ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Guth-Jarkovský Jiří Stanislav (*23.01.1861 - †08.01.1943)

­­­­

Ode břehů moře Středozemského

Bratru
ANTONÍNOVI
v nezměrné lásce
Jiří.

Ajaccio

Nechtělo a nechtělo se mi v létě roku 1891. z Prahy. Bylo tam tak krásně a příjemně jako nikdy před tím; pořád samá slavnosť a samé veselí, samí hosté z blízka i z dáli, z venkova i z ciziny, samé vítání, slavnostní řeči a samý ples. Všude nadšení a radost, že máme výstavu, která je svědectvím českého důmyslu a české práce, radosť z toho, že přece nejsme ničím a že nejsme kolečkem tak nepatrným v tom spletitém zamotaném stroji velikého soustátí a že toho skřípotu a vrzání my nejsme příčinou. Že máme dosť oleje, totiž životní a produktivní síly, naše výstava ukazovala lapidárním písmem i těm, kteří, raněni jsouce slepotou zášti, nenávisti a žárlivosti, sami nechtěli prokouknouti... Odtud ten jásot, ty nadšené zpěvy dole u zářivých vodotrysků, odtud to těšení nejen v Praze, ale po všem venkově, který česky se zove.
Nezapomenu, dokud oko ke spánku věčnému nepřimhouřím, na ten červnový večer, kdy stál jsem nahoře na silnici ve Stromovce nad výstavou. Všechny krásy letních nocí tehda sloučily se dohromady, aby pomáhaly rýti luzný ten dojem do mé duše. Známe všichni temně - jasnou oblohu červnového podvečera, houfy hvězd na ní, vlažný vzduch, kolem tiché houštiny a z nich vůni našich stromů v květu, sem tam zpěv některého ptáka milovníka, roztoužený a rozvášněný, a pak ten nevýslovně blahý pocit, který vždycky duši jímá ve spoustě těchto přírodních rozkoší - proto přes to k ostatnímu večernímu pořádku přecházím a na obrazotvornosť čtoucího více než na svoje stylistické obraty počítám. Pod námi - tenkrát bratr jako obyčejně s úžasnou trpělivostí můj enthusiasmus snášel i krotil - zářila výstava... Výstava, výstava! už pouhé to slovo rozradostnilo srdce, nerci-li když viděli jsme ji teď v takovém divném, čarokrásném osvětlení a v tajemném tom rámci neproniknutelného letního temna... Plála v moři světel elektrických i neelektrických, od velkých koberců trávníkových až nahoru po korunu sv. Václava, jejíž kameny jako ohnivé pestré oči dívaly se do českého kraje, trochu elegicky, že tam, na špici ohromného domu, přece nejsou ještě na svém místě... Mnohobarevná světla fontány vrhala své světlé stíny vysoko do černé noci a měnila se co chvíli v rozkošné barevné hře, až přecházel zrak. Hlavní proud, hned jasně stříbrný, hned libě modravý, hned roztouženě zelený a posléze hrozně krvavý, tryskal vysoko vzhůru jako mohutný prut, kterým by všickni nepřátelé národa českého měli dostati pardus... Odtamtud dole bouřil hrom a ozývalo se peklo z tisíce nadšených hrdel, které statky sice nemohou dáti za vlasť milovanou, ale tím spíše paže silné, odhodlané pracovali až do úmoru. Do zpěvu radostný tleskot se mísil, zaznívaje jasně tichým jindy krajem.
... Ještě na Letenské pláni, z té strany která silně byla ozářena a vrhala světlé pruhy do houfu hvězd, bylo slyšeti tklivou melodii té písně vlastenecké, v níž každý Čech cítí uloženu všecku lásku svoji k domovině. Toužně a jásavě, horoucně a líbezně znělo to v tichu široké roviny, píseň, kterou žádný z nás nevyslechne bez pohnutí a která, když náhodou v cizině k tobě zaletí, pohne tě k slzám a probudí v tobě touhu nevýslovnou vrátiti se tam, kde v sadě stkví se jara květ a kde na pohled je zemský ráj... Dokud ještě ve vojště francouzském bývali vojáci švýcarští, bylo zakázáno zpívati švýcarskou píseň "Rantz des Vaches". Jakmile který Švýcar uslyšel ten tklivý refrain "Liauban, Liauban - por avià..." nostalgie zmocnila se jeho bytosti, neodolal a prchl zas do těch vysokých hor, kde ta píseň mu zněla od malička.
