ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Kratochvíl Jaroslav (*17.01.1885 - †20.03.1945)

­­­­

Stařeček a stařenka (Vesnice)

  • povídka

Hála František, kovář a rolník - jak se sám kdekoliv bylo třeba podpisoval - všimnul si ubíhajících let teprve tehdy, když provdal jedinou dceru a hlavně, když nabyl práva zváti se "stařečkem". Pochopitelno, že pohled do této brány stáří pro kováře v rozkvětu padesáti let není nikterak rozkoší. Ale Hála chtěl a mohl do ní hleděti ještě s dobrým smíchem. Cha cha! Hruď mohl si ještě obručí utáhnout. Pěstí mohl bušit jako perlíkem. - Stařeček? Dobře. Ale "stařeček" dýmá měchem a zvoní kladivy ne hůř mladého táty. Ne, cho cho! Ani měřice polí ještě neustoupí zeti. Má-li zeť, sirota, prázdný výměnek na chalupě, může v něm dvacet let ještě ukládati ovoce a zelí.
Docela jinak přijala ony rodinné události Hálová. Dosáhnuvši této nejvyšší hodnosti v životě vesnické ženy, pocítila ulehčení jako člověk, jenž došel konečně vytouženého cíle. Od té chvíle celou svojí bytostí přilnula k místu, kde s vnučkou pustila kořeny rodu její dcera. Až v den, kdy dcera stala se matkou, usedla k ní jako k sobě rovné. Teprve tehdy odvážila se promluviti se svým dítětem o vlastním životě: životě ženy a matky. Teprve "stařenka" dceři - matce mohla odkrýti svůj manželský život: pro poučení:
Stařence bylo třináct let, když Hálu chytili na vojnu. Že byl vyučený kovář, přišel k jízdě. Když se po dvanácti letech objevil opět v rodné vesnici, bylo stařence dvacet pět let. Stařeček dobyl si okamžitě první místo mezi chasou. Neboť přes svoji třicítku byl junák jako hora, viděl svět, ba rval se i v italské vojně. Proto i těžko pouštěl kořeny v úzké rodné půdě. Chlapci z obdivu zvolili ho prvním stárkem. A stařeček neočekávaně za stárku vybral si stařenku. Stařenka byla už z mládí drobná a skromná. Nemilovala příliš muzik. Ráda jen chodila ve sváteční dny čistá a naškrobená s děvčaty za humna. Děvčata bývala v neděli jako kytičky, vodívala se za ruce, vysedávala nad břehy a utíkala schválně do mezírek, blížili-li se chlapci.
Velmi neochotně vyšívala tenkrát stařenka bílou stárkovu zástěru. Ale do masopustu věci se úplně obrátily. Stařenka najednou pevně se rozhodla, vzíti si stařečka za muže přes všecek odpor své starousedlé rodiny. Dobře. Bylo nakonec po jejím. Ale pro kováře nemohli ji dáti to, co by jí byli dali na chalupu.
Stařenka se stařečkem začali téměř z ničeho. První rok neměli dokonce ani semeno na osetí těch několika polí, jež patřily k venkovské kovárně. Stařence nezbylo než vypůjčiti si z domu. Ale to všecko vyseli a ačkoli spořili semenem, jak jen bylo možno, přece na celý klín u lávky se nedostávalo. Šla teda stařenka k maměnce a maměnka potají, aby tatínek nevěděl, přidala. Rozkrázela stařenka zemáky téměř na očka, ale posázela jimi tak polovici. Co dělat? Vzdychla, dodala si odvahy a šla ještě jednou na maměnku. Tam však už také nebylo. Zbyla ve sklepě hromádka přebraných a nahnilých přichystaných pro hnůj. Chceš-li prý, můžeš si vzít, kolik chceš. A stařenka šla, vybrala, co se dalo, a odnesla na pole. Když je sázela, modlila se vroucně, a když skončila, křížek ze svěcené jívy zastrčila na souvrať. A co myslíte? - Právě na tom kousku bylo nejvíc a největší zemáky. Tak tvrdila stařenka každému. A toto přesvědčení, jež nesla si celým životem, bylo pevné, jako její prostá víra v zlatý boží trůn nad modrou oblohou. Skutečnost byla, že po první sklizni bylo všeho dost. Všecko oplatili a po setí i na prodej zbylo.
Tak vedle stařečkovy kovárny zavedla si stařenka hospodářství. Stařeček jí s kravkou nejvýš pole pooral a pohnojil. Stařenka osela i sklidila. Starostí bylo do úpadku.
Na poli nejvíc pozornosti i práce vyžaduje rytina. Zeleninu, aby se rodila, nutno pečlivě pleti. Celými mírami polí proplahočila se stařenka na kolenou, jako po svatých schodech. Sama si pak zeleninu vybírala, čistila, vázala v malé otýpečky a dvakrát týdně nosila v nůši na zádech do městečka na trh. Šest kilometrů tam a šest zpátky. Vždy ve čtvrtek a v neděli. V neděli byla to současně její cesta do kostela. Z těchto trhů přinášela si všecky drobné potřeby pro domácnost a zbylé krejcary ukládala pečlivě v starou truhlici, kterou dostala jako nevěsta od maminky. Jestli tedy kovář Hála stal se i rolníkem a mohl jediné dceři dáti čistý čtvrtlán bez krejcaru dluhu, bylo to jedině zásluhou stařenčinou.
Hála byl dobrým řemeslníkem. Ale dvanáct let vojenského života naučilo ho nejen důkladně podkovářství, ale i důkladné lehkomyslnosti. Pracoval-li mnoho a vydělal-li dosti, tedy také dosti mnoho lehkomyslně utratil. Láhev kmínky a čtyřkrejcarový balíček tabáku pokládal za svoji oprávněnou denní dávku. Kováři je kořalka jako tažnému koni oves, říkal.
Ačkoliv těchto zbytečných devět krejcarů denně bylo už značným zatížením řemesla, tedy to by se ještě sneslo. I to, že občas, v sobotu po práci, se stařeček v dobré společnosti i doopravdy podnapil. Horší při stařečkově lehkomyslnosti byla jeho vášeň ke kartám. Stařenka také nemohla hleděti na karty než s tajemnou bázní, podobnou oné, jakou pociťovala v kostele před obrazem pekla. Nazývala je důsledně "čertovými obrázky" v protivu ke "svatým obrázkům", jimiž plnila modlitební knížky. Mluvilo-li se o kartách před ní, upadala v rozpaky jako v blízkosti smrtelného hříchu.
