ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Baar Jindřich Šimon (*07.02.1869 - †24.10.1925)

­­­­

Hanýžka a Martínek (5)

***

Hanýžka dívala se na to, ale nedivila se. To patřilo i za Čejky ke všedním zjevům. "Je to baba," myslila si, hledíc na Smolíka, "brečí tam v lavici kvůli pohlavku. To je Klika jiný hrdina. Hle, co mu jich sází pan učitel, a ani necekne." Chybuje Hanýžka, že myslí na ty dva soupeře a nemyslí na svůj úkol...
"Tak co? Jak dlouho to bude trvat?" obrací se k ní náhle učitel a oči mu zle svítí. "Tak si vezmi křídu a piš!" poručí náhle. Ta tam je všecka jeho trpělivost, všechen jeho rozvážný klid.
"Nestůj jako dřevo a napiš dvanáct," rozkřikl se. "Bože! Jakpak se píše dvanáct? A kam to mám napsat na té velké tabuli, aby to bylo dobře? Nahoru? Nebo doprostřed?"
"Bude to?" zabouřilo jí u samého ucha, až natažená už ruka leknutím jí klesla.
"Ona nedovede napsat dvanáct! A to si přijde sednout do druhé třídy!"
Také Hanýžce zaplála teď očka. Však sem nechtěla! Věděla, co ji čeká! Ale musila poslechnout! Čelíčko sejí svraštilo a tvář se vzdorné zamračila. Jindřich se toho všiml. Ztlumil hlas a poručil tvrdě.
"Napiš jednotku."
Žákyně rukou ani nepohnula.
"Tak, ty ke všemu chceš ještě vzdorovat?" a už dopadla metla jednou, po druhé - ale na třetí ránu už Hanýžka nečekala. Praštila křídou o stupínek, mrštně jako ještěrka skočila po tašce, a než se pan učitel z překvapení vzpamatoval, už mihla se ve dveřích její červená šerčička.
Utekla!
"Jak se jmenuje ta žákyně?" optal se pan učitel hlasem ještě nižším a sahal po nějaké knize na stolečku.
"Králová! Hanýžka Králová!" jako jedněmi ústy hned odpovídala třída a s ustrnutím dívala se na černou knihu, ve které bílé prsty pana učitele převracely tuhé listy. Nejstrašnější trest stihne Hanýžku! Přijde do černé knihy a o zkoušce její jméno bude čteno veřejně, jako nejdarebnější žákyně...
Hanýžka utíká přímo domů, jako by jí paty hořely. V jedné ruce drží dřeváčky, ve druhé tašku, ve které rachotí pouzdro a břidlová tabulka ve dřevěném rámci. Už seběhla se schodů, už sahá po těžkých dveřích v přízemí, když ty náhle se před ní samy otevřely a Králová vletěla přímo do náručí - páteru Fastrovi. Leknutím až slabě vykřikla, chtěla se uhnout, protáhnout se dveřmi ven - už spatřila sochu sv. Jana Nepomuckého před školou, bílou silnici, radnici, Johánesovic hospodu, jenom skok ještě a octne se na svobodě. Ranní slunéčko mdle tam hoří, pozlacuje celý ten obrázek, který Hanýžka ze dveří vidí, ale marně se trhá a vzpírá, jako lapené ptáče žíněné oko, tak pevně drží ji Fastrova ruka.
"Kampak tak letíš jako splašená?" optal se jí přísně kněz.
"Musím domů!"
"A to se musíš hnát, div mě neporazíš? Copak se stalo doma?"
"Já nevím."
"Tak utíkej, ale rozumně, nebo se ještě někde zabiješ."
Hanýžka rychle políbila ruku, která ji až dosud svírala, a vyklouzla ze dveří. Faster se ještě za ní ohlédl a myslil si: "Copak se u Králů asi přihodilo, že si pro Hanýžku vzkázali..."
Za chvíli ve třídě se všecko vysvětlilo. Kaplan zadržel ruku rozhněvanému učiteli, vyložil, čí Hanýžka je, a slíbil mu závazně, že ho odprosí a jistě i její otec nebo matka že přijdou dítě omluvit.
Hanýžka s kopečku kolem sv. Jana seběhla ještě plným tryskem, ale když potom se silnice spatřila domovo, pěkné bílé staveni se štítem, klenutá vrata a otevřená dvířka v nich, nevědouc ani, povolila v běhu. "Táta! Copak mi řekne táta?" napadlo ji a do nožiček hned jako by olova nalil, už se tak lehce nezdvihaly, ani se tak rychle nemíhaly. "Táta se jistě bude vadit," odpovídá ji svědomí. "Možná, že není doma, snad jel zapřahat, snad je v kovárně koně kovat, snad oře ještě pod Zásoučinou, ba jistě není doma." Ulevilo se jí, ale čím blíže má domů, tím jde pomaleji a po záspi už se dokonce krade po špičkách jako zloděj a poslouchá, neuslyší-li otce ve světnici mluvit. Ticho je tam, to jistě matka je sama doma. Marjánku poslala někam s Pepkou na hyjtu a teď na oběd chystá, brambory asi škrábe, možná také, že mouku zadělává, Hanýžka jí pomůže, práce hned se chopí, do ohně za matku skočí, jenom když nebude musit zpátky do školy.

