ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Rictus Jehan (*21.09.1867 - †07.11.1933)

­­­­

Máminy moldánky

Vítám tě... to sem já,... tvoje máma.
Stojím tu u tebe... na hřbitově.
(Dnes je to rok... rok za horama,
co si vzal... takovej hroznej konec.)

Jeníčku?
Chlapečku, posloucháš mně?
Rozumíš tvojí starý mámě,
tvý "bábině", jak si řikal dycky?

Tvá "bábina" přišla dneska až sem.
Prší, je bláto, je soudnej den.
Jvry sou daleko... takovej lán!

Řekli mi pravdu? Je to tady?
Je to to "Vězencký voddělení"?
Božíčku, to je k usoužení.
Tady ty ležíš... je to lický?

Kdepak si? Pověz, nevím si rady.
Kampak tě dali? Na kerou stranu?
Je to tu zdupaný, holý jak dlaň:
žádnej hrob, dyby jen kouska kříže,
ničehož nic, kde máš tvou jámu...

Nemáš tu ani svý křestní meno,
kouteček, kde bysi vodpočíval!
Tohle že bylo ti usouzeno!

(Neřikám... snad si to zasluhoval,
ale tak... je to moc na starou mámu,
je to přec jenom veliká tíže!)

Jendo, to musím ti povědít,
co si... pryč, ani na minutku
vod černejch myšlenek nemám klid,
srce mi puká vod zármutku.

Kdepak, to nejsem už dávno já.
Sem šedivá, schrbená, užraná
skrz lickou hanbu a skrz trápení.
(Sám bysi řek: "To vona nejni,
vypadá přes vosumdesát let!")

Taky jsem měla velikej fret...
(To víš, co lidi hned nevomastěj!)
Prasklo to hned, že já sem tvá máma.
Za halíř práce neslo sehnat.
Každej se křižoval... "pámbu s náma!"
Musela sem se přestěhovat.

Teďka zas, co mám ten novej byt,
sama se divim, jak můžu žít.
Chodím jak hotový motovidlo.
Rači se vyhybám lickejm řečím.
Myslím jen na tebe. Pořád brečim.
Pláču i v práci, dyž vařím jídlo.

Začne to ráno, jak vstane den.
Vidím tě... řikám ti: "Jen se dívej...!"
jako dyž bejval si eště živej.

Nejím... a pro žal nezavřu voči.
Zdřimnu si, znova to na mně skočí,
hned se mi vo tobě zdává sen.

Na dnešek zrovna ta hrozná noc.
Z hlavy krev crčí ti potůčkama,
držíš jí v rukách. - "Mami!" - A máma
ti nemůže přijít na pomoc.
Vidíš mně, vidíš mně, chuděru,
strkám ti jenom svou zástěru.
- - - - - - - - - - - - - - -

Jeníčku, tenkrát, dyž byl si malej,
kdo to moh vědět, viď, kdo by byl řek,
tady že budeš ty pochovanej,
že nenajdu ani tvůj hrobeček.
Byl si tak hodnej, dyž si byl malej!

Vidím teď všecko, co bylo s náma.
Dyž si byl asi tříletý dítě,
táta nám utek a nechal mi tě,
abych tě vychovala sama.

To sme se měli tak rádi... vobá
byli sme přešťastný... zatá doba...,
i dyž nám kručíval žaludek
a v baráku bylo jak po vymření.
Ta byla nejkrásnější, ta doba...
Byl si mý jediný vyražení,
mužíček zlatej... můj amantek!

Viď, že jo, to byly lživý věci
a všecko jen pouhý výmysly,
co u soudu povídali svěci
a falešný noviny přinesly.

Nikdy můj Jeníček nebyl tak zlej,
jak lidi to vo ňom roznášej...
(To se ví, kluk - a nejni jich málo? -
před tebou nikdy nic nevobstálo,
lotr si ale nebyl žádná.)

Něžnejs byl... krásnej jak vobrázeček,
drobnej snad, ale byla to síla,
protože já sem tě vodkojila.

Cvalíks byl růžovej, na tvářinky
padaly zlatý kudrlinky,
byl si jak andílek..., beráneček...
(Eště mám vod tebe culíček,
zoubánky jako pár perliček.)

Večír, to byly mý nejhezčí chvilky,
dyž si svý nahatý tělíčko
ukládal ke spánku do postýlky,
to slaďounký, bílý masíčko!