Jen jednou jedinkrát slyšel jsem "Kde domov můj" v cizině, - ale nechci slýchati ho víc, vzpomenu li si na ten divný, divný cit, radosť s velkým žalem smíchanou, který tehda srdce mi týral... V Tebesse, malém, vzdáleném městečku jižního Alžírska důstojníci nevalné posádky slavili jakousi slavnosť, a večer hrála jim na korsu, malém to náměstí před kasárnami, posázeném vysokými palmami a eukalypty, vojenská hudba, kterou tuším zvláště ad hoc pozvali si z Bôny. Seděl jsem naproti s několika důstojníky pod verandou domku, který, nevím jakým nedopatřením, jmenoval se Grand Hôtel de la Métropole, dívaje se zvědavě na zvědavé Araby, Kabylce, černochy a vůbec domorodce všeho druhu, jak povalují se na lavičkách, na zemi v prachu a v nečistotě nebo jak volně a vážně procházejí, živě hovoříce a obdivujíce pestré a stkvostné uniformy vyšňořených důstojníků. Tak docela jinak všecko vypadalo nežli u nás v té domovině, na kterou teď, zabrán jsa novými dojmy, jsem zapomínal. Když náhodou a jen na malý, nepatrný okamžik zavládlo ticho, slyšel jsi vytí šakalů a stepních psů, kteří každou noc přibližují se až sem ze sousedních pustin. Neboť kolem do kola jest jenom poušť, ještě ne Sahara, ale pustina přec, po níž jen tu a tam, po dlouhém, dlouhém putování najdeš nějakého pastevce Araba se sporým stádem nebo dva, tři černé, učazené a špinavé stany kočujících domorodců.
... Noc tropická, červencová.
Hudba hrála všelicos, podařeně i ještě spíše nepodařeně... Pak přišlo jakési potpourri z národních písní, jež poutalo mne méně nežli chladivý syrop grenadine, jímž zevní žár, ani v noci neustávající, jsem mírnil... Najednou po dvou, třech akkordech křiklavých a dissonujících zazněl souzvuk, který mne vytrhl ze zadumání..., po něm druhý, třetí, ale tak zvolna, tak zvolna, jako při písni pohřební. - Kapelník snad myslil, že to smuteční pochod.
Srdce v hrudi stáhlo se mi nesmírným žalem, nebylo možno vydržeti..., utíkal jsem nahoru a nic za to se nestydím - pláčem jsem nitru svému odlehčoval. Tady skoro na Sahaře, a domov můj, ušlechtilý ten kraj, který teď rázem a tak živě se jevil duševnímu mému zraku, tak daleko, daleko na severu...
... Zatím kapela dávno již notovala veselejší kousky, ale neměl jsem již odvahy sejiti dolů, zeptati se kapelníka, co to za potpourri a baviti se dále s důstojníky, kteří poslali nahoru vojáka zeptati se, co se mi stalo. Náhlé ochuravění musilo mne omluviti a druhý den na to jsem odejel...
Tak tedy z Prahy se mi nechtělo. Ale nebylo již lze učiniti jinak: disposice byly již hotovy před výstavou, mimo to ještě úřední záležitosti vedly mne na chvíli do Paříže a pak, to víte - je to jako morfinismus, to toulání se světem. Okusíte jednou, dvakrát, a pak, jakmile vysvitne jarní slunko, táhne vás to pryč a daleko. Vysvětliti si to nedovedu.
Když v Paříži vážné a ve volných chvílích i nevážné záležitosti byly odbyty, rapidní vlak mne a všecko mé unášel tou známou cestou k jihu, tou cestou, kterou již několikrát a tak rád jsem zajížděl kolem rodiště soudruha-turisty Tartarina z Tarasconu.