Směle zmačkla kliku, dokořán otevřela dveře a zůstala na prahu stát leknutím jako zkamenělá. Za stolem hle - sedí otec, cep má mezi koleny, šídlo a řemínek v ruce, spravuje ošití...
Jak vrzla klika, pozdvihl hlavu a upřel oči na dveře. Hanýžce chce se obrátit ve dveřích, ale nemůže. Otcovy oči ji drží ještě pevněji než před chvilí Fastrova ruka. Stojí proto jako spoutána a nehýbá se.
"To už je po škole?" optal se otec a přestal píchat šídlem do tvrdé kůže.
"Není," odpověděla Hanýžka bojácně. "Tak copak to, že už jsi přišla?"
"Utekla jsem."
"Pročpak?" a Král za stolem vstal; zvedl se vážně, tvář mu zpřísněla, jako by ztuhla, obočí se naježilo a hlas zněl ledově, jenom oči Hanýžku jako by provrtávaly, jistě jí do duše vidí, obelhat je nelze.
"Pan učitel mě bil." "Nadarmo jistě ne."
"Neuměla jsem napsat dvanáct."
"Proto té nebil. Mluv pravdu!" otcův hlas o tón se zvýšil a o poznání zesílil.
"Trucovala jsem," kajícně vyznává hříšnice.
"Aha!" raduje se z vyznání přísný soudce a hned se staví na stranu školy: "Tos, milá dceruško, zasloužila, to se jenom ve dveřích hned obrať, zpátky utíkej, pana učitele odpros a já sám se ho optám, odprosila-lis."
Pod Hanýžkou zatřásla se kolínka. Ta hanba! Ten smích, až se vrátí do školy...! Martínek Klika mihl sejí před očima, jak se jí bude posmívat, oplatí jí, co ona mu tenkrát půjčila, když jeho otec loni přivedl ho na provázku násilím do školy...
"Táto, prosím vás, nenuťte mě do školy," dala se najednou do pláče, klesla před otcem na zem a sepjala ručičky, "já umím chovat děti, pást i poklízet dobytek, mlátit, hrabat, ale neumím počítat. Všecko poručte, ráda udělám, jen do školy mě nenuťte."
Král náhle odvrátil hlavu od dítěte, zahleděl se kamsi do okna a hlasem docela změněným, tichým a mírným povídal: "Vstaň, dceruško, hned vstaň s té země, a nic se neboj, nic se ti nestane, vím, že za to nemůžeš, půjdeme spolu do školy," a už se ohlíží po svátečním kabátě a už volá nahoru na půdu, kde Králová počísá len, aby dala pozor, že jde pryč.
Vede Hanýžku za ruku a nemluví, nemůže. Svědomí mu nedá. "Hřešil jsi na tom dítěti. Je tvá nejstarší a zapřaháš ji do díla od útlého mládí! Jaké ona má dětství! Napřed dělala chůvu, teď dělá ti pohůnka a práci pohůnčí. Pochlapčila se. Pase, vodí u pluhu a popohání koně, dovede je zapřáhnout, umí býka pustit, ale neumí napsat dvanáct! Není to hřích? Není ti hanba?"
Věru, že ta cesta byla těžší otci než Hanýžce. Ta se ho držela křečovitě za ruku, a když zase stoupala po schodech vzhůru ke druhé třídě, tlouklo jí srdíčko a říkala si: "Tátu teď musím poslechnout, ale budu-li ve škole zase bita, uteku zas."
