ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Čapek Josef (*23.03.1887 - †duben 1945)

   
­­­­

O sobě

  • svazek O sobě zahrnuje všechny nejzávažnější Čapkovy články a projevy autobiografického významu
  • knížka má 3 hlavní části: po úvodní Pohádce o mně následuje první oddíl Domov a dětství, kde jsou líčeny všechny vzpomínky na dětství, domov, matku, bratra; 2. část Práce obsahuje Čapkovy články o vlastní práci; 3. oddíl Za bratrem sestává ze dvou elegických vzpomínkových článků na bratra Karla a jedné básně napsané v koncentračním táboře

Pohádka o mně

Jsou na světě všelijaké pohádky o neobyčejných a vzácných bytostech, jako je hloupý Honza, silný Jíra, králové, kouzelníci, víly a draci, ale stává se, že se někdy něco obzvláštního přihodí i chudému drvoštěpu. Já ovšem nejsem ani hloupý Honza, ani silný Jíra. Nejsem tak hloupý jako hloupý Honza, a právě proto jsem si nevydobyl žádného království ani zámku a nepřišel jsem k tomu štěstí, aby se mi všichni lidé klaněli. To mám teď z toho. A kdybych náhodou byl silným Jírou, dělal bych také ledacos jiného, než dělám teď, a dotáhl bych to možná tak daleko, že bych se stal v Československé republice třebas i generálem. Ale dříve bych některým lidem, na které mám zlost, řádně (kdybych byl silný Jíra) namlátil, protože bych se (kdybych byl silný Jíra) nikoho nebál.
Já se ovšem teď také skoro nikoho nebojím, ale prát se nemohu tak, jak se to odjakživa hodí na silného Jíru, protože jednak mám na nose brejle a ty by mi při rvačce shodili a rozbili, a pak by mne třeba ještě navrch pro nepřístojnost zavřeli do arestu, a na to já nemám čas, protože se musím v nynější drahotě těžko živit, a to dá dost práce a ještě to k ničemu nevede.
Ono je to totiž tak. Já jsem také nebyl vždycky tak starý a veliký jako teďka, býval jsem také malý kluk a přitom přenáramný kujón, jako jste vy. A malé děti se nemusí samy živit, protože je živí tatínek, a následkem toho se děti o nic nemusejí starat a mají v hlavě jen samou nezbednost. Ale když pak dorostou, to je potom horší; pak už se musí každý o sebe starat sám, a ještě třeba k tomu o kopu dětí. Zeptejte se tatínka, a ten vám to poví, co se nastará, a každý tatínek v Československé republice vám to potvrdí a zadušuje se, že se živí sám. Něco jiného ovšem je, když by člověk nalezl někde pěkný poklad, ale to se tak hned každému nepřihodí, nebo, panečku, takovou nějakou divotvornou věcičku jako je kouzelný prsten nebo Aladinova lampa, že by pak člověku všichni duchové sloužili a přinesli mu všechno, co by jen chtěl.
A tak to tedy bylo se mnou. Vyrostl jsem z krátkých kalhot, a teď koukej, aby ses v světě nějak uživil. Kdybych se byl takhle třebas narodil v Africe jako černošský král, měl bych to ovšem lepší. Nosil bych na nahých patách ostruhy a nosem bych měl provléknutý ten největší kruh, protože všichni poddaní by musili nosit menší. Měl bych nějaké krásné cizokrajné jméno, třeba bych se jmenoval Urruratatoa-Brebebe-Giligi-Babaroa-Fa-Hufnzgtlvz-Iii-Habrgodzn-Fige-T-U-Bršk-Óhaha, což by po našem znamenalo Vonný lupínek, nebo tak nějak. Jestli se vám to líbí, tak vám ještě kousek přidám Ta-roa-Fafahu-Škipškip-Ubah-Bu-bah-Ufňuh-Tarará, ale už dost! Ale když tak tuze chcete, tak přidáme ještě kousek, Bidrhudn-Fefe-Kokrdu-Fesoj-Kepač-Mehehehe, ale teď už opravdu dost!
