Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• soubor 90 dopisů, jež básník a prozaik Jan Neruda adresoval svým známým a přátelům, vesměs význačným osobnostem české kultury 2. poloviny 19. století

ANNA HOLINOVÁ

Listy z vyhnanství I.-III.

I.

V Praze 6. května 1857

Nedivte se podivnému nadpisu, beru věc v tom smyslu, že na kterém místě bez Vás žiju, je mi to místo vyhnanství. Bez Vás! To je příliš hrůzné slovo!- - - Začal jsem dost hloupě. Však já své lidi znám, čím je mohu rozesmát. Upřímně řečeno, že byste myslela, že si dělám z Vás blázny, kdybych v podobném tonu kdy na Vás psal, mluvil atd., odpustíte ale, poněvadž jste příliš na mou prosaičnost zvyklá, než abyste básnickému vzletu věřila. Pravila jste jednou, nebo já jsem pravil, že kdo píše na příklad při rozloučení milenci dlouhý list, nemyslí na nic méně, nežli na rozloučení. U mne je ale věc jiná! Vy jste mne škádlila svým roztomile jednoduchým způsobem, že jsou mé listy vždy příliš krátké a tedy ani zdání o lásce - já však mohu jen tenkráte na člověka dlouhý list psát, když mně jeho osobnost sama a upamatování na ni tak málo zajímá, že myšlenky bůh ví jaké všestranně na papíru rozpřásti mohu. "Pravila jste jednou, nebo já jsem pravil" - vyhlíží tak, jako byste nemohla mít žádné původní myšlenky, které já jsem Vám jako nevštípil, vyhlíží zcela jako arogantnost. Bude-li tento list dlouhý, to nevím. Vyměřil jsem pro Vás čtvrt hodiny času (tolik jste jistě neočekávala) a co se dá za ten čas napsat, to bude. Čtvrt hodiny! Vy si ani nepomyslíte, jak čas bez Vás mně v Praze - rychle ubíhá. Kdybych Vám to řekl přímo do očí, koukla byste se tázavě na mne, a než byste ústka otevřela, už byste je měla zapečetěná. Myšlenkou tou se kojím však, že zdraví opět na venkově dobudete a proto zůstaňte tam hodně dlouho, třeba - ne, byl bych udělal hloupý vtip a Vy byste se mu nebyla ani zasmála. Nařídila jste mně, že Vás mám o všem novém zpravit. Mimo několik mordů, dvou spálení se vitriolem, dvou přejetí vozem a několik lží nemůže ani nejčilejší novinář nic sehnati. Za to Vám posílám Lumíra - snad proto, abych porto ušetřil. Mohu upřímně říci, že se na Váš list už napřed těším a mohl bych jej už svou výtečnou fantasií sestavit. Bude as takto znít: Milý N....! Vědomost Vám dávám, že jsem šťastně tam přijela, kam jsem jela, a to Vás bude tuze těšit. Přijela jsem jako stlučená. Váš list jsem obdržela a za Lumíra děkuju. S mým zdravím jde už líp. Pište zase brzy své Anně. A o tom se ani nezmíníte, jak
"Unter meinen eigenen Fenstern
äugeln sie mit meinem Schatze."
Budete-li právě tak psát chtít, jak jsem předepsal, můžete ten kousek jen z mého listu vystřihnout, na druhou stranu marku (ale jistě) přilepit a mně tak odeslat. Zatím dost, budoucně snad dál, snad víc, snad rozumněji. Čtvrt hodina již odběhla Vašemu

Nerudovi

P. S. Zapomněl jsem ku vzorku Vašeho listu podat postskript a vím předce dobře, že žádné děvče, má-li někoho jen poněkud rádo, listu žádného nenapíše, aby nepřidalo postskript nějaký.

II.

V Praze 28. května 1857

Drahá Anno!