"Ale jen pro Bůh se tady nikoho neptejte na lékárnu Bézuquetovu nebo na pana Alfonse Daudeta," radil soused v kupé, když jsme byli v Tarasconu.
"Nu, Tartarin už umřel, mají pokoj," míním.
"I kdo ví, co si na ně zas vymyslí..."
Opravdu. Není jedné nádražní bibliotéky francouzské, v níž bys aspoň jednoho spisu Daudetova nenašel; některý Tartarin je jistě všude. V Tarasconu však po Daudetovi ani památky.
Rapidní vlak, který z Paříže vyjede večer asi v sedm hodin, je v Marseille druhý den dopoledne, asi kolem desáté hodiny. Vlak má jen první třídu a proto už, je lhostejno, vezmete-li za poplatek poměrně neparný spací kupé: jste pak jako v hôtelu a kdo jste zvyklí na jednotvárný rachot železničních kol, spíte pěkně a pohodlně celou noc - a pak ráno, po snídaní v restauračním voze rázem ocítíte se v jižním kraji a pod úpalem bílého slunce.
V Marseille bývalo nám horko v prosinci, pak v březnu, nerci-li teď, v červenci, pod čistým, modrým nebem a v těžkém, bělavém prachu cesty Corniche, jenž všecko pokrýval a dusil. Honem sedneme do rozviklané tramwaye, velebíce zdejší její správu, že nepřipouští, aby na každý vůz nachytal se kde kdo, hledaje místo třeba i vzadu za vozem na vyčuhující vidlici voj nice. Když jsem pražské koníčky táhnoucí těžký náklad tramwayový litovával, připadal mi každý vůz jako přetěžký, plný hrozen, na němž jedno zrnko vytlačuje druhé. Někdy stalo se, že takové zrnko vytlačeno bylo docela, upadlo a zakutálelo se daleko... Traimvay zavezla nás až na Cannebiéru, kde v temné, zasloněné síni rozkošné jedné restaurace vyčkali jsme až skoro do poslední chvíle. Parník St. Augustin odjížděl ve čtyři hodiny.
Krásná Mediterranea objevovala se v letním stkvostu: připadala mi tak jako děvče v plné, tak dvaadvacetileté, nejvýše už čtyřiadvacetileté kráse, vzkypělá a zářící, nedočkavá... Mediterranea byla však klidná a majestátní!
"C'est la saison!" odsekne ti námořník, když naivně divíš se hladině skoro nic nerozčeřené. A věru, po všechnu tu dobu, co letos na moři Středozemském jsem se potuloval, ňadro jeho dýchalo klidným tempem krásky dokonalé, ale neuvědomělé ještě, a k hořejšímu přirovnání bylo by snad lépe voliti mezi lety devatenácti a jedenadvaceti. Možná, že i pro tuto periodu najdou se mysli pochybovačné.
Čím více loď se vzdaluje od toho největšího přístavu středomořského, tím více město zdá se růsti; přehlížíš volněji ohromný ten stožárový les, a vrcholky za městem, dříve neviditelné, zdají se zveličovati i město i kraj. Ale brzo mizí ten klam: obrovské mraveniště menší se a menší, ani kostela Panny Marie Strážné na vysokém vrchu nerozeznáváš - až posléze pohled na nejzazší konec Riviery má svůj konec jako na světě všechno.
Nemajíce již, čím bychom zabývali svoje kukátko, zasedáme s dobrou myslí k obědu v rozkošném tom salonu lodi transatlantické společnosti, v němž zapomínáme docela, že jsme teď jen hříčkou, nepatrným atomem na tom šíru, které, kdyby chtělo, každou chvíli může nás expedovati na věčnost. Piano, koberce, široké, pohodlné pohovky, veliká zrcadla, stěny vykládané mramorem, lesklé lustry, odevšad volný, mořský vzduch... Kapitán zaujímá předsednické místo, ačkoli jemu naposledy sluha - sklepník podává, a podle cestopiseckého receptu má oživovati příjemným způsobem konversaci. Je to již údělem všech kapitánů objevujících se v cestopisech ať učených ať prostých causerií: vždycky musí kapitán mnoho vědět, mnoho mluvit, poučovat, vykládat o větru a prorokovat povětří atd. Ve skutečnosti bývá to však nezřídka morous a labužník, který mnohem raději si hledí podávaných mis a láhví vína před sebou nežli všech ostatních spolucestujících. - Následujmež jeho příkladu, stojí to za to!