Stařenka měla o nich své těžké zkušenosti. Stávalo se, že po nešťastné hře stařečkovi nezbylo ani na železo. Stydě se sám, posílal v takovém případě tovaryše ke stařence: "Pan mistr povídal, že mi máte dáti na železo." A stařenka zahořevši úzkostí i rozpaky spěšně vydala, kolik po ní žádali. Jednou však tovaryš přijav pečlivě odpočítané peníze, povídá ji srdečně: "Nedávejte to tak, mistrová. Sama si to kazíte. To přece musí řemeslo zaplatit." Stařenka řekla to pak mezi výčitkami stařečkovi a dodala, že je hanba, říká-li to o mistrovy tovaryš.
Od té doby stařeček pro peníze si neposílal. Nejel-li si s kravkou sám pro železo, dával tovaryši peníze ze svých.
A tu se stalo toto: Jednou v neděli židovka železářka skoupila stařence téměř celou nůši. A poručila si: "zaneste mi to k nám do krámu. Tam se vypořádáme." V krámě pak najednou spočítavši všechno ještě jednou na krejcar, povídá usmívajíc se úlisně: "A tak to tedy odepíšeme od dluhu, že ano?" Stařenka otevřela ústa: "Jakého?" - "Za železo," odpověděla židovka nadmíru přívětivě. A stařenka pochopila všechno okamžitě. Ani neví, jak vyšla z krámu. Hlava se jí zatočila hanbou. V prvé chvíli chystala v srdci rozhořčené výtky. Ale než došla domů, rozhodla jinak. Neřekla stařečkovi ani slova. Zato se zvýšenou horlivostí jala se od toho dne vázati zeleninu, tlouci máslo, dělati tvaroh, sbírati vejce a nositi všecko na trh. Židovku pěkně poprosila, aby už za nic na světě nedávala stařečkovi železo na úvěr, a jala se dluh upláceti sama. Teprve když bylo vše zaplaceno, pustila se ve spravedlivém rozhořčení do stařečka. Své výčitky zakončila rezolutně: "Kdo dělá dluhy, ať si je zaplatí!"
Možno si představiti zahanbení stařečkovo, když potom přišel pokořen k židovce s prvou splátkou a dověděl se, že celý dluh je už dávno zaplacen a že zaplatila ho stařenka. Dojat stál večer před ní.
To byl jeho poslední lehkomyslný kousek. Hrál-li i potom někdy karty, hrál velmi opatrně a pouze pokud byly peníze do hry. Dluhy nikdy nedělal.
Tak tomu bylo až do doby, kdy provdal dceru. I potom podle pravdy pouze jednou přišlo mu udělati dluh. A to z nouze. Nešlo to jinak. Bylo to asi desátý rok po tom, když se stal podle titulu stařečkem. V jednu sobotu totiž, když měl vypláceti starému tovaryši mzdu, oznámil mu tento zeširoka, že se rozhodl konečně oženiti se, že dne má přijíti s nevěstou na faru a že prosí proto o zálohu třiceti rýnských.
Už čekáme s Fankou kolik let a tak jsme se rozhodli. Budeme zatím u jejich jenom tak. A až vy jednou necháte řemesla - tož bych vás prosíl - vzal bych to po vás."
Stařečkovi se při těch slovech maličko sevřelo srdce. Tak jako tehdy, když ho ponejprv nazvali stařečkem. Jelikož třiceti rýnských v kapse neměl a poněvadž stařenka nebyla právě doma, nezbylo chtěj nechtěj než vypůjčiti si z hospody od Salačů, kde jsou vždy doma a kde vždy mají peníze hotově. Jakmile stařenka přišla domů, hned jí stařeček o tom řekl. Stařenka pak vzala z truhlice tři desítky a podala mu je, když podle obyčeje odcházel večer do hospody.
"Na" - povídá - "když tam jdeš, dej mu je raději hned." Když pak se stařeček dosti pozdě, ale krom obyčeje tiše vrátil z hospody, pravila stařenka probudivši se: "Ty, Francku -"
"Co?" vzchopil se stařeček ochotně.
"Dals Salačům těch třicet rýnských?"
Stařeček s hlukem stahoval boty.
"Ty - slyšíš?"
"Co co?"
"Jestli jsi dal Salačům těch třicet rýnských."
Maličko ještě pomlčel stařeček a pak odpověděl s výčitkou: "Ale - Katrino - jdi."
"No, já se jenom ptám - přece se můžu zeptat," řekla smířlivě stařenka, obrátila se na druhý bok a usnula spokojeně.
Tato bezvýznamná celkem příhoda zůstala v paměti pouze proto, že stala seden předtím, kdy Hálovi rozhodli sejíti na výměnek. Či spíše proto, že až k ní sahají jemné kořínky té nálady, která zplodila ono rozhodnutí. Nálad okamžiku tak často stává se osudnou výhybkou na dráze života.
Den po této příhodě byla totiž neděla. To jest: odpočinek zšeřený nudou nedělního odpoledne. Přestavte si: mohutné ořechy před domem a bujné muškáty v malých zamřížovaných oknech naplňují zeleným šerem čistou sváteční světnici. Starý nábytek dříme po koutech. Hodiny zdá se jakoby neusnuly pouze proto, že k bdění nutí je vzdálený křik dětí na návsi, jenž proniká sem jediným klidným a ztlumeným tónem. Stařeček po nedělním obědě leží na lavici za dubovým stolem. Leží na starém formanském kožichu, pod nímž na místě podušky narovnána kupa starých kalendářů. Dříme, spí, probouzí se a opět usíná. Čím déle odpočívá, tím malátnějším a ospalejším je. Stařenka sedí na truhlici u zelených kachlových kamen vstavených do zdi a modlí se z velkých knížek pohybujíc rty. Občas ozve se šelest či vzdech spícího, občas noha zavadí o stůl, či šoupne po podlaze. Pravidelně čas od času zašustí obrácený list modlitebních knížek a křídlem vzdech zaševelí několik slov modlitby. V kuchyni neslyšně vzbouzí kočka a kdykoliv něčím zašramotí, pozvedá stařenka hlavu naslouchajíc.
A tu začíná výhybka.
Kočka v kuchyni skočila se stolu. Temná těžká rána do ticha vzrušila stařenku a probudila stařečka. Stařenka zahubovala hlasitě na kočku a stařeček uloviv náhle zahrčení povozu na silnici před domem, vzhlédl zvědavě oknem přes muškáty. Nakloniv se potom ještě blíže ke sklu a zadržev se u něho, praví: "Ignác s Fankou. Kampak jdou? Snad ne zvat už."
