ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Guth-Jarkovský Jiří Stanislav (*23.01.1861 - †08.01.1943)

   
­­­­

Z potulek francouzským krajem

V Champagni

I.

Jistě že málokterý ze čtoucích jest anebo byl bez lásky; spíše měl jich více nežli jednu. Ten pak mi přisvědčí, že z těch mnoha jedna vždycky bývala přednější, silnější, k ní že vracíval se rád a tak dále. I příslovím tuto pravdu mohl bych doložiti.
Takovou mojí privilegovanou láskou jest Francie, a k ní když přicházím, vždycky srdce mi tluče jako slavík zavřený v kleci. Jenže když ji vídám třeba po letech, není ona starší, nýbrž vždycky smavá, krásná, ano jará ještě více, než bývala jindy, což u lásek v obecném toho slova smyslu se neděje; ty stárnou opravdu.
V Metách mně jí bylo líto, z té duše líto té hrdé Francie, když viděl jsem, kterak vítězové její na šíji jí šlapou, a z té lítosti nevydržel jsem tam dlouho. Ty dvojjazyčné nápisy, němečtí úřadové a francouzský lid přiváděli tak tuze na paměť známé trudné analogon z kraje, který teď ode mne ležel na východ... Byl by to však plačtivý začátek, kdybych všecky myšlénky, jež tehda prolétaly mi hlavou, čtenáři k strávení chtěl předložiti.
Teprve mezi Amanvillers a Batilly pozdravujeme zemi galskou, v kraji také truchlivém, plném žalobných rozpomínek... Do dálky ztrácela se gravelottská pláň v modravách letního vzduchu, směrem k Verdunu, takže se zdálo, jakoby až k moři. Když jsem tam zavítal, bylo tomu právě dvacet let, co u Rèzonville a Gravelotte skoro 30.000 mladých Francouzů - 36.000 Němců ani nepočítám - krvácelo a mřelo pro vlast milovanou... Po dvaceti letech, za krásného letního odpoledne, kdy slunce již začalo schylovati se k západu, krásný mír snášel se nad tou plání, prosycenou krví tolikerou, a kdybys odjinud nevěděl o těch děsných časech, jež prožila kdysi, jen potěšení bys pocítil nad tím půvabně mírným obrazem, který živě připomínal mi pohled na roviny Franche Comté od hor Jurských...
Všude ve Francii ten prostý, stejný obrázek: na posečené louce pase se stádo krav a mezi tím potok vroubený olšemi se vine; pak cesty a silnice bílé, dlouhé, značené řadami topolův a stromů jasanových. Je to zde la Woëvre, rovina argonnská, bývalé jezero a dosud vodnatá silně: co chvíli zableskne se mezi olšovím hladinka nějakého rybníka. Potoky a řeky její plynou klidně a líně k Moselle, donášejíce jí kalné svoje vody. Lesnaté hory, které na západě vystupovaly, byly hory argonnské, zvané "Thermopyly Francie" od r. 1792., kdy pozdržely invasi pruskou. Avšak od těch dob neosvědčily se: nezachránily Francii ani v letech 1814. a 1815. ani posléze r. 1870. Dokud ještě kraj argonnský plný býval nesmírných lesů, bažin, bezcestí, řek bez mostův a jiných takových přirozených pomůcek, bylo těžko proniknouti nepříteli. Dnes jsou to veliké jatky, kde v otevřeném poli za málo hodin tisíce a tisíce lidí pobije se a postřílí... Pět průsmyků západní Argonny, těch pět "Thermopyl" francouzských od jihu na sever jest: průsmyk des Islettes, de la Chalade, de Grand-Pré, de la Croix-aux-Bois a du Chesne Populeux. Nízká sedla některých z nich obkreslují se na obloze...
Jako rázem všechno zde již bylo jiné nežli před pruskými šraňky, jež právě jsme přejeli: i kraj i lid. Nádraží sice jenom dřevěná a úředníci ne tak "stramm" a "schneidig" jako v Německé říši, ale za to všechno srdečnější, bystřejší. I řeč zněla mi jako líbezný hlahol proti té německé, která kdykoli ji slyším, připadá mi jako umíráček. A jenom proto se jí bojím a lásky k ní nemám.
Ten lid, pravím, je zde srdečnější a upřímnější mnohem.
"Vypijete přece se mnou sklenici vína," zval mne propriétaire jakýsi z Baleincourtu, sotvaže cestou z Conflansu jsme se seznámili a ve Verdunu vystoupili. Stačilo nemnoho řečí, abychom si porozuměli a posteskli navzájem.
"Vypiji rád, ale absinth ještě raději, dovolíte-li. Budu se tak cítiti více ve Francii." A vešli jsme do nádražní restaurace verdunské a rozložili se tam pohodlně: pro jakési opoždění nějakého vlaku mohli jsme zde zůstati dobré tři čtvrti hodiny.
V místnosti seděli již asi tři nájemci, známí mého statkáře, i přisedli jsme k nim. Rozmluva počatá ve vagoně o věcech politických ovšem tady nejen pokračovala, nýbrž rozvinula se v mohutný rozbor evropských záležitostí. Zprvu arci bylo třeba úvodu, a porozumění pro ostatní, k čemuž propriétaire baleincourtský svým známým mne představoval, že jsem Čech a z Prahy.
"Ah, Čech! To jste sousedi Bulharů," pravil jeden v modré vesnické kajdě.
"I co pak tě napadá," opravoval druhý zeměpisec, "pán je z Uher."
"Ó, ne," zase třetí svůj rozum vykládal a horlivě se do toho vložil, "to jsou Slované a bojují proti Němcům," čímž nad ostatní triumfoval.
Francouzi odjakživa jsou špatní zeměpisci; avšak co známostí o nás Češích se týká, ani jiní národové evropští Francouzům nevědomost vytýkati nebudou. Ku poznámce třetího rolníka jen několik slov dostačilo, a po absinthu ještě vínem Francie musila žíti několikráte, a také na zdar Čechům se pilo tak, že bychom málem na vlak byli zapomněli.
"Pláň, na kterou přijedete odtud z hornatého kraje argonnského," poučoval propriétaire, když znova jsme byli v kupé a rozveseleni, takže do trudných vzpomínek na Prušáky zpět nám oběma se již nechtělo, "je Haute Champagne nebo Champagne Pouilleuse. Bohužel vystoupím v blízké stanici Baleincourt a mohu vás jen napřed upozorniti na některé zvláštnosti. Od St. Menéhoudu až k Châlons-sur-Marne budete jí projížděti. Pláň ta rozkládá se po čtyřech našich departementech víc anebo méně: Ardennes, Marne, Aube a Aisne. Není krásná, není bohatá, není v ní lesův a hájů, je to kraj smutný, s chudými chaloupkami a šerednými vesnicemi. Však od toho má své jméno: Pouilleuse značí nejenom "pokrytý plesnivinou, rozežraný červy", nýbrž vůbec chudý, bídný, nahý. A taková je nížina Champagne."
"A což champagnské víno - to přece činí kraj bohatým?"
"Ó, ano, dojista, ale teprve kraj západně od Champagne Pouilleuse. Teprve na stráních reimských, Montagnes de Reims, najdete tu naši révu zázračnou; zde po ní není ani potuchy. - Znáte rovinu Beauce?"
"Mezi Orleansem, Blois a Chartres?... Znám, projížděl jsem tudy před třemi lety."
"Tož tedy, jako o Beauce říkávají: triste pays, il te manque six choses: Fonts, prés, bois, rocs, arbres, vigne - smutný kraji, šestero věcí se ti nedostává: pramenů, lučin, lesů, skal, stromův a vinic - tak i o Champagne Pouilleuse může se říci. Jenomže na Champagni není těch velikých lánů zlatých klasův -"
"- o kterých Zola tak úchvatně umí vyprávěti?"
"Ano. Tvrdá její půda živí jen zakrnělé rostliny; když hojně se pohnojí, sotvaže semeno, které se jí svěří, vzroste; a když, tedy jen živoří. Stromy jehličnaté, které zde sázejí, rostou jen zvolna a slabě; půda neudrží silných pňů. Za to dále, ve křídových údolích Champagne, setkáte se s lučinami nevídané bujnosti, stromovím hustým, a to vše je svlažováno mnoha a mnoha silnými prameny. Odtud také těch mnoho jmen, jichž první čásť 'Somme'? tolik co tête, hlava, značí pramen, původ nějaké řeky nebo potoka. Tak Somme-Sois, Somme-Puy, Somme-Sonde, Somme-Sous, Somme-Aisne, Somme-Yèvre, Somme-Bionne, Somme-Tourbe, Somme-Suippe, Somme-Py, Somme-Vesle a tak dále. Ale často se stává, že za suchého roku takový pramen slábne a slábne, ano trvá-li sucho několik let, vyschne docela, za to však objeví se později jinde někde, níže v údolí prodíraje se křídovými útrobami. A vznikne zase nový nějaký Somme."
"Jak je veliká celá Champagne Pouilleuse a co je vlastně příčinou její neúrodnosti?" ptám se opět.
