Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Šamonické zvony pěkně vyzvánějí;
sedlákům je běda, páni - ti se smějí.

K kostelu z dvorce jedou slavné křtiny,
Lorecký ze Lkouše má dva statné syny.

Ke kostelu z dvorce kočár za kočárem,
pan Lorecký plesá nad tím božím darem.

Myslil, že již musí umřít bez dědice,
a teď šťastný otec vjíždí do vesnice.

Širák sklání k zemi, však než řečnit začne,
šamonický zeman svraští čelo mračné.

Křikne na kočího: "Zmrskej toho chlapa,
dál jeď, ať můj hřebec v prach tu lůzu sšlapá!"

Ale Petr Dulík odstrašit se nedá,
uzdu nepustí víc, dále svůj hlas zvedá:

"Bůh dnes na tvém rodu ukázal své divy,
budiž, pane z Lkouše, rovněž milostivý!

Slev nám na robotách, slev nám na desátku,
vždyť žijeme stále jak o Velkém pátku.

Žijem v dření, psotě, v tísni, trudu, mdlobě,
smiluj se jak Bůh, že syny dva dal tobě!"

"Ano, dal mi syny," Lorecký zle křičí,
"vychovám je, na vás aby byli biči.

Bych tvou zkrotil zpupnost, rode zlý a líný,
proto ku pomoci Bůh mi dal dva syny.

Najednou dva dal mi na vás do zásoby,
máte-li zlé nyní, horší přijdou doby,

až mě děti vzrostou,. A teď z cesty, cháme,
pozor, ať se více spolu neshledáme!"

Aj, tu zastoupí mu cestu mužů řada,
rychtář Petr Dulík v uzdu koňům padá.

Pustil Dulík uzdu, s druhy ustoup stranou,
zrak mu divě šlehá, tváře rudě planou.

Rty se třesou řeči výmluvnou, ač prostou:
"Na biče tvé děti jistě nedorostou.

Nebudem přec supy na své děti živit,
v pokoře se plazit, hrbit šíj a křivit!" -

Šamonické zvony bouřně vyzvánějí,
pánům dnes je běda, sedláci se smějí.

Dvorec zapálený, nádvořím krev proudí,
na zvráceném sudě Petr Dulík soudí.

Před ním trčí vidle, odznak selské síly,
a k těm zástupově ku přísaze pílí.

Pod nimi cos v krvi mokvá v hrůzné změti:
šamonický zeman a s ním jeho děti.