Za celej svět bych tě nebyla dala!
Co sem se já tě jen nalíbala
vod pusy, přes bříško do prcinky.
Nejrači bych tě bejvala snědla,
ze samý lásky jak jablíčko!

Ty si byl takovej milej milán,
malinkej štrychařskej mámin tyran,
nadanej..., že až pukali zlostí.
Učení šlo ti jak na drátkách,
všecko a všecko, na co si šáh.
Byla sem vo tebe bez starosti.

(Dyž to teď povážím, v čom tu ležíš,
na dešti, v ledovej závěji,
jak by mi nožem rval srce z těla.
Takle mít zničenou naději,
zničenou jedinou svojí chloubu!)

Co sem se jenom já našila,
po leta letoucí dřela, dřela
jako ta rumařská kobyla
pro kousek jídla, lepčího bydla,
dokud ty eště budeš v tý škole.

Co jen těch nocí sem proseděla
(dušinka spala, tý bylo hej!),
šila sem u lampy v jednom kole,
až už se vysvítil petrolej.

Často jak dyž mně to vosedlá,
dlouhá noc táhla se jako věčnost.
Ruce jak cent. Šel na mně spánek.
Ale já k postýlce... Kde mám spáče?
Jakpak mu srdíčko tuhle skáče?
Eště se podivám na dechánek...

Kuráž se vrátila... co sem chtěla:
šila sem dál zas. Jak posedlá.
Ráno sem v pořádku vodváděla.

Někdy mi strachem krev v žilách stydla,
dyž si tak za noci pokašlával,
abysi nedostal znova zápal.
Vzduch tam byl zkaženej, u těch šancí,
nemoce všecky hned v jednom ranci.

Zpomínáš na ráno raníčko,
na čerstvej loupáček... kafíčko?
Jak strojila sem si svý zlatíčko?

V neděli pěkně vo vejletech,
v lakovejch botičkách, v bílejch šatech!
(Byl si tak milej, radost se dívat,
každej moh na tobě voči nechat,
co lidí jen zůstávalo stát,
aby tě viděli cupitat!)

Tenkráte, nevíš už, za tak krátko?
Kdo byl můj mazánek, poklad, spása?
Kdo byl mý sluníčko jediný?
Čípak si bejval ty Jezulátko?

Tvý máminy..., viď, tvý máminy...

Kdo ti dal, voč si hles, kdo mněl cit?
Kdopak tě hejčkal, až kazil ti mravy?
Vod kohos nebejval nikdy bit?
Kdopak se, dyž si měl zápal plic,
vod tebe nehnul, vrátil ti zdraví?

Kdo to byl, kdo to byl, nevíš nic?
Ale teď, ale teď ležíš tady
jak ta smeť, jako pes, pošlej hlady,
mršina, kerý se každej štítí,
bez kvítku, bez věnce, bez světel,
a s tebou ten nejhorši vyvrhel...

Kdopak nic nedbá a přišel sem?
Vomlouvá chyby a vodpouští ti?
Nejvěčí trest si sám vytrpěl?

Mámina, vidíš, do smrti tvá!
Tvá "bábina", pára nad hrncem.
- - - - - - - - - - - - - - -

Mluvím a mluvím tak zbůhdarma...
Pořád se leje a bude tma.
Musím jít... mám to tak daleko k nám.
(To víš, že nerada pospíchám.)

Co to? Jak někdo by zaharašil.
Jako by někdo tu někde vzdych.
Jako by plakal a stíral slzy.

Jeníčku, to si ty? Svěř se mi...
Ty se tam trápíš, viď, pod zemí?...
Jen se mi, božíčku, nezjevuj
jako dnes v noci. Jendo můj!

(Snad bys mě takle nevystrašil?)

Jeníčku, si to ty?... dadinkej!
Musíš bejt hodnej, přídu zas brzy...
Zamouři vočíčka... hajinkej.
Jako si spinkával na postýlce.
Nevíš už? I ty víš! V tý tvý klícce!

Neplakej... tiše... bacali by tě!
Zamouři vočíčka, dadinkej,
holátko holý... nešťastný dítě...

drobečku malá... můj malinkej...


Máminy moldánky ve francouzském originálu (Jasante de la Vieille)

- « Bonjour, c'est moi,... moi, ta m'man
J' suis là, d'vant toi au cèmetière.
(Aujord'hui y aura juste un an,
un an passé d'pis... ton affaire.)