"Velikost její páčí se na 860.000 hektarův a chudobu její zaviňuje křída, kterou je pokryta, namnoze prý až do hloubky 400 metru. Pod tím prý jsou tvrdé skály, takže to vypadá jako nesmírné křídové jezero, obklopené zevšad vysokými břehy, které jsou: Argonne, předhoří to Arden, Montagnes de Reims, Monts d'Epernay, hory Vertusské, Sézanneské a j. Jinde zase, jako v kopcích reimských, křída je příčinou bohatství..."
"Ale není přece naprosto rovná," namítám, dívaje se na mapu.
"Nu, těch pár vrcholků nestojí sice za řeč, ale tamní lid těm krtičím hromádkám opravdu říká hory," mluvil statkář dále, jakoby sám byl odněkud z Pyrenejí. "Le Mont de Berru není vyšší než asi 270, Mont Haut 260 metrů. Ovšem, mají trochu strategický význam: le Mont de Berru, 10 kilometrů na východ od Reimsu má dvě pevnůstky na ochranu toho města a Mont Haut je zase blízko Camp de Chalons, kde až do r. 1870. naše vojsko konalo svoje manévry. Ale mnoho se tam nenaučili, bohužel! Teď je to pole příhodné pro kavalerii a střelce... Však tady už je naše vesnice... a tady můj dům..." Rozkošný, jednopatrový to domek s hospodářstvím; jako dvorec to vypadalo.
A než jsem se nadál, bylo mi rozloučiti se s hovorným druhem. Na nádraží, kde nepřistoupil nikdo a vystoupily jen ještě dvě baby, čekaly dvě malé děti, hoch a holčička, jež s radostí letěly otci vstříc...
Zůstal jsem v kupé sám a proto tím smutněji dojímala Champagne Pouilleuse, která za malou chvíli začala se rozvíjeti. Tak tuze smutně ovšem nebylo. Přece nevypadá ta pláň jako poušť nějaká, nemysli nikdo: usilovná práce a rozumné hospodářství zlepšila půdu, ano i lesy tu a tam založilo přes nepříznivé poměry. Arci pralesy to nejsou.
"... Až pojedete ze Suippes do St. Hilaire, všimněte si vlevo, jsou tam zbytky starého římského ležení," upozorňoval ještě dřívější společník odcházeje.
Římské ležení. Ach, jak pak bych si nevšiml, toť již dávno přirostlo mi k srdci. Dokud ještě bývali jsme na latinských školách, nejen tábor římský, ale celé vojenství římské musili jsme znáti, jakoby z nás ze všech měli býti starořímští generálové neb alespoň kadeti. Tak věděli jsme dopodrobna, kde by bylo třeba udělati portam praetoriam, decumanam, principalem dextram nebo sinistram, kde bychom sobě postavili praetorium, forum atd. Ano, starořímský duch tak do nás vjel, že jsme tvořili svou legii, v níž byli hastatti, principes i triarii. Toho posledního významu ve dvojím smyslu se užívalo: když při vyučování res ad triarios rediit bylo zle, velmi zle, neb to znamenalo, že i primus a jeho kohorta, totiž eminentisté také nic neumějí, dostávajíce dvojky stejně jako my sprostí; mezi hodinami, při odpočinku rčení to vztahovalo se na zadní lavici. Ta když do obecného "ruchu" se vložila, tak horlivě to učinila, že až kravaty, ano i utržené límce vesele lítaly po třídě... Proč bychom tak tuze dopodrobna měli znáti, co dávno již není, nebylo nám jasno. Za to o vojsku domácím na příklad nesměli jsme věděti nic, a kolik rakouský regiment má vojáků, zdálo se věcí lhostejnou. Ano i ústroj římského vojáka nadmíru nás musil zajímati, od helmice až k punčochám, třebaže mnohý z nás nevěděl, jak se liší poručík od generála; v Rychnově jakživi generála jsme neviděli, a jak vypadá, nikdo nám nepověděl. Podobných nesrovnalostí mnohý ze čtenářů milých na nůše by snesl...
Nu, tak tedy opravdu měl jsem radosť, když jsem ten camp d'Attila zočil. Příhodné spojení dovolovalo, že v St. Hilaire na půl druhé hodiny mohl jsem vystoupiti a povozem dostati se tam i zpět; nezáleželo na tom, že do Châlonsu přijedu v noci. Arci nesnadno mi říci, co na tom ležení je teď viděti: něco jako příkop hodně široký a hluboký. Byla-li to castra aestiva nebo hiberna, kde stávala tabernacula a jak táhly se jednotlivé viae, nic pověděti neumím. Vedle ležení bývala stanice Fanum Minervae, z níž během času a podivuhodným filologickým kotrmelcem stala se vesnice La Cheppe. Ležení užívali prý také Hunové, zastavujíce se na svých cestách po Francii v okolí Châlonsu.
Na druhé straně trati, právě v úhlu mezi drahami verdunskou a reimskou zase jiné ležení se rozkládá, ono pole manévrové, o kterém již v hořejším dialogu zmínka byla učiněna a které v době novější Châlons známějším učinilo po širších vlastech evropských. Napoleon III. zařídil zde r. 1856. vojenské cvičné ležení na pozemku 12.000 hektarů velikém a u Grand-Mourmelonu zařízen hlavní stan; vojáci bydlili tu ve stanech a barácích. Místo nebylo voleno špatně: ve přímém sousedství takových vinic! Šampaňské prý tehda silně šlo na odbyt a bylo to opravdu fešácké ležení. V nešťastných letech sedmdesátých bylo zde stanoviště 6 armádního sboru pod maršálkem Canrobertem a když tento odtáhl do Met, shromáždily se zde trosky armády Mac-Mahonovy a sboru Faillyova. Z trosek těch jakož i ze 12. sboru Mac-Mahon sebral armádu novou, zvanou armée de Châlons, a počal operaci, která skončila Sedanem. Když Prusové do ležení vnikli, bylo již zničeno a spáleno - od Francouzů samých. - - -
Byla již tma, když v Châlons-sur-Marne jsem se ocitl, a teprve ráno viděl jsem krásné to okolí, čerstvě zelené sady, které je obklopují, dlouhé boulevardy, vysázené košatými platany, a štíhlé věže jeho kostelů. Večer ta dlouhá rovná Rue de Marne dávala již avantgoût velikého města. Sice tato illuse ráno byla zklamána úzkými a klikatými uličkami neznamenité výstavnosti, ale moc jsme si z toho nedělali. Neboť přišli jsme do Champagne ne tak prohlížet města, a to co je nad zemí, nýbrž - zvláštní věc! - to, co je pod zemí. Ale probůh nikdo mne neměj za geologa, jehož slastí největší by bylo provrtati se do středu zemského a pak snad ještě dále, až by protivným směrem vylezl ven. Pak měl by aspoň jistotu, co v té zemi vlastně je, a sotva by pak uvěřil vlastní domněnce, že na příklad teploty zemské přibývá každých třicet metrův o jeden stupeň. Měří-li poloměr zemský zhruba a průměrně 6.360.000 metrů, byla by temperatura ve středu zemském jenom 212.000 stupňů. Voda vaří se již při 100 stupních, terpentinový olej při 159, rtuť při 350, síra při 447, zinek při 1040 atd., a lze tedy dobře mysliti, že při teplotě tak ohromné vnitřek zemský byl by nejen tekutý, ale parám tam se vyvinujícím sotva by odolala slabá kůra zemská, a pak bychom již dávno byli vyletěli do povětří i se všemi geology světa...
K vůli geologickým útvarům jsem tedy do Champagne nejel; byly to sklepy, které mne tam lákaly nevýslovně. Chtěl jsem se dostati jednou do útrob, v nichž pracuje zvolna příroda i lidé vespolek a ze kteréž práce lidstvu tolik slastí plyne, chtěl jsem obdivovati se bohatému pramenu - krátce lákalo mne tam "šampaňské".
Châlons je už tak jako předsíní toho šampaňského ráje - jiný snad by řekl předpeklí, buď si! My včera večer, když jsme na místě začali okoušeti těch slastí, pro nic na světě bychom od rajského svého mínění nebyli upustili. Třebaže vinice jsou ještě něco dále odtud, obchod vínem je zde již dosti čilý, a v předměstí Petit-Fagnières jsou ve křídovém vnitřku vrchu Saint-Michel veliké a rozsáhlé vinné sklepy; největší z nich, caves Jacquesson, patří teď pivovarnické společnosti a místo úhledných lahví povalují se v nich neforemné sudy.
Avšak než tam půjdeme, ohlédneme se přece trochu po městě. Je krásné ráno letní, po minulých deštích všude čerstvo, a byla by věčná škoda nevyjíti na procházku. Celkem arci Châlons-sur-Marne nevymyká se z obvyklého rámce francouzského menších měst, počínaje od hôtelů prostřední jakosti, krámů vyložených na ulici, blanchisserií a kavárniček, až po babku, rozvážející na své dvojkolce zeleninu a ovoce s ohlušujícím křikem: Voilà des cerises, voilà des poires, des pommes, quinze sous la livre! atd. Jenom zvláštní druh stavby en pisé, v Champagni mnoho obvyklý, napadne hned. Stavební materiál z uhnětené hlíny a malých kamenů vecpe se do kostry z dřevěných klád a trámů, jež divně odrážejíce se od toho tvoří jako samé arabesky na fasádách, na nichž první patro často vyčnívá v před do ulice. Z tohoto pravidla arci vymykají se stavby veřejné a monumentální, jichž také Châlons má svůj díl. Hned si je tedy odbudeme, avšak jenom poznámkou, které to jsou, neboť žádná z těch budov nedovedla zájem náš vzbuditi tak, abychom jejími obdivovateli se stali.
