ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Austenová Jane (*16.12.1775 - †18.07.1817)

   
­­­­

Pýcha a předsudek (3)

  • přeložila Eva Kondrysová (Vyšehrad, 1986)

***

Paní Hurstová i její sestra s ním v tomhle byly zajedno - přesto však o ní hovořily s uznáním a sympatiemi, prohlašovaly, že je roztomilá a že by se s ní docela rády spřátelily. Slečna Bennetová byla tedy puncovaná na roztomilou a jejich bratr se považoval po tomto uznání za oprávněna myslet na ni po libosti.
Kousek od Longbournu bydlela jedna rodina, s níž byli Bennetovi obzvlášť důvěrně spřáteleni. Sir William Lucas se původně zabýval obchodováním v městě Merytonu, domohl se slušného jmění, a v době, kdy tam starostoval, vyslyšel král jeho žádost a povýšil jej do šlechtického stavu. Tuto čest prožíval snad až příliš procítěně. Od té chvíle se mu zprotivilo jak obchodní podnikání, tak život v malém tržním městě; dal vale tomu i onomu a odstěhoval se s rodinou asi míli za Meryton do jednoho stavení, zvaného nyní Lucasov, kde se mohl dosyta oddávat příjemným úvahám o vlastní důležitosti, a netížen obchodnickými okovy, trávil čas výlučně v zdvořilůstkách vůči svému okolí. Povýšení co do stavu u něho nepřineslo povýšení co do chování, naopak, byl ke každému velmi ohleduplný. Z tohoto člověka, od přírody nevýbojného, přátelského a ochotného, učinilo představení u dvora galantního kavalíra. Lady Lucasová byla po všech stránkách výborná paní, jen snad neměla tolik důvtipu, aby mohla být své sousedce paní Bennetové skutečnou oporou. Měli několik dětí. Nejstarší z nich, rozvážná a moudrá sedmadvacetiletá dívka, byla nejlepší Elizabethinou přítelkyní.
Nebylo myslitelné, aby se slečny Lucasovy a slečny Bennetovy nesešly a nezhodnotily ples, a tak se hned nazítří po oné události dostavily mladé sousedky do Longbournu, aby slyšely a byly slyšeny.
"Ty jsi měla úspěch hned z kraje večera, Charlottko," podotkla paní Bennetová s podivuhodnou zdvořilostí a sebeovládáním. "Tebe vyzval pan Bingley k tanci první."
"Ano, ale zdá se, že se mu druhá tanečnice zamlouvala lépe."
"To myslíš asi naši Jane, ne, protože s ní tančil dvakrát. Skutečně by se podle toho mohlo usuzovat, že se mu zalíbila - i já sama mám tušení, že to tak nějak bude - něco se mi doneslo - ale už si přesně nevzpomínám - týkalo se to pana Robinsona."
"Nemyslíte snad to, co jsem zaslechla já, když rozmlouval s panem Robinsonem; nevykládala jsem vám to? Pan Robinson se ho ptal, jak se mu zamlouvají merytonské společenské večírky, a jestli nemyslí, zeje tu spousta půvabných dívek, a která že je podle jeho mínění nejpůvabnější. A on odpověděl na tu poslední otázku: 'Určitě nejstarší slečna Bennetová, o tom nemůže být vůbec sporu.' "
"Neříkej! To se tedy vyslovil velmi určitě - vypadá to, jako by - přesto však z toho mračna nemusí pršet, to víš."
"Já jsem aspoň vyslechla něco užitečnějšího než ty, Elizo," pravila Charlotte. "Pan Darcy se neposlouchá tak příjemně jako jeho přítel, viď? - Chudinka Eliza! - Slyšet, že jenom ujde!
"Jen prosím tě ještě Lízince nenamlouvej, že by se měla pro jeho nezpůsoby trápit! Takový nepříjemný člověk, bylo by hotové neštěstí, kdyby se mu zalíbila. Paní Longová mi včera vykládala, že vedle ní seděl dobré půl hodiny a ani ústa neotevřel."
"Víte to jistě, matinko? Není v tom nějaký omyl?" zeptala se Jane. "Sama jsem zahlédla, jak s ní pan Darcy hovoří."
"I to ano, protože ona se ho zeptala, jak se mu líbí v Netherfieldu, a tu se nemohl dost dobře vyhnout odpovědi, ale paní Longová povídala, jak se zdál celý rozhněvaný, že na něj promluvila."
"Slečna Bingleyová mi vykládala, že nikdy mnoho řečí nenadělá," pravila Jane, "leda v kruhu důvěrných přátel. K nim je pak neobyčejně srdečný."