Louis?
Mon petit... m'entends-tu seul'ment?
T'entends-t'y ta pauv' moman d' mère?
Ta « Vieill' », comm' tu disais dans l' temps.

Ta Vieill', qu'alle est v'nue aujord'hui
malgré la bouillasse et la puïe,
et malgré qu' ça soye loin, Ivry.

Alorss... on m'a pas trompée d' lieu?
C'est ben ici les « Condamnés »?
C'est là qu' t'es d'pis eun' grande année?
Mon dieu mon dieu! Mon dieu mon dieu!

Et où donc? Où c'est qu'on t'a mis?
D' quel côté... dis-moi mon ami?
C'est plat et c'est nu comm' la main...

Ya pas eun' tomb', pas un bout d' croix!
Ya rien qui marqu' ta fosse à toi,
pas un sign', pas un nom d' baptême,
et rien non pus pour t'abriter...

(J' dis pas qu' tu l'as point mérité
Mais pour eun' mèr', c'est dur tout d' même!)

Louis, tu sais, faut que j' te confesse;
De d'pis un an,... d'pis... ton histoire
j' suis pus tournée qu'aux idées noires
et j'ai l' cœur rien qu'à la tristesse.

Aussi preusent j' suis tout' sangée,
j' suis blanchie, courbée, ravagée
par la honte et par le tourment;
si tu pourrais m' voir à preusent
tu m' donn'rais pus d' quatre-vingts ans.

Et pis j'ai eu ben d' la misère,
(ça m'a fait du tort tu comprends!)

Quand qu'on a su qu' j'étais ta mère,
j'ai pus trouvé un sou d'ouvrage,
on m'a méprisée dans l' quartier
et l'a fallu que j' déménage.

Depis... dans mon nouveau log'ment
j' vis seule... ej' peux pas dir' comment,
comme eun' dormeuse, eun' vraie machine;
j' cause à personn' de not' malheur.
j' pense à toi et tout l' jour je pleure,
mêm' quand que j' suis à ma cuisine.

L' matin, ça m' prend dès que j' me lève;
j' te vois, j' te caus'... tout haut... souvent,
comm' si qu' tu s'rais encor vivant!
J' mang' pus... j' dors pus, tant ça m' fait deuil
et si des fois j' peux fermer l'œil,
ça manqu' pas, tu viens dans mes rêves.

C'te nuit encor... j' t'ai vu... plein d' sang,
tu t'nais à deux mains ta pauv' tête
et tu m' faisais - « Moman! Moman! »
Mais moi... j' pouais rien pour t'aider,
moi j'étais là à t'arr'garder
et j' te tendais mon tabellier.
- - - - - - - - - - - - - - -

Pens'Louis, dans l' temps, quand t'étais p'tit,
qui qu'aurait cru,... qui m'aurait dit
qu' tu finirais comm' ça un jour
et qu' moi... on m' verrait v'nir ici!
quand t'étais p'tit t'étais si doux!

À c't' heur' j'arr'vois tout not' passé,
lorsque t'allais su' tes trois ans
et qu' ton Pepa m'avait quittée
en m' laissant tout' seule à t'él'ver!

Comme ej' t'aimais, comme on s'aimait,
qu'on était heureux tous les deux,
malgré des fois des moments durs
où y avait rien à la maison.
Comme ej' t'aimais, comme on s'aimait,
c'était toi ma seul' distraction,
mon p'tit mari, mon amoureux.

C'est pas vrai, est-c' pas? C'est pas vrai
tout c' qu'on a dit d' toi au procès;
su' les jornaux c' qu'y avait d'écrit,
ça n'était ben sûr qu' des ment'ries...

Mon P'tit à moi n'as pas été
si mauvais qu'on l'a raconté!

(Sûr qu'étant môm', comm' tous les mômes,
t'étais des fois ben garnement,
mais pour crapule... on peut pas l' dire!)

T'étais si doux et pis... si beau...
meugnon peut-êt' mais point chétif,
à caus' que moi j' t'avais nourri;
t'étais râblé, frais et rosé,
t'étais tout blond et tout frisé
comme un amour, comme un Agneau...

(J'ai cor de toi eun' boucle ed' tifs
et deux quenott's comm' deux grains d' riz.)

Mon plaisir, c'était l' soir venu,
avant que d' te mette au dodo,
De t' déshabiller tout « entière »,
tant c'était divin d' te voir nu:

et j' t'admirais, j' te cajolais,
j' te faisais « proutt » dans ton p'tit dos,
et j' te bisais ton p'tit darrière...