Loď kolébá se zvolna, takže střídavé v okně naproti viděti jest modrý azur nebes, pak zamžené břehy Provence, a když loď nakloní se nejhlouběji, jen temně modré vody. Hrají s námi na schovávanou... Zatím už slunce zašlo... Pak ještě asi půl druhé hodiny trávilo se na promenoiru nad salonem, kde markýza byla již zbalena, takže zevšad byl volný rozhled, potom ještě šálek čaje, při němž scházelo již několik stolovníků, zvláště dam, jimž kolébání nejdříve a nejvíce bývá nepříjemno, načež sestoupili jsme do těsných těch prostorů, v nichž námořník tráví své chvíle nejklidnější, které však nás děti volné přírody tísní k neuvěření, ať jakkoli pohodlně jsou zařízeny. Vždy teprve po několika dnech zvykám lodním kabinám... Však melodicky šumné šplouchání vod na sousední plaňky, mírný skřípot a vrzání všech údů velikého toho vodního domu uspí brzo zažívající žaludek.
Pěknou příležitost popisovati východ slunce promeškal jsem: prosaicky jsem ho zaspal... Objevovaly se již dosti blízko skály korsické, když jsem vycházel; loď zahnula již do zálivu, v jehož pozadí leží Ajaccio, jednoho z nejpěknějších a nejbezpečnějších zálivů moře Středozemského, a rychle rozvíjel se tady vábný obraz, jeden z těch mnoha, jimiž překypuje Mediterranea, avšak obraz divočejší nežli Riviera, velkolepější nežli severní břehy sicilské a pittoresknější nežli břehy adriatské. Záliv přirovnávají k velké bronzové váze, v níž rozlito je stříbro. A věru červenavě žluté skály rozestavené kolem do kruhu vypadají jako z toho kovu, a veliké zrcadlo vodní, když v něm slunce se obráží, jako nekonečné množství rozlitého, zlatolesklého stříbra.
Jeli jsme prostřední rychlostí 12 mořských mil čili 20 kilometrů za hodinu, takže z Marseillu do Ajaccia projeli jsme 187 mil za 15 hodin. V 7 hodin ráno byli jsme před hlavním městem francouzského ostrova, a rodiště velikého muže tohoto věku stápělo se již v ranním, horkém slunci.
Vzdálené, rozryté a hřebenité hřbety horské kontrastovaly se tmavými, zelenými břehy, kteréž obklopují město. Po stráních, pokrytých olivami a stromy ovocnými jsou rozesety četné villy, jichž bílé fasády obrážejí se zřetelně od neurčité zeleni oliv a od temně lesklých pomerančů. Když loď zahnula kolem Malého mysu, na němž jest kaple Panny Marie Mont-Carmelské, rozestřela se před námi nejkrásnější čásť města, Place du Diamant a Cours Grandval, které o městě slibují víc, nežli mají právo.
Vlasť Napoleonova!
Dýcháme vzduch starých rozpomínek a chodíme po týchže místech, po nichž před sto lety chodíval člověk, který za dva tisíce let tytéž pocity bude vzbuzovati v mládeži jako v nás Alexandr Veliký, podmanitel světa. Ani nevěříme, že jsme tomu velikánu tak blízko a že jeho život nebyl jen pohádkou... Vždyť ještě můj děd nebožtík tolik nám vyprávěl o Napoleonských vojnách, o Francouzích, kteří, utíkajíce z Ruska roztrháni, uondáni k smrti naším Kostelcem Orličným, tázali se úzkostlivě: "Paris? - Paris?" Kostelec však Paříží ani tehda nebyl, a bylo tam ještě daleko. Pak všecky přípravy k velkým vojnám na počátku tohoto století děd můj prodělal, všecky hrůzy tehdejšího verbířství - vojen samých zúčastnil se jakožto jediný syn a nezbytná podpora rodičů jen kdesi na stáji v seně, kam starostlivá máti ho schovala; prodělal také Napoleonův velký pád a všecky ty divné přeměny, které po něm následovaly. - Vrchol jeho hrdinského vypravování byla historie jakéhos vzdáleného strýce, který prý mluvil se samým Napoleonem, když jako zajatec před ním se ocitl.