Pak si lehl opět a díval se, jak se klátí větev ořechu v úhlu okna, díval se na zežloutlý lístek voňavého muškátu mezi mřížemi, myslil o tom, že před týdnem se ještě zelenal, všiml si, že pouzdro od brejlí není na svém místě a počítal ospalé tikání hodin.
A vzdychl: "Á já -"
Stařenka zívla.
Potom zavřevši knížky vzdychla stařenka a stařeček zívnul. A pohlédnuv na hodiny řekl: "Půl čtvrté."
Stařenka přemýšlí, jestli "už" půl čtvrté nebo "teprv" půl čtvrté. A praví: "Říkals Zemance o tom mlácení?"
Stařeček odpověděl: "Říkal."
Stařenka myslí, není-li třeba pozvati i Šůrkovou. Nakonec vzdychne: "Už jsou čtyři pryč."
"Co?" - líně táže se stařeček.
"Aby šla popravit krávy," - odpovídá stařenka a stařeček zvolna a lhostejně, nepřikládaje váhy svým slovům, praví ji: "Však máš ještě čas."
Stařence zní ta slova v uších, i myslí, mnoho-li času má. Sedí tak dlouho v toku minut se sepjatýma v klíně rukama. Potom zvedne hlavu řkouc: "Tak se Fanka přece dočkala." - A za chvíli: "Ale těžko jim bude. Tovaryš - ani chaloupku nemají." - A po další pomlčce: "I na svatbu si musí vypůjčit. Chudáci."
Než vstala, vzpomněla se vzdechem ještě na vlastní začátky. A když se zvedala, píchlo jí v koleně až zasykla.
Za ní těžce a s hlukem vstal i stařeček pohledem nezvykle družně a pozorně předběhnuv stařenku. Nábytek po koutech rázem oživl a hodiny rozešly se bodře pevně rozměřeným krokem.
Chystajíc potom večeři stařenka zastavila se s mísou v ruce uprostřed světnice: "Ty, Francku" - povídá - "tak jsem si myslela - že už bychom jim to mohli dát. Už nemáme nač se starat." A postavivší mísu pokračovala: "Podívej se - my tu na kousku se hudlujem sami - na nás dva je to moc už. A tam i Francka se ohání jak může. Povídala, že by potřebovala doma zastání. Tak jim to dej a raděj jim pak pomůžeme na tom. Nám lehčí, jim lehčí. A pak - ty máš opravdu už řemesla dost." Překlenuvši pak jakousi zřejmě vážnou myšlenkou delší pomlčku, dodala: "A Ignác čeká jak na boží smilování, až toho necháš. Vždyť by tak umřel chudák tovaryšem."
Pak pohlédla na stařečka zpříma: "Tak co - půjdeme na chalupu. Nechť si to tady mladí pronajmou. Ignác to rád vezme všecko s kovárnou. Sobě polepšíme a jim polepšíme - no a - (stařenčin hlas klopýtnul a zachvěl se) - vždyť nám je tady také už smutno - vidíš -" Vytřela zvadlou dlaní slzu z oka a čekala odpověď nemajíc odvahy usednouti dříve za stůl. Ale stařeček v té chvíli skromný a poddajný přijal návrh stařenčin kupodivu s ochotou a pozorností ne nepodobnou ochotě kajícího provinilce. Neodvážil se odmítnout, ač se mu srdce potají stáhlo nevysvětlitelnou úzkostí.
Tak bylo tedy rozhodnuto. Brzy potom vešli stařeček, stařenka a zeť svátečně odění k notáři. Vešli nesměle a loudav jak vcházívají prostí lidé do úřadů. Když vyšli, byli slavnostně vážní. Oběma starým lidem bylo pojednou úzko. A doma ve světnici, v níž prožili celý svůj společný život, přepadl je neurčitý strach a smutek. Stařenka vzdychla několikrát potají a stařeček několikrát nahlas. Nebylo chuti k hovorům. Cítili oba, že tím dnem octla se za nimi předposlední stanice života, že tím dnem začal se konec životní pouti.
To, co ujednali u notáře, nebyl vlastně výměnek. Na chalupě zetě jim také dle obyčeje nepatřil. Staří lidé odevzdali prostě všechno dceři jako dávno slíbené věno a za to odstěhovali se k zeti. Jejich staré hnízdo najal pak i s kovárnou vděčný Ignác.
Plakali přitom. Můj bože, kdo by neplakal? S léty přirostou i neživé věci k živému srdci. A rváti srostlé, znamená rváti živé tělo.
Život starých lidí na výměnku, zejména život stařečkův, změnil se od základů. Stařenka pomáhajíc dceři v hospodářství zůstala ještě jakž takž ve světě, podobnému starému. Měla i zde své krávy, drůbež i rytinu, mohla i zde vázati zeleninu a nositi nůše dvakrát týdně do městečka na trh. Ale stařečka odervali od kovadliny úplně, tak jako jedli od rodné skály. Vzali mu práci, k níž přivykl a jeho den stal se podobným prázdné míse a suché láhvi. Za prvé. A za druhé - stařeček neměl svých příjmů. To znamená, že nebylo na onu trochu kořalky, k níž přivykl, že nemohl si sám kupovati tabáku, kolik mu bylo třeba, že nemohl zasednouti už se sousedy ke kartám. Peněz nedávali mu do rukou pod krásnou záminkou, že kořalka je věc neslušná, nemírné kouření že škodí zdraví a že bez zbytečných peněz v kapse se člověk uchrání před svody karet. Neodbylo se to přirozeně bez trpkého pocitu křivdy a nevděku u postiženého. Vedlo to k tomu, že stařeček nejenže odcizil se mladým, ale dokonce rozhořčen jsa v hloubi duše demonstrativně před tváří vesnice zavřel se jako dobrovolný vězeň v úzký svět chalupy, snaže se nevycházeti ani před vrata.