Už však nikdy neutekla. Naopak, nebylo horlivější a nadšenější školačky nad Hanýžku Královou. Naučila se brzy dokonale počítat, ač to právě její koníček nebyl, ale ve škole neměli stále počty, také měli čteni a při něm se pan učitel rozpovídal tak, že i ti nejnezbednější kluci seděli jako přimražení, ticho v třídě jako v kostele, všem, učiteli i žákům, hořely tváře a zářily oči, a školou kráčely zářné postavy našich dějin, počínaje praotcem Čechem; jindy pohádkový svět otevřel se před nimi se všemi divy a zázraky, princové a princezny zakleté, rytíři, draci, čarodějové naplnili školu úžasem, strachem i radosti; housličky ozvaly se jako živé v rukou pana učitele, někdy se zasmály vesele, někdy smutně zaplakaly a podmaňovaly si dětská srdce šmahem, ale nejvíce srdéčko Hanýžčino...
"Ještě! Ještě!" chtělo seji zvolat po každé, když ztichl společný zpěv a pan učitel několikrát nakonec přejel struny smyčcem. A ty housle také ji sblížily s panem učitelem, který si počal z hochů i dívek vybírat nadané zpěváčky. Chodil za zpěvu po třídě sem a tam a bystře naslouchal; pojednou naklonil ke Králové svoji vlasatou hlavu a nepřestávaje hrát počal se radostně usmívat. Hanýžka viděla, že pan učitel naslouchá, vypjala se do výše, hlavičku pozdvihla, housličky ji zněly u samého ucha tak sladce, až ji srdéčko radosti přetéká, radost stoupá výš až do hrdélka a Hanýžka zpívá. Jaktěživo se ji tak pěkně nezpívalo ani doma, ani na pastvě. Děti zpívají píseň o Adamovi a Evě: "Šel jest Pán Bůh, šel do ráje, Adam za ním poklekaje," zpívají jednohlasně, mohutným sborem, ale pan učitel slyší z toho jediný hlásek, který zní čistě jako stříbro, splývá se strunou na houslích tak, že není k rozeznání, co zpívají housle a co Hanýžka...
Tenkrát ji pan učitel po prvé pohladil, pochválil, mezi své vyvolené přijal a pro ten její hlásek mnoho jí prominul. Pouze jednoho žáka měl ještě tak rád, a to byl Martin Klika. Hlas jeho sice nestál za nic, přeskakoval mu nějak, takže nemohl zpívat ani soprán, ani alt, ale zato v dětské kapele, kterou si Jindřich zřídil, vyváděl pravé divy. Noty snad ani neznal, ale stačilo přehrát mu něco, poslechnout si písničku nebo pochod, a zahrál to na své skřipky, ba, neměl-li jich po ruce, našpulil ústa a zahvízdal to bezvadně. -
Děti pomalu zvykly si na školu i na tuhou kázeň školní, neboť příroda venku čím dál tím méně je lákala.

***

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 24.10.2013

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­