ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Jerome Jerome Klapka (*02.05.1859 - †14.06.1927)

­­­­

Tři muži ve člunu (2)

Rozvíjíme plány - Požitek z táboření pod širým nebem za krásných nocí - Dto za deštivých nocí - Rozhodujeme se pro kompromis - Montmorency a první dojmy z něho - Obavy, jestli není příliš dobrý pro tento svět, obavy to, vzápětí odsunuté jako neopodstatněné - Jednání se odročuje.

II

Vytáhli jsme mapy a rozvíjely plány.
Dohodli jsme se, že vyrazíme příští sobotu z Kongstonu. Harris a já tam pojedeme hned ráno a loď dopravíme do Chertsey a George, který se může utrhnout ze zaměstnání až odpoledne (chodí denně od deseti do čtyř spát do jedné banky, denně s výjimkou soboty, kdy ho vždycky probudí a vyšoupnou ven už ve dvě), se s námi sejde až tam.
Máme "tábořit pod širým nebem", nebo spát v hostincích?
George a já jsme hlasovali pro táboření pod širým nebem. Říkali jsme, že by to bylo takové romantické a nespoutané, takové skoro patriarchální.
Ze srdcí chladných, smutných mraků zvolna vyprchává zlatá vzpomínka na zemřelé slunce. Ptáci už nezpívají, ztichli jako truchlící děti a jen plačtivý křik vodní slípky a chraptivé vrzání chřástala polního čeří posvátnou hrůzou strnulou tišinu nad vodním lůžkem, na němž umírající den dýchá z posledního.
Z potemnělých lesů na obou březích se bezhlučným, plíživým krokem vynořuje strašidelná armáda noci, ty šedé stíny, které mají zahnat stále ještě otálející zadní voj světla; tichýma, neviditelnýma nohama postupují nad vlnící se trávou při řece a skrze vzdychající rákosí; a noc na chmurném trůnu rozkládá své černé perutě nad hasnoucím světlem a ze svého přízračného paláce, ozářeného sinalými hvězdami, kraluje v říši ticha.
A my zajíždíme s lodičkou do nějaké poklidné zátočinky, rozbíjíme tábor a vaříme a jíme střídmou večeři. Pak si nacpáváme a zapalujeme statné dýmky a melodickým polohlasem rozpřádáme příjemný potlach; a do zámlk v našem hovoru nám řeka, dovádějící kolem lodi, šplouchá podivuhodné starobylé zkazky a starobylá tajemství a tichounce zpívá tu starobylou dětskou písničku, kterou už zpívá tolik tisíc let - a kterou tolik tisíc let ještě zpívat bude, než jí vysokým věkem ochraptí hlas -, tu písničku, o níž si my, kteří jsme se naučili milovat na řece její proměnlivou tvář, my, kteří tak často hledáme útočiště na jejích pružných ňadrech, myslíme, že jí rozumíme, i když bychom nedokázali vyprávět pouhými slovy obsah toho, čemu nasloucháme.
A tak tam sedíme, nad lemem té řeky, a měsíc, který ji má taky rád, sestupuje níž, aby jí dal bratrské políbení a objal ji svýma stříbrnýma pažema a přitulil se k ní. A my se na ni dáváme, jak plyne, věčně ševelící, věčně rozezpívaná, na schůzku se svým králem, s mořem - až se naše hlasy ztratí v mlčení a až nám vyhasnou dýmky - až i my, mládenci tak všední, tak tuctoví, máme najednou neuvěřitelný pocit, že jsme plni myšlenek, napůl rozteskňujících, napůl rozjařujících, a nechceme už a ani nepotřebujeme mluvit - až se zasmějeme, vstaneme, vyklepáme z vyhaslých dýmek popel, řekneme si "dobrou noc" a ukolébáni šuměním vody a šelestěním stromů usneme pod velkolepými tichými hvězdami a máme sen, že země je zase mladá - mladá a líbezná, jaká bývala, než jí staletí rozhořčení a starostí zbrázdila sličnou tvář, než jí to milující slunce zestárlo nad hříchy a zpozdilostmi jejích dětí - líbezná, jako by v těch dávných dnech, kdy jako nezkušená matka nás, své dítky, živila z hlubokosti svých prsů - než nás svody nalíčené civilizace odlákaly z její shovívavé náruče a než jsme se kvůli jedovatým posměškům a afektovanosti začali stydět za ten prostý život, co jsme vedli u ní, a za ten prostý, ale důstojný domov, v němž se lidstvo před tolika tisíciletími zrodilo.
"A co když bude pršet?" povídá Harris.
Harrise jakživi ničím nedojmete. V Harrisovi není kouska poetičnosti - ani ždibec divého prahnutí po nedosažitelnu. Harris jakživ "nepláče, nevěda proč". Má-li Harris v očích slzy, můžete se vsadit, že buď zrovna snědl syrovou cibuli, nebo si nakapal na kotletu příliš mnoho worcesterské omáčky.