(j' t'aurais mangé si j'aurais pu)

Et toi... t'étais si caressant
et rusé... et intelligent...
Oh! intelligent, fallait voir,
pour c' qui regardait la mémoire
t'apprenais tout c' que tu voulais...
tu promettais, tu promettais...

J'en ai-t-y passé d' ces jornées
durant des années, des années,
à turbiner pir' qu'un carcan
pour gagner not' pain d' tous les jours
et d' quoi te garder à l'école,

et... j'en ai-t-y passé d' ces nuits,
(toi, dans ton p'tit lit endormi)
à coude auprès de l'abat-jour
jusqu'à la fin de mon pétrole!

Des fois, ça s' tirait en longueur;
mes pauv's z'yeux flanchaient à la peine,
alorss... en bâillant dans ma main
j'écoutais trotter ton p'tit cœur
et souffler ta petite haleine...

(et rien qu' ça m' donnait du courage
pour me r'mett' dar'-dare à l'ouvrage
qu'y m' fallait livrer le lend'main.)

Que d' fois j'ai eu les sangs glacés
ces nuits-là... pour la moindre toux;
j'avais toujours peur pour le croup,
grâce au mauvais air du faubourg
où nous aut's on est h'entassés.

Ah! dir' qu' t'es là-d'ssous à preusent
par tous les temps qu'y neige ou pleuve!
(Vrai! Qué crèv'-cœur! Qué coup d' couteau!

on m'a ratissé mon château,
on m'a esquinté mon chef-d'œuvre.)

T' rappell's-tu, quand tu t' réveillais,
le croissant chaud, l' café au lait?
T' rappell's-tu comme ej' t'habillais?

Eh! ben, pis nos sorties l' Dimanche,
tes beaux p'tits vernis... ta rob' blanche...
T'étais si fin, si gracieux,
tu faisais tant plaisir aux yeux
qu'on voyait les genss s'arr'tourner
pour te regarder trottiner.

Ah! en c' temps-là,... dis mon Petit,
de qui c'est qu' t'étais la fifille,
l'amour, le trésor, le Soleil!
De qui c'est que t'étais l' Jésus?

De ta Vieille est-c' pas, de ta Vieille?

Qui faisait tes quatr' volontés,
qui t'a pourri, qui t' a gâté,
qui c'est qui n' t'a jamais battu?
Et l'année d' ta fluxion d' poitrine,
qui t'as soigné, veillé,... guéri;

c'est-y moi ou ben la voisine?
Et à présent qu' te v'là ici
comme un chien crevé, eune ordure,
comme un fumier, eun' pourriture,
avec la crêm' des criminels,

Qui c'est qui malgré tout vient t' voir?
Qui qui t'esscuse et qui t' pardonne?
Qui c'est qu'en est la pus punie?
C'est ta Vieill', tu sais, ta fidèle,
ta pauv' vieill' loqu' de Vieill' vois-tu!
- - - - - - - - - - - - - - -

Mais j' bavarde, moi, j'us' ma salive;
la puïe cess' pas, la nuit arrive;
faut que j' m'en aill' moi... il est l'heure,
maint'nant c'est si loin où j' demeure.

Et pis quoi! Qu'est-c' que c'est qu' ce bruit?
On croirait de quéqu'un qui s' plaint...
on jur'rait qu'y a quéqu'un qui pleure...

Oh! Louis, réponds? C'est p't-êt' ben toi
qui t' fais du chagrin dans la terre!
Seigneur! Si j'allais cor te voir
comme c'te nuit dans mon cauch'mar!

(Tu vourais point m' fair' cett' frayeur!)

Oh! Louis, si c'est toi, tiens-toi sage;
sois mignon... j'arr'viendrai bentôt,
seul'ment, fais dodo, fais dodo,
comme aut'fois dans ton petit lit,
tu sais ben... ton petit lit-cage?

Chut!... c'est rien qu' ça... pleur' pas j'te dis,
fais dodo va... sois sage, sage,
mon pauv' tout nu... mon malheureux,

Mon petiot, mon petit petiot.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 25.04.2014

   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník - nenalezen žádný další obsah z autorovy tvorby
Čítanka-Dojmy z procházky
-Máminy moldánky
-Pouťové boudy
-Ukolébavka pro smolaře
Životopisy - autorův životopis nenalezen
­­­­

Diskuse k úryvku
Jehan Rictus - Máminy moldánky







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)