ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Hájíček Jiří (*11.09.1967)

­­­­

Selský baroko

  • ukázka (Host, 2005)

Seděl jsem u hřbitova na lavičce, stará vitrína opodál byla plná muších tělíček, zašlé sklo napolo vysypané a pavučiny, pár vybledlých plakátů z voleb snad někdy ze začátku devadesátých let.
V Tomašicích byli po válce tři sedláci s výměrou nad dvacet hektarů. Ta zlověstná hranice pro cejch takzvaného vesnického boháče. Kulaka. Listoval jsem ve staré brožuře z roku 1951: V bramborářských oblastech je kulak již od výměry 12 - 16 ha, stála tam jakási definice rádoby vědeckým jazykem.
Pozdravil jsem za ty dvě hodiny pár lidí, co se courali poledním vedrem do koloniálu. Slunce si mě už našlo, vyšplhalo se nad kostelní věž. Shrábl jsem papíry do desek a nacpal je do pouzdra k laptopu. Cestou do hostince jsem prošel náves, celou historii: čp. 11, Mařánkův statek. Usedlost čp. 8, bývalý Jirchův statek, rozvalená brána, dlouhá zeď zarostlá kopřivami, vypadané cihly, na dvoře skládka, staré shnilé trámy, nějaké panely zelené mechem, rezavé železné trubky, černá plachta zchumlaná a zatížená ojetými pneumatikami, válec za traktor, řada starých valníků s oprýskanými modrými postranicemi. Prošel jsem nádvoříčkem a vyvrácenými vraty do stínu, světlo se cpalo pod střechu mezerami po chybějících taškách. Vůně starých opuštěných stodol, rozvířená kroky, prosvícený prach se vznášel nad mlatem, pach přestárlého sena, zatvrdlá obilná zrnka pod podrážkami, zatoulaná z nějakých lepších časů rozpadlých na padrť. Úzkost mě vytlačila ven do žáru slunce.
Vystoupal jsem po kamenných schodech ke dveřím hostince. Bylo zamčeno. Vrátil jsem se zpátky ke kostelu a zašel pro svačinu do krámu. Byl tam jeden pultík k stání, položil jsem si na něj dvě housky na papír a rozbalil krájený sýr. Prodavačka tahala bedny s limonádami a s pivem z příručního skladu. Byla silné postavy, tak kolem padesátky, tučné růžové paže.
"Hledáte tu zase něčí předky?" zeptala se najednou. Otočil jsem se přes rameno, stála nad těmi láhvemi, trochu se usmívala, zdálo se mi.
"Vy si mě pamatujete?" překvapeně jsem přestal jíst.
"Jsou to tak dva tři roky, ne? Fotil jste si tenkrát i naši chalupu. Nechal jste nám vizitku, ještě ji doma někde mám..."
"Jestli můžu hádat, tak to byla usedlost čp. 21? Říkalo se tam u Horáků..."
"Pořád se to říká. Ale my se píšem Tolarovi."
"Jasně, vzpomínám si. Ozvali se mi tehdy potomci sestry bejvalýho hospodáře. Z Plzně nebo z Varů..."
"S touhle vesnicí to jde od desíti k pěti," řekla paní najednou, utřela si čelo do zástěry, "příští rok to tady zavřem. Družstvo je před krachem, víte to, ne?"
"Jo, něco jsem slyšel. Lidi odcházej?"
"Hodně. A starý umíraj... Prej sedíte celý dopoledne u hřbitova?" řekla váhavě.
Dojedl jsem housky, koupil jsem si ještě vodu v pet láhvi. Kasa zacinkala.
"Ta stará paní, co chodí na hřbitov. Nevíte kde bydlí?"
Zasmála se. Taky jsem se usmál. Jasně, starých paní tam chodí asi víc.
"Minule zalívala hrob v rohu u márnice. Na náhrobku je vytesáno rodina Navrátilova."
"Jo, to je stará Petrásková. Leží jí tam rodiče, synovec, myslím že i sestra. Ještě mají dva hroby u zdi."
"Ona znala Zandlovou. Rozálii Zandlovou."
Cítil jsem, jak na okamžik zaváhala, než vytrhla účtenku z pokladny. Podívala se mi do očí, jen rychle, letmo, a zase sklopila oči, řasy světlé jako její kadeřavé vlasy. Znovu se podívala.
"To já nevím," řekla jakoby dotčeně a zase se dívala na své baculaté prsty s ulámanými nehty.
"Hledám její hrob, vlastně..."
"Zandlovi tam mají jeden hrob," řekla rychle.
"Jo, ten jsem našel."
"To byli její rodiče. A dva sourozenci, co umřeli někdy ještě před válkou. Ona přece odešla..."
"Já vím."
"Vím, že to víte. Byl jste tu letos na jaře, ne?"
"Já? Nebyl..." ohradil jsem se, trochu mě to polekalo.
"Sousedka říkala, že se tu po paní Zandlový ptal nějakej pán. To byl březen? Duben...?"