"A jak s ním mluvil, dědečku? Česky?"
"Inu, česky" - povídá děd poněkud rozpačitě - "strejc jinak neuměl."
"A co mu povídal Napoleon?"
"Povídal: Marš!"
"To měl přece říci: Mašíruješ!" - opravuji Napoleonovu češtinu.
"I mlč, kluku, a poslouchej!... A neptej se pořád!"
"A proč se dal chytit nás strejček?"
"Protože byl chytrý."
"Tak?..."
"Mlč, tomu nerozumíš, to byla válečná lesť. - Umluvil se s několika kamarády a potom zajali francouzského generála a dobyli praporu," vypravoval děd dále, ale bez bližších podrobností této nanejvýše zajímavé strategické operace mého předka. "Strejc mohl se stati hned důstojníkem, kdyby byl uměl psát... Vidíš, tak pěkně choď jen do školy," hned následovalo mravné naučení. "Strýc jmenoval se také Jiřík ako ty, Jiří Machač; hled, abys byl také tak slavným, abys zajal nějakého generála, třeba německého."
Bylo tenkrát právě po válce "bratrů s bratry" v roce šestašedesátém a děd byl vlastenec.
"Ale, dědečku, ty se jmenuješ také Jiří; zajals také nějakého generála?"
Později teprve, když jsem po smrti dědově se dověděl o tom seníku nahoře zmíněném, pro nějž jak dobrý muž mnoho nelibých narážek snášel, pochopoval jsem rozhořčení dědovo nad touto otázkou, bezděky zlomyslnou...
Seskočím do první z oněch nečetných loděk, které se tlačí kolem sv. Augustina a již vystupuji na náměstí Palmovém čili tržišti, kde v hustém bouquetu květin, banánů a bambusů skrývá se neveliká fontána, uprostřed níž na vysokém piedestalu vypíná se socha prvního konsula, obráceného tváří k přístavu... Jest časně ráno, v Ajacciu vládnou ještě mlékařky, překupníci, hokynáři a panny kuchařinky.
V labyrintu starého města dle plánu rychle hledám rodný dům Napoleonův... Navštěvuji rád rodné domy a rodné síně velkých mužů, těch, kteří ne svým rodem, ale silou ducha svého ovládali svět... Bývají to obyčejně domky malé, pokojíky neveliké, nízké a úzké, z nichž vycházelo duševní světlo naší hroudě zemské, zřídka bývají to stkvostné paláce, nádherné komnaty a vysokorodé ložnice...
Hlavní ulice starého města slově ovšem ulicí Napoleonovou, všecky ulice v Ajacciu mají historická jména a z pouhého jich seznamu, umíš-li, vyčteš všecku slávu tohoto zákoutí středomořského - mezi lidem však ještě staré jméno z dob Janovských Caruggio dritto se udržuje; úzká ulice příčná Saint Charles vede tě na malé náměstíčko či plácek s několika stromky a květy, Place Laetitia, spíše jako dvoreček vypadající. Vlevo je starý, patricijský dům s jednoduchým nápisem: Napoléon est né dans cette maison le XV. Août MDCCLXIX. Dům je starý, ale za časů v Napoleonových byl ještě čerstvý, nový, a Napoleon byl první, který se v něm narodil. V domě teď nebydlí nikdo, i vrátný zůstává v domě sousedním, a všecko je zachováno v temže asi stavu, v jakém obydlí bývalo, když generál Bonaparte je navštívil, vraceje se z Egypta 29. září r. 1799. Byla to jediná návštěva v domovině od počátku zázračné té karriery. Potom zhlédl Napoleon hory korsické z ostrova Elby, a posléze ze sv. Heleny myšlenky jeho často a často zalétaly tam, kde strávil svoje dětství, snad přece jen svoje léta nejkrásnější!... Poslední druhové, kteří neopustili vyhnaného císaře ani v jeho velkém neštěstí, byli rodáci, Korsikáni, lékař Antonimarchi a kněz Vignale.