Kathedrála St. Etienne je sice pěkné stavení ze XIII. století, slohu gothického s portálem klassickým, ale ještě ji upravují; tedy počkáme s definitivním soudem, až bude hotova. Notre-Dame je kostel ještě starší, to jest svým založením - sv. Alpin v V. stol. prý tady kostel ze dřeva vystavěl - má pěkné náhrobní kameny, ale ještě krásnější malovaná okna ze XVI. století, jakých ještě na této své cestě uvidíme mnoho. Všimli jsme si zvláště jednoho, představujícího bitvu "de las Navas de Tolosa", kteréhož okna prý Španělé dobyli na Maurech r. 1212. Kterak okno do Châlonsu se dostalo, kostelník blíže určiti nedovedl. Do kostela sv. Alpina, sv. Loupa a sv. Jana jsme se nedostali, bezbožně do těch sklepů spěchajíce.
Radnice nevyniká než těžkým sloupovým portálem a bezpochyby moudrými radními pány, neboť mají hned po ruce bibliotéku o 30.000 svazcích a museum, které rodáci châlonští hojně obohacují.
Châlons bývalo pevností, ale už není. Jen příkopy z některé hradby a některé brány z toho zůstaly. Z těchto posledních mnohé docela jen dle jména, některé nejsou než pěkné železné mříže. Porte Ste. Groix je veliký oblouk triumfální, zřízený r. 1770. pro slavný vjezd Marie Antoinetty, tehda nevěsty Dauphinovy. - Je málo tak rozkošných pohledů jako z boulevardů châlonských na okolní lučiny nebo na utěšené sady jardské pod branou d'Ormesson, jimiž protéká ještě staré řečiště marneské a postranní canal de Navigation.
Tam, kde jsme teď, bývalo kdysi Catalaunum nebo Durocatalaunum, ve dřívější Gallii belgické, a tímto latinským jménem Châlons nabývá hned větší vážnosti u všech lidí vůbec, a u těch, kteří trápili se s Kajem Juliem Caesarem a jeho krvavými vojnami, jimiž má se v útlé mládeži buditi interes pro všechno dobré a krásné zejména. Taková už je ta historie, a marně hledáme i v dějinách Châlonsu nějakou utěšenější stránku, nežli boje, dobytí a podmanění - jakoby historikové neměli pro jiného smyslu a jakoby všechno ostatní hnutí lidské mimo válčení nebylo ničím.
Půjdeme tedy raději do těch sklepů, to jest utěšenější.
Poznáváme pivovár z daleka a kráčíme tam chutě, neboť že bychom mohli býti zklamáni, nenadějeme se. - Na jedné straně silnice zejí už otvory sklepů Jaquessonových, dohromady po délce prý 11 kilometrů měřících; po straně druhé v pěkné zahrádce stojí malý zámeček řiditele brasserie a distillerie. Jdeme tam a prosíme za dovolení prohlédnouti vnitřek sklepův. Ale nešťastná chvíle! Pan řiditel právě měl jakousi návštěvu, patrně obchodní, s níž se asi nepohodl, dle rozmrzelé tváře soudě - administrativní výbor společnosti pivovarské prý se usnesl nepřipouštěti do sklepů nikoho, že mu velmi líto atd. atd.
Pan řiditel tedy je tím vinen, že vypravuji o tom, co jsem neviděl.
Než nedělejme si z toho nic. V Epernay a ještě více v Reimsu zvědavosti naší dostane se skvělé satisfakce, a proto hned druhý den ráno jedeme do Epernay, kam dostaneme se za malou hodinku. Tam již máme doporučení od pražských přátel a jedeme najisto.

II.

Champagnskou podzemní návštěvu Epernay a Reimsu shrneme v jednu kapitolu, která chtíc nechtíc stane se rozpravou o šampaňském víně.
Než však vydáme se na tu pouť, na epernayském nádraží požijeme snídaní a potom si dovolíme filologickou poznámku. První, co v restauraci vezmeme do ruky, jest ovšem cenník vín, z nichž šampaňská přední mají místa. Prohlížíme rychle: Moët & Chandon, Impérial láhev 12 fr., Crémant rosé 10 fr., Crémant blanc 10 fr., Versenay 8 fr., Extra supérior sec 12 fr., Louis Roederer 13 fr., Veuve Cliquot 13 fr., Pommery & Greno 13 frankův atd. - inu, Bůh to suď, malá láhev neuškodí, třebaže ceny trošku jsou vysoké; avšak snídati v Champagni bez šampaňského bylo by býti v Římě a neviděti papeže. Však restaurační buffet jen se třpytí stříbrnými a zlatými krky, které sklánějí se k tobě všechny jako labutě, k sobě tě zvouce. - Co té filologické exkurse se týká, čtenáři rozmilý, odpusť! Jenom to jsem chtěl říci, že pro Reims nerad užívám českého pojmenování, jehož domovské právo není příliš veliké. Nechceme-li, aby jiní naše jména a názvy nám zbytečně překrucovali, nečiňme jim toho sami. Mimo to mám k tomu prostý praktický důvod; byl jsem sám toho kdysi svědkem, kterak Čech jakýsi ptal se ve Švýcarsku: "Bitte, welcher von diesen Bergen ist die Panna?" Člověk, jehož se ptal, byl by lépe porozuměl, kdyby byl řekl po česku: "Prosím, kde je Jungfrau?" Co nám to probůh zpomůže říkati Bukovec místo Lübeck? Dokud tam v těch krajích byli Slované, mělo to ovšem svůj smysl - teď tam však o Slovanech tuze málo vědí. Pokud cizí název české sklonbě se nepříčí, proč ho neužiti? Hlavou však zeď prorážeti nechci. - U přídavného "šampaňský", pokud vína se týká, ponechávám český pravopis: tady starý zvyk nic nevadí...
Přiznáme, že město Epernay, co do zevnějšku čisté a úpravné, nezajímalo nás mnoho. Tolik ovšem jsme si všimli, že odevšad kyne blahobyt a bohatství, a příčiny jeho, i kdybys jinak nic nevěděl, poznáš ihned nosem. Odevšad, i ze země, čiší silná vůně vinná, omamující již napřed.
Epernay a Reims jsou střediskem obchodu a výroby šampaňského vína; avšak sklepy epernayské co do rozlohy jsou menší než reimské, obsahující celkem asi 5 milionů láhví. Zde také jsou veliké továrny na všechny vedlejší potřeby a na vše, co s obchodem šampaňským souvisí, jako na korky, láhve, sudy atd. Z Epernay, jak mnohý asi se pamatuje, přivezen byl na poslední pařížskou výstavu onen pověstný sud, vážící 20.000 kilo s obsahem 1500 hektolitrů, jejž 12 párů volů do Paříže táhlo. Dokud nebyl plný šampaňského vína, sloužil za jídelnu 15 osobám! Per parenthesin: u nás mnozí nechtěli uvěřiti té zprávě z té příčiny, že prý šampaňské ne v sudech, nýbrž v láhvích se rozváží. Uvidíme však později, že víno z hroznů netlačí se hned do láhví.
Nalézti firmu De Venoge & Co. a odevzdati doporučení nebylo nesnadno: synovec pana de Venoge se mne pak přátelsky ujal, všude prováděl a všechno vysvětloval. - Sklepy pana de Venoge zvláště však popisovati nebudeme; přijdeme v Reimsu do větších a rozsáhlejších, ostatek však zařízených stejně.
Rozradostněni jsouce nektarem, jejž v Epernay ponejprv jsme pili u pramene, odjíždíme hned po obědě do Reimsu.
Na něco jiného odpoledne nebylo již dobře času nežli přihlásiti se v komptoiru firmy Pommery & Greno, kam měli jsme také rekommandaci, a jsouce velmi přívětivě přijati, dostali jsme hned lístek, jímž sklepní mistr, chef des caves, pan Viktor Lambert, zdvořile se prosí, aby nám vše, sklepy, přípravu vína, jeho expedici atd. dal ukázati.
A druhý den ráno, když byl vzduch vlhký, příjemný - najatý povoz dovážel mne za město, na Route de Châlons, kde na táhlé stráni rozkládají se velikolepé ty závody a v jejichž útrobách hemží se to jako v obrovském mraveništi. Cesta stoupala, a čím dál tím více krásné město a korunovační dóm vystupovaly za námi. Teď, když jsem tu kathedrálu viděl tak v plné kráse a s návrší, odkudž všechny domy okolní mizely proti nádherně velikolepé budově, volně k nebi se pnoucí, z té duše bylo mi líto, že místo do kostela jdu nejdříve do vinných sklepův, a Bůh sám ví, co jsem sobě namlouval, abych utlumil hlas svého svědomí. Nu, už se stalo!
