ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Kratochvíl Jaroslav (*17.01.1885 - †20.03.1945)

­­­­

Jurášek a Haninka (Vesnice)

  • povídka

Otec byl Jura a syn byl Jurka, a protože byl maličký, říkali mu Jurášek. Narodil se v horách; ale v takových, kam nikdo nepřijde, kdo chce do hor. Za vysokou rovinou zvedají se na nevysokých hřbetech lesy. Sedláci v rovině říkají těm kopcům "v horách" a tkalci v lesích říkají rovině "v kraji". Všecka čeládka v kraji je z hor. Ale sedláci z kraje do hor přijdou nejvýš pro dříví, či na pouť.
Jurášek vyšel z lesů, když otce Juru potkalo štěstí, že byl přijat obcí v kraji na úřad obecního pastýře. S tím kromě teplé obecní pastoušky dostal Jura právo na určitý počet obědů z chalup, právo sbírat po domech v hody či ostatky koláče do putny a právo, či povinnost na štědrý večer práskat s Juráškem bičem a zpívat pastýřské koledy pod okny teplých a světlých chalup.
Rozloučení s rodnými horami ulehčila jim ta okolnost, že nová vesnice svým čelem hleděla sice do roviny s obilím a řípou, ale zády opírala se ještě o kopce a lesy. To znamenalo, že oba Jurové, kteří svým minulým životem zakořenili v lesích, mohou i z nového domova choditi do nich na houby, borůvky a jahody a prodávati je v kraji.
V době odchodu z hor, Jurášek byl už úlevákem, což znamená, že brzy vyjde ze školy docela. A vyjíti ze školy na vesnici znamená vyjíti do života. Čili: Jurášek bude potom každý den s otcem pásti stádo po stráních a úhorech. Tak jako je pase už po dobu svých školních úlev.
Vyhání-li Jurášek s tátou na pastvu, jde táta Jura po jedné a malý Jurášek po druhé straně ulice. Zapráská dlouhým bičem pod okny a lidé, kteří ještě nevyhnali, spěchají vypustiti dobytek do ulic. Starý Jura žene ho pak stádem ven za dědinu.
Jurášek honí na pastvu rád. Časně ráno spěchá z pastoušky první. Vyjda na ulici práská těžkým bičem hrdě a statečně jako velký. Nejdříve, a proto i nejdéle, stojí před Šafaříkovými vraty a trpělivě čeká, dokud Haninka Šafaříková nevyžene.
Haninka je menší než Jurášek a není ještě úlevačkou. Nosí červenou sukénku na šlích, ale oči má rozšafné jako selka. Juráškovi zdá se býti moudřejší než všichni úleváci dohromady. Když na jeho zapráskání spěchá vyhnati dobytek, nemytá a nečesaná ještě, podobá se svojí rozcuchanou plavou hlavičkou panence, kterou má za okny od loňského Mikuláše.
S Haninkou Šafaříkovou sblížil Juráška vítr. Jednoho nevlídného rána, jaké bývají po dlouhém dešti, když Haninka vyhnala dobytek, opřel se do široké plochy vrat celou svou bezohlednou silou, a nejen že nedovolil zavříti vrata, ale hrozil dokonce poraziti Haninku, tak že se malomocně rozplakala. Tehdy Jurášek položiv bič, přispěl jí na pomoc. Zavřeli společně vrata, Haninka osušila slzy a Jurášek dostal pohlavek od táty za to, že se opozdil.
Ještě jednou nesl Jurášek příkoří za Haninku. Tehdy už veřejně. Bylo to v kostele, před oltářem, kde chlapci stávají po pravici a děvčata po levici. V nejhlubší tišině pozdvihování; ve chvíli, kdy laskavé a něžné zvonky rozechvěly slavnostní klenbu; v tišině, v níž bylo slyšet holuba, jak usedl zvenčí na okno, jak pokloniv se zavrkal a vrhnul se udeřiv křídly k modrým nebesům. Jurášek tehdy hledě na Haninku, letěl za holubem k čistému blankytu. Snil o tom, oč větší byla by boží sláva, kdyby andílci na oltáři byli podobni Hanince Šafaříkové. Zapomněl kleknout, i když už celý chrám ležel na tváři. Až z jeho nebes srazila ho rána v zátylek učitelovy ruky. Kleče pak zahanben, pokydán výsměšnými pohledy celého tohoto cizího světa, nemohl ani v nejhlubší tišině zadržeti vzlykot, ač cítil, jak celý bezcitný kostel stěží dusí smích. Po cestě z kostela pak pokřikovali na něho všichni kluci.