"Tomu nevěřím ani za mák, děvenko. Kdyby byl tak neobyčejně srdečný, byl by promluvil na paní Longovou. Ale já vím, co za tím vězí: všichni říkají, zeje to velký hrdopýšek, a doslechl se, hádám, že paní Longová nemá vlastní kočár a že přijela na bál v drožce."
"Ze se nebavil s paní Longovou, to by mi tolik nevadilo," řekla slečna Lucasová, "ale chtěla bych, aby si byl zatančil s Elizou."
"Na tvém místě bych dala příště košem já jemu, Lízinko," radila jí matka.
"Mohu vám myslím s určitostí přislíbit, že si s ním v životě nezatančím."
"U něho by mi pýcha tolik nevadila, jako mi obvykle vadívá," uvažovala slečna Lucasová. "V jeho případě se to dá omluvit. Není divu, že tak urostlý mladík, z dobré rodiny, bohatý, se všemi možnými přednostmi, si sám sebe vysoko cení. Má na to právo, být hrdý, smím-li to tak vyjádřit."
"Máš úplnou pravdu," odvětila Elizabeth, "i já bych mu ochotně prominula jeho hrdost, kdyby byl nepokořil mou."
"Pýchaje velmi častá nectnost, pokud vím," ujala se slova Mary, která si zakládala na rozšafných názorech. "Jsem si jista, že se s ní zhusta setkáme, neboť lidská přirozenost k ní tíhne, a málokteří z nás neskrývají v srdci pocit sebeuspokojení pramenící z té či oné vlastnosti, ať skutečné, ať smyšlené. Je rozdíl mezi pýchou a hrdostí, ač se obě tato slova užívají často promiskue. Hrdý člověk nemusí být ještě pyšný. Hrdost se týká spíš toho, co si sami o sobě myslíme, pýcha toho, co si přejeme, aby si o nás mysleli druzí."
"Kdybych měl tolik, co pan Darcy," zvolal jeden mladý pán Lucas, který doprovázel sestry, "držel bych nos ještě výš a z nikoho bych si nic nedělal. Choval bych smečku loveckých psů a každý den bych vypil celou láhev vína."
"To bys vypil mnohem víc, než by ti bylo zdrávo," řekla paní Bennetová, "a kdybych tě při tom přistihla, hned bych ti tu láhev vzala."
Chlapec se bránil, to že by nesměla, a ona trvala na svém, že by to přece jen udělala, a přeli se o to, dokud se návštěva nezvedla.
Longbournské dámy vykonaly zakrátko zdvořilostní návštěvu u dam z Netherfieldu. Tato návštěva byla brzy patřičně opětována. Příjemné způsoby slečny Bennetové nalezly milost v očích paní Hurstové i slečny Bingleyové, a třebaže usoudily, že matka Bennetová je nesnesitelná a mladší dcery nestojí za to, aby s nimi člověk slovo ztratil, vyjádřily přání sblížit se s oběma staršími. Jane přijímala jejich blahosklonnost s velkou radostí; avšak Elizabeth dobře viděla, jak povýšeně se ke každému chovají, její sestru téměř nevyjímajíc, a nedokázala se pro ně nadchnout, ačkoli jejich přátelská laskavost vůči Jane - pokud se to tak dalo nazvat - nebyla bez ceny, neboť byla patrně odezvou obdivu, který k ní choval jejich bratr. Kdykoli se setkali, bylo nabíledni, že ho skutečně zaujala, a stejně tak viděla, že se v Jane prohlubují sympatie, které v ní vzbudil na první pohled, a zeje na nejlepší cestě, aby se do něho zamilovala až po uši; s radostí si však uvědomovala, že okolní svět to asi hned tak nepostřehne, neboť Jane v sobě spojovala schopnost hlubokého citu s vyrovnanou povahou a neměnnou přívětivostí, což ji mohlo uchránit od dotěrného podezírání. Jednou se o tom zmínila své přítelkyni slečně Lucasové.
"Snad je to příjemné," odvětila Charlotte, "když v takovémto případě dokáže lidi obalamutit, ale skrývá to v sobě i jisté nebezpečí, bude-li se tak velice ovládat. Utají-li žena znamenitě své city i před tím, komu patří, může se stát, že propase příležitost ho k sobě připoutat, a pak jí bude chabou útěchou, že se o tom lidé nedozvěděli. Myslím si, že každý vztah roste i z vděčnosti a polichocené ješitnosti a že není moudré k tomu nepřihlédnout. Je přece možné projevit zájem - přirozeně, že dáváme některým lidem přednost před jinými - ale málokdo má odvahu doopravdy se zamilovat, když mu to druhá strana neusnadní. V devíti případech z deseti by žena udělala lépe, kdyby dala najevo víc lásky, než skutečně cítí. Tvá sestra se Bingleymu bezesporu líbí, avšak může zůstat jen u toho líbení, jestli mu ona trochu nevyjde vstříc."