Cestou tu a tam byly roztroušeny jako komíny vystupující z půdy okolních zahrad: byly to světlíky a otvory, jimiž do sklepů všude pod námi rozlezlých vpouštěl se čerstvý vzduch. - Zastavili jsme před železnou mříží, za níž malý park a úhledná, ano nádherná stavení spíše za panské sídlo bys pokládal než - za obchodní dům. Jenom rozdělení budov, veliká několikera vrata, veliká okna a vůbec zvláštní sloh, posléze nákladní povoz právě vyjíždějící dávaly svědectví o závodě průmyslovém. Pan Viktor Lambert, příjemný starý pán, opásaný velikou modrou zástěrou, asi více ze starého zvyku nežli z potřeby, laskavě mne uvítal a na odevzdaný lístek přidělil mi podřízeného sklepmistra, který všude mne měl provésti a co třeba, zvlášť ukázati a vysvětliti. Zatím, co procházeli jsme velikou předsíní, čistou až úzkostlivě, v níž třídily se hotové již zásilky vína, a kráčeli k veliké bráně, která ke sklepům vedla, průvodčí můj začal svůj výklad, z něhož tuto podávám tresť, doplněnou ještě rozličnými údaji páně Lambertovými.
"Fabrikace šampaňských vín není stará; datuje se z konce XVII. století, kdy benediktinský mnich dom Perignon, sklepní mistr v Haute-Villiers v Champagni, v letech 1670-1715 vynašel spůsob, kterak odstraniti z láhve usazený tam kvas, aniž při tom kyselina uhličitá z vína by unikla; týž mnich prý také ponejprv zátkoval láhve korkem. Nález ten dlouho byl chován jako klášterní tajemství, a teprve asi okolo roku 1780 výroba zobecněla, v Epernay, Reimsu a Châlonsu vznikly závody, které ročně 6000 láhví vína vyráběly. Teď arci spůsob výroby není tajemstvím žádným a závody champagnské vesměs ochotně ukazují a vysvětlují, co s vínem se děje. Dlouho šumící vína jen v Champagni se vyráběla a doposud se jim obecně říká 'víno šampaňské'; ale produkce jejich neobmezuje se jen na Champagni, i jinde ve Francii se vyrábějí a počátkem tohoto věku také v Německu, Švábsku, Sasku, Slezsku, později na Rýně a Mosele, Mohanu a Nekaru. Rakousko také má veliké závody, kde šumící víno se vyrábí, rovněž Švýcarsko, Amerika a nejnověji též Itálie a Krym. Ale přes to, že mnohá z těchto vín nejsou špatná, přece francouzská zůstávají nejlepšími, jakož i francouzský spůsob výroby obecně za přirozený se pokládá proti ostatním umělým. Produkce šampaňských vín roste přenáramně: kdežto r. 1850. činila 6.706.780 láhví, po třiceti letech vzrostla již na 18.220.980 láhví, teď páčí se na 20 mil. Z těch Francie sama spotřebuje 3 miliony ročně, ostatek rozdělí se na cizinu tak, že na Velikou Britanii připadnou 2,5 mil, Ameriku 2,1 mil., Rusko 1,7 mil., Německo 1,5 mil. a na ostatní ostatek. Zásoba činila v letech 1879-80 skoro 70 mil. láhví, teď bezmála na 90 milionů se páčí. Ročně spotřebuje se na výrobu, která co rok stoupá, ač odbyt je menší, 180.000 hl vína.
Nejlepší šampaňská vína jsou z okolí Reimsu jako Bouzy, Verzy, Verzenay, pak Ay, Mareuil, Dizy a Epernay. Všechny tyto vinice leží na stráních; v rovinách není vinic žádných. Nejpříznivější výtěžek dávají ty, při kterých prsť je smíšena s křemenem na křídovém podkladě; jenže takové polohy jsou často stíhány jarním mrazem a často pomrzne všechno. Tyto vinice jsou nejníže položeny; vinice uprostřed strání ležící poskytují jistější žeň a také jakostí vyrovnají se prvým. Proti mrazům nejbezpečnější jsou vinice hořejší, dávají žeň nejbohatší, ale za to co do kvality jsou poslední.
Ku přípravě šampaňského vína nehodí se hrozny bílé, které rostou jen na čtvrtině vinic; tři čtvrtiny rodí víno červené. Hrozny jen bílé dávají víno zelenavě-žluté místo červenavého. Slupky a jádra červených hroznů, které dávají vínu barvu červenou, odstraní se před kysáním, čímž mošt zůstává bílým. Jenom v letech, kdy hrozny zvláště dobře uzrají, také mošt červených hroznů je přičervenalý; víno z hroznů takových a z červených vůbec má více jádra, ohně a bouquetu, kdežto zase z bílých má více jemnosti, koření a mousseux. Proto oba druhy se mísí, tak že 1/4 - 1/3 bílých hroznů k červeným se přidává. Červené hrozny rostou mimo v místech již jmenovaných také ve Villedomange, Rilly-la-Montagne, Sillery, Mailly, Avenay, Champillon, Hautvillers, Cumières; bílé zase v Cramant, Avize, Oger, du Mesnil, Grauves a Cuis, na jihu od Epernay.
Postup prací, ať začneme docela od začátku, je ten, že koncem února réva se ořezává a okopává tak, že jenom holý peň jako pahýl ze země čouhá, aby réva hnala nové kořeny. V dubnu koná se t. zv. provignage, t. j. výhony z minulého roku, kde zůstaly, se ohnou, zasadí do otvoru asi 15 cm hlubokého a upěchují. Výhon se zachytí a na konci jeho utvoří se kořeny, které slouží k vyživování hroznů na oblouku vyrostších. Na podzim výhon ten u hlavy se uřízne a tvoří teď novou révu, která buď se přesadí buď ve vinici se ponechá náhradou za révu starou, již vysílenou. Začátkem května, potom v červnu a posléze před vinobraním réva se čistí a mimo to v červnu, při květu, pak v srpnu se ořezuje, aby šťáva hnala do hroznův."
"Phyloxery zde ještě nemáte?" přerušuji dlouhý výklad.
"Ach, bohužel! Dlouho byli jsme před ní chráněni, ale už také v Champagni se objevuje... Po vinobraní nastává vlastní příprava vína. Po třetím procezení vylisovaných hroznů, jichž asi 400 kg dává jeden sud, dostáváme první druh, po čtvrtém druhý a po pátém třetí, nejméně dobrý, jehož k šampaňskému se neužívá nebo vlastně užívati nemá. Z velikých kádí svádí se pak víno, které obsahuje asi 18% cukru a 0,5 - 0,75% kyseliny do sudů, v nichž začne kysati... Zde právě v těchto sudech je víno letošní... Aby kysání se umírnilo a víno mělo více alkoholu, přidává se hned do sudů l% cognaku, a aby kyselina uhličitá se vyvinující a přebytečná mohla unikati, sudy zavírají se jen zlehka zátkami, ovinutými listem révovým, pokrytým jemným pískem. Po několika, asi 6-8 nedělích víno přelévá se do sudu jiných, načež následuje jedna z nejdůležitějších operací, totiž sestavování různých druhů vín jich mícháním, zejména vín z hroznů červených a bílých. Je to důležito proto, poněvadž důmyslným zacházením při té věci továrny mohou vždy vyráběti stejný druh vína, ať sklizeň je dobrá nebo špatná; přidáním starších, důkladnějších vín zabrání se mimo to také pozdějšímu přílišnému kysání v láhvích. Smíšenina pak, uložená v sudech, jak vidíte ohromné velikosti, dostane jméno po tom druhu, jehož v ní je nejvíce.
Teprve po šesti měsících víno stáčí se do silných láhví, které vydrží veliký vnitřní tlak. Dokud nebylo lze tento tlak určiti, mnoho vína přišlo prasknutím láhví nazmar; teď stává se to poměrně zřídka; výpočtem aneb experimenty určí se množství kyseliny uhličité, která při určité temperatuře vykonává jistý tlak a z toho pak určí se nutný přídavek cukru. Je to operace poněkud složitá a jestliže vás zajímá, naleznete výklad podrobnější, nežli já vám zde mohu podati, v některých knihách, zejména v "Traité theorique et pratique du travail des vins od Maumené". - Ve sklárnách zkoušejí se láhve šampaňské na tlak 20 atmosfér, ale poněvadž tlak v láhvi naplněné vínem trvá dlouho, trhá se láhev ve skutečnosti již při 6,5-8 atmosférách; láhve již upotřebované jsou silnější a kupují se zpět. Objem jejich činí 800-830 kubických cm a váží 850-900 gr. Otvor jejich je v hrdle několik centimetrů pod okrajem konicky rozšířen, aby vtlačený korek se roztáhl a tak sám v láhvi se držel. Naplňování láhví nebo stáčení, tirage, musí se díti velmi rychle, aby kyseliny uhličité příliš mnoho neuniklo, a také velikost prázdného prostoru mezi vínem a korkem nesmí býti veliká, jen asi 15 cm3, jinak láhev snadno praskne... Právě přede dvěma měsíci naplňovali jsme denně 400.000 láhví, celkem 4,8 milionů; při tom bylo zaměstnáno 800 dělníkův."
"Kolik dělníků vůbec zaměstnává váš závod?"
