ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Goethe Johann Wolfgang (*28.08.1749 - †22.03.1832)

­­­­

Faust (3)

- přeložil Petr Bouř

2.2. Před branou

Různí poutníci přicházejí a odcházejí

NĚJAKÝ UČEŇ:

Co budem dělat v hájovně?

JEHO KAMARÁD:

Neptej se, a jdi rovně.

NĚJAKÝ JINÝ:

Ale chtěli jsme k mlýnu dojít.

DALŠÍ:

Tam se cesty měly spojit.

DALŠÍ:

Ale vpravo je teď bláto!

DALŠÍ:

No a...

DALŠÍ:

Pojďme, vykašlem se nato...

DALŠÍ:

Pojďte rovnou a nedělejte okolky, stejně vám jde jen o pivo a o holky, a hlavně se nějak zabavit.

DALŠÍ:

Ty jsi mi ale zviátko, bereš to nějak moc nakrátko, a navíc v té čtvrti bál bych se jen zastavit.

SLUŽEBNÁ:

Já se bojím, jdu domů.

UČEŇ:

Však ty se brzo zastavíš.

JINÝ:

To víš že jo, u prvního stromu. Zvlášť, když hned za ní poběžíš. Ty, jak známo, nenecháš děvče nikdy samo.

JINÝ:

Čím to, že v prázdné hlavě se rodí blbosti tak hravě?

STUDENT:

Sakra, ta kočka se ale umí vyparádit. Nečum, a poraď jak se s ní skamarádit! Pokouřit, popít, a proč bych se říct bál, taky si sáhnout - to je můj ideál.

MLADÁ HOLKA:

Sakryš, to jsou kluci, ale trochu zbrklí. Zvláště vkusu moc nemají. U mě stačilo by, aby trochu mrkli. A přitom za tamtou fuchtlí spěchají.

DRUHÝ STUDENT:

Brzdi trochu, koukej rovně jaké duo na náměstí vklouzlo. Ta zrzavá bude pro mě, už teď cejtím její kouzlo. Myslí si, že se projdou jen tak potají, a zatím nás na konci potkají.

PRVNÍ:

Tu veverku ať si vezme nějaký lesák, já chci srnku do svého postroje. Kterápak umí držet smeták zvládne už všechny nástroje.

MĚŠŤAN:

Ten náš starosta se strojí jak do cirkusu, ale tváří se jako když sedí na kaktusu. Město by místo něj mělo košatit! Přitom bojíš se nalevo šlápnout, shůry zas mohlo by něco kápnout, a tohle všechno ještě musíš zaplatit!

ŽEBRÁK (zpívá):

Dobrý pane, milá dámo, bohatý už, a krásná dosud, budiž by vám bylo dáno zlepšit trochu i můj osud. Nenechte mě žít o kosti. Vznešený je ten kdo dává. Jen v den, kdy všichni slaví v radosti, i pro mne nastává žeň pravá.

JINÝ MĚŠŤAN:

V neděli se tak pěkně popíjí, samozřejmě předtím trochu pojí. To se to probírá, jak se ve světě zbrojí, eventuelně rovnou zabíjí.

Za oknem, se sklenicí, a ještě k tomu mohu pozorovat pouliční ruch. Večer pak pomalu dojdu domů - tenhleten mír vymyslel sám Bůh!

TŘETÍ MĚŠŤAN:

Dobrý den - to je řeč zdravá - když sledujete všechno to hemžení málem se vám rozskočí hlava. Ještě že u nás se nic nemění!

STAŘÍK (o mladé holce):

To je mi mládí, možná panna, kdo by se za ní neotočil. Ikdyž je pěkně nafoukaná, hned bych v té tůňce prstík smočil.

HOLKA:

Ccc, to jsem se lekla, co všechno potkám v té naší ulici. Dědeček má asi vycházku z pekla, jen místo rohů si vzal čepici.

JINÁ:

Kdyby voják s plnou zbrojí, nejen ve snu ke mně přišel! Jenže tenhle projekt nějak stojí, obavu mám, aby vyšel.