"Tak to musel bejt někdo jinej, paní," řekl jsem znovu, stál jsem před pultem toho maličkého koloniálu, jako bych si ještě něco přál. Klouzal jsem pohledem po konzervách a sklenicích, po balíčcích sušenek. Sbíral jsem odvahu k té otázce, co se mi vzpříčila někde dole, "... a vaše maminka vám třeba nevyprávěla, jak to s ní tehdy bylo?"
"Pane, já mám práci..." řekla trochu hrubě, přikývnul jsem a otočil jsem se k odchodu. Pak se ještě podívala na mou brašnu.
"Ta Petrásková chodívá na hrob k večeru, zalejvat..." řekla smířlivě a zmizela za plentou nad vchodem.
S brašnou přes rameno a s novou láhví vody jsem se vydal do polí. Opustil jsem Tomašice a na stráni jsem uhnul k lesu, prošel jsem ten řídký háj a v odpoledním žáru, košili ovázanou kolem pasu, jsem vystoupal k Černé Hůrce. Drobná vesnička, trojúhelníkovité návesní prostranství lemované malými domky. Hledal jsem čp. 12, rodný dům Rozálie Zandlové. Pár kroků a stál jsem před ním. Obyčejné staveníčko, s průčelím dost necitlivě poškozeným modernizacemi. Černé obkladačky kolem malých oken. Palubkové dveře s barevným sklem přehrazeným rádoby uměleckou mřížkou, svařenou z ocelové kulatiny. Prodáno dědicem někdy v sedmdesátých letech. To jsem si zjistil předem. Raději jsem šel dál po malé návsi, k nádherné usedlosti čp. 7, zchátralá, ale staré štukové motivy stromů ve štítě byly zachovalé. Klenutá brána, omítka místy opadaná až na cihly. A zděná sýpka se štěrbinovitými větracími otvory.
A byl jsem na konci vesnice. Od dědečka v manšestrových kalhotách a v košili s vestou jsem dostal pár žlutých letních jablek, která právě posbíral na trávě v sadu. Podal mi je přes plot. Jako tenký stín se odlepil od kůlny v zahradě - vetchý starý pán, tenký jak žiletka, jen šustil, když ke mně šel. Probrali jsme u plotu trochu zdejší chalupy, sousedy. Pamatoval jsem si i jména po chalupách, trochu jsem to předtím nastudoval. Musel Rozálii znát. Ale bude se na ni pamatovat?
"Ve dvanáctce bejvali Zandlovi..." nadhodil jsem. Přikývl, ale už se obracel, ohlížel se po lavičce u kůlny v hlubokém stínu. Muselo mu být horko v té košili a vestě.
"Znal jste Rozálii Zandlovou?" nečekal jsem už na nic, díval jsem se do jeho zad..
Pokýval hlavou. Pak se přece jen ještě otočil ke mně.
"Byli jsme spolužáci. Pak vyšla ze školy a odešla do Tomašic. Ale můj kamarád..." zdvihl pokrčený ukazovák, "Jůza, Šimon Jůza..."
Ukázal holí směrem k chalupě naproti. Podíval jsem se tam, dům s barevnými luxferami a břízolitovou omítkou, typická sedmdesátá léta. Raději jsem se otočil zpátky. Původní chaloupka, jak se zdálo, nepřežila nové časy.
"Co s ním bylo?"
"Ten si ji namlouval."
"Vážně?"
"A když odešla do Tomašic, chodil za ní dál, než dostal jako přespolák přes držku..."
Děda se rozchechtal, taky jsem se zasmál, spíš překvapením nad jeho stařeckým rozpustilým smíchem. Víc už mi nepověděl, splynul zase se stíny pod jabloněmi.
Žluťoučké letňáky od staříka jsem snědl do jednoho cestou přes pole do osady Smrčí. Klopýtal jsem po kamenech a v kolejích vyjetých těžkými traktory. Ztracen uprostřed polí, vynořil jsem se až před chalupami. Na louce sekali, připravovali odpolední krmení pro dobytek, zchátralou maštal jsem míjel po levé straně, z obou stran otevřená vrata a sladký pach krav a hnoje a nasečené trávy.
Návesní rybníček ve Smrčí měl stojatou zelenou vodu. Kolem pár jednoduchých domů s křídlovými štíty. Dům čp. 2 na západní straně návsi byl nově opravený, svítil čerstvou fasádou mezi ostatními. Jednoduchý štít se zvadlými volutami po stranách. Jasný pozdně barokní motiv. Před vraty naleštěné auto s tmavozelenou metalízou. Sedl jsem si chvíli na trávu ke kapličce. Na chvíli mě ve stínu přemohl spánek. Lehounká dřímota, jen tak v polosedě. Probral jsem se asi po půl hodině, záda bílé od omítky, opíral jsem se ve spánku o tu malou zděnou kapličku. Vstal jsem a podíval se vzhůru, kulisovitá zvonička, jako malovaná. Kolem nikdo. Vzduch se chvěl žárem.