Kdybyste s Harrisem stanuli v noci na mořském břehu a zašeptali: "Zmlkni! Což neslyšíš? To nemůže být nic jiného než mořské panny pějící v hlubinách těch zvlněných vod. Či to truchlící duše lkají žalozpěvy nad svými umrlými těly, zachycenými ve spleti chaluh?"
Harris by vás vzal pod paží a řekl: "Já ti povím, co to je, kamaráde. Leze na tebe rýma. Pojď hezky se mnou, já znám tadyhle za rohem podniček, kde dostaneš nejlepší skotskou whisky, jakou jsi kdy ochutnal, a ta tě v cuku letu postaví na nohy."
Harris totiž vždycky ví o podničku za rohem, kde člověk dostane něco vynikajícího z oblasti nápojů. Jsem přesvědčen, že kdybyste Harrise potkali v ráji (za předpokladu, že jeho byste tam potkat mohli), hned by vás vítal slovy: "To jsem rád, kamaráde, že jsi tady. Já tadyhle za rohem našel rozkošný podniček, kde dostaneš nektar - no doopravdy prvotřídní."
V tom případě, o němž je řeč, když totiž běželo o to táboření pod širým nebem, byl však Harrisův praktický názor velmi vhodnou připomínkou. Tábořit pod širým nebem za deštivého počasí, to není žádná radost.
Je večer. Jste promoklí na kůži, v lodi je dobrých pět centimetrů vody a všecky vaše věci jsou vlhké. Spatříte na břehu místo, kde je o něco málo míň kaluží než na ostatních místech, která jste ohledali, a tak přistanete a vylovíte z lodi stan a dva z vás se ho pokoušejí postavit.
Je prosáklý vodou a těžký a plácá sebou a hroutí se a lepí se vám na hlavu a šíleně vás rozčiluje. A přitom nepřetržitě leje. Postavit stan, to je i za sucha dost obtížné; ale když prší, tak je to práce herkulovská. A ten druhý chlapík, místo aby vám pomáhal, si z vás očividně dělá blázny. Sotva se vám podařilo tu vaši stranu jakžtakž vypnout, on vám s ní ze svého konce cukne, a zas je všecko na draka.
"No tak! Co to vyvádíš?" voláte na něj.
"Co ty to vyvádíš?" odpovídá on. "Pusť to!"
"Ty tam za to netahej ! Vždyť ty se v tom vůbec nevyznáš, ty trumbero!" křičíte.
se v tom vyznám," ječí on. "Ty to tam máš pustit!"
"Povídám ti, že se v tom nevyznáš," řvete a nejraději byste po něm skočil; škubnete lanem a vytáhnete mu ze země všecky kolíky.
"Ách, ten pitomec pitomá!" slyšíte ho cedit mezi zuby. A vzápětí následuje prudké trhnutí - a vyletí kolíky na vaší straně. Odložíte palici a vykročíte kolem stanu, abyste tomu nemehlu pověděl, co si o tom všem myslíte, ale současně i on vykročí, stejným směrem jako vy, aby vám vyložil, jak on se na to dívá. A tak běháte za sebou, pořád dokolečka, a nadáváte si, až se stan sesuje na hromadu a vy se přes jeho trosky kouknete jeden na druhého a oba jedním dechem rozhořčeně zařvete: "Tady to máš! Co jsem ti říkal?"
A tu váš třetí kamarád, který zatím vybíral z lodi vodu a lil si ji do rukávů a posledních deset minut nepřetržitě klel, začne být zvědav, proč si u všech ďasů takhle hračičkaříte a proč jste ještě nepostavili ten zatracený stan.
Nakonec ho - tak či onak - přece jen postavíte a vynesete z lodi své věci. Chtít si rozdělat oheň z dříví, to by byl pokus naprosto beznadějný, a tak si zapálíte lihový vařič a sesednete se kolem toho.
Převládající složkou večeře je dešťová voda. Chléb, to je dešťová voda ze dvou třetin, nesmírně bohaté na dešťovou vodu jsou i taštičky se sekaným hovězím, a máslo, džem, sůl a káva daly dohromady s dešťovou vodou polévku.
Po večeři zjistíte, že máte vlhký tabák, a že si nemůžete zakouřit. Naštěstí máte s sebou láhev nápoje, který požit v náležitém množství rozveseluje a rozjařuje, a ten ve vás natolik obnoví zájem o život, že vás přiměje jít spat.
Načež se vám zdá, že si vám zčistajasna sedl na prsa slon a současně že vybuchla sopka a svrhla vás na dno moře - i s tím slonem, který vám dál klidně spí na prsou. Probudíte se a okamžitě pochopíte, že se vskutku stalo něco strašlivého. V prvním okamžiku máte dojem, že nastal konec světa; pak si uvědomíte, že to se stát nemohlo, ale že se na vás vrhli zloději a vrahové nebo že vypukl požár, a toto mínění vyjadřujete obvyklým způsobem. Pomoc však odnikud nepřichází a vy víte jen jedno: že po vás šlapou tisíce lidí a že se co nevidět udusíte.