"Pět set po celý rok; při příčinách mimořádných, jakou jest právě stáčení do láhví, jež musí se díti rychle, mnohem více. Však poslechněte dále: ani byste neuvěřil, co všechno musí prodělati každá láhev, nežli svým obsahem může přispěti k veselosti našeho slzavého údolí. Po naplnění uzátkuje se totiž korkem, který připevní se konopným motouzem anebo také drátem k hrdlu; to děje se na zvláštních strojích... Zde přicházíme právě do sklepů, kde jsou láhve naplněné srovnány ležmo jedna na druhé pomocí latí ve volné láhvové zdi. V každé vrstvě jsou dvě řady, takže hrdla řady jedné leží mezi břichy láhví řady druhé, a každou láhev lze tedy dosti volně vytáhnouti, aniž vrstva na pevnosti utrpí.
Víno v těchto láhvích začne pracovati; jak vidíte, není nijak čisto. Nechává se pak ležeti 1 ½ - 2, ano až 3 roky, a kvasem, v mladém víně - vin brut - ještě zůstalým, začíná víno kysati znova. Ztráta prasknutím láhví v tomto období vzniklá činí asi 10%, ale víno vyteklé sbírá se opět a zpracuje se znova, ovšem na druh již velmi špatný. Při tomto kysání nutno láhve několikráte přemísťovati a protřásati, aby kvas nepřilnul těsně ke stěnám. Když pak kysání jest skončeno, nastává nová perioda výroby a láhve kladou se do otvorů zvláštních příhrad anebo pultů, jak vidíte, dvou to stěn dlouhého trojbokého hranolu, na zemi ležícího; láhve tedy kladou se hrdlem dolů v poloze skoro vodorovné. Práce teď počínající je nadmíru namáhavá a vyžaduje zvláštní dovednosti. Každá láhev musí každý den býti otřesena malým pohybem, takže za osm dní se otočí kolem své kolmé osy, při čemž zároveň vždy víc a více kolmo se staví. To děje se proto, aby veškera nečistota a všechen kvas usadil se dole v hrdle láhve u korku. K této práci jsou lidé zvláště cvičeni, a po čase pracují velmi rychle... Při tom víno čím dále tím více se čistí... zde je láhev v prvním stadiu... zde další... zde opět... a zde usazenina všechna je u korku a víno je čisté docela. Ovšem musí teď láhev neustále býti obrácena hrdlem dolů.
Teď běží o to, aby tato usazenina z láhve dovedně se odstranila. Aby se to stalo, musí vůbec kvas míti zvláštní vlastnosti: nesmí lpěti na stěnách, nesmí býti šlemovitý atd., na kterýchž okolnostech pak zdar výroby vůbec závisí."
Zatím přiblížili jsme se k oddílu ve sklepení, kde několik dělníků sedících pilně pracovalo a láhve šly z ruky do ruky.
"Zde právě koná se čistění vína," pokračoval cicerone, "tak zvané degorgeování. Tento velmi zručný dělník, degorgeur, vezme láhev opatrně hrdlem dolů, postaví ji trochu šikmo přes otvor nádoby, uvolní zátku tak, že tato vyletí a s ní zároveň všechen ten kvas. Dovedným obratem ruky vyčistí ještě hrdlo a zandá je jiným korkem. To vše, hleďte, děje se v okamihu. Jiný dělník, vidangeur, vezme teď láhev, ubere trochu vína, načež opéreur přidá určitou dosis likéru, následující zase, recouleur, doplní obsah láhve na určitý objem, ovšem týmž vínem, z jiných láhví, boucheur konečně na zvláštním stroji zazátkuje láhev definitivně korkem nejlepší jakosti s vypálenou firmou, ficeleur zátku otluče, pak obalí konopným provazem v oleji namočeným, ficeleur au fil de fer přidělá drátěný obal a víno je hotovo. Rychlosti při tom všem proto je třeba, aby kyseliny uhličité z vína co nejméně ušlo.
Likér, jenž k vínu se přidává k vůli specificky sladké chuti, vyrábí každá firma sama: obyčejně je to roztok kandisového cukru v témže víně, a připravuje se tak, že na př. 50 kg kandisového cukru rozpustí se v 15 litrech horké vody a 20 litrech vína; k tomu přidá se cognac, portské víno, sherry, madeira třešňovka, kořalka malinová a j. v. V jakém poměru, bývá tajemstvím dotčených firem, jediné to tajemství při výrobě šampaňského. Poměry těch ingrediencí jakož i poměr přidávaného likéru řídí se dle odběratelův a do láhve dává se obyčejně 100-260 cm3. Rusové pijí šampaňské velmi sladké, rovněž severní Němci, méně sladké pije se u vás, v Rakousku, pak zde ve Francii; Angličané však pijí šampaňské beze všeho likéru, tak zv. sec. K barvení vína slouží preparát, jehož dobývá se vařením borůvek a vinného kamene, zvaný dle města, kde se nejvíce vyrábí, Fismes.
Takto upraví se zde 1400-1600 láhví denně, a jen rozdělením práce je možná ta rychlosť a správnost, s kterou se pracuje. - Zvláštní péči dlužno věnovati také korku, který musí býti, jak již povědíno, nejlepší jakosti. Před upotřebením leží 3/4 - 1 ½ hodiny ve vodě se 4/1000 kyseliny solné, pak se vaří ve vodě s otrubami, čistí a v páře suší. Na dobrotě korku záleží uchování šampaňského, a láhve kladou se ležmo, aby korek nevyschl a nepropouštěl vzduch.
Však než půjdeme dále a než přehlédneme, kterak láhve do obchodu se připravují a okrašlují, odpočineme trochu," navrhoval můj průvodčí, a sám dobrým příkladem předcházeje, sedl na sud. Usedl jsem také, dívaje se na rychlou práci dělníků v atelieru.
"Musíte okustiti šampaňského u pramene... Hej hoši," zvolal na pomáhající učedníky, "víno sem!" Hoši již i v této práci byli vycvičeni, a mžiknutím oka jeden z nich podával mi sklenku čerstvého, křišťálového vína, žlutavěčervenavé barvy, jehož perličky rychle vyskakovaly blyštíce se v záři plynového světla sklepního. Dělníci poděkovali jen úsměvem a kynutím hlavy, když jsem jim připíjel, nijak nedávajíce se vytrhovali.
"Jak veliké jsou vaše sklepy?"
"Délky mají skoro 12 kilometrů; více než hodinu procházíme jimi a ještě malá hodinka nám zbývá. Odtud vidíte dlouhou chodbu: měří sama 300 metrů; takové máme čtyři podle sebe a v každé jsou hradby po 700.000 až 980.000 láhví. Světlíky, ve které tu a tam sklep se rozšiřuje a na zevnějšek ústí, slovou crayères; mají také tvar šampaňských láhví, arci obrovských rozměrů, a je jich zde 150. Sklepy samy jsou jen 25 metrů pod zemí, a jak jste asi již znamenal, nejsou stavěny, nýbrž vydlabány, vytesány v křídě, v takové, jakou jistě jako školák často míval jste v ruce."
"Eh, já ještě dosud se jí oháním a budu, myslím až do smrti," zavzdechl jsem sobě. "Ale byl bych soudil," povídám nahlas, "že šampaňské chováte spíše v ledu."
"V ledu ne, nejvýše u ledu. Však temperatura našich sklepů je neustále 8° C a jen když stoupá, ochlazuje se přineseným ledem. Z takového sklepu šampaňského chutná nejlépe a v něm se také nejlépe udrží. Kdyby šampaňské mělo temperatura ledu, umře chuť a kytka. Dostačí, když láhev před upotřebením otáčí se deset minut v ledu; pak nabude toho, čemu říkáme 'frappé'. Proto také je dobře, když při nalévání láhev nedrží se v rukách, nýbrž zvláštním držadlem, neboť již temperatura ruky vínu škodí."
Ještě dlouho chodili jsme po sklepích, nežli jsme se dostali na světlo boží do velikých, prostorných síní nadmíru čistých, ano úpravných, kde dělnice také čistotné a malí hoši i děvčátka přikládali poslední ruku na láhve, které, vyšedše od posledního ficeleura, uležely se ještě 3, 4 až 5 let, aby víno nabylo náležité kvality. Dělnice obalovaly prázdný prostor hrdla charakteristickým stříbrným anebo zlatým papírem, hoši a děvčátka lepili etiquetty, jiní rovnali zase láhve hotové do košův a pro zásilky zámořské do bedniček, zandávali je a na vozících odváželi do oné předsíně, kterou jsme vstoupili. Odtud zásilky se expedují. Také místnosti, ve kterých, a stroje, kterými dělají se slaměné obaly na láhve, obaly drátěné na zátky, posléze dílnu bednářskou a dílnu truhlářskou na bedničky jsme si prohlédli, a mého údivu nad velikostí a zejména nad čistotou a úpravností toho závodu nebylo konce.
Posléze vrátili jsme se do pisárny; poděkoval jsem stručně svému ochotnému průvodčímu a panu Lambertovi, na jehož žádosť podepsal jsem se do knihy hostí a poroučel se.