"Ale ona mu vychází vstříc, pokud je toho při své povaze schopna. Když mně nezůstaly utajeny její city k němu, musel by být dokonalý hlupák, aby je nepostřehl."
"Nezapomeň, Elizo, že nezná Janiny vlastnosti tak jako ty."
"Má-li však dívka mládence v srdci a nesnaží se to před ním skrývat, musí to přece poznat."
"Snad ano, jsou-li spolu dost často. Bingley a Jane se sice setkávají poměrně pravidelně, ale nikdy spolu netráví dlouhé hodiny, vídají se ve společnosti mezi mnoha jinými dámami a pány, nemají možnost, aby se celou tu dobu bavili jen spolu. Jane by proto měla co nejlépe využít každé chvíle, kdy se ji podaří upoutat jeho pozornost. Až ho bude mít jistého, pak bude dost času zamilovat se do něho, co srdce ráčí."
"Tvůj recept má mnoho do sebe," odpověděla Elizabeth, "kdyby nešlo o nic jiného než o to, dobře se vdát; kdybych byla odhodlána za každou cenu ulovit bohatého ženicha, anebo vůbec ženicha, pak bych se jím zajisté řídila. Jenže tohle Jane nechce, a nejedná tedy cílevědomě. Přece si dosud nemůže být jista ani hloubkou své náklonnosti, ani je-li to náklonnost rozumná. Vždyť se seznámili sotva před čtrnácti dny. Čtyřikrát s ním tančila v Merytonu, jednou dopoledne ho navštívila v jeho sídle, čtyřikrát večeřela ve společnosti, kde byl i on. Za tu dobu ještě ani nemohla dobře poznat jeho povahu."
"Ne tak, jak tomu pojmu rozumíš ty. Kdyby s ním byla pouze večeřela, byla by nanejvýš poznala, má-li chuť k jídlu; nezapomínej však, že spolu také strávili čtyři večery - a čtyři večery mohou znamenat mnoho."
"Ano, během oněch čtyř večerů mohli dospět k poznání, že oba dávají přednost whistu před obchodem; ale pokud jde o důležitější vlastnosti, sotva byli s to odhalit něco podstatného."
"Ať tak či tak," pravila Charlotte, "přeji Jane z celého srdce to nejlepší a myslím si, že by měla stejnou naději být s ním šťastná, kdyby se vdávala zítra, jako kdyby zkoumala jeho povahu od jara do zimy. Manželství je vždycky sázka do lutrie. Ať obě strany sebelépe poznají své založení, ať se sobě povahově sebevíc podobají, jejich spokojenost tím zaručena není. Vždycky se po svatbě ukáže tolik růzností, že jim to vrchovatě postačí k trápení; raději nechtěj nic vědět o případných nedostatcích osoby, po jejímž boku máš strávit život."
"Rozesmála jsi mě, Charlottko, ale není to správné. Víš dobře, že to není správné a že by ses podle toho sama nikdy neřídila."
Všecka zaujata pozorováním, jak se pan Bingley dvoří její sestře, nenapadlo Elizabeth ani ve snu, že oči jeho přítele spočívají s patrným zájmem na ní. Zpočátku byl pan Darcy sotva ochoten připustit, zeje hezká; na plese si ji jen chladně měřil, a když se příště setkali, pozoroval ji jen proto, aby odhalil všechny její nedostatky. Sotva však objasnil sobě i svým přátelům, že nemá ve tváři jediný poutavý rys, už se mu začalo zdát, zejí výrazné černé oči dodávají neobyčejnou oduševnělost. Po tomto objevu následovaly vzápětí jiné, stejně zdrcující. Třebaže odkryl kritickým zrakem nejeden prohřešek proti symetrii v jejích liniích, přece byl nucen přiznat, že má lehkonohou postavičku, příjemnou na pohled; ač tvrdil, že by její způsoby neobstály v nejvyšších společenských kruzích, přece ho zaujaly svou nenucenou hravostí. O tom o všem ona neměla ani zdání - proti ni to byl člověk, který se k nikomu nesnažil být přívětivý a který ji nepokládal za dosti přitažlivou, aby si s ní zatančil.