Nejlehčeji bylo Juráškovi se stádem za vsí. Stádo mu hlídal Tyras. Když sytý dobytek se rozložil po zemi, lehl si i Tyras a Jurášek mohl blouditi bez starosti po stráních kolem. Chytal motýly, číhal na lesklé cvrčky, kteří v sluneční dny zpívali vesele u svých děr v trávě, dělal očka ze stébel trávy, vyplňoval je zrcadélkem ze slin duhově zbarvených mlíčím; a nejraději trhal plané máky a ohrnuje jejich křehké lístky, dělal z nich panenky v sukénkách červených jako měla Haninka.
Když přišla doba jahod a hub, směl Jurášek do lesa. Les byl mu tím, čím ptáku i lesní zvěři. Znal v něm daleko široko všechny opuštěné, zarostlé stezky, všechny skrýše v podrostu. Jsa cizí ve vesnici a k tomu i jako pastýřův syn nevhodný pro družbu se selskými dětmi, zamiloval si samotu. Odkrýval místa v lese, kam nikdo nechodí a jako hřích skrýval v nich svá dětská snění. Nejednu hodinu, ba nejedno půldne prosnil, skryt v rozlehlé seči, na místě sevřeném větvemi mladých smrků, sedících na zemi, v neporušené trávě, mezi květy, kam viděl pouze pták a slunce.
Chodí tam jako milenec za sladkým hříchem snítach, jen o hře na schovávanou. Ten nejkrásnější sen ocitá se tam blízko skutečnosti. Hle, tak jistě to bude: v tuto objevenou, neporušenou skrýš zavede jednou pouze Haninku a nikdo nikdy je tu nenalezne. Přisní k tomu podrobnosti a sny jeho tvrdě chrání rodný les. Je tich jako matka nad kolébkou. Teprve večer na útlé vršky mladých smrčků loučících se se sluncem usedne známý pták, a do slastné únavy kolem křičí bez přestání: "Jurášku, spí-iš?" A zase: "Jurášku, Jurášku, spí-iš? - Jurášku, Jurášku, spí-iš?"
Otec Jura vládl velmi dobře kosou. Proto, když panu starostovi uzrála luka, připadla starost o stádo Juráškovi s Tyrasem. Otec Jura vyhnal ze vsi, pomohl zahnat za humna k potoku, kde dobytek se drží nejlépe pohromadě, a tam zůstal u stáda pouze Jurášek s Tyrasem.
Juráškovi stačí odtud popohnati pouze nemnoho po vodě, aby se octl zrovna za Šafaříkovým.
Ze stráně nad potokem vidí přímo do Šafaříkova humna.
V humně na šňůrách se suší prádlo. Mezi bílým, modrým a růžovým se třepetá kus červeně; vesele jako motýl nad květem. To je Haninčina sukýnka. Jurášek nemůže odervat od ní oči. Je pro něho středem celého kraje, jako růže středem záhonu. Od ní je všechna radost ve světě. Posílá dobrý pohled i Juráškovi. Známá a milá!
Není příčiny, aby hnal stádo stále po potoku. Není motýla ani květu, jenž by byl stol, zlákati ho ze stráně, která hledí přímo do Šafaříkova humna.
Jednou před polednem - když přišla ze školy - vyběhla za humna sama Haninka. Jurášek se až lekl. Sedě znepokojen nad strání, provázel ji očima na každém kroku. Haninka chodila po břehu, trhala do klína kvítí a z lístků bílých, žlutých, červených i modrých dělala posýpátko.
Jurášek dlouho hleděl na to s tlukoucím srdcem a konečně si řekl v duchu: "Má tam málo kvítí." I vstal sám, rozběhl se k polím i k lukám, natrhal kohoutků, chrp, koukole, kopretin, zvonků a všeho kvítí na březích. Pohvizduje, voní ke kytici a zálibně ji otáčí.
"Haninko, podívej!"
"Jej, ty máš kvítí" - podivila se závistivě Haninka.
"Chceš?"
"Chci."
"Na!" - A rázem jí dal Jurášek polovici; a ještě jí přidal; ba vsypal jí do klína i svoje poslední.