Sotva však jsem několik kroků z domu:
"Pane doktore, pane doktore!" volá pan Lambert, vycházeje za mnou. "Ach, odpusťte! - Když jste se ráčil představovati, přeslechl jsem, a z podpisu teprve vidím, že jste z Prahy, tak z daleka a z Čech! Prosím, dovolte, abych vás na sklenici našeho vína pozval!"
'Ještě sklenici?' uvažuji rychle v duchu, 'už jich dnes bylo několik! Ale nechať, proto jsme v Champagni.' - "Přijímám a děkuji za vaši laskavost, milý pane!"
A zase služebný duch jen se mihnul, a než jsme se blíže seznámili s panem Lambertem a jeho druhem v kanceláři, juž zde byla láhev první jakosti, v okamžiku byla odzátkována a hned po té perlil se zlatý zázračný mok v kalichových sklenicích.
"Vive la France!" - "Vive la Bohême!"
Ani bys neřekl 'jahelník' a už v mé sklenici nebylo nic.
"Počkejte, prosím, to nepijte!"
"Proč ne? - Vždyť pil jsem zřídka víno tak dobré."
"Ne, to je sec, jen pro Angličany; sluha asi se zmýlil. U vás v Čechách a v Rakousku píváte sladší."
Nic platno, přinesena láhev nová a Čechii a zemi Francouzské připíjeno znova, a pak ještě mnohému a mnohému. Hovorný hostitel vyptával se se živým účastenstvím na naše poměry, sám všelicos vyprávěl a při tom horlivě mi naléval. "Pijte, prosím, pijte, nemohu viděti plnou sklenici."
"A prázdnou, myslím, také ne."
Chuť a kytku šampaňského vína podmiňuje především druh hroznů - doplňoval pan Lambert moje vědomosti - potom také přidaný likér. Obsah kyseliny uhličité jest dosti rozdílný a v obchodu jsou dle toho tři druhy: grand mousseux, když tlak v láhvích činí 4 ½ - 5 a více atmosfér, mousseux při tlaku 4 až 4 ½ atmosfér a crémant při tlaku menším 4 atmosfér. Grand mousseux tím vyniká, že korek při otevření láhve vylítne s velikým výbuchem, a to následkem tlaku v t. zv. komoře, prostoru 15-20 cm3 velikém mezi korkem a vínem. Tlak ten závisí na množství kyseliny uhličité, na temperatuře a také na tlaku vnějšího vzduchu. Ale bouchnutí to nic nerozhoduje o jakosti vína; naopak, je to spíše znamení, že kyselina rychle uniká.
"A co stojí láhev šampaňského u vás?" ptám se, jako bych opravdu chtěl kupovat.
"Na místě stojí velká láhev sec 9,50 fr., sladkého 8,50 fr., láhev poloviční 5,50 a 4,50 fr., beze všeho rozdílu; arci dopravou a clem pak silně se zdraží."
"Bohužel!" dodávám smutně.
... Inu, těžko a nerad loučil jsem se tehda s dobrým panem Lambertem. Však když jsem vyšel a v letním dopoledni zaslechl ptactvo cvrlikat, zdálo se mi, že to zpívají andělé. Celý svět měl červenou, zlatěrůžovou barvu, crémant rosé, a slunce připadalo mi jako veliké, stkvělé hrdlo šampaňské láhve; nevím, proč se tak protáhlo do délky. Tak lehkým cítil jsem se, jakobych starostí neměl docela žádných a jakoby život opravdu byl jen člověku pro potěšení a pro radosť. Tehda nemyslil jsem ani na činži ani na krejčího, pradlenu nebo docela na ševce, kterého ostatek, kdyby se mi byl namátl, jistě za nějaký zjev nadpozemský bych byl pokládal, což doma a za okolností normálních se neděje...
"Théophil Roederer & Co.," udávám vozkovi, který úkosem na mne se podíval, asi jakoby říci chtěl: "Ještě toho nemá dosť?"
Tam opakovalo se mutatis mutandis všechno, co odehrálo se právě před chvílí, jenomže tak vlídného pana Lamberta tam nebylo. - Sklepy firmy Roederer mají prastarý původ a jsou vyhloubeny prý již od Římanů. Ti by se asi upřímně podivili, vidouce tam teď všude elektrické osvětlení; však z podivení svého myslím probrali by se brzo a dali by se raději do šampaňského vína. I Římané pívali rádi - a kdož pak by jim toho zazlíval!
Aby z neúplnosti nikdo nás nevinil, dodáváme na konec, že táž firma má patent na zvláštní zátkování láhví, débouchage sans crochet, a zavedla láhve ze skla křišťálového, cristal champagne, v nichž teprve barva vína přichází k úplné platnosti. Láhev taková stojí jenom 10 fr. Však i zátka i láhev jsou vedlejší věcí, hlavní je vnitřek, a i ten je převýborný.
Ach, také jsme se o tom přesvědčovali...

III.

Galské Durocortorum trochu nemužně poddalo se Caesarovi, když tento kvartánský auktor tady sbíral materiál ku proslulé válce galské a Caesarovu mostu. Od těch časů civitas Remorum nebo Remi věrně stála k římské kultuře, která za to okrašlovala ji všelikými stavbami, jak nejen dočítáme se z tlustých knih, nýbrž i na vlastní oči přesvědčiti se můžeme, jdouce procházkou po reimských boulevardech, zejména z boulevardu du Temple na předměstí de Laon.
Z krásných těch bývalých staveb teď arci tam jsou již jen trosky. Když totiž Agrippa, galský gouverneur, různé cesty a silnice městem a okolím založil a vystavěl, na ukončenou toho díla blahodárného a trochu také na počesť Augustovi vystavěli bránu, kterou nazvali Marsovou, poněvadž kdesi na blízku stál chrám tohoto boha. Brána několikráte zmizela, zasypána jsouc rumem anebo zastavěna hradbami, až na počátku tohoto věku zase nanovo a bohdá už nadobro se proklubala ven a r. 1857. byla odkryta docela.
Stará ta ruina římské architektury, brána 33 metry dlouhá, 13,5 metrů vysoká, silně jest poškozena, ale přece bývalou krásu z ní vykoukáš snadno. Fasáda k městu obrácená musila býti již silně podepřena a opravena; na druhé, hlavní straně, skládající se ze tří obloukův a osmi krásných korintských sloupů, jsou ještě zbytky basreliefů, o nichž nebudeme se hádati, co znamenají: něco jako nymfy a postavy mythologické.
V museu paláce arcibiskupského najdeš mimo to celou spoustu starých kamenů všelijak otlučených, některé sic také pěkně zachovalé, o nichž se tvrdí, že jsou to památky římské. Přál bych, aby tomu tak bylo, jinak ty knihy, které o tom napsali členové reimské učené společnosti, byly by zbytečný. Z této nerostopisné sbírky nejznamenitější jest kenotaf Jovinův, 2,78 metru dlouhý, 1,5 metru široký, zhotovený z jediného kusu mramoru s basreliefem, představujícím honbu na lva. Jovinus, který na kameni jest zvěčněn nápisem: FL. VAL. IOVINO. REM. COS. AB. V. C. A. CICCXX byl prefektem Gallie keltické ve IV. století, ve kterém již také křesťanství v Reimsu se usazovalo, a sv. Remigius křtil tady - avšak teprve r. 490. - Chlodviga a mnoho franckých pánů. Ke křtu Chlodvigově nebe na důkaz souhlasu poslalo holubici, která přinesla posvátnou ampullu, sainte ampoule, z níž až do revoluce králové francouzští přijímali pomazání.
Přes ostatní dějiny reimské přehoupneme se snadně, nenalézajíce nijakého zalíbení v těch bojích ani oproti nepřátelům z venčí ani v bojích občanů proti arcibiskupům. Vybereme z toho jen jediný moment, který nás zejména zajímá, již k vůli kathedrále. Syn Ludvíka VII. Filip August udělil biskupům tytul vévodský, učinil je pány města a hrabství Reimského, a od těch dob konala se v Reimsu korunovace.
A věru, že ta krásná kathedrála je stkvělým místem pro slavnosti nejstkvělejší. Ještě dosud cítím velký, mohutný dojem, jaký na mne učinil tento chrám, když viděl jsem jej poprvé a když vmyslím se opět do jeho kleneb a v duchu vidím zase tu velikou gothickou růžici a těch velikých, prolamovaných oken veliké množství kolkolem, a zase růžici nad oltářem, to všecko propleteno úzkými pruhy, zasklenými sklem všech barev, mezi nimiž se strany jedné slunce hraje a jež na straně druhé ponořeny jsou v temný stín, pak věru jako by o pohádce se mi zdálo. Žárné ty barvy starých maleb sklových, z jichž okras vyniká nejvíce červeň a modř, působí tady jako divná hudba, ano bezmála až omamují. Štíhlé sloupce jakoby až v nebesích splývaly v klenbu, která netíží, nýbrž která povznáší k sobě tam do těch výšin. Není tady všecko jen ohromné, velikolepé, ale při vší té velikosti zachován je převeliký půvab a grácie. To ve všech těch gothických kathedrálách francouzských.