S tímto novým způsobem života počal stařeček vadnouti jako strom, který přesadili v dospělosti. Z dlouhé chvíle lehkomyslný starý voják počal vždy častěji a častěji otevírati modlitební knížky. Pustotu svého času i prostoru překlenul přesným pořádkem toho, co v něm zbylo. Pod kůlnou mezi dřívím a starým nářadím našel si svoje místo. Stala se jím poloshnilá kostra jakési starodávné pohovky, kterou tam našel mezi haraburdím, vystlal slámou i pokryl pečlivě starými pytli. Na ní sedával celé dny, od zimy do zimy, hledě otevřenými vraty na dvůr, modlil se a kouřil, pokud měl tabáku, kouřil a modlil se. Modlitby z knížek, které dávno uměl nazpaměť, začínaly se denně na stejné straně a končily na stejné. Obraceje listy, líbal potištěné švabachem stránky i svaté obrázky uložené mezi nimi až od starých vlhkých rtů zčernaly a staly se nečitelnými. A den jak den dlouze a vroucně políbiv vždy tutéž poslední stránku své denní modlitby, položil složené brejle za ni, zavřel zvolna knížky a uložil pečlivě vždy na totéž čistě umetené místečko mezi narovnanými poleny dříví. Pak teprve s blaženým pocitem dobře vykonané povinnosti nacpal si skromnou dýmku a kouřil ji zvolna a labužnicky, vyhlížeje vždy na týž známý už do podrobností dvůr.
Kůlna ponenáhlu stala se jeho světem. Našel a uznal v něm určité pevné zákony. Rozložení věcí dokola stalo se mu pevným a důležitým řádem tohoto světa, který nebylo možno narušiti bez narušení rovnováhy v stařečkově duši. Každé sebenepatrnější změny v něm všimnul si okamžitě. Předložil-li někdo zlomené bidlo v koutě, pocítil okamžitě nepříjemný nelad i v duši. Postavil-li někdo po práci motyku do jiného kouta, než který jí byl určen pořádkem jeho světa, pospíchal, pobouřen v nitru, napraviti poruchu. Kolik zlé krve, kolik zlosti a strádání způsobila mu děvečka, když naštípavši v kůlně dříví, nechávala za sebou nejen třísky, ale celá polena rozházená, zatímco stařeček každou sirku pečlivě zhasiv opatrně vynášíval před kůlnu. Vůbec v mladé děvečce představil se mu největší nepřítel světa, jehož pevný pořádek udržovati a chrániti stalo se mu životním úkolem.
Tak tedy v tomto úzkém, zvolna trouchnivějícím světě bez rozmachu kladiva a bez šířky polí jako v suchém květináči vadla zapomenutá duše kováře a rolníka. A s duší vadlo i tělo.
Jednou stařeček ulehl.
"Stáří je stáří a na starost vždycky se něco najde." Tak pravila i stařenka, když ke kuřatům i vnoučatům odkázaným její péči přibyl nyní i stařeček.
Trvalo to plné tři měsíce. Stařeček jsa sám starostliv už i zaopatřiti se dal. Ale potom vstal a sedával jako dřív pod kůlnou, modlil se, kouřil a chránil svůj pořádek.
Za necelý rok lehl podruhé. Jednoho dne dříve než jindy odešel z kůlny do výměnku a dříve než jindy sám si ustlav ulehl ku spaní. Když přišla stařenka, povídal: "Nějak mě, Katruško, bolí v kříži."
"Namohl jsi se nejspíš," stařenka nato, "rozmastím tě."
I rozmastila důkladně sádlem záda i kříž a přiložila modrou zástěru nakouřenou jalovcem.
Druhý den ráno stařeček povídal: Tak už mne to Katruško tak nebolí." Ale protože pršelo, zůstal ten den ještě v posteli. Zůstal v ní i třetí den, poněvadž i ten byl nevlídný. Čtvrtý den sedl si na okraj postele a řekl stařence: "Nic mne nebolí, jenom nějak sebrat se nemůžu. Starý člověk je jak hrachovina. Foukne na něho vítr a už se čtrnáct dní nemůže sebrat."
Bylo mu jistě těžko i stydno ležeti nečinně ve výměnku a mysliti na chaos, jenž podle jeho mínění bez něho nutně vznikl už ve světě pod kůlnou. Když stařenka přicházela do výměnku, říkával ji rozpačitě: "Katruško, už vstanu. Pojď, pomoz mi."
Ale stařenka odpovídala mu, jako by odpovídala dítěti: "No, dnes ještě polež v teple. Až zítra, s pánem bohem - dnes už to vydrž. Už to ani dnes nestojí za to."
Tak znenáhla zvykal si stařeček i na tuto formu života. Svět zúžil se mu ještě víc. Stlačil se celý mezi stěny výměnku. Kůlna žila už v jeho představách, jako něco vzdáleného, cizokrajného. Toužil po ní jako cestovatel na sklonku let touží po místech svých mužných toulek. O tom, co se dálo venku, těžko si tvořil představy ze stařenčina vypravování, jimiž tato ukládajíc se večer vedle něho ke spánku starala se oživiti společnou nudu. Zpočátku stařeček těžkým jazykem a zněžnělým hlasem vyptával se na všeliké bezvýznamné maličkosti onoho světa, upozorňoval, dával vážné i důkladné rady a zlobil se na děvečku, která je taková, že každému co může nejhoršího schválně udělá. Ale brzy i to přestalo ho zajímati a jediným světem, jediným kruhem působnosti i zájmu stala se mu postel a vyhlídka z ní.
Byla to pokrývka, po níž od brady přes hruď táhly se modré i bílé pruhy. Vždy modrý bílý - modrý bílý. Tak je to určité a spořádané, jako dny jeho stařecké nemoci. Jdou stále a stále. Táhnou se odtud až tam. Nikdy za pelest. Zahledí-li se do nich, zdá se mu, že pádí šíleně od brady po prsou k pelesti. Letí bez přestání jako voda se splavu. Až se hlava zatočí, hledí-li se do nich déle. Ale vždy: bílá a modrá. Toť jeho zákon, jeho pořádek! - Není divu, že zlou novotou bylo mu, když tyto povlaky vyměnili. Proti tomu se také stařeček dlouho a vzrušeně bránil. Vždyť pak už nepádily k pelesti jeho známé a věrné, modré a bílé, ale vedle ztichlých bílých jakési hřmotné červené, nezvyklé a cizí.
Za pokrývkou širokým rozhledem byla mu po levé straně bílá stěna se svými drobnými nerovnostmi, z nichž každou sebenepatrnější znal dávno již zpaměti, jichž droboučké stíny denně vídal se rodit a zanikat.
Byla tu lišta na protější stěně tlustě ověšená různými kusy šatstva. Nad ní v černém, úzkém, rozvrtaném červy rámu zažloutlý obraz svatého Josefa, jenž od rána do večera shlížel na něho s nezměnitelně sladkým úsměvem, drže na jedné ruce dítě a v druhé lilii; a na druhé stěně rovněž takový obraz svaté Anny s malou Marií, jejichž tváře už dávno nebyly k rozeznání.