Haninka sedla si do trávy, zkřížila nožky, roztáhla přes ně sukénku v klín a jala se plést věneček. Jurášek klekl opodál, přisedl na paty a díval se, jak Hanince prsty hrají.
Když byly věnečky hotovy, Haninka je rozložila po trávě a těšila se z nich uklánějíc zálibně, hlavu napravo i nalevo.
Jurášek jí přinesl plochý kámen, z něho udělali oltáříček a věnečky dali na něj. Před ověnčeným oltáříčkem vyškubali pak trávu, Haninka hlínu utloukla pěstí a posypala svým pestrým posýpátkem. Metlice a trsy trávy, které se vlnily dokola, staly se lesem. Jím proklestil Jurášek cestičku klikatou i točitou. Napříč přes ní i napříč lesem vyhrabal stružku, a to byl potok. Vodu do něho nanosil v čepici a z dřívek postavil přes něj most. Po chodníku putovali mravenci vylézající z trávy. Haninka řekla, že se jdou modlit k oltáři. Jurášek však nazval je zajíci a veverkami, protože běhají v lese a lezou po stromech. Když pak na vyhřátý kámen oltáříčku usedla náhle pestrá moucha, zaradovala se Haninka: z lesa přiletěl pták ohnivák!
Nakonec Juráškovi napadlo oltář ohraditi i jali se společně s Haninkou stavěti z kolíčků zahrádku.
Tvořili svět. Kolem nich nad břehy bzučel hmyz, v olších nad nimi žvatlaly sýkory a z čisté oblohy hledělo na ně dobrotivé slunce.
"Zatracený kluku! Zpropadený parchant! Počkej, já ti ty uši natáhnu. Kde máš prasata?"
Jurášek vyletěl z trávy nepohlédnuv ani na klnoucího. Tyras se rozštěkal a prasata i kozy tryskem opoutěly tučnou pastvu v polích. Polekaná Haninka klusem zmizela v mezírce.
Bit byl Jurášek teprve doma od táty, který prohlásil, že takovému uličníku nelze svěřiti stádo ani na půl dne.
Když dozrálo starostovi žito, a táta Jura byl nucen znovu vzíti kosu, stal se Jurášek opět jediným pánem stáda. Byl tedy za Šafaříkovým humnem i v dobu, kdy Haninka vyháněla kačeny na potok. Kačeny se lačně spustily do vody a Haninka s proutkem v ruce usedla na břeh.
Když Haninčino stádo začalo na druhém břehu vylézati z vody, přiběhl Jurášek a sehnal jí ho ochotně zpátky. Sedl pak na tom místě do trávy. Možná, že pouze proto, že bylo třeba převázati bič. Převázav řemínek, srovnal třásně, přidělal jeden souček, vstal a zapráskal na zkoušku. Podíval se přitom na Haninku, a ta mimoděk změřila zrakem svůj proutek.
Řekl jí pak: "Haninko - já o něčem vím."
"A o čem?"
Kdybys věděla..."
Haninka ohrnula nos.
"No ba! - Když mi to nechceš říct, tož si to nech!"
"Já ti to povím, Haninko, ale řekni na mou pravdu, že to nikomu nepovíš. Ani Mařence."
"Na mou pravdu."
"Já vím o místečku v seči. Hm."
"No - to je toho" - zvedla Haninka nos.
"Ale jaké?" pospíchal dodati Jurášek. "Tobě ho ukážu, když chceš. - Pojď se tam v neděli podívat."
"Ále -" zvolala pohrdavě Haninka a Juráškovi bylo stydno za vše, co jí řekl. I zdůraznil nato: "Ale o jahodách vím."
"Hm" - řekla Haninka - "naši koupili včera plnou mísu." Opět se Jurášek zastyděl. Naklonil hlavu na stranu a protáhl pro sebe: "Ale já vím v lese."
A spěšně vytáhnuv z kapsy kudlu, jal se vyřezávati násadku svého biče. Zdál se býti hluboce ponořen do své práce. Haninka byla zvědava, co z toho vyjde.
Pěkné to bylo. Sám Jurášek zálibně přehlédl vyřezané bičiště a srovnav šňůru, prásknul do vzduchu. Očkem šlehl po Hanince a Haninka ještě skromněji změřila zrakem svůj ubohý proutek.