Tak tedy kdybych třeba byl v Africe černošským králem a jmenoval bych se Vonný krásný lupínek čili krátce Urrura-tatoa-Brebebe-Giligi-Babaroa-Fa-Hufnzgtlvz-Iii-Habrgodzn-Fige-T-U-Bršk-Óhaha-Ta-roa-Fafahu-Škipškip-Ubah-Bu-bah-Ufňuh-Tarará Bidrhudn-Fefe-Kokrdu-Fesoj-Kepač-Mehehehe, nosil bych na malých patách veliké ostruhy, jedl bych místo nudlové polévky polévku žížalovou, místo klobás pečené hady a nevím ještě co. Možná, že bych byl i lidožroutem. Nemusel bych nic dělat, po celý den bych jen seděl na trůně a otroci by mne pěkně ovívali, když bych se při té práci trochu zapotil. A hlavně, když bych byl černý, to bych se vlastně ani nemusel mýt, zvlášť takhle když je zima, a voda je tuze studená a člověk ještě moc ospalý. Ale protože jsem se nenarodil černošským králem, tak je darmo mluvit o všech výhodách takového krásného postavení.
A tak tedy, když mi nebylo přáno býti v Africe králem, nezbylo než se ohlédnouti po něčem jiném. Jsou na světě, jak přece z pohádek víme, všelijaké staré babičky i dědečkové, poustevníci, dobré víly, čarodějníci i mluvící ptáci, a ti všichni vědí o nějakých zakletých zámcích, královstvích a pokladech, a také o nich na zeptání, někdy i za maličkou službičku, ochotně povědí. Vždycky jsem se tomu divíval, že si pro ty poklady, o nichž mají tak dobrou povědomost, nejdou raději sami a nezbohatnou tak náramně, a že o nich vykládají cizím pocestným. Jeden takový starý kouzelník mi však vysvětlil, že jim je dána pouze tato povědomost a že poklad nebo zakleté království jsou dány jen těm, kdo jsou k tomu osudem určeni, a oni že mohou tedy o těch pokladech jenom povídat.
A proč bych si byl nemyslel, že jsem snad osudem určen k tomu dojíti pokladu nebo zakletého království? Vydal jsem se tedy, jak se tomu říká, směle do světa. A opravdu jsem také dost brzo potkal staré dědečky, poustevníky, kouzelníky i mluvící ptáky a ti mi řekli: "Ba ovšem, jsou zámky a poklady, ale je to ještě hodně daleko odtud. Když půjdeš rovnou, potkáš cestou všelijaké lidi a ti tobě řeknou, jak dále. Ale nesmíš jim - ať ti lidé dělají, co chtějí - nikdy říci ?To je špatné' nebo ?Není to pravda', sice se potážeš se zlou, neboť by ti pak naopak v pouti překáželi."
Poděkoval jsem za dobrou radu a vydal jsem se směle do světa. A skutečně, když už jsem myslil, že kudy jdu, není vlastně cesta, přišel jsem na místo, kde byli lidé, jak se mi zdálo, jaksi blázniví. Ustavičně se veselili a pořádali si slavnosti, tančili, zpívali, vykrucovali se rozkošně a velkolepě se tvářili uprostřed starých rozbitých baráků, do nichž pršelo a kde jim se shnilých krovů padaly trámy na hlavu. Na zvětralé stěny a na ty spadlé trámy navěšovali pentličky, pozlátko, všelijaké ozdůbky a strakatá sklíčka, a sami chodili v rozedraných a vetchých starých hadrech, z nichž jim všechny klouby vylézaly; i na ty roztrhané šaty si věšeli stužky a třapečky. "Zda tu nežijeme radostně a ve veškeré kráse?" pravili mi ti divní lidé. I ptal jsem se jich, kudy vede moje cesta. "Jsou tam kdesi poklady," řekli mi, "ale zůstaň tu a raduj se ještě s námi jako jeden z nás, pak ti o nich povíme. Což to tu nemáme převýtečné? Nejsou ty krásné staré stěny a střechy, a šaty s těmi pentličkami a po­zlátky ještě mnohem krásnější, než když byly nové? Není to tak dobře? No řekni."