Byly tu hodiny na stěně s dlouhým kyvadlem a těžkými závažími na motouzu s přivěšenými kusy železa. Staré a věrné hodiny, které jediné hovořívaly s ním trpělivě po celé dlouhé dny jeho samoty, podpíraly chabé kroky jeho prostičkých myšlenek a neopouštěly jeho bdícího ducha, tak jako tepy srdce neopouští živého těla.
Všechny i nejdrobnější jevy jeho okolí nabývaly znenáhla pro něho stěžejní důležitosti. Hrbolky na stěně, linie obrazu, stín na listě, tikání hodin, vše to stávalo se v jeho životě čímsi důležitým a přitom jakousi nezbytností, samozřejmým zákonem, jenž nepotřebuje odůvodnění. Samozřejmostí, o níž se nepřemýšlí, samozřejmostí, jakou je dítěti slunce, den, noc a stromy rostoucí větvemi k slunci bylo mu i to, že sv. Josef nezměnitelně sladce se usmívá, že hledí bez přestání na něho, že na jedné ruce drží dítě a v druhé lilii. Samozřejmým bylo, že tváře sv. Anny s malou Marií nejsou už tvářemi, ale pouhými špinavými skvrnami. Protože to v pevném řádu tohoto světa jiným absolutně nemohlo býti.
Jak by byl stařeček užasnul, kdyby jednou pohlédnuv nalevo na stěnu nebyl na ní nalezl onu maličkou černou skvrnu, neznámo odkud vzniklou, která však sedí na svém místě od počátku jeho dní na výměnku. Jednou se stalo, že hodiny došly. Jaký to nepokoj, jaká to úzkost zkrušila staré srdce! Volal svým slabým hlasem ze všech sil, ale nikdo nepřicházel. Bylo mu, jako by někdo vedle něho umíral a nikoho nelze se dovolati. Když došel hlas, tloukl pěstí o pelest. Zdálo se mu, že celý svět odešel už daleko od něho a jeho mrtvých hodin. Když konečně stařenka náhodou zaslechnuvši volání, vyděšeně vpadla do výměnku, měl stařeček plné oči slzí, že nerozeznal ani obličej stařenky skloněné nad ním. Chvilku pomlčev povídá: "Katruško, hodiny se zastavily - natáhni je."
Usychal stařeček mírně. Doslova. Nic mu není, nic ho nebolí a přece se tratí jako sníh na slunci. Při jasném duchu mění se tělo v kostru potaženou kůží. Došlo k tomu, že nemohl se sám ani obrátiti na posteli.
Stařence v bezesných nocích začínaly už přicházeti vážné myšlenky o tom, že jednou stařeček odejde od ní, tak jako v tichou podzimní pohodu upadá list javoru. Uprostřed rušného dne, když z peřin zakrývajících kostru hleděly na ni jasné stařečkovy oči, odcházely chmury za obzor. Ale zato v noci v opuštěném výměnku zadýchaném pokorným světlem olejové lampičky pod obrazem Marie Lurdské, kdy stařečkova tvář tuhla ve spánku a slabý dech zvadlých plic sotva hýbal hrudníkem, zakryly jí ty mraky celý svět. Tu často vyděsila stařenku myšlenka, že stařeček už zhasnul, jako dohořevší svíce, nebo že už už vydechne naposled, tak jako naposled tiknou hodiny, jichž závaží došla. Vzrušena do dna duše takovými představami pohlížela pak každou minutu s napjatou úzkostí do tváře spícího, s nímž ještě večer hovořila klidně o všedních věcech. Zasténal-li dokonce v takovou chvíli, tu vzchopila se leknutím a tlumíc bouři vlastního srdce naslouchala, dýchá-li. A neuvěřivši ani svému sluchu, kladla třesoucí se ruku opatrně na stařečkovu hruď. Pozdní spánek měnil se pak v tíživé mrákoty a klid vracelo jí teprve střízlivé jitro.
Tento rovnoměrný a klidný spád narušila neočekávaná, zcela náhodná událost.
Bylo to na onom rozhraní letního dne, kdy přichází mír do vesnice snímající z lidí starosti dne prošlého a nepřipouštějící ještě starosti dne následujícího, kdy stíny i vzdálených předmětů natahují se přes ulici i přes dvory a opírají se mdlými vrcholky o zarůžovělé stěny chalup, kdy vysoko ve vzduchu honí se vlaštovky, k rybníku táhnou hejna špačků a z polí spěchají domů hospodyně.
Stařenka shánějíc jako obyčejně na noc kuřata, vyšla na ulici, právě když mimo přechází hostinský Salač.
"Dobrý večer" - volal Salač hlučně - "na chládku?"
"Ale kde" - odpověděla stařenka - "kuřata sháním." Salač odvětil širokým smíchem.
"Ani vás nevidět - jak se dostali na pensi, jako by se do světa propadli. Co Francek? Třicet let mu byli kamarádi dobří a nejednou ani nos neukáže - he!"
Stařenka se smutně usmála: "Ani na dvůr nos neukáže - vždyť víte - leží a schne."
"No no" - zamáchal rukama šenkýř - "neuschne vám starý dragoun - jen chlapa do hospody pusťte a přestane stonat - cha cha -. Sám říkal kdysi - napiju se a sedum nemocí pojde - zapálím si a i čerta vykouřím - sekyru zatnu u šenkýře a zubatá musí na distanc dokud ji nevytrhnu. - Cha cha. - Připomeňte mu to jenom - a že tedy nesmí schnout, když tu sekyru nevytrhl - cha cha cha!"
Stařenka otevřela ústa.
"No jen mu to řekněte - to nejde umírat." -
Stařenka pokusila se cosi říci.
"Hlouposti, hlouposti," křičí smíchem zardělý Salač "jen mu to tak řekněte - ať neuschne! Že raděj na to nečekám - jenom když zas přijde mezi kamarády."
"Co - on je vám Francek dlužen?" táže se konečně polekaná stařenka.
A šenkýř ryčně odpovídá.
"Ale hlouposti povídám, jaký dluh! Zapomněl. Na takovou hloupost se lehko zapomene. Když i na kamarády zapomněl. Cha cha. - Jen mu to řekněte - a že ho nechám pozdravovat."
"Poslouchejte" - táže se znova důtklivě stařenka - "Francek je vám něco dlužen?"
"Ale jaký dluh - třicet rýnských není žádný dluh."
A Salač pověděl stařence novinku. Och!
Stařenka zhluboka vydechla a ve zmatku řekla pouze: "Já to - my to zaplatíme..."