Nejste však zřejmě sám, kdo je na tom bledě. Slyšíte přidušené výkřiky, ozývající se zpod vašeho lůžka. Rozhodnete se, že ať se děje co se děje, prodáte svůj život draho, a začnete se zuřivě rvát, rozdávaje doprava i doleva rány a kopance a v jednom kuse přitom divoce ječíte, až konečně někde něco povolí a vy máte najednou hlavu na čerstvém vzduchu. Ve vzdálenosti asi půl metru od sebe matně rozeznáte nějakého polooblečeného halamu, který se vás chystá zavraždit, připravujete se na zápas na život a na smrt, ale vtom se vám v mozku rozbřeskne, že je to Jim.
"Á ták to jsi ty!" povídá, neboť vás v tom okamžiku taky poznal.
"No!" odvětíte a protíráte si oči. "Co se stalo?"
"Ale ten zatracený stan se zřítil," povídá Jim. "Kde je Bill?"
Pak oba hlasitě hulákáte "Bille!" a pod vámi se začne vzdouvat a zmítat půda a z těch zřícenin se ozývá ten přiškrcený hlas, který jste už před chviličkou slyšeli: "Přestaň se mi, ksakru, válet po hlavě!"
A ven se vyškrábe Bill, zablácený, pošlapaný lidský vrak, a zcela bezdůvodně má útočnou náladu - zjevně se domnívá, že to všechno jste udělali jemu naschvál.
Ráno ani jednomu z vás tří není valně do řeči, neboť jste se v noci strašně nachladili; kvůli každé maličkosti se hned hádáte a po celou snídani jeden na druhého sípavým chrapotem nadáváte.
Proto jsme se rozhodli, že venku budeme spát jen za pěkných nocí; a když bude pršet nebo když zatoužíme po změně, přespíme jako pořádní lidé v hotelu, v hostinci nebo v krčmě.
Montmorency přivítal tento kompromis s velikým uspokojením. On si v romantické samotě nelibuje. On horuje pro místa hlučná; a je-li to tam kapánek obhroublé, tím víc se mu tam líbí. Kdybyste Montmorencyho viděli, určitě byste měli dojem, že je to andílek, který z nějakého člověčenstvu utajeného důvodu byl seslán na zem v podobě malého foxteriéra. Montmorency má takový ten výraz, říkající "Ach, ten svět je tak zkažený a já bych si tolik přál ho zlepšit a zušlechtit," takový ten výraz, jaký dovede vehnat slzy do očí zbožných starých dam a pánů.
Když se ke mne přistěhoval, aby žil na mé útraty, nevěřil jsem, žře se mi podaří uchovat ho při životě. Sedával jsem u něho a pozoroval ho, jak leží na dece a vzhlíží ke mně, a říkával jsem si: "Ach jé, tenhle pejsek tady dlouho nebude. Toho mi jednou unesou v nebeské káře k jasným výšinám, nic jiného ho nečeká."
Ale když jsem pak zaplatil dobrého půl tuctu kuřat, která roztrhal; když jsem ho vrčícího a rafajícího vyvlekl za zátylek ze sto čtrnácti pouličních rvaček; když mi jedna rozběsněná ženská přinesla ukázat mrtvou kočku a říkala mi vrahu; když mě soused, co bydlí ob dům, pohnal před soud, poněvadž prý nechávám volně pobíhat krvelačného psa, který ho za chladné noci zahnal do jeho vlastní kůlny a přes dvě hodiny mu nedovolil vystrčit ze dveří nos; a když jsem se dověděl, že náš zahradník se vsadil, že Montmorendy zakousne ve stanovené době tolik a tolik krys, a vyhrál třicet šilinků, začal jsem věřit, že ten můj pejsánek bude přece jen ponechán na světě o něco déle.
Potloukat se kolem stájí, shromažďovat hordy těch nejvykřičenějších hafanů, jaké lze ve městě sehnat, pochodovat v jejich čele po perifériích a vodit je tam do bojů s dalšími vykřičenými hafany - tak si Montmorency představuje "život". A proto, jak jsem prve poznamenal, schválil tak emfaticky ten návrh týkající se krčem, hostinců a hotelů.
Když jsme takto k spokojenosti všech nás čtyř rozřešili problém noclehů, zbývalo už pouze projednat, co všechno si vezmeme s sebou; i zahájili jsme o tom rozepři, když tu Harris prohlásil, že on se už toho na jeden večer nařečnil až dost, a navrhl, abychom si někam vyšli a rozjasnili tváře; objevil prý kousek za náměstím podniček, kde si můžeme dát kapku irské, která stojí za ochutnání.
George řekl, že on žízeň má (co ho znám, tak jaktěživ neřekl, že žízeň nemá), a ježto já měl takovou předtuchu, že trocha whisky, pěkně teplé, s plátečkem citrónu, mi značně uleví v mé nevolnosti, byla debata za všeobecného souhlasu odročena na příští večer a celé shromáždění si nasadilo klobouky a vyšlo z domu.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 14.06.2013

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­