ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Havlíček Jaroslav (*03.02.1896 - †07.04.1943)

­­­­

Petrolejové lampy (5)

ČÁST PRVNÍ

Lampy svítí a prostírá se

5

Když přišel stavitel Kilián na staveniště, aby dohlédl na práci svých zedníků, měl ve zvyku opřít se zády o hůl a mlčky se na ně dívat kalným, nepřítomným pohledem. Stejně mlčky a neúčastně, kalným zrakem se díval doma na dcerku. Kdožví byla-li v tom pohledu láska. Ostatně býval doma jen málokdy, byl od rána do večera zaměstnán.
Mohlo se proto předpokládat, že matka vynahradí holčičce něhu, kterou jí neprojevoval otec. Nebylo tomu tak. Anna Kiliánová byla selsky přísná, selsky strohá. Vychovávala dítě jako mnohé jiné matky jen samým peskováním. Líbat, hladit, mazlit se - to nebylo u Kiliánů zvykem. Štěpánka si poprvé uvědomila tento nedostatek rodičovských něžností teprve tehdy, když ji spolužačky zavedly do svých domovů.
V rodinách obchodníků a řemeslníků našla skoro totéž co doma. Pracné shánění živobytí, vlídnost k zákazníkům, ale málo pozornosti k maličkým. Nápadně jiné to bylo v rodinách úředníků a učitelů. Tam bylo zaměstnání pečlivě odděleno od hodin odpočinku, žena se v domácnosti obírala dětmi jako svou největší a mnohdy i jedinou radostí. Regenschori Karban měl dcerku, jedináčka, právě tak jako stavitel Kilián. S Boženkou Karbanovou začala Štěpka chodit do školy. Seděli vedle sebe v poslední lavici, poněvadž byly největší z třídy. Štěpka však byla červená a buclatá, Božka hubená a bledá.
Učení bylo v první třídě pramálo, v deset hodin bylo po všem. Kteréhosi dne si Štěpka přivedla Božku domů, ukázala jí hrdličku, provedla ji dvorkem, sedla si s ní do altánu. Božka ji na oplátku pozvala ke Karbanovům. U regenschoriho objevila Štěpka nový svět, svět obrázkových knih, pohádek, nevýslovné péče, společných her s dítětem, kočku žijící pod kamny a po klínech život podobný životu člověka. Stavitel Kilián si nikdy se Štěpkou nehrál, nedůvěřoval knihám a kočky nenáviděl.
Naštěstí nebyla Božka tuze družná, lnula jedině k rodičům, k spolužačkám byla falešná. Vzájemné styky děvčat se neopakovaly tak často, aby Štěpčina duševní rovnováha byla porušena závistí. Přesto však začala od té doby snít. Snít!
Ona, takové tlusté, nemotorné a nehezké stvoření? Štěpka však opravdu snila. Snila, když uléhala do postele, za níž byla postavena prkenná zástěna, aby se dítě ve spánku nedotýkalo studené, vlhké zdi. Zástěna byla vyzdobena výšivkou, která představovala selský dvůr se slepicemi, kohoutem a holuby, - vždy tentýž obraz na dlouhém pásu látky. Rodiče svítili dlouho do noci. Teprve kolem jedenácté vstával Kilián od svých plánů a Anna odkládala pletení. Štěpánka se obracela ke zdi, přivírala oči, skrz řasy pozorovala kohouta, slepice a holuby, pestré barvy jí splývaly v neurčitou směsici, nabývaly jiných obrysů. Štěpka se stávala někým, kým nikdy nebyla, krásnou, útlou, křehkou, vybraně oblékanou holčičkou, s níž se všichni mazlili, hýčkanou princeznou trpaslíků, Sněhurkou, pokrytecky spící ve skleněné rakvi, Popelkou, která očekávala svého prince.