Tu mi to nedalo, a řekl jsem: "Není to tak dobře."
"Jakže, zlovolníku," obořili se na mne; "což nevidíš, jak jsme spokojeni, že si dobře vedeme? No nejednáme správně, není to pravda?" Tu mi to nedalo a zapomněl jsem docela na všechny rady a varování a zvolal jsem: "Není to pravda!", ale se zlou jsem se potázal. Všichni ti lidé se na mne vrhli, šťouchali mne, štípali, nohy podráželi a velice mne tloukli, že jsem škůdce a hanebník, sebrali mi poutnickou hůl i mošnu a vyhodili mne za humna, cesty mi neukázavše.
I kráčel jsem dále, jak mne nohy nesly, až jsem došel k jinému místu, kde byli lidé jaksi mrzutí a přísně se tvářící, a ti se mne ptali, odkud a kam jdu.
I vypravoval jsem jim, co se mi v oné obci přihodilo, že mne bili a honili a co mi pobrali. "Známe je, to jsou blázni," pravil mrzutý lid. "My to neděláme jako oni; u nás to jde solidně. Pojď s námi, dáme ti jídla a pití a pak ti ukážeme cestu." Vedli mne k svým příbytkům a ukazovali, že dělají všechno nové. Poráželi stromy, tesali a hoblovali, stavěli domy a střechy. A tu jsem se podivil, že s velikou důkladností dělali do krovů díry, podráželi stěny, vytrhávali se střech tašky a na­tloukali okna. Též jsem pozoroval, že do nově utkaných šatů rovněž si dělali díry, že je, ještě nepoužité, na loktech prošoupávali, špinili a smolili, i ptal jsem se jich, proč a k čemu to dělají. "Bloude," řekli mi, "což to není tak dobře? Časem a nepohodou stěny se pobortí, krovy zahnijí a střechy zvětrají a šaty se potrhají a usmolí; není správné, že na to již takto předem prozíravě pamatujeme, abychom předešli ničivým vlivům času i nepohody?" Tu mi to nedalo, zapomněl jsem na všechny dobré rady a varování, a řekl jsem: "Ne, tak to přece není dobře." Ale nyní se na mne rozezlili a křičeli: "Jakže, což to není pravda, že tím ušetříme naše nové příbytky a šaty od zkázy, když sami předem do nich naděláme děr?" Ale mně to nedalo a stál jsem na svém: "Ne, není to pravda!" a zle se mi to vyplatilo. Skočili po mně jako po škůdci a zlo­volníku, tahali mne a poráželi, kopali a bili, obrali o vše, co jsem ještě měl, a hodili mne ztlučeného do černých skal a lesů.
I vydal jsem se těmi lesy, nevěda kudy se ubírati, za svou cestou. A potkal jsem pak veliký dav. Byli to pochlebníci a šplhavci, tichošlápci, pasořiti, zlodějové a loupežníci, a plížili se k obcím, kde se mi bylo tak špatně vedlo. Ptali se mne, zda odtud a kam vede má cesta. Tu jsem jim vše vypověděl, jak to tam chodí a že jsem nedobře pořídil. "Haha," smáli se mi, "nemusels to říkat! Dobře udělali, že tě bili!""Nedobře udělali," řekl jsem. "Tak!" pravili; "což je s výhodou takové věci říkat? Tak se to nedělá, chce-li člověk dobře se přiživit. No, není to pravda?" Mně však to nedalo a řekl jsem: "Není to pravda." I chytli mne zle, že jsem záškodník, potloukli, obrali o šaty a nahého hodili na poušť.