Od r. 1179. tedy všichni králové francouzští bývali zde korunováni, až na Jindřicha IV. a Ludvíka XVIII. Až do revoluce bývalo v kathedrále také ono proslulé reimské či remešské evangelium, vázané ve zlatě a posázené drahými kameny, na které králové přísahali. Zvláštní věc! Evangelium psáno bylo slovansky, dílem kyrillštinou, dílem glagolštinou, a nikdo z těch, kteří korunovaci bývali přítomni, tomu nerozuměl. Vždyť zprvu myslilo se, že to nějaký orientálský rukopis; kdyby to tak byl býval opravdu nějaký talmud, snad že by byli naň přísahali stejně jako na evangelium. Teprve Slovan Petr Veliký otevřel jim oči, když r. 1717. byl v Reimsu. - Francouzské korunovační evangelium pochází od nás z Prahy, z kláštera emauzského, odkudž je sebrali Husité, a když tito r. 1451. poslali poselstvo s dary řeckému patriarchovi, ocítilo se v Cařihradě. Tam koupil je kardinál Karel Lothrinský a r. 1574. daroval je kathedrále; slulo pak Text du sacre. Zlaté desky a drahokamy evangelia byly rebellantům na konci minulého věku vítanou kořistí; o knihu samu a její obsah hrubě nikdo nedbal, až přece náhodou několik zlomků, z nichž glagolské nesou letopočet 1395, se zachránilo. Ty chovají se dosud v městské bibliotéce reimské a podle nich pořízeno bylo vydání Kopitarovo z r. 1843. v Paříži s úvodem Prolegomena historica, facsimilované od Silvestra.
Kathedrála reimská a Reims vůbec bývaly tedy svědkem nejokázalejších a nejhlučnějších slavností francouzského dvora. A ten pěkných slavností rád dbával! Však nejpamátnější ze všech byla asi korunovace dne 17. července r. 1429., kdy také Jeanne d'Arc se do toho připletla. Dne 15. července Karel VII. a jeho osvoboditelka vítězně vjížděli do bran reimských a hned druhého dne arcibiskup pomazal Karla na francouzského krále. U paty oltáře stála "la Pucelle", jak panně orleanské říkali, majíc v ruce svoji korouhev, která "après avoir été à la peine, méritait bien à l'honneur", jak starý kronikář jeden vypravuje, jako že si toho zasloužila, když před tím toho tolik zkusila; rozuměj korouhev. Ostatek i o Johance možno tak říci stejnou měrou. Také otec, strýc a nejstarší bratr její byli přítomni a měli asi z Johanky větší radosť, než kdyby byla udělala dobrou partii. Jeanne d'Arc za jedinou odměnu tohoto svého díla - neb ona spůsobila tu korunovaci v tehdejších zlých časech - vyprosila si osvobození obyvatel domremijských ode všech daní; potom ona a její rodiny byly povýšeny do stavu šlechtického. A to byl zde vrchol Johančina štěstí.
Kathedrála, kterou založil r. 1212. Albéric Humbert, arcibiskup, na místě staré dřevěné basiliky, v níž Chlodvig přijal svátost svatého křtu, prý tak rychle byla stavěna, že za dvacet let všecko bylo hotovo, aspoň zhruba. Škoda těch krásných časů, kde se stavělo tak rychle: náš chrám korunovační, ten nejnádhernější drahokam v hradčanském diadému, také by rychlejšího tempa potřeboval. To však ruku v ruce jde s něčím jiným, čeho my vůbec máme nedostatek, nebo kdo je Čechem věrným, upřímným, mnoho toho nemá, a který Čech trochu peněz sobě nadělá, hned jest Němcem, až na výminky vzácné, velmi vzácné. V cizině poznáš nejlíp, kterak jsme chudi... Kostel byl tedy vysvěcen r. 1242., ale později přestavovali a zvětšovali jej všelijak a všelikde až do našich dnů. R. 1875. francouzský sněm povolil dva miliony franků na restauraci kostela a dobrý skutek při tom udělal, neboť fasáda hrozila bezmála sesutím, a stavitel Ruprich Robert zase vykouzlil na ni starou krásu. Za prvního stavitele pokládán Robert de Coucy, ale poněvadž vědec jeden našel kdesi, že Robert umřel až r. 1311. a z toho dobře vypozoroval, že před sto lety tedy nemohl ještě stavěti kathedrály, přišel tím de Coucy také o všecku slávu. Nicméně toho bráti mu nechce nikdo, ani my, že asi loď chrámovou prodlužoval a novou fasádu navrhl, třebaže k tomu není řádných dokladův. Ale to už je jedno, někdo to udělal, ať už jmenoval se Petr nebo Pavel. Taková je ta sláva pozemská: člověk slovutnému dílu nějakému dá jen své jméno, dá-li vůbec, tak jako známku nějakou: osoba je potomstvu již i třetího pokolení, kdy pomřeli ti, kdo slovutného znali, docela lhostejná. Přirovnání k polní trávě lidovému mudrosloví dobře se podařilo. Kdybych však tímto někoho od slavných skutků odvracoval, špatně by mi bylo rozuměno. Jména prvých čtyř stavitelů, která vyryta byla kdesi v kameni první kathedrály, jsou: Bernard ze Soissonsu, Gauthier z Reimsu, Jean d'Orbais a Jean Loups, avšak neví se, stavěli-li dohromady nebo jeden po druhém. Slovutný Vilard de Honnecourt prý také radou svojí přispíval.
S okna svého pokoje v Grand-hôtelu na náměstí du Parvis viděl jsem přímo tu velikolepou, stkvělou fasadu se třemi velikými portály a dvěma věžemi o dlouhých, úzkých oknech gothických, kolem vížky, věže a fialy v nesčítatelném množství. Vrcholky obou věží hlavních zničil požár r. 1480. tak, že zbyly jen spodní části ve výši 81,5 m. - Z dálky nerozeznával jsem dobře ohromné množství skulptur, jimiž fasada je bezmála přeplněna, ale za to tím větší byl dojem celku, tím více vynikala ušlechtilosť a harmonie proporcí a kolossalní jejich efekt. Celé průčelí skládá se ze čtyř částí, dobře od sebe oddělených: ze tří portálů, veliké růžice uprostřed mezi prvním poschodím obou věží, z tak řečené galerie královské a posléze z volného vrchoví obou věží.
Nepustíme se do popisu té báječné architektury, to však přece musíme říci, že tympany těch tří portálů proti obyčeji jsou prolomeny novými růžicemi a okrasy skulpturové že jsou jen po stranách a v obloucích; tam jich jest arci hojně. Proto o této věci se zmiňujeme, poněvadž je to zvláštnosť kathedrály reimské. Veliká růže nad portálem středním má 12 m v průměru; to je obrovské kolo o dvanácti paprscích hlavních a dvanácti vedlejších. Prostor mezi nimi je vyplněn barevnými skly, jichž účinek ovšem lze posouditi jen z vnitřku.
Královskou galerií nad růžicí je řada soch ve výklencích; uprostřed je sochami znázorněn křest Chlodvigův, po obou stranách pak jsou zvěčněni francouzští králové. Třebaže sochy jsou daleko v nadživotní velikosti, přece v té výši zdají se nám příliš malicherný, než abychom se zabývali každým králem zvlášť.
Na fasádě celkem je soch 530, velké i malé v to čítaje. Nepřehlédneš jich všech, a ještě se ti v hlavě spletou.
Ostatní brány kostela, severní a jižní, vynikají stejnou bohatostí a krásou gothického slohu. Jednou z nich vstoupíme do vnitř, abychom v čarovné harmonii malovaných oken, jimiž zdi všude a všude jsou prolamovány, takže vypadají spíše jako husté mříže, oddali se sladkému, nábožnému snění. - Nábožnému? Věru jsem na rozpacích, zdali dílo ruky lidské k pravé nábožnosti povznésti dovede. Kdyby měl nebeský Pán Bůh teprve na člověka čekat, až by on ve svém spolubližním nábožnosť probouzel, smutně by to dopadalo s tím citem nejvznešenějším. To, co jsem v kathedrále reimské cítil, byla libosť nevýslovná nad půvabem lidského díla, cit příjemný, povznášející ovšem..., a také na ty četné korunovace a oslavy panovníků jsem myslil...
Vnitřek kathedrály, stavěný v podobě kříže a rozdělený na tři lodi, je 138 m dlouhý, 30 m široký a 38 m vysoký; je tedy delší nežli dóm kolínský, však užší a nižší. Také rameno příčné rozděleno je ve tři lodi. Kromě krásy architektonické a starých těch stkvostných oken, vnitřek chová vzácné čalouny, zejména čtrnáct, jež daroval Robert de Lénoncourt, na nichž vytkány jsou výjevy ze života Panny Marie; krásné barvy na nich, dosud čerstvé, opravdu jsou podivuhodný. Dva čalouny du fort roi Clovis ze XVI. století, zbytek to z původních šesti, jež daroval r. 1570. kardinál lothrinský, vynikají zase velikostí majíce 8,40 m délky a 4,60 m šířky. Ze sedmnácti čalounů, zvaných tapisseries de Pepersack, dle jména slovutného čalouníka a tvůrce jejich Pepersacka z Charleville, pověšeny jsou jenom dva; také těmi obdařil kostel r. 1633. zase jiný kardinál lothrinský, Jindřich, a aby se na to nezapomnělo, dal do každého vetkati svůj znak. Dva krásné gobeliny moderní, zhotovené dle kreseb Rafaelových, sv. Pavel v Lystru, pak sv. Pavel na Aréopagu, daroval stát.