Zimní noci byly lepší než letní, v létě byla petrolejová lampa rozsvěcována pozdě, nebo se také vůbec nesvítilo. V zimě bylo možno se zachumlat do peřin, vnímat teplo jako jeden ze vzácných darů života, naslouchat důvěrnému praskání ohně v kachlových kamnech, a když se zhaslo, pozorovat žhnutí rudých očí popelníku a jejich plápolavý odlesk na stěnách. Vůně jehličí na vánočním stromku a šelest vloček narážejících do okenních tabulí, rachot sněhových lavin, které padaly ze střech, cinkot opožděných rolniček - to vše se rýmovalo s pohádkami. Snění, o kterém u Kiliánů nikdo nevěděl, které by byli pohrdavě odsoudili, které by byli měli za jakýsi druh choroby, bylo tajnou půlí Štěpčina života.
Druhou, živou a pohyblivou půlí bylo Vejrychovsko. Matka Štěpce nebránila běhat do dvora, který byl kdysi jejím vlastním dětským rájem. Naopak to schvalovala, dokonce v tomto dceřině tíhnutí k starému selskému stavení nalézala vzkříšení svých vlastních dětských zálib. Děvče, které zažívalo aspoň část toho, co sama prožívala v dětství, jí bylo bližší než ono, které se bez cíle ploužilo po domě a rozprávělo se svými hračkami.
Městské děti, s Vejrychem a s čerty z pověstí, se Malinova dvora bály. Věřily, že tam dosud straší. Štěpka se odjaktěživa nebála ničeho, ani jí nenapadlo bát se starého rodinného statku. Jako maličkou ji tam vodili nebo vozili, ovšem jen zřídkakdy. Školačka si tam dovedla najít cestu sama. Sotva jen trochu okusila půvabů, které jí dvůr nabízel, chodila tam častěji a častěji.
Jeník Malinů byl o sedm let starší než Štěpka, Pavel o pět. Matka jim zemřela brzy po Pavlově narození a otec se podruhé neoženil. Byli to vlastně už velcí hoši, třináctiletý Jan a jedenáctiletý Pavel, když se s nimi Štěpka sblížila, a dívali se na městskou sestřenici jaksepatří spatra. Také s jistým ostychem venkovanů. Měli v oblibě hry, při nichž si docela dobře stačili sami - špačka, otloukačku, kuličky -, a o kamarády z okolních chalup neměli nikdy nouzi. Štěpka mezi nimi byla zbytečná. Viděli domácí zvířata rodit se a růst, byli mnohem blíž skutečnému životu než ona, byli moudřejší. Štěpánka milovala kuřátka, ale bála se krav, štítila se vepře a nedůvěřovala psu. Teprve když se zbavila těchto svých předsudků, bylo její kamarádství s Malinovými kluky jakžtakž navázáno.
Začalo to tím, že ji zasvěcovali do svých vědomostí. Štěpka byla zvědavá, neustále se vyptávala, klukům to lichotilo. Nikdy se na nic neptala strýce, který byl ustavičně zabrán do práce a její městskou změkčilostí pohrdal, ale jich. Ostatně, ptát se strýce na jisté věci, v tom jí překážel stud. Domnívala se právem, že by jí buď vůbec neodpověděl, nebo že by sejí vysmál svým hrubým, křaplavým smíchem. Kluci se uculovali, šťouchali se lokty, pošklebovali se, ale vysvětlovali rádi. Tak se Štěpka poměrně dosti časně dozvěděla všechno, čemu ani zdaleka nerozuměli její městští spolužáci a spolužačky. Poučili ji, proč kohout prohání slepice, proč má strýc zachmuřené čelo, když kráva má mít telátko, proč je mladý býček krotký a poslušný v její přítomnosti, kdežto mužům podléhá jen po ranách holí. Štěpánčin domov byl velmi mlčelivý, a to mělo také svou výhodu. Nikdo ji nevyslýchal a ona sama nic nevyprávěla. Nebylo třeba, a nebylo také záhodno - to tušila -, chlubit se nabytými vědomostmi. U Kiliánů nevěděli pranic o snění svého dítěte, právě tak jako nevěděli o tom, jak poznává věci tohoto světa.