Tu pravil zvolna Jurášek, upjav pohled na svůj bič: "Haninko, já ti něco dám - my něco máme - chceš?"
"A co?"
"Něco!"
"A co? Hm ba! Však my také něco máme."
"A co?"
Nato opět Haninka přiklonila hlavu na stranu a švihajíc proutkem, jako by pro sebe, řekla: "Něco -"
Jurášek se jí nezeptal víc, ale druhý den svůj slib splnil.
V pastoušce na dvorku byl štěp letních jablek, který vtom roce přinesl první tři plody. Byly veliké a zardělé jako dětská tvář. Tvrdil-li otec Jura, že jablka nejsou ještě zralá, říkal tak jistě pouze proto, že se sám o ně bál. Pochopitelno. Nic nad ně krásnějšího v celé pastoušce není.
Z těchto tří jablek utrhl Jurášek to největší, jakmile otec ráno odešel s kosou. Sotva se mu do kapsy vešlo.
Haninku uzřel před polednem. Trhala na lukách pomněnky. Děti je mají rády pro jejich odkrytá modrá očka, jimiž se v samém nebi shlížejí. Děvčata dělají z nich věnečky a kytičky, které na talíři za oknem i bez kořenů kvetou a kvetou.
Honí-li Jurášek motýla, bije-li po něm čepicí, motýl letí k lukám. A když neletí ten, najde se jiný. Není-li motýla, může to býti i moucha. Či se tak jenom za čímsi rozběhl a ono to nic nebylo, nebo zrovna to kamsi uletělo. Však je už Haninka nedaleko.
Udeřil Jurášek čepicí o zem: "Aha, už tě mám!"
A Haninka se ohlédla.
Měl. Polámal motýlu křídla, ale přesto ho vysoko zvedl a ukázal Hanince.
"Aha!"
Haninka řekla: "Odřeš mu křidýlka."
"A ba už je má odřená" - odpověděl Jurášek a udeřiv motýlem o zem a přišlápnuv ho ještě, rozběhl se za jiným. Běhá, skotačí, ryje se v trávě, ale pořád okolo Haninky. Najednou se zastaví. V ruce zvedá jablko.
"Haninko, chceš?"
Haninka sotva hlavu zvedla od své kytičky.
"A! My jich máme! A nejsou ještě zralá. Tonka povídala, že kdo to jí, dostane psinku."
Jurášek s tváří červenější, než jeho jablíčko, skočil po čmeláku. Konce nedoslechl. Bylo mu stydno i hleděti na Haninku.
Jablko, nejlepší jablko pálilo ho v hrsti. Jal sejím v rozpacích pohazovati jako míčem a najednou mrštil jím vysoko do vzduchu a rozběhl se k stádu, které se zatím příliš rozlezlo. Křiknul na Tyrasa, který nehlídal. Ještě si i ruce o kalhoty otřel.
A večer byl bit za to, že se ztratilo nejlepší jablko ze štěpu.

Nastaly prázdniny. V první volný den opojena svěžestí svobody, vyběhla Haninka za humna hned zrána. Stín stodoly a bzučících líp ležel ještě v rosné trávě a vlhkém prachu, ale do zrajících polí lilo se už plnými proudy letní slunce.
A tu, kde se vzal, tu se vzal, přímo u sousedových lip: - Jurášek. Kabát měl upnutý, v jedné ruce nesl lískovou hůl, v druhé veliký hliněný džbán, na provázku kolem pasu uvázán hrníček a v něm krajíc chleba. Kolébal se nerozhodně středem cesty a na Haninku se usmíval: "Kam jdeš?" zeptala se ho Haninka, když přecházel mlčky mimo.
"Na jahody," odpověděl Jurášek usmívaje se. Ale teprve když již přešel na několik kroků, zastavil se a dodal nerozhodně: "Pojď taky, Haninko!"
Haninka se mimoděk ohlédla do otevřené mezírky za sebou.
"Já nesmím - je to daleko."
"Co by daleko" - zvolal horlivě Jurášek - "jenom tady do kopečka a z kopečka a už je to. Však k Hanákům za Mařenkou chodíš, a to ani není tak daleko."
Haninka váhala.
"Pojď, Haninko! Tam ti je jahod černých a červených - já si vždycky jenom sednu a jím. - A ještě o něčem vím! Já ti to ukážu, Haninko, chceš?"