Litujeme, že jsme neslyšeli hrát v reimském dómě varhany, jejichž 3516 píšťal s 53 rejstříky dělá asi mohutný dojem, když se na ně pěkně hraje. Orloj s několika figurami nezajímal nás mnoho, máme lepší v Praze. Neumělecky ani Tintoretova obrazu Narození Krista a Poussinovy Manny na poušti - ač tento obraz je chef-d'oeuvre francouzského mistra - jsem si nevšímal, spěchaje do sakristie dívat se na poklad kostelní. Relikvářův, ostensorií, křížův a kalichů zlatých, stříbrných a křišťálových jakož i ze slonové kosti je zde bez počtu; nejpamátnější z toho je relikvář ampully, zhotovený pro korunovaci Karla X., v němž jsou uschovány zlomky ampully posvátné, o které již svrchu byla řeč, a poškozené za revoluce.
Také korunovační klenoty Karla X., Ludvíků XIII., XIV., XV. a XVI., aspoň některé, a utensilie k tomu obřadu ukazují se bodrým republikánům, kteří na nich brousí sobě vtip. Mitry a ornáty, všelijak vyzdobené, velikou hrají zde úlohu, a naposledy také tabatěrka zlatá a diamanty vykládaná, kterou Napoleon III. daroval kardinálu Goussetovi, poutá naši pozornosť.
Do paláce arcibiskupského nejdeme, abychom prohlíželi komnaty vysokého kněze, - ty beztoho nejsou přístupny, - nýbrž jen abychom doplnili sobě bývalý obraz korunovační: Jsou tam totiž ještě místnosti královské, teď bohužel ve stavu poněkud zanedbaném. Palác sám přimyká se těšně ku kathedrále a s ní je spojen tak, že odtamtud do kostela není ani jako přes dvůr. Vystavěli jej Guillaume Briçonnent a Robert de Lénoncourt v letech 1498-1509; později dům byl rekonstruován. Ve křídle severním, ve zvýšeném parteru veliká vrata vedou do prostranné síně, zvané la salle du Tau, zřízené nad bývalou sakristií, a tam kdysi bývaly korunovační hostiny... Ó, těch láhví šampaňského, které tady skončily bytí svoje!... Teď síň, okrášlená pouze podobiznami 14 králů korunovaných v Reimsu a šesti medailony, představujícími arcibiskupy reimské, slouží veřejným slavnostem národním, a právě za naší přítomnosti čalouníci tloukli do zdi hřebíky a připevňovali trojbarevné praporce francouzské a draperie ke dni 14. července.
Vedle síně du Tau ještě pět pokojů tvořilo královský byt; krásné stropy, zdobené štukem a zlacené, také trochu nábytku ještě zachovaného svědčí o bývalé nádheře. Co dříve zasvěceno bylo jenom pohodlí a okázalosti, teď věnováno jest vědě a umění; neboť ve veliké audienční síni má teď svoje sídlo akademie reimská; hned při ruce, totiž pod kaplí arcibiskupskou, mají páni akademikové ono musée lapidaire, o kterém už byla řeč; zdali arcibiskupská knihovna, čítající 16.000 svazků, také je pro pány akademiky nebo zda jen vyhrazena arcibiskupovi, domovnice nedovedla mi pověděti.
Bloudíme po městě, místo abychom navštívili malé městské museum antikvit a obrazárnu; mimo starou mosaiku 11 m širokou a 8 m dlouhou, pocházející ze III. stol., kterou našli roku 1861. při kopání jakýchsi základův a sem přenesli, není tam podle našeho průvodčího nic zvláštního; reimské evangelium chovají pečlivě na radnici, kam bychom se dostali jen po velikých oklikách. Však věru život nynější ve Francii více nás zajímá nežli starožitnosti, ať už římské, jež kdysi umíval jsem nazpaměť, ať francouzské...
Vycházím právě z veliké Promenady, kde sochu Colbertovu, ministra Ludvíka XIV. a rodáka reimského, jsem prohlížel, a jdu přes boulevard du Chemin de Fer opět na boulevard du Temple. V tom odkudsi hromada dětí přiběhne na rozsáhlou křižovatku obou boulevardů, jako když z hnízda pěnkavy vyletí. Přinášejí s sebou míče, palestry, kruhy, kuželky, football, croquet a podobné věci; za nimi několik pánů. Patrně byla to škola, která však nevidí blaho svých žáků jenom v několikahodinném sedění.
Několik občanů, kteří neměli rovněž co dělati jako já, rozestavilo nebo rozsadilo se kolem na lavičkách a dívali se s potěšením na hrající sobě mládež.
"To podle nového zákona," hovořil můj soused, s nímž jsem se o tom dal do rozprávky, "několikrát týdně po vyučování děti chodí si zahrát, proběhnout a proskotačit se, ovšem pod dozorem učitelů: dílem aby škola se jim stala příjemnější, dílem aby nabyli svěžesti a síly, aby z nich pak byli dobří vojáci. Kdo ví, kdy jich budeme potřebovat..." a zaměřil zrakem v tu stranu, kde leží Elsasko a Lotarinky. Těch dvou zemí Francouzové nepouštějí s mysli, ano ani ze svých učebných knih francouzského zeměpisu.
A dětem opravdu zářila radosť z očí, právě tak jako těm hochům pařížským, jež viděl jsem později v prostranných zahradách anebo, když pršelo, ve velikém krytém dvoře École Monge nebo docela v Bois de Boulogne proháněti se a barviti si tvářičky na červeno. Což tehda naší mládeže milé jsem vzpomínal! Kdy pak ti naši hoši dočkají se takové reformy blahodějné, že nebude to hříchem vyjíti ve chvilce, které říká se respirium proto, poněvadž po mladicku oddechnouti si nesmějí, vyjíti v té chvilce s dusné třídy, v níž zatím otevrou se okna a vžene se čerstvý vzduch; to "teplo" ať už si uteče ke všem kozlům, kam chce! Kdy budou moci ne na úzkou pavlač nebo chodbu, zavřenou se všech stran, ale na veliký dvůr, louku nebo do zahrady se proběhnout, proskočit!
Ale, čtenáři, buď mi vděčen, že ještě v čas se pamatuji - o tomhle thematě nikoliv celé stránky, ale hned celou knihu bych ti napsal, plnou stesků, nářkův i návrhů na opravy. Vidím to každý den, jak našim studentům tváře blednou a kterak horlivě při tom všem učí se překládati "Mens sana in corpore sano" (Zdravá mysl v zdravém těle), k čemuž ještě příslušného komentáře se jim dostane, a velebí se Latiníci staří, že už tenkrát tuto pravdu zlatou v roucho pořekadla sobě přioděli...
Kdybychom tuto chtěli podati podrobný popis Reimsu a psáti rukověť pro turisty, nesměli bychom ovšem zapomenouti na St. Rémi, bývalý kostel opatský s hrobem sv. Rémi, jehož mramorový náhrobek z roku 1847. tvoří chrám ve chrámě, se starými malovanými okny až ze začátku stol. XIII. O svoje poklady kostel oloupen byl v revoluci; ale jeho krásný majestátní vnitřek, souladné tvary a stavbu krásnou vzíti mu nemohli. Také bychom upozornili na dům hudebníků, maison des musiciens, v jehož pěti výklencích mezi velikými čtyřmi okny je pět nadživotních figur hudebníků; což by nebylo ani tak nic zvláštního, kdyby to všechno, i ty sochy i ten dům, nepocházelo prý již ze XIII. věku a kdyby ten dům nepatříval kdysi společnosti ménétrierů reimských. A tak mnohé věci nesměly by nám ujíti při procházce těmi 276 ulicemi a 27 náměstími.
Avšak pokud nám ještě stačí čas, raději vyjdeme nebo vyjedeme sobě za město do té přírody francouzské, potěšovat se pohledem na viničně stráně, na jichž úpatí rozkládá se město s věčnou kathedrálou... Potom však přece spěcháme zpět, neboť je 6 hodin, čas k obědu. Stříbrná hrdla šampaňských láhví zase tak toužebně se obracejí k tobě, že odolati nelze. Ach, je to přece hudba překrásná, bouchání těch zátek, které lítají až do stropu, a potom to šumění, s jakým perličky z úzkých, vysokých sklenic derou se nahoru, šumění, jemné jako andante klassické sonáty. Ta pravá muzika nastane potom, jak už jsem líčil.
Když už někdo skleničku vína koupiti si chce, ať koupí si šampaňskou; pětky nebude litovati a vzpomene na mne, až aspoň tehda, ne-li jindy, zažil blahou chvíli...

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 23.01.2017

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník - nenalezen žádný obsah z autorovy tvorby
Čítanka-Lémanské silhouetty
-O jídle a pití jinde a jindy
-Ode břehů moře Středozemského
-Průvodce Prahou
-Z potulek francouzským krajem
Životopisy - autorův životopis nenalezen






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­