VOJÁCI:

Město tvrdé, hradby mechem porostlé,
holky hrdé, možná trochu přisprostlé - musíš se vzmužit,
v boji se tužit,
dobýt a užít!

Verbíři, nás si vem!
Všechno půjde snáze.
Cesta k radosti,
i ta ke zkáze.

Nad vojáckým životem
závistí pobledneš.
Děvče vezmeš útokem,
každé město oblehneš.

V boji se tuží,
dobyje a užije,
jen voják se vzmuží,
a proto tu je!

(Faust a Wagner)

FAUST:

Bez ledu volně plynou potoky a řeky osvobozené laskavým pohledem jara. A místo zimy, která je už slabá a stará, teď, zdá se, na dlouhé věky, protne zas údolí zelená čára.

Ještě si foukni trochu sněhu, pichlavých krystalků do obou tváří. Bílá teď, holka, není v běhu, rozkvetlá luka všude září.

Kyvadlo života pilně se rozkývá, barvami tisíci hned se pokrývá; holky a kluci též začnou se vonit, po sobě koukat, po louce honit.

A což, když jsme po horách pozpívali, bychom se do města podívali: Mezi strnulými stěnami z kamene tam běhají duhové davy splašené.

Zvláště dnes ani duše nemá stání, všichni slaví kristavstání. Jako on, ze svatého hrobečku, každý vylézá ze svého domečku. Řezník od pultu, právník od svého případu, ten ze zatuchlé dílny, ta zas z teplého úřadu.

Slunce jim svitlo na líce, nejistě pokukují vně. Přes zimu dusili se v tmě, teď tlačí se v vřavě ulice.

A i v kraji mezi poli se jich hemží tisíce; dříve se tam pásli voli, dnes už na to nemaj místo. Všechno jim vzal z města pán, a aby už to bylo jisto, i jejich práci zastal sám.

Jenom v lidské společnosti vyhraješ si do sytosti. Pro staré, pro mladé všechno tam mají, popij si, pozpívej, hned budeš v ráji!

WAGNER:

S tebou, Fauste, rád se projdu, popovídám, i do světa se dám. A to víš, že radši pojdu, než bych vycestoval sám.

Cizí kraje, zvuky, davy v ulici - to si spíše lehnu přímo v pekle a pak ulevím si v lednici, než se takhle pachtit lekle.

(Sedláci pod lipami tancují a zpívají)

Mládenec chystá se k tanci a zdobí se kloboukem s věnci, na blůze má plno pentliček. Na parket pod lípu stoupá, a už se do rytmu houpá. Juchů, hola, to se mám, hohé, to chci, vraž to tam, pěkně podle housliček.

Náhle se srazí s děvčetem, však vůbec není popleten, vždyť ví, která je ta pravá. Holka však nepadá z role a hned vyhrkne: vole! Juchů, hola, to se mám, hohé, to chci, vraž to tam; nebuď taková netykavá!

Však oboum zdá se zdravo točit se v kruhu vlevo, vpravo, a zbytek světa pominout. Dech se rychlí, krev se vaří, ruku stisknout zas se zdaří. Juchů, hola, to se mám, hohé, to chci, vraž to tam; musíš mi v náručí spočinout.

Tak tohle já nemám ráda, mám už jiného kamaráda, koleduješ si o políček! Přece však za lípou zmizí zkoumat ty stromy cizí. Juchů, hola, to se mám, hohé, to chci, vraž to tam; pěkně podle housliček.

VENKOVAN:

Á, pan doktor přišel mezi nás. To není vzdělanec co hned se urazí. Nezkazí nám žádný špás, strach nemá, že se tu nakazí.

Jak projevit můžu vám svoji skrovnou přízeň? Snad přijmete plný džbán, ten mok hasí hlad i žízeň, a jak pranostika praví, v každé kapce je moře zdraví.

FAUST:

Já jeho sílu dobře znám a rád si s vámi sklenku dám.

(Lidé se shluknou okolo.)