"No vždyť je dobře, vždyť je dobře" - volal šenkýř spokojen v duši - "vždyť to nespěchá. Pozdravujte Francka a ať vstane z peřin - je to hanba, starý dragoun a kovář "
Ten den dlouho sháněla stařenka kuřata do kurníku.
Bylo to překvapení. Rána k srdci. Zmatek. Hle, stařeček! Bála se mysleti o něm.
A hrozila se. Vždyť od těch dob, co se odstěhovali k mladým, neměla u sebe na hotovosti snad nikdy víc, než pět rýnských.
V myšlenkách, neví ani jak, octla se stařenka před výměnkem. Mechanicky vzala za kliku. Ale vzpamatovavši se spustila ruku.
Nerozhodně, s bázní a v zamyšlení stojí čelem proti dveřím. Vzdychne a vzpomíná: co to, bože, mám ještě na práci?
Vzpomněla. Otevřela dokořán dveře do síňky, přitáhla odněkud koš s cibulí, posadila se na práh a jala se vázati cibuli v otýpky.
Ale skloněnou hlavu jako rosa list trávy tíží jedna myšlenka: "Bože, kde vezmu peníze?"
Jak zaplatit bez hluku? Vždyť bude nutno říci to mladým.
Kde jinde by peníze vzala? Třicet rýnských!
Vzdech. Co dělat?
Někdy to zeti řekne. Ba brzy.
Hned jak přijde z pole. Co by si Salač pomyslil, kdyby ani teď nezaplatili.
Ale ačkoliv se už rozhodla tak, ačkoliv věděla, že jiné možnosti není, přece jen nepřestává mučiti se otázkou: "kde vezmu peníze?" Jakoby doufala, že přece jen kdesi je ještě možnost jiné cesty z bědy. Hledá ji usilovně, ale současně bojíc se ztratiti nalezený jednou břeh říká si: "Až přijde mladý, řeknu mu to." -
Až přijde! A bojí se přitom otázky: což není-li mladý už doma?
"Bože, kde vzíti peníze?"
Když vjel do dvora vůz a stařenka i v rachotu okamžitě ulovila hospodářův hlas, sevřelo se jí srdce jako odsouzenci před popravou. Byla ráda, že mohla si ještě říci: "Jenom, co to dodělám, pak tam půjdu."
Od té chvíle pozorovala se strachem, jak rychle práce ubývá. Jala se znovu uvažovati o věci a přicházela postupně vždy k pevnějšímu a pevnějšímu poznání, že je přinejmenším docela jedno, řekne-li to hospodáři dnes, či zítra ráno. Dnes už k Salačům tak jako tak nemůže a zítra to bude kratší. Řekne to mladým, vezme peníze, zanese je Salačům a bude po starosti. Krátce a navždy.
Toto rozhodnutí ulehčilo duši. Upokojila se stařenka.
Ale tu, ještě než skončena práce, objevila se před ní děvečka z chalupy a hlásí: "Stařenko, máte přijít k nám."
Až se srdce stařence sevřelo úzkostí. Znělo jí v sluchu: máte přijít k nám! Tak - padá cosi v hrudi - a proč?
Roztržitě se ptala: "Co?"
"Máte přijít k nám" - opakovala děvečka - "panímáma vzkazuje."
A stařenka už spěchá s odpovědí: "Hned, hned! Už jdu." Jak spěšně vstala, rozsypala cibuli, která byla v klíně.
"Bože, co dělám" - řekla si v duchu v rozpacích.
V chalupě zůstala státi na prahu a se stísněným srdcem se otázala: "Tak cos chtěla, Francko?"
Rdí se. Čeká, že v příštím okamžiku uslyší: "Tak vy tedy máte dluh u Salačů?"
Ale dcera praví jí klidně a srdečně: "Podívejte se, maměnko, když jdete zítra na trh, zeptejte se tam u žida, má-li ještě dva lokte takových krajek." A mezi řečí otírajíc ruce o boky vede stařenku do jizby a ukazuje na stole kus jakýchsi krajek.
Stařenka kývá hlavou a vzpomíná, co že to dcera po ní chce, co že to vlastně má udělat. Ještě když si za chvíli potom ukládala vzoreček do košíku vedle cibule, přetřela si dlouze čelo a vzpomněla si najednou: "Bože, a jak moc toho chce?"
I vrátila se k dceři.
"Jak moci jsi to chtěla těch krajek?"
"Dva lokty" - pravila dcera.
"Dva lokty" - opakovala stařenka se ztuhlou starostlivou tváří.
Když pak přišla do síně výměnku, vzala v zamyšlení krajku z košíku a pak vzpamatovavši se znovu ji uložila.
Chtěla svázati ještě několik zbylých cibulí. Vzpomněla si také na přichystanou petržel. "Ale nití málo" - myslila chvíli hledíc na zbytek klubíčka, z něhož čouhal papír. Když však si vzpomněla, že nové klubíčko leží na polici vedle postele, podívala se ještě jednou na zbytek nití a řekla si: "Snad to postačí." Navázala tedy otýpek, pokud stačilo nití.
Pak ještě cosi je tu na práci. I vzpomíná, co. Šuká sem i tam po dvoře i po síni. Ale myšlenky jsou už ve světnici.
Chystá si předem slova, jimiž se stařečka zeptá. Řekne: "Ty Francku -" Tak začne, ale cítí už, jaká hora hořkosti vyroste tu všem myšlenkám v cestu. Už teď kypí.
Odhodlaně vchází do jizby.
Ale sotvaže pohlédla na stařečka a setkala se s jeho dětsky klidnýma, nic netušícíma očima, ztratila veškerou odvahu. Šuká opět sem i tam, vyjde ještě za čímsi ven, vrátí se, a na každém kroku bez přestání myslí, jak mu to řekne. Už i ústa otvírá.
Ale se vzdechem roztálo i slovo úvodu.
"Však mu to řeknu -"
Pak mizí všechno před jedinou mučivou myšlenkou: "Ale kde vezmu peníze?"
Stařeček, který každý její krok provázel přítulným pohledem, čekal, že ho osloví jako obyčejně. Když se to nedělo, začal sám dětsky něžným hlasem nemocných lidí: "Cos dělala, Katruško?"
Až srdce povyskočilo v stařenčině hrudi. Hle, jak se přetvařuje!
Odpověděla mu příkře: "No vždyť víš, a teď vidíš, co dělám."
Stařeček překvapeně pohlédl na stařenku, potom uraženě uzavřel se v sebe. Zdětinštělé srdce se mu rozplakalo v hrudi.
