máma mne zahlídla," vypravuje Václav Kala, "a ptá se: Kam jdeš, Vašku? Kam by? povídám, jen tak ven."
"Taky jsem se s nikým nerozloučil," praví Ruda; "ještě jsem jim vypil všechno mléko a hajdy pryč."
"Jestli pak asi už u nás byli četníci?"
"Záleží na tom, jestli ho už našli," zlomil Ruda větvičku.
"A teď se shánějí po nás."
"Může být."
"Jak oni to dělají? jestli se psem -"
"Pro mě, třeba ať s velbloudem; mají aspoň co dělat. Víš, Vašku, něco ti povím: ať si nás honí! Ať si nás honí tady po těch lesích! Tady nás, panečku, tak hned nechytnou! Honí, čmuchají, pachtějí se, nechytnou, nemají nikoho a zapomene se. Takových věcí se stává - Podívej: hledali toho Paduba, co v Hůrkách zabil své děvče, dva roky ho hledali a nenašli -"
"Ale pak ho přece dostali."
"Proč nebyl chytřejší, mezek jeden, sám se dal chytit: děvče prý ho ve spaní strašilo. Přišlo na něho svědomí, to je to - Nebo máš jiné případy vem si tedy, jak hledali toho, co zabil hospodského i s hospodskou na Krákorce. Je tomu šest let a ještě toho dotyčného nemají. Ani nevědí, kdo to je. A nikdo si už na to ani nevzpomene. A jemu, možná, je někde docela fajn."
"A že se jim třeba všem směje."
"Však my se také můžeme smát Vašku. Vašku, ať si nás chytají tady po těch lesích, s pánembohem, jen ať to zkusí, mně je to jedno! Rád bych ho viděl, toho našeho tlustého strážmistra, jak by se ten kratinožka honil po lese jako starý šváb. Kdyby na to přišlo, na místě se ti tu schovám, hledej, hledej a nenajdeš a ještě řekneš, že jsem neviditelný. Jestli se člověk neschová v lese, tak už nikde."
"Ale jeho - hajného - přece najdou."
"To je jiná věc. Proč by nenašli, to není jako my, mrtvý - ten se neschovává, ten právě se chce lidem ukázat."
"Hm - taky každý ne: máš zase takové mrtvé, že se náramně schovávají. Koukej, takový sebevrah. Ten se nechce ukázat, ten se, člověče, někdy schovává a jak! Zaleze si s tím někam na půdu, do kouta, do stodoly, do kůlny, nebo tajně do lesa, jen aby ho nikdo neviděl, a nenajdou ho třeba až bůhvíkdy."
"Anebo taky ne. Někdy se takový sebevrah zrovna chce ukázat, jako kdyby mu ukrutně moc na tom záleželo. Nastrojí si to všechno tak, jen aby ho co nejvíc bylo vidět. Jsou takoví, co to udělají naschvál, domácím lidem na zlost, aby se za něco pomstili. Jako ten můj švagr: o padesát korun se pohádali, o padesát korun, ti povídám, a ještě jim to na stůl napsal křídou, aby věděli..."
"Ale povídáme si tu, Rudo, na cestu pěkné věci, jen co je pravda"
"To? To mně nekazí náladu. Jen tak jsem si vzpomněl. - To se ví, cožpak nám tady v těch lesích není dost dobře? Vždyť jsme tu, člověče drahá, jako na výletě, ty stromy, to slunce, jsou tu ptáčkové, kytky tu kvetou, noci jsou teď jak víno, nic na práci, panečku, něco takového, to by nám ledaskdo záviděl!"
"Cožpak o to: les je to ze všeho nejlepší."
"Jsou milionáři, že by za to zaplatili bůhvíco, aby takhle mohli bydlet v lese, jezdit si po lesích sem a tam, zůstat si, kde se jim to zlíbí a zas dál - ale nemají na to pokdy."
"Nebo jako byli ti poustevníci. Odešli od lidí a žili si v lese bez starosti po celý život, až do smrti. Třeba všechny poklady světa jim mohli dávat, les jim byl milejší."

***

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 31.01.2017

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­