VENKOVAN:

Však je taky důležité popovídat si za dobrého počasí, a ne až v nemoci náležité s tím, kdo nás při ní vždy spasí.

Mnohé mohl bych i přivést ze stále žijících ve štěstí, které otec váš pomohl vyvést z bludiště neduhů a bolestí.

Také mě ještě napadá, když už je řeč o tom špitálu, že i vám pomohl zamlada; byť mnozí odešli v futrálu. Dřív těžkou chvíli přemáháte, teď ostatním sám pomáháte.

VŠICHNI:

Ať šťastně žije vážený pán, a ještě dlouho pomáhá nám!

FAUST:

Ať všechny bubny každému duní kdo lidem správně pomoci umí!

(Jde s Wágnerem dále.)

WÁGNER:

Co asi cítí velikán když sláva začne mu sněžit! Díky svým vlohám je opěván a umí z toho i těžit!

Když táta s tebou se vytahoval, každý hned zkoprněl o očumoval, číšník neroznášel, tanečník netancoval, a všichni vzdali ti hold. V pozoru stáli, někteří se i klaněli jako nějakému anděli, aniž dostali žold.

FAUST:

Vystupme ještě nad ty skály a tam si pojďme oddych dát. Častokrát jsem tam hleděl v dáli, zahloubán, nevnímal jsem ani hlad.

Pln naděje, a s vírou pevnou usilím jsem se skoro umořil, když plánoval jsem, jak bych jednou všechnu tu bídu na Zemi pokořil.

Kdyby však ti lidé, co o mé slávě křičí, dobře znali mě i rodinu, to věčné zbožňování, jež se mi tak příčí, netrvalo by ani hodinu.

Otec a jeho páprdovská pečlivost se kterou marně hledal návody jak odhalit závoje přírody ji nemohli připravit o poctivost.

Vím, jak on a jeho pět adeptů se v tajuplné kuchyni vždy sešlo, aby podle nekonečných receptů dávali dohromady to co nešlo.

K pokusům sloužil mu i lev, dával mu vypít kdejakou břečku; a vedle jeho srdcervoucí řev musel poslouchat pár bílých křečků.

K míchání lekvarů zvláštní měl kvocient, zelené pilulky schovával v láhvi. Ó šťasten, přešťasten pacient, když už ho před léčbou pod kytky stáhli.

A tak uprostřed lesů a hor nevála vichřice, neřádil mor: to jenom my jsme dryáky vařili. Teď vidím, jak špatně jsem si ved, tisícům nemocných namíchal jsem jed: namísto léčení jsme je tak vraždili.

WAGNER:

Kdopak by se tímhle mučil! Copak nehřeje tě vědomí, že's podle nejlepšího svědomí pomáhal tak, jak ses učil?

Važ si otce, jako správný chlapec, a s jeho věděním začni na plný plyn šplhat sám na ten příkrý kopec, který možná dobude až tvůj syn.

FAUST:

Blaženým ten, kdo stále doufá, ikdyž nic nezná, a jenom to ví. Kdo v moři omylů se koupá, a rybu v něm nikdy neuloví.

Ale nekažme si krásnou chvíli těma vlezlýma výčitkama. Podívej, jak slunce pod obzor pílí a nebe se pokrývá hvězdičkama.

Aby zas ráno vyplula nad oblak, musí si ta ohnivá koule odpočinout. Proč jenom nemohu jako pták také si nad zemí volně plynout!

Když pozoruješ podvečerní zář víš, že na světě nic ti neuteče. Šibalský vánek polechtá tvou tvář, jak horu potok, co po ní do řeky teče.

Bez hluku lesem pádí božská přízeň, svůj kočár z mlh nemusí nikdy namazat, v moři údivu přinutí tě stát, v půlnočním jezeru hasí její koně žízeň.

Však doslova nic nemusí být bráno a věčně mír vydrží stěží. Já vděčný jsem i za to sladké ráno, chladivou rosu, a vítr svěží.

A jasná mysl všechno změní, člověk znova v ducha svého věří. Tak lehké jako fantazie a snění není žádné křídlo z peří.