V napjatém mlčení stařenka svlékla kabátek i svrchní sukni a ovázavši si hlavu šátkem poklekla k modlitbě spouštějíc ztěžka koleno za kolenem. Blízkost stařečka naplnila jí modlitbu nepříjemnou tíží. V půli přepadla ji úzkost. Dluh! A za ní žhavá starost: Kde vezme peníze? I klečíc se skloněnou hlavou zapomněla na vše ostatní. - Pak vstala zhluboka vzdychajíc. Když zhasivši lampu na stole, namáhavě vylézala na lůžko a opatrně překračovala nehybně ležící tělo, nepohlédla stařečkovi do očí. Lehala opatrně a ležíc tiskla se ke zdi; vyhýbala se i doteku se stařečkem.
Tak leželi vedle sebe mlčky, ale obtíženi druh druhem. Hněvali se. Stará jizba byla plna bledého smutku. Tesknila olejová lampička.
Najednou ležíc na znaku a hledíc kamsi do stropu, povídá stařenka zvolna: "Ty - Francku - poslouchej - jsi ty Salačům něco dlužen?"
Stařečkovo srdce při těch slovech zvadlo jako ohněm sežehnutý květ. Ačkoliv pochopil všecko okamžitě, přece se zeptal: "Co, co?"
"No, rozumíš česky - jestli jsi Salačům něco dlužen?"
"Já" - zelepetal stařeček - "Salačům? - A jak moc?"
"Já ne. Ty! A jak moc, musíš vědět sám nejlépe." Stařečkova duše v tu chvíli podobala se smuteční jívě v dešti.
"No - Katruško - su."
"Tak! Su! Tak zaplať!"
Ostře, velmi ostře to stařenka řekla. Tak ostře pocítila i spravedlnost svého hněvu. Ulevilo se jí. Věděla: já taková nejsem. Po chvíli ticha ozval se prosebně stařeček: "Katruško "
"A co" - vybuchla stařenka - "mi do toho nic není. Zaplať si! Ale co mne chodí upomínat? Já jsem si nic nevypůjčila."
"Což on tu Salač byl?" tázal se mrzutě i nejistě stařeček. "A nech mne!" vybuchla stařenka. " Byl. Však myslím ještě přijde. Tak si to pak vyřiď. Mi do toho nic není."
A dost. Konec. Ani slova více.
Tak horlí stařenka, zatímco v stařečkově srdci zalitém hlubokou malomocnou lítostí vchází jako červánky po bouři neskonalá vděčnost i něžnost. A nade vše bezmocná zoufalá touha odčiniti vinu.
"Katruško!"
"E jdi!"
Pak ještě chvíli krčilo se tu zakřiknuté ticho. Najednou stařenka prudce posadí se na posteli, obrátí se celým tělem k stařečkovi a povídá: "Ty - Francku - víš, kdybys si byl vzal ženskou ještě jednou tak velikou jak jsi sám, tak bys tak teplo neseděl."
Na to stejně prudce spustila hlavu na podušku, otočila se zády k stařečkovi a nemluvila víc.
A stařeček mlčel, protože všecka myšlená slova zalkla se mu lítostí v samé hrudi. Ze staženého hrdla nevyšel ani sten.
Dávno už spala vesnice, když stařenka ještě se obracela z boku na bok. Neodbytná myšlenka na dluh a na zítřejší ráno, kdy bude jí říci o něm zeti a požádati ho najednou o celých třicet rýnských plašila sen od ustarané hlavy. Veškerá hořkost utonula v obavách.
"Kde vzít peníze?"
Známé předměty stály bezradně kolem. Pod obrazem lurdské Marie pokorně hořel plamének. Jako živé srdce.
Stařenka začala se šeptem modliti.
Jednu chvíli zrak jí padl na ostrý nehybný profil stařečkův zasypaný neurčitými znepokojenými stíny a náhle přepadl ji strach.
Myšlenka o stařečkově smrti pohltila modlitbu a okamžik na to jako dým na větru rozletělo se všechno před jedinou otázkou: Dýchá?
Stařenka zatajila dech a napjala sluch. Srdce zrychlilo tep.
Nedýchá?
Vzpřímila se rázem. Zlehounka chvějíc se vzrušením kladla ruku na stařečkova prsa.
A tu náhle, vzrušiv napjaté ticho, ozval se znavený, přesycený něhou hlas: "Co je, Katruško?"
Stařenka spěšně stáhla ruku zpět.
"A tak se mi zdálo, že voláš."
"Ne, nevolal jsem - Katruško," - ještě měkčeji slovo za slovem pronáší stařeček.
Stařenka oddychla si tiše, tichounko.
Ale nemodlila se už. V dlouhých minutách, které vlekly se nocí, padal nepokoj neustále zpět do jejího srdce, jako mlhy do dolin.
Když odbilo jedenáct, stařeček lehce zasténal. Minutu na to tiše zvedá se stařenka v peřinách a tajíc dech, naklání ucho nad stařečkovu tvář. A opět padá do ticha: "Co chceš - Katruško "
"Volals?" - zmateně místo odpovědi táže se stařenka. "Ne - nevolal - Katruško" - odpovídá stařeček zvolna a něžně - "a že nespíš?"
"I vždyť jsem spala" - praví stařenka - "a tak se mi zdálo, že voláš." -
Leželi potom mlčky vedle sebe podobni zvadlým listům splaveným podzimním deštěm na okraj cesty. Ale jejich smířená srdce hřála se jako párek holoubat v hnízdě.
Z celého jejich světa zakořeněného tak pevně mezi hlínu, hvězdy a červánky, zůstal jim obsah čtyřech stěn z bláta. Dobré a skromné světlo olejové lampičky oddělilo ho pro ně od cizí jim vesnice, vykrojilo z nekonečného vesmíru. Stařecky vážné hodiny, jediné ze všech, věrně bdí s nimi a brodí se těžce tuhnoucí tišinou. Staré, zděděné lože, památník nejedné lásky, zrození i smrti, nese je jako oltář oběť. -
Bůh ví, proč v té chvíli do duše stařenčiny tiše vešla vzpomínka na onu první noc, prožitou se stařečkem na téže posteli, pod týmiž hodinami. A při pohledu dálky za sebou, na onu klenbu života, jež spojuje lidský východ i západ, padl jí do srdce strach, jako pod klenbou mohutného chrámu, v němž ve večerním tichu dohořívají poslední svíce a tají poslední obláčky kadidla. Se stísněným srdcem jala se odříkávati růženec, tisknouc se přestrašenou a ohromenou duší k živému člověku vedle.