Dostal chuť poznat ji blíž a jako první krok k rozhovoru s ní sledoval, jak hovoří s jinými. Toho si už všimla. Stalo se to na Lucasově, kde se shromáždila početná společnost.
"Jak si to pan Darcy představuje?" pravila Charlottě. "Poslouchá, co si povídám s plukovníkem Forsterem!" "Na to ti může dát odpověď pouze pan Darcy sám." "Jestli nepřestane, dám mu najevo, že jsem to postřehla, na to ať vezme jed. Jemu není nic svaté, a nebudu-li k němu sama prostořeká, dostanu z něho za chvíli strach."
Vzápětí se k nim blížil, ač se nezdálo, že by měl v úmyslu zapříst s nimi rozhovor, a tu slečna Lucasová vyzvala přítelkyni, aby to tedy zkusila, čímž popíchla Elizabeth natolik, že se k němu obrátila se slovy: "Že jsem právě promluvila neobyčejně přesvědčivě, viďte, pane Darcy, když jsem škádlila plukovníka Forstera, aby pro nás uspořádal v Merytonu ples?"
"Hovořila jste s velkou vehemencí, ale na tento námět hovoří všechny dámy vehementně." "Soudíte nás přísně."
"Hned budeme mít příležitost poškádlit na oplátku ji," řekla slečna Lucasová. "Elizo, jdu otevřít fortepiano, a ty víš, co to znamená."
"Ty jsi ta nejzvláštnější přítelkyně na světě! Vždycky mě vyzveš, abych zahrála a zazpívala ze všech nejdřív. Kdyby se má marnivost zakládala na hudebním umění, byla bys pro mne nedocenitelná, ale takto bych skutečně mnohem raději nevystupovala před lidmi, kteří jsou zvyklí slýchat přední umělce." Slečna Lucasová však nechtěla slyšet žádné vytáčky, a tak se Elizabeth podvolila: "Nu dobrá, když jinak nedáš." Pohlédla chmurně na pana Darcyho a dodala: "Máme u nás takové pěkné staré rčení, každý je samozřejmě zná: 'Šetřte dechem, milí braši, ať máte čím foukat v kaši!' Zařídím se tedy podle toho, abych nemusela lapat po dechu při písničce." Poslouchala se příjemně, přestože skutečně neměla vynikající hlas. Zazpívala dvě tři písně, a než mohla vyhovět několika hostům, žádajícím, aby ještě přidala, už ji s velkou chutí vystřídala její sestra Mary; byla ze všech Bennetových děvčat nejméně hezká, a proto si zakládala na svých znalostech a dovednostech a čekala vždy netrpělivě na příležitost, aby se s nimi pochlubila před ostatními.
Mary neměla ani talent, ani vybroušený vkus; marnivost v ní sice vzbuzovala píli, ale zároveň i sklon ke karatelství a přehnanému sebevědomí, což by se bylo projevilo nepříznivě i na dokonalejším vystoupení, než bylo její. Přirozené a neafektované Elizabeth naslouchali posluchači s větším potěšením, třebaže nehrála zpola tak dobře, a Mary byla ráda, když na konci dlouhého koncertu vzbudila zájem a vděk několika irskými a skotskými písničkami, přednesenými na žádost jejích mladších sester, které se s chlapci Lucasovými a dvěma třemi důstojníky daly do tance v rohu místnosti.
Pan Darcy postával mlčky opodál v hlubokém opovržení nad takovým marněním večera, nad nemožností, rozumně si pohovořit, a byl natolik zabrán do svých myšlenek, že ani nepostřehl přítomnost sira Williama Lucase po svém boku, dokud jej sir William takto neoslovil: "Tohle je ta pravá zábava pro mládež, pane Darcy! Tanci se přece jen nic nevyrovná. Pokládám tanec ve vybrané společnosti za nejrozkošnější rozptýlení."
"Zajisté, sire Williame, a má tu výhodu, zeje oblíben na celém světě, a to i v méně vybraných společnostech. Kdejaký divoch umí tančit."
Sir William se jen usmál. "Váš přítel je pravým mistrem v tomto oboru," dodal, když byl chvíli pozoroval Bingleyho, jenž se připojil k tanečníkům, "a vůbec nepochybuji, že i vy v něm vynikáte."
"Snad jste mě už viděl tančit v Merytonu, pane."
"Ano, viděl, a byl to pohled nad jiné útěšný. Tančíváte často u dvora?"
"To jsem ještě nikdy neučinil."
"Nepokládal byste si to za čest, tančit v takovém prostředí?" "Snažím se vždycky této cti vyhnout, ať je to v jakémkoli prostředí."
"Vydržujete si dům v Londýně, nemýlím-li se?"