Jan a Pavel měli u plotu zeleninové zahrádky nasázeny slunečnice. Když veliké žluté terče začaly uvnitř zrát a černat, stříleli do nich z vlastnoručně vyrobených šindelových kuší. Jan byl o něco přívětivější než Pavel, dovedl se spíš schýlit k dítěti. Udělal samostříl i pro Štěpánku. Kupodivu, střelba lukem šla tlusté a jinak neobratné dívence docela dobře. Když příštího jara hoši sázeli slunečnice, dali hrst semének i Štěpce, a podle čertovy stodoly pak rostly i její budoucí terče.
Jan a Pavel chovali králíky. Sami si postavili králikárnu, sami zvířátka opatrovali a krmili. Králičí kožky prodávali kožišníkovi a za stržené peníze si kupovali kuličky, sladké dřevo, kouzelné obálky a cukroví. Jan byl skoupý, nikdy se se Štěpkou nerozdělil, ale Pavel dával ochotně, bez zdráhání. Jana měla Štěpka ráda za to, že s ní občas vlídně pohovořil, Pavla za jeho štědrost, za nevážnost k nabytému mamonu, za cukroví, které směla plnými hrstmi jíst z jeho kapsy, vždy slepené a plné mlsků.
V devíti letech spatřila Štěpánka poprvé páření býčka a krávy, a toto divadlo, jemuž byla přítomna s oběma hochy, ji povzneslo. Od té doby se domnívala, že je jim zkušenostmi rovnocenná. Aby se jim vyrovnala docela, pokoušela se mluvit jejich hantýrkou. Nebála se výrazů, nazývala věci ve statku jejich pravými jmény.
Tak žila vlastně Štěpka dvojím životem. Na statku se s bratranci účastnila jejich indiánských her, shrabovala seno, krmila drůbež, pásla dobytek, zakládala ohýnky a pekla brambory, doma se obírala svými loutkami, stýkala se s holčičkami ze spořádaných rodin, četla si v školních knížkách a jen zřídkakdy si zadováděla s kočovými kluky. Měla už přece také jisté povinnosti, plynoucí z postavení jejích rodičů, a musila se chovat podle společenských zvyklostí.
Kiliánovi se stávali víc a více honorací. V jejich parádním pokoji přibývalo tret, staré, levnější kusy nábytku byly vyměněny za nové. V městečku se utvořil ženský zpěvácký spolek, byly v něm všechny dámy z lepších kruhů, třeba nedovedly zpívat. Do spolku vstoupila i Anna Kiliánová, a poněvadž byla bohatá a spravedlivá, zvolili ji pokladní. Jako pokladní a členka výboru byla povinna občas chodit do schůzí. Schůze a spolek vedly k užším stykům s ostatními členkami. Ačkoli se to Anně příčilo, musila čas od času přijmout pozvání na kávu a na oplátku pak sama zvát dámy do svého domu. Pro Štěpku to byly ty nejčernější dni, když ji matka pečlivě umyla, ustrojila a vzala s sebou na návštěvu. Jaká to trýzeň, strávit celé dlouhé odpoledne mezi způsobnými chlapečky a holčičkami! Naštěstí měla děti velmi ráda, zvlášť ty, které byly mladší než ona, s oblibou se k nim chovala jako malá maminka. Žel, že když se s nimi dostala patřičně do proudu, nedovedla si dávat dosti dobrý pozor na pusu, a tak se leckdy stalo, že jí uklouzlo slůvko ze slovníku Malinových kluků, poznámka prozrazující neuvěřitelné vědomosti. Děti to žalovaly matkám, matky se děsily a křižovaly, a svěřovaly pak Anně Kiliánové své stížnosti se sladkými úsměvy a pokryteckými vzdechy.
Někdy po takových kávových dýcháncích následovaly večery, kdy stavitel hleděl bolestně a vyčítavě na svou selskou ženu, a Štěpku stíhaly přísné domácí tresty. Obyčejně si to odneslo Vejrychovsko. Den, dva dni, nebo také týden tam byl Štěpce zakázán přístup.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 03.02.2016

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­