Protože nerodíme se pro spaní, ale s neklidnou duší pro věčný čas. Jak kohouti za ranního svítání, bolest a pochyby náš klid ruší zas a zas.

Věčně bude orel plachtit nad hrdými vrcholky stromů. Věčně se čáp bude pachtit přes hory a moře zpátky domů.

WAGNER:

I já rád porozjímám sám, však smysl tvého neklidu nechytám. Plna harmonie je louka, i kvítka v lesu, uznávám ty, kdo každého ptáka znají. Však přiznávám, že víc než vřesu se má zvědavost z knihy nají.

Když začnu číst zajímavý pergamen mrazivá noc se v slavnost změní, každá hvězda rozfouká se ve plamen, a zatuhlá krev jak moře zpění.

FAUST:

Jestliže jsi propad jedné vášni, nikdy ji neopouštěj pro jinou! To jen já jsem chtěl být něčím zvláštní, a teď se mé obě duše pominou!

Jedna se drží jako klíště pozemských slastí všemi orgány. Tu druhou zajímá víc, co bude příště, a všímá si věcí výše nad námi.

Snad jen ti duchové mají zvláštní dar, mezi nebem a zemí se proletují. Občas sestoupí, uprostřed zlatých par, a lidem lepší, pestřejší život ukazují.

Kdybych tak tušil, alespoň malinko, kde koupím ten plášť, ať draze či levně, co donese mě do té nové, lepší země, už bych mu zlatil ramínko.

WAGNER:

Nepokoušej se vzývat nebezpečí! Za každým rohem číhá připraveno vzít lidské štěstí ztečí a tvou pýchu zlomit přes koleno.

Ze severní strany připlazí se jazyky, vyhládlé jak se v zimě postí. Se zdvořilostí nedělají cavyky, a hned se do tvých uší pustí.

Nadšený zápal obývá polední kraje: Nejdřív pár kapkami osvěží vřes, však než prohlédneš jakou notu hraje, na troud sežehne louku i les.

Rádo poslouchá, a o to více škodí, rádo nám slouží, aby mohlo zrazovat, jako král v hrdém rouchu chodí a skrz lži a sliby zkouší nám panovat.

Ale pojďme, svět už je dost bledý, vzduch chladný, a nad polem opar šedý. K večeru teprv oceníš obydlí! Však támhle nikdo nebydlí - co tě tak zaujalo v té plískanici?

FAUST:

Vidíš toho černého psa pobíhat v oranici?

WAGNER:

Vím že je tam, ale proč se ptáš?

FAUST:

Nevím sám. Co myslíš, že je zač?

WAGNER:

Asi nějaký pudlík, co ztratil pána a teď neví kudy kam.

FAUST:

Proč ale tolik času ztrácí s náma? Sleduje nás - a hlavu zato dám že jeho kožich vždycky zrudl, když že připlížil od toho potoka.

WAGNER:

Kdepak, je to jen obyčejný pudl. Asi ti něco vlétlo do oka.

FAUST:

Jakoby nás chytal do nějaké sítě, však ty magické smyčky ihned mizí.

WAGNER

Vidím jen, že skotačí jak dítě, když místo svého narazil na pány cizí.

FAUST:

A už je tu. Teď nám asi packu dá.

WAGNER:

Tak vidíš, pes, a žádná obluda: Vrčí, štěká, mává ocasem, jako správný vořech kouká úkosem.

FAUST:

Ty jsi mi ale pěkný ptáček!

WAGNER:

Já bych řek': čistokrevný podvraťáček. Když stojíš, tak čeká, jak se hneš, hned štěká. Pro větev do žita vrhne se, botu až do řeky odnese.

FAUST:

Lísá se jako dobroděj - máš pravdu, není to čaroděj.

WAGNER:

Když si psa vycvičíš, a máš ho rád, vznikne ten nejlepší kamarád. Je jako děcko, jako tvůj žák, nikdy nezradí tě, a miluje jen tak.

(Vejdou branou do města.)

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 22.09.2010

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­