Tu jsem tedy hned viděl, že z takového cestování mi mnoho nekouká, i ohlížel jsem se, jak bych se z té pouště dostal. Potkal jsem starého dědečka, poustevníka, který docela jinak vypadal než ti dědečkové, kouzelníci a poustevníci, kteří mi říkali, že zakleté království a poklady jsou tam někde bůhvíkde v dálce, kam vede neznámá cesta necesta. Ptal se mne, odkud a kam jdu, i vypověděl jsem mu všechno, co se sběhlo, že jdu s nepořízenou, a kde ten poklad vlastně je, nebo že bych šel raději zase zpátky. A on povídá, že opravdu jsou zakletá království a poklady, jenomže je člověk musí umět nalézti. Udivil jsem se, že by to měl býti - ač docela jinak vypadal - zase takový stařík, který povídá o pokladech tam v dálce, kam ukazuje cestu jiným, a sám tam nejde. Ba ne; jiného druhu to byl stařík. Řekl mi, že se sám vydal před dávnými lety za hledáním království a pokladu a že se mu na té cestě přihodilo zrovna to co mně a jako mnoha jiným a jiným lidem. Ale on že na ten poklad přišel. Že z toho nedělá žádnou tajnost a že mi to beze všeho poví: "To zakleté království a poklad, to každý člověk nese v sobě sám. Každý člověk, který se vydal na daleké cesty za zakletým královstvím a pokladem, octne se proto nakonec až na holé poušti, kde nenajde už než sama sebe; a jestli v sobě pak nenalezne všechno své království a bohat­ství, jinde jich už nedojde."
Na mou duši, tohle mi řekl! Jak to je, tak to je. Já k tomu nic nepřidávám, ani neokrašluji, ani neubírám. Měl v sobě své království a poklad. A já mám tedy také v sobě své království a poklad, ač to na mně není vidět. Já to ale také nedávám nikomu znát; ne že bych to zrovna chtěl před lidmi tajit z nějaké sobecké lakoty, aby z toho nikdo nic neměl, ale nedělám s tím žádné orace, to je to! Však vy tedy také v sobě máte každý své království a poklad a také to na vás není vidět, no ne? Není to správné a není to pravda?
Je to správné a je to pravda.
Já jsem vám ze svého království dal tuto pohádku, moc toho zrovna není, ale však vás to nic nestojí, na mou čest, že od vás za ni nic nechci. A kdyby tu bylo víc místa, tak bych vám třeba ještě nějakou krátkou přidal a také zadarmo. Když máme každý v sobě své království a po­klad, můžeme se někdy, když se nám zachce, beze všeho podarovat pohádkou. Jsme dost bohati, nám na tom nezáleží, my to můžeme dělat. No, není to pravda?
Je to pravda.

DOMOV A DĚTSTVÍ

Má první vzpomínka

Má první vzpomínka z dětství je vzpomínka na mou barevně šachovanou dětskou přikrývku ze skotské látky, na níž jsem byl nepochybně pyšný. Zároveň je to vzpomínka na modře květované tapety pokoje, v jejichž ornamentech jsem hledal a viděl báby (figury, tváře, strašidla).
Dětská moje četba? S odporem a nenávistí jsem četl povídačky o hodném Fridolínkovi, ba i Třebízského tak zvanou ušlechtilou dětskou literaturu. Líbil se mi Karel May, velmi Julius Verne, vůbec dobrodružné a cestopisné věci, kde byla zvířata, moře, lodě, balóny, nebezpečí. Především však robinsonství, kde si člověk sám staví svůj dům a hotoví nářadí. Toužil jsem po tom a stále jsem se o to pokoušel. Velmi jsem miloval Flammarionovo hvězdářství a obrázky zvířat.