Musíte se venku tuze dobře bavit, poněvadž mně ani nepíšete; sic kdybyste se nebavila dobře, měla byste dlouhou chvíli, pak byste na mne myslela a mně pro ukrácení nesnesitelných, mrzutých hodin snad také psala. Alespoň jste to ve svém milém listu, kterýž jste co odpověď na můj první list z vyhnanství napsala a tak laskavým způsobem sama do Prahy přinesla a mně odevzdala, jistila, že si psaním na mně čas krátíte, který by sice příliš dlouhým byl.
"Chodím a běduju," napsal jsem jednou, jsa žákem třetí gymnasijní třídy, na počátku své as třetí hloupé, české básně. Tenkráte jsem nevěděl, proč to píšu, kdybych ale nyní napsal "sedím a běduju", tož bych věděl proč. Bože! čtyři nepopsané strany, přede mnou, mám psát své lásce a nevím co. Kdybych mohl psát o lásce, jako jiní páni, namluvit o srdci několik stran, tož by mně bylo hej, ale tak! S Vámi mluvit o lásce, kdežto jste vtělená láska sama - - - ale ne ke mně! - Bylo dost zbytečně mluveno?
Včera jsem byl v divadle. Už dávno jsem se tak na spisovatele nehoršil! Dávala se veselohra Bergerova pod názvem "Bastille". Lidé se tomu smáli a já také, myslím ale z jiné příčiny. Látka veselohry se hlavně na tom zakládá, že může král Ludvík XIV. s lidmi nakládat, jak chce, nechá je žertem zavřít, žertem je propustí atd. To je arci velmi směšné, nejsměšnější však to, že králi za to ti lidé nevypráskali, ana nebyla příčina, proč by s nimi tak nakládal. Jediná rozumná osoba v celém kuse je jeden opilec, jenž alespoň celou tu hanebnost ve svém opilství bez obalu vypravuje. - To jsem si oddechnul. Abych své povinnosti dostál, začnu Vás seznamovati s novinkami. Po ulici jsem chodil a viděl lidí dost, však žádné Vaše známé. A viděl-li jsem, už jsem zase zapomněl. Proto také nemohu psát, jak ta, neb ona oblečena byla, jaké měla pentle na šatech a jaké na zeměpisném klobouku. Ano ty klobouky! Jdu-li nyní po Praze, podobá se mi, jako bych viděl čínské chrámy po malých nožkách ženských se procházet. Nahoře střecha se zvonicí, kolem střechy místo zvonků a rolniček krajky, dole porcelánové, průhledné zdi. Já slyšel už alespoň dvacatera jména těch klobouků a všecka byla jména měst. Dala by se z nich krásná mapa sestavit, dívky ty totiž na náměstí spořádat a studující by se mohli zeměpisu učit. Opravte začátek mého psaní. Abych nemusel psát čtyři strany, uříznu druhý list. Hádejte, kde list je napsán? Jedna polovička v redakci druhá - u vás v bytu.

Váš

Neruda

III.

V Praze 17. června 1857

Drahá Anno!

Píšu oslovení schválně malé, aby bylo vidět, že není ta drahota tak přílišná, a užívá-li se při drahotě v obyčejném slova smyslu prostředků, aby se v láci proměnila, měli bychom my v našem smyslu zprostředkovat, aby se ještě zvýšila. To byla dlouhá věta a příčina té nepatrné drahoty jest ta, že už píšu třetí list z vyhnanství bez odpovědi. Jsou to pravé listy z vyhnanství! Jako bych psal petici ze Sibiře o vybavení a nedostal od tyranské vlády ani odpovědi. To Vás však nezaveď, abyste nyní odepsala, mohl bych se odměnit a také ani neodepsat.

18. června

Tak daleko jsem psal včera. Večer jsem obdržel Váš roztomilý lístek. Věru, že je duchaplnější, nežli deset čísel "Pražských Novin". Nesmím ale dítě přechválit, aby se nepokazilo. Jak pěkně Vy umíte žertovat a jak uměle do 25 řádek 38 chyb vplést. Musel bych zde starý nářek znovu počít, totiž o tom, jak naše dívky, co se týká mateřského jazyka (stará fráse) nesmírně pokulhávají. Naše dívky myslí (ač může-li o nějakém smýšlení řeč býti, kde dvojité národní vzdělání, vše co se ducha týče, potlačuje) - naše dívky myslí česky a vyjadřují své myšlénky německy. Že by nebylo příliš škoda, kdyby psaly listy své vždy německy, jest arci pravda, neboť jejich myšlénky bez toho neznají jiných předmětů, nežli zbytečnou lásku a regii kuchynní. Satiricky jste podotkla, že písemním loučením bývá ušetřeno, aby jeden neviděl druhého plakat. Dobrá satyra! My dva bychom neplakali, kdyby šlo o loučení na věky. Vy ze studu a pýchy, já z pýchy a zlosti. Zdaliž Vy byste tajně slzičky nějaké neuronila, nevím a nechci si tím ani lichotit. Ostatně má žena své slze, muž svou zlost, někdy jen hrdost. S loučením je vůbec věc podivná. Loučící se milenci domnívají se, že jeden bez druhého ani žíti nemůže - a přece, třeba dlouho vzpomínali, stanou se jim jiní lidé také tak milými. Co se povídá o první lásce, jest tak dalece pravda, ana obyčejně, ba skoro vždy první láska hned v mládí počíná, dokad člověk je poetickým, znajícím svět jen dle krásných povídek, mající času dost jen o své lásce přemýšlet a ní se obírat. Vše, co má vztah na první lásku, jest jako celé mládí nejkrásnější dobou našeho života a tedy nejraději na ni vzpomínáme. Později se stane člověk ovšem rozumnějším, chladnějším, rozvážnějším a hloupost v lásce nastane teprve s druhou dobou dětinství, se stářím. Nového nevím nic, dozvíte-li Vy se ale něco, co by se pro mne hodilo, neopomeňte mne o tom zpravit. Co se pro mne hodí, víte, že jsou to mordy, samovraždy, veliké požáry, zlodějství atd. A kdybyste sama, chtíc mne od tyranství osvobodiť, se zavraždila, pište o tom. Váš tyranisovaný a tyranisující

Neruda