ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Hájíček Jiří (*11.09.1967)

­­­­

Rybí krev

  • ukázka (Host, 2012)

Petr mě bral k nim do vsi a to byl pro mě únik a záchrana. Přemlouval mě, ať zůstanu s ním v chalupě. Líbilo se mi tam. V jedné sednici, kde se neuklízelo, byla stará vyřezávaná kolíbka. A elektrárenská věž za lánem pole, která byla vidět z okna jeho ložnice, už byla vyšší než desetipatrový panelák. Četla jsem Petrovi v posteli novinový článek, podle kterého budou chladicí věže čtyři a každá bude dvakrát vyšší než budějovická Černá věž. Petr říkal, že nám staví za humny nový Černobyl. Když jsme rozložili výtisk jednoho Rudého práva, zakryl novinový papír celou širokou postel. Nás s Petrem chytaly záchvaty zoufalého smíchu, protože tomu, co se psalo uvnitř, nešlo věřit ani při nejlepší vůli. Předčítala jsem nahlas rozhovor s hlavní hygieničkou ČSSR o zvýšené radioaktivitě. Z jejích nekonkrétních odpovědí se nikdo nic nedozvěděl. Jediná rada k prevenci zněla, umývat si řádně ruce a mýt před požitím ovoce a zeleninu. Zpravodajství z jaderné havárie v Černobylu se postupně měnilo v zuřivé napadání západních států, které prý zneužívají nehody k útokům proti socialistickým zemím. Četla jsem Petrovi titulky a bylo mi divně. Kdo rozdmýchává hysterii - od našeho bonnského zpravodaje. Diskriminační opatření dvanácti států EHS proti socialistickým zemím. Západ šíří pověsti a výmysly. Zrcadlo buržoazní propagandě. Odsouzeníhodná kampaň. Noviny, které odbíral táta, Svobodné slovo, nebyly o nic lepší. Na první straně se velikými titulky hlásalo: Nekalé snahy Západu. Nadpis jednoho z prvních článků z Rudého práva o Černobylu Petr vystřihl z novin a připíchl napínáčkem na stěnu: Nejsou důvody k obavám.
V té stoleté venkovské chalupě určené k demolici jsem se cítila šťastná a zároveň mi připadalo, že jsme s Petrem dva trosečníci, které nikdo neslyší, nevidí, nikdo je nehledá. Sáhla jsem po láhvi vína, která stála u postele. Roztržená obálka z budějovické pedagogické fakulty ležela na přikrývce před námi. V dopise mi sdělovali datum imatrikulace. Připili jsme si na to skleničkami od hořčice, jiné v Petrově kuchyni nebyly. Znovu jsem se podívala na obálku. Na adresu k našim do vsi naťukanou strojem. Za rok a půl už ta adresa nebude existovat. Ani vesnická jednotřídka, kde jsem chtěla učit. Myslela jsem na Annu a na Chozého. Taky na Olinu. Všechno jako by se rozpadalo, všichni někam mizeli.
Z chodby bylo slyšet, jak někdo zabouchal na dveře. Petr slezl z postele a na nahé tělo si navlékal džíny, poskakoval po jedné noze a já se chichotala pod peřinou přitaženou až k bradě. Pootevřeným oknem dovnitř dýchalo léto, vlny teplého vzduchu hýbaly se závěsy, kterými prosvítalo nebe a pole, kam pražilo slunce. Nadzvedla jsem přikrývku, která se mi lepila na tělo. Dvě tmavé almary v protějším rohu ložnice měly těžké kované klíče. Hloubala jsem nad tím, jestli jsou staré pětasedmdesát nebo sto let, a představovala jsem si Petrovu nebožku babičku, jak do nich rovná naškrobená tuhá prostěradla. Zůstalo po ní několikero povlečení z damašku s ručně obšitými knoflíkovými dírkami. Pootevřely se dveře.
"Hani, obleč se, je tu pan Berták. Chce něco napsat na stroji."