V hodinách hrklo. Ozval se chraplavý zvuk a staré hodiny počaly odbíjeti zvolna dvanáct. Každý jejich úder se chvěl a chřestil. Dva poslední splynuly v zrychleném tempu v jeden chraplavý zvuk, který umřel, jako kruhy na mrtvé tůni. A z ticha vyskočilo znovu: Tyktyk-tak-tyktyk-tak.
Dvanáct. Stařenka vzpomněla, že tehdy v první noc na této posteli, také ještě nespala vzrušením, když hodiny právě tak chraplavě klopýtajíce odbíjely půlnoc. Myslila o nich vděčně - za věrnost. Vzpomněla, jak stařeček kdysi chystal se s nimi k hodináři pro onu chybu v hlase. Chudák! Dnes byli už všichni tři staří, chraplaví, klopýtající. Vzpomněla, jak stařeček říkával žertem, že doklepají spolu. A řekla si v duchu, jako si říkávali vždy: "Ach, copak hodiny! Ty hodinář ještě spraví, i když se zastaví; a ony zase jdou. Ale ta tvoje kolečka jak dojdou, žádný hodinář na světě za sebevětší peníze nespraví."
V tu chvíli tišeji než předtím ozval se vedle pomalý a těžký hlas: "Katruško - spíš?"
"Ne - co je - chtěls něco?"
"Ne - nic "
Ale po chvíli ticha hlas zvedl se ještě a pravil chvěje se v slzách: "Že jsi - hodná "
A složil do ticha křídla.
"A kdybych spala - tož bych nebyla?"
"No taky "
Napjaté vteřiny pozbyly rázem svoji tíži. Nad starými nehybnými těly objaly se dvě duše.
Stařečkovo slabé srdce zemdlevši dvojím vzrušením i něhou, klesalo v chůzi do sladkých mrákot. Tikalo šťastně s hodinami: tyktyk - tak - tyktyk - tak. Šlo zvolna, zvolna. A chvělo se jako mladé tělo spálené rozkoší.
Čela starých lidí spočinula vedle sebe, jako dva čluny v tichém zálivu.
Pak pomalu tlačil na ně spánek.
Znenáhla i myšlenky i slova modlitby i dech vkročil do rytmu hodin: tyktyk - tak - tyktyk - tak. Stařenka několikrát začínala jeden otčenáš, na jehož stezce vždy kdesi propadala v polosen. Začíná stále a stále, vždy horlivěji a horlivěji a přece vždy hlouběji a hlouběji klesá v sen. Už jenom v mysli opakuje: otčenáš - otčenáš otče náš .
Pak z temnot nad hlubinami zvolna tvoří se svět.
Pod okny za muškáty svítí slunce. V korunách ořechů křičí vrabci. Hála vchází do světnice umouněný, ramenatý a veliký, takže ve dveřích jest se mu sehnouti. Sedá na kožich za dubový stůl. A hle, stařenčina maminka je tu též a povídá: "Katrino, tady ti nesu peníze. Francek si vypůjčil od Salačů, tož jim to vrať."
Bylo už k ránu, když stařenka náhle se probudila. Vzchopila se jako by jí někdo zatřásl. Nechápavě hleděla na stíny hrající si a dovádějící dosud v záhybech sukní na liště. Maličký plamének olejové lampy krčil se hluboko v kalíšku. Šedé matné světlo naplňovalo okenní rámy a černé lístky muškátu v nich maličko prosvítaly zelení.
Co je?
Ach! Těžká starost svalila se na stařenčino srdce. Dluh! Nutno říci zeti o něm. Teď, brzy - aby neujel do pole.
Pohlédla ještě na stařečka. Spí. Spí? Opatrně, jako vždy spustila ruku na jeho prsa. Zlehounka, aby se neprobudil, spí-li a aby se nezeptal. Dýchá tak potichoučku, pomyslila si. Ale když zavadila rukou o stařečkovy prsty, natažené na pokrývce, zrovna ji zamrazilo. Nedomyslila. Vzchopila se rázem a se srdcem i hrdlem stísněným opatrně odvažuje se podruhé sáhnout na prsa spícího. Sama oddychuje zdlouha a říká si: "Já hlupák taky."
Poslouchala. Dýchá? Položila ruku směleji, a v témž okamžiku tajíc sama dech úzkostí i napětím sedí už sehnuta těsně nad stařečkovou tváří obrácenou ke stropu. Srdce se úží, skáče a bouří. Potom klade rychle ruku na stařečkovo čelo. I čelo je chladné.
"Francku!"
Z pod víček lesknou se matné oči upřené kamsi ke stropu.
"Francku - slyšíš!"
Jenom kyvadlo hodin lhostejně odpovídá.
Tato prostá skutečnost rázem vztyčila se před ní temenem až k nebesům: stařeček umřel.
V ten okamžik místo pláče zachvěly se jí pouze slzy v řasách. Něco neskonale něžného k této mrtvole, k této studené tuhé kostře ve vyschlé kůži naplnilo jí srdce.
"Tak s pánem - bohem - Francku," šeptá polykajíc slzy.
"Však - však - dlouho - na mne - čekat - už nebudeš."
Chvějící se rukou dělá na čele mrtvoly tři křížky. Oči tonou jí v mlhách, nic nevidí, všecko jí splývá.
"A odpusť - odpusť mi všecko - co jsem -"
Zaplakala tichým, stařeckým pláčem.
Potom slezla z postele, vytřela okrajem sukně oči i nos, poklekla k pelesti a modlí se. Po malé chvilce vzpomenuvši si ještě vstala namáhavě a nadklonivši se nad mrtvým zatlačila mu oči. Ještě jednou udělala tři křížky ševelíc rty a za chvíli už zněl světnicí s tikáním hodin klidný hlasitý otčenáš.
Pak stařenka vstala, otevřela okno dokořán a šla přes dvůr oznámit do chalupy, že stařeček umřel.
Pes, který ležel v boudě, uzřev ji zvedl se, prohnul a natáhnul hřbet a běžel přes dvůr za ní. V kurníku za dvířky tísnila se hašteřivá drůbež, vystrkovala mezi příčkami hlavy a vidouc stařenku, tlačila se i křičela ještě usilovněji.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 20.03.2014

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník - nenalezen žádný obsah z autorovy tvorby
Čítanka-Jurášek a Haninka (Vesnice)
-Ožrala Hantoš (Vesnice)
-Stařeček a stařenka (Vesnice)






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­