"Ále - já bych dostala."
"Vždyť je to tady hned za kopečkem. A nikdo to ani nebude vědět. Pojď, Haninko!"
Haninka mlčí.
Již již chystal se Jurášek s horkou tváří a sestydlým srdcem jíti samoten dále, když se Haninka ozvala nejistě: "A není to daleko? Nezabloudíme?"
Jak by mohl Jurášek v lese zablouditi? Když zná tam každou cestičku, každé i nejskrytější místečko! Když i za obrázek a do vysokého lesa chodí sám!
"Tož půjdu" - rozhodla Haninka. - "A co si mám vzít? Do čeho si natrhám?"
Podle Juráška není ničeho třeba. Pouze jíti hned, neboť slunce už dávno svítí.
Šla tedy Haninka odhodlaně do kopečka i z kopečka. Když už prošli i kus lesem, povídal Jurášek: "Tak ještě tam z kopečka a tam už je to."
Na cestě z kopečka našli se vpravo i vlevo bohaté trsy borůvek.
"Ale to nic není" - prohlásil Jurášek - "za obrázkem ve vysokém lese tam je jich slitá zem."
Při pouhé představě onoho ráje září děvčeti oči.
"Pojďme tam, Jurášku! A červené jsou tam také? Zajíc! Pu pu!"
Haninka rozběhla se z kopečka. Pod ním je moudrý bukový les. Opřev se o těžké letní slunce zadýchal své snivé ticho jeho prudkou radostí. (Na Haninčině hlavičce každá krůpěj její výská zlatem.) Na dně lesa po kořenech a omšeném kamení tekou čisté vody, kolem nich mezi ostružinami roste vysoká tráva a dlouhé bledé metlice, nad kamením rozložily se kapradiny a na mýtinkách tísní se mnoho kvítí. Bílé na vysokých stopkách, růžové i žluté; všecko nevídané ve vsi.
"A já si tady natrhám kytku" - prohlásila Haninka. Jurášek jí ochotně pomohl. Když už měla kvítí mnoho, přinesl dlouhý list trávy a kytici jím svázal.
"A kde jsou ty jahody, Jurášku?" vzpomněla si potom Haninka.
"Tady - pojď," řekl směle Jurášek a vykročil napřed vzhůru po stráni.
Nahoře vedla cesta starou sečí, v níž smrkový podrost učinil z průseků uličky. Tu široké a rovné, že děti neodolaly a rozběhly se jimi, tu křivolaké a úzké, místy úplně zatarasené větvemi, tajemné a vábící stále hlouběji. V takových místech Jurášek pronikal napřed a spouštěje opatrně větve, napomínal Haninku: "Haninko, pozor."
Když seč najednou prořídla, když za pařezy a sazenicemi skrytými v trávě, křoví, ostružinách, malinách i šípcích vystoupil vážně vysoký les, zeptala se Haninka starostlivě: "Už tam budem brzy, Jurášku?"
"Tady už to bude" - odpověděl Jurášek a rozběhl se ještě kousek kupředu. Stanuv tam pod vysokými šumnými borovicemi, zvolal pyšně: "Tady!"
Skutečně. Pod sosnami mezi dubovým podrostem samé borůvčí. Tak bujné, že děti usednuvše, ztratily se v něm téměř.
"Ty máš černý jazyk, Jurášku! A vousy máš!"
"Však ty také! A zuby máš černé! A nos!"
"Haninko" - řekl Jurášek, když ho borůvky omrzely - "já ještě o něčem vím. Já ti ukážu místečko - pojď!"
A Haninka šla. Brodila se sluncem mezi ostružinami, malinami a šípky.
"Tady to bude," říká jí Jurášek.
"Kde?"
"Tam."
Haninka stěží mu stačí. Ostružiny na každém kroku chytají ji za sukénku.
"Počkej!"
"Ne - tam je to -"
Haninka pohlédnuvši za ním do slunce, zaclání ručkou oči.
"Neutíkej!"
Juráška bodla výčitka v jejím hlase, proto se vrátil a jda sní, ohýbal opatrně větve, aby mohla snáze projíti.
V jednom místě však smrčky se semkly v stěnu a postavily se jim davem v cestu.
Nebylo možno projíti dále. Jurášek zkoušel vpravo, zkoušel vlevo, a najednou rozhlédnuv se prohlásil, že zašli příliš dolů.