V obydlí Napoleonově nic neupomíná na velikého císaře - vidíme tu jen aristokratické obydlí bohatého Korsikána. Četné pokoje a síně, mezi nimi zvláště prostranný salon dekorovaný ve slohu Ludvíka XIV., nevynikají ničím, co jsme již neviděli v podobných obydlích francouzských z týchže dob: dokazují jenom, že Korsikáné následovali v tom příkladu francouzského. V ložnici paní Laetitie Ramolino průvodčí ukáže ti nosítka, v nichž matka císařova, když náhlé bolesti v kostele ji překvapily, dala se přenésti domů. Nebylo již ani času, aby paní uložili na postel, kde narodili později ostatní sourozenci Napoleonovi, takže věc musila se odbytí na pohovce.
Jest povinností turistovou sednouti si na chaise-longue, na které se narodil Napoleon.
V téže světnici, ze které vyšel první císař z rodu Bonapartů, uprostřed nábytku z minulého věku, na mramorovém krbu stojí bílé, také mramorové poprsí posledního z Napoleonu. Mladistvá, až v krásu zidealisovaná tvář nešťastného prince, kterého sklátily oštěpy divokých Zulukafrů, jeví tahy slavného praděda, jen že zjemněny a zušlechtěny, a kontrastuje dojemně se starým okolím.
Nemám pevné důvěry, že seslíky a lenošky jsou opravdu tytéž, po kterých hopkoval nejstarší synek korsikánského advokáta, nebo dům byl později opravován, a jak odjinud než od vrátného jsem se dověděl, nábytek později z valné části byl zde doplněn. - Casa Bonaparte je teď majetkem národním.
Rodina Bonapartů žila v Ajacciu již od konce XVI. věku a přišla tam prý z Toscany - teď odpočívají z ní tam již jen mrtví...
Kdyby se v Ajacciu nebyl Napoleon narodil, přijda sem, usedl bys na břeh pod nějaký strom exotického vzezření i jména, a v jeho stínu bys se kochal pohledem na krásný záliv, krásné horstvo kolem, zkrátka na krásnou přírodu dýchající již poněkud africkým jihem. Takhle Napoleon lidem ani po smrti klidu nepopřává a sotvaže jsme prohlédli jeho rodný dům, už se musíme honiti za místy neméně památnými, totiž těmi, na kterých budoucí imperátor do školy se připravoval, básničkám se učil, dějinami se bavil, úlohy lepil a počítal. Podání ajaccijské vypravuje, že toto vše dělo se velmi důkladně, a více než podání - skutky malého collegiena dokazují to nad slunce jasněji: čímž však ještě není povědíno, že jenom řecké aoristy, ať již první nebo druhý nebo docela třetí byly slávy jeho základem.
Dlouhou Avenue du Consul a ještě delším Boulevardem Grandval vystoupíme poznenáhlu na výšinu, kde odbývaly se hodiny školního utrpení Napoleonova. Ve škole samé nebylo mu zle: tam byli kolegové, tam bývalo veselo a stropilo se všelicos, co zahánělo zármutek z okamžitého neštěstí... Teprve když student v osamotí láme si hlavu nad nějakou mystickou koncovkou nebo kosinusem, k jehož domovskému právu nemá žádného platného důvodu, když místo u českého úkolu o nějakém starodávném ideálu, myšlenky jeho u ideálu docela mladého se potloukají, pak je mu teprve ouzko k nevypsání... Přijdeme na konec pustého Place du Casone, kolem něhož snad někdy budou také stati budovy, a ocitujeme se u skupiny velikých balvanů, jež tvoří jakousi jeskyni zvanou Grotte - Bonaparte. S vyvýšeniny této je pohled čarokrásný na město a záliv a duše jen dost málo vnímavá pochopuje, že mladý Bonaparte asi často zavřel knihu dějepisnou, již nejraději zde čítal, zahleděl se v dál na širé moře a zamyslil se. Kolkolem svahy pokryté vinicemi, nad těmi lesy olivové, pak až k vrcholkům hor trudná zeleň, z níž proniká vůně cystů, stromů mastixových, myrt a arbutů. Stromy naše se stromovím italským, sever a jih šeptaly slávu malému chlapci, který asi divně se nesl v tom rámci skal.