Příroda byla pro mne ponejvíce okouzlením. Nesmírná poesie míst a koutů, jež by se mi dnes zdály prozaické a bezvýznamné. Dělal jsem si sbírku kamenů, všude jsem tušil krystaly, drahokamy a drahé kovy. Malá krystalová drúza zdála se mi, zveličena vnitřním vzrušením, velkou křišťálovou jeskyní, našedlý krystal safírem, kousek růženínu rubínem. Velmi mě zajímal přírodopis i zeměpis a dosti jsem obojí ovládal, avšak mimo školní učení; to mě nudilo a připravovalo o zájem očarovaný. Některé přírodní kouty se mi zdály přímo rajskými, a sotva co se vyrovná úchvatu v toulkách.
Poměr sociální (k lidem, dětem, okolí, sociální postavení rodiny)? Nic pozoruhodného. Sociálních poměrů a rozdílů jsem necítil, neuvažoval jsem o nich. Jako dítě jsem rozlišoval lidi jen na dobré a zlé. Zlý byl opilec, otrhanec, vandrák a cikán, ostatní lidé byli dobří. Věřil jsem v na­prostou otcovu význačnost a svrchovanost nad všemi lidmi, protože byl velmi veliký, silný, měl zlaté brýle a pomáhal (jakožto lékař) všem lidem.
Náboženství. Některé náboženské záhady mě napínaly, ale brzo jsem je, bezradný a resignovaný, opouštěl. Myslil jsem, že Kristus má v nejvyšší míře vůbec všecky možné nejlepší lidské vlastnosti (na př. i největší vojenskou statečnost a sílu) a že vůbec všechno umí, jediná bytost, která může vůbec všechno - kdyby chtěla. Do kostela jsem chodil nerad, bývalo tam strašlivě zima; zvučící varhany a lustr mě začasté uváděly v akrobatické snění. Náboženství mě nudilo, neboť dějepravu jsem si přečetl vždy před začátkem školního roku. Rovněž tak obřady mě málo jímaly; o smrti jsem vůbec nepřemýšlel. Skepse se dostavovaly ponenáhlu, krizí nebylo.
První počátky tvorby. Dostal jsem v první třídě biblickou dějepravu s obrázkem Ukřižovaného. Poněvadž se mi zlatý a stříbrný bronz zdály nejvznešenějšími barvami, natřel jsem Krista bronzy. Ostatní obrázky jsem koloroval obyčejnými barvami. Též jsem s vášní koloroval obrázkové inserty v novinách a býval jsem k pláči nešťastný, když laciné barvičky při zaschnutí ztrácely všechen oheň. Pamatuji se, jak jsem na insertu na francouzský cognac barvil široké kalhoty šarlatovou barvou, jež po uschnutí vždy zhnědla, a jak jsem ji stále čerstvě a čerstvě natíral, aby byla pěkně červená. Rád jsem kreslil do tabulky a velmi mě jednou v první třídě potěšilo, když nám učitel mimo obvyklý pořádek (papírky s tečkami, které byly podkladem kresby) dal kreslit na tabulce mlýn s pytli a s vodním kolem. Stále jsem se pokoušel malovat a kreslit, také nepochybně proto, že jsem viděl kreslit občas otce, i zdálo se mi krásnou a důležitou věcí. Schovával jsem si obrázky, pozlátko, barevné papírky a pěkné hadříčky. Ve třetí třídě obecné školy jsem chtěl napsat román o jinochu, který se vydá do Aljašky hledat zlato a po překonání mnoha nebezpečí se vrátí domů s velkým bohatstvím; mělo to být něco na způsob dobrodružných románů Mayových, ale nepřivedl jsem to dál než asi na dvě stránky. Také jsem se pokoušel o vlastenecké básně (jak Čech všecky nepřátele pobije) velmi krvavé; později k tomu přibyl vliv básniček z čítanky. Doma jsem mnoho kreslíval (mezi vánočními dárky často byly předložky ke kreslení), ale ve škole jsem kreslil bez zájmu a byl jsem pokládán za špatného žáka, hlavně také co do vnější úpravy prací. Vždy mi říkával učitel, když jsem mu odváděl výkres: Čapku, z tebe nikdy nebude malíř.