Přetáhla jsem si přes hlavu triko a navlékla se do kalhot. Dlaždice na chodbě příjemně chladily do bosých chodidel. Z kuchyně jsem slyšela trochu roztřesený hlas pana Bertáka. Seděli s Petrem u stolu. Pod sněhově bílými vlasy se mu potem lesklo do červena opálené čelo. Jeho statná postava byla nachýlená nad stolem. Stářím, únavou. Petr přinesl z komory černý kufr. Vyndala jsem z něho psací stroj a postavila ho na kuchyňský stůl. Bez přemýšlení jsem vzala dva čisté listy papíru, vložila mezi ně kopírák a natočila je na válec. Sedla jsem si na vysoký polštář a čekala, co budeme psát.
"Zakázali pohřbívat na hřbitov, kde jsou pochovaný moji rodiče a rodiče mých rodičů."
Pan Berták pokyvoval hlavou a díval se střídavě na Petra a na mě.
"Leží tam i moje žena. Už pátej rok."
Bertáků chalupa měla číslo popisné 8. Dcera se vdala do města. Květinová zahrádka pod okny zarůstala travou, na plaňkách plotu prýskala barva.
"Chci tam bejt jednou taky pochovanej. Se svejma."
Petr mi položil ruku na paži. Napřímila jsem se na židli, zadívala jsem se na své prsty položené na klávesách a nadechla se.
"Tak můžeme to naformulovat třeba takhle, pane Berták: Žádám o výjimku ze zákazu pohřbívání na hřbitově při kostele sv. Vojtěcha..."
Soused zbystřil, kývl a Petr doplnil dalších pár slov, a tak jsme všichni tři skládali větu po větě do té podivné supliky. Psací stroj se rozdrnčel a litery vytloukané do papíru se řadily vedle sebe, až vytvořily úhledný odstavec. Dvojitá mezera. Josef Berták. Adresa, datum narození. Vytáhla jsem list ze stroje. Pan Berták držel v rukou dopis a četl. Jednou nahlas a podruhé si text jen tak drmolil pro sebe. Rozmáchle podepsal list těžkou, ztuhlou rukou.
"Originál pošlete na Energoinvest, strejdo, a kopii na MNV," řekl Petr.
Dívali jsme se ze vrat za ním, jak jde přes náves. Trochu už ohnutý, ruce svěšené podél těla a štít jeho chalupy se dvěma výklenky a letopočtem na fasádě svítil na návsi jako velký bledý obličej plný strachu.
Stála jsem v koupelně a napouštěla hadicí z kohoutku nad vanou vodu do staré pračky. Cpala jsem do ní shora ložní prádlo po Petrově babičce. Kdysi to mělo být věno pro dceru, ale žádná se nenarodila, ani vnučka, jen otec a syn nakonec zůstali v chalupě, která je teď prodaná za směšnou odhadní cenu a určená k demolici.
Po velkém prádle jsem nasedla k Petrovi do auta, že mě odveze domů. Z rozbité cesty za vsí jsme odbočili doprava na novou širokou silnici s novým asfaltovým kobercem. Vlevo nové oplocení a za ním ohromná plocha staveniště. Všechno se během několika let změnilo. Před námi vlevo na kopečku se objevil kostel svatého Vojtěcha. Měli jsme odbočit na druhou stranu, na úzkou okresku vedoucí k nám domů, ale Petr najednou přibrzdil a ukázal na kostel.
"Zajedem se tam podívat? Mám tam dědu i babičku."
"Můj táta tam má taky praprarodiče."
"Já vím."
"Jak to můžeš vědět?"
"Od strejdy Bertáků."
Stoupali jsem pomalu do kopce. Napadlo mě, že když poutník uvidí na horizontu kostel a stoupá k němu, očekává, že před sebou uvidí vesnici. Chalupy, náves s hospodou, hasičskou zbrojnici nebo třeba starou kovárnu. Když jsme se my dostali až ke kostelu, uviděli jsme před sebou zbořeniště.
"Tak tomu se říká socialistickej realismus," řekla jsem si pro sebe.