Ale málo váží si jeho rodáci místa Napoleonových meditací: z jeskyně stalo se nehezké smetiště a musíme tady šlapati opatrně, chceme-li pak v tomto okolí zdržeti se déle, musíme sobě ucpati nos. Mezi nápisy a podpisy návštěvníků, vyrytých do skal jeskyně, jsou také annonce upozorňující na Amer Picon!
Pak ještě veliký, ale nevkusný pomník na Place Bonaparte čili Place Diamant upomíná na slavného rodáka. Uprostřed na těžkém kamenném podstavci imperátor na koni, obrácen jsa k Francii, "k onomu národu, jejž tak tuze miloval"; ve čtyřech rozích pak jsou čtyři jeho bratři, všickni v antických kostumech: Josef, Jêrome, Louis a Lucien. Celek však činí spíše dojem nějakého náhrobku. Napoleonovu tvář uvidíš mimo to všude - ano i ve fotografických skříních...
Napoleonův strýc, kardinál Fesch zdá se býti jedním z dobrodinců Ajaccia. Jsou toho výmluvnými doklady již jména, jež ve průvodci svém čteme: rue Fesch, Collège Fesch, palais Fesch atd., a pak socha kardinálova na dvoře kolleje. Vedle této nalézá se pohřební kaple rodiny Bonapartů z roku 1857. a odpočívá tam mater regum, paní Laetitia, její bratr kardinál Fesch, Charles Bonaparte, princ de Canino, syn Luciina Bonaparta a snad ještě jiní. Jako veliký milovník umění kardinál odkázal množství obrazů a předmětů uměleckých museu v Ajacciu, ale hrabivosť příbuzných neodevzdala všecko, co měla.
V Ajacciu prý nemají zimy, a proto v tu dobu město je plno návštěvníků, ale chorých a ubohých, kteří pod mírným tím nebem hledají úlevy pošramoceným plícím. Je zde ještě příjemněji než v Nizze a vůbec na Rivieře. Kdežto v Nizze je ročně 60, v Mentone až 80 deštivých dnů, na Ajaccio připadá jich jen 48. Nicméně vlhkost je zde větší než v Nizze. Temperatura roční je průměrná 17° C, maximum 35° C. (prý jen jednou, když vál jižní vítr přes hořící lesy konstantinské, bylo 36° C.) a minimum - 1,08° C, což stalo se ve čtyřech letech třikráte. - Ostatek o tom jednají celé knihy a spisy učené víc nebo ménč, z nichž lépe poučí se čtenář, kterému se zachce protráviti zimu v Ajacciu. V Čechách bude teď beztoho zase smutno...
Když vrátil jsem se na Sv. Augustina, který ještě čekal na nějaký malý náklad, bylo odpoledne. Bavil jsem se jako obyčejně četbou historie navštíveného města, v níž lokální patriotismus odvozuje jméno Ajaccia od starořeckého Ajanta, asi tak moudře jako prostonárodní filologie město Litomyšl s kšandama ve spojení uvádí.
Pak zmizel záliv d'Ajaccio, zmizely i skály korsické a táhly kolem břehy Sardinie. Večerní slunce halilo je v červenavý jas a temné stíny pak se na ně kladly.
"Quels souvenirs la Corse m'a laissés! Je pense encore avec joie à ses monts, à ses belles campagnes, je me souviens encore du parfum qu'elle exhale..." Ta slova Napoleonova vstupovala mi na mysl, když byli jsme opět na širém, velkém moři a když se zdálo, že slabý, teplý vánek za námi nese vůni korsických lesů...

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 23.01.2017

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
Brigda    
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník - nenalezen žádný obsah z autorovy tvorby
Čítanka-Lémanské silhouetty
-O jídle a pití jinde a jindy
-Ode břehů moře Středozemského
-Průvodce Prahou
-Z potulek francouzským krajem
Životopisy - autorův životopis nenalezen






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­