Někde u potoka za Smrčím, směrem na Tomašice, by měla být pila, kde se říkávalo U Šilhavých. Rozespalý jsem obešel rybníček a přeskočil strouhu, byla vyschlá. Dostal jsem se na silnici a po ní ven směr Tomašice. Pila nikde. Už jsem se nechtěl vracet. Asi tak v půli cesty jsem si sedl pod jabloň u té šedé okresní silničky a zapíjel jablka, co mě tlačila v břiše, vodou z pet láhve. Po mém putování mezi vesnicemi už byla skoro prázdná. Šlapal jsem po rozpáleném asfaltu těch pět kilometrů zpátky do Tomašic, za celou dobu kolem mě projelo jedno auto a jedna motorka.
Přišel jsem do vsi z druhé strany, než odkud jsem z ní po poledni vycházel. Koloniál byl ještě otevřený, ale dal jsem se rovnou ke hřbitovu. Obešel jsem kostel a okolní hroby. Pak jsem si sedl na lavičku před branku a všiml jsem si, že dveře hospody naproti už jsou otevřené.
V chodbě byl příjemný vlhký chlad, vešel jsem do malého začouzeného výčepu, v rohu seděl chlápek v montérkách a potrhaném tričku, zahalený šedomodrým cigaretovým oparem. Dal jsem si pivo. Hostinský byl muž kolem čtyřiceti, řídké světlé vlasy, unavený úsměv.
"Byl jsem tu už po obědě, ale bylo zavřeno" řekl jsem, když jsme se zase střetli pohledem, "nechali byste jednoho leknout žízní..."
"Pane, dělám to po práci," řekl důrazně a pak se usmál, "pět let byla ta hospoda zavřená. Můžou bejt rádi aspoň za tohle," přejel očima těch pár otlučených stolů s novými firemními ubrusy známého pivovaru. Rohová lavice, sešlapaná dlažba na podlaze a šedivé záclony v oknech. Prošedivělý muž v rohu u okna hleděl do ztracena, bez pohnutí, jen občas si přihnul z půllitru nebo si zapálil novou cigaretu. A pak jsem ji uviděl. Přes zakouřené šedivé záclony a zašlé okenní sklo. Šla pomalu o holi, v ruce kytičku z nějakých lučních květin. Rychle jsem dopil.
Znovu jsem strčil do pootevřené kovové branky, zavrzala. Stařena v šátku se skláněla před hrobem, kytky už stály ve sklenici na kamenné obrubě pod leštěným černým náhrobkem. Pozdravil jsem a prošel kolem až ke hřbitovní zdi. Pročetl jsem si znovu všechna jména rodiny Zandlovy: Josef, Alžběta. Barbora, Anežka. Pak jsem se otočil ke kostelu. Hleděla si svého, musel jsem přijít až k ní.
"Kdo ten hrob zalejvá?" zeptal jsem se.
"Všichni už jsou mrtví," řekla.
"Znala jste je všechny?" zeptal jsem se naoko nenuceně a ukazoval k hrobu Zandlových. Stála bez pohnutí, oběma rukama opřená o hůl, zaťaté mlčení v té vrásčité tváři. Tmavomodrá sukně a přes ni světlý, odřený svetr z tenké vlny.
"Jo," řekla. Otočila se proti mně, bezděky jsem ustoupil o krůček stranou, prošla a mířila ven ze hřbitova. Zůstal jsem stát, před brankou se zastavila, krátce, ale neohlédla se. Vykročil jsem za ní. Šla pořád směrem ze vsi a zastavila se až tak po padesáti metrech. Otočila se ke mně. Rychle jsem ji došel. Bylo mi to jasné. Nechtěla mluvit tam.
"Co je vám po tom?" zeptala se tvrdě.
"Je to moje práce," řekl jsem trochu zaskočen přímou otázkou, ač jsem ji měl čekat.
"Žádnej vám nic nepoví. Lidi si už hovno pamatujou..." řekla a vykročila po návsi, gumový konec hole zapírala do horkého asfaltu. Pořád jsem šel vedle ní.
"Zajímá mě Rozálie Zandlová," řekl jsem to jméno a příjmení hlasitěji a pomalu. Zastavila se. Taky jsem zůstal stát. Mlčela.
"Ta pocházela z Hůrky," řekla nakonec neochotně.
"Znala jste ji?" nedal jsem se. Dívala se někam zpátky ke hřbitovu, k oprýskaným zdím porostlým psím vínem. Nevěděl jsem, jestli už nemám jít pryč.
"Ta kurva jedna..." řekla potichu, ale rozhodně. Zamrazilo mě. Z toho tónu. Stáli jsme tam sami na návsi. A nějaká padesát let stará nenávist. Nechápal jsem. Stará paní odcházela, chvíli jsem zaváhal a pak ji nechal jít.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 23.03.2017

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­