"Já už vím, Haninko."
Pamatoval si, že na tom místě, kde byl skrytý vchod do houští, stál jako na stráži mladý doubek. - Ale teprve teď si všimnul, jaké to množství mladých doubků je roztroušeno kolem dokola.
Už i Haninka přemýšlela.
"Třeba tam, Jurášku," říkala - "nebo tam." -
A Jurášek poslušně prodíral se tam i tam.
Najednou ostružina smýkla prudce za Haninčinu sukni, něco prasklo a Haninka zbledla. Srdce jí vyskočilo až k hrdlu.
I Jurášek zbledl.
Ale bylo to maličko. To ani nepoznat.
Haninka přihladila sukni a Jurášek ještě jednou podíval se z dálky.
Nebylo to ani vidět.
"Já už vím, kde je to" - řekl jí v náhradu za to zběžně se rozhlédnuv kolem - "tam, co je ten doubek."
Ale když po několika krocích ztratil se i ten doubek, zasteskla si Haninka: "Jurášku, pojďme už dom, už jsme myslím za obrázkem."
A když Jurášek s napětím vší vůle chtěl přinutiti les k vydání skrýše, povolil předčasně šípkový prut v jeho ruce a udeřil Haninku do tváře.
Z očí děvčete vyskočily slzy.
"Jurášku, pojďme už dom," poprosila skromně a snažně.
Jurášek lekl se krve i slz v Haninčině tváři, a proto odpověděl spěšně: "Pojďme!"
Od té chvíle děti už nemyslily na les, neviděly borůvek ani jahod, nestaraly seoztracenou kytici. Jurášek pohlížeje z boku na Haninku, všiml si, že má sukénku silně zamazanou od borůvek, a to roztržené, že je přece jen hodně vidět. Dolehl na něho těžký strach. Sám nenesl domů ani jedné jahody, ani jedné houby.
Když scházeli z posledního kopečku k vesnici - to bylo už velmi horko a měli veliký hlad - když zdaleka uzřeli před mezírkou matku Šafaříkovou, tu už klesli na duchu úplně.
"Naši," vydechla Haninka, a jak matka u mezírky založila ruce v bok, tak jí i nohy zdřevěněly. Hned byl Jurášek několik kroků napřed. Počkal-li na ni v rozpacích, octla se opět Haninka na sáh před ním.
Haninka očí nespouští z matky a už už zdá se propukne v pláč.
"Hanko! Kde byla? No počkej!"
Haninka povolila slzám. Jurášek šoural se středem cesty pod přívalem hrozeb i nadávek. Ač hlavy nepozvedl, přece viděl, jak dva štulce vrhly Haninku do mezírky. Slyšel všecky kletby, které ji zasypávaly. Srdce mu stydlo bolavým strachem a chvělo se lítostí.
Bál se potkati člověka. Sedl si nad úvozem k plotu, stáhl nohy pod bradu a nešel domů až večer.
"Tak naše Hanka má ženich. A jakého - kdybys věděl! Bude pastýřkou" - řekla se strojenou vážností matka Šafaříková otci, ukazujíc na klečící Haninku.
"Ták?" - podivil se hlučně otec - "tak to zejtra abychom upekli buchtu a ať jde sloužit k pastýřům. Aby se zaučila." Haninka přitom, klečíc uvázaná u stolu jako na pranýři, třese se pláčem v bezmocném žalu i hanbě. Tiskne napjaté ruce na srdce a zvedá k rodičům prosebné oči lapajíc otevřenými ústy vzduch.
Dlouhou řadou šly všední dny.
A Jurášek Haninku neuviděl.
Pásl-li za humny sám či s otcem, nahlížel úkradkem do Šafaříkova humna, kde se třepetala někdy Haninčina sukýnka jako křídlo ptáka v koruně stromu. Přišel-li do lesa, ocital se jistě na místech, kde v zeleni, podrostu i borůvčí mohl si živě představiti svoji malou družku.
Naučil se choditi večer tajně jako zloděj za Šafaříkův mlat. V podrostu starých lip vysedával tam dlouho do noci, skrývaje se před lidmi, jako plachá zvěř. Časem vyslídil, že někdy chodí na mlat pro slámu sama Haninka. Slyšeti v temnu a v samotářském tichu skřípnouti vrata, slyšeti kroky drobných bosých nohou v šelestící slámě či dokonce bezstarostný dech tak blízko, pouze za zpuchřelými vraty stodoly, bylo mu rozkoší, jež stačila naplniti horečným životem celé dny jeho chudého dětství.