Poměr ke škole, učiteli, rodičům. Zde, bohužel, nemohu říci mnoho dobrého. Uměl jsem číst dříve, než jsem šel do školy, a přečetl jsem si všecky knihy dříve, než byl počátek školního roku. Následek toho pak byl můj značný nezájem na předmětech, které se ve školní síni zdály mnohem méně přitažlivými. Školu jsem měl, mohu snad říci s dobrým svědomím, naprosto nedobrou a nemohl jsem si ji oblíbit. Otec byl politicky angažovaným činitelem v malém městě a škola patřila protivné straně; nechci nikomu křivditi, ale myslím, a vím, že politické protivnictví přenášelo se tu na malého bezmocného chlapce, který tu mnohdy velmi trpěl, kterému tu bylo velmi často a nepěkně ukřivděno. Ač jsem naprosto nebyl bez ctižádosti, nedostal jsem se nikdy nad průměr a nebylo mi již nijak možno, abych lépe vyhověl; nakonec jsem byl školou otráven a odložil jsem všecku ctižádost. Učitele, který byl ke mně spravedlivý a projevil mi jistou lásku, jsem nesmírně miloval a miluji ho dosud velmi ve svých vzpomínkách. - Rád s péčí jsem pracoval slohové úkoly, doma jsem tajně s vášní prakticky zkoušel fysiku i chemii (pokoušel jsem se vyrobit střelný prach, rumělku aj.). Uznával jsem, jak řečeno, naprostou otcovu svrchovanost, velmi jsem se obdivoval rodičům, když pracovali pro Národopisnou výstavu; toužil jsem také něco vykonat.
Dětská hra. Nic pozoruhodného. Nejraději jsem si hrával na robinsony, loď apod., podle dobrodružné četby. Rád jsem se při tom všelijak přistrojoval, obklopoval stěžni, plachtami, lany, nářadím, aby to byla skutečnost. Nemiloval jsem dětské hry se zpěvy.
Doklady dětské obrazotvornosti. Těžko uvésti v jednotlivých dokladech, co se ustavičně a přirozeně protkávalo životem dítěte. Není-li dítě zrovna utlačeno nudou a nespokojeností, nic není všedního. Vše je krásnější, kouzelnější, větší a záhadnější než v životě dospělém; dětské snění a dětská ctižádost jsou pramenem poesie a úchvatu. Protože jsem nevěřil pohádkám, nebylo v mé obrazotvornosti bájných personifikací. Myslil jsem více na hrdiny, plavce, čarovné kraje a divy přírodní.
Jak dětství přispělo k mé tvorbě? Velmi přispělo, čím více odkládám vlivy malířské školy a snažím se nalézt a vyjádřit sebe. Základní představy jsou z dětství, ryzí poznatky rovněž z dětství, neboť dětství je to, co věci světa prvně poznává, co vjemům poskytuje dychtivé a svěží lůžko. V dětství je vše původní a krásné; kde dospělý člověk bývá ztupělý a unavený. Vidět věci jako dítě, je vidět je bezprostředně a přitom se svěží a nejbohatší vnitřní účastí.
Dětská láska. Byl jsem vlastně trochu samotář, dítě spíše neobratné a nevýrazné; málo vnějšího temperamentu, nedovedl jsem tyto city dosti navenek projevit.
Dětství je rozhodně šťastné, téměř vždy šťastné. Jaká je jeho budoucnost? Sotva je možno učinit ji lepší, neboť na šťastnosti dětství se nedá mnoho měnit ani zlepšovat, jest jen povinností poskytnout jí všechnu svobodu; neutlačit a nesevřít ji hrubýma a pedantickýma rukama, nefalšovat ji umělostí a blahovolnou komedií. Je - poněvadž ji dítě brzo prohlédne - na újmu jeho přirozenosti.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 01.11.2018

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­