Z vesnice zůstalo posledních pár stavení, kterým už chyběly střechy a rámy oken a ploty kolem zahrad byly stržené. Stromy vyporážené, sloupy veřejného osvětlení ležely vedle cesty vedoucí přes bývalou náves. Stála jsem u hřbitova a zírala na pustou pláň kolem, kde stála ještě vloni vesnice. Musela jsem se opřít o Petrovo rameno. Chytil mě kolem pasu, cítila jsem, jak jsem najednou slabá v kolenou. Na pláni stály stavební stroje, už nebylo poznat, kde ves končila, silnice už byla místy rozbitá, pláty asfaltu vytrhané. Mlčeli jsme a dlouhé minuty jsme hleděli na to nic, na buldozery rozhrnutou zem, na obvodové zdi posledních pěti chalup.
"Byla jsem tu s našima, ale už je to pár let."
"O Dušičkách?"
"Na Dušičky jezdíme na sever. Vidím tam vždycky jednou za rok obě tety. Sem chodí táta většinou sám."
"Ještě loni jsme tu měli v hospodě schůzi s místníma, plánovali jsme další postup proti elektrárně. Teď už pomalu nevím, kde hospoda stála..."
"Vůbec si nedovedu představit, že tohle nás čeká."
"Vám zbourají jen třetinu vsi," řekl Petr, "ale ta naše zmizí celá."
Šeptali jsme, ani jsme nevěděli proč. Popošla jsem ke kostelu a sedla si na betonovou skruž kousek před vchodem. Petr stál u mě a lehce kopal do betonu špičkou boty.
"Tahle hnusná skruž tu straší už pár let. Nejdřív si všichni mysleli, že je to vrt kvůli podzemní vodě. Tady bylo vždycky vody málo, jezedáci ji museli dovážet do stájí cisternama. Nikdo nic netušil."
"Bylo to kvůli elektrárně?"
"Jo, je to geologickej vrt. Nakonec jsme si uvědomili, že geologickej průzkum byl už dávno hotovej a lidi si tu vesele žili a vůbec netušili, co se chystá."
Vešli jsme na hřbitov.
"Tady se pohřbívá ze všech vsí kolem," řekl Petr.
Zavedl mě ke hrobům prarodičů. Dívala jsem se na dvě maličké podobizny v oválných rámečcích na pomníku. Babička, která obšívala jehlou po večerech prostěradla a pruhované cíchy. Petrův dědeček zemřel o dva roky dřív.
"Děda byl moc fajn," řekl Petr, "bral mě jednou za čas k holiči. Sedli jsme u nás na rozcestí na autobus a tady na návsi jsme vystoupili, nějakej pan Wolf tu měl oficínu. Mě vzal strojkem na ježka a děda se nechával holit. Pak jsme zašli do hospody, já dostal žlutou limonádu a děda si dal pivo a navrch panáka. Ještě jsme zašli sem na hřbitov a poledním autobusem zase domů."
Obešli jsme hřbitov podél zdi, vzpomněla jsem si na místo, kde byl hrob tátových prarodičů. Rodina Tomáškova. Od loňska tam zbyl uschlý věneček. Ale hrob byl jinak upravený. Na druhém konci skoro u vrátek ukázal Petr na dva hroby vedle sebe. Na jednom z nich bylo do žuly vytesané jméno ALŽBĚTA BERTÁKOVÁ 1914-1982.
"Tady vedle má strejda Bertáků rodiče a bratry," ukázal Petr na hrob s čerstvými květinami ve sklenici.
"Jak to všechno víš?"
"On poslední dobou o ničem jiným nemluví. Když se u mě staví, tak probírá nejradši rodinu a tu má hlavně tady na hřbitově. Vím všechno, i kdybych nechtěl. Kolik dobytka měli na gruntu rodiče a že jeho starší bratr byl v první světový válce."
Když jsme odcházeli, kolem už létali rorýsi. Vnímala jsem, jak rychle nám spolu utíká čas, v očích jsem ještě měla nedávný obraz vesnice srovnané radlicemi buldozerů. Ale z Petra jsem cítila sílu. S ním jsem se nebála ničeho.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 23.03.2017

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­