V těch večerech znenáhla rodila se v jeho hlavě myšlenka. Tajný sen. V pozdním létě zrála v pevné odhodlání a na hranici podzimu odhodlání vtělilo se v čin.
V září, kdy bývají večery světlé jako svátky, tiché a smutně sladké jako ukojená láska, kdy všecko milé a blízké srdci, věčně hledané a nikdy nenalézané, čeká a touží po posledním vřelém a smutném rozloučení, kdy spící světlo i procitnuvší stíny mluví svým jazykem k živému srdci, vyšel Jurášek tiše jako zvěř na lov. Srdce i duše jeho byla nabita vzrušeným očekáváním.
Měsíc měl nezvykle jasné oči. Tichý potok oddaně hleděl do nich a stromy stály tu jako kajícníci v chrámu.
Obešed rozlehlý Šafaříkův mlat, který uzavíral celou šířku humna, přitiskl se Jurášek k sousedově zídce.
Na zídku to šlo lehce. I dolů. Ale když stanul na cizí půdě, zatajil se mu strachem dech. Snad by se byl vrátil, kdyby byl měl odvahu pohnouti v té chvíli znova tišinou. Ani šelest se neozval kolem, kromě úzkostlivého tlukotu jeho srdce. Pod tichými stromy na černém trávníku, který dýchal rosou, tábořily tiché paprsky měsíce. Ani pohyb lístku nerušil jejich sen.
Když se mu srdce uklidnilo, odvážil se Jurášek udělati krok. Pohly se bledé skvrny po jeho těle a vzrušily ho opět.
Zastavil se.
Zastavil se svět.
Když se chystal udělati krok, něco temně udeřilo před ním a Jurášek zkameněl.
Hruška.
Svalilo se vykypěvší leknutí. S tlukoucím srdcem došel k plotu Šafaříkova humna. Pomalu a opatrně plížil se podle něho. Světlo velikými krůpějemi teklo po jeho šatech i tváři.
Mezi stromy v měsíční záři svítí Šafaříkův stoh slámy. Sedí ve stínech, jako hřib v trávě.
Jurášek ví, že těsně vedle něho krčí se pod stromy ještě černý stoh suchého roští. Malá ulička je mezi nimi.
Nejprv opatrně vyzkoušel plot. Plot se nahnul, zaskřípal a polekal ho. Pak opatrně vysoukal se nahoru a ještě opatrněji po druhé straně spouštěl se mezi stoh slámy a stůžek roští. Sláma šustěla, roští praskalo, plot vrzal, nohy, ruce, šaty, srdce i dech, všechno bilo na poplach.
Sevřen mezi plot, roští i slámu Jurášek neodváží se ani pohnouti rukou, na níž ho pálí čerstvá rána. Jako povodeň uchvátila ho jedna panická myšlenka: "Chytí mne, jistě mne chytí."
Strnulá lhostejnost noci uklidnila ho. Ale když nedaleko na dvoře kdosi zahovořil, zatetelil se Jurášek znovu jako zvíře v pasti.
Mnoho proteklo ticha, než se odvážil krok za krokem prodrati se uličkou kupředu. A při každém kroku, při každém pohybu bilo srdce divoce o stěnu hrudi.
Z celého světa v tu chvíli viděl pouze toto: běží cestička od dvora k mlatu; měsíc na ni svítí; sláma je po ní roztroušena a tu i tam se leskne jako z kovu. Za cestičkou stojí černé stromy. Pod stromy je šero a za ním na jedno místo plotu svítí měsíc. Za tím opět kupí se černé mysy opředené tichým světlem.
V roští škrábe myš.
Když Juráškovi jednu chvíli napadlo, že snad dnes ani Haninka na mlat nepůjde, opadly rázem vzbouřené vlny v těle a tu umiňoval si v duchu, že přijde sem zítra zas. Zná už cestu i místo.
Ale slyš!
Vrzly dvířka ze dvora.
Poskočilo hochu srdce až k hrdlu a do skrání udeřila krev.
Zacupaly bosé nožky, zapraskala roztroušená sláma a Juráškovi se zdálo, že napřed letí vítr z vrátek. V měsíčním světle zatřepetala se Haninčina sukénka.
Haninka běží po cestičce k mlatu. A měsíc pouze na ni se dívá.
Ale ach! - Černého cosi skáče za ní.
Pozor běží za Haninkou.
Juráškovo srdce, toť poplašený pták v kleci.
Haninka se jenom mihla kolem, jenom zadupaly nožky, zašustěla sukénka a už je pryč - ale Pozor se zastavil.
A než si Jurášek vůbec uvědomil všechno, co viděly jeho oči, pes vyštěknul, zavrčel a vycenil zuby.
Jurášek tiskne se k roští; bez dechu. Kam se poděje? "Pozore!" zazněl od mlatu Haninčin bezstarostný hlas.
A Pozor: Haf haf!
"Pozore!!"
Haf, haf, haf! vrrr - haf!
"Co tam máš?"
Jurášek, který nespouští oči z Pozora, slyší cupat bosé nožky a vidí, jak Haninka chytá psa za obojek.
"Pozore, co tam..."
Pozor se vyrval, Haninka zdřevěněla.
Jurášek vypustil ztěžka zadržený dech a hlasem třesoucím se na okraji pláče povídá: "Haninko neplač."
Haninka nevěří očím.
"Jurášku!"
Haf, haf.
"Haninko" - lepetá Jurášek - "já jsem - pojď si - přijdi si - hrát, Haninko - přijdi si..."
Haf, haf, haf.
"Přijdi si..."
Haf, haf, haf - vrrr - haf!
Svět byl jediný zmatek.
"Haninko - chytil - nachytal jsem ti rybičky - přijdi se podívat..."
Vteřiny - voda na kamenitém svahu.
A tu Haninka vzpamatovavši se z překvapení povídá jasně: "Nechci."
Sám přikryt stínem vidí bezduchý hoch drobnou tvář děvčete v měsíčním světle přísnou a vážnou.
Och, malá Haninka v tom okamžiku je dospělou. Takovou, jakou chtěla býti, když s tichým obdivem i zvědavostí snažila se proniknouti slova starších.
Naklonivši na stranu rozcuchanou hlavičku s dětsky lehkým srdcem, ale s velmi vážnou tváří, jako dospělá praví Juráškovi: "Víš, Jurášku - nechoď za mnou. - Vždyť ty si mne nemůžeš vzít."
A širý svět oněměl.
Jen Pozor horlí: Vrrr, haf, haf.
Kdosi dole otevřel vrátka a mužský hlas zvolal: "Hanko!"
"Už jdu!"
Bosé nožky zacupaly.
Mužský hlas dole ještě cosi bručí.
Ale to všecko je Juráškovi lhostejno. Rozechvěn tělem, ale strnulý v duši přelézá v tu chvíli už plot. Srdce mu tluče malinko, jakoby umíralo. Veliká smršť ho zpustošila.
Měsíc teď pouze na něho se dívá. Sad ani lístkem nepohne. Nu - -
A vy se usmíváte?
Sedl si Jurášek nad úvoz k černému brambořišti. Dva klasy bledého pozdního ovsa zatoulaného na cizí souvrať sklonily se k němu jako soucitné ruce matky.
A přece Jurášek nepláče.
Bojí se i zaplakat při této hanbě, při tomto hříchu.
Velcí se smějí!
A veliký svět mu šeptá: Plač beze studu, dítě! Nechť se i smějí! A ptej se těch velkých, jaké jejich hoře a o kterou míru je větší, než hoře tvoje. Ptej se, které jejich štěstí a o kterou míru je větší, než bylo štěstí tvoje.
Plač beze studu, dítě! Hluboká moudrá noc soucitem obklopuje tebe. Zahaleny jejím závojem přicházejí k tobě dálky a stojí kolem, jako užaslí lidé kol místa neštěstí.
K dítěti přišly dálky!
Ty dálky, k nimž nikdy za ohni na obzorech nezatouží tento svět oplocených chalup.
Plač beze studu, dítě! Vždyť tu, ať se i smějí, dokonalo jediné čisté jako blankyt, a proto nejkrásnější a největší-štěstí.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 20.03.2015

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník - nenalezen žádný obsah z autorovy tvorby
Čítanka-Jurášek a Haninka (Vesnice)
-Ožrala Hantoš (Vesnice)
-Stařeček a stařenka (Vesnice)






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­