Pan Darcy se uklonil.
"I já jsem kdysi uvažoval o tom, mám-li se tam usídlit natrvalo - neboť miluji vznešenou společnost - avšak nebyl jsem si jist, zda by lady Lucasové dělal městský vzduch dobře."
Odmlčel se a čekal na odpověď, leč jeho společník nebyl v hovorné náladě, a jelikož se k nim právě blížila Elizabeth, napadlo ho, že ukáže, jak se chová pravý kavalír, a oslovil ji: "Pročpak netančíte, drahá slečno Elizo? Dovolte mi prosím, pane Darcy, abych vám zvolil za partnerku tuto rozkošnou mladou dámu. Vím, že neodmítnete tančit, když před vámi stane taková krasavice." Vzal ji za ruku a byl by ji vložil do dlaně panu Darcymu, jehož to sice velmi překvapilo, avšak vůbec by se byl nezdráhal, jenže Elizabeth se už vzpamatovala, vyprostila si ruku a trochu zajíkavě pronesla k siru Williamovi: "Nemám vůbec v úmyslu tančit, pane. Nemyslete si, prosím, že chodím po sále a hledám si tanečníka."
Pan Darcy ji s obřadnou vážností požádal, aby mu prokázala tu čest, avšak marně. Elizabeth trvala na svém a ani domlouvání sira Williama ji nezviklalo v jejím rozhodnutí.
"Tančíte tak dokonale, slečno Elizo, že je od vás kruté, odpírat mi potěšení vás pozorovat; a třebaže tento pán nebývá tomuto rozptýlení obvykle nakloněn, jistě mu nebude proti mysli, věnovat mu příští půlhodinku."
"Pan Darcy je příliš zdvořilý," usmála se Elizabeth.
"To vskutku je, avšak uvážíme-li, jaké má k tomu pohnutky, nemůžeme se divit jeho ochotě, vždyť kdo by měl námitky proti takové tanečnici?"
Elizabeth na něj šelmovsky pohlédla a odcházela. Odmítnutí ji v Darcyho očích nesnížilo, ba právě o ní uznale přemítal, když ho takto vytrhla slečna Bingleyová: "Že uhádnu, o čem dumáte?"
"O tom si dovolím pochybovat."
"Říkáte si v duchu, jak nesnesitelné by bylo trávit mnoho večerů tímto způsobem - a v takové společnosti; a jsem vskutku s vámi zajedno. Už dávno jsem se tak nenudila! Všude ten nevkus a ta hlučnost - jak jsou tu všichni bezvýznamní a na jak důležité si hrají! Velice ráda bych slyšela, jak byste je svým břitkým jazykem popsal vy!"
"Ujišťuji vás, že vaše domněnky vůbec neodpovídají skutečnosti. Obíral jsem se v duchu daleko příjemnějšími úvahami. Přemítal jsem, jakou rozkoš mohou skýtat čarovné oči, zasazené do pěkné dívčí tvářičky."
Slečna Bingleyová mu ihned pozorně zapátrala ve tváři a přála si zvědět, které dámě se zdařilo probudit v něm tyto pocity. Pan Darcy odvětil neohroženě: "Slečně Elizabeth Bennetové."
"Slečně Elizabeth Bennetové!" opakovala slečna Bingleyová. "Nestačím žasnout! Od kdypak vás takto zaujala? A povězte mi prosím, kdy vám budeme smět blahopřát?"
"Přesně to jsem čekal, že řeknete. U dam uhání fantazie mílovými kroky, v mžiku dospěje od obdivu k lásce, od lásky ke svatbě. Věděl jsem, že se zeptáte na to blahopřání."
"Ne, ne, myslíte-li to vážně, pokládám to za hotovou věc. Budete mít skutečně okouzlující tchyni a z pemberleyského zámku se vám samozřejmě ani nehne."
Naslouchal úplně lhostejně, jak se baví na jeho účet, a když ji svým klidem přesvědčil, že nebezpečí nehrozí, překypovala vtipem ještě dlouho.
Majetek pana Benneta pozůstával téměř výlučně ze statku vynášejícího dva tisíce liber ročně; na neštěstí pro jeho dcery měl však podle poslední vůle připadnout vzdálenému příbuznému, neboť manželé Bennetovi neměli dědice mužského pohlaví; panino věno sice víc než dostatečně odpovídalo jejímu společenskému nivo, sotva však mohlo vyvážit nevýhodné ustanovení, týkající se vlastnictví manželova. Její otec býval advokátem v Merytonu a odkázal jí čtyři tisíce liber.

***

